Průběh sovětské invaze prezentovaný v domácím tisku

Situace médií v Československu 80. let je velice podobná jako na začátku konfliktu.

Veškerý oficiální mediální provoz byl řízen buď přímo, nebo skrz jeho podřízená oddělení ÚV KSČ. Veškeré informační zdroje, s nimiž novinář pracoval, podléhaly mocenské kontrole. Během normalizace měla výsadní postavení v oblasti zpracování informací, šíření a obchodu s nimi ČTK.⁶⁸ Její informace na základě smluv odebíraly redakce tuzemských deníků, rozhlas, televize, instituce a orgány veřejné správy dále pak také zahraniční zpravodajové i zahraniční média. Spolupracovala se zahraničními agenturami a měla výhradní právo na distribuci zpravodajství zahraničních agentur v rámci ČSSR. Tím kontrolovala přísun informací ze zahraničí do země.⁶⁹ Důležitou roli v tomto procesu měl nepochybně stát a jeho cenzurní složky. Ty si daly nepochybně velmi záležet na tom, aby veškerý obsah byl podobný a žádným způsobem nevybočoval z určené linie. V důsledku toho byly zprávy často velmi podobné a nepřinášely mnoho nových informací vedoucí k hlubší informovanosti čtenářů.

V roce 1981 se dostala do popředí zájmů rubrik našich zahraničních deníků témata týkající se dalšího dění v Afghánistánu. Například činy nového amerického prezidenta R.

Raegana. Tento muž Sovětský svaz označil jako „říši zla“ a bylo jasné, že je připraven ještě více přitvrdit v postoji vůči Sovětskému svazu a jeho působení v Afghánistánu. Navíc vztahy se Sovětským svazem byly touto dobou na bodu mrazu. Reagan měl svoji vizi a to byl svět bez komunismu a bez jaderných zbraní. Svými oponenty zejména z řad

intelektuálů byl stále napadán a zesměšňován jako studenoválečník. Reagan si

uvědomoval, že pokud chce svou vizi naplnit, musí být mnohem silnější než protivník.

Pevně věřil, že SSSR je v dané chvíli silnější v jaderném zbrojení. Tato představa

neodpovídala skutečnosti, ale byla hnacím motorem jeho kampaně pro posílení amerických vojenských sil. Dalším tématem v tomto období byla například krize v Polsku, kde

otevřeně vystupovalo nové Polské demokratické hnutí Solidarita v čele s Lechem Walensou. Díky těmto událostem jakoby Afghánská krize zanikala a nebyla již předním tématem. Nicméně přesto se objevují zprávy dotýkající se situace v Afghánistánu. Zájem je především o výroční akce spojené s Karmalovým režimem, ale žádné zmínky o sovětské vojenské přítomnosti. Informace předložené v Československu nebyly ani pravdivé v tom,

68 KONČELÍK, J. – VEČEŘA, P. – ORSÁG, P.,: Dějiny českých médií 20. století, Praha, Portál 2010, s. 203–211.

69 TAMTÉŽ, s. 203–211.

28

že boj s islamisty vede spíše jen domácí Afghánská armáda a sovětská pomoc je zcela minimální. Například Rudé Právo z ledna 1981 uvedlo, že v Kábulu bylo během manifestace konané k 16. výročí založení demokratické strany Afghánistánu, předáno Karmalem vyznamenání důstojníkům Afghánské armády zasloužilých o upevnění pozic komunistického vedení v probíhajícím boji s rebely. Zároveň článek dementoval údajně lživá tvrzení západní propagandy o tom, že na stranu rebelů zběhnul ministr vnitra Saíd Gulábraí spolu s ministrem zemědělství I. Dánišem. Naopak prezident oběma jmenovaným předal medaile. V Afghánském hlavním městě se ještě konalo shromáždění na podporu vlády proti reakčním západním silám. ⁷⁰

Afghánští představitelé se na začátku roku 1981 snažili veřejně vystupovat a v projevech týkajících se konfliktu a mírnit situaci ujištěním, že se situace stabilizovala. Nebyly žádné obavy o to, že vývoj v zemi spěje správným směrem. Na konferenci v Dílí vystoupila Afghánská ministryně školství Anahita Ratebzádová. Ta zvláště ocenila pomoc SSSR v konfliktu a zdůraznila nejen vojenskou pomoc, ale také tu materiální. „ Sovětský svaz rozšiřuje všechny formy materiální pomoci Afghánistánu a tak projevuje věrnost zásadám proletářského internacionalismu. Sovětské jednotky již nehlídkují v Kábulu. Mají výlučný úkol bránit suverenitu a nezávislost Afghánistánu před agresí zvenčí.“ ⁷¹ Ministryně měla na mysli tábory povstalců nacházející se na území Pákistánu a Íránu. Odtud stále více docházelo k výpadům proti sovětům.

Situaci kolem dalšího vývoje sledovali českoslovenští zahraniční dopisovatelé na Blízkém Východě. V rámci ČTK to byl například již zmiňovaný Vladimír Diviš. V červnu 1981 vyšla jeho rozsáhlá zpráva o současné situaci téměř dva roky po sovětském převratu. V ní se snažil dementovat zprávy západních sdělovacích prostředků. Podle něho tyto média lživě uváděla informace o tom, že Kábul je takřka obklíčen“rebely“ a brzy jimi bude dobit.

Diviš se snažil naznačit, že tento pokus nevyšel a nebylo tyto báchorky těžké vyvrátit. Jako důkaz uvedl, že v Kábulu žije spousta cizinců a nebylo tedy těžké se přesvědčit o opaku.

Proto se podle jeho slov západní média přeorientovala na metropoli západního

Afghánistánu Herát a posléze na Kandahár což je druhé největší město Afghánistánu ležící na jihu země.⁷² Jeho stanovisko měly podpořit informace,

s nimiž přišla Lidová demokracie v článku o stanovisku britské Společnosti přátel

Afghánistánu. S jejich předsedou M. Arífem se v Londýně sešel dopisovatel ČTK P. Urban a redaktor Čs. Rozhlasu K. Starý. Aríf uvedl, že „vláda B. Karmala má situaci

70 [nesignováno]: Za další rozvoj Afghánské revoluce, Rudé Právo, 3. 1. 1981, roč. 61, č. 1, s. 7.

71 [nesignováno]: Situace se stabilizovala, Rudé Právo, 6. 1. 1981, roč. 61, č. 4, s. 7.

72 [nesignováno]: Na Afghánském jihu, Rudé Právo, 4. 1. 1981, roč. 61, s. 6.

29

v Afghánistánu pevně v rukou a návštěva britských poslanců ukázala, že zde není žádné celonárodní povstání a kampaň, která je vedena proti Karmalově vládě nevychází ze skutečností. Lid prý pevně stojí za komunisty, kteří jim a zvláště ženám přivedly nová práva, která zatím neměli“.⁷³ Článek dále probíral, již zmíněné informace o základnách banditů v Pákistánu. Těm měli ve výcviku pomáhat čínští, američtí a jiní vojenští poradci.⁷⁴

Dnes již víme, že pravda byla jiná. Karmalova vláda podporovaná Sověty neměla situaci pod kontrolou a stále více čelila stupňujícím se útokům ze strany rebelů. Ti na svou stranu získávali stále více domácího obyvatelstva podporující jejich boj stále více. Karmal si tuto situaci uvědomoval a stával se plně závislým na sovětské pomoci. Afghánské vojenské jednotky se dost často bouřily a mnohdy docházelo ke střetům mezi nimi a Sověty. Tyto informace pravděpodobně sovětská tisková kancelář TASS, mající monopol na zásadní informace, ostatním nesdělovala. Proto zůstaly informace naším agenturám utajeny.

Naopak informace o působení CIA a dokonce čínských vojenských poradců byly zveřejňovány s velikým důrazem. S těmito informacemi se setkáváme velice často. Podle informací od sovětských jednotek se v oblasti Kandaháru potýkaly s výpady teroristických skupin vyrážejících z bezpečí nedalekého Pákistánu a to hlavně na noční bojové akce. Při těchto akcích, překonaly pomocí terénních vozidel za pár hodin vyprahlé rovinaté stepi jižního Pákistánu.⁷⁵ Byli vyzbrojováni velkým množstvím protiletadlových střel, minometů a dalších moderních zbraní západní provenience. V ulicích města nebyl problém nalézt rozstřílené obchody, na nichž se podepsaly zbraně teroristů. Nejčastěji to bylo možné vidět na hlavní ulici, kde projíždělo veliké množství sovětských zásobovacích kolon směrem na Kábul. Tyto kolony byly velmi často hlavním terčem útoků. Na zdech domů se podle Diviše podepsal rukopis právě amerických a čínských instruktorů. „ Bezpochyby to byli právě oni, kteří poradili klást silné miny do domu, kde se ulice nejvíc zužuje, a odpálit je na dálku ve chvíli, kdy tudy budou projíždět nákladní vozy. A že přitom budou zabíjet i obyvatele okolních domů? To pány stojící za kontrarevolucí vůbec nezajímá“.⁷⁶ Takto ostře se náš tisk vyjadřoval o bojovnících svaté války uváděných jen jako pouhá teroristická skupina s úkolem ničit a narušovat svobodný vývoj socialismu v ADR.

73 [nesignováno]: Afghánistán bez otazníků, Mladá fronta. 14. 1. 1981, roč. 37, s. 5.

74 [nesignováno]: Ze zprávy o Afghánistánu: Lidová demokracie. 13. 1. 1981, roč. 37, s. 5.

75 [nesignováno]: Úspěchy afghánských ozbrojených sil. Lidová demokracie. 7. 1. 1981, roč. 3, s. 5.

76 Tamtéž, s. 7.

30

V průběhu 80. let dostaly přednost před děním v Afghánistánu jiné krize. Pro tyto nové krize se často na Afghánské dění zapomínalo. Nicméně stále se náš tisk držel stejné informační linie, kdy publikoval reprodukované zprávy TASS a doslova nudil stále stejnými tématy. Ve vztahu s Afghánským konfliktem tisk hovořil jen o oslavách různých výročí a politických návštěvách po „bratrských“ státech východního bloku.⁷⁷ Objevily se zprávy o vnitřní situaci v Afghánské armádě a opětovné vyvracení tvrzení západních tiskových agentur vnímajících tuto armádu jako bezvýznamnou a postrádající morálku. O reakci na toto tvrzení vyšel v Rudém právu článek. „Máme silnou, vycvičenou armádu, jejíž výzbroj a výstroj jsou na dobré úrovni. Tvrzení západní propagandy o slabosti našich ozbrojených sil je holý nesmysl. Nejlépe je vyvracejí úspěšné operace proti banditům.“⁷⁸ Afghánská vláda odmítala pokusy západní propagandy o tom, že západní hranice

s Pákistánem byly úplně otevřeny a teroristé je mohli volně přecházet. To podle ministra obrany Kádira nebylo založeno na pravdě a Afghánská armáda je na příchod jara, kdy se budou boje vyostřovat dobře připravena. V březnu 1982 se v Kábulu konala tisková

konference, kde se skupina zajatých bývalých kontrarevolucionářů vyjádřila k amnestii, jež jim byla vládou udělena. Tito členové byli údajně součástí rozsáhlého kontrarevolučního spiknutí a jejich činnost se zakládala na šíření náboženské propagandy a organizování záškodnických band v sousedním Pákistánu pod vedením, jak jinak než instruktorů z USA a dalších západních zemí. ⁷⁹Rovněž se amnestovaní vyjádřili k podmínkám v uprchlických táborech. Tam panovala hlavně bída a sociální nerovnost.⁸⁰ Rovněž popisují, jak místo řádných zákonů vládl „soud banditů“ založený na zastaralých středověkých právech. Tito muži prý již dál nechtěli bojovat proti vlastním lidem, a proto se dobrovolně vzdali.⁸¹

V pokračující válce přicházely ke slovu i nové způsoby boje zakázané mezinárodními dohodami OSN. Mezi tyto způsoby boje patřilo a patří, použití chemických zbraní. Sovětská armáda tyto zbraně v Afghánistánu opravdu používala. Nebyly tak rozšířené, jako ve válce v sousedním Íránu, ale jistá přítomnost těchto zbraní zde opravdu byla⁸². Nicméně československý tisk opět tyto zprávy neprospívající celkovému veřejnému mínění jak v Sovětském svazu, tak i v dalších státech východního bloku, zcela ignoroval.

Byla sice uveřejněna nóta zaslaná vládou Svazu Sovětských Socialistických republik vládě

77 [nesignováno]: Babrak Karmal na návštěvě v Moskvě. Rudé právo, 8. 1. 1981, roč. 61, s. 7.

78 [nesignováno]: Na naší straně stojí lid. Rudé právo. 3. 3 1982, roč. 62, s. 6.

79 [nesignováno]: Strana prošla složitou cestou. Mladá fronta. 15. 3. 1982, roč. 38, s. 5.

80 [nesignováno]:.Svědectví bývalých banditů. Lidová demokracie 3. 3. 1982, roč. 38, s.5.

81 [nesignováno]: Mezi bandity působí instruktoři z USA. Lidová demokracie. 19. 3. 1982, roč. 38 s. 5.

82 Chemické zbraně? Žádná novinka, znali je už staří Peršané. . www.ceskatelevize.cz. [online]. 22. 4. 2015 [cit. 2015-12-09]. Dostupné z:http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1522296-chemicke-zbrane-zadna-novinka-znali-je-uz-stari-persane

31

USA, ale v této veřejné nótě jen upozorňuje, že pokládá za nutné napomenout USA za s účastí vládních orgánu šíří pomlouvačnou kampaň proti SSSR. Podle tohoto vyjádření se snažila americká vláda jen maskovat vlastní používání těchto zbraní během Vietnamské války. Uvedla, že „ Národy si však pamatují na statisíce lidí, kterým použití těchto látek způsobilo nevratné škody.“⁸³

V průběhu první poloviny 80. let je možné rozpoznat klesající sovětské odhodlání pokračovat v této válce. Postupné vnitřní změny a krize ve vedení SSSR začínají otvírat cestu, jak z této války postupně vycouvat. První důležitou změnou je smrt L. I. Brežněva v listopadu 1982.⁸⁴ Tato událost dostala také své místo na předních stranách našich domácích periodik. Noviny psaly, že odešel věrný pokračovatel Leninova díla a velký člověk do poslední chvíle důsledně šířící internacionalismus po celém světě, což bylo úzce spjato s konfliktem v Afghánistánu. ⁸⁵ Po Brežněvově smrti nastoupil na jeho místo J. V.

Andropov. Ten začal hledat kompromisy, jak ukončit válku aniž by SSSR přišla o svou těžce budovanou prestiž supervelmoci. Politická situace panující tehdy ve světě tomuto řešení příliš nenahrávala. ⁸⁶

Snaha o ukončení konfliktu plynula z důvodu zvětšujícího se sovětského finančního vyčerpání a stoupající podpora afghánských rebelů z USA. Podle západu však, ale nikdy nedošlo k přímým dodávkám zbraní. Situaci reflektovaly i československé deníky. Ty se opět zaměřily na otázku kolem použití chemických zbraní rebely. Na jejich tvrzení reagoval The Washington Post. Ten hájil vládu USA a uvedl, že k této problematice nejsou žádná podložená svědectví. Sám poté obvinil Sověty z šíření těchto zbraní. Veškerá tvrzení obou stran byla založena jen na anonymních tvrzeních, které dokládaly i výsledky zvláštní komise OSN. Ta byla vyslána do jihovýchodní Asie a údajně žádné zbraně sovětské ani jiné výroby nenašla. Naopak Afghánská agentura Bachtar uvedla, že chemické zbraně vyrobené ve Spojených státech byly nalezeny u rebelů v Herátu. Bílý dům prý chtěl zakrýt fakt, že právě USA jsou největším výrobcem a skladníkem těchto zakázaných zbraní.⁸⁷ Z těchto skutečností vyplývá, že v této době nebyla velká snaha o nějaké mírové řešení.

Dále pokračovala mediální kampaň obou stran, při níž docházelo k vzájemnému obviňování a třenicím. Poslední určité návrhy mírových smluv pocházely z roku 1981,

83 [nesignováno]: Ostrý protest proti pomluvám. Rudé právo. 6. 4. 1982, roč. 62, s. 7.

84 Brežněv spolu se svými blízkými ministry měl hlavní podíl na sovětské invazi, kterou provedl bez schválení sovětského parlamentu.

85 [nesignováno]: Nekrolog k úmrtí L. I. Brežněva. Rudé právo. 12. 11. 1982, roč. 62 s. 1.

86 NOVÁK, M.: Džihád proti Kremlu. Praha: Epocha, 2008, s. 125.

87 [nesignováno]: Lživá propaganda. Rudé právo. 17. 11. 1982, roč. 62, s. 7.

32

nicméně situace se již od tohoto roku hodně změnila. Islámští rebelové se za rostoucí podpory amerických financí později i zbraní oklepaly a naučili se bojovat se Sověty.

K mírovým snahám nepřispěl ani odmítavý postoj Babraka Karmala, kdy podle jeho slov:

„Žádná demokratická vláda, tedy ani ta naše nemůže přijmout za partnery k jednání obyčejné bandity a rebely vycvičené zahraničními instruktory“⁸⁸.

Karmal byl v této době zcela jistě pod vlivem vedení v Kremlu a nehodlal své pozice v Afghánistánu z počátku tak snadno opustit. Dle jeho vyjádření publikovaných v československém tisku je jasné, že se snaží svým postojem o bagatelizaci sovětské vojenské přítomnosti. Sice ji nepopíral, ale snažil se výrazně snížit její celkový význam pro svou vládu. Svoji vládu jevil jako zcela samostatnou a politicky nezávislou na SSSR.

Sovětské jednotky podle něj sloužily jako trvalá záloha pro případ intervence. Tu prý „díky chování USA nebylo možné vyloučit“⁸⁹. Stejně nepřátelský je i jeho postoj vůči

sousednímu Pákistánu, který byl podle Karmala satelitem USA a svým vměšováním do vnitřního politického vývoje Afghánské lidové republiky narušoval její mírový rozvoj a účinné řešení politické situace. Vyjádřil se i k politické situaci na domácí scéně. Tam vyzdvihl činnost LDSA a trvalejší nárůst do členské základny jeho politické strany, který se prý zvýšil až čtyřikrát.⁹⁰ Deníky v této době v podstatě jen reflektovaly oficiální prohlášení Afghánské vlády a k většímu informačnímu obrazu nepřispívaly ani nějakými většími ucelenějšími reportážemi z míst bojů. Nového předsedu ÚV KSS hodnotila naše média jako člověka nakloněného dialogu a ochotného jednat o změnách ve vedení konfliktu v Afghánistánu.⁹¹ Nicméně neupouští od kritiky USA a OSN. Ty podle Andropovových slov „roztáčejí“ nové kolo zbrojení proti SSSR. Rezoluce, přednášené Andropovem, byly na mítincích údajně oslavovány a přijímány sovětskou veřejností.

Babrak Karmal, ale postupně přiznal, že se jeho režim neobejde zvláště na hranicích se sousedními státy bez sovětské vojenské přítomnosti. Zároveň s tím, obviňuje OSN, že se stává doménou USA. Jako důvod mu sloužil argument, že právě v této zemi je její hlavní sídlo.⁹²

V roce 1981 byla založena Národní vlastenecká fronta, později Národní fronta Afghánské demokratické republiky. Lidé její činnost odmítali a v průběhu následujících let se komunisté setkávali převážně s neúspěchy a v roce 1984 byl schválen nový volební

88 [nesignováno]: Připraveni jednat. Rudé právo. 20. 12. 1982, roč. 62, s. 7.

89 Tamtéž, s. 7.

90 Tamtéž, s. 7.

91 [nesignováno]: Nadžíbovy odpovědi. Lidová demokracie. 18. 11. 1982, roč. 38, s. 5.

92 [nesignováno]: Varování před hrozbou války. Mladá fronta. 10. 1. 1983, roč. 39, s. 7.

33

zákon. Ten měl za účel aktivněji zapojit obyvatelstvo do politické činnosti a všechny stmelit. Vláda musela čelit stále větší nelibosti obyvatel a stupňujícím se útokům mudžáhidů. Po velkých operacích v roce 1984 s masivním nasazením letectva, došlo k bombardování příhraničních měst u pákistánských hranic. Při výsledných ztrátách 2343 vojáků a prakticky bez žádné změny, bylo velení 40. armády jasné, že situace se ocitla ve slepé uličce. Proto byly zahájeny politické rozhovory o stažení sovětského kontingentu z Afghánistánu. Tyto snahy narážely na postoje Babraka Karmala odmítající zásadně toto rozhodnutí.⁹³

V 80. letech proběhlo několik událostí na domácí scéně v SSSR, které ovlivnily vývoj tohoto konfliktu. Ve vedení SSSR se vystřídalo několik vůdců. Ti se od sebe lišili svým přístupem a pohledem na domácí i mezinárodní dění. Po krátké vládě Andropova, poté Černěnka přišel na scénu nový a pro budoucí dění zásadní člověk. Ve finále tento muž bude stát u stažení sovětských jednotek z Afghánistánu, ale i u faktického konce této světové velmoci. Odstartoval sérii reforem později přesahující i jeho původní záměry.

Michail Gorbačov byl mnohem mladší a energičtější než jeho předchůdci. Poprvé si jej

„vyzkoušela“ Margaret Thatcherová, britská ministerská předsedkyně v roce 1984. Podle jejího názoru byl člověkem, s nímž bylo možné jednat. Zároveň jej však označila za nejtvrdohlavějšího politika.⁹⁴ Mezitím Národní politická fronta Afghánistánu pochopila, že v dlouhodobém měřítku nemůže s islámským odporem bojovat. Prvním vstřícnějším krokem bylo vyjednávání s představiteli odbojných kmenů z Pákistánu. Z nich pocházelo nejvíc mudžáhidů. Toto shromáždění se nazývalo velká Džigra a konalo se na konci září 1985. Účastníci shromáždění se shodli na všech bodech, což znamenalo jistý pokrok.

Bohužel ve skutečnosti nadále pokračovali v bojích proti vládě. Objevil se paradox. Vláda zavedla domobranu, do níž verbuje mladé Afghánce. Ti však přes den slouží režimu a v noci často bojují proti němu. U vládního vojska se radikálně množily dezerce (až 40%

vojáků).⁹⁵ Nejvýznamnější funkcí této rady bylo koordinovat akce mezi jednotlivými pohraničními kmeny a revoluční afghánskou vládou při zajišťování spolehlivé a účinné obrany proti kontrarevolučním živlům.⁹⁶ Velká Džigra (Džina) měla pro obě strany historický význam. Ten měl spočívat v posílení jednoty bratrských kmenů. Imperialismus USA se prý „snažil uskutečnit cíle vnést rozkol mezi Paštunské kmeny a vnést válku na

93 [online]. 10. 10. 2005 [cit. 2015-12-07]. Dostupné z: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=793

94 Gaddis, J. L.; Studená válka; Slovart 2006, s. 153.

95 Feifer, G.; Velký hazard. Sovětská válka v Afghánistánu; Slovart 2009, s. 75.

96[nesignováno]: Rozprášení bandité. Mladá fronta. 1. 8. 1985, roč. 41, s. 5.

34

jejich území“.⁹⁷ Jak jsem již zmínil, vláda si od tohoto shromáždění slibovala určité mírové snahy. Tyto snahy nebyly plně naplněny, ale podle médii byl zaznamenán určitý posun.

jejich území“.⁹⁷ Jak jsem již zmínil, vláda si od tohoto shromáždění slibovala určité mírové snahy. Tyto snahy nebyly plně naplněny, ale podle médii byl zaznamenán určitý posun.