Reflexe na sovětský útok v zahraničním tisku

Na druhé straně samozřejmě probíhala informační politika zcela obráceně. Západně orientované deníky v čele s americkými Sovětskou akci v Afghánistánu nekompromisně odsoudily jako násilné narušení svobodného a demokratického vývoje v Afghánistánu.

Americký The Spokesman-Review z 1. ledna 1980 cituje „spolehlivou“ informaci jednoho diplomata z Dílí, že při násilném marxistickém převratu, provedeném sovětskou armádou minulý čtvrtek padlo nebo bylo zraněno 250 sovětských vojáků. The Spokesman-Review uvádělo informace od korespondenta pákistánských novin Jang, že za severozápadní hranicí Pákistánu s Afghánistánu probíhají těžké boje a bombardování. Součástí článku je i svědectví západních diplomatů v Kábulu, že „v zemi je nyní zhruba 45 000 sovětských vojáků a že ve městě obsazeným Sověty probíhá jen občasná palba od odstřelovačů.“⁴⁷ Periodika také uváděla oficiální vyjádření Čínské lidové republiky „Afghánistán je Čínský soused, a proto Sovětská ozbrojená invaze do této země představuje hrozbu pro Čínskou bezpečnost“⁴⁸. Čína se pravděpodobně obávala narušení své bezpečnosti, protože má společné hranice s Afghánskou republikou. Toto vyjádření poukazuje na dlouhodobě trvající krizi mezi Čínskou lidovou republikou a Sovětským svazem a dokládá tak nejednotnost v zemích komunismu.

Západní média nahlížela na vojenskou invazi jako na tradiční Sovětský nástroj zahraniční politiky. Od konce druhé světové války se jedná o třetí podobně vedené vměšování do jiných svrchovaných států, jako bylo Maďarsko 1956, Československo 1968 a nyní Afghánistán. V Lakeland-Ledger z ledna 1980 se objevil článek, ze široka zaměřený na Brežněvovu doktrínu a podrobně porovnává jednotlivé operace SSSR. Uvádí, že

“sovětský svaz se po událostech v Íránu, kde proběhla Islámská revoluce, obává, aby se tyto události nepřenesly na území Afghánistánu jako těsně sousedícího státu SSSR.“⁴⁹

46 BRADSHER, Henry. St. Amant: Afghan communism and Soviet intervention. Oxford : Oxford University Press, 1999, s. 30.

47 [nesignováno]: Afghan crisis: Soviet troops moving again. The Spokesman-Review, 1. 1. 1980, s. 22.

48 TAMTÉŽ, s. 22.

49 [nesignováno]: Soviet intervesion an Afghanistan is result of Brezhnev Doctrine, Lakeland Ledger. 6. 1.

1980, strana 1.

21

Americký prezident Carter již v předchozích měsících vyjádřil podporu islámským fundamentalistům a ještě dávno před vypuknutím samotné sovětské invaze podepsal po naléhání svého bezpečnostního poradce Zbigniewa Brzezinského dokument o budoucí podpoře protisovětského odboje. Záměrem Brzezinského bylo vtáhnutí Sovětského svazu do vleklého konfliktu a tím způsobit totéž, co potkalo Spojené státy ve Vietnamu před několika lety. Nyní se tedy jeho předpoklady začínaly naplňovat, i když Sovětský svaz, především tedy jeho ministr zahraničí Andrej Gromyko dlouho váhal. Obával se ztráty všech doposud vyjednaných dohod. Hlavně se jednalo o smlouvu Salt II. Ta měla sovětskému hospodářství přinést určité odlehčení a to zejména finanční. Sovětský svaz již nedisponoval tak rozsáhlými prostředky na to aby „živil“ svůj nukleární arsenál a částečná likvidace by mu přinesla vítané odlehčení. Bohužel pro Sověty jejich vůdce L. I. Brežněv svým přezíravým postojem tyto Gromykovy argumenty nevyslyšel a s argumentem, že vše dopadne jako v Československu a za pět dní bude po akci, se odhodlal pro akci.⁵⁰ Tehdejší vedoucí odboru ministra zahraničí SSSR ve vzpomínkách z roku 1994 vyjádřil, že: "Systém společenských vztahů, úroveň národního hospodářství, vojenskoprůmyslový komplex, struktura moci vyžadovaly projev síly a převahy, nikoli změkčilost nebo pochopení. Kromě toho jsem přesvědčen, že jako při závodech horečného zbrojení sehrála určitou roli i rafinovaná provokace ze strany Američanů. Znali slabiny sovětských vládních činitelů, jejich nekompetentnost i pocit vlastní neomylnosti.“⁵¹ Tehdejší vedoucí odboru ministerstva zahraničí a pozdější velvyslanec Ruska v Londýně A. Adamišin vzpomíná:

„Tehdy rozhodovali o všech záležitostech tři starci - Dmitrij Ustinov (ministr obrany), Jurij Andropov (KGB) a Andrej Gromyko (ministr zahraničí). Několikrát jsem byl přítomen telefonickým rozhovorům Gromyka s nimi. Dmitrij, Jurij a Andrej mají na svědomí toto rozhodnutí, které neblaze ovlivnilo celý komplex našich vnitřních i vnějších záležitostí a uspíšilo úpadek sovětské společnosti. Po letech mě Anatolij Blatov, spolupracovník L.

Brežněva, ujišťoval, že Brežněv se třem mudrcům dvakrát bránil tím, že Československo vrchovatě stačilo, ale potřetí se cítil velice špatně a jejich naléhání podlehl. Ubezpečovali ho, že to je pouze na pár měsíců. Až se nastolí v Afghánistánu pořádek, tak odejdeme.

Carter bude zticha, protože je to slaboch, pak uspořádáme v Moskvě olympijské hry. Jak strašně se mýlili!" ⁵²

50 American triumfalism 9/10: Oliver Stone's Untold History of the United States, [film]. Režie: Oliver Stone.

USA, Ixtlan Proctuions, 2012.

51 RUSKÉ AKTUALITY, č. 6/1994 z webové stránky: [online]. 17. 05. 2010 [cit. 2015-12-07]. Dostupné z: http://www.gamepark.cz/valka_ktera_se_nedala_vyhrat_370441.htm.

52TAMTÉŽ, č. 6/1994.

22

Na konci prosince se v novinách objevuje vyjádření prezidenta Cartera k celé situaci. Prezident se zde vyjádřil k celé situaci s tím, že tento sovětský počin ohrožuje rovnováhu na celém středním východě a je vážnou hrozbou pro celý svobodný svět. Na základě tohoto sovětského činu Carter pozastavil jednání a ratifikaci smlouvy Salt II. (jak předpověděl Gromyko), dále odvolalamerického velvyslance v Moskvě. Přerušil obchodní vztahy mezi oběma zeměmi a zakázal americkým sportovcům zúčastnit se olympiády v Moskvě v roce 1980.⁵³ Chování SSSR po udělení sankcí se ale nijak nezměnilo. Proto mnohé evropské vlády zaujaly názor, že reakce USA byla zbytečně přehnaná a že Afghánistán nebyl pro Sovětský svaz tak důležitý, aby riskoval narušení zavedeného mezinárodního pořádku.⁵⁴

The Spokesman-Review přišel 16. ledna se zajímavou reportáží o počátečních akcích islámských rebelů vedených proti sovětským motorizovaným jednotkám v severozápadní provincii Badakhsham a odkazuje se přitom na další novinový zdroj Navae Waqt z Rawalpindi v Pakistánu. Podle tohoto deníku, rebelové provedli útoky na hlavní komunikaci vedoucí do středního Afghánistánu a dále zabili guvernéra severní provincie Baghlan. Článek se zaměřoval také na pohyby sovětských ozbrojených složek přesouvajících se po Afghánistánu a postupné získávání kontroly nad provinciemi sousedícími s Pakistánem a Íránem. Zpráva dále popisuje úvahy, že sovětský útok nemusel končit jen na území Afghánské republiky, ale mohl se rozšířit i dále do sousedících zemí nejpravděpodobněji do Íránu, kde se nacházejí rozsáhlá ropná pole a stát, jež je oslaben probíhající islámskou revolucí. Konkrétně je zde uvedeno, že se jedná o „přesun dvou sovětských motorizovaných divizí čítajících údajně až 25 000 vojáků rozmístěných ve vzdálenosti 75 až 100 mil od Íránských hranic“. Za touto hranicí se nacházejí zmiňovaná ropná pole. V článku se také nachází vyjádření z Moskvy, konkrétně ze sovětské tiskové agentury TASS: „SSSR v prohlášení uvedl, že postoj Moskvy je přátelský a s respektem vůči Íránu a na tomto stanovisku žádné západní provokace nic nezmění.“⁵⁵Z vyjádření amerického prezidenta Cartera, jež je součástí tohoto článku je jasné, že pokud Sovětský svaz naruší nějakým způsobem svrchovanost sousedního Pákistánu jsou USA ochotny zvážit odvetnou vojenskou akci na jejich ochranu. Celé toto politické dění mělo i dopad na chystané letní olympijské hry v Moskvě. Náměstek vlády Spojených států Warren Christopher vyzval vlády západního bloku k bojkotu těchto her, ke němuž nakonec

53 [nesignováno]: Carters Gambits: Carters warns Soviets, Kansas City Time, 29. 12. 1979, s. 1.

54 [nesignováno]: EWANS, Martin: Afghanistan: A New History. London : RoutledgeCurzon, 2002. s. 5.

55 [nesignováno]: Afghan rebels report successes, The Spokesam-Review, 16. 1. 1980, s. 2.

23

opravdu došlo.⁵⁶ V této fázi se deník na celou situaci opravdu do detailu zaměřil a vydal i další články. Například článek s názvem „Army ready in Pakistan“, kde pákistánský prezident Mohamed Zia Ul-Haq byl připraven k obraně proti sovětskému narušení svrchovanosti státu Pákistán a měl údajně zmobilizovány vojenské jednotky podél hranice s Afghánistánem. Prezident byl připraven dovolat se pomoci i u „ostatního svobodného světa“ v čele se Spojenými státy americkými.⁵⁷

Slova sesazeného íránského Shaha Mohammeda Reza Pahlaviího tlumočil deníku republikánský poslanec Willliam Dickinson. Oba se setkali v jeho emigračním sídle na ostrově Contador na pobřeží Panamy. Dickinson uvedl: „Shah cítí, že dalšími kroky SSSR bude přístup k tzv. teplým mořím a obsazení ropných ložisek na pobřeží těchto moří“.

Kongresman k tomu dále uvedl, že revoluce v Íránu uskutečněná před rokem je silně komunisticky inspirovaná a státy jako je Írán, Afghánistán a Pakistán jsou velmi úzce propojeny a vzájemné dění je může velmi silně ovlivňovat“.⁵⁸

Západní média často řešila otázku o věci Svaté války, což se stalo jakousi základní tezí ve smyslu protisovětského odboje. Docházelo k verbování muslimsky věřících bojovníků i mimo Afghánistán. Po celém středním východě probíhal něco jako nábor dobrovolníků připravených pomoci svým „utlačovaným bratrům v Afghánistánu. Tedy připraveni pomoci nejen finančně, ale i fyzicky a jsou ochotni položit život v bojích s nevěřícími, kteří brutálním útokem obsadili tento vysoce muslimsky založený náboženský stát. Jsou ochotni padnout pro svého boha a stát se mučedníky.“⁵⁹

Svatá válka si nevybírala věk bojovníků a k partyzánským oddílům byli často verbováni i velmi mladí chlapci školního věku. „Rusové shazují na naši zemi bomby.

Vraždí naše děti, znásilňují naše ženy a prohřešují se proti svatému koránu. Proto jsme vyhlásili džihád proti našim nepřátelům,“ prohlásil jeden z kmenových vůdců Hadji Abdul Latif. „Tomuto chlapci je devět let. Je to partyzán, co zaútočí a uteče. Mám mnoho takových dětí, které házejí granáty na komunisty,“⁶⁰.

Reportéři západních států pocházejících mimo sovětský blok především ti američtí byli přijímáni bojovníky i místním obyvatelstvem poměrně vřele. Je to pravděpodobně

56TAMTÉŽ, s. 2.

57 TAMTÉŽ, Army is ready in Pakistan, strana 2.

58 TAMTÉŽ, Shah sees Iran move by Soviet, strana 2.

59 [nesignováno]: Ready for Martyrdom, Afghan rebels Viese Fight With Russia as Holy War, International Herald Tribune, 15. 1. 1980, s. 11.

60[online].6.7. 2014 [cit. 2015-12-07]. Dostupné z: webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=14200

24

proto, že vláda Spojených států podporovala odboj jak zbraněmi, tak i penězi. Afghánci ji vnímaly jako spojence.

Reportéři nahlíželi na tuto věc, jako boj o samotné přežití všech obyvatel a začaly se zaměřovat na sovětské útoky cílené i na civilní cíle. Reportáže mají západní společnost přesvědčit o tom, že podpora USA islámským rebelům měla své hluboké morální opodstatnění a jednalo se zde o zcela neoprávněný útok na demokratický vývoj společnosti vyznávající islámské náboženství.⁶¹

Americký týdeník The Time podal souhrnnou reportáž s osobní účastí svých reportérů.

Tento jeden z nejznámějších a nejčtenějších amerických časopisů vycházel poměrně ve velmi vysokých nákladech. Následující reportáž se zaměřila na sovětský koordinovaný útok obrněných a vrtulníkových jednotek v oblasti východního Afghánistánu. Akce zaměřená proti Afghánským vesnicím a civilním cílům měla za následek vysoké ztráty na civilním obyvatelstvu. Článek uvedl, že bylo použito i zneschopňujícího bojového plynu ze sovětských bojových vrtulníků. Západní experti vydali prohlášení o tom, že během doby od prosincového začátku invaze bylo zabito zhruba 8000 afghánských obyvatel. Nemalé ztráty měli i Sověti, proto Moskva nařídila své zraněné vojáky nepřevážet do zdravotních zařízení na území SSSR, ale jejich léčba a rekonvalescence probíhala na území satelitních státu. Především se jednalo o Východní Německo. Bylo to z důvodu utajení rozsahu sovětských ztrát.

Dle zvěstí šířících se z hlavního města Kábulu překročila v oblasti hor na hranicích mezi Afghánistánem a SSSR skupina rebelů a na samotném sovětském území byl podniknut útok. Během něho údajně padlo až na 200 sovětských vojáků. Útok pokračoval dále v oblasti údolí Logar a uhelných dolů Badakhshan. Rovněž přibývalo zpráv o tom, že Afghánistán ve strachu před sověty opustilo už zhruba 800 000 Afghánců. Ti měli odejít především do sousedního Pákistánu a Íránu. Situace se ostře dotkla i demoralizované Afghánské armády. Ta z původních 80 000 vojáků ztratila již 20 000 až 30 000. Spousty dalších příslušníků se přidalo na stranu rebelů.⁶²

Západní tisk dychtil po informacích. Média reagovala hned po začátku konfliktu tím, že vyslala reportéry na území afghánských bojů. Reportéři byli často vyzbrojeni jen fotoaparáty a mizivými znalostmi místního jazyka. Rovněž znalost místních poměrů byla prakticky nulová. Nejlepší cesta jak se dostat do Afghánistánu byla přes hranice

61 [nesignováno]: Fierce Fight in: The Time, 28. 4. 1980, s. 31.

62TAMTÉŽ, s. 32.

25

s Pákistánem v oblasti jižního Pamíru. Terén je hornatý a dovoloval tak nepozorovaný přístup do země. Reportér NY Times Steve McCurry popisoval, jak obtížná byla počáteční spolupráce s místními bojovníky a jak těžké bylo překonat jazykové bariéry s místními Paštůny. „Naše jediná forma komunikace byla improvizovaná znaková řeč. Byl jsem žalostně nepřipravený. Mezi moji jedinou výbavu patřil plastový kelímek, švýcarský armádní nůž, dvě kamery, čtyři objektivy, pytel filmů a pytlík arašídů z letadla.“⁶³ Reportéři pracovali s novým prostředím. Psali zejména pro západní, především americká média a často vyráželi do oblastí válečných konfliktů na vlastní pěst. Přinášeli hlavně písemná a obrazová svědectví tohoto konfliktu.

Důležitými pro západní společnost se ukázaly zprávy o situaci civilního obyvatelstva. Je třeba říci, že zejména americký tisk publikoval nejvíce těchto zpráv o utrpení afghánských civilistů. Reportéři, jako byl právě McCurry, byli za své reportáže a fotografie proslulými. McCurry později obdržel medaili Roberta Cappy za válečnou fotografii získanou právě za své afghánské fotografie. Pro řadu reportérů se tento konflikt stal školou moderní reportáže.

Na jaře 1980 skončila první fáze tohoto rozsáhlého konfliktu. Došlo k obsazení strategických bodů (letiště, silnice, elektrárny a podobné). Hlavním vojenským uskupením byla 40. Armáda složená ze čtyř divizí, pěti samostatných brigád, čtyř pluků vojenského letectva, z třech vrtulníkových pluků a dalších zabezpečovacích oddílů. Krom těchto jednotek zde byly nasazeny malé jednotky pohraniční stráže, KGB a vojsk ministerstva vnitra.⁶⁴

Příjezd Rudé armády měl pomoci potlačit a pacifikovat rozbouřené afghánské obyvatelstvo. Ale výsledek byl spíše opačný. Řady rebelů se rozrůstaly a docházelo k dalším nepokojům. Afghánci se více radikalizovali a řady mudžahedínů rozrůstaly i díky propagaci duchovních vůdců. To si uvědomil i Babrak Karmal. Ten žádal, aby sovětská armáda přikročila k pacifikaci obyvatelstva sama bez přispění domácí afghánské armády.

Ta začínala postrádat důvěryhodnosti.⁶⁵

V této době padlo podle sovětských zdrojů 245 příslušníků sovětské armády. Dá se říci, že tímto skončila první fáze tohoto vleklého konfliktu a sovětské pozice v zemi začaly mít nějaké konkrétní obrysy. Sovětská vojska se rozmístila do 32 posádek se 179

63 [online].6.7.2012[cit.2015-12-07].Dostupné z: http://stevemccurry.com/blog/afghanistan-look-back.

64 HORÁK, S., Afghánský konflikt. Praha : Public History a Petit, 2005, str. 22.

65 TAMTÉŽ, str. 23.

26

vojenskými městečky. Byla zahájena ochrana strategických silnic, letišť, národohospodářských objektů a doprovod autokolon s vojenským i civilním materiálem.

Doprava materiálu a potravin sovětským jednotkám na jednotlivá místa Afghánistánu začala být postupně problematická, protože mudžáhidé blokovali silnice.

Místo toho, aby Sověti potlačovali partyzánské jednotky, děl se pravý opak: mudžáhidé útočili a sovětské jednotky přešly do defenzivy. Příčinou bylo, že sovětská vojska nebyla dostatečně vybavena na boj v horských podmínkách. Těžké dělostřelectvo či nadzvuková letadla se vzhledem k složitosti a rozlehlosti terénu minula účinkem. Armáda neznala terén a navíc neovládala taktiku partyzánské války tak jako jejich protivníci. K tomu všemu byli mudžáhidé podporováni venkovským obyvatelstvem. Mezi to se v případě nebezpečí rozptýlili a následně zase objevili tam, kde je Sověti vůbec nečekali. V tomto počátečním stádiu války dokonce mudžáhidé zcela ovládli některé rozsáhlé provincie, odstranili z institucí vládní úředníky a také kmenové vůdce podporující vládu. Jejich posty následně obsadili svými stoupenci.⁶⁶