Stažení sovětských vojsk a reflexe v domácím tisku

státní náboženství a byly povoleny i jiné než komunistické strany Chalkis a Parchamis. V následujících volbách v dubnu 1988 komunisté získali jen pětinu hlasů a většinu křesel obsadili členové nekomunistických stran. Nicméně vláda byla sestavena ze členů levicových stran. Změny garantované novou ústavou nebyly v praxi plně aplikovány, a proto opozice Mudžáhidů podporovaná rozsáhlými finančními příspěvky ze zahraničí dále stupňovala svou aktivitu. Sověti byli nuceni se teď soustředit pouze na ochranu vlastních letišť a ústupových komunikací.¹³⁰

4.1. Stažení sovětských vojsk a reflexe v domácím tisku

Jak jsem již dříve napsal, Sovětský svaz se v této fázi války zmítal ve vnitřní ekonomické krizi a jeho vojenská přítomnost v Afghánistánu stála SSSR neúnosné finanční prostředky.

Tyto prostředky by se více hodily v domácím rozpočtu a právě tyto nenávratně ztracené finance měly později zapříčinit rozpad Sovětského svazu v roce 1991. Gorbačov na půdě OSN v Ženevě v dubnu 1988 slíbil, že svoje jednotky stáhne do deseti měsíců. Tato dohoda vstupuje v platnost šedesát dní po podepsání a stanovila přesná data již dříve ujednaného stažení vojsk. Ministr zahraničí SSSR E. Ševarnadze k dohodě pronesl, že podpisem představitelé Afghánistánu, Pákistánu, USA a SSSR očekávají aktivní účast Organizace spojených národů. Ta podle něj přinese svůj díl na celkovém urovnání tohoto konfliktu. Ševarnadze dále odpovídal na otázky týkající se „Shultzova plánu“ a dalšího zásobování Afghániského režimu zbraněmi.¹³¹ „Stále zastáváme názor, že spolupráce SSSR a Afghánistánu se uskutečňuje na smluvně právním základu. Spojené státy takovou smluvní základnu nemají. Nemají právní základnu k dodávkám zbraní skupinám, které vedou ozbrojený boj proti zákonné vládě Afghánistánu“¹³² odpověděl. Další otázka směřovala, jestli je naděje na společné sovětsko-americké akce a úsilí na Blízkém východě.

„…souhlasím s vámi v tom, že podpis ženevských dohod stimuluje pozitivní procesy v oblasti urovnání regionálních konfliktů včetně blízkovýchodního problému. Za nějakou dobu se sejdeme s ministrem zahraničí USA a projednáme některé aktuální otázky včetně blízkovýchodního urovnání.“¹³³

130 Feifer, G, Citované dílo, s. 225.

131 George Pratt Shultz je americký ekonom, politik a podnikatel. Působil ve funkci ministra práce v letech 1969–1970, ředitele úřadu OMB (1970–1972), ministra financí (1970-1974), ministra zahraničí (1982-1989).

Než vstoupil do politiky byl profesorem a přednášel ekonomiku na MIT a Chicagskě univerzitě. Pouze dva lidé působili ve vládních funkcích ve čtyřech vládách, kromě Shultze je druhým Elliot Richardson. (zdroj:

wikipedia).

132 [nesignováno]:.Podepsána dohoda o Afghánistánu, Rudé právo, 15. 4. 1988, roč. 68, s. 1.

133TAMTÉŽ, s. 7.

42

Postoj našeho tisku k tomuto řešení asi nejlépe reflektoval článek Rudého Práva s názvem „Konečně!“ napsaný zvláštním zpravodajem ČTK v Kábulu Václavem Frankem.

„V Ženevě skončil bezmála šestiletý maraton, složitého jednání a hlavně díky pružnosti Afghánistánu a Sovětského svazu skončil úspěšně. Teď již nic nebrání tomu, aby skončila také nevyhlášená válka proti Afghánské republice a aby na Afghánském území bylo bezpečno. Přitom je zřejmé, že úplná normalizace si vyžádá svůj čas.“¹³⁴ V létě 1988 jsou rušeny posádky Dželalabad, Gazni, Gardez, Kandagar, Laškargach, Fajzabad a Kunduz.

Vše se odehrávalo za ostrých bojů s rebely a odsun se tak mění spíše v ústupový boj. Dne 15. 8. došlo ke splnění první části dohody a polovina sovětského kontingentu se vrátila do SSSR.¹³⁵ K této události se vyjádřila Mladá Fronta s článkem o tom, že Sovětský svaz své závazky vůči dohodě ze Ženevy plní. Podle sovětské agentury TASS vydala sovětská vláda oficiální komuniké potvrzení plnění těchto závazků. Sovětská vláda, ale „musí bohužel konstatovat, že proces urovnání by dnes mohl být mnohem dál, kdyby další signatáři dohod především Pákistán stejně odpovědně, důsledně a energeticky plnili všechny své závazky, které z těchto dohod vyplívají.“¹³⁶ Toto tvrzení pravděpodobně naráží na události z Péšáváru, kde byla vytvořena nelegitimní prozatímní vláda. „Tyto akce Pákistánu jsou hrubým porušením článku 2 dohody mezi Afghánistánem a Pákistánem o zásadách vzájemných vztahů a zejména nevměšování a o zřeknutí se intervence“.¹³⁷ Média byla v této době zaneprázdněna i jinými událostmi. Především v Evropě jako jsou události v Polsku, NDR a Rumunsku. Tisk, ale nezapomínál ani na dění na v Libanonu a Íránu.

V Kábulu byla na konci dubna Nadžibulláhem uspořádána velká tisková konference. Bylo zde přítomno více než 120 zahraničních novinářů spolu s domácími novináři. Tato konference se bezprostředně po oslavách desátého výročí „Dubnové revoluce“ zabývala sovětským stažením a programem národního usmíření vyhlášené Afghánskou vládou. Nadžibulláh prohlásil, že „se v zemi formuje nový politický a ekonomický systém, za který vděčí Sovětskému svazu a jiným socialistickým zemím“.¹³⁸Na otázky spojené se stažením Rudé armády odpověděl, že jednotky odejdou i se svojí výstrojí a v Afghánistánu zanechají pouze základní vybavení svých táborů. To následně převezme Afghánská armáda. Zdůraznil, že vojáci odcházejí, ale přátelství těchto zemí nadále trvá. Podpořil také návrh na demilitarizovanou oblast, jež měla uspíšit poklidný

134[nesignováno]: Konečně!. Rudé právo, 15. 4. 1988, roč. 68, s. 7.

135 Feifer, G, Citované dílo, s. 227.

136 [nesignováno]: SSSR své závazky ze Ženevy plní, Mladá fronta, 15.8. 1988, roč. 43, s. 6.

137 TAMTÉŽ, s. 6.

138 [nesignováno]: Afghánistán: Rozhodující etapa. Lidová demokracie. 29. 4. 1988, roč. 43, s. 7.

43

návrt uprchlíků zpět do země. Nadžibulláh dále vyvrátil spekulace západního tisku na rozdělení země na dvě části.¹³⁹

Pohyb na hranicích a průběh odchodu první části Sovětů zmapoval dlouhodobý zpravodaj ČTK v Kábulu Václav Frank. Vyvrcholení tohoto odsunu přilákalo do Kábulu více než sedmdesátičlennou skupinu novinářů takřka z celého světa. Jsou zde novináři Sovětští a Američtí, ale také jejich kolegové z Polska, NDR, Finska, Japonska, Maďarska, Španělska a řady dalších zemí – mimo jiné i českoslovenští novináři. V programu tohoto shromáždění byla i možnost svézt se spolu se sověty dvě stě kilometrů dlouhou trasu na obrněném transportéru. Pro novináře tato cesta nepředstavovala nic jednoduchého a oproti tomu vojáci, kteří se vracejí domů září štěstím. Někteří z nich jak prozradil velitel jednoho vozu, raději zakryli známky onemocnění, jen aby se dostali co nejdříve domů a nemuseli trávit další čas v některé z vojenských Afghánských nemocnic. Cestu lemují opevněná vojenská postavení sovětů, protože i během ústupu do vlasti se vyskytují útoky na odcházející vojáky.

Po „herátské“ expedici již prý nikdo z přítomných novinářů nepochyboval o dodržení devítiměsíčního harmonogramu odsunu sovětských jednotek z Afghánistánu.¹⁴⁰ V novinách byl Sovětský svaz prezentován jako „důsledný plnitel Ženevských dohod a naopak sousední Pakistán nadále označován za agresora neplnící dané dohody. Dokonce připouštějící jejich porušování. Ve stínu těchto událostí prý stály Spojené státy, které i přes Ženevská ujednání dodávají opozici zbraně, které hlavně decimují civilní obyvatelstvo.“¹⁴¹ Na plnění dohod přicestoval dohlédnout i ministr zahraničních věcí SSSR Ševarnadze a Afghánskou politickou scénu. Toto prohlášení otiskla Lidová demokracie spolu s vyjádřením náměstka sovětského ministerstva zahraničí Rogačova o tom, že Afghánský lid by si měl svou vládu volit sám, ale nebylo vyloučeno, že sousední a spřátelené státy měly svými konstruktivními příspěvky pomoci k usmíření s opozicí. S postupným odchodem Sovětů vzrůstala mezi západními kruhy polemika o případném zrušení obchodních sankcí vůči SSSR uvalených na začátku konfliktu. Pro zrušení nebo zmírnění

139 [nesignováno]: Politika usmíření pokračuje, od našeho zvláštního zpravodaje. Rudé právo. 29. 4. 1988, roč. 68, s. 7.

140 [nesignováno]: Písečná expedice, Od zvláštního dopisovatele z Kábulu Václava Franka. Rudé právo. 16. 8.

1988, roč. 68, s. 7.

141 ČTK. Další výbuch v centru Kábulu, Mladá fronta, 5. 8. 1988, roč. 43, s. 5.

44

těchto sankcí se ozývaly hlasy v USA i Velké Británii. Konkrétně v USA to byl Americký židovský kongres. ¹⁴²

Vláda USA byla prezentována jako překážka k plynulému průběhu stažení sovětských jednotek. Například Afghánský ministr zahraničí A. Vakil zaslal radě OSN poselství, v němž žádal o přijetí naléhavých opatření v zájmu zastavení pokračující nevyhlášené války proti Afghanistánu. V prohlášení zdůraznil, že „jeho režim spolu se sověty dělá všechno proto, aby stažení proběhlo tak jak má a žádal radu bezpečnosti o prošetření. Tyto námitky se dohledu na USA a Pakistán, aby co nejdůsledněji plnily Ženevské dohody.“¹⁴³ Pro agenturu TASS ve Washingtonu poskytl vyjádření představitel ministerstva zahraničí Ch. Redman. Uvedl, že „americká podpora afghánské opozici bude nadále trvat.“¹⁴⁴ Krvavé boje, jež probíhaly nejen proti afghánské vládě, ale i mezi skupinami rebelů jsou podle Československého tisku „dalším důsledkem amerického zásobování těchto skupin zbraněmi, které v konečném důsledku sužují hlavně civilní obyvatelstvo. Důkazem těchto vnitřních rozporů uprostřed afghánské opozice jsou události uvnitř tzv. skupiny sedmi, kde došlo na boje o vedoucí pozice, při níž tekla krev nejen rebelů, ale civilního obyvatelstva“.¹⁴⁵ Situaci věcně rekapituluje Rudé právo, že „po srpnu 1988 zůstává v Afghánistánu na 50 000 sovětských vojáků. Ti by mohli odejít již dříve než v únoru 1989, ale s ohledem na situaci, kterou vytváří Pákistán dodáváním dalších a dalších zbraní pro rebely tak Sověti neučiní. Tento postoj tlumočil na tiskové konferenci v Moskvě mluvčí informační správy ministerstva zahraničí Gennadij Gerasimov.“¹⁴⁶

Tato poněkud patová situace trvá postupně až do druhé části sovětského závazku stažení v únoru 1989. Pákistán své stanovisko nezměnil, a proto Sověti zůstali v Afghánistánu až do nejzazšího možného termínu. Nyní tedy přišla již finální fáze a podle československých médií to byla zásluha hlavně Sovětského svazu, způsobena snahou zabránit dalšímu krveprolití. Jaká byla situace těsně před stažením, mapují naše deníky v čele s Mladou frontou. Tam vyšel článek o atmosféře před stažením Sovětů. Byl to rozhovor s představitelem Afghánské tiskové agentury Bachtár Sajídem Achbár Sekandarpurem podle nějž je Afghánský režim připraven na samostatné převzetí moci navzdory spekulacím o tom, že se po odchodu Sovětů zhroutí. Odkazoval přitom na to, že prý Sověti sice vojensky odejdou ze země, ale jejich pomoc režimu určitým způsobem

142 ČTK. Afghánistán do rozhodujícího období, Lidová demokracie, 15. 5. 1988, roč. 43, s. 7.

143 [nesignováno]: Afghánistán žádá o zákrok RB OSN, Lidová demokracie., 16. 8. 1988 roč. 43, s. 7.

144 TAMTÉŽ, s. 7.

145 [nesignováno]: Extrémisté si vyřizují účty, Mladá fronta, 8. 8. 1988, roč. 43, s. 5.

146 ČTK. Neústupnost Pakistánu, Rudé právo, 17. 8. 1988, roč. 68, s. 7.

45

potrvá i po stažení.¹⁴⁷ Ovšem i v tomto posledním měsíci konfliktu se paradoxně bojuje tím nejtěžším způsobem. Byly ostřelovány pozice Afghánské armády a těžce se bojuje kolem přístupových cest kolem Pákistánských hranic.¹⁴⁸ „Ubráníme lid i zemi“ tak nesl název článek pojednávající o vyjádření prezidenta Nadžibulláha o situaci potom, co bude po stažení Sovětského svazu. Uvedl, že jedině Sovětský svaz a oni plně dodržují Ženevské dohody. Vyjádřil souhlas se sovětským stažením z celé záležitosti a podpořil tvrzení, že si SSSR a Afghánistán zůstanou po odchodu velmi blízcí.¹⁴⁹ Nyní 14 dní před nejzazším datem stažení, probíhala evakuace jednotek jak letecky tak po zemi směrem k Termezu, ležícímu na hranici se SSSR. V tuto dobu přišla TASS s odkazem na armádní deník KRASNAJA ZVEZDA¹⁵⁰ s informací, že stažení může být již týden před plánovaným datem, ale jelikož zuří silná sněhová bouře a místní rebelové „hýří“ aktivitou bylo jasné, že dodrženo bude původní datum 15. 2. Tato operace neunikla našim médiím, která o ní přinesla podrobnou zprávu. Podle Mladé fronty zatím odcházející vojska nezaznamenala vážnější odpor a podle vojenských zdrojů jde zatím vše podle plánu. Tato zpráva je také cenným oficiálním sovětským zdrojem o počtu padlých Sovětů. Podle novin jich je kolem 15 000 a 35 000 prošlo tímto konfliktem se zraněním nebo jinou ujmou na zdraví.¹⁵¹ Současně s tím přišly média s informacemi týkající se toho, co bude následovat po odsunu sovětských jednotek. Očekávalo se navýšení činnosti rebelů a zvýšení počtu bojových operací, ale k těm zatím nedošlo, protože zde panovalo velice chladné počasí. Jediným vzrušujícím momentem byla tisková konference uspořádaná Afghánským ministrem zahraničí Abdulem Vakíjem, kde již tradičně obviňoval Pákistán a Spojené státy z podpory rebelů a porušování Ženevských dohod. Namítl, že na území Afghánistánu se nacházejí i Pákistánské vojenské jednotky bojující na straně rebelů. Sovětský deník Pravda uvedl poněkud mírnější stanovisko, kde nabádal ke klidnějšímu dialogu v řešení Afghánského problému. „Situaci je nutno řešit dialogem a kompromisem“.¹⁵² V Rudém právu vyšly ohlasy na dění z různých zemí. Francouzské a čínské názory se celkem podobaly a cenily si sovětského dodržování Ženevských ujednání. Pákistánci vyzdvihují především Gorbačova jako mírotvorce. Naopak lehce chladný zůstává postoj USA a Velké Británie naznačující, že tyto státy nepřestanou s dodávkami zbraní Afghánským rebelům i po okupaci. Britský ministr zahraničí Geoffrey Howe dokonce vyzval Afghánskou vládu

147 [nesignováno]: Co chtějí lidé? Mír!. Mladá fronta. 2. 2. 1989, roč. 44, s. 5.

148 [nesignováno]: Kontrolu přebírají Afghánské jednotky. Rudé právo, 9. 2. 1989, roč. 69, s. 7.

149 [nesignováno]: Ubráníme lid i zemi. Mladá fronta. 3. 2. 1989, roč. 44, s. 7.

150 Krasnaja Zvezda jsou oficiální noviny sovětského a později ruského ministerstva obrany. Byly založeny roku 1924.

151 [nesignováno]: Domů přes most přátelství, Lidová demokracie. 16. 2. 1989, roč. 44, s. 1.

152 [nesignováno]: Byla to zkouška statečnosti, Mladá fronta. 17. 2. 1989, roč 44, s. 5.

46

k rezignaci. To se setkalo s negativní reakcí i na domácí mediální scéně, kdy deník Morning star napsal, že je to „..bezmezným vměšováním do afgánských vnitřních záležitostí, které navazuje na ještě více skandálnější dodávky britských zbraní afghánským rebelům.“¹⁵³ Je důležité zmínit, že se objevily i články se snahou zamyslet se nad situací, zda sovětská invaze nebyla chybnou akcí. V projevu vojenského odborníka ÚV KSSS generálmajora G. Batenina tato otázka byla alespoň částečně zodpovězena. Uvedl, že si je naprosto jist objektivními důvody pro Sovětskou invazi a přirovnání o „sovětském moratoria na dodávky zbraní pro všechny bojující strany v Afghánistánu.¹⁵⁴ Sovětský tisk hodnotí stažení, jako projev dobré vůle Sovětského svazu a nebál se vyjádřit pochybnost o rozhodnutí nasadit vojsko v roce 1979. Konkrétně sovětská Pravda napsala: „ Je možné zpochybňovat způsob, jímž Brežněvovské vedení hodnotilo stupeň vojenského ohrožení. Je možné hovořit, že o tak životně důležitých otázkách, jako je nasazení vojsk nelze rozhodovat v kuloárech a bez souhlasu parlamentu. Není však pochyb o tom, že Sovětský svaz nesledoval žádné expanzionistické cíle.“¹⁵⁵ Sověti tak víceméně přiznávají, že o konečném řešení Afghánského konfliktu. K tomu se připojil i tehdejší generální tajemník OSN Javier Peréz de Cuellar a zdůraznil, že „je nutno usilovat o úplnou realizaci Ženevských úmluv a potřebu kontrolovat, aby bylo dodržování o nevměšování do afghánských záležitostí.“¹⁵⁷ Nový prezident Spojených států G. Busch uvítal stažení Sovětů z Afghánistánu, ale zároveň zdůraznil, že USA nemají v úmyslu zastavit vojenskou pomoc

153 [nesignováno]: Svět oceňuje krok SSSR, Rudé právo. 17. 2. 1989, roč. 69, s. 7.

154 [nesignováno]: Názor vojenského odborníka. Mladá fronta. 18. 2. 1989, roč. 44, s. 5

155 [nesignováno]: Za mír v Afghánistánu. Lidová demokracie 16. 2. 1989, roč. 44, s. 7

156 [nesignováno]: Poslední kolona na mostě. Mladá fronta. 19. 2. 1989, roč. 44, s. 5

157 [nesignováno]: Další vměšování do Afghánských záležitostí. Rudé právo 18. 2. 1989, roč. 69, s. 7.

47

afghánské opozici. Dále odmítl návrh SSSR na okamžité zastavení palby mezi různými afghánskými skupinami a vládními oddíly což by bylo doprovázeno zastavením vojenských dodávek ze všech zemí včetně SSSR a USA.¹⁵⁸

4. 2. Stažení Sovětů - odraz v zahraničních médiích

Sovětské stažení znamenalo pro západní svět jisté vítězství, zejména pak pro Spojené státy. Ty po celou dobu konfliktu vytrvale zásobovaly afghánské povstalce často těmi nejmodernějšími zbraněmi. Měly způsobit Sovětům těžké ztráty a vyrovnat tak jejich pozemní i vzdušnou převahu. Afghánské bojiště bylo i jistě dobrým cílem pro vyzkoušení té nejmodernější vojenské techniky. Té měla USA k dispozici velké množství, ale doma ji nemohly naplno vyzkoušet. Jednalo se zejména o letecké rakety typu země – vzduch a země – země. V létě roku 1988 se v amerických potažmo západních novinách jednalo o podobná témata, s nimiž přicházel i československý tisk. Zejména to bylo téma údajného porušování ženevských a jiných dohod. Americký ministr zahraničí George P. Shultz přišel s prohlášením o tom, že Sověti pozastavili stažení svých jednotek z Afghánistánu. Vláda Spojených států nehodlala uznat vládnoucí afghánský režim, dokud jeho letecké jednotky nepřestanou útočit vzdušnými silami na tábory rebelů v sousedním Pákistánu. Jeho tvrzení podporuje i pákistánský ministr zahraničí Sahabhazada Yaqub-Khan.¹⁵⁹ Americký tisk se zabývá myšlenkou, co se stane, až se Sověti ze země stáhnou. Podle něj v Afghánistánu zůstane zhruba sedm vládnoucích skupin. Skupiny se mezi sebou jen těžko shodnou a konflikt bude pokračovat na bázi další občanské války. Těžko zde dojde k budování demokracie podle západního modelu. Jeden z islámských povstaleckých vůdců Gulbadeen Hikmatyar se vyjádřil i o možnosti návratu bývalého krále Záhira Shaha. Podle něj je tento scénář vyloučen, protože král nedodržoval náboženské hodnoty, za něž Hikmatyar a jeho přívrženci bojovali. Říká, že „náš boj bude pokračovat proti jakékoli formě tyranie“.

Jejich boj začal původně právě proti králi a jeho antimuslimskému režimu, pokračoval proti Sovětům a „ bude pokračovat do té doby, než vyčistí svoji zemi od všech neislámských sil.“¹⁶⁰ To se později ukáže jako pravdivá předpověď. V druhé polovině roku 1988 zatím proběhlo „jen“ další stažení sovětských vojsk a všechno se přiblížilo do závěrečné fáze, která měla nastat v únoru příštího roku. Západní tisk vítal tuto událost jako konec jedné éry a začátek nové. Britský The Telegraph hodnotil tuto akci s povděkem a dodal, že„ …sice nejde o konec Studené války, ale je to cesta, po které je možno se do

158 [nesignováno]: Jde o politické urovnání konfliktu. Lidová demokracie. 21. 2. 1989, roč. 44, s. 7

159 [nesignováno]: Soviet Suspends Withdraval from Afghanistan, The Arguss-Press, 29. 9. 1988. s. 24.

160 [nesignováno]: What Would Happen if Soviets Left Afhanistan, Toledo Blade. 6. 3. 1988. s. 5.

48

budoucna vydat. Sovětské jednotky sice ještě plně neopustili Afghánistán, ale jejich část ano a zbytek se připojí zanedlouho“¹⁶¹. To je podle tohoto deníku pozitivní zpráva pro budoucí vývoj.¹⁶² Přesto se však během roku objevily i články vnášející do celé záležitosti jistou skepsi. Jako například dubnový The Milwaukee Journal. Tomu se nelíbilo, že současná vláda nebyla schopná se zhostit sjednotitele všech stran a frakcí v Afghánistánu.¹⁶³ Nicméně stažení sovětských jednotek začalo a byli tomu přítomni i západní reportéři. Ti celou akci zaznamenali fotografiemi i písemně. Z Kábulu vyrazil konvoj o počtu zhruba 300 vozidel směrem k sovětským hranicím. Po cestě byli tito vojáci

„obdarováni“ dětmi od květin až po hroudy hnoje. Afghánští rebelové teď postupně získávali kontrolu na území opuštěných sovětskými vojsky a připravili se na převzetí

„obdarováni“ dětmi od květin až po hroudy hnoje. Afghánští rebelové teď postupně získávali kontrolu na území opuštěných sovětskými vojsky a připravili se na převzetí