Sovětská válka v Afghánistánu a její obraz v československých a zahraničních médiích

1

Sovětská válka v Afghánistánu a její obraz v československých a zahraničních médiích

Bakalářská práce

Studijní program: B7106 – Historická studia

Studijní obor: 7105R062 – Kulturněhistorická a muzeologická studia

Autor práce: Václav Foff

Vedoucí práce: PhDr. Michal Ulvr, Ph.D.

2

3

4 Poděkování

Rád bych tímto poděkoval svému konzultantovi PhDr. Michalu Ulvrovi, PhD. za cenné rady a připomínky při psaní této práce.

5 Anotace

Tato bakalářská práce se podrobně zabývá Sovětskou invazí v Afghánistánu v letech 1979-1989 a jejím odrazem v československých a zahraničních médiích. Práce je podložena odborným výkladem tohoto konfliktu, který vypukl o vánocích roku 1979 mezi Svazem sovětských socialistických republik a domácí opozicí státu Afghánistán ležícím na jeho jižní hranici a trval téměř 10 let. Odborný text je shrnutím tohoto konfliktu a je prokládán úryvky a příspěvky z československých a zahraničních medií, která v době probíhající normalizace informovala naší resp. i světovou veřejnost. Tato práce je tedy komparací a syntézou teoretického výkladu teoretické a výzkumné části. Ve svém výsledku nabízí komparaci československých i světových médií.

Klíčová slova: Sovětský svaz, Afghánistán, invaze, mediální odraz, tisk

6 Annotation

This bachelor thesis deals with a dispute over the Soviet invasion to Afghanistan since 1979 – 1989 and the subquest mdia reflection in the Czechoslovak ande foreign media. The thesis is supported by expert interpretation of the dispute over the Afghanistnan which broke out in the christmas 1979 between Soviet union and Afghan home opposition which lasted almost ten years. Exper text describing the proces of the invasion is interespersed with experts and posts from the Czechoslovak and foreign medi, bych wich informed about the on-goning events in the Middle Asia not only the Czechoslovak public at the time of standartization but also the world public. The bachelor thesis is a synthesis of theoretical explanations and research sction, which in turn a comparison of the Czechoslovak and world reactions.

Key words: Soviet union, Afghanistan, invasion, media reaction, press

7 OBSAH

Úvod………. 8

1. Příčiny sovětské intervence……….. 10

2. První fáze války – začátek invaze 1979-1988………. 12

2.1 Začátek Sovětské intervence a odraz v domácím tisku……… 12

2.2. Reflexe vztahů mezi USA a SSSR v Československém tisku……… 18

2.3. Reflexe na sovětský útok v zahraničním tisku……… 20

3. Průběh války v letech 1980 až 1988………. 26

3.1 Průběh sovětské invaze prezentovaný v domácím tisku mezi lety 1980 až 1988………. 27

3. 2. Vývoj konfliktu očima západního, především amerického tisku………. 35

4. Stažení sovětských jednotek 1987 až 1989………. 40

4.1. Stažení sovětských vojsk a reflexe v domácím tisku………... 41

4. 2. Stažení Sovětů - odraz v zahraničních médiích……….. 47

Závěr……….. 51

Seznam literatury………. 55

Seznam periodik……… 57

Internetové zdroje………. 58

Přílohy……… 59

8 Úvod

Tématem mé bakalářské práce je mediální odraz Sovětské invaze do Afghánistánu v československých a zahraničních médiích.

Mým primárním cílem byl samotný rozbor domácího a zahraničního mediálního pokrytí tohoto sporu mezi Sovětským svazem a Afghánským protisovětským odbojem, začínajícím roku 1979 útokem elitních jednotek SPECNAZ v hlavním městě Kábulu. Snažil jsem se nastínit události, které vedly SSSR k obsazení této země a světovému odporu proti této akci z Kremlu.

Tento text využívá množství přímých i nepřímých citací z článků a reportáží, jež informovaly světovou, ale i československou veřejnost o tomto konfliktu v době vrcholící normalizace. Veškeré svědectví tohoto konfliktu ať v tisku, nebo jiných zdrojích pomůže pochopit, proč Sověti v tomto konfliktu neuspěli.

Světové mocnosti spolu soupeřily, ve vyzbrojování a vzájemně se zastrašovaly.

Měly ve svém arsenálu mimo jiné i jaderné zbraně, s nimiž mohly celý svět zničit několikrát. Ovšem to nebylo v zájmu ani jedné strany, takže souboj pokračoval jinými způsoby konfrontace na různých frontách. Jednou z těchto variant bylo získávání různých státu po celém světě na svoji stranu. Používaly k tomu celou řadu prostředků. Jedním z nich byla propaganda pomocí různých médií. Ty se stále častěji stávala součástí veřejného života. Sdělovací prostředky se neustále vyvíjely, a byly dostupnější než kdykoli předtím a díky tomu mohli lidé ze všech koutů světa pozorovat různé konflikty kdekoli po celém světě ať už nejčastěji pomocí novin nebo televize. Noviny, ale také televize se v této době staly vlastně nejdůležitějšími nositeli informací, ale také nejpůsobivějšími a velmi silnými nástroji propagandy a ideologického působení a to zejména právě v zemích sféry vlivu SSSR.

Pro zajištění objektivity a odbornosti této práce bylo použito dvou základních vědeckých metod a to komparativní a analytická metoda. Každá z těchto metod umožňuje určité úhly pohledu na tuto práci. Komparativní metoda umožňuje náhled na práci z více hledisek.

Analytická metoda mi umožnila zjistit, jakým způsobem ovlivňovala média společnost a vytvářela názor lidí na tento konflikt.

9

K výběru literatury k průběhu studené války jsem se inspiroval pracemi svých kolegů a doporučeními od pedagogů dlouhodobě se zabývajícími problematikou studené války.

Mezi základní literaturu musí nepochybně patřit monografie od Johna Lewise Gaddise s názvem Studená válka. Dále následuje monografie od Vladimíra Nálevky pod názvem Horké krize studené války a na doporučení kolegů monografie Stanislavy Hýbnerové mezinárodní vztahy po roce 1945.

K pochopení širších souvislostí provázející tento konflikt jsem zvolil knihu s názvem Prokletá válka od Jiřího Šišky vydanou v roce dvacátého výročí začátku této invaze a deset let po ukončení zachycuje nejdůležitější okamžiky tohoto válečného konfliktu. Je to svědectví o útrapách a důsledcích, provázející postsovětskou společnost dávno po ukončení konfliktu a vzhledem k ruské účasti na dalších novodobých konfliktech vlastně dodnes. Dalšími nezbytnými zdroji týkající se přímo této konkrétní války jsou Velký hazard od Jiřího Feifera, kde se dozvíme podrobnosti týkající se vzniku tohoto konfliktu a jaký byl původní plán průběhu tohoto konfliktu. Další je Džihád proti Kremlu od Martina Nováka. Kniha je důležitým zdrojem o náboženských důsledcích, patrných až dodnes.

V rámci mediálního obrazu tohoto konfliktu v domácích médiích vycházím především z periodik jako je Rudé Právo, Mladá fronta a Lidová demokracie. Ty neodmyslitelně patří ke zdrojům informací, jež mocenský systém používal po dlouhá léta k informování Československé veřejnosti. Tato jmenovaná periodika jsou v období konfliktu nejčtenějšími a nerozšířenějšími. Dále čerpám i z jiných ať odborných nebo například humoristických periodik. Neopomínám ani televizní zdroje jako jsou Televizní noviny nebo Aktuality. Ze světových periodik týkajících se západního světa uvádím list The Times, The Guardian, Kansas city Star nebo The Milwaukee Journal a jiné. Ty představují názor západní svobodné společnosti. Tímto schématem své práce se snažím co nejlépe dané téma rozebrat a co nejlépe vystihnout důležité momenty tohoto rozsáhlého desetiletého konfliktu, jež ve svém důsledku pomohl až k rozpadu Sovětského svazu.

Rozebírám, jak se tento konflikt zapsal do podvědomí nejen československých, ale i světových čtenářů, jímž se jistě nevyhnulo politické zabarvení tohoto konfliktu.

10 1. Příčiny sovětské intervence

Po svržení krále prohlásili členové důstojnického sboru afghánské armády Afghánistán republikou a rozpustili Velkou džirgu. Ústava z roku 1964 byla zrušena a do všech politicky důležitých funkcí byl jmenován Hummad Daúd.¹ Toto rozuzlení celé situace znamenalo zahájení represí pravicových ministrů vůči těm levicovým. Byl také navržen čtvrtý pětiletý plán ekonomického růstu na roky 1972-1977. Na poli působnosti zahraniční politiky afghánská vláda posílila své vztahy se západními státy, ale nepřerušila styky se SSSR.² V roce 1977 nabyla právní moci nová republikánská ústava a veškerá moc (soudní, zákonodárná, výkonná) byla převedena do rukou prezidenta Daúda. Proti této moci soustředěné kolem jedné osoby začal vznikat odpor složený nejen z levicových poslanců, ale i některých mužů pravicově založených. Nicméně se nepodařilo přijít s lepšími politickými koncepcemi ani od jedné strany. Důležitou roli začali hrát islámští fundamentalisté napojení na pákistánskou tajnou službu.³

Prezident Daúd se začal snažit likvidovat veškeré nesouhlasné živly kolem sebe a odvolal z důležitých funkcí levicové politiky a armádní důstojníky. Dále se postupně snažil zredukovat eknomickou i politickou závislost na Sovětském svazu, což se brzy projevilo zhoršením vztahů obou států. Lidově demokratická strana Afghánistánu rozdělená do dvou frakcí nazvaný Chalkis a Parchamis trpěla dlouhodobými rozepřemi, a proto bylo nutné tyto dvě strany sjednotit, aby mohly fungovat jako organizovaný odpor proti Daúdově režimu. O tom Daúd samozřejmě věděl a chystal se odstranit LDSA pryč z politické scény.⁴

V reakci na tento vývoj proběhla v červenci 1977 tajná konference s cílem rychle sjednotit rozkmotřené frakce LDSA. Generálním tajemníkem byl zvolen Núr Muhammad Tarákí a druhým tajemníkem Babrak Karmal. Na první pohled bylo dosaženo kýženého sjednocení a mohlo se zdát, že je strana konečně jednotná. Ovšem nebylo tomu tak a strana

1 Daúd, celým jménem Sardár Muhammad Daúd Chán, bratranec krále Záhira Šáha, se narodil roku 1909. V letech 1953–1963 byl premiérem Afghánistánu. Roku 1963 kvůli neúspěchům své vlády z funkce předsedy sám odstoupil.

2 MAREK, Jan. Dějiny Afghánistánu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 230.

3 HUDEMA, Marek. Sovětská invaze do Afghánistánu. Historický obzor, roč. 6 (III – IV), 1995, s. 62.

4 MAREK, cit. dílo, s. 259–260.

11

se zmítala ve vnitřních sporech. Ty se točily hlavně kolem dvou mužů. Byli to Babrak Karmal a Hafizulláh Amín⁵. Obě frakce nyní museli vyřešit problém s vládnoucím Daúdem a až potom si vzájemně vyřídit účty.⁶

Bylo rozhodnuto o svržení Daúda a to na duben 27. duben 1978. ⁷Politický puč naplánovali vojenští důstojníci společně s členy LDSA. Tento puč dostal název Saurová revoluce.⁸ Puč se zdařil a prezident Daúd při něm zahynul, což neuniklo pozornosti zahraničních médií. Stát nyní převzali komunisté spolu s vojenskými důstojníky, okamžitě zrušili ústavu z roku 1977 a také rozpustili Velkou džinu. Přejmenovali stát a došlo ke změnám týkajících se státních symbolů, jako byl například vzhled vlajky a podobné.

V květnu toho roku bylo ohlášeno složení nové vlády. Vládě předsedal Tarákí, vicepremiérem se stal Karmal a ministrem zahraničních věcí Amín. Vláda měla za cíl nastolit v Afghánistánu socialismu. To hrálo do karet samozřejmě Sovětskému svazu, kde panovalo značné nadšení z této marxistické revoluce jejich souseda, který spolu s dalšími spojenci ihned uznal Afghánskou republiku za svrchovaný stát.

Ten se ihned snažil směřovat svůj vývoj k socializmu, ale svou neznalostí narážel na problémy se skutečnou situací v zemědělství. Tato situace byla odlišná od představ a tvrdě narazila. Díky aroganci vládnoucí strany, došlo k jakémusi odcizení od skutečných potřeb běžných lidí.⁹ Na světlo se opět vrátily mocenské třenice ve LDSA. Zahořklý Karmal byl ve straně odsunut z pozice tajemníka strany a jeho roli převzal Amín. Karmal se totiž proti jeho vůli stal velvyslancem v Československu.¹⁰ Proti této vládě se již touto dobou začala formovat opozice a došlo k vytvoření určité koalice. Tato koalice byla vedena především islámským radikály působících mezi domorodými kmeny. Na přelomu let 1978 -1979 došlo k několika ozbrojeným povstáním v oblastech přiléhajících k hranicím s Pákistánem a Íránem. Na stranu povstání se přidaly i armádní jednotky. Odpor byl řízen náboženskými skupinami, tajně financovaných z Pákistánu a Saudské Arábie.

V této době Sovětský svaz situaci v zemi pozoroval a postupně se připravoval na vojenský zákrok. V září toho roku se na vnitropolitické scéně rozhořel spor a došlo k zásadním

5Hafizulláh Amín se narodil v roce 1929 v Paghmanu. Vystudoval Kábulskou univerzitu a svá studia se pokusil dokončit ve Spojených státech. To se mu nepodařilo, proto se vrátil zpět do Afghánistánu, kde začal pracovat jako učitel. Při rozdělení LDSA se připojil k frakci Chalkistů.

6GEORGIEV, Jiří. Historické souvislosti sovětské invaze do Afghánistánu. Mezinárodní vztahy, 2002, č. 1, s.

59.

7 [nesignováno]: Communists heads Afghan Govt, The Sydney Morning Herald, 2. 5. 1978, s. 5.

8 Jedná se o označení inspirované měsícem duben v afghánském kalendáři.

9GIBBS, D. Does the USSR Have a 'Grand Strategy'? Reinterpreting the Invasion of Afghanistan. In Journal Of Peace Research, vol. 24, no. 4, December 1987, s. 366.

10 GIBBS, cit. dílo, s. 371–372.

12

změnám. Poté co se Tarákí vrátil z konference v Havaně a následné návštěvy u L. I.

Brežněva v Moskvě, byl svržen Amínem. Ten se okamžitě prohlásil za hlavu státu a nechal odstranit několik vysoce postavených politiků, což se Sovětům nelíbilo, ale ještě odložili svůj vojenský zákrok z důvodu neodpovídající náhrady za Amína. To nezůstalo utajeno světovým médiím a situaci se snažila reflektovat pomocí článku o sovětské nepřipravenosti k tomuto scénáři. ¹¹ Amín začal zmenšovat politickou závislost na Sovětském svazu, a oproti tomu vylepšoval vztahy se sousedním Pákistánem obviňovaným z podpory rebelů na území Afghánistánu. Touto dobou, ale sílil odpor náboženských slupin natolik, Amín požádal o pomoc Sovětský svaz, který ale jeho výzvy neuposlechl a ignoroval je.¹² Sověti se sami připravovali na zbavení Amína moci.¹³ Bylo také určeno, že Amína nejvhodněji nahradí Babrak Karmal povolaný z Československa do Sovětského svazu. Zde byl připraven a zpracován na budoucí úlohu jako vůdce Afghánské lidové republiky.¹⁴ O invazi bylo rozhodnuto v kolem 10. prosince 1979, kdy byl vydán rozkaz ministra obrany Ustinova o přípravě jednotek, ale ten nebyl schválen Ústředním výborem. To bylo provedeno až v červnu 1980.¹⁵

2. První fáze války – začátek invaze 1979-1980

2.1 Začátek Sovětské intervence a odraz v domácím tisku

O rozhodnutí neodkládat vojenské operace přispělo i zhoršení vztahů Kremlu se Západem. Ještě v červnu 1979 při podpisu smlouvy o snížení počtu strategických zbraní SALT II USA varovaly před cizím vměšováním do situace v Íránu a v Afghánistánu.

Avšak smlouva SALT II byla atakována významnou částí amerických zákonodárců a Rada NATO navíc schválila rozmístění raket středního doletu v Evropě. Sovětský svaz se nerozpakoval otevřeně dát najevo své velmocenské ambice v oblasti. Politice „détente“

zvonil umíráček. Už od 12. 12. 1979 probíhaly přípravy na vojenskou operaci, i když se

11 [nesignováno]: Soviets caught off guard by coup in Afghanistan, Lakeland Ledger, 24. 9. 1979, s. A4.

12 [nesignováno]: Kremlin displeased by Afghanistan coup, The Spokesman Review, 24. 9. 1979, s. 2.

13 ŘEZÁČ, T., Afghánistán: Peklo paradoxů. Praha : UNIVERSE , 1993, s. 82–83.

14 V nové vládě zaujal Karmal, nazývaný "malý tygr", funkci místopředsedy a zároveň náměstka předsedy tzv. Revoluční rady. V březnu 1979 se prohlásil Hafizulláh Amin za jediného diktátora a Babraka Karmala odsunul na vedlejší kolej, když ho jmenoval velvyslancem v Praze. V následujícím boji o moc byl obviněn ze zrady a popraven Tarakí. Následovala sovětská invaze do Afganistánu v prosinci 1979, během které byl diktátor Amin zabit. Sovětské vedení vzápětí dosadilo do funkce generálního tajemníka ÚV LDSA a předsedy prezídia Revoluční rady Afgánské demokratické republiky Babraka Karmala. Zdroj:

http://forum.valka.cz/topic/view/40311#154417

15 Sarin, O., Dvoretsky, L.,: Afghánský syndrom, Nakladatelství Jota, s.r.o. (2001), Brno, s. 50.

13

Sovětská armáda neměla podle původních předpokladů pouštět do přímých bojů s afghánskými mudžahedíny (bojovníky Svaté války). Jejím úkolem bylo spíše zajistit kontrolu strategických bodů, a tak uvolnit ruce oddílům loajálním kábulskému režimu k boji s islámskou opozicí. Spojené státy na zvyšující se aktivitu Sovětského svazu upozorňoval Z. Brzezinski, poradce prezidenta J. Cartera, avšak pozornost Američanů se v této chvíli soustředila především na otázku dalšího osudu několika desítek rukojmí, zajatých v listopadu 1979 na americkém velvyslanectví v Teheránu.¹⁶

Sovětské vedení v čele s Brežněvem se ovšem rozhodlo pro radikálnější řez. Dne 25. prosince v 15.00 moskevského času začala sovětská invaze do Afghánistánu.

Motostřelecké divize č. 5 a 108. postupovaly na Kábul a do Herátu, 103. výsadková divize byla letecky přepravena do Kábulu. V průběhu obsazování hlavního města došlo též k záměrné likvidaci prezidenta Amína a některých jeho spolupracovníků.¹⁷ Zatímco na afghánském území již operovalo na 20 000 sovětských vojáků, z éteru se ozýval hlas nového ministerského předsedy – Babraka Karmala, mluvícího ještě ze sovětského území.

Pravděpodobně z uzbeckého Termezu.¹⁸ V následujících několika dnech byli zadrženi a posléze popraveni všichni významní Amínovi stoupenci a sympatizanti s Chalkisty. Dne 28. prosince začala sovětská vojska přebírat všechny strategické budovy, instituce a hraniční přechody. Začala střežit hlavní ulice a křižovatky v těch největších afghánských městech.¹⁹ Společně s dalšími prosovětskými státy poslal i prezident Československa Gustáv Husák telegram s blahopřáním Babraku Karmalovi a jeho nové afghánské vládě, v němž mimo jiné píše: „Čs. lid vřele uvítal výsledky dubnové revoluce v Afghánistánu a s velkými sympatiemi sleduje zápas za uskutečnění jejích cílů. Věřím, že afghánský lid pod vedení Lidové demokratické strany úspěšně obhájí své revoluční vymoženosti, svrchovanost a nezávislost své vlasti.“²⁰ Objevují se i další články těsně před invazí, ale stále z nich nic nenasvědčuje vojenské intervenci. Jedná se o protiamerický článek Rudého Práva s názvem „Ruku v ruce s reakc퓲¹, kde je Americká CIA vypodobněna jako štvavá organizace co „ připravuje a cvičí agenty kontrarevolucionáře“ a pomáhá vytvářet

„štvavou tiskovou kampaň proti státům, jejichž politika neodpovídá zájmům Washingtonu“

16 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: Dějiny USA. Praha, 1994, s. 734–735.

17 Schnectedy Gazette, Afghanistan Coup Puts Soviet Puppet in Control, 27. 12. 1989. s. 1.

18 HUDEMA, M., cit. dílo, zde s. 63.

19 GIRARDET, Edward. Afghanistan: The Soviet War. New York : St. Martin´s Press, 1985, s. 12–15.

20 [nesignováno]: Telegram G. Husáka do Afghánistánu. Lidová demokracie, 30. 12. 1980, roč. 35, č. 308, s.

1.

21 [nesignováno]: Ruku v ruce s reakcí. Rudé právo, 19. 12. 1979, roč. 60, č. 299, s. 7.

14

a CIA se zde „ hrubě vměšuje pomocí různých tiskových agentur do dění v ostatních státech“.²²

Stále častější sovětské vojenské transporty do Afghánistánu vzbudily pozornost amerických i jiných prozápadně orientovaných médií. Oproti tomu domácí československé deníky v souvislosti s touto sovětskou vojenskou akcí zatím mlčí. Pravděpodobně se jednalo o doporučení. To můžeme chápat i jako zákaz přímo ze SSSR, neboť československý tisk nepublikoval vůbec žádné informace o této sovětské akci. Vycházely pouze články o politických soubojích v Afghánské vládě.²³ Například Lidová demokracie informovala, že „H. Amín byl shledán vinným za zločiny proti afghánskému lidu a z rozhodnutí revolučního soudu byl popraven.“²⁴ Dále byly zveřejňovány informace, že v zemi bude vládnout nová vláda, „která bude bojovat za konečné vítězství národní, demokratické, protifeudální a protiimperialistické revoluce.“ ²⁵ Mladá fronta citovala Karmalovo vyjádření o tom, že „krvavá klika Hafizulláha Amína a jeho posluhovačů, agentů amerického imperialismu, byla svržena“ a že „vzhledem k pokračujícímu a rostoucímu vměšování a provokacím vnějších nepřátel Afghánistánu a v zájmu ochrany výsledků dubnové revoluce [...] se vláda Afghánské demokratické republiky v souladu se smlouvou o přátelství, dobrých sousedských vztazích a spolupráci z 5. prosince 1978 obrátila na Sovětský svaz s naléhavou žádostí o poskytnutí okamžité politické, morální a hospodářské pomoci, včetně pomoci vojenské.“²⁶

Při studiu těchto mediálních zdrojů v hlubším kontextu toho co bylo uvedeno o roli našich medií v ČSSR je nutno říci a pochopit jejich význam mezi řádky tak, jak se režim snažil sdělit a informovat československou veřejnost o „boji za vítězství“ o „agentech amerického imperialismu“ o „vměšování a provokacím vnějších nepřátel“ a konečně o

„žádosti i o vojenskou pomoc“. Bylo jasné, že se připravovalo něco, v čem měli Sověti bohatou praxi a to byla vojenská intervence či jiný podobný radikální řez ve vývoji afghánské situace.

Afghánistán byl tedy po komunistickém puči již zcela orientován na Sovětský svaz a do jeho politických struktur naplno zasahovali sovětští poradci. Těch je stále více a roku

22 TAMTÉŽ, s. 7.

23 Pecinová. H. Mediální obraz sovětské invaze do Afghánistánu na přelomu let 1979 a 1980 v dobovém českém tisku. Praha 2009. Bakalářská práce. Univerzita Karlova. Fakulta sociálních věd. Konzultant práce PhDr. Jakub Končelík, PhD.

24 [nesignováno]: Afghánská revoluce do nové etapy. Lidová demokracie, 29. 12. 1979, roč. 35, č. 307,

25 TAMTÉŽ.

26 [nesignováno]: Složení nové revoluční rady. Mladá fronta, 29. 12. 1979, roč. 35, č. 307, s. 5.

15

1980 pod vedením Alexandra Puzanova začínají téměř sami řídit politiku v Afghánistánu a to jak zahraniční tak i vnitřní. O jejich přítomnosti mezi prvními vypovídá článek Mladé fronty o tom, proč nefunguje telefonické spojení do Afghánistánu: je to „výsledek teroristické akce kontrarevolučních sil. Při obnově spojení vydatně pomáhají sovětští odborníci.“²⁷ V rámci zprávy o tiskové konferenci Babraka Karmala Mladá fronta zdůrazňuje, že nová vláda chce „zajistit afghánskému lidu široké demokratické svobody“ a že bude afghánský lid mimo jiné „bojovat proti imperialismu a neopustí vybojované pozice.“²⁸ Československý tisk byl v tomto období plný optimismu vůči nové Afghánské vládě a budoucnosti čekající Afghánistán. Marxistická vláda je zde vylíčena jako zachránce afghánského lidu a její reformy jsou prezentovány jako naprosto zaručené a úspěšné. Pokud se články někdy zmiňovaly o sovětské vojenské přítomnosti tak hodně výjimečně a byla vnímána jako nezbytná. Jakékoli protisovětské názory byly označovány za proimperialistickou a lživou propagandu s kontrarevolučním úkolem podrývat vývoj, jímž prochází tento stát pod vedením komunistické strany. Zdůrazňuje také, že sovětští vojáci přijeli do Afghánistánu na pozvání vlády a nikoli proti vůli lidu, jež je údajně často pomocí veřejných manifestací v různých provinciích chodil podporovat.²⁹ Lidová demokracie informovala o tom, že „v dohledné době bude vypracována nová demokratická ústava.“ Nová vláda podle listu rovněž odsoudila plánované projednávání afghánské otázky v OSN s tím, že žádná taková otázka neexistuje a „pomlouvačné verze, které jsou na Západě rozšiřovány v souvislosti s Afghánistánem a jeho politikou, zcela vykonstruovaly imperialistické kruhy,“ a zároveň vláda také odmítla nařčení z toho, že se Sovětský svaz vměšuje do afghánských vnitřních záležitostí: „V USA by si měli uvědomit, že přeměny v Afghánistánu uskutečnily zdravé síly naší strany a naše národní ozbrojené síly, a že materiální, morální i vojenská pomoc SSSR plně odpovídá vůli afghánského lidu a sleduje cíl čelit vnějšímu nebezpečí, jež Afghánistánu hrozí.“³⁰ Rudé Právo, především pak zvláštní zpravodaj v Kábulu Miloš Krejčí informuje o tom, že „na pákistánsko- afghánských hranicích probíhá horečnatá příprava dalších diverzantů, sabotérů a teroristů, kteří by měli proniknout do Afghánistánu a rozpoutat zde nové kolo krvavé kontrarevoluce s cílem svrhnout demokratický režim a zastavit druhou etapu afghánské revoluce. Americké intriky probíhají za těsné spolupráce s Čínou.“³¹

27 [nesignováno]: Vláda normalizuje situaci v zemi. Mladá fronta, 4. 1. 1980, roč. 36, č. 3, s. 5.

28[nesignováno]:. Posílit revoluci, napravit chyby. Mladá fronta, 5. 1. 1980, roč. 36, č. 4, s. 1,

29 MÁDR, M.. Plány, které nevyšly. Rudé právo, 3. 1. 1980, roč. 60, č. 2, s. 7.

30 [nesignováno]: Hlavní cíle afghánské revoluce. Lidová demokracie, 5. 1. 1980, roč. 36, č. 4, s. 1–2.

31 KREJČÍ, Miloš. Kontrarevoluční tlaky neuspějí. Rudé právo, 16. 1. 1980, roč. 60, č. 13, s. 1.

16

Negativní propaganda vůči islámským radikálům a opozici vůči komunistickému režimu se objevila již na začátku, kdy deníky přinesly následující: „Do afghánské pohraniční

provincie Nangarhár proniklo z pákistánského území několik band vyzbrojených americkými zbraněmi. Tyto bandy se dopustily zvěrských zločinů na afghánských

vesničanech, spálily několik škol, vyhodily do povětří mosty a zničily cesty. Proti tlupám zasáhly s pomocí místních obyvatel jednotky afghánské armády.“ ³² Zde jsou vidět jasné známky propagandy, vedenou s důrazem na to, že snahy Sovětského svazu přinést

civilizaci do této velmi zaostalé země jsou negovány náboženskými a západem poštvaných skupin. Je nutno říci, že článků s touto tématikou se domácí tisk držel poměrně často a snažil se z Afghánců, kteří nejsou prosovětsky orientováni, udělat nepřítele

demokratického rozvoje společnosti pod vedením Karmalovy vlády.³³

Celkově se tisk východního bloku vyjímal vysokou mírou protizápadní propagandy. S její pomocí se snažila vyvážit a zaplnit prázdná místa v nedostatku správných a přesných informací, jako například zpravodaj Rudého Práva ve Washingtonu Milan Jelínek reagující na zveřejnění „Carterovy doktríny“³⁴. Tato reakce dobře ukázala způsob, jakým politicky angažovaní redaktoři zakrývali nebo upravovali fakta podle potřeby. „Prvním cílem doktríny je samozřejmě mocenská ofenziva proti Sovětskému svazu. Stručně řečeno, americké ozbrojené síly se posunují z jihu přímo k sovětským hranicím. To je hrozivý faktor, jímž USA mění dosavadní rozložení strategických sil a vytvářejí nový prvek v existujícím vojenském poměru sil. »Carterova doktrína« je projevem nejhrubší násilnické politiky. Je bezohledná a naprosto nerespektuje nezadatelné právo národů na

svrchovanost, cestu společenského vývoje, pro kterou se sami rozhodnou.“³⁵

Bez odezvy nezůstala situace kolem bojkotu letních Olympijských her v Moskvě. Ty se měly uskutečnit následující léto. Bojkot, vyhlášený Carterem v lednu 1980, vzbudil obrovskou nevoli v celém východním bloku. Prezident byl díky tomuto rozhodnutí velmi ostře kritizován i americkými politiky. Bojkotu se věnovaly nejen zahraniční redakce

32 [nesignováno]:Kontrarevoluční provokace vůči Afghánistánu. Lidová demokracie, 6. 2. 1980, roč. 36.č. 31, s. 1.

33 PECINOVÁ, cit. dílo, s. 42.

34 Carterova doktrína je koncepce zahraniční politiky USA v 80. letech 20. století. Začala se uplatňovat právě po sovětské invazi do Afghánistánu. Fakticky šlo obavu Spojených států, že Sovětský svaz pronikne až k Perskému zálivu. Carter vyhlásil, že jakýkoli takový pokus bude považovaný za ohrožení životních zájmů USA. Z této doktríny prakticky vychází dnešní americká blízkovýchodní politika.

35 JELÍNEK, Milan. Co je »Carterova doktrína«? Rudé právo, 28. 1. 1980, roč. 60, č. 23, s. 7.

17

periodik, ale i sportovní redakce. „Nedělní výzva amerického prezidenta Cartera k bojkotu olympijských her v Moskvě vzbudila vlnu kritiky ve sportovním světě a zdrženlivou reakci v západních politických kruzích. Kritikové Carterovy výzvy poukazují především na to, že americký prezident nemá žádnou pravomoc rozhodovat o tom, zda se američtí sportovci mají či nemají olympiády zúčastnit, [...] účast na OH je výhradně záležitost olympijských výborů jednotlivých zemí.“³⁶

K problematice bojkotu OH v Moskvě se československé deníky vyjadřovaly poměrně často. Sportovní akce, jako jsou olympijské hry, měly představovat Sovětský svaz jako sjednotitele všech mírových snah a USA jako štváče, tímto bojkotem jen ničící

veškeré mírové snahy což tato nejdůležitější sportovní akce nepochybně představuje. Naše domácí deníky byly pod velmi silným vlivem SSSR a to se také podepsalo pod

jednotlivými sportovními reportážemi. Ty leckdy měly opět spíše politický než sportovní charakter. Deníky velmi často glorifikovaly činnost Sovětského olympijského výboru a vyjadřovaly mu plnou podporu.³⁷ „Olympijský výbor SSSR, věrný ideálů olympijského hnutí, odsuzuje pokusy využívat sport jako prostředku politického nátlaku a vyzývá

Mezinárodní olympijský výbor, národní olympijské výbory všech zemí, sportovní federace a svazy a všechny lidi dobré vůle k rozhodnému odporu proti organizátorům nynější

nepřátelské kampaně.“³⁸

Vzniklou situaci ohledně nové Afghánské vlády glorifikoval ve svém komentáři na stránkách Rudého práva i zahraničně-politický redaktor Práva Milan Mádr. Ten uvedl:

„Nové afghánské stranické i státní vedení přijalo rozhodná opatření k obraně

svrchovanosti a nezávislosti země vystavené krajně vážným zkouškám v důsledku rozsáhlé kontrarevoluční činnosti domácích a zahraničních reakčních sil. Kombinace této činnosti s dobrodružnou politikou, kterou prováděl H. Amín, vytvořily mimořádně nebezpečnou situaci. [...]Tomuto jejímu úsilí, jemuž přispívá sovětská internacionální pomoc, patří sympatie a podpora všech, kterým opravdově leží na srdci zájmy společenského pokroku a šťastné budoucnosti lidu Afghánistánu, zájmy míru v tamní oblasti.“ ³⁹

36 [nesignováno]: Carter rozhořčil sportovní svět. Mladá fronta, 22. 1. 1980, roč. 36, č. 18, s. 7

37 PECINOVÁ. cit. dílo. s. 41

38 ČTK: Sport nesmí být zneužíván k politickému nátlaku. Rudé právo, 1. 2. 1980, roč. 60, č. 27, s. 8.

39 MÁDR, Milan. Plány, které nevyšly. Rudé právo, 3. 1. 1980, roč. 60, č. 2, s. 7.

18

2.2. Reflexe vztahů mezi USA a SSSR v Československém tisku

Po začátku invaze SSSR do Afghánistánu došlo ke značnému ochlazení zahraničně politických vztahů mezi USA a SSSR natolik, že se toto období začalo nazývat jako Druhá studená válka. Politika „détenté“ tímto končí.

Sovětští představitelé věřili, že se situace brzy uklidní a jejich zásah rychle zvrátí poměry v Afghánistánu v jejich prospěch, ale situace se vyvíjela zcela jinak, než bylo v plánu. Kreml pochopitelně obhajoval od samého počátku, tedy ještě před invazí, vždy svůj postup jako naprosto legální a podložený sovětsko-afghánskou smlouvou o spolupráci z roku 1978.

Invaze se také promítla ve filmovém zpravodajství a to konkrétně v Československém týdeníku Svět, kde je citován Babrak Karmal, konstatoval, že Dubnová revoluce z roku 1978 se natolik odchýlila od svého zásadního směru, že kdyby Amín nebyl svržen, mohly být následky pro zemi katastrofální.⁴⁰ V týdeníku se dál uvádí důraz na legálnost celé sovětské operace, opřenou o „žiadost vlády Afghánskej demokratickej republiky a podla 51. článku charty OSN poskytuje pomoc Afghánskej lidovej armádě Sovětská armáda.“ Opět je uvedeno další Karmalovo prohlášení, že se na základně nevyhlášené, leč faktické vojně imperialistických mocností proti Afghánistánu a ozbrojené provokace z venku se zastaví se spolehlivou zárukou, že se nebudou opakovat.

V tom případě Afghánská vláda dohodne se SSSR o stáhnutí jeho vojenského kontingentu z Afghánského území. V této krátké filmové reportáži se posléze objeví prohlášení prvního tajemníka ÚV KSS Leonida Iljiče Brežněva o tom, že pro SSSR přišla chvíle, kdy již dále

„nemohla neodpovědět na žádost afghánské vlády o přímou vojenskou pomoc. Zachovat se jinak by znamenalo ponechat Afghánistán na pospas imperialismu“⁴¹

Většina těchto argumentů byla však členskými státy OSN odmítnuta a označena za agresi vůči nezávislému suverénnímu státu. O jednáních OSN jakožto o orgánu imperialistické moci informovala československá periodika dosti kriticky. Prezentovaly afghánskou otázku jakožto vykonstruovanou a protisovětsky orientovanou záležitost mající na svědomí Spojené státy americké. „ Žádná taková otázka ve skutečnosti neexistuje a

40 [online]. 17. 12. 2010 [cit. 2015-12-07]. Dostupné

z: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/vypravej/casova-osa/detail/?id=8134

41 Tamtéž. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/vypravej/casova-osa/detail/?id=8134.

19

pomlouvačné verze, které jsou na západě rozšiřovány v souvislosti s Afghánistánem a jeho politikou, zcela vykonstruovaly politické kruhy.“⁴²

V této době se v médiích setkáváme s dalšími články na podporu nové vlády v Afghánistánu a její činnosti. Jsme ve fázi, kdy se režim uchyloval ke starým modelům podpory od různých svých organizací. Ty měl pod svou naprostou kontrolou. Solidaritu s tímto vývojem vyjadřují pomocí novinových článků různé československé politické organizace, jako jsou například Československý svaz žen nebo Socialistický svaz mládeže.

Ty vyjádřily podporu obdobné Lidové organizaci mládeže v Kábulu⁴³. „Cesta, kterou hrdinný afghánský lid započal dubnovou revolucí v roce 1978, nemůže být zvrácena žádnými pokusy a snahami sil imperialismu, vnitřní a zahraniční reakce.“⁴⁴

V této době byl postoj Československa zaměřen zcela jednoznačně a dle očekávání i jednotně na podporu SSSR, s nímž drží stejnou názorovou linii na celou Afghánskou otázku a snaží se ho v rámci možností podpořit. ČSSR je touto dobou ve fázi vrcholící normalizace, takže lze snadno vytušit, že zde není prostor k názoru, jenž by se výrazným způsobem lišil od politických názorů Sovětského svazu a jeho vedení v Kremlu. Důkazem tohoto postoje je časté citování a doslovné překládání zpráv chodících z TASS a periodika zde nedávají najevo žádnou tvůrčí dovednost.⁴⁵

Přesto lze i na základě těchto zpracovaných informací vysledovat již několikrát opakovaný stejný fenomén v přípravě na řešení mocenských ambicí sovětského svazu silou. Alespoň naší veřejnosti, prověřené zkušenostmi ze srpna 1968 musel být tento postup a i stejné výrazy jasným signálem a vodítkem, o co se jedná.

Nakonec i československý tisk sám celou situaci často připodobňoval k událostem v Československu ze srpna 1968, kdy podobným způsobem přijely „bratrské armády“ ze SSSR a dalších členů Varšavské smlouvy na pomoc proti hrozící kontrarevoluci. Žádným způsobem zde nedala prostor interpretaci druhé strany. Ta do svého boje dává hlubší náboženský smysl, na jehož základě se organizuje odpor vůči komunistickým vládním silám a sovětské armádě vnímaných jako bezbožné a dekadentní vůči tradiční islámské společnosti. Ta ovšem hraje v Afghánistánu nepostradatelnou roli v duchovním i běžném životě. V této fázi již bylo jasné všem, že situace je a bude řešena vojenskou silou.

42 [nesignováno]: Amnestie v Afghánistánu. Rudé právo, 5. 1. 1980, roč. 60, č. 4, s. 7.

43 PECINOVÁ. cit. dílo. s. 49.

44 [nesignováno]: Proti intrikám imperialismu. Mladá fronta, 17. 1. 1980, roč. 36, č. 14, s. 1.

45 PECHOVÁ. cit. dílo. s. 50.

20

Zásadní událostí pro muslimský svět je výsledek ze zasedání Islámské konference, konané 29. ledna 1980 v pákistánském Islámábádu, jež sovětskou agresi odsoudila a vyzvala SSSR ke stažení svých vojsk a muslimské země, aby Karmalovu vládu neuznaly.⁴⁶

2.3. Reflexe na sovětský útok v zahraničním tisku

Na druhé straně samozřejmě probíhala informační politika zcela obráceně. Západně orientované deníky v čele s americkými Sovětskou akci v Afghánistánu nekompromisně odsoudily jako násilné narušení svobodného a demokratického vývoje v Afghánistánu.

Americký The Spokesman-Review z 1. ledna 1980 cituje „spolehlivou“ informaci jednoho diplomata z Dílí, že při násilném marxistickém převratu, provedeném sovětskou armádou minulý čtvrtek padlo nebo bylo zraněno 250 sovětských vojáků. The Spokesman-Review uvádělo informace od korespondenta pákistánských novin Jang, že za severozápadní hranicí Pákistánu s Afghánistánu probíhají těžké boje a bombardování. Součástí článku je i svědectví západních diplomatů v Kábulu, že „v zemi je nyní zhruba 45 000 sovětských vojáků a že ve městě obsazeným Sověty probíhá jen občasná palba od odstřelovačů.“⁴⁷ Periodika také uváděla oficiální vyjádření Čínské lidové republiky „Afghánistán je Čínský soused, a proto Sovětská ozbrojená invaze do této země představuje hrozbu pro Čínskou bezpečnost“⁴⁸. Čína se pravděpodobně obávala narušení své bezpečnosti, protože má společné hranice s Afghánskou republikou. Toto vyjádření poukazuje na dlouhodobě trvající krizi mezi Čínskou lidovou republikou a Sovětským svazem a dokládá tak nejednotnost v zemích komunismu.

Západní média nahlížela na vojenskou invazi jako na tradiční Sovětský nástroj zahraniční politiky. Od konce druhé světové války se jedná o třetí podobně vedené vměšování do jiných svrchovaných států, jako bylo Maďarsko 1956, Československo 1968 a nyní Afghánistán. V Lakeland-Ledger z ledna 1980 se objevil článek, ze široka zaměřený na Brežněvovu doktrínu a podrobně porovnává jednotlivé operace SSSR. Uvádí, že

“sovětský svaz se po událostech v Íránu, kde proběhla Islámská revoluce, obává, aby se tyto události nepřenesly na území Afghánistánu jako těsně sousedícího státu SSSR.“⁴⁹

46 BRADSHER, Henry. St. Amant: Afghan communism and Soviet intervention. Oxford : Oxford University Press, 1999, s. 30.

47 [nesignováno]: Afghan crisis: Soviet troops moving again. The Spokesman-Review, 1. 1. 1980, s. 22.

48 TAMTÉŽ, s. 22.

49 [nesignováno]: Soviet intervesion an Afghanistan is result of Brezhnev Doctrine, Lakeland Ledger. 6. 1.

1980, strana 1.

21

Americký prezident Carter již v předchozích měsících vyjádřil podporu islámským fundamentalistům a ještě dávno před vypuknutím samotné sovětské invaze podepsal po naléhání svého bezpečnostního poradce Zbigniewa Brzezinského dokument o budoucí podpoře protisovětského odboje. Záměrem Brzezinského bylo vtáhnutí Sovětského svazu do vleklého konfliktu a tím způsobit totéž, co potkalo Spojené státy ve Vietnamu před několika lety. Nyní se tedy jeho předpoklady začínaly naplňovat, i když Sovětský svaz, především tedy jeho ministr zahraničí Andrej Gromyko dlouho váhal. Obával se ztráty všech doposud vyjednaných dohod. Hlavně se jednalo o smlouvu Salt II. Ta měla sovětskému hospodářství přinést určité odlehčení a to zejména finanční. Sovětský svaz již nedisponoval tak rozsáhlými prostředky na to aby „živil“ svůj nukleární arsenál a částečná likvidace by mu přinesla vítané odlehčení. Bohužel pro Sověty jejich vůdce L. I. Brežněv svým přezíravým postojem tyto Gromykovy argumenty nevyslyšel a s argumentem, že vše dopadne jako v Československu a za pět dní bude po akci, se odhodlal pro akci.⁵⁰ Tehdejší vedoucí odboru ministra zahraničí SSSR ve vzpomínkách z roku 1994 vyjádřil, že: "Systém společenských vztahů, úroveň národního hospodářství, vojenskoprůmyslový komplex, struktura moci vyžadovaly projev síly a převahy, nikoli změkčilost nebo pochopení. Kromě toho jsem přesvědčen, že jako při závodech horečného zbrojení sehrála určitou roli i rafinovaná provokace ze strany Američanů. Znali slabiny sovětských vládních činitelů, jejich nekompetentnost i pocit vlastní neomylnosti.“⁵¹ Tehdejší vedoucí odboru ministerstva zahraničí a pozdější velvyslanec Ruska v Londýně A. Adamišin vzpomíná:

„Tehdy rozhodovali o všech záležitostech tři starci - Dmitrij Ustinov (ministr obrany), Jurij Andropov (KGB) a Andrej Gromyko (ministr zahraničí). Několikrát jsem byl přítomen telefonickým rozhovorům Gromyka s nimi. Dmitrij, Jurij a Andrej mají na svědomí toto rozhodnutí, které neblaze ovlivnilo celý komplex našich vnitřních i vnějších záležitostí a uspíšilo úpadek sovětské společnosti. Po letech mě Anatolij Blatov, spolupracovník L.

Brežněva, ujišťoval, že Brežněv se třem mudrcům dvakrát bránil tím, že Československo vrchovatě stačilo, ale potřetí se cítil velice špatně a jejich naléhání podlehl. Ubezpečovali ho, že to je pouze na pár měsíců. Až se nastolí v Afghánistánu pořádek, tak odejdeme.

Carter bude zticha, protože je to slaboch, pak uspořádáme v Moskvě olympijské hry. Jak strašně se mýlili!" ⁵²

50 American triumfalism 9/10: Oliver Stone's Untold History of the United States, [film]. Režie: Oliver Stone.

USA, Ixtlan Proctuions, 2012.

51 RUSKÉ AKTUALITY, č. 6/1994 z webové stránky: [online]. 17. 05. 2010 [cit. 2015-12-07]. Dostupné z: http://www.gamepark.cz/valka_ktera_se_nedala_vyhrat_370441.htm.

52TAMTÉŽ, č. 6/1994.

22

Na konci prosince se v novinách objevuje vyjádření prezidenta Cartera k celé situaci. Prezident se zde vyjádřil k celé situaci s tím, že tento sovětský počin ohrožuje rovnováhu na celém středním východě a je vážnou hrozbou pro celý svobodný svět. Na základě tohoto sovětského činu Carter pozastavil jednání a ratifikaci smlouvy Salt II. (jak předpověděl Gromyko), dále odvolalamerického velvyslance v Moskvě. Přerušil obchodní vztahy mezi oběma zeměmi a zakázal americkým sportovcům zúčastnit se olympiády v Moskvě v roce 1980.⁵³ Chování SSSR po udělení sankcí se ale nijak nezměnilo. Proto mnohé evropské vlády zaujaly názor, že reakce USA byla zbytečně přehnaná a že Afghánistán nebyl pro Sovětský svaz tak důležitý, aby riskoval narušení zavedeného mezinárodního pořádku.⁵⁴

The Spokesman-Review přišel 16. ledna se zajímavou reportáží o počátečních akcích islámských rebelů vedených proti sovětským motorizovaným jednotkám v severozápadní provincii Badakhsham a odkazuje se přitom na další novinový zdroj Navae Waqt z Rawalpindi v Pakistánu. Podle tohoto deníku, rebelové provedli útoky na hlavní komunikaci vedoucí do středního Afghánistánu a dále zabili guvernéra severní provincie Baghlan. Článek se zaměřoval také na pohyby sovětských ozbrojených složek přesouvajících se po Afghánistánu a postupné získávání kontroly nad provinciemi sousedícími s Pakistánem a Íránem. Zpráva dále popisuje úvahy, že sovětský útok nemusel končit jen na území Afghánské republiky, ale mohl se rozšířit i dále do sousedících zemí nejpravděpodobněji do Íránu, kde se nacházejí rozsáhlá ropná pole a stát, jež je oslaben probíhající islámskou revolucí. Konkrétně je zde uvedeno, že se jedná o „přesun dvou sovětských motorizovaných divizí čítajících údajně až 25 000 vojáků rozmístěných ve vzdálenosti 75 až 100 mil od Íránských hranic“. Za touto hranicí se nacházejí zmiňovaná ropná pole. V článku se také nachází vyjádření z Moskvy, konkrétně ze sovětské tiskové agentury TASS: „SSSR v prohlášení uvedl, že postoj Moskvy je přátelský a s respektem vůči Íránu a na tomto stanovisku žádné západní provokace nic nezmění.“⁵⁵Z vyjádření amerického prezidenta Cartera, jež je součástí tohoto článku je jasné, že pokud Sovětský svaz naruší nějakým způsobem svrchovanost sousedního Pákistánu jsou USA ochotny zvážit odvetnou vojenskou akci na jejich ochranu. Celé toto politické dění mělo i dopad na chystané letní olympijské hry v Moskvě. Náměstek vlády Spojených států Warren Christopher vyzval vlády západního bloku k bojkotu těchto her, ke němuž nakonec

53 [nesignováno]: Carters Gambits: Carters warns Soviets, Kansas City Time, 29. 12. 1979, s. 1.

54 [nesignováno]: EWANS, Martin: Afghanistan: A New History. London : RoutledgeCurzon, 2002. s. 5.

55 [nesignováno]: Afghan rebels report successes, The Spokesam-Review, 16. 1. 1980, s. 2.

23

opravdu došlo.⁵⁶ V této fázi se deník na celou situaci opravdu do detailu zaměřil a vydal i další články. Například článek s názvem „Army ready in Pakistan“, kde pákistánský prezident Mohamed Zia Ul-Haq byl připraven k obraně proti sovětskému narušení svrchovanosti státu Pákistán a měl údajně zmobilizovány vojenské jednotky podél hranice s Afghánistánem. Prezident byl připraven dovolat se pomoci i u „ostatního svobodného světa“ v čele se Spojenými státy americkými.⁵⁷

Slova sesazeného íránského Shaha Mohammeda Reza Pahlaviího tlumočil deníku republikánský poslanec Willliam Dickinson. Oba se setkali v jeho emigračním sídle na ostrově Contador na pobřeží Panamy. Dickinson uvedl: „Shah cítí, že dalšími kroky SSSR bude přístup k tzv. teplým mořím a obsazení ropných ložisek na pobřeží těchto moří“.

Kongresman k tomu dále uvedl, že revoluce v Íránu uskutečněná před rokem je silně komunisticky inspirovaná a státy jako je Írán, Afghánistán a Pakistán jsou velmi úzce propojeny a vzájemné dění je může velmi silně ovlivňovat“.⁵⁸

Západní média často řešila otázku o věci Svaté války, což se stalo jakousi základní tezí ve smyslu protisovětského odboje. Docházelo k verbování muslimsky věřících bojovníků i mimo Afghánistán. Po celém středním východě probíhal něco jako nábor dobrovolníků připravených pomoci svým „utlačovaným bratrům v Afghánistánu. Tedy připraveni pomoci nejen finančně, ale i fyzicky a jsou ochotni položit život v bojích s nevěřícími, kteří brutálním útokem obsadili tento vysoce muslimsky založený náboženský stát. Jsou ochotni padnout pro svého boha a stát se mučedníky.“⁵⁹

Svatá válka si nevybírala věk bojovníků a k partyzánským oddílům byli často verbováni i velmi mladí chlapci školního věku. „Rusové shazují na naši zemi bomby.

Vraždí naše děti, znásilňují naše ženy a prohřešují se proti svatému koránu. Proto jsme vyhlásili džihád proti našim nepřátelům,“ prohlásil jeden z kmenových vůdců Hadji Abdul Latif. „Tomuto chlapci je devět let. Je to partyzán, co zaútočí a uteče. Mám mnoho takových dětí, které házejí granáty na komunisty,“⁶⁰.

Reportéři západních států pocházejících mimo sovětský blok především ti američtí byli přijímáni bojovníky i místním obyvatelstvem poměrně vřele. Je to pravděpodobně

56TAMTÉŽ, s. 2.

57 TAMTÉŽ, Army is ready in Pakistan, strana 2.

58 TAMTÉŽ, Shah sees Iran move by Soviet, strana 2.

59 [nesignováno]: Ready for Martyrdom, Afghan rebels Viese Fight With Russia as Holy War, International Herald Tribune, 15. 1. 1980, s. 11.

60[online].6.7. 2014 [cit. 2015-12-07]. Dostupné z: webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=14200

24

proto, že vláda Spojených států podporovala odboj jak zbraněmi, tak i penězi. Afghánci ji vnímaly jako spojence.

Reportéři nahlíželi na tuto věc, jako boj o samotné přežití všech obyvatel a začaly se zaměřovat na sovětské útoky cílené i na civilní cíle. Reportáže mají západní společnost přesvědčit o tom, že podpora USA islámským rebelům měla své hluboké morální opodstatnění a jednalo se zde o zcela neoprávněný útok na demokratický vývoj společnosti vyznávající islámské náboženství.⁶¹

Americký týdeník The Time podal souhrnnou reportáž s osobní účastí svých reportérů.

Tento jeden z nejznámějších a nejčtenějších amerických časopisů vycházel poměrně ve velmi vysokých nákladech. Následující reportáž se zaměřila na sovětský koordinovaný útok obrněných a vrtulníkových jednotek v oblasti východního Afghánistánu. Akce zaměřená proti Afghánským vesnicím a civilním cílům měla za následek vysoké ztráty na civilním obyvatelstvu. Článek uvedl, že bylo použito i zneschopňujícího bojového plynu ze sovětských bojových vrtulníků. Západní experti vydali prohlášení o tom, že během doby od prosincového začátku invaze bylo zabito zhruba 8000 afghánských obyvatel. Nemalé ztráty měli i Sověti, proto Moskva nařídila své zraněné vojáky nepřevážet do zdravotních zařízení na území SSSR, ale jejich léčba a rekonvalescence probíhala na území satelitních státu. Především se jednalo o Východní Německo. Bylo to z důvodu utajení rozsahu sovětských ztrát.

Dle zvěstí šířících se z hlavního města Kábulu překročila v oblasti hor na hranicích mezi Afghánistánem a SSSR skupina rebelů a na samotném sovětském území byl podniknut útok. Během něho údajně padlo až na 200 sovětských vojáků. Útok pokračoval dále v oblasti údolí Logar a uhelných dolů Badakhshan. Rovněž přibývalo zpráv o tom, že Afghánistán ve strachu před sověty opustilo už zhruba 800 000 Afghánců. Ti měli odejít především do sousedního Pákistánu a Íránu. Situace se ostře dotkla i demoralizované Afghánské armády. Ta z původních 80 000 vojáků ztratila již 20 000 až 30 000. Spousty dalších příslušníků se přidalo na stranu rebelů.⁶²

Západní tisk dychtil po informacích. Média reagovala hned po začátku konfliktu tím, že vyslala reportéry na území afghánských bojů. Reportéři byli často vyzbrojeni jen fotoaparáty a mizivými znalostmi místního jazyka. Rovněž znalost místních poměrů byla prakticky nulová. Nejlepší cesta jak se dostat do Afghánistánu byla přes hranice

61 [nesignováno]: Fierce Fight in: The Time, 28. 4. 1980, s. 31.

62TAMTÉŽ, s. 32.

25

s Pákistánem v oblasti jižního Pamíru. Terén je hornatý a dovoloval tak nepozorovaný přístup do země. Reportér NY Times Steve McCurry popisoval, jak obtížná byla počáteční spolupráce s místními bojovníky a jak těžké bylo překonat jazykové bariéry s místními Paštůny. „Naše jediná forma komunikace byla improvizovaná znaková řeč. Byl jsem žalostně nepřipravený. Mezi moji jedinou výbavu patřil plastový kelímek, švýcarský armádní nůž, dvě kamery, čtyři objektivy, pytel filmů a pytlík arašídů z letadla.“⁶³ Reportéři pracovali s novým prostředím. Psali zejména pro západní, především americká média a často vyráželi do oblastí válečných konfliktů na vlastní pěst. Přinášeli hlavně písemná a obrazová svědectví tohoto konfliktu.

Důležitými pro západní společnost se ukázaly zprávy o situaci civilního obyvatelstva. Je třeba říci, že zejména americký tisk publikoval nejvíce těchto zpráv o utrpení afghánských civilistů. Reportéři, jako byl právě McCurry, byli za své reportáže a fotografie proslulými. McCurry později obdržel medaili Roberta Cappy za válečnou fotografii získanou právě za své afghánské fotografie. Pro řadu reportérů se tento konflikt stal školou moderní reportáže.

Na jaře 1980 skončila první fáze tohoto rozsáhlého konfliktu. Došlo k obsazení strategických bodů (letiště, silnice, elektrárny a podobné). Hlavním vojenským uskupením byla 40. Armáda složená ze čtyř divizí, pěti samostatných brigád, čtyř pluků vojenského letectva, z třech vrtulníkových pluků a dalších zabezpečovacích oddílů. Krom těchto jednotek zde byly nasazeny malé jednotky pohraniční stráže, KGB a vojsk ministerstva vnitra.⁶⁴

Příjezd Rudé armády měl pomoci potlačit a pacifikovat rozbouřené afghánské obyvatelstvo. Ale výsledek byl spíše opačný. Řady rebelů se rozrůstaly a docházelo k dalším nepokojům. Afghánci se více radikalizovali a řady mudžahedínů rozrůstaly i díky propagaci duchovních vůdců. To si uvědomil i Babrak Karmal. Ten žádal, aby sovětská armáda přikročila k pacifikaci obyvatelstva sama bez přispění domácí afghánské armády.

Ta začínala postrádat důvěryhodnosti.⁶⁵

V této době padlo podle sovětských zdrojů 245 příslušníků sovětské armády. Dá se říci, že tímto skončila první fáze tohoto vleklého konfliktu a sovětské pozice v zemi začaly mít nějaké konkrétní obrysy. Sovětská vojska se rozmístila do 32 posádek se 179

63 [online].6.7.2012[cit.2015-12-07].Dostupné z: http://stevemccurry.com/blog/afghanistan-look-back.

64 HORÁK, S., Afghánský konflikt. Praha : Public History a Petit, 2005, str. 22.

65 TAMTÉŽ, str. 23.

26

vojenskými městečky. Byla zahájena ochrana strategických silnic, letišť, národohospodářských objektů a doprovod autokolon s vojenským i civilním materiálem.

Doprava materiálu a potravin sovětským jednotkám na jednotlivá místa Afghánistánu začala být postupně problematická, protože mudžáhidé blokovali silnice.

Místo toho, aby Sověti potlačovali partyzánské jednotky, děl se pravý opak: mudžáhidé útočili a sovětské jednotky přešly do defenzivy. Příčinou bylo, že sovětská vojska nebyla dostatečně vybavena na boj v horských podmínkách. Těžké dělostřelectvo či nadzvuková letadla se vzhledem k složitosti a rozlehlosti terénu minula účinkem. Armáda neznala terén a navíc neovládala taktiku partyzánské války tak jako jejich protivníci. K tomu všemu byli mudžáhidé podporováni venkovským obyvatelstvem. Mezi to se v případě nebezpečí rozptýlili a následně zase objevili tam, kde je Sověti vůbec nečekali. V tomto počátečním stádiu války dokonce mudžáhidé zcela ovládli některé rozsáhlé provincie, odstranili z institucí vládní úředníky a také kmenové vůdce podporující vládu. Jejich posty následně obsadili svými stoupenci.⁶⁶

3. Průběh války v letech 1980 až 1988

Od počátku roku 1980 se sovětské jednotky, ve spolupráci s místními jednotkami Afghánské armády pustily do dlouhého vleklého a vyčerpávajícího konfliktu. Sovětské politické vedení v čele s Brežněvem podcenilo specifikum afghánského konfliktu a bylo vtaženo do boje, kdy intervent neměl šanci na úspěch. To ostatně poznali již v 19. století Britové. Ti byli na hlavu poraženi ve třech afghánských válkách a museli se spokojit s jen nepřímou kontrolou Kábulu. Horský terén, bojovnost paštůnských kmenů a v neposlední míře i podpora mudžahedínů Spojenými státy vytvořily pro sovětskou armádu velmi složitou a nepříjemnou situaci. Rudá armáda byla nucena přizpůsobit svou operační strukturu tak, aby odpovídala nové realitě.

V polovině 80. let Sověti změnili svou koncepci strategické ofenzívy a vypracovali nové pojetí boje s použitím menších úderných skupin v kombinaci s nasazením vrtulníků.

Ozbrojené síly Sovětského svazu byly připraveny na jadernou válku vysoké intenzity odehrávající se na rovinách severní a západní Evropy. Nikoli na vleklý boj v hornatém terénu Středního východu.⁶⁷

66 Řezáč, T., Afghánistán: Peklo paradoxů. Praha : UNIVERSE , 1993, s. 13.

67 NÁLEVKA, V., Afghánská krize: Horké krize studené války, Praha 2010, s. 166.

27

3.1 Průběh sovětské invaze prezentovaný v domácím tisku mezi lety 1980 až 1988

Situace médií v Československu 80. let je velice podobná jako na začátku konfliktu.

Veškerý oficiální mediální provoz byl řízen buď přímo, nebo skrz jeho podřízená oddělení ÚV KSČ. Veškeré informační zdroje, s nimiž novinář pracoval, podléhaly mocenské kontrole. Během normalizace měla výsadní postavení v oblasti zpracování informací, šíření a obchodu s nimi ČTK.⁶⁸ Její informace na základě smluv odebíraly redakce tuzemských deníků, rozhlas, televize, instituce a orgány veřejné správy dále pak také zahraniční zpravodajové i zahraniční média. Spolupracovala se zahraničními agenturami a měla výhradní právo na distribuci zpravodajství zahraničních agentur v rámci ČSSR. Tím kontrolovala přísun informací ze zahraničí do země.⁶⁹ Důležitou roli v tomto procesu měl nepochybně stát a jeho cenzurní složky. Ty si daly nepochybně velmi záležet na tom, aby veškerý obsah byl podobný a žádným způsobem nevybočoval z určené linie. V důsledku toho byly zprávy často velmi podobné a nepřinášely mnoho nových informací vedoucí k hlubší informovanosti čtenářů.

V roce 1981 se dostala do popředí zájmů rubrik našich zahraničních deníků témata týkající se dalšího dění v Afghánistánu. Například činy nového amerického prezidenta R.

Raegana. Tento muž Sovětský svaz označil jako „říši zla“ a bylo jasné, že je připraven ještě více přitvrdit v postoji vůči Sovětskému svazu a jeho působení v Afghánistánu. Navíc vztahy se Sovětským svazem byly touto dobou na bodu mrazu. Reagan měl svoji vizi a to byl svět bez komunismu a bez jaderných zbraní. Svými oponenty zejména z řad

intelektuálů byl stále napadán a zesměšňován jako studenoválečník. Reagan si

uvědomoval, že pokud chce svou vizi naplnit, musí být mnohem silnější než protivník.

Pevně věřil, že SSSR je v dané chvíli silnější v jaderném zbrojení. Tato představa

neodpovídala skutečnosti, ale byla hnacím motorem jeho kampaně pro posílení amerických vojenských sil. Dalším tématem v tomto období byla například krize v Polsku, kde

otevřeně vystupovalo nové Polské demokratické hnutí Solidarita v čele s Lechem Walensou. Díky těmto událostem jakoby Afghánská krize zanikala a nebyla již předním tématem. Nicméně přesto se objevují zprávy dotýkající se situace v Afghánistánu. Zájem je především o výroční akce spojené s Karmalovým režimem, ale žádné zmínky o sovětské vojenské přítomnosti. Informace předložené v Československu nebyly ani pravdivé v tom,

68 KONČELÍK, J. – VEČEŘA, P. – ORSÁG, P.,: Dějiny českých médií 20. století, Praha, Portál 2010, s. 203–211.

69 TAMTÉŽ, s. 203–211.