Začátek Sovětské intervence a odraz v domácím tisku

O rozhodnutí neodkládat vojenské operace přispělo i zhoršení vztahů Kremlu se Západem. Ještě v červnu 1979 při podpisu smlouvy o snížení počtu strategických zbraní SALT II USA varovaly před cizím vměšováním do situace v Íránu a v Afghánistánu.

Avšak smlouva SALT II byla atakována významnou částí amerických zákonodárců a Rada NATO navíc schválila rozmístění raket středního doletu v Evropě. Sovětský svaz se nerozpakoval otevřeně dát najevo své velmocenské ambice v oblasti. Politice „détente“

zvonil umíráček. Už od 12. 12. 1979 probíhaly přípravy na vojenskou operaci, i když se

11 [nesignováno]: Soviets caught off guard by coup in Afghanistan, Lakeland Ledger, 24. 9. 1979, s. A4.

12 [nesignováno]: Kremlin displeased by Afghanistan coup, The Spokesman Review, 24. 9. 1979, s. 2.

13 ŘEZÁČ, T., Afghánistán: Peklo paradoxů. Praha : UNIVERSE , 1993, s. 82–83.

14 V nové vládě zaujal Karmal, nazývaný "malý tygr", funkci místopředsedy a zároveň náměstka předsedy tzv. Revoluční rady. V březnu 1979 se prohlásil Hafizulláh Amin za jediného diktátora a Babraka Karmala odsunul na vedlejší kolej, když ho jmenoval velvyslancem v Praze. V následujícím boji o moc byl obviněn ze zrady a popraven Tarakí. Následovala sovětská invaze do Afganistánu v prosinci 1979, během které byl diktátor Amin zabit. Sovětské vedení vzápětí dosadilo do funkce generálního tajemníka ÚV LDSA a předsedy prezídia Revoluční rady Afgánské demokratické republiky Babraka Karmala. Zdroj:

http://forum.valka.cz/topic/view/40311#154417

15 Sarin, O., Dvoretsky, L.,: Afghánský syndrom, Nakladatelství Jota, s.r.o. (2001), Brno, s. 50.

13

Sovětská armáda neměla podle původních předpokladů pouštět do přímých bojů s afghánskými mudžahedíny (bojovníky Svaté války). Jejím úkolem bylo spíše zajistit kontrolu strategických bodů, a tak uvolnit ruce oddílům loajálním kábulskému režimu k boji s islámskou opozicí. Spojené státy na zvyšující se aktivitu Sovětského svazu upozorňoval Z. Brzezinski, poradce prezidenta J. Cartera, avšak pozornost Američanů se v této chvíli soustředila především na otázku dalšího osudu několika desítek rukojmí, zajatých v listopadu 1979 na americkém velvyslanectví v Teheránu.¹⁶

Sovětské vedení v čele s Brežněvem se ovšem rozhodlo pro radikálnější řez. Dne 25. prosince v 15.00 moskevského času začala sovětská invaze do Afghánistánu.

Motostřelecké divize č. 5 a 108. postupovaly na Kábul a do Herátu, 103. výsadková divize byla letecky přepravena do Kábulu. V průběhu obsazování hlavního města došlo též k záměrné likvidaci prezidenta Amína a některých jeho spolupracovníků.¹⁷ Zatímco na afghánském území již operovalo na 20 000 sovětských vojáků, z éteru se ozýval hlas nového ministerského předsedy – Babraka Karmala, mluvícího ještě ze sovětského území.

Pravděpodobně z uzbeckého Termezu.¹⁸ V následujících několika dnech byli zadrženi a posléze popraveni všichni významní Amínovi stoupenci a sympatizanti s Chalkisty. Dne 28. prosince začala sovětská vojska přebírat všechny strategické budovy, instituce a hraniční přechody. Začala střežit hlavní ulice a křižovatky v těch největších afghánských městech.¹⁹ Společně s dalšími prosovětskými státy poslal i prezident Československa Gustáv Husák telegram s blahopřáním Babraku Karmalovi a jeho nové afghánské vládě, v němž mimo jiné píše: „Čs. lid vřele uvítal výsledky dubnové revoluce v Afghánistánu a s velkými sympatiemi sleduje zápas za uskutečnění jejích cílů. Věřím, že afghánský lid pod vedení Lidové demokratické strany úspěšně obhájí své revoluční vymoženosti, svrchovanost a nezávislost své vlasti.“²⁰ Objevují se i další články těsně před invazí, ale stále z nich nic nenasvědčuje vojenské intervenci. Jedná se o protiamerický článek Rudého Práva s názvem „Ruku v ruce s reakc퓲¹, kde je Americká CIA vypodobněna jako štvavá organizace co „ připravuje a cvičí agenty kontrarevolucionáře“ a pomáhá vytvářet

„štvavou tiskovou kampaň proti státům, jejichž politika neodpovídá zájmům Washingtonu“

16 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: Dějiny USA. Praha, 1994, s. 734–735.

17 Schnectedy Gazette, Afghanistan Coup Puts Soviet Puppet in Control, 27. 12. 1989. s. 1.

18 HUDEMA, M., cit. dílo, zde s. 63.

19 GIRARDET, Edward. Afghanistan: The Soviet War. New York : St. Martin´s Press, 1985, s. 12–15.

20 [nesignováno]: Telegram G. Husáka do Afghánistánu. Lidová demokracie, 30. 12. 1980, roč. 35, č. 308, s.

1.

21 [nesignováno]: Ruku v ruce s reakcí. Rudé právo, 19. 12. 1979, roč. 60, č. 299, s. 7.

14

a CIA se zde „ hrubě vměšuje pomocí různých tiskových agentur do dění v ostatních státech“.²²

Stále častější sovětské vojenské transporty do Afghánistánu vzbudily pozornost amerických i jiných prozápadně orientovaných médií. Oproti tomu domácí československé deníky v souvislosti s touto sovětskou vojenskou akcí zatím mlčí. Pravděpodobně se jednalo o doporučení. To můžeme chápat i jako zákaz přímo ze SSSR, neboť československý tisk nepublikoval vůbec žádné informace o této sovětské akci. Vycházely pouze články o politických soubojích v Afghánské vládě.²³ Například Lidová demokracie informovala, že „H. Amín byl shledán vinným za zločiny proti afghánskému lidu a z rozhodnutí revolučního soudu byl popraven.“²⁴ Dále byly zveřejňovány informace, že v zemi bude vládnout nová vláda, „která bude bojovat za konečné vítězství národní, demokratické, protifeudální a protiimperialistické revoluce.“ ²⁵ Mladá fronta citovala Karmalovo vyjádření o tom, že „krvavá klika Hafizulláha Amína a jeho posluhovačů, agentů amerického imperialismu, byla svržena“ a že „vzhledem k pokračujícímu a rostoucímu vměšování a provokacím vnějších nepřátel Afghánistánu a v zájmu ochrany výsledků dubnové revoluce [...] se vláda Afghánské demokratické republiky v souladu se smlouvou o přátelství, dobrých sousedských vztazích a spolupráci z 5. prosince 1978 obrátila na Sovětský svaz s naléhavou žádostí o poskytnutí okamžité politické, morální a hospodářské pomoci, včetně pomoci vojenské.“²⁶

Při studiu těchto mediálních zdrojů v hlubším kontextu toho co bylo uvedeno o roli našich medií v ČSSR je nutno říci a pochopit jejich význam mezi řádky tak, jak se režim snažil sdělit a informovat československou veřejnost o „boji za vítězství“ o „agentech amerického imperialismu“ o „vměšování a provokacím vnějších nepřátel“ a konečně o

„žádosti i o vojenskou pomoc“. Bylo jasné, že se připravovalo něco, v čem měli Sověti bohatou praxi a to byla vojenská intervence či jiný podobný radikální řez ve vývoji afghánské situace.

Afghánistán byl tedy po komunistickém puči již zcela orientován na Sovětský svaz a do jeho politických struktur naplno zasahovali sovětští poradci. Těch je stále více a roku

22 TAMTÉŽ, s. 7.

23 Pecinová. H. Mediální obraz sovětské invaze do Afghánistánu na přelomu let 1979 a 1980 v dobovém českém tisku. Praha 2009. Bakalářská práce. Univerzita Karlova. Fakulta sociálních věd. Konzultant práce PhDr. Jakub Končelík, PhD.

24 [nesignováno]: Afghánská revoluce do nové etapy. Lidová demokracie, 29. 12. 1979, roč. 35, č. 307,

25 TAMTÉŽ.

26 [nesignováno]: Složení nové revoluční rady. Mladá fronta, 29. 12. 1979, roč. 35, č. 307, s. 5.

15

1980 pod vedením Alexandra Puzanova začínají téměř sami řídit politiku v Afghánistánu a to jak zahraniční tak i vnitřní. O jejich přítomnosti mezi prvními vypovídá článek Mladé fronty o tom, proč nefunguje telefonické spojení do Afghánistánu: je to „výsledek teroristické akce kontrarevolučních sil. Při obnově spojení vydatně pomáhají sovětští odborníci.“²⁷ V rámci zprávy o tiskové konferenci Babraka Karmala Mladá fronta zdůrazňuje, že nová vláda chce „zajistit afghánskému lidu široké demokratické svobody“ a že bude afghánský lid mimo jiné „bojovat proti imperialismu a neopustí vybojované pozice.“²⁸ Československý tisk byl v tomto období plný optimismu vůči nové Afghánské vládě a budoucnosti čekající Afghánistán. Marxistická vláda je zde vylíčena jako zachránce afghánského lidu a její reformy jsou prezentovány jako naprosto zaručené a úspěšné. Pokud se články někdy zmiňovaly o sovětské vojenské přítomnosti tak hodně výjimečně a byla vnímána jako nezbytná. Jakékoli protisovětské názory byly označovány za proimperialistickou a lživou propagandu s kontrarevolučním úkolem podrývat vývoj, jímž prochází tento stát pod vedením komunistické strany. Zdůrazňuje také, že sovětští vojáci přijeli do Afghánistánu na pozvání vlády a nikoli proti vůli lidu, jež je údajně často pomocí veřejných manifestací v různých provinciích chodil podporovat.²⁹ Lidová demokracie informovala o tom, že „v dohledné době bude vypracována nová demokratická ústava.“ Nová vláda podle listu rovněž odsoudila plánované projednávání afghánské otázky v OSN s tím, že žádná taková otázka neexistuje a „pomlouvačné verze, které jsou na Západě rozšiřovány v souvislosti s Afghánistánem a jeho politikou, zcela vykonstruovaly imperialistické kruhy,“ a zároveň vláda také odmítla nařčení z toho, že se Sovětský svaz vměšuje do afghánských vnitřních záležitostí: „V USA by si měli uvědomit, že přeměny v Afghánistánu uskutečnily zdravé síly naší strany a naše národní ozbrojené síly, a že materiální, morální i vojenská pomoc SSSR plně odpovídá vůli afghánského lidu a sleduje cíl čelit vnějšímu nebezpečí, jež Afghánistánu hrozí.“³⁰ Rudé Právo, především pak zvláštní zpravodaj v Kábulu Miloš Krejčí informuje o tom, že „na pákistánsko-afghánských hranicích probíhá horečnatá příprava dalších diverzantů, sabotérů a teroristů, kteří by měli proniknout do Afghánistánu a rozpoutat zde nové kolo krvavé kontrarevoluce s cílem svrhnout demokratický režim a zastavit druhou etapu afghánské revoluce. Americké intriky probíhají za těsné spolupráce s Čínou.“³¹

27 [nesignováno]: Vláda normalizuje situaci v zemi. Mladá fronta, 4. 1. 1980, roč. 36, č. 3, s. 5.

28[nesignováno]:. Posílit revoluci, napravit chyby. Mladá fronta, 5. 1. 1980, roč. 36, č. 4, s. 1,

29 MÁDR, M.. Plány, které nevyšly. Rudé právo, 3. 1. 1980, roč. 60, č. 2, s. 7.

30 [nesignováno]: Hlavní cíle afghánské revoluce. Lidová demokracie, 5. 1. 1980, roč. 36, č. 4, s. 1–2.

31 KREJČÍ, Miloš. Kontrarevoluční tlaky neuspějí. Rudé právo, 16. 1. 1980, roč. 60, č. 13, s. 1.

16

Negativní propaganda vůči islámským radikálům a opozici vůči komunistickému režimu se objevila již na začátku, kdy deníky přinesly následující: „Do afghánské pohraniční

provincie Nangarhár proniklo z pákistánského území několik band vyzbrojených americkými zbraněmi. Tyto bandy se dopustily zvěrských zločinů na afghánských

vesničanech, spálily několik škol, vyhodily do povětří mosty a zničily cesty. Proti tlupám zasáhly s pomocí místních obyvatel jednotky afghánské armády.“ ³² Zde jsou vidět jasné známky propagandy, vedenou s důrazem na to, že snahy Sovětského svazu přinést

civilizaci do této velmi zaostalé země jsou negovány náboženskými a západem poštvaných skupin. Je nutno říci, že článků s touto tématikou se domácí tisk držel poměrně často a snažil se z Afghánců, kteří nejsou prosovětsky orientováni, udělat nepřítele

demokratického rozvoje společnosti pod vedením Karmalovy vlády.³³

Celkově se tisk východního bloku vyjímal vysokou mírou protizápadní propagandy. S její pomocí se snažila vyvážit a zaplnit prázdná místa v nedostatku správných a přesných informací, jako například zpravodaj Rudého Práva ve Washingtonu Milan Jelínek reagující na zveřejnění „Carterovy doktríny“³⁴. Tato reakce dobře ukázala způsob, jakým politicky angažovaní redaktoři zakrývali nebo upravovali fakta podle potřeby. „Prvním cílem doktríny je samozřejmě mocenská ofenziva proti Sovětskému svazu. Stručně řečeno, americké ozbrojené síly se posunují z jihu přímo k sovětským hranicím. To je hrozivý faktor, jímž USA mění dosavadní rozložení strategických sil a vytvářejí nový prvek v existujícím vojenském poměru sil. »Carterova doktrína« je projevem nejhrubší násilnické politiky. Je bezohledná a naprosto nerespektuje nezadatelné právo národů na

svrchovanost, cestu společenského vývoje, pro kterou se sami rozhodnou.“³⁵

Bez odezvy nezůstala situace kolem bojkotu letních Olympijských her v Moskvě. Ty se měly uskutečnit následující léto. Bojkot, vyhlášený Carterem v lednu 1980, vzbudil obrovskou nevoli v celém východním bloku. Prezident byl díky tomuto rozhodnutí velmi ostře kritizován i americkými politiky. Bojkotu se věnovaly nejen zahraniční redakce

32 [nesignováno]:Kontrarevoluční provokace vůči Afghánistánu. Lidová demokracie, 6. 2. 1980, roč. 36.č. 31, s. 1.

33 PECINOVÁ, cit. dílo, s. 42.

34 Carterova doktrína je koncepce zahraniční politiky USA v 80. letech 20. století. Začala se uplatňovat právě po sovětské invazi do Afghánistánu. Fakticky šlo obavu Spojených států, že Sovětský svaz pronikne až k Perskému zálivu. Carter vyhlásil, že jakýkoli takový pokus bude považovaný za ohrožení životních zájmů USA. Z této doktríny prakticky vychází dnešní americká blízkovýchodní politika.

35 JELÍNEK, Milan. Co je »Carterova doktrína«? Rudé právo, 28. 1. 1980, roč. 60, č. 23, s. 7.

17

periodik, ale i sportovní redakce. „Nedělní výzva amerického prezidenta Cartera k bojkotu olympijských her v Moskvě vzbudila vlnu kritiky ve sportovním světě a zdrženlivou reakci v západních politických kruzích. Kritikové Carterovy výzvy poukazují především na to, že americký prezident nemá žádnou pravomoc rozhodovat o tom, zda se američtí sportovci mají či nemají olympiády zúčastnit, [...] účast na OH je výhradně záležitost olympijských výborů jednotlivých zemí.“³⁶

K problematice bojkotu OH v Moskvě se československé deníky vyjadřovaly poměrně často. Sportovní akce, jako jsou olympijské hry, měly představovat Sovětský svaz jako sjednotitele všech mírových snah a USA jako štváče, tímto bojkotem jen ničící

veškeré mírové snahy což tato nejdůležitější sportovní akce nepochybně představuje. Naše domácí deníky byly pod velmi silným vlivem SSSR a to se také podepsalo pod

jednotlivými sportovními reportážemi. Ty leckdy měly opět spíše politický než sportovní charakter. Deníky velmi často glorifikovaly činnost Sovětského olympijského výboru a vyjadřovaly mu plnou podporu.³⁷ „Olympijský výbor SSSR, věrný ideálů olympijského hnutí, odsuzuje pokusy využívat sport jako prostředku politického nátlaku a vyzývá

Mezinárodní olympijský výbor, národní olympijské výbory všech zemí, sportovní federace a svazy a všechny lidi dobré vůle k rozhodnému odporu proti organizátorům nynější

nepřátelské kampaně.“³⁸

Vzniklou situaci ohledně nové Afghánské vlády glorifikoval ve svém komentáři na stránkách Rudého práva i zahraničně-politický redaktor Práva Milan Mádr. Ten uvedl:

„Nové afghánské stranické i státní vedení přijalo rozhodná opatření k obraně

svrchovanosti a nezávislosti země vystavené krajně vážným zkouškám v důsledku rozsáhlé kontrarevoluční činnosti domácích a zahraničních reakčních sil. Kombinace této činnosti s dobrodružnou politikou, kterou prováděl H. Amín, vytvořily mimořádně nebezpečnou situaci. [...]Tomuto jejímu úsilí, jemuž přispívá sovětská internacionální pomoc, patří sympatie a podpora všech, kterým opravdově leží na srdci zájmy společenského pokroku a šťastné budoucnosti lidu Afghánistánu, zájmy míru v tamní oblasti.“ ³⁹

36 [nesignováno]: Carter rozhořčil sportovní svět. Mladá fronta, 22. 1. 1980, roč. 36, č. 18, s. 7

37 PECINOVÁ. cit. dílo. s. 41

38 ČTK: Sport nesmí být zneužíván k politickému nátlaku. Rudé právo, 1. 2. 1980, roč. 60, č. 27, s. 8.

39 MÁDR, Milan. Plány, které nevyšly. Rudé právo, 3. 1. 1980, roč. 60, č. 2, s. 7.

18