Prarodiče a jejich vnoučata

Mladí lidé se chtějí co nejdříve od svých rodičů osamostatnit a odstěhovat se mnohdy co nejdál z jejich dohledu. Když se jim narodí potomek, začnou si uvědomovat potřebu svých rodičů. Prarodiče bývají nejjednodušším řešením, jak skloubit rodinu a zaměstnání. V dnešní době se velmi diskutuje otázka mezigeneračních vztahů a jejich krize. Hlavně je zmiňovaná neúcta ke starším spoluobčanům. Vzhledem k lepší a dostupnější zdravotní péči se lidé dožívají delšího věku, a tak je větší šance mít možnost trávit hlavně se svými vnoučaty více času (Mitchell a kol. 2012, str. 111).

Senioři, kteří jsou dnes velmi staří, se narodili za první republiky a svoje produktivní léta prožili v socialismu. Někdy se jim říká „ztracená generace“. Lidé, kteří se teď chystají do starobního důchodu, nebo jsou v něm krátce, se narodili až po 2. světové válce. Mají společné, že také velkou část života prožili v socialismu. Jejich vnoučata nezažila socialismus, a to bývá příčinou ztráty generačních souvislostí. Tehdy se do důchodu odcházelo poměrně brzy, myšleno vzhledem k dnešnímu trendu. Hlavně ženy odcházely do penze, kdy stály na prahu stáří. Také se brzy vdávaly a měly děti. Dříve babička převzala péči o vnoučata a žena se po mateřské dovolené mohla vrátit zpátky do práce (Haškovcová 2010, str. 59).

Současný trend prodlužujícího věku při odchodu do starobního důchodu není moc nakloněn hlídání vnoučat prarodiči. Mnozí již ani nechtějí takto trávit svůj volný čas a upřednostňují svoje koníčky, kterým se do této doby nemohli věnovat tak, jak by chtěli (Haškovcová 2010, str. 70). O této problematice se zmiňuje i americký časopis

„Social Work today“. Někteří prarodiče jsou rádi se svými vnoučaty, ale na druhé straně si stěžují na to, že je péče o ně vyčerpává. Představovali si svůj podzim života poněkud jinak. Jak budou mít čas cestovat, věnovat se svým zálibám, nebo se zapojí do dobrovolnické činnosti (London 2014, str. 4).

Rodina, co má fungující babičku nebo dědečka, kteří nechodí do zaměstnání a ještě jsou ochotni pohlídat svá vnoučata, má obrovské štěstí. Hlavní výhody jsou stejné jako v případě otce, i zde se o dítě stará osoba, kterou dobře zná. Dítě je ve známém prostředí, protože hlídání probíhá v bytě rodiny nebo prarodičů. Ve většině případů, pokud se dospělí nedohodnou jinak, se jedná o bezplatnou službu. Nevýhody v tomto uskupení lze spatřovat v přílišném vlivu na domácnost. Jednomu z partnerů mohou začít vadit různá doporučení ze strany prarodičů. Jde hlavně o srovnávání let minulých a těch současných: „když my jsme byli mladí, tohle by se nemohlo stát“ (Marksová-Tominová 2009, str. 109).

Není jistě žádným překvapením fakt, že babičky hlídají častěji než dědečkové.

Hlavní podíl má na tom věk dítěte a i intenzita hlídání. Muži se často vymlouvají, že si s malými dětmi lépe poradí ženy. Většinou se však na hlídání podílejí oba prarodiče (Mitchel a kol. 2012, str. 112).

4 Politika zaměstnanosti v ČR

Pojem zaměstnání v ekonomickém smyslu znamená určitý druh směny na trhu práce, kdy dochází ke směně pracovní síly formou nějaké odměny. Pracovní činnost není totéž co zaměstnání a rozdíl lze spatřovat v záměru, kdy je práce konaná za odměnu. Pokud se žena po rodičovské dovolená má kam vrátit, nebo si najde uplatnění na trhu práce v poměrně krátké době, je vše v pořádku. Problém nastane v situaci, kdy se jeví pro pracovní trh špatně zaměstnatelná (Tomeš 2010, str. 275). Jak již je uvedeno v kapitole č. 1, patří žena po rodičovské dovolené mezi rizikovou skupinu na trhu práce.

Od roku 1990 patří v České republice k problematice trhu práce neodmyslitelně úřad práce. Před rokem 1989 u nás fungovalo centrální plánování ekonomiky a při uměle vytvořené 100% zaměstnanosti nebyl tento institut zapotřebí. Teprve s přechodem na tržní ekonomiku se objevil fenomén nezaměstnanosti a s ním i potřeba řešit pasivně i aktivně situaci nezaměstnaných. Úloha úřadu práce je poměrně široká a od 1. 1. 2012 jsou i jednotným výplatním místem všech nepojistných sociálních dávek v České republice (Kaczor 2013, str. 197).

Na našem území je možné čas od času od odborné veřejnosti ale i od laiků slyšet názory na sociální systém, který je prý příliš štědrý, a tak nedostatečně motivuje k práci.

Pojem sociální již sám o sobě vypovídá, že nebude spravedlivý ke všem skupinám, a tak není snadné nastavit sociální legislativu tak, aby z pohledu většiny populace fungovala optimálně. Proto by měl být sociální systém schopen plnit svoje základní poslání, kterým je umět efektivně pomoci každému, kdo se ne vlastní vinou ocitl ve složité životní situaci, kterou není schopný řešit vlastními silami (Kaczor 2013, str. 87).

V České republice je finanční podpora poskytovaná státem, kde systém daňových úlev a příspěvků pomáhá k přímé podpoře příjmů rodin i k zajištění minimálního příjmu lidem bez placeného zaměstnání, nebo k doplnění příjmu. Spolu s vhodnou politikou zaměstnanosti může vést ke zvýšení ekonomické aktivity rodičů. V domácnostech s rodiči samoživiteli, nebo v početnějších rodinách mají rodiče obtížnější postavení na trhu práce a jsou častěji nezaměstnaní (Mitchell a kol. 2012, str. 88-91).