Projektové vyučování

Projektovým vyučováním se rozumí organizační forma výuky, jejíž podstatou je zcela jiné uspořádání učební látky. Žáci mají za pomoci vyučujícího řešit úkol komplexního charakteru (projekt). Ten vychází přímo z praktických potřeb nebo je s praxí úzce spojený. Úkol musí být pro žáky zajímavý, aby jej přijali za svůj a byli tak vnitřně motivovaní. (Kalhous, Obst, 2002, s. 299)

Autorky knihy Učíme v projektech, Anna Tomková, Jitka Kašová a Markéta Dvořáková uvádí, že: „Projektové vyučování je komplexní metoda, která žákům

umožňuje dotýkat se reality, prožívat nové role, řešit problémy, propojovat a uplatňovat získané poznatky všech oborů při smysluplné a užitečné práci. Dává

jim příležitost k seberealizaci, motivuje je k samostatné práci, hledání, objevování, týmové spolupráci a komunikaci. Učí přemýšlet v souvislostech a systematicky řešit daný úkol.“ (Tomková, Kašová, Dvořáková, 2009, s. 7)

Projektová výuka se rozvinula v návaznosti na pragmatickou pedagogiku 19. a 20. století v USA. Pojí se se jménem J. Deweye a W. H. Kilpatrika. Vznikla z potřeby propojení toho, co se děti učí s praktickým životem. V dané době došlo k překotnému rozvoji průmyslu, ke vzniku velkých měst, kam odcházeli lidé z venkova za prací do továren. Děti už neměly možnost pozorovat dospělé při práci.

Ve škole nešlo o výcvik řemeslníka, pracovní činnosti měly rozvíjet myšlení žáků a podporovat jejich aktivitu a samostatnost. (Tomková, Kašová, Dvořáková, 2009, s. 11)

K nám se projektové vyučování dostalo a zkoušelo se hlavně ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Při výběru témat se upřednostňoval vztah k regionu. Děti se učily obecné pojmy prostřednictvím jevů známých ze svého okolí, které mohly pozorovat. Pak následovala více než padesátiletá pauza a projektové vyučování se znovu objevilo až v devadesátých letech minulého století. To ještě čelilo velkým problémům při zařazování do učebních plánů. V tomto směru máme v dnešní době úplně jinou situaci. Po uzákonění rámcových vzdělávacích programů a tvorbě školních programů máme coby pedagogové volnou ruku při zařazování projektů. Ty se tak mohou stát účinným prostředkem k naplňování současných vzdělávacích cílů.

(Tomková, Kašová, Dvořáková, 2009)

4.1.1 Fáze projektu

Podle Valenty (in Kalhous, Obst, 2002, s. 300) při realizaci projektu máme respektovat tyto základní kroky: zpracovat záměr projektu, plán projektu, následuje provedení projektu a posledním krokem je vyhodnocení projektu.

V záměru je nutné stanovit cíle, přesně formulovat, o co v projektu půjde.

V plánu už jsou rozpracované jednotlivé fáze, jak budou probíhat v časovém sledu, kde budou probíhat, pro kolik žáků, jaké pomůcky budou potřeba. Z podstaty projektového vyučování vyplývá, že se i na těchto dvou krocích podílí žáci, učitel jejich představy a plány usměrňuje, aby došli ke stanoveným cílům. Při realizaci projektu mohou nastat situace, kdy je třeba se odchýlit od původního plánu. Na vyhodnocení projektu se podílejí žáci společně s učitelem, stává se pak východiskem pro plánování dalších projektů.

Z hlediska uspořádání projektu rozlišujeme projekt individuální (na kterém pracuje žák sám), skupinový (společná práce skupiny), třídní (pro celou třídu) a školní (rozsáhlejší projekty, na kterých pracuje celá škola). Časové rozmezí je také různé, ale obvykle je třeba delší časový úsek než vyučovací hodina. Můžeme mít projektové dny, týdny nebo projekt probíhá v rámci celého školního roku.

4.1.2 Jak probíhá projektové vyučování

Projektové vyučování spočívá v činnosti žáka, jak teoretické, tak i praktické.

Činnost logicky, systematicky směřuje od motivace, mapování, třídění, přes řešení ke konečnému výsledku–produktu. Produkt dává celé práci smysl, motivuje jeho činnost. Produktem projektu může být např. vlastní prezentace (i mimo školu), noviny nebo časopis, internetové stránky, výstava, vytvoření naučné stezky, jet na výlet.

Vnitřní motivace žáka je nejdůležitější podmínkou projektu. Učitel sice projekty plánuje, ale čím větší je spoluúčast žáka, tím je žák více motivovaný a tím je projekt účinnější. V individuálním projektu by žák měl mít možnost si vybrat z nabídky témat to, které ho zaujme. V rámci tématu si zvolit úkol. Dále by si měl vybrat zdroje informací, stanovit vlastní způsob zpracování, rozplánovat si čas, rozdělit si práci, vybrat pomůcky a spolupracovníky. Učitel by měl udržet žákův

zájem a podporovat ho. V tomto smyslu projektové vyučování integruje školní předměty, žáci musí využívat poznatků z různých předmětů a dát si je do souvislostí. (Tomková, Kašová, Dvořáková, 2009)

Projektové vyučování umožňuje žákům zpracovávat aktuální problémy, dále veřejné problémy místního charakteru. Žáci jsou motivováni, jestliže řeší reálný problém. Výsledkem (produktem) můžou přispět ke zlepšení svého prostředí, učí se jednat s veřejnými institucemi jako aktivní občané. Též zapojení rodičů do projektu je důležité a prospěšné. Vyplatí se rodiče seznámit s cíli projektu a poprosit je o spolupráci, pozvat je na prezentaci produktů nebo také produkt může být rodičům (nebo i představitelům města nebo spolužákům) přímo určený.

Jak bylo řečeno, k samostatnému zpracování projektu potřebuje žák mít osvojené jisté dovednosti jako je práce s informacemi, schopnost plánování (čas, postup, pomůcky), komunikační dovednosti. Je proto nutné, než začneme se zařazováním projektů do výuky již předem potřebné dovednosti (patří do klíčových kompetencí) procvičovat. U svého projektu jsem tento požadavek podcenila, pro žáky jsem připravila sedmidenní projekt a bylo to velmi náročné pro ně i pro mne.

Určitě měli nejdříve projít několika třeba jednodenními projekty, pak se teprve pustit do delšího.

Je třeba si při plánování projektů dát práci s přesným formulováním jasných cílů. Žáci musí vnímat smysl činností, které v rámci projektu vykonávají, musí vědět, kam směřují. Proto učivo, které se žáci učí v jednotlivých předmětech izolovaně, je nebaví a nemotivuje dál. Současná psychologie říká, že žák věnuje pozornost informacím, které mají pro něj osobní význam a v nichž může uplatnit svou zkušenost. Situace ze života, které se v projektech řeší, tuto podmínku výborně splňují. (Tomková, Kašová, Dvořáková, 2009)

Co se nesmí opomenout je hodnocení projektu. Na něm se opět podílí hlavně žák. Ten hodnotí nejen výsledek projektu, ale i jeho průběh a také reflektuje prožitky a pocity, které při práci prožíval. Žák by měl dostat prostor k vyjádření, co se dozvěděl nového o sobě a o ostatních. Učitel pro hodnocení připraví např.

otázky, dotazníky, hodnotící archy…V hodnocení se odráží nově osvojené

vědomosti a dovednosti, klíčové kompetence, postoje a sociální dovednosti žáka.

(Tomková, Kašová, Dvořáková, 2009)