Sociálně patologické jevy patří mezi důvody, pro které může být dítě umístěno do ústavní péče.
Rodina plní řadu důležitých funkcí, jako uspokojování fyzických potřeb či rodinné zázemí a další. V životě jedince hraje velmi důležitou roli. Ovšem existují případy, kdy rodina nefunguje tak, jak má a může se stát zdrojem různých psychologických problémů z nich následně vyplývajících patologických jevů. Může dojít k narušení psychosociálního vývoje, fungování všech členů, ale zejména se to nejvíce do tkne dětí (Fischer, aj. 2009, s. 140).
4.4.1 Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN)
Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte je definován jako poškození tělesného, duševního i společenského a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo i jiné dospělé osoby, jež je v dané společnosti jako nepřijatelné. Hrubé předpoklady říkají, že syndromem CAN trpí v současné době 1 – 2 % dětí (Vágnerová, 2008, s. 593).
33
Dle Vágnerové se z hlediska charakteru strádání, k němuž závadové jednání vede, rozlišují 3 základní varianty, které mohou mít odlišné příčiny i následky:
Zanedbávání dítěte
Vede k poškozování, které vzniká v důsledku nedostatečného uspokojování potřeb dítěte, což má za příčinu omezení interakce mezi rodičem a dítětem. Pro tuto je charakteristický určitý nedostatek něčeho, což lze označit za strádání, které vede k deprivaci (Vágnerová, 2008, s. 594).
Dle Traina bývá dítě zanedbáváno v rodinách, kde jsou rodiče dlouhodobě vystaveni materiálnímu a vztahovému tlaku (Train 2001, s. 42).
Klasickým případem dětí zanedbávaných jsou děti z tzv. špatných rodin, což znamená rodiny s nízkou socioekonomickou a kulturní úrovní (Langmeier, aj. 2000, s. 301).
Mezi formy zanedbávání řadíme například neuspokojování fyzických a emocionálních potřeb, nedostatek jídla, ponechávání bez dozoru, zanedbávání výchovy a vzdělání (Fischer, aj. 2009, s. 147).
Zanedbávání, zejména to výchovné, postihuje povrchové stránky osobnosti dítěte, jako jsou hygienické návyky, způsoby životosprávy, osvojování si kulturních dovedností (Langmeier, aj. 2000, s. 301).
Matějček popisuje rodiče, jednající tímto způsobem jako lidi, jež nemají:
o pro rodičovskou roli dostatečné kompetence o k rodičovství potřebnou motivaci
Na straně druhé stojí děti, které se stávají zanedbávanými a které nedovedou své rodiče dostatečně zaujmout nebo jsou jinak znevýhodněné (Matějček in Vágnerová, 2008, s. 594).
Týrání fyzické či psychické
Riziko týrání dítěte je zvýšené v rodinách, kde jsou vztahy mezi jednotlivými členy narušené (Vágnerová, 2003, s. 40).
Fyzické týrání přestavuje nepřiměřené akty násilí vůči dítěti, jehož důsledkem může být tělesné zranění, trvalé poškození nebo smrt dítěte. Zahrnuje také tělesné trestání dítěte jako převažující prostředek výchovy. Mezi takové tresty řadíme například bití rukou či různými nástroji, škrcení, dušení a další (Fischer, aj. 2009, s. 146).
34
Pokud bylo dítě v útlém věku tělesně týráno, existuje zde velké nebezpečí, že bude v pozdějším věku agresivní a násilné, že se z něj stane společensky nepřizpůsobivý a delikventní jedinec (Train, 2001, s. 42).
V případě psychického týrání se jedná o takové chování vůči dítěti, které má negativní vliv na jeho citový vývoj, chování, osobno st a vztahy. Za psychické týrání se nejčastěji považují například nadávky, ponižování, citová deprivace a další (Fischer, aj. 2009, s. 146).
Problémovými faktory se mohou stát rodiče, kteří mají:
o zvýšený sklon reagovat násilím
o lidé soustředění na své problémy nebo zájmy
o lidé, kteří o děti obecně nestojí, mají potřebu moci nad dítětem nebo mají negativní zkušenosti z dětství
Dalším problémovým faktorem mohou být děti, které:
o mají nesrozumitelné chování
o rodiče nadměrně zatěžují, dráždí a vyčerpávají
o nesplňují očekávání rodičů a vymáhají uspokojení svých potřeb (Fischer, aj. 2009, s. 146).
Sexuální zneužívání
Sexuálním zneužíváním je míněno každé vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu či chování, jehož účelem je uspokojení sexuálních potřeb zneuživatele (Fischer, aj. 2009, s. 147).
Formy sexuálního zneužívání:
o Nekontaktní sexuální aktivity, mezi něž řadíme například komentář se sexuálním obsahem, exhibicionismus, voyeurismus či obnažování dospělých před dětmi.
o Kontaktní sexuální aktivity, které zahrnují fyzický kontakt agresora a zneužívaného dítěte. Mezi tyto praktiky můžeme zařadit například osahávání, mazlení se s dítětem či pohlavní styk.
o Sexuální využívání dětí k výrobě pornografických materiálů nebo prostituci (Vágnerová 2008, s. 618).
35
Stane-li se dítě obětí sexuálního zneužití, může se v jeho hrách i ve vztazích k ostatním dětem objevit nepřiměřený zájem o sex (Train, 2001, s. 43).
Sexuálního zneužívání se dopouštějí nejčastěji morálně narušení, sexuálně nevyzrálí muži i ti, kteří ztrácejí kontrolu nad svým pudovým jednáním (Vágnerová, 2003, s. 40).
Mezi děti, které jsou nejvíce zneužívané, patří především dívky, děti postižené nebo znevýhodněné (Vágnerová, 2008, s. 596).
Sexuální zneužívání bývá často skrýváno všemi členy rodiny, protože je chápáno jako
„skvrna“ na celé rodině.
Následky sexuálního zneužívání:
Děti mohou trpět nočními můrami či poruchami spánku. Událost se jim neustále vrací ve vzpomínkách, což má za následek jejich ustrašenost. Mezi další následky patří například nechuť k jídlu, noční pomočování nebo pokálení či sebepoškozování (Train, 2001, s. 43).
Sexuální zneužívání je pro dítě traumatizující, vyvolává u něj negativní citovou reakci, pocity studu, viny, ponížení či pocity beznaděje (Vágnerová, 2008, s. 624).
Zanedbáváním či deprivováním dítěte si rodiče nebo jiný vychovatelé častou nejsou vědomi. Ovšem trápení nebo soustavné zneužívání je prováděno cíleně a to vyspělejšími jedinci, na nichž je dítě závislé (Langmeier, aj. 2000, s. 310)
Citová deprivace
Matka (případně jiná osoba) představuje pro dítě v klasické rodině zdroj jistoty a bezpečí. Poskytuje mu tím zkušenost prožitku mezilidského vztahu. Tím umožňuje dítěti získat základní důvěru ve svět, pocit sebedůvěry a životní jistoty (Vágnerová, 2008, s. 597).
Citová deprivace vzniká za takových podmínek, kdy potřeba citové jistoty a bezpečí není uspokojována v dostatečné míře po dostatečně dlouhou dobu (Langmeier, Matějček in Vágnerová, 2008, s. 597).
Citová deprivace má svůj největší význam v raném dětství a jejím vyústěním bývá nedostatek pocitu jistoty a bezpečí a narušení psychického vývoje jedince v různém rozsahu a patologické variabilitě (Švingalová, 2006, s. 38).
Důsledky psychické deprivace:
o Nedostatečné využívání rozumových schopností.
36
o Stižená orientace ve vlastních pocitech, nedůvěra, agresivita.
o Omezené jazykové kompetence a neschopnost jejího sociálního využití.
o Nápadně vlezlé chování (Vágnerová 2003, s. 74 – 75).
4.4.2 Domácí násilí
Násilí páchané doma může mít několik podob. I když samo dítě není vystaveno fyzickému násilí, může být svědkem násilného chování rodičů a opakovaně postihováno jejich extrémní hrubostí. V důsledku rodičovských osobních frustrací se dítě stává obětním beránkem nebo je, díky snaze rodičů prosadit své, vystaveno nadměrnému napětí. Děti také bývají týrány od svých bratrů a sester. Osmdesát procent dětí mezi třemi a patnácti lety se nejméně jednou v roce dostane do násilného konfliktu se sourozenci (Train, 2001, s. 45 - 46).
5 Poruchy chování
Poruchy chování můžeme charakterizovat jako odchylku v socializační oblasti tehdy, kdy jedinec není schopný respektovat normy chování na úrovni, která odpovídá jeho věku, popřípadě na úrovni svých rozumových schopností (Vágnerová, 2008, s. 779).
Symptomy poruch chování dle MKN – 10:
Agrese k lidem a zvířatům:
častá šikana, vyhrožování nebo zastrašování druhých
vyvolávání pranic, bitek
nadměrné rvačky
jako zbraně jsou použity předměty, které mohou těžce zranit druhé (například cihly)
projevy fyzické agrese a hrubosti k lidem
projevy fyzické agrese a hrubosti ke zvířatům
při krádežích střety s obětí
vydírání
vynucování si sexuální aktivity (Pešatová, 2006, s. 28).
37 Destrukce majetku a vlastnictví:
zakládání ohně se záměrem vážného poškození
závažné ničení majetku druhých (Pešatová, 2006, s. 28).
Nepoctivost nebo krádeže:
vloupávání se do domů, budov a aut
opakované lhaní k získání prospěchu, výhody nebo vyhnutí se povinnostem, závazkům
krádeže bez konfrontace s obětí
padělání peněz, listin (Pešatová, 2006, s. 28).
Vážné násilné porušování pravidel před třináctým rokem:
opakované opouštění domova v noci i přes zákazy rodičů
útěky z domova (nejméně dvakrát), toulky
opakované záškoláctví
velmi časté a intenzivní výbuchy zlosti
vzdorovité a provokativní chování
trvalá silná neposlušnost
O poruchu chování jde v tom případě, že je chování u konkrétního jedince extrémní, což znamená, že porušuje sociální očekávání přiměřené věku (Pešatová, 2006, s. 28).