Technická u niverzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Speciální pedagogika
Studijní obor: Speciální pedagogika pro vychovatele
ÚSTAVNÍ VÝCHOVA
INSTITUTIONAL UPBRINGING
Bakalářská práce: 10-FP-KSS-1021
Autor: Podpis:
Jakub Bernášek
Vedoucí práce: Mgr. Jana Pittnerová Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
72 4 0 18 32 1
V Liberci dne: 25. dubna 2013
Čestné prohlášení
Název práce: Ústavní výchova Jméno a příjmení autora: Jakub Bernášek
Osobní číslo: P10000031
Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 25. Dubna 2013
Jakub Bernášek
Poděkování
Chtěl bych poděkovat vedoucí práce Mgr. Janě Pittnerové za ochotné, podnětné a trpělivé vedení při zpracování mé bakalářské práce.
Dále bych chtěl poděkovat všem svým spolupracovnicím a v neposlední řadě patří mé poděkování rodině, která mě v mé práci po celou dobu podporovala.
V Liberci dne 25. dubna 2013: ……….
Název bakalářské práce: Ústavní výchova Jméno a příjmení autora: Jakub Bernášek
Akade mický rok odevzdání bakalářské práce: 2012/2013 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jana Pittnerová
Anotace:
Bakalářská práce se zaobírala problematikou ústavní výchovy realizované ve školských ústavních zařízeních. Cílem bakalářské práce bylo analyzovat příčiny nařizování ústavní výchovy nad dětmi, které jsou následně umístěny v dětských domovech.
Bakalářskou práci tvořily dvě části, část teoretická a část praktická. Teoretická část byla zaměřena na základní terminologii, která je spojena s problematikou ústavní výchovy a poskytuje informace o jednotlivých faktech, které mají souvislost s umístěním dětí do dětských domovů. Teoretická část bakalářské práce se rovněž zabývala institutem náhradní rodinné péče, kdy byla popsána tato forma péče o děti a uvedeny jednotlivé možnosti.
Empirická část byla zaměřena na ověřování předem stanovených hypotéz a jejich vyhodnocení prostřednictvím dotazníku a studia spisové dokumentace. Zabývala se počtem umisťovaných dětí do ústavní výchovy a současně mapovala důvody, pro které došlo k nařízení ústavní výchovy.
Přínosem práce bylo seznámení se s problematikou ústavní výchovy z hlediska školské ústavní praxe a zjištění zda v posledním pětiletém období vrůstá nařizování ústavní výchovy či nikoliv.
Klíčová slova: ústavní výchova, rodina, legislativa, zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy
Thesis topic: Institutional Upbringing Author: Jakub Bernášek
Academic year of thesis submission: 2010/2011 Thesis lecturer: Mgr. Jana Pittnerová
Annotation:
In the B. A. thesis, the author analyzed problems regarding upbringing of children placed in a children's home. A goal of the thesis was to identify reasons as to why children are placed under the state's care and why they are eventually placed in children's homes.
The research was conducted in an orphanage and school cafeteria in Lipová near Šluknov.
The thesis contains two major components – theoretical and practical. In the theoretical component, the author explained basic terminology regarding problems in the children's homes. Also, the author provided detailed facts about the placement of children into an orphanage in Lipová. The author used specialized literature and the Internet as sources for his thesis.
In the practical component, the author researched documentation in the files of children at the orphanage in Lipová and provided an overview of his findings. The author also focused on validation of presumptions, presentation of diagnosis, and recommendations of practical use.
Keywords: state child care, family, legislation, children's homes and orphanages
8
Obsah
Úvod ...10
1 Právní úprava problematiky ...12
1.1 Zákony upravující práva dětí a ústavní výchovy ...12
1.2 Ústavní předpisy v České republice...14
1.3 Mezinárodní smlouvy ...14
2 Ústavní, ochranná výchova a problémy v ústavní péči ...15
2.1 Ústavní výchova...15
2.1.1 Nejčastější kritéria k návrhu ústavní výchovy...17
2.2 Ochranná výchova...18
2.3 Základní problémy ústavní péče ...18
3 Členění ústavních zařízení v České republice ...19
3.1 Diagnostický ústav ...20
3.2 Dětský domov ...20
3.3 Dětský domov se školou ...21
3.4 Výchovný ústav...22
3.5 Středisko výchovné péče...22
3.6 Ostatní zařízení ...23
3.6.1 Klokánek...23
3.6.2 SOS vesničky...23
4 Rodina ...24
4.1 Funkce rodiny ...25
4.2 Typy rodin a jejich zastoupení v populaci ...26
4.3 Typy problémově zatížených rodin...29
4.4 Rodina jako zdroj sociálně patologických jevů ...32
9
4.4.1 Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN) ...32
4.4.2 Domácí násilí ...36
5 Poruchy chování ...36
5.1 Klasifikace poruch chování...37
5.1.1 Disociální, asociální a antisociální ...37
5.1.2 Symptomatické, vývojové a výchovně podmíněné ...38
5.1.3 Poruchy chování s lepší a špatnou prognózou...39
5.2 Příčiny vzniku poruch chování ...40
5.3 Typy poruch chování ...41
EMPIRICKÁ ČÁST ...44
6 Cíl a hypotézy...44
6.1 Základní metody a techniky práce ...45
6.1.1 Analýza spisové dokumentace ...45
6.1.2 Standardizovaný dotazník ...45
6.2 Charakteristika zkoumaného vzorku a technika sběru dat...46
7 Vyhodnocení průzkumového šetření...48
7.1 Vyhodnocení výsledků zjištěných dotazníkem...48
7.2 Vyhodnocení analýzy spisové dokumentace ...60
7.3 Vyhodnocení hypotéz ...61
Závěr ...64
Navrhovaná opatření do praxe...66
Seznam použité literatury ...67
Seznam příloh ...70
Příloha č. 1 Dotazník pro sociální pracovnice dětských domovů ...71
10
Úvod
Pracuji jako jako učitel ve Speciální základní škole a Praktické škole Šluknov. Jedná se o školské zařízení pro výkon povinné i nepovinné školní docházky pro dětské klienty od 6 do 15 let na speciální základní škole a od 15 let výše na škole praktické.
Klienty tohoto zařízení jsou jak děti s nařízenou ústavní výchovou, tak i děti z klasických rodin. Ovšem mnoho těchto rodin je sociálně slabých nebo znevýhodněných.
U většiny dětí, které navštěvují naši školu, byla diagnostikována některá z poruch chování nebo poruchy učení. Součástí speciální základní školy a praktické školy je i přípravná třída pro děti s odkladem povinné školní docházky. Vzdělávání dětí ze školských ústavních zařízení je jeden z náročnějších úkolů, proto je třeba této problematice věnovat naši pozornost.
Bakalářská práce se zabývá tématem ústavní výchovy a to nejen proto, že je nám tato problematika blízká vzhledem k náplni učitelské profese. Také ale proto, že se neustále ze sdělovacích prostředků dovídáme, že je příliš mnoho dětí umisťováno do ústavních zařízení. Veřejnost často zdůrazňuje, že by se takové děti měly spíše umisťovat do pěstounské péče. Málo však čteme o tom, proč a z jakých důvodů se děti do školských ústavních zařízení umisťují. Co je důvodem nařizování ústavní výchovy. Česká republika patří mezi státy, které mají nejvyšší počet dětí, které vyrůstají mimo svou rodinu.
Cílem bakalářské práce bylo analyzovat příčiny nařizování ústavní výchovy nad dětmi, které jsou následně umístěny v dětském domově. Jako hlavní metoda pro získávání dat je dotazování a analýza spisové dokumentace.
Práce je rozdělena tradičně na dvě základní části, teoretickou a empirickou.
Teoretická část je řazena do kapitol, ve kterých jsou shrnuty informace související s problematikou ústavní výchovy, legislativy, dělení zařízení, které patří do školské ústavní sítě. V teoretické rovině analyzujeme současnou rodinu a vlivy, které ji ovlivňují ve svém vývoji. Rodině věnujeme pozornost především proto, že dle našeho názoru stále sehrává nezastupitelnou úlohu ve vývoji dítěte.
Empirická část je zaměřena na samotné průzkumové šetření, které směřuje k vytyčenému cíli bakalářské práce. To znamená analyzovat důvody nařizování ústavní výchovy nad dětmi za poslední pětileté období. V předkládané práci se snažíme o zmapování důvodů nařizování ústavní výchovy zejména proto, že chceme posoudit, který
11
faktor je rozhodující a důvodný k nařízení ústavní výchovy. Průzkumové šetření jsme zaměřili na období posledních pěti let.
Doufáme, že zpracovaný materiál pomůže přiblížit problematiku nařizování ústavní výchovy nad dětmi a pomůže ke kvalitnějšímu vzdělávání dětí z dětských domovů.
12
1 Právní úprava problematiky
1.1 Zákony upravující práva dětí a ústavní výchovy
Zákon o sociálně-právní ochraně dětí
Zákon číslo 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.
Tento zákon nám určuje, jaký způsob opatření mohou orgány sociálně-právní ochrany učinit, aby vše sloužilo k ochraně dítěte. V zákoně je dále uvedeno, kdy se tato opatření použijí. Zákon se také věnuje právu dítěte, které může samo o pomoc orgány sociálně- právní požádat, a v neposlední řadě také právu rodičů, kteří též mají právo na základě svých rodičovských povinností požádat (zákon č. 359/1999 Sb., online).
Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních
Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon vymezuje účel a působnost školských zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy pro preventivně výchovnou péči. V tomto zákoně jsou také zakotveny typy ústavních zařízení. Dále je zde popsána činnost konkrétních ústavních zařízení, jako diagnostických ústavů, dětských domovů, dětských domovů se školou a výchovných ústavů. V zákoně jsou také obsažena práva a povinnosti dětí umístěných v ústavních zařízeních. Nalezneme zde také práva a povinnosti osob, které jsou odpovědny za výchovu dítěte v ústavním zařízení, práva a povinnosti dětí umístěných v zařízení ústavní výchovy, pedagogických i nepedagogických pracovníků, a také ředitele ústavního zařízení (žákon č. 109/2002 Sb., online).
Zde jistě není od věci uvést §1, odstavec 1 tohoto zákona, který je jistě velice důležitý v oblasti sociální práce s dětmi umístěných v ústavní výchově.
Ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a ve školských zařízeních pro preventivně výchovnou péči, kterými jsou střediska výchovné péče, musí být zajištěno základní právo dítěte na výchovu a vzdělání v návaznosti na ústavní principy a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimž je celá (žákon č. 109/2002 Sb., online)
13
Česká republika vázána, vytvářeny podmínky podporující aktivní účast dítěte ve společnosti. S dítětem musí být zacházeno v zájmu plného a harmonického rozvoje jeho osobnosti s ohledem na potřeby osoby jeho věku.
Jistě nemůžeme ve spojitosti s tímto zákonem č. 109/2002 Sb. opomenout zákon č. 383/2005 Sb., který do daného zákona přináší určité úpravy, které vznikly z mnohaletých praktických zkušeností. Hlavním cílem těchto změn bylo zkvalitnit systém náhradní výchovy (žákon č. 109/2002 Sb., online)
Zákon o rodině
Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Co se ústavní výchovy týče, hovoří o ní daný zákon ve své druhé části, kde je mimo jiné uvedena úprava vztahů mezi rodiči a dětmi, dále pak úprava rodičovské zodpovědnosti, vyživovací povinnosti, pěstounské péče, výchovného opatření, určení rodičovství, osvojení, poručnictví, opatrovnictví a v neposlední řadě také ústavní výchovy, kde je uvedeno, za jakých podmínek může být ústavní výchova u dítěte nařízena, co je povinen soud prozkoumat než nařídí ústavní výchovu, a kdy může být ústavní výchova zrušena (zákon č. 94/1963 Sb., online).
Zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže
Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Jak už je z názvu zákona patrné, upravuje podmínky odpovědnosti mládeže za protiprávní činy, které jsou uvedené v trestním zákoníku, a kterých se dopustily osoby mladší patnácti let a mladiství. Opatření ukládá za takové protiprávní činy, postup, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeže. Daný zákon obsahuje jak hmotně- právní ustanovení tak procesní úpravu řízení s osobami mladšími patnácti let a mladistvými. V zákoně bychom rovněž našli úpravu sankc í, které je možno dítěti uložit
(zákon č. 218/2003 Sb., online).
Občanský soudní řád
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Někdy je nutné rozhodnout o umístění dítěte do ústavní výchovy neprodleně rychle, jelikož
14
v prostředí, kde se právě nachází, je ohroženo. V občanském soudním řádu je na to pamatováno formou předběžných opatření, která jsou zakotveny v paragrafu §76, kde se uvádí:
Ocitlo-li se nezletilé dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, předseda senátu předběžným opatřením nařídí, aby bylo na nezbytně nutnou dobu umístěno ve vhodném prostředí, které v usnesení označí.
V náhlých případech je soud povinen rozhodnout do 24 hodin (občanský soudní řád č. 99/1963 Sb., §76a, odst. 1, online).
Další zákony, které se v této problematice dají rovněž aplikovat Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č.561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění novely č. 472/2011 Sb.
1.2 Ústavní předpisy v České republice
Listina základním práv a svobod
Listina základních práv a svobod je součást ústavního pořádku České republiky.
V listině jsou uvedena práva a povinnosti rodičů a dětí. Můžeme zde uvést například právo dětí na rodičovskou výchovu a péči.
1.3 Mezinárodní smlouvy
V souvislosti s problematikou ústavní výchovy nemůžeme opomenout mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána na základě čl. 10 Ústavy České republiky.
Evropská úmluva o výkonu práv dětí
Tato úmluva byla přijata v roce 1996 ve Štrasburku a vyhlašujícím orgánem byla Rada Evropy. V platnost úmluva vstoupila v roce 2000, pro Českou republiku 2001.
Hlavním účelem této úmluvy je podporovat práva dětí, dále jim poskytnout procesní práva a usnadnit jejich výkon tím, že bude zabezpečeno, aby dítě bylo buď přímo nebo prostřednictvím jiných osob či orgánů informováno o soudních řízeních, která se ho týkají,
15
a mohlo by se jich zúčastnit. Dítě má také během procesu, který se ho týká, právo na informace a vyjádření svého názoru (Evropská úmluva o výkonu práv dětí, online).
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Daný dokument byl sjednán v roce 1950 v Římě. V platnost pro tehdejší ČSFR vstoupila v roce 1992. Tento dokument se netýká jen dětí, ale všech, tedy i dospělých. Našli bychom zde jak práva státu, tak i jednotlivců. Pokud se jednotlivci, nevládní organizace, nebo skupiny osob považují za poškozené v důsledku porušení těchto práv, mohou po vyčerpání všech rozhodnutí soudu obrátit na soud pro lidská práva, jehož rozhodnutí je pro Českou republiku závazné (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, online).
Úmluva o právech dítěte
Úmluva byla přijata v roce 1989 v OSN a v platnosti vstoupila v roce 1991 a po té prošla ratifikací v ČSFR. Základní pilíř této úmluvy tvoří „tři P“:
– Provision – zahrnuje přežití dětí, zabezpečení a zajištění jejich vývoje – Protection – ochrana dětí
– Partipication – jedná se o účast dětí ve společenském životě a jejich právní subjektivita.
Touto úmluvou se zavázali státy k tomu, že budou upřednostňovat zájmy dítěte při všech jeho činnostech. Dítě má také právo se svobodně vyjádřit ke všemu, co se ho týká, a těmto názorům musí být věnována patřičná pozornost. Povinností státu je ochraňovat dítě před všemi druhy násilí a špatného zacházení. Další povinností státu je poskytnout dítěti zvláštní ochranu v případě, že selže původní rodina, a to v podobě poskytnutí náhradní rodinné péče, nebo umístění v příslušném zařízení (Úmluva o právech dítěte, online).
2 Ústavní, ochranná výchova a problémy v ústavní péči
2.1 Ústavní výchova
Pokud bychom se měli zabývat historií ústavní výchovy, tak zjistíme, že první zařízení pro výkon ústavní výchovu, které byly budovány pro společensky hendikepované lidi, neměly specializaci. K většímu rozmachu specializovaných ústavů pro mládež docházelo v západoevropských zemích po roce 1848. U nás byly zakládány až v druhé polovině
16
19. století. Předpisy v té době však byly hodně obecné, což mělo za následek velkou pestrost vychovávaných jedinců i výchovných režimů. To byl jeden z důvodů, proč se zařízení ústavní výchovy se ve srovnání s těmi dnešními lišily, například v organizaci režimu či velikosti skupin. Pobyty v těchto ústavech byly až do druhé světové války delší než dnes. Výsledkem toho byla vazba svěřenců na vychovatele daleko silnější, než je tomu v současné době. Svěřencům ústavu poskytoval personál péči i po propuštění a byly i případy, kdy s nimi zůstával v dlouhodobém kontaktu. V padesátých letech vznikla jednotná síť ústavů pro děti a mládež, která po určitých změnách názvů existuje dodnes.
V tehdejší době nesly ústavní zařízení jako záchytné dětské domovy a dětské domovy se zvýšenou výchovnou péčí, záchytné domovy mládeže a výchovné ústavy pro mládež (Matoušek, aj. 1998, s. 157).
Ústavní výchova představuje v naší zemi jeden z typů náhradní rodinné výchovy a jedná se o krajní výchovné opatření. Měla by sloužit pouze jako přechodný institut, což znamená, že by zde dítě nemělo pobývat dlouho. Jejím úkolem je zajistit momentální krizovou péči dítěti po jeho odebrání z rodiny až do doby, kdy se bude moci vrátit zpět, nebo do doby, kdy bude umístěno do náhradní péče.
Ústavní výchova přichází na řadu v případech, kdy rodina z některých důvodů v péči o dítě naprosto selhává a není možné či vhodné zvolit osvojení nebo pěstounskou péči. Je proto potřeba zajistit dítěti jiné výchovné prostředí (Průcha aj, 2003, s. 266).
Ústavní výchovu upravuje zákon č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních.
Ústavní výchova má sloužit k preventivně výchovným účelům a měla by zajistit každému dítěti právo na výchovu a vzdělání, vytvářet podmínky podporující sebedůvěru, rozvíjet osobnost dítěte a udělat vše proto, aby se dítě zapojovalo co nejaktivněji do společnosti.
S dítětem musí být zacházeno tak, aby se nenarušil jeho harmonický rozvoj, a také s ohledem na jeho věk a potřeby (zákon č. 109/2002 Sb., online).
Ústavní výchova je nařizována soudem podle § 46 zákona o rodině č. 94/1963. Jedná se o takové případy, kdy je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. V takovém případě může soud nařídit ústavní výchovu
17
nebo dítě svěřit do péče pro děti, které vyžadují okamžitou pomoc (zákon č. 359/1999 Sb,
§42a, odst. 1-2; zákon č. 94/1963, §46, odst. 1, online).
Obec s rozšířenou působností má podle platných předpisů navrhovat ústavní výchovu u těch dětí, o něž rodiče náležitě nepečují a žádná jiná alternativa výchovy dítěte se buď nejeví jako žádoucí, či není dostupná (Matoušek, aj. 1998, s. 157).
V oblasti ústavní péče se v naší zemi prolínají činností tří orgánů státní správy:
o Ministerstvo zdravotnictví České republiky – Zajišťuje ústavní péči dětem od narození do jednoho roku života v kojeneckém ústavu, od jednoho do tří let v dětském domově.
o Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky – Spravuje diagnostické ústavy, dětské domovy od tří do osmnácti let, dětské domovy se školou, výchovné ústavy pro mládež, střediska výchovné péče.
o Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky – Zodpovídá za ústavy sociální péče pro výkon ústavní a ochranné výchovy dětí tělesně nebo mentálně postižených (Matoušek, aj. 1998, s. 157-158).
2.1.1 Nejčastější kritéria k návrhu ústavní výchovy
Tesařová dle svého šetření určila kritéria, která podle kurátorů vedou k návrhu ústavní výchovy.
Nejčastějšími kritérii jsou:
protiprávní jednání (přestupky a trestná činnost)
začínající závislost na drogách, alkoholu, automatech
útěky z domova
množství výchovných opatření uplatněných před návrhem ústavní výchovy
zahálčivý způsob života
nerespektování rodičů
sexuální promiskuita
členství v závadové partě (Tesařová in Matoušek, aj. 1998, s. 159)
Dlouhodobý pobyt v ústavním zařízení je pro dítě i mladistvého hendikepující. Dochází k deprivaci jedince v důsledku neplnění psychologických a sociálních potřeb. Následky
18
ústavní deprivace si s sebou jedinec nese celý život a jsou patrné i na jeho potomcích (Matoušek, aj. 2005, s. 269)
2.2 Ochranná výchova
Ochranná výchova je u dítěte mladšího 18 let řešena soudem pro mládež podle §22 Zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Soud přistoupí k ochranné výchově u mladistvého v případě, že uložení ústavní výchovy by bylo nedostačující v následujících případech: rodina o mladistvého dostatečně nepečuje, chybí mu řádná výchova a tento problém nelze v rodině odstranit, výchova mladistvého byla zanedbána, prostředí, ve kterém žije, není vhodné a neposkytuje záruku řádné výchovy a nepostačuje uložení ústavní výchovy dle zákona o rodině (zákon č. 218/2003 Sb., §22, online).
Ochrannou výchovou se rozumí druh ochranného opatření, který je definován trestním zákonem a má účel preventivní v tom smyslu, že má izolovat a resocializovat toho, kdo se společensky nebezpečného činu dopustil. Toto opatření se ukládá v občanskoprávním řízení osobám, jež spáchaly ve věku mezi 12. a 15. rokem čin, který trestní zákon u právně odpovědných osob umožňuje stíhat výjimečným trestem. V trestním řízení může být ochranná výchova uložena jen mladistvým ve věku 15 – 18 let (Matoušek, aj. 1998, s. 158).
Ústavní i ochranná výchova mohou být ukládány jen osobám, které jsou mladší než 18 let. Ovšem ve výjimečných případech mohou být prodlouženy do 19 let.
Dle Tesařové byla ústavní a ochranná výchova nařizována soudem v letech, které následují po roce 1989 u 1900 - 2000 dětí a mladistvých ročně (Tesařová in Matoušek, aj.
1998, s. 158).
2.3 Základní problémy ústavní péče
V ústavní péči nemá dítě svého jednoho konkrétního vychovatele, ke kterému by bylo trvale přiřazeno. Dítě má poté problém vytvořit si trvalejší citový vztah k pečující osobě.
Osoby, které dítě vychovávají, mají pouze částečnou a nejasně vnímanou zodpovědnost za jeho výchovu. To vše ovšem není závislé jen na střídání vychovatelů, ale záleží také na ústavních zařízeních (Matoušek in Fischer, aj. 2009, s. 144).
19
Dalším problémem dětí v ústavní péči je velmi malý počet podnětů ve srovnání se životem dítěte v klasické rodině. Následkem toho chybí dítěti trvalost mezilidských vztahů, osobní identita a modelové vzory chování, které také najdeme v běžné rodině.
V neposlední řadě problémů ústavní péče je její ukončení v 18 letech, protože dosažením tohoto věku neznamená, že je člověk skutečně dospělý a zralý na to, aby mohl opustit ústav a začít se o sebe naplno starat. Právě období po opuštění ústavní péče je velmi rizikové z hlediska patologického chování (Matoušek in Fischer, aj. 2009, s. 144).
Pobyt v ústavní péči často znamená separaci od běžného prostředí, citové strádání, omezení a odlišnost zkušeností. Děti, které jsou v ústavní péči umístěné dlouhodobě, mají v mnoha v případech opoždění vývoj ve srovnání s dětmi z klasických rodin a jejich vývoj je různým způsobem narušen (Švingalová, 2006, s. 40).
3 Členění ústavních zařízení v České republice
Dle Zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů, se výkon ústavní výchovy vykonává v následujících zařízeních:
diagnostický ústav
dětský domov
dětský domov se školou
výchovný ústav (zákon č. 109/2002 Sb., online).
Co se vztahu k dětem týče, plní zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy zejména tyto úkoly: sociální, výchovně a vzdělávací.
Ve školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy a ve školských zařízeních pro preventivně výchovnou péči musí být zajištěno:
Základní právo každého dítěte na výchovu a vzdělávání v návaznosti na ústavní principy a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána.
Vytváření podmínek podporující sebedůvěru dítěte.
Rozvíjení citové stránky jeho osobnosti a umožňující aktivní účast dítěte ve společnosti.
20
S dítětem musí být zacházeno v zájmu plného a harmonického rozvoje jeho osobnosti s ohledem na potřeby osoby jeho věku.
Účelem zařízení je zajišťovat nezletilé osobě od 3 do 18 let, případně zletilé osobě do 19 let, na základě rozhodnutí soudu o ústavní výchově nebo ochranné výchově nebo o předběžném opatření náhradní výchovnou péči v zájmu jejího zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělávání (zákon č. 109/2002 Sb., §2, odst. 1, online).
3.1 Diagnostický ústav
Jedná se o vstupní diagnostické zařízení, do kterého jsou děti přijímány buď na základě žádosti rodičů, zákonných zástupců nebo na základě rozhodnutí soudu. Během pobytu, který trvá zhruba 8 týdnů, je dítě komplexně vyšetřeno z hlediska psychologického, sociálního, výchovného a zdravotního. Na základě tohoto vyšetření zpracuje diagnostický ústav zprávu, kde navrhuje umístění do konkrétního ústavního zařízení – dětských domovů, výchovných ústavů nebo dětských domovů se školou. Společně s umisťovaným dítětem předá ústav konkrétnímu zařízení, do kterého je dítě umístěno, komplexní diagnostickou zprávu s programem osobnosti dítěte. Na základě této zprávy sděluje příslušným orgánům sociálně-právní údaje o dětech, které jsou vhodné k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče. Ovšem výše zmíněné neplatí pro případy, kdy je dítě umístěno na základě žádosti zákonných zástupců (Jedlička, aj. 2004, s. 308).
Diagnostický ústav plní úkoly diagnostické, výchovně vzdělávací, terapeutické, organizační, metodické a koncepční.
Diagnostické ústavy jsou děleny podle věku svěřenců popřípadě pohlaví. Pro mladistvé svěřence, kteří neplní školní docházku, jsou zřizovány diagnostické třídy, v nichž probíhá příprava na budoucí povolání. Počet v takové třídě se shoduje s počtem v diagnostické skupině (Jedlička, aj. 2004, s. 308).
3.2 Dětský domov
Dle Pedagogického slovníku je dětský domov školské internátní zařízení pro výkon ústavní výchovy mládeže. Zajišťuje výchovnou, hmotnou a sociální péči mládež s normálním duševním vývojem, která ze závažných důvodů nemůže být vychovávána ve
21
vlastní rodině a nemůže být osvojena nebo umístěna v jiné formě náhradní rodinné péče.
(Průcha, aj. 2003, s. 41)
Do dětských domovů jsou přijímány tělesně i duševně zdravé děti ve věku od 3 do 18 let bez výraznějších výchovných problé mů, kterým byla soudně nařízena ústavní výchova, a to především ze sociálních důvodů. Do dětského domova se umisťují nezletilé matky společně s dítětem. Klienti dětského domova se vzdělávají ve školách, které nejsou součástí dětského domova (Průcha, aj. 2003, s. 41)
V dětském domově je základní organizační jednotkou rodinná skupina děti obvykle různého věku a pohlaví. Struktura, denní režim, systém komunikace, včetně hospodaření se svěřenými prostředky, má za úkol přizpůsobit dětský domov co nejvíce zvyklostem klasické rodiny. V dětském domově je možné zřídit nejméně 2, nejvíce 6 rodinných skupin. Výjimky v tomto ohledu uděluje ministerstvo. Dosažením zletilosti dítěte, popřípadě dosažením 19 let, končí jeho pobyt v dětském domově. Odchod ze zařízení však může být prodloužen do doby, než dítě dostuduje, nejdéle však do věku 26 let (Jedlička, aj.
2004, s. 310).
3.3 Dětský domov se školou
Dětský domov se školou pečuje o děti s nařízenou ústavní výchovou, uloženou ochrannou výchovou, o děti, u kterých se vyskytly závažné poruchy chování, přechodná či trvalá duševní porucha vyžadující léčebnou péči (zákon 109/2002 Sb., online).
Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů říká, že dítě může být propuštěno z dětského domova se školou v případě, že mu byla zrušena ústavní výchova, nebo na základě podmínečného propuštění, o kterém rozhoduje ředitelství ústavu na základě kladných výchovných výsledků a se souhlasem orgánu sociálně právní ochrany dětí. V případě veškerého nezdaru se jedinec vrací zpět do zařízení. Pokud se však stav jedince nezlepší do doby, kdy by měl zařízení opustit, putuje do výchovného ústavu (zákon 109/2002 Sb., online).
22
3.4 Výchovný ústav
Zabezpečuje dlouhodobou péči o děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova. Zařízení se při péči o děti zaměřuje na oblast výchovnou, vzdělávací i sociální. Podle zákona 109/2002 Sb.
může být do zařízení umístěno i dítě starší 12 let s uloženou ochranou výchovou, v jehož chování se objevují tak závažné poruchy, pro které nemůže být umístěno v dětském domově se školou. Při výchovném ústavu se zřizuje buď základní, nebo speciální škola, takže můžeme říci, že se zde klienti připravují na budoucí povolání (zákon 109/2002 Sb., online).
Základní organizační jednotkou ve výchovném ústavu je výchovná skupina, ve které mohou být umístěny různého věku a pohlaví. Výchovná skupina má nejméně 5, nejvíce 8 svěřenců (Jedlička, aj. 2004, s. 311).
3.5 Středisko výchovné péče
Střediska výchovné péče pro děti a mládež jsou organizační součástí diagnostických či výchovných ústavů, nebo mohou být zřizována i samostatně. Poskytují všestrannou preventivně výchovnou péči dětem a mladistvým s negativními a patologickými projevy chování, pokud nejsou důvody pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy přímo v zařízení (Jedlička, aj. 2004, s. 311).
Dle zákona 109/2002 Sb. střediska poskytují konzultace, odborné informace a pomoc osobám odpovědným za výchovu, pedagogickým pracovníkům předškolních zařízení, škol a školských zařízení v oblasti výchovy a vzdělání dětí s rizikem či s projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji a při jejich integraci do společnosti (zákon 109/2002 Sb., §16, online).
Úkoly střediska výchovné péče z hlediska prevence spočívají v rozvíjení komunikace a pozitivních vztahů v rodině, protože právě rodinné vztahy jsou v případě problému dítěte nejvíce zatěžovány. Střediska realizují ambulantní, celodenní a lůžková pracoviště (Jedlička, aj. 2004, s. 312).
23
3.6 Ostatní zařízení
Dle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, mohou tuto sociálně-právní ochranu poskytovat i další právnické nebo fyzické osoby, pokud jsou výkonem sociálně-právní ochrany pověřeny. Pokud bychom měli uvést nějaký konkrétní příklad vztahující se k naší zemi, bude to jistě Klokánek či SOS vesničky
(zákon č. 359/1999 Sb, online).
3.6.1 Klokánek
Klokánek je projektem Fondu ohrožených dětí, jehož cílem je nahradit ústavní výchovu.
Jedná se o přechodnou rodinnou péči do doby, než se dítě bude moci vrátit do své rodiny, nebo dokud se pro něj nenalezne trvalá náhradní rodinná péče. Klokánek je zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Zařízení může přijmout dítě na žádost rodičů na základě rozhodnutí soudu nebo orgánu sociálně-právní ochrany dětí i na žádost dítěte samotného, nebo také osoby, která dítě nalezne opuštěné. Dítě může v Klokánku setrvat i v případě, že rodiče s tím nesouhlasí. Do daného zařízení se dostanou děti, které jsou například zanedbávané, týrané, zneužívané, nebo když rodiče či jiná fyzická osoba pověřená výchovou nejsou schopni zajistit řádnou péči, nebo nastaly jiné důvody, díky kterým je dítě sociálně ohroženo (Ústavní péče – Klokánek, online).
3.6.2 SOS vesničky
Jedná se o poměrně velkou mezinárodní organizaci, jejímž cílem je poskytnout nový domov dětem, o které se jejich rodina nedokázala nebo nechtěla postarat, a tyto děti nemají možnost být umístěny v adoptivní či individuální pěstounské péči. V současné době působí tato organizace ve 132 zemích světa. Když se ohlédneme do historie, tak první SOS vesnička vznikla v roce 1949 v Rakousku. V České republice se myšlenka SOS dětských vesniček objevila ve 2. polovině 60. let, kdy se začalo s jejich postupným budováním.
V roce 1968 vznikl Kruh přátel SOS dětské vesničky. Ovšem v roce 1974 ale byly SOS dětské vesničky převedeny pod pravomoc státu a činnost občanského sdružení SOS dětských vesniček byl obnoven až po roce 1989. V současné době bychom v České republice nalezly 3 SOS dětské vesničky, kdy nejstarší z nich vznikla v roce 1969 (SOS dětské vesničky, online).
24
Model, kterým provádí tato organizace náhradní rodinnou péči, stojí na čtyřech pilířích:
1. pilíř - Matka
Základem je SOS matka – pěstounka, která si vytváří s dítětem a poskytuje mu bezpečí, lásku, stabilitu, kterou dítě potřebuje. SOS matka směřuje vývoj dítěte a řídí chod domácnosti.
2. pilíř – Bratři a sestry
V daném pilíři jde o to, že děvčata a chlapci odlišného věku spolu žijí jako bratři a sestry. Dbá se také na to, aby biologičtí sourozenci byli spolu v jedné skupině – SOS rodině.
3. pilíř – Dům
Každá pěstounská rodina má v SOS vesničce dům, ve kterém žije a hospodaří. Děti zde mají pocit bezpečí, mají také určitou zodpovědnost a prožívají radosti i starosti života.
4. pilíř - Vesnička
SOS rodiny spolu tvoří vhodné prostředí k tomu, aby si děti mohli společně hrát a navazovat s ostatními dětmi přátelství. Zde si také rodiny vyměňují své zkušenosti a nabízejí si vzájemnou pomoc (SOS dětské vesničky, online).
4 Rodina
Dle Pedagogického slovníku je rodina nejstarší společenskou institucí, která plní funkce socializační, ekonomické, sexuálně-regulační, reprodukční a další funkce. Dále také vytváří emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu. Ze sociologického hlediska je formou začlenění jedince do sociální struktury. Za nejběžnější model rodiny je považována rodina nukleární, ktero u tvoří nejbližší příbuzní, to znamená oba rodiče a děti. Rodina spolu se školou plní významné výchovné funkce, které lze chápat jako komplementární (Průcha, aj. 1995, s. 189-190).
Matějček pojímá rodinu jako systém a tvrdí, že členové tohoto systému nejsou jednotlivý lidé, ale lidé ve vzájemných interakcích a vztazích. Autor mluví o sítích vztahů, protože chování jednotlivce ovlivňuje všechny ostatní. Rodina je dle autora jako systém zapojena do širšího společenského systému, který nazývá mezosystém. Do to hoto systému řadí příbuzné, sousedy, přátelé a všechny ostatní, kteří jsou s rodinou ve styku. Rodina je však také součástí širšího systému sociálních vztahů, které ji obklopují zvenčí. Jsou to například školy, různé služby, poradny či soudy (Matějček., 1992, s. 34).
25
Rodina má klíčovou roli v utváření dlouhodobého vztahu k sobě. Je určitým zrcadlem, v jehož odrazu může člověk spatřit sám sebe. Zde si dítě ověřuje, jak je akceptováno druhými lidmi, co je žádoucí a co ne. Rodina má také značný vliv na sebevědomí, které se rozvíjejí díky akceptaci rodičů a jejich hodnocení (Sedláčková, 2009, s. 41 - 42).
K tomu, aby rodiče s láskou pečovali o své děti, potřebují mít vidět v dítěti něco, co uspokojuje jejich hluboké životní potřeby, které se u rodičů musí objevit ještě před narozením potomka (Matějček, 1986, s. 15 - 16).
Mezi tyto potřeby patří:
Stimulace – vede živý organismus k činnosti, důležité jsou podněty z okolí.
Potřeba učení – nabývání zkušeností, které se naučíme v životě použít.
Bezpečí a jistota – je dána citovými vztahy s lidmi, kteří nás mají rádi.
Společenské uznání, hodnoty a uplatnění – důležité je být někým uznán, z čehož se poté odvíjí naše sebevědomí.
Potřeba otevřené budoucnosti – jde o to mít před sebou nějakou perspektivu, která napomáhá k plodnému žití a práci (Matějček, 1986, s. 15 - 16).
V rodině však nejsou uspokojovány pouze citové a psychické stránky dítěte, ale i rodičů. V kdysi provedeném výzkumu se ptali, matek, jaký podle nich hlavní důvod, proč lidé chtějí mít děti. Odpovědi zněly následovně: celých 34 % procent volilo náplň života, 22 % uspokojení citových potřeb, 19 % náplň a pouto manželství a 25 % zábavu a radost s dítětem (Matějček, 1992, s. 41).
4.1 Funkce rodiny
1) Biologicko-reprodukční – funkce spočívá v početí a porození potomka a následné zabezpečení podmínek pro jeho další život a vývoj.
2) Ekonomická – jedná se o hmotné zabezpečení, jako je například příprava stravy, úklid či vedení domácnosti.
3) Výchovná – Zájem o dítě pečovat, obstarávat jeho vývoj a porozumění jeho vývoji, dbát na nejlepší zájem dítěte.
4) Emocionální – Zde se klade důraz na soudržnost rodiny, aby se zde dítě mělo pocit jistoty a bezpečí (Rodina, základní charakteristika, online)
26
Matějček uvádí 2 základní funkce rodiny: zajištění citového zázemí všem svým čle nům a přípravu dětí na život ve společnosti. Přičemž obě tyto funkce mohou být ohroženy nedostatkem času, který hrozí zejména v neúplných rodinách (Matějček in Matoušek, aj.
2005, s. 45).
Dle Heluse má rodina následující základní funkce:
Uspokojování základních, primárních potřeb dítěte v raných stádiích jeho života (jídlo, pití, pohyb).
Uspokojení potřeby organické přináležitosti dítěte (potřeba domova, své matky a otce).
Poskytování prostoru aktivní projev dítěte, seberealizaci a součinnost s druhými (prožitek „já jsem a jednám“).
Uvádění dítěte do vztahu k věcem rodinného vybavení (zařízení domácnosti, předmětům).
Určuje u dítěte prvopočáteční prožitek sebe sama jako chlapce/dívky.
Rodina poskytuje dítěti vzory a příklady (napodobování rodičů, dítě se učí vidět v druhém člověku osobnost a samo osobností touží být).
Další funkcí je v dítěti rozvíjet vědomí povinnosti, zodpovědnosti, ohleduplnosti a úcty jako samozřejmost (dítě je nenásilně zapojováno do společenských činností rodinného kolektivu)
Rodina otevírá dítěti možnost projít do mezigeneračních vztahů, čímž dítě může proniknout do chápání lidí různého věku či postavení (rodina včleňuje dítě nejen do kontaktu s rodiči, ale i s prarodiči a dalšími členy).
Prostřednictvím rodiny i přátel, navozuje rodina dítěti představy o světě a společnosti (například problémy a povinnosti v životě).
Rodina poskytuje prostor, kde se jak dospělý, tak děti mohou svěřit. Výsledkem pak může být poskytnutí rady nebo pomoci (Helus 2007, s. 149 - 151).
4.2 Typy rodin a jejich zastoupení v populaci
Rozlišujeme následující typy rodin:
Funkční rodina – tato rodina zajišťuje dítěti dobrý vývoj. Dle Vágnerové má správná rodina poskytovat svým jednotlivým členům zázemí, uspokojuje potřeby
27
a zprostředkovává zkušenosti, které nelze nikde jinde získat (Vágnerová 2008, s. 589).
Každý jedinec má v rodině určité role, které jsou součástí jeho identity. Funkčních rodin je v populaci většina – 85 % (Fischer, aj. 2009, s. 143)
Problémová rodina – rodina, kde se vyskytují závažnější poruchy některých funkcí, někdy dokonce i všech funkcí. Dané poruchy však nemají závažnější dopad na rodinný systém či vývoj dítěte. Rodina je schopna tyto problémy sama řešit nebo využije spolupráci zvenčí. Tyto rodiny potřebují zvýšenou pozornost a sledování od pracovníka sociálně- právní ochrany dětí. Takových typů rodin je v populaci 12 -13 % (Fischer, aj. 2009, s. 143).
Dysfunkční rodina – rodina již má vážné poruchy některých nebo všech funkcí. Poruchy již dosahují takové vážnosti, že ohrožují nebo poškozují rodinu jako celek a hlavně vývoj a prospěch dítěte. Rodina již tyto problémy sama nevyřeší a potřebuje nutný zásah zvenčí.
Zde nastává problematika, do jaké míry podporovat takovou rodinu a od jaké chvíle zaujmout postoj proti ní, aby se uchránil zájem dítěte. Dysfunkčních rodin je v populaci zhruba 2 % (Fischer, aj. 2009, s. 143).
Afunkční rodina – rodina již přestala plnit základní účel, pro dítě je škodlivá a pro jeho existenci ohrožující. Práce s takovou rodinou je bezpředmětná a zbytečná a je nutné přistoupit k odebrání dítěte a jeho umístění do náhradní rodiny nebo do ústavní péče.
Takové typy rodin jsou zastoupeny v populaci 0,5 % (Fischer, aj. 2009, s. 143).
Helus vyčlenil pět kategorií rodin podle jejich funkčnosti vzhledem k dítěti:
Rodiny stabilizačně funkční
Jsou to rodiny, které ve všech důležitých oblastech zajišťují svým dětem kvalitní socializační podmínky.
Funkční rodiny s přechodnými, více či méně závažnými problémy
Tyto problémy však tyto rodiny dokážou vždy vyřešit a díky nim se také pozitivně rozvíjejí a upevňují. Z těchto problémy stojí vlastnosti jejích členů, vnější okolnosti osobní selhání i různé negativní události, které přináší život. Ohrožení některých funkcí rodiny si její členové uvědomují a chtějí je dát co nejdříve do pořádku (Helus 2007, s. 151-153).
28
Rodiny problémové
Jedná se o rodiny, kde je problematické plnění jejich funkcí. Členové dané rodiny čelí krizi, která může rodinu dovést až k rozpadu. Členové však vyvíjejí úsilí dát vše do pořádku, a když jejich síly nestačí, hledají pomoc zvenčí, která má však účinek pouze dočasný. Velmi častou alternativou bývá rozchod a nacházení způsobu, který by byl pro děti co nejlepší (Helus 2007, s. 151-153)
Rodiny dysfunkční
Některé rodinné funkce jsou vážně a dlouhodobě narušeny. Situace se rodině vymkla takovým způsobem, že to již vážně ohrožuje děti. Nastává nutnost zásahu vnějších institucí, které rodině poskytnou poradenství. Avšak rodina se těmito radami ne vždy řídí, protože nechápe učiněná opatření. Mezi dysfunkční rodiny patří například rodiny postižené alkoholem, rodiny s dlouhodobými krizemi (podprůměrný příjem či psychické problémy) (Helus 2007, s. 151-153).
Děti z dysfunkčních rodin se velmi často potýkají s pocity psychické deprivace, která vzniká na základě dlouhodobého neuspokojování citových potřeb. Takové děti se poté velmi často vyznačují různými psychickými zvláštnostmi a někdy poruchami, které jim brání postupné zařazování do společnosti. Jedná se o děti, kterým se rodiče věnovali málo a výchovná opatření již nemají účinnost. Důsledkem toho, že děti při řešení obtížných životních situací selhávají a důsledkem mohou být například alkoholismus či drogy (Fischer, aj. 2009, s. 144).
Rodiny afunkční
Taková rodina, která neplní vůči dítěti svůj účel a dítě vysloveně ohrožuje. Děje se tím v případě, kdy se v rodině postupně hromadí různé patologické projevy, které vedou k nezájmu o dítě a postupně přerůstají v nenávistný postoj vůči němu. V dané rodině již nemůžeme hledat nápravu. Zde tedy nastává hledání řešení mimo rodinu, což se většinou děje na základě rozhodnutí soudu o zbavení rodičů rodičovských práv a umístění dítěte v dětském domově nebo v některém zařízení náhradní rodinné péče (Helus2007, s. 151- 153).
29
Dle Vágnerové ne všichni lidé mají předpoklady k plnění rodičovské role, protože určité vlastnosti rodičů zvyšují riziko špatného zacházení s dítětem. Mezi tyto vlastnosti můžeme zařadit: nedostatky v sociální orientaci, problematické sebehodnocení, rizikové chování či špatná zkušenost z vlastního dětství (Vágnerová 2008, s. 592)
Selhávání rodiny v jejích základních funkcích vystavuje děti situacím, které mohou přesahovat jejich adaptační možnosti. Zmíněné selhávání je nejvíce pravděpodobné v rodinách, kde jeden nebo oba rodiče jsou nezletilí, dítě vychovává jen jeden rodič.
Selhávání se také projevuje během rozvodu, dále tehdy, kdy je rodič nebo rodiče zejména duševně nemocný či závislý na návykových látkách nebo hracích automatech. Rodič může před dítětem selhat i osobnostně a to v případech, kdy například nezvládá svou zlost, čímž dítě deptá a poskytuje špatný příklad pro řešení konfliktů. Pokud je rodič nespolečenský, je velmi pravděpodobné, že tuto vlastnost bude mít i jeho potomek. Špatná ekonomická situace a s ní spojená nízká kvalita bydlení, nedostatečná výživa a špatná hygiena, jsou pro děti ohrožující (Matoušek, aj. 2005, s. 269).
4.3 Typy problémově zatížených rodin
Rodinu je důležitá sociální skupina, která plní celou řadu biologických, ekonomických, sociálních i psychologických funkcí. Poskytuje svým jednotlivým členům zázemí, uspokojuje potřeby a zprostředkovává zkušenosti, které nelze nikde jinde získat. Každý jedinec má v rodině určité role, které jsou součástí jeho identity. Mezi jednotlivými členy se vytváří rozmanité vztahy, pro které je charakteristické určité chování a styl komunikace.
Každá rodina má svůj určitý hodnotový systém, který ovlivňuje chování svých členů a pomáhá ve strategii zvládání problémů. Jestliže je však rodina v nějakém směru dysfunkční, důležité potřeby zůstanou neuspokojeny, což vede k tomu, že se rodina stává pro jedince spíš zátěží (Vágnerová, 2008, s. 589)
Charakteristiky nejčastějších typů problémově zatížených rodin popisuje Helus následovně:
Nezralá rodina
Jedná se o rodinu, kdy dítě na svět přivedou nezralí a nezkušení lidé na to, aby mohli být ve všech žádoucích aspektech dobrými a spolehlivými rodiči. Mnohdy tyto rodiny
30
rodičovství nepříjemně zaskočí a dítě je poté přijímáno jako nechtěné, kdy je matka kvůli němu do situace, kterou nebude zvládat. i když se postoje k dítěti postupem času upraví, nezralost rodičů se jen tak vymazat nedá (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Nezralost má existenci v následujících podobách:
Nezralost v oblasti životních hodnot a životního způsobu – mladí mají problémy sami se sebou, se svými city, s partnerskými vztahy či životními plány.
Nezralost v oblasti zkušeností – mladí toho málo vědí, což vede ke zlehčování toho, co by mohlo dítěti uškodit, protože se nedokážou do něj vcítit.
Nezralost v oblasti citů – mladí rodiče snadno propadají afektům, proto nedokážou okolo dítěte vytvořit klidnou atmosféru (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Přetížená rodina
Často se jedná o rodiny, kde mají rodiče nadprůměrné vzdělání, nepostrádají vychovatelskou zralost, o výchovu mají zájem, dítě milují a s láskou o něj pečují. Přesto všechno se dítěti nedostává v oblasti uspokojování jeho důležitých potřeb. Důvod je v přetíženosti matky nebo otce, nebo obou, což se výrazně promítne do soužití rodiny (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Zdroje přetíženosti:
Přetíženost konflikty – konflikty v rodině, v zaměstnání či se sousedy.
Přetíženost rodičů narozením dalšího dítěte – roste, obava, že už rodiče nebudou zvládat povinnosti, jak je zvládali dříve.
Přetíženost starostmi způsobenými nemocí v rodině – stavy úzkosti a obavy rodiče naplno psychicky postihnou a ostatním záležitostem se nevěnuje téměř žádná pozornost.
Přetíženost citovým strádáním – může se jednat o pocity osamocení po rozvodu, po úmrtí rodičů či přestěhování (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Ambiciózní, perfekcionistická rodina
Problém v této rodině spočívá v tom, že rodiče jsou nadměrně pohlcováni potřebami, které mají spojitost s jejich vlastním uplatněním a seberealizaci. Ovšem vše se děje na úkor rozvoje osobnosti jejich dětí. Rodiče sice dětem dopřejí, ale většinou pouze materiální hodnoty. Z hlediska citového děti strádají (Helus, 2007, s. 153 – 161).
31
Perfekcionistická
Rodiče staví své dítě do situací nátlaku podávat vysoké výkony, perfektní výsledky a být vždy lepší, než je ten druhý. Dítě se tímto dostává do permanentní zátě že, kdy poté vzniká vyčerpanost či úzkost. Když dojde k selhání, dítě to bere jako katastrofu (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Autoritářská
Vztahy k dítěti se projevují neustálými příkazy a zákazy, čímž dochází k frustraci seberealizačních potřeb, které se mohou například projevit rezignujícím nezájmem dítěte o cokoliv (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Autoritářští rodiče jsou přesvědčeni, že poslušnost tvoří základní ctnost dítěte (Jedlička, aj. 2004, s. 39).
Rozmazlující (protekcionistická) rodina
Zde je tendence vždy dítěti vyhovět, dát mu za pravdu a řídit se tím, jak si samo žádá.
Existují následující formy rodinného protekcionismu:
Útočný, ofenzivní – rodiče vystupují bojovně na ochranu svého dítěte všude, kde se podle nich děje určitá křivda. Jedná se o situace, které nejsou ve prospěch jejich dítěte.
Rodiče se tímto stylem často dostávají do konfliktu.
Soucítící – rodiče zde nejsou tak útoční jako v předchozím případě, ale podléhají pocitům ukřivděnosti tím, že vidí ve světě určitou nepřátelskou sílu, která jejich dítěti ubližuje. To vše se odráží ve vztazích dítěte ke škole, světu a druhým lidem.
Služebný – rodiče jsou podřízení dítěti, chtějí mu ve všem vyhovět a posloužit, a také mu vše usnadnit. Díky tomuto přístupu se stává z dítěte diktátor, kdy dítě ovládá rodiče a diktuje jim (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Odkládající rodina
V tomto typu rodiny mají rodiče tendenci dítě neustále někomu svěřovat. Za vážnou situaci je považováno to, kdy rodiče téměř vnucují dítě každému, kdo je alespoň trochu ochoten jim pomoci. Výsledkem toho je narušení osy citového zrání u dítěte, těžko si vytváří vztah ke svému domovu či věcem. Existuje zde také nebezpečí citového strádání (Helus, 2007, s. 153 – 161).
32
Disociovaná rodina
Charakteristikou disociované rodiny jsou vážně narušené důležité vztahy, na jejichž spolehlivosti a obsáhlosti záleží psychologické fungování rodinného prostředí. Narušení se může týkat vnějších i vnitřních vztahů.
Vnější vztahy a jejich narušení – do této skupiny řadíme izolovanost rodiny od vnějšího prostředí, anebo její konfliktní chování ve styku s ním.
Vnitřní vztahy a jejich narušení – jedná se o vztahy mezi členy rodiny. V rodině může nastat izolovanost jedněch členů od druhých nebo konflikty mezi jednotlivými členy (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Lauster upozorňuje na fakt, že zhruba 90 % rodičů, učitelů a dalších vedoucích osob, uplatňuje ve výchově autoritářský styl, který vede k podlamování rozvoje a sebejistoty dítěte (Lauster in Sedláčková, 2009, s. 46).
4.4 Rodina jako zdroj sociálně patologických jevů
Sociálně patologické jevy patří mezi důvody, pro které může být dítě umístěno do ústavní péče.
Rodina plní řadu důležitých funkcí, jako uspokojování fyzických potřeb či rodinné zázemí a další. V životě jedince hraje velmi důležitou roli. Ovšem existují případy, kdy rodina nefunguje tak, jak má a může se stát zdrojem různých psychologických problémů z nich následně vyplývajících patologických jevů. Může dojít k narušení psychosociálního vývoje, fungování všech členů, ale zejména se to nejvíce do tkne dětí (Fischer, aj. 2009, s. 140).
4.4.1 Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN)
Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte je definován jako poškození tělesného, duševního i společenského a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo i jiné dospělé osoby, jež je v dané společnosti jako nepřijatelné. Hrubé předpoklady říkají, že syndromem CAN trpí v současné době 1 – 2 % dětí (Vágnerová, 2008, s. 593).
33
Dle Vágnerové se z hlediska charakteru strádání, k němuž závadové jednání vede, rozlišují 3 základní varianty, které mohou mít odlišné příčiny i následky:
Zanedbávání dítěte
Vede k poškozování, které vzniká v důsledku nedostatečného uspokojování potřeb dítěte, což má za příčinu omezení interakce mezi rodičem a dítětem. Pro tuto je charakteristický určitý nedostatek něčeho, což lze označit za strádání, které vede k deprivaci (Vágnerová, 2008, s. 594).
Dle Traina bývá dítě zanedbáváno v rodinách, kde jsou rodiče dlouhodobě vystaveni materiálnímu a vztahovému tlaku (Train 2001, s. 42).
Klasickým případem dětí zanedbávaných jsou děti z tzv. špatných rodin, což znamená rodiny s nízkou socioekonomickou a kulturní úrovní (Langmeier, aj. 2000, s. 301).
Mezi formy zanedbávání řadíme například neuspokojování fyzických a emocionálních potřeb, nedostatek jídla, ponechávání bez dozoru, zanedbávání výchovy a vzdělání (Fischer, aj. 2009, s. 147).
Zanedbávání, zejména to výchovné, postihuje povrchové stránky osobnosti dítěte, jako jsou hygienické návyky, způsoby životosprávy, osvojování si kulturních dovedností (Langmeier, aj. 2000, s. 301).
Matějček popisuje rodiče, jednající tímto způsobem jako lidi, jež nemají:
o pro rodičovskou roli dostatečné kompetence o k rodičovství potřebnou motivaci
Na straně druhé stojí děti, které se stávají zanedbávanými a které nedovedou své rodiče dostatečně zaujmout nebo jsou jinak znevýhodněné (Matějček in Vágnerová, 2008, s. 594).
Týrání fyzické či psychické
Riziko týrání dítěte je zvýšené v rodinách, kde jsou vztahy mezi jednotlivými členy narušené (Vágnerová, 2003, s. 40).
Fyzické týrání přestavuje nepřiměřené akty násilí vůči dítěti, jehož důsledkem může být tělesné zranění, trvalé poškození nebo smrt dítěte. Zahrnuje také tělesné trestání dítěte jako převažující prostředek výchovy. Mezi takové tresty řadíme například bití rukou či různými nástroji, škrcení, dušení a další (Fischer, aj. 2009, s. 146).
34
Pokud bylo dítě v útlém věku tělesně týráno, existuje zde velké nebezpečí, že bude v pozdějším věku agresivní a násilné, že se z něj stane společensky nepřizpůsobivý a delikventní jedinec (Train, 2001, s. 42).
V případě psychického týrání se jedná o takové chování vůči dítěti, které má negativní vliv na jeho citový vývoj, chování, osobno st a vztahy. Za psychické týrání se nejčastěji považují například nadávky, ponižování, citová deprivace a další (Fischer, aj. 2009, s. 146).
Problémovými faktory se mohou stát rodiče, kteří mají:
o zvýšený sklon reagovat násilím
o lidé soustředění na své problémy nebo zájmy
o lidé, kteří o děti obecně nestojí, mají potřebu moci nad dítětem nebo mají negativní zkušenosti z dětství
Dalším problémovým faktorem mohou být děti, které:
o mají nesrozumitelné chování
o rodiče nadměrně zatěžují, dráždí a vyčerpávají
o nesplňují očekávání rodičů a vymáhají uspokojení svých potřeb (Fischer, aj. 2009, s. 146).
Sexuální zneužívání
Sexuálním zneužíváním je míněno každé vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu či chování, jehož účelem je uspokojení sexuálních potřeb zneuživatele (Fischer, aj. 2009, s. 147).
Formy sexuálního zneužívání:
o Nekontaktní sexuální aktivity, mezi něž řadíme například komentář se sexuálním obsahem, exhibicionismus, voyeurismus či obnažování dospělých před dětmi.
o Kontaktní sexuální aktivity, které zahrnují fyzický kontakt agresora a zneužívaného dítěte. Mezi tyto praktiky můžeme zařadit například osahávání, mazlení se s dítětem či pohlavní styk.
o Sexuální využívání dětí k výrobě pornografických materiálů nebo prostituci (Vágnerová 2008, s. 618).
35
Stane-li se dítě obětí sexuálního zneužití, může se v jeho hrách i ve vztazích k ostatním dětem objevit nepřiměřený zájem o sex (Train, 2001, s. 43).
Sexuálního zneužívání se dopouštějí nejčastěji morálně narušení, sexuálně nevyzrálí muži i ti, kteří ztrácejí kontrolu nad svým pudovým jednáním (Vágnerová, 2003, s. 40).
Mezi děti, které jsou nejvíce zneužívané, patří především dívky, děti postižené nebo znevýhodněné (Vágnerová, 2008, s. 596).
Sexuální zneužívání bývá často skrýváno všemi členy rodiny, protože je chápáno jako
„skvrna“ na celé rodině.
Následky sexuálního zneužívání:
Děti mohou trpět nočními můrami či poruchami spánku. Událost se jim neustále vrací ve vzpomínkách, což má za následek jejich ustrašenost. Mezi další následky patří například nechuť k jídlu, noční pomočování nebo pokálení či sebepoškozování (Train, 2001, s. 43).
Sexuální zneužívání je pro dítě traumatizující, vyvolává u něj negativní citovou reakci, pocity studu, viny, ponížení či pocity beznaděje (Vágnerová, 2008, s. 624).
Zanedbáváním či deprivováním dítěte si rodiče nebo jiný vychovatelé častou nejsou vědomi. Ovšem trápení nebo soustavné zneužívání je prováděno cíleně a to vyspělejšími jedinci, na nichž je dítě závislé (Langmeier, aj. 2000, s. 310)
Citová deprivace
Matka (případně jiná osoba) představuje pro dítě v klasické rodině zdroj jistoty a bezpečí. Poskytuje mu tím zkušenost prožitku mezilidského vztahu. Tím umožňuje dítěti získat základní důvěru ve svět, pocit sebedůvěry a životní jistoty (Vágnerová, 2008, s. 597).
Citová deprivace vzniká za takových podmínek, kdy potřeba citové jistoty a bezpečí není uspokojována v dostatečné míře po dostatečně dlouhou dobu (Langmeier, Matějček in Vágnerová, 2008, s. 597).
Citová deprivace má svůj největší význam v raném dětství a jejím vyústěním bývá nedostatek pocitu jistoty a bezpečí a narušení psychického vývoje jedince v různém rozsahu a patologické variabilitě (Švingalová, 2006, s. 38).
Důsledky psychické deprivace:
o Nedostatečné využívání rozumových schopností.
