Rodinu je důležitá sociální skupina, která plní celou řadu biologických, ekonomických, sociálních i psychologických funkcí. Poskytuje svým jednotlivým členům zázemí, uspokojuje potřeby a zprostředkovává zkušenosti, které nelze nikde jinde získat. Každý jedinec má v rodině určité role, které jsou součástí jeho identity. Mezi jednotlivými členy se vytváří rozmanité vztahy, pro které je charakteristické určité chování a styl komunikace.
Každá rodina má svůj určitý hodnotový systém, který ovlivňuje chování svých členů a pomáhá ve strategii zvládání problémů. Jestliže je však rodina v nějakém směru dysfunkční, důležité potřeby zůstanou neuspokojeny, což vede k tomu, že se rodina stává pro jedince spíš zátěží (Vágnerová, 2008, s. 589)
Charakteristiky nejčastějších typů problémově zatížených rodin popisuje Helus následovně:
Nezralá rodina
Jedná se o rodinu, kdy dítě na svět přivedou nezralí a nezkušení lidé na to, aby mohli být ve všech žádoucích aspektech dobrými a spolehlivými rodiči. Mnohdy tyto rodiny
30
rodičovství nepříjemně zaskočí a dítě je poté přijímáno jako nechtěné, kdy je matka kvůli němu do situace, kterou nebude zvládat. i když se postoje k dítěti postupem času upraví, nezralost rodičů se jen tak vymazat nedá (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Nezralost má existenci v následujících podobách:
Nezralost v oblasti životních hodnot a životního způsobu – mladí mají problémy sami se sebou, se svými city, s partnerskými vztahy či životními plány.
Nezralost v oblasti zkušeností – mladí toho málo vědí, což vede ke zlehčování toho, co by mohlo dítěti uškodit, protože se nedokážou do něj vcítit.
Nezralost v oblasti citů – mladí rodiče snadno propadají afektům, proto nedokážou okolo dítěte vytvořit klidnou atmosféru (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Přetížená rodina
Často se jedná o rodiny, kde mají rodiče nadprůměrné vzdělání, nepostrádají vychovatelskou zralost, o výchovu mají zájem, dítě milují a s láskou o něj pečují. Přesto všechno se dítěti nedostává v oblasti uspokojování jeho důležitých potřeb. Důvod je v přetíženosti matky nebo otce, nebo obou, což se výrazně promítne do soužití rodiny (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Zdroje přetíženosti:
Přetíženost konflikty – konflikty v rodině, v zaměstnání či se sousedy.
Přetíženost rodičů narozením dalšího dítěte – roste, obava, že už rodiče nebudou zvládat povinnosti, jak je zvládali dříve.
Přetíženost starostmi způsobenými nemocí v rodině – stavy úzkosti a obavy rodiče naplno psychicky postihnou a ostatním záležitostem se nevěnuje téměř žádná pozornost.
Přetíženost citovým strádáním – může se jednat o pocity osamocení po rozvodu, po úmrtí rodičů či přestěhování (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Ambiciózní, perfekcionistická rodina
Problém v této rodině spočívá v tom, že rodiče jsou nadměrně pohlcováni potřebami, které mají spojitost s jejich vlastním uplatněním a seberealizaci. Ovšem vše se děje na úkor rozvoje osobnosti jejich dětí. Rodiče sice dětem dopřejí, ale většinou pouze materiální hodnoty. Z hlediska citového děti strádají (Helus, 2007, s. 153 – 161).
31
Perfekcionistická
Rodiče staví své dítě do situací nátlaku podávat vysoké výkony, perfektní výsledky a být vždy lepší, než je ten druhý. Dítě se tímto dostává do permanentní zátě že, kdy poté vzniká vyčerpanost či úzkost. Když dojde k selhání, dítě to bere jako katastrofu (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Autoritářská
Vztahy k dítěti se projevují neustálými příkazy a zákazy, čímž dochází k frustraci seberealizačních potřeb, které se mohou například projevit rezignujícím nezájmem dítěte o cokoliv (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Autoritářští rodiče jsou přesvědčeni, že poslušnost tvoří základní ctnost dítěte (Jedlička, aj. 2004, s. 39).
Rozmazlující (protekcionistická) rodina
Zde je tendence vždy dítěti vyhovět, dát mu za pravdu a řídit se tím, jak si samo žádá.
Existují následující formy rodinného protekcionismu:
Útočný, ofenzivní – rodiče vystupují bojovně na ochranu svého dítěte všude, kde se podle nich děje určitá křivda. Jedná se o situace, které nejsou ve prospěch jejich dítěte.
Rodiče se tímto stylem často dostávají do konfliktu.
Soucítící – rodiče zde nejsou tak útoční jako v předchozím případě, ale podléhají pocitům ukřivděnosti tím, že vidí ve světě určitou nepřátelskou sílu, která jejich dítěti ubližuje. To vše se odráží ve vztazích dítěte ke škole, světu a druhým lidem.
Služebný – rodiče jsou podřízení dítěti, chtějí mu ve všem vyhovět a posloužit, a také mu vše usnadnit. Díky tomuto přístupu se stává z dítěte diktátor, kdy dítě ovládá rodiče a diktuje jim (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Odkládající rodina
V tomto typu rodiny mají rodiče tendenci dítě neustále někomu svěřovat. Za vážnou situaci je považováno to, kdy rodiče téměř vnucují dítě každému, kdo je alespoň trochu ochoten jim pomoci. Výsledkem toho je narušení osy citového zrání u dítěte, těžko si vytváří vztah ke svému domovu či věcem. Existuje zde také nebezpečí citového strádání (Helus, 2007, s. 153 – 161).
32
Disociovaná rodina
Charakteristikou disociované rodiny jsou vážně narušené důležité vztahy, na jejichž spolehlivosti a obsáhlosti záleží psychologické fungování rodinného prostředí. Narušení se může týkat vnějších i vnitřních vztahů.
Vnější vztahy a jejich narušení – do této skupiny řadíme izolovanost rodiny od vnějšího prostředí, anebo její konfliktní chování ve styku s ním.
Vnitřní vztahy a jejich narušení – jedná se o vztahy mezi členy rodiny. V rodině může nastat izolovanost jedněch členů od druhých nebo konflikty mezi jednotlivými členy (Helus, 2007, s. 153 – 161).
Lauster upozorňuje na fakt, že zhruba 90 % rodičů, učitelů a dalších vedoucích osob, uplatňuje ve výchově autoritářský styl, který vede k podlamování rozvoje a sebejistoty dítěte (Lauster in Sedláčková, 2009, s. 46).