Srovnání jízdy v boulích s alpským lyžováním

Alpské lyžování je v mnoha ohledech podobné lyžování v boulích. Lyžování v boulích je velmi mladá disciplína a většina těchto studií nebyla ještě provedena a potvrzena.

Műller (2005) uvádí tyto základní poznatky o alpském lyžování:

a) Síly působící při alpském lyžování versus svalová síla oboustranná izometrická extenze dolních končetin v alpském lyžování,

17

převyšuje ve smyslu vyprodukované svalové síly na jednotku váhy (síla/kg) sílu, kterou vyprodukují při stejném pohybu vzpěrači. Ve druhé studii se došlo ke stejným závěrům, pouze s tím rozdílem, že tyto výsledky byly validní pouze pro koncentrické kontrakce při kontrolované (izokinetické) rychlosti dosahující 0 – 180 °/s. Dále jsme zjistili, že alpští lyžaři měli stejnou izometrickou sílu, individuální lyžím, většímu vykrojení lyží a také novému rozložení tvrdosti lyže.

b) Alpské lyžování a nábor svalových skupin

Műller (2005) použil k popisu získání svalových skupin v alpském lyžování jak svalovou biopsii, tak EMG z různých svalových skupin horních a dolních končetin, zad a břišních svalů. Nejaktivnější svalovou skupinou byly svaly stehna, m. vastus lateralis byl použit pro svalovou biopsii. Vzhledem k významnému zlepšení v lyžařské technologii za poslední tři dekády vývoje alpského lyžování, jsme byli překvapeni, že EMG data ze 70. let byla velice podobná těm, které prezentovala salzburgská vědecká komunita z roku 2003.

18

c) Alpské lyžování a typy svalových vláken

Typologie svalových vláken nám již v 70. letech poskytla určitý náhled do významnosti pomalých příčně pruhovaných vláken při silových úkonech, jako je alpské lyžování (Saltin, 1973; Hultén et al., 1975; in Műller et al., 2005). Dále se prokázalo, že svalová síla pozitivně souvisí s distribucí rychlých svalových vláken (Thorstensson 1976; in Műller et al., 2005). Tento vztah vzrůstá s navyšováním počtu kontrakcí a také s rostoucí rychlostí kontrakce. To platí také při izometrické kontrakci, rychlá svalová vlákna jsou silnější při vyšších počtech kontrakcí. Z uvedených důvodů můžeme předpokládat, že v závodním alpském lyžování se na výkonu podílí obě hlavní skupiny svalových vláken. Dle studie provedené v 70. letech je relativní rozložení svalových vláken při výkonech zaměřených na svalovou sílu 21 – 62 % pro rychlá svalová vlákna (průměr 46 %) a při výkonech zaměřených na svalovou odolnost jsou lehce dominantní pomalá svalová vlákna (Karlsson, 1979).

U lyžařů jízdy v boulích neexistují v současnosti žádná publikovaná data ohledně svalových vláken. Dle vývoje techniky založené na základě předchozích studií, jsou u jízdy v boulích nejvíce používány rychlé pohyby s vysokou produkcí svalové síly u svalů dolních končetin a to především pomalé excentrické kontrakce a rychlé koncentrické kontrakce. Z uvedeného lze dojít k závěru, že současná generace lyžařů v boulích se bude skládat z jedinců s vyšším zastoupením rychlých příčně pruhovaných vláken. Většina studií prokázala, že složení svalových vláken je vrozená determinanta, a pravidelným tréninkem lze dojít jen k minimálním změnám.

19

d) Alpské lyžování, typologie svalových vláken a laktát

V některých případech byly laboratorní studie prováděny za účelem osvětlení základních empirických znalostí. Tyto studie byly získávány v průběhu sportovní praxe. Proto není překvapením, že některé závěry byly známy ještě předtím, než byly potvrzeny v laboratorních podmínkách. Takovýmto způsobem byl nalezen vztah mezi koncentrací laktátu ve svalech a typologií svalových vláken koncentraci laktátu ve svalech provádějících kontrakce, taktéž dochází k vysokému uvolňování laktátu do krevního řečiště. Výkon sportovce v obřím slalomu je dlouhodobější v porovnání s klasickým slalomem, a proto dochází k vyššímu vstřebávání laktátu do krve. Toto má také souvislost s úbytkem laktátu ve tkáních, které nejsou v zátěži. Celkově vzato se dá říci, že v obřím slalomu dochází k vyššímu anaerobnímu výdeji, než ve slalomu, proto obsah laktátu v krvi bude vyšší, námaha vyvolávající hromadění laktátu ve svalech je obdobná (Karlsson,

20 k normalizaci termoregulace a teploty tělesného jádra a k normalizaci hormonálních změn v těle. Současně s absorpcí kyslíku v průběhu výkonu je využíván kyslíkový dluh k odhadnutí totálního energetického výdeje a k přínosům: výsledků, které se týkaly efektivity rekonvalescenční absorpce kyslíku (Agnevik et al., 1967). Jako alternativní metodu lze využít kalkulaci deficitu kyslíku a to z důvodu přesnějšího kvantitativního hodnocení fermentace (Agnevik et al., 1969; Karlsson, 1971). Deficit kyslíku lze změřit na ergometru, ale je obtížné ho získat při fyzických aktivitách jako je běh, či alpské lyžování. Proto byl stanoven algoritmus k zjištění kyslíkového deficitu z aktuálního kyslíkového dluhu plus maximální koncentrace laktátu v krvi. Tímto způsobem lze zjistit spotřebu kyslíku při simulaci slalomu, obřího slalomu a sjezdu. Spotřeba kyslíku je přibližně 15 l/min a zjištěná relativní fermentace se vyskytuje v rozmezí od 58 % – 35 %.

Ve slalomu hraje přísun kyslíku a jeho spotřeba významnou roli pro celkový energetický výdej, a proto musí být zjištěna při tvoření

21

předsezónního a sezónního tréninkového objemu. Výkonnostní a aerobní tréninkový program by měl být vytvářen dle výchozí akumulace laktátu, tj. 2 – 3 mmol/min pro jedince s převahou rychlých příčně pruhovaných svalových vláken, a 3 – 4 mmol/min pro jedince s převahou pomalých vláken, jako jsou například dálkový běžci (Karlsson, 1982).

V jízdě v boulích hraje přísun kyslíku a jeho spotřeba stejnou roli, jako ve slalomu. Výkonnostní a aerobní tréninkový program by měl být vytvářen dle výchozí akumulace laktátu 2 – 3 mmol/min, protože v jízdě v boulích jde o jedince s převahou rychlých příčně pruhovaných svalových vláken.

f) Alpské lyžování, spotřeba glykogenu a „tuková paranoia“

Műller (2005) uvádí, že svalový glykogen je předchůdce pro vznik laktátu. Ve všech disciplínách alpského lyžování dochází k maximální nebo submaximální spotřebě laktátu ve svalech. Obzvláště při třech a více tréninkových jízdách za den se vyskytuje zvýšená spotřeba svalového glykogenu, která musí být nahrazena před další tréninkovou jednotkou následujícího dne. Z tohoto důvodu je důležité se vyvarovat nadměrné svalové námaze a předcházet tak zvýšenému riziku úrazu z důvodu snížení balančních schopností. Vyčerpání glykogenu ve svalech a pocit zvýšené svalové námahy se taktéž někdy nazývají jako „glykogenová zeď“. Částečné náhrady je možno dosáhnout pomocí diety bohaté na karbohydráty, ale takový extrémní dietní režim nesmí být používán déle, než 5 – 7 dní, jinak může dojít ke snižování lipofilních živin.

Vztah mezi karbohydráty, jakožto energetickými zdroji, a těžkým svalovým cvičením, je v dnešní době již dobře prozkoumán.

Speciálně v silových sportech to vedlo ke zvýšenému důrazu na příjem karbohydrátu, jakožto kompenzace ke zvýšenému výdeji lipidů a lipofilních esencí a/nebo živin vázaných v tucích, jako jsou vitamín E, vitamín Q,vitamín F (Karlsson, 1997).

22

Extrémní karbohydrátové diety držené dlouhodobě mohou vést k poruchám, jako je atletická anorexie nebo „tuková paranoia“.

Výživové programy založené na přísunu vitamínu E a Omega 3 mastných kyselin (vitamín F1 nebo „rybí tuk“), by měly být součástí každodenního stravovacího plánu sportovce (Műller, 2005).

V jízdě v boulích jde o maximální nebo submaximální spotřebu a posuzujeme ho jako druh biologicko – sociální adaptace. Pojímáme ho jako proces morfologicko – funkční adaptace, proces motorického učení a proces psychosociální interakce.

a) Morfologicko – funkční adaptace

Ovlivňování trénovanosti a v jejím důsledku zvýšení sportovní výkonnosti předpokládá dosažení řady jak nespecifických, tak pacifických změn na úrovni systémové (např. rozvoj četných fyziologických funkcí, zvýšení energetického potenciálu, zdokonalení koordinace činnosti) i buněčné. Podstatu těchto změn lze velmi zjednodušeně vysvětlit pomocí fyziologických pojmů homeostáza, stres, adaptace a jejich vztahů.

Homeostáza je rovnovážný a ustálený stav, který podléhá působení mnoha podnětů, a které ho mohou v různém stupni narušit a odchýlit.

Jde-li o větší narušení této rovnováhy, nazýváme tento stav v neurofyziologické terminologii jako stres.