Trať a hodnocení jízdy v boulích

Mezinárodní olympijský výbor byl tímto sportem velice nadšen a již na Olympijských hrách v Calgary v roce 1988 se akrobatické lyžování předvedlo jako ukázkový sport a slavilo zde velké úspěchy. V této souvislosti se Mezinárodní olympijský výbor rozhodl udělit olympijský status disciplíně

„jízda v boulích“ (akrobatický sjezd). Olympijské hry v Albertville jsou první olympijské hry, kde se v akrobatickém lyžování rozdělují medaile (www.skimoguls.cz ).

Začalo se ale závodit v dalších disciplínách. Jedna nese název paralelní jízda v boulích (dual moguls). Tento závod byl zahrnut v roce 1999 do mistrovství světa v akrobatickém lyžování. V sezoně 1995/1996 se paralelní akrobatické sjezd objevil v rámci Světového poháru.

V dnešní době má akrobatické lyžování pět disciplín:

12

V závodě v akrobatickém sjezdu absolvuje závodník jednu kvalifikační jízdu. Do finále postupuje většinou 16 žen a 16 mužů. (Počet závodníků ve

5 rozhodčích hodnotí techniku oblouků (turns) a 2 hodnotí skoky (air).

Dle www.fis-ski.com může závodník za techniku jízdy získat maximálně 15 bodů, přičemž přesné hodnoty bodového hodnocení jsou v příslušných tabulkách pro hodnocení techniky jízdy. Hlavním posuzovacím kritériem v jízdě v boulích je to, jak dobře technicky zatáčí lyžař v boulích. Oblouky 3,75 bodu, takže za oba skoky maximálně 7,5 bodu. Obtížnost je hodnocena dle tabulek hodnocení skoků.

13 1.1.3 Technika jízdy v boulích

Jízda v boulích je charakterizována technikou jízdy podobnou sjezdovému lyžování. Pojetí jízdy je bojovnější než ve slalomu, ale kontrolované. Závodník musí správně zvolit úzké rozhraní mezi příliš pomalou jízdou a příliš riskantní a neovladatelnou jízdou. Jízda v boulích je rychlá a agresivní jízda vedená po spádnici, nejkratší cestou k cíli, na svahu velmi prudkého svahu s četnými boulemi. Její součástí jsou integrálně začleněné skoky (Nováková, 1999).

Dle Dan Di Pira (2010) je nejdůležitější v jízdě v boulích extenze a absorpce, kdy existuje celá škála pohybů, typických pro jízdu v boulích, o kterých zapáleně diskutují všichni nadšenci této disciplíny. Jízda na rovné, upravené sjezdovce vyžaduje, obrazně řečeno, pouze dvojrozměrný pohyb.

Lyžař se soustředí především na dvě věci: zatáčení doprava a zatáčení doleva. V boulové trati je však pohyb trojrozměrný. Lyžař uplatňuje jak pohyb do stran, tak pohyb nahoru a dolů. V jednom momentě má lyžař nohy

„urolbovaných“ sjezdovkách. Experti na lyžování po rovných, upravených sjezdovkách, kteří jsou ježděním v boulích nejvíce zmateni, mají tendence stát se lyžaři s nepochopením absorpce a extenze.

KLIDNÉ TĚLO

Krčení a natahování nohou zabraňuje boulím, aby lyžaře kopaly a vyváděly z rovnováhy. Převedení do boulařské tématiky: Díky extenzi

14

a absorpci nohou udrží lyžař během jízdy v boulích klidnou horní polovinu těla. Ta tedy lehce a klidně klouže z kopce dolů, zatímco spodní polovina těla rapidně tlumí boule. Pokud má boulař klidnou horní polovinu těla, můžeme o něm říct, že má „dobrou separaci“ (nezávislost pohybů horní a dolní poloviny těla). Dobrá separace tedy znamená, že nohy vykonávají absorpční práci, zatímco horní polovina si užívá relativně klidnou a plynulou jízdu. kontrolují pomocí absorpce a extenze nohou. Stejně jako oblouky zpomalují lyžaře, zpomaluje absorpce a extenze jezdce v boulích. V méně náročných podmínkách (měkký sníh, rytmické boule, mírný sklon) dokáže dobrý boulař kontrolovat svou rychlost primárně krčením a natahováním nohou, bez v kotnících, kolenou a kyčlích (minimálně v zádech), aby absorboval všechny údery. V momentě, kdy přejede bouli a vjíždí do koryta pod ní, okamžitě natahuje nohy a lyže rovná špičkami z kopce (toto natažení je zároveň návratem do výchozí pozice). Lyžař v boulích používá extenzi a absorpci jednak k získání kontroly nad maximální rychlostí a největší možnou rovnováhou a jednak k udržení kontaktu lyží se sněhem. Pokud chce zrychlit, nenatahuje nohy v korytech boulí úplně, ale v každé bouli nechává své lyže na okamžik opustit sníh. Touto ztrátou kontaktu lyží se sněhem nabírá lyžař

15

kýženou rychlost. Nastolení rovnováhy mezi absorpcí a extenzí, se nazývá

„touch“ („cit“). Pokud lyžař umí odhadnout kombinaci extenze a absorpce pro správný mix rychlosti i kontroly nad jízdou, říká se o něm, že má správný a není schopen se udržet v trati. Následuje vyjetí z trati a korigování rychlosti traversem celé sjezdovky.

ÚZKÝ POSTOJ

Využívat extenzi a absorpci lehce a efektivně vám pomůže úzký postoj. S širokým postojem se snáze dostanete do nepříjemné situace, kdy jedna noha je na bouli a tlumí náraz (absorpce), zatímco druhá je natažená na dně boule (extenze). Takové „výškové rozdíly“ mezi nohami zásadně narušují vaši koordinaci a rytmické krčení a natahování nohou. Oproti tomu užší postoj rytmické absorpci a extenzi napomáhá. Mimochodem, užší postoj má pro jezdce v boulích i další výhody. Jednu technickou a jednu estetickou.

S nohami u sebe se zvyšuje celková síla, rychlost a plynulost zatáčení, tlumení boulí a rychlé natahování nohou, protože jedna noha může v pohybu vlastně pomáhat té druhé a společně tak podpořit i zbytek těla. Pokud se snažíte držet nohy v lyžařské obuvi u sebe, drží zároveň i jedna druhou. Jak víte, kompaktní celek je vždy lepší, než množství jeho separovaných částí.

Estetický důvod je ten, že všichni boulaři i rozhodčí světa se shodnou, že

16

jízda s nohami u sebe vypadá lépe. A vzhledem k tomu, že je jízda v boulích závislá na rozhodčích, hraje právě estetika velkou roli. Sjezdaři a ostatní experti na „rovné“ lyžování jezdí s relativně širokým postojem. Poměrně velký prostor mezi nohami jim umožňuje naklonit nohy i kyčle do úhlů, potřebných pro dělání carvingových oblouků na upraveném sněhu. Boulaři nedělají žádné carvingové oblouky a samy boule způsobují lyžařův velký odklon od svahu (vzpomeňte si na analogii schodů). Ten tudíž nepotřebuje mít prostor mezi nohami a může svobodně využívat výhody úzkého postoje. Nebuďme problémem okolo úzkého postoje zmatení. Co se týče alpského lyžování, má úzký postoj samozřejmě hodně nevýhod. Při jízdě v boulích je však správný.

1.1.4 Srovnání jízdy v boulích s alpským lyžováním

Alpské lyžování je v mnoha ohledech podobné lyžování v boulích. Lyžování v boulích je velmi mladá disciplína a většina těchto studií nebyla ještě provedena a potvrzena.

Műller (2005) uvádí tyto základní poznatky o alpském lyžování:

a) Síly působící při alpském lyžování versus svalová síla oboustranná izometrická extenze dolních končetin v alpském lyžování,

17

převyšuje ve smyslu vyprodukované svalové síly na jednotku váhy (síla/kg) sílu, kterou vyprodukují při stejném pohybu vzpěrači. Ve druhé studii se došlo ke stejným závěrům, pouze s tím rozdílem, že tyto výsledky byly validní pouze pro koncentrické kontrakce při kontrolované (izokinetické) rychlosti dosahující 0 – 180 °/s. Dále jsme zjistili, že alpští lyžaři měli stejnou izometrickou sílu, individuální lyžím, většímu vykrojení lyží a také novému rozložení tvrdosti lyže.

b) Alpské lyžování a nábor svalových skupin

Műller (2005) použil k popisu získání svalových skupin v alpském lyžování jak svalovou biopsii, tak EMG z různých svalových skupin horních a dolních končetin, zad a břišních svalů. Nejaktivnější svalovou skupinou byly svaly stehna, m. vastus lateralis byl použit pro svalovou biopsii. Vzhledem k významnému zlepšení v lyžařské technologii za poslední tři dekády vývoje alpského lyžování, jsme byli překvapeni, že EMG data ze 70. let byla velice podobná těm, které prezentovala salzburgská vědecká komunita z roku 2003.

18

c) Alpské lyžování a typy svalových vláken

Typologie svalových vláken nám již v 70. letech poskytla určitý náhled do významnosti pomalých příčně pruhovaných vláken při silových úkonech, jako je alpské lyžování (Saltin, 1973; Hultén et al., 1975; in Műller et al., 2005). Dále se prokázalo, že svalová síla pozitivně souvisí s distribucí rychlých svalových vláken (Thorstensson 1976; in Műller et al., 2005). Tento vztah vzrůstá s navyšováním počtu kontrakcí a také s rostoucí rychlostí kontrakce. To platí také při izometrické kontrakci, rychlá svalová vlákna jsou silnější při vyšších počtech kontrakcí. Z uvedených důvodů můžeme předpokládat, že v závodním alpském lyžování se na výkonu podílí obě hlavní skupiny svalových vláken. Dle studie provedené v 70. letech je relativní rozložení svalových vláken při výkonech zaměřených na svalovou sílu 21 – 62 % pro rychlá svalová vlákna (průměr 46 %) a při výkonech zaměřených na svalovou odolnost jsou lehce dominantní pomalá svalová vlákna (Karlsson, 1979).

U lyžařů jízdy v boulích neexistují v současnosti žádná publikovaná data ohledně svalových vláken. Dle vývoje techniky založené na základě předchozích studií, jsou u jízdy v boulích nejvíce používány rychlé pohyby s vysokou produkcí svalové síly u svalů dolních končetin a to především pomalé excentrické kontrakce a rychlé koncentrické kontrakce. Z uvedeného lze dojít k závěru, že současná generace lyžařů v boulích se bude skládat z jedinců s vyšším zastoupením rychlých příčně pruhovaných vláken. Většina studií prokázala, že složení svalových vláken je vrozená determinanta, a pravidelným tréninkem lze dojít jen k minimálním změnám.

19

d) Alpské lyžování, typologie svalových vláken a laktát

V některých případech byly laboratorní studie prováděny za účelem osvětlení základních empirických znalostí. Tyto studie byly získávány v průběhu sportovní praxe. Proto není překvapením, že některé závěry byly známy ještě předtím, než byly potvrzeny v laboratorních podmínkách. Takovýmto způsobem byl nalezen vztah mezi koncentrací laktátu ve svalech a typologií svalových vláken koncentraci laktátu ve svalech provádějících kontrakce, taktéž dochází k vysokému uvolňování laktátu do krevního řečiště. Výkon sportovce v obřím slalomu je dlouhodobější v porovnání s klasickým slalomem, a proto dochází k vyššímu vstřebávání laktátu do krve. Toto má také souvislost s úbytkem laktátu ve tkáních, které nejsou v zátěži. Celkově vzato se dá říci, že v obřím slalomu dochází k vyššímu anaerobnímu výdeji, než ve slalomu, proto obsah laktátu v krvi bude vyšší, námaha vyvolávající hromadění laktátu ve svalech je obdobná (Karlsson,

20 k normalizaci termoregulace a teploty tělesného jádra a k normalizaci hormonálních změn v těle. Současně s absorpcí kyslíku v průběhu výkonu je využíván kyslíkový dluh k odhadnutí totálního energetického výdeje a k přínosům: výsledků, které se týkaly efektivity rekonvalescenční absorpce kyslíku (Agnevik et al., 1967). Jako alternativní metodu lze využít kalkulaci deficitu kyslíku a to z důvodu přesnějšího kvantitativního hodnocení fermentace (Agnevik et al., 1969; Karlsson, 1971). Deficit kyslíku lze změřit na ergometru, ale je obtížné ho získat při fyzických aktivitách jako je běh, či alpské lyžování. Proto byl stanoven algoritmus k zjištění kyslíkového deficitu z aktuálního kyslíkového dluhu plus maximální koncentrace laktátu v krvi. Tímto způsobem lze zjistit spotřebu kyslíku při simulaci slalomu, obřího slalomu a sjezdu. Spotřeba kyslíku je přibližně 15 l/min a zjištěná relativní fermentace se vyskytuje v rozmezí od 58 % – 35 %.

Ve slalomu hraje přísun kyslíku a jeho spotřeba významnou roli pro celkový energetický výdej, a proto musí být zjištěna při tvoření

21

předsezónního a sezónního tréninkového objemu. Výkonnostní a aerobní tréninkový program by měl být vytvářen dle výchozí akumulace laktátu, tj. 2 – 3 mmol/min pro jedince s převahou rychlých příčně pruhovaných svalových vláken, a 3 – 4 mmol/min pro jedince s převahou pomalých vláken, jako jsou například dálkový běžci (Karlsson, 1982).

V jízdě v boulích hraje přísun kyslíku a jeho spotřeba stejnou roli, jako ve slalomu. Výkonnostní a aerobní tréninkový program by měl být vytvářen dle výchozí akumulace laktátu 2 – 3 mmol/min, protože v jízdě v boulích jde o jedince s převahou rychlých příčně pruhovaných svalových vláken.

f) Alpské lyžování, spotřeba glykogenu a „tuková paranoia“

Műller (2005) uvádí, že svalový glykogen je předchůdce pro vznik laktátu. Ve všech disciplínách alpského lyžování dochází k maximální nebo submaximální spotřebě laktátu ve svalech. Obzvláště při třech a více tréninkových jízdách za den se vyskytuje zvýšená spotřeba svalového glykogenu, která musí být nahrazena před další tréninkovou jednotkou následujícího dne. Z tohoto důvodu je důležité se vyvarovat nadměrné svalové námaze a předcházet tak zvýšenému riziku úrazu z důvodu snížení balančních schopností. Vyčerpání glykogenu ve svalech a pocit zvýšené svalové námahy se taktéž někdy nazývají jako „glykogenová zeď“. Částečné náhrady je možno dosáhnout pomocí diety bohaté na karbohydráty, ale takový extrémní dietní režim nesmí být používán déle, než 5 – 7 dní, jinak může dojít ke snižování lipofilních živin.

Vztah mezi karbohydráty, jakožto energetickými zdroji, a těžkým svalovým cvičením, je v dnešní době již dobře prozkoumán.

Speciálně v silových sportech to vedlo ke zvýšenému důrazu na příjem karbohydrátu, jakožto kompenzace ke zvýšenému výdeji lipidů a lipofilních esencí a/nebo živin vázaných v tucích, jako jsou vitamín E, vitamín Q,vitamín F (Karlsson, 1997).

22

Extrémní karbohydrátové diety držené dlouhodobě mohou vést k poruchám, jako je atletická anorexie nebo „tuková paranoia“.

Výživové programy založené na přísunu vitamínu E a Omega 3 mastných kyselin (vitamín F1 nebo „rybí tuk“), by měly být součástí každodenního stravovacího plánu sportovce (Műller, 2005).

V jízdě v boulích jde o maximální nebo submaximální spotřebu a posuzujeme ho jako druh biologicko – sociální adaptace. Pojímáme ho jako proces morfologicko – funkční adaptace, proces motorického učení a proces psychosociální interakce.

a) Morfologicko – funkční adaptace

Ovlivňování trénovanosti a v jejím důsledku zvýšení sportovní výkonnosti předpokládá dosažení řady jak nespecifických, tak pacifických změn na úrovni systémové (např. rozvoj četných fyziologických funkcí, zvýšení energetického potenciálu, zdokonalení koordinace činnosti) i buněčné. Podstatu těchto změn lze velmi zjednodušeně vysvětlit pomocí fyziologických pojmů homeostáza, stres, adaptace a jejich vztahů.

Homeostáza je rovnovážný a ustálený stav, který podléhá působení mnoha podnětů, a které ho mohou v různém stupni narušit a odchýlit.

Jde-li o větší narušení této rovnováhy, nazýváme tento stav v neurofyziologické terminologii jako stres.

23

Stres chápeme jako mobilizaci různých funkcí organizmu. Tyto změny se projevují například zvýšenou tepovou frekvencí, frekvencí dýchání, zvýšením adrenalinu v krvi, zvýšením svalového napětí, atd. Podnět, který stres vyvolává, se nazývá stresor. Při opakovaném zvládnutí malého vychýlení od rovnovážného stavu, stresu, dochází k přizpůsobení neboli adaptaci organismu.

Adaptace jsou výhodné změny organismu, směřující k udržení homeostázy v nových podmínkách (Jánský, 1979). Ve sportu je adaptace základem vyšší trénovanosti. Čím rychleji je sportovec adaptovaný na změny, tím rychleji se může načínat s tréninkem novým a tím se tak zvyšuje jeho trénovanost.

b) Proces motorického učení

Hošek (1975) charakterizuje proces motorického učení jako dlouhodobý, mnohostranný a komplexní proces, který se obvykle člení na několik fází:

Tato fáze je již znatelný vysoký výkon.

24 proto trénink označujeme také jako proces psychosociální interakce.

Sport formuje specifické vlastnosti pro daný sport. Psychika ovlivňuje průběh a výsledek sportovní činnosti (Dovalil, 2002).

1.2.2 Systémové pojetí tréninku

Dovalil (2002) uvádí, že systém sportovního tréninku lze vymezit jako účelné, na základě určitých principů zdůvodněné uspořádání obsahu, prostředků a metod tréninku, jehož cílem je zajistit růst sportovní výkonnosti.

Jedná se o pedagogický proces v ose:

Cíl → struktura sportovního → tréninku → úkoly tréninku → obsah → prostředky → metody → trénovanost → sportovní forma → výkon

Cíl tréninku je dosažení co nejvyšší možné sportovní výkonnosti.

Strukturou sportovního výkonu je komplex faktorů různého obsahu, které sportovní výkon vytvářejí. Úkolem tréninku je tělesný, psychický a sociální rozvoj, což je například rozvoj sportovních dovedností, kondice, či formování osobnosti. Obsah tréninku vymezuje to, co musí být vykonáno,

25 je stav optimální specializované připravenosti, projevující se dosahováním maximálních sportovních výkonů (Choutka, Dovalil, 1984).

1.2.3 Sportovní výkon

Sportovní trénink je dlouhodobý, „účelně organizovaný a složitý proces rozvoje specializované výkonnosti sportovce ve vybrané disciplíně, nebo sportovním odvětví“, v našem případě v akrobatickém sportovních dovedností a rozvoje speciálních pohybových schopností pomocí specializované přípravy. Osvojování techniky specializace je provázeno psychickým, tělesným a sociálním rozvojem sportovce (Dovalil, 2002; Nováková, 1999).

Vztah mezi specializovanou a všestrannou přípravou je velmi těsný.

Tyto stránky sportovní přípravy jsou od sebe neoddělitelné. Všestrannost v tréninku je stejně jako v jiných sportech i v akrobatickém lyžování

26

gymnastika, skoky na trampolíně, atletika, jízda na kole a in - line bruslích, posilování, míčové hry atd.

1.2.4 Struktura sportovního výkonu

Sportovní výkon je vymezený systém prvků, který má určitou strukturu a uskutečňuje se prostřednictvím sportovní činnosti, která je v průběhu tréninku osvojována a zdokonalována jako dovednost. Samostatnou součástí sportovního výkonu jsou faktory - somatické, kondiční, technické, taktické a psychické (Choutka, 1981).

1) Somatické faktory

Somatické faktory jsou relativně stálé a geneticky podmíněné. Mezi hlavní somatické faktory patří tělesná výška a hmotnost, délkové rozměry a poměry, složení těla a tělesný typ. Tělesná výška a hmotnost hrají důležitou roli při predikci talentů. Ve složení těla rozlišujeme aktivní tělesnou hmotu (svalstvo) a tuk. Důležité je složení svalových vláken z hlediska zastoupení svalových vláken, kdy vlákna bílá jsou rychlá, a vlákna červená jsou pomalá (Dovalil, 2002).

V jízdě v boulích hrají somatické faktory důležitou roli, z hlediska kondiční schopnosti (podle síly svalové kontrakce, rychlosti pohybu a trvání

27

se rozlišují silové, rychlostí a vytrvalostní kondiční schopnosti), koordinační schopnosti a hybridní (smíšené) schopnosti.

a) Silové schopnosti

Síla je pohybová schopnost překonat, udržet nebo brzdit určitý odpor.

Pro silové schopnosti je rozhodující mohutnost svalového stahu, rychlost svalového stahu a trvání pohybu (počet opakování v čase).

Dominantním subsystémem, který charakterizuje silovou schopnost, je především kosterně svalová skupina. Podle způsobu práce svalu rozlišujeme práci dynamickou a statickou. Podstatou dynamické síly je izotonická kontrakce a je to schopnost projevující se pohybem hybného systému. Statická síla, je schopnost vyvinou sílu v izometrické kontrakci. Podle zrychlení vykonávaného pohybu a podle velikosti překonávaného odporu můžeme sílu dále dělit na pomalou, rychlou sílu rychlou, ale s maximálním zrychlením. Pojmem vytrvalostní síla označujeme schopnost mnohonásobně překonávat odpor opakováním v maximální rychlosti v potřebném rozsahu jak při odrazu pro skoky, tak

28 samostatných rychlostních schopností, jako jsou rychlost jednotlivého pohybu (rychlost acyklická), rychlost komplexního pohybového projevu (rychlost lokomoce) a rychlost reakce. Rychlost reakce můžeme dále rozdělit na rychlost složité reakce, což je doba od vzniku podnětu až do začátku pohybové reakce, a na rychlost jednoduché reakce (Dovalil, 2002; Grasgruber, 2008; Libenský, 1965).

Jako většina sportovních odvětví, tak i jízda v boulích vyžaduje projev celého komplexu rychlostních schopností. Při rychlých změnách směru jízdy v boulovitém terénu a při skocích zejména při odrazu se uplatňuje především rychlost jednoduchých a složitých reakcí. Velmi důležitý je při jízdě v boulích vznik tzv. anticipace – reakce s předstihem.

c) Vytrvalostní schopnosti

Mnohé ze sportovních výkonů se uskutečňují po delší dobu. Vytrvalost je komplex předpokladů provádět činnost požadovanou intenzitou co nejdéle, nebo s co největší intenzitou ve stanoveném čase.

Dominantním subsystémem je kardiorespirační systém. Rozhodující

29 části těla a pouze menší svalové skupiny, zatímco v celkové vytrvalosti pracují 2/3 svalstva. Podle typu svalové kontrakce můžeme vytrvalost dělit na statickou a dynamickou (Čelikovský, 1990).

Přestože jízda v boulích není typicky vytrvalostí disciplína, má i zde tato pohybová schopnost své zastoupení. Jde především o obecnou vytrvalost, která je všeobecně důležitá pro zvládnutí většího objemu tréninku. Sportovec musí být v zájmu zvyšování výkonnosti být schopen zvládnout v tréninku podstatně větší specifické zatížení, než představuje samotná soutěž. Vytrvalost působí vcelku jako regenerační efekt vyšší úrovně aerobních možností sportovce. Jízda v boulích vyžaduje speciální vytrvalost a to hlavně rychlostní a krátkodobou. Ta je potřeba na technicky správné absolvování trati.

30

3) Koordinační pohybové schopnosti

Charakterizují se většinou jako schopnost řešit rychle a účelně pohybové úkoly různého stupně složitosti. Otázka energetického zabezpečení pohybové činnosti obratnostního charakteru je daleko

Charakterizují se většinou jako schopnost řešit rychle a účelně pohybové úkoly různého stupně složitosti. Otázka energetického zabezpečení pohybové činnosti obratnostního charakteru je daleko