Jak už to tak u většiny řemesel bývá, počátky zdobení okenních výplní sahají až do antického Řecka a Říma. Jisté podobnosti si též všímáme u kultur Středního východu, které zavedly dekorativní mřížky do oken. Po složení těchto mřížek vznikaly ozdobné ornamenty s malými otvory vyplňovanými průsvitnými částmi, většinou z alabastru nebo slídy.
První zmínky o použití skla jako stavební části vitráže máme ze starověkého Říma. Kostru mřížky bylo potřeba zpevnit, proto se objevuje olovo. Tato technika zdobení oken se poté díky křesťanství šířila po celé Evropě. Velkého pokroku se dočkala až v raném středověku, za dob Karla Velikého a karolinské renesance, která nabízela mnoho nových směrů.
Postupem času se zasklívání oken vylepšovalo až na obdivuhodnou úroveň. Vitráže dosahovaly nejen obrovských rozměrů, ale také propracované krásy. Největší rozkvět lze datovat do dob gotiky, kdy si žádnou větší katedrálu či kostel bez výrazné vitráže nemůžeme představit.14 Důkazem mohou být francouzské katedrály z této doby, např. katedrála Notre-Dame v Paříži nebo v Chartres.
3. 2. První vitráže na českém území
V průběhu 13. století se na českém území rozvíjelo nové řemeslo. Je jím sklářství. Dorazilo sem z několika směrů. Především ze severozápadní a jižní Evropy, kde již bylo vyspělým řemeslem.
Ve zmíněném století se nově osidlovaly a kolonizovaly zalesněné části českého území a vznikaly zde mimo jiného sklárny. Zatím se jednalo o drobné lokální výrobny, které se postupem času rozrostly.
Okolní rozlehlé lesy poskytovaly důležitý materiál pro potřebné palivo do pecí. Výraznou pomocí byl také politicky výhodný nástup Lucemburků na český trůn, který Čechám otevřel cestu do kulturnějších částí světa, především na západě Evropy.
Tento rozkvět byl lehce zbrzděn ke konci 14. a především v průběhu 15. století. Nejprve většinu Evropy postihla krize demografického a zároveň hospodářského charakteru zapříčiněná morovou epidemií, ovšem mnohem vážnější důsledky pro českou výrobu měly husitské války.
________________________________________________________________________________
14 LOSOS, Ludvík: Vitráže, s. 11.
Pro následující léta se sklo stalo drahým a pro mnohé nedostupným luxusem. Honosí se jím především církev a movitější šlechtici. Až v závěru vrcholného středověku docházelo k rychlému zvýšení domácí výroby. Vitráže a ozdobné sklo si mohli dovolit už i bohatší měšťané.15
Na českém území existuje několik nalezišť zlomků tzv. plochých skel, která dokládají výrobu skla až do 12. století. Jejich kvalita není vysoká. Avšak ke konci 14. století docházelo k výraznému zvýšení nejen kvality vyrobeného skla.16
Většina zasklených oken z tohoto období patřila budovám sakrálního charakteru. Jednalo se především o jednoduché ploché destičky naskládané do mřížky. Profánní stavby naopak obsahovaly neozdobené terčíky, tzv. „bucny“.
Ve zmíněném časovém období se rozšířil románský stavební sloh. Ten je typický vysokými úzkými okny. Ta jsou ve většině případů vyplněna vitrážemi s vyobrazením světců. Dosahují velkých rozměrů.17
Výjimku tvoří kostely řádu cisterciáků, jimž zakladatel řádu Bernard z Clairvaux zakázal bohaté a rozmanité zdobení nejen vitráží, ale i celých kostelů.18 Domníval se, že okázalá výzdoba s množstvím barev a motivů odvádí pozornost nejen návštěvníků od modliteb.
Obrat nastal až s příchodem gotiky, kdy vitrážová okna dostala novou funkci. Sloužila především negramotným křesťanům, kteří si na zdobených výplních oken mohli prohlédnout výjevy z příběhů ze Svatého Písma.19
Další motivy jsou víceméně nezměněné; mluvíme zde především o Ježíši Kristovi, Panně Marii a dalších svatých. S nástupem gotiky se čím dál tím častěji objevují pro nás důležité postavy či jména donátorů, popřípadě jejich heraldické znaky.20
V této době se již začínají na vitráže zčásti dostávat i světské výjevy. Ty byly umístěny většinou v tzv. bordurách. Mluvíme zde především o postavách panovníků, jejich znaků či erbů, nebo umělců, např. hudebníků.
________________________________________________________________________________
15 DRAHOTOVÁ, Olga a kol.: Historie sklářské výroby I., s. 75–83.
16 Tamtéž, s. 84–103.
17 LOSOS, Ludvík: Vitráže, s. 13.
18 Tamtéž, s. 12.
19 Tamtéž, s. 13.
20 Tamtéž, s. 13.
Uvažme, o jak velkou spotřebu skla na výrobu monumentálních vitráží do gotických chrámů a kostelů se muselo jednat. Díky tomu můžeme dojít k závěru, že s velkou pravděpodobností již existovaly dílny zaměřené a specializované výhradně na výrobu, zkrášlení a upravování plochého skla. To bylo určeno do vitráží.21
Specializovaným výrobnám byla zadána zakázka podle předem navrženého a nakresleného schématu. Poté byly veškeré skleněné plochy poskládány do předem připravené mřížky a vytvořily tak jednotný celek.
3. 3. Vývoj v 15. a 16. století
Po skončení husitských válek se české země opět stabilizovaly nejen ekonomicky. Zbytek Evropy byl zatím ve víru změn.
Pevnějším postavením nyní disponovali šlechtici, což se projevuje v mnoha směrech.
S tím související nástup habsburského rodu na český trůn v roce 1526 a utužování vztahů s kulturou jižní Evropy. Na české území se stěhovaly sklářské rody převážně ze Slezska. Zde ceny dřeva neúměrně rostly, a tím pomalu likvidovaly sklářský průmysl v tamních lokalitách. Především v následujícím 16. století dokázaly tyto rody pozdvihnout sklářský průmysl v Čechách na vysokou úroveň. Zmiňme především Preusslery, Friedrichy nebo Schürery. Těmto rodinám místní šlechtici udělili práva k výrobě zdobného skla, a tak si obě strany pomohly navzájem.
Nutno zmínit, že šlechticům z tohoto průmyslového odvětví plynuly nezanedbatelné příjmy.
Ovšem i zde byla hlavním hlediskem především okázalost. Šlechtici často objednávali k výrobě vitráží dokonalejší dovezené sklo, např. z italských Benátek, které v této době bylo považováno za jedno z nejlepších na světě.
V Itálii se také určovaly nejaktuálnější směry vývoje sklářského průmyslu a stylu vitráží.
Možností bylo využití dutého skla nejen pro malé vitráže k zavěšení. Dále také nově používané syté barvy, jako například manganově fialová nebo kobaltově modrá. Využívaly se i nové barvy jako světle modrá, bílá nebo sytá červená.22
Výjevy v profánních stavbách se stále redukovaly pouze na ústřední motiv. Jako příklad mohu uvést scény ze Starého a Nového zákona, části Písma, tváře světců, světic a patronů nebo pouze rodové erby. Častá byla též tzv. „grisaille“, což je malba pouze jedním odstínem barvy.
Snahou mistrů bylo také co nejvíce zmenšit počet spojů v olověné mřížce, aby byla výsledná vitráž ________________________________________________________________________________
21 DRAHOTOVÁ, Olga a kol.: Historie sklářské výroby I., s. 106.
22 Tamtéž, s. 137-149.
co nejméně rozdělena.
Specifickou kapitolou jsou tzv. „kabinetní sklomalby“, typické právě pro 15. a 16. století.
Za náměty jim sloužila především bájná zvířata a válečníci, antičtí filosofové a celkově antická mytologie. Dalším oblíbeným námětem byly grotesky.
3. 4. Výroba skla po třicetileté válce
Všeobecný rozvoj sklářského průmyslu se pozastavil až s příchodem třicetileté války na začátku 17. století. Ta poničila drtivou část celé Evropy nejen hospodářsky, ale i sociálně a kulturně.23 Ani po skončení válečného konfliktu se situace nezlepšila. Vyhladověné a zbídačené obyvatelstvo mělo jiné starosti než rozvoj kultury. Evropu postihly hlad a chudoba. V českých zemích docházelo k úbytku obyvatelstva a k exilu nejen vzdělanců i bohatých investorů.
Po vysilující válce se katolíci stávají velice silným hráčem na politické mapě habsburské monarchie.
Řada šlechticů podporovala drobné i větší řemeslníky s jejich výrobou, vitráže nevyjímaje.
V této době se českým zemím dařilo úspěšně vyvážet sklo do okolních zemí. Tento poválečný vývoj je nezanedbatelnou částí jejich historie.24 Vznikaly nové techniky výroby; především mluvíme o odbrušování plochého skla, kdy se rohy a hrany tvarovaly do pravidelných struktur. Cílem bylo nenarušovat celkový obraz, který si věřící z kostela odnášeli. Řemeslníci stále pracovali pomocí tzv. „foukání do válců“. Na konci tohoto postupu skleněný produkt posléze rozstříhají a poté manuálně narovnají do požadovaných tvarů.25 Náměty vitrážové výzdoby jsou v této době víceméně stejné.26
3. 5. „Sklo pro všechny“ v období revolucí 19. století
Se stále rostoucí pozicí měšťanstva si také oni mohli dovolit okázalé honosnosti. Čím důležitější postavení na politickém nebo hospodářském poli měli, tím větší zdobení se obvykle objevovalo v jejich domácnostech.
Docházelo k nárůstu poptávky po výrobě ozdob. K uspokojení tohoto zájmu muselo dojít buď zvýšením počtu řemeslníků, nebo nástupem strojové výroby do továren. Sklo se stalo součástí ________________________________________________________________________________
23 DRAHOTOVÁ, Olga a kol.: Historie sklářské výroby I., s. 131–132.
24 Tamtéž, s. 193–194.
25 Tamtéž, s. 210-211.
26 LOSOS, Ludvík: Vitráže, s. 16.
výzdoby většiny měšťanských domů.
S končícím 18. stoletím si kvalita vyrobeného skla v českých zemích držela svou vysokou úroveň. V této době šlo o druhou nejvyváženější položku z Čech. To vše stále z oblastí se zásobami topiva do pecí, především dřeva. Jmenujme především dominantní firmu Abele nebo Ziegler, která po bankrotu Abelů v roce 1845 převzala vůdčí roli na území severu Čech.27
Velké potíže pro sklářský průmysl znamenala revoluční tažení Evropou na sklonku 18. století, a posléze napoleonské války na začátku devatenáctého století. Rakouské císařství sice na jejich konci stálo na straně vítězů, ale nejen ekonomicky zdevastovaná země mířila do problémů.
Ty vyvrcholily 15. března 1811 vyhlášením státního bankrotu.28 Veškerý průmysl a chod státu byly ochromeny.
Zlepšení přinesla léta následující. Třicátá léta 19. století svědčila industrializaci, výrobě ve velkých továrnách a spojování skláren ve velké komplexy. Mezi nové techniky zdobení, vyvinuté v této době, patřilo vrstvení a probrušování skla, lazury, listry anebo lithyaliny.
(Pojmy vysvětleny v přiloženém „Slovníčku pojmů“.)
Určitou novinkou je přechod od dřevěného paliva k uhlí. Nejen vitráže, ale i obecná skleněná výzdoba se stala běžnou dekorací značné části majetnějšího obyvatelstva nebo veřejných budov, jako jsou radnice, spolkové budovy atd. Specifikem je obecně oblíbené leptané sklo.29
Na českém území se sklářská výroba soustřeďovala stále v pohraničních oblastech, např.
na Šumavě. Nově i na západě Čech, především v okolí Plzně nebo Teplic.30 Drobné nové výrobní dílny vznikaly také na Jablonecku nebo ve velkých městech jako Praha (dílny Josefa Pazdery, Karla Schürera nebo Josefa Vlasáka) a Brno (Benedikt Škarda).
Na sever Čech zasahovaly ještě dílny z příhraničního Německa, především Carl Ludwig Türcke se sídlem v Žitavě. Na pomezí Čech a Německa to byl Richard Schlein z Hrádku nad Nisou.
V okolí Nového Boru můžeme zmínit skláře Heinricha Hesse.31 S končícím 19. stoletím dosahovala česká sklářská výroba evropské úrovně.
________________________________________________________________________________
27 DRAHOTOVÁ, Olga a kol.: Historie sklářské výroby I., s. 261.
28 HLAVAČKA, Milan a kol.: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek 13, díl XIb., 1792-1860, Paseka, Praha 2013, ISBN: 978-80-7432-347-8.
29 DRAHOTOVÁ, Olga a kol.: Historie sklářské výroby I., s. 319.
30 Tamtéž, s. 326.
31 Tamtéž, s. 330.
3. 6. Moderní výroba
Automatizované či poloautomatizované stroje se do sklářského průmyslu začaly dostávat později. Zatímco v ostatních odvětvích byly využívány velice brzy, ve sklářství se dlouho nemohly prosadit. Až na počátku dvacátých let dvacátého století se výroba skla v Čechách dostávala do poloautomatizovaného procesu. Do té doby si české vitráže udržovaly vysokou kvalitu, a to i přesto, že byly vyráběny za pomoci zastaralých technik.
Dvacáté století sklářskému průmyslu velice přálo, ale nevyhnula se mu ani temná období.
Především obě světové války a léta po nich. A mezi nimi velká hospodářská krize ve třicátých letech. Přesto zůstává sklářství významným průmyslovým odvětvím i za 1. republiky.32
V moderní době vitrážím přála hlavně secese, která oknům, jejich rámům a celému prostoru okolo okenních výklenků věnovala hodně pozornosti. To můžeme vidět např. především v Jablonci nad Nisou.
Současné sklářské výzdobě pomáhají restaurátorské zásahy, které mnohdy i chátrající kostely vracejí do původního stavu. Nejen díky těmto restaurátorským snahám se výroba vitráží stává specifickým uměleckým směrem, kterým se zabývá stále více umělců. Tito profesionálové výrobu neustále zdokonalují a přicházejí s novými technikami, jako např. pokovování, sítotisk33 nebo samostatný styl výroby, tzv. Tiffanyho metoda.34
________________________________________________________________________________
32 KIRSCH a kol., Historie sklářské výroby 2/1, s. 21–25.
33 LOSOS, Ludvík: Vitráže, s. 16.
34 PAYNEOVÁ, Vicky: Kouzelné vitráže, s. 42.