Věkové a hmotnostní kategorie

Žáci 14 – 15 let (od 13 let se zdravotním osvědčením a se souhlasem rodičů) Kadeti 16 – 17 let (od 15 let se zdravotním osvědčením a se souhlasem rodičů) Junioři 18 – 20 let (od 17 let se zdravotním osvědčením a se souhlasem rodičů) Senioři 20 let a více 1.1.4 Základní zápasnické pojmy

Abychom porozuměli dalšímu textu této práce, je zapotřebí seznámit čtenáře s některým názvoslovím a snažit se tuto terminologii pochopit a porozumět jí. Vybrány jsou takové názvoslovné pojmy, které jsou nejdůležitější, jasné a srozumitelné. Při popisování těchto pojmů vycházím z Regnerka, aj. (1981, s. 12 –16).

 Chvat – jedná se o ucelený souhrn pohybů, jehož cílem je dostat protivníka ke změně jeho polohy a přivést soupeře do nebezpečné polohy nebo přímo na lopatky.

 Most – je poloha, při které se zápasník dotýká žíněnky jen chodidly a hlavou, trup je otočen zády k žíněnce.

 Nebezpečná poloha – poloha vleže, při které záda zápasníka tvoří se žíněnkou úhel menší jak 90°.

 Oběhnutí – je aktivita, při které se útočník dostane k soupeři z boku či ze zadu kolem jeho paže.

 Obrana – činnost, při které rušíme útok, bez snahy po jiném pohybu, který by vedl např. k provedení chvatu.

 Podtrh – je druh záběru na chvat při boji v pokleku, při kterém horní zápasník chytí vzdálenější paži spodního zápasníka a přitáhne ji směrem k sobě.

 Poraz – za něj považujeme chvaty z postoje, při kterých útočník nalehne na soupeře a zatlačením jeho chodidel do žíněnky ho převrátí do polohy na záda.

 Postoj – zápasník se dotýká země pouze chodidly.

 Posun – přemístění zápasníka v postoji po žíněnce především drobnými kroky.

 Protichvat – aktivita protivníka, který reaguje na akci útočníka a snaha provést vlastní útočný chvat.

 Protiútočník – je zápasník, který se protichvatem ujme vlastního zodpovědného rozhodnutí v boji.

 Přechod – jde o protichvat spodního zápasníka, který vybojuje polohu horního zápasníka a vytvoří si tak předpoklad pro útok.

 Přešvih – je akce spodního zápasníka, který dostane horního zápasníka do nebezpečné polohy buď švihem paží, nebo švihem nohou.

 Soupeř – jedná se o zápasníka, který nemá v boji vlastní podnikavost.

 Spodní zápasník – je ten, který je při boji v pokleku vespod a druhý zápasník je nahoře.

 Strhy – jedná se o chvaty z postoje, při kterých útočník strhne soupeře do polohy v kleče, nebo do polohy vleže.

 Střeh – jedná se o základní postavení, které začíná v postoji.

 Záběr – jde o uchycení soupeře, při kterém útočník zahajuje chvat.

 Útočník – je zápasník, který získává v boji podnět s cílem provedení chvatu.

 Zvraty – jedná se o chvaty z postoje, při kterých útočník pomocí záklonu nebo mostu přehazuje soupeře přes svůj hrudník.

1.2 Charakteristika koordinačních schopností

Koordinační schopnosti představují třídu motorických schopností, které jsou nejméně prozkoumanou oblastí. Nejdříve si v této podkapitole stručně vysvětlíme motorické schopnosti a jejich dělení, abychom následně přešli na objasnění důležitých pojmů, jako jsou obratnost a koordinační schopnosti. Uvedeme zde výčet základních koordinačních schopností, jejich definice a charakteristiky podle různých autorů. Při vysvětlování budeme

převážně vycházet z Měkoty (2005), který překládá ve své knize německy píšící autory (Hirtz, Hotz, Schnabel, Zimmermann aj.), zabývající se touto problematikou.

Měkota (2005) mluví o rozdělení motorických schopností na kondiční (též kondičně-energetické), koordinační (též koordinačně-psychomotorické) a kondičně-koordinační (též hybridní). Kondiční schopnosti určuje převážně jako faktory a procesy energetické, do kterých patří vytrvalost, síla a částí i rychlost. Za koordinační schopnosti považuje takové schopnosti, které jsou podmíněny funkcemi a procesy pohybové koordinace, spjaty s řízením a regulací pohybu. Do kondičně-koordinačních schopností zařazuje flexibilitu (pohyblivost), která se vyskytuje jak v kondičních, tak i koordinačních schopnostech.

Obr. 3: Struktura motorických schopností Zdroj: Havel, aj. 2010, s. 6

Obratnost – tento pojem se spíše vyskytuje ve starší literatuře, který byl definován různými způsoby. Např. označován jako schopnost uskutečňovat koordinačně složité pohyby, rychle si je osvojit a podle změnění podmínek je přizpůsobit. V průběhu času došlo k rozdělení obratnosti na jednotlivé schopnosti a v Německu a v evropských zemích se zavedl termín koordinační schopnosti. U nás v osmdesátých letech se používalo názvosloví obratnostní schopnosti.

Koordinační schopnosti – vyjdeme-li z dřívější definice obratnosti od Čelikovského (1990), rozumějme koordinačním schopnostem jako schopnost přesně realizovat složité časoprostorové struktury pohybu.

Měkota, aj. (1983) charakterizují koordinační schopnosti jako schopnost rychle si osvojovat nové pohyby a jako schopnost přizpůsobovat pohybovou činnost neočekávaně se měnící podmínkám.

Koordinační schopnosti jsou složitě uspořádány a úzce spjaty s mechanismy řízení a regulací pohybu, úrovní smyslových a receptorových orgánů a stavem pohybového

aparátu. Koordinační schopnosti jsou charakteristické různými operacemi příjmu, zpracování a uchovávání informací. Jejich kvalita se určuje rychlostí, přesností, pružností a jak ekonomicky a diferenciovaně tyto schopnosti probíhají. Opětovným překonáváním koordinačních nároků se tyto procesy utužují, stávají se pravidlem. Koordinační schopnosti se opírají na vrozených neurofyziologických mechanismech. Individuálně se vyvíjejí především ve sportovní činnosti (Havel, aj. 2010, s. 6, 7).

Koordinační schopnosti mají vliv na estetické pocity, radost, uspokojení z pohybu.

Stanovují úroveň využití kondičních schopností, příznivě ovlivňují již předešlé osvojené dovednosti, neboť je stabilizují a zjemňují. Zabezpečují efektivitu při přeučování, urychlují a zefektivňují průběh zvládnutí nových dovedností (Měkota, aj. 2005, s. 58).

1.2.1 Struktura koordinačních schopností

Na základě logického uvažování a zkušeností Měkoty, aj. (2005) a Čelikovského (1990) rozdělují koordinační schopnosti na několik částí, z kterých budeme v této práci vycházet.

Při jejich třídění uplatňují nejrůznější hlediska. V závěru každé koordinační schopnosti se věnujeme přiblížení (nastínění) k řecko-římskému zápasu.

1. Diferenciační schopnost

Čelikovský (1990, s. 129) ji definuje jako: „schopnost rozlišovat příslušné parametry vlastního pohybu“.

Je schopnost, která jemně rozlišuje a nastavuje silové, prostorové a časové parametry pohybového průběhu. Umožňuje vyladění jednotlivých fází pohybu a dílčích pohybů, které se projevují větší přesností, plynulostí a ekonomičností celkového pohybu. Tato schopnost se také nazývá kinestetická, neboť přijímá a zpracovává převážně kinestetické informace získané ze svalů, šlach, vazů a kloubů a díky těmto informacím je řízena pohybová činnost.

(Kinestezie – soubor pocitů umožňujících vnímání pohybu orgánů podrážděním receptorů ve svalech, šlachách, okostnici a kloubních pouzdrech). Úroveň diferenciačních schopností je dána také pohybovou zkušeností a stupněm osvojení určitého pohybu, činnosti. Vše je vázáno na předchozí získanou praxi. Do diferenciačních schopností můžeme také zahrnout zručnost, která se projevuje při jemně motorických činnostech ruky, nohy a hlavy (Měkota, aj. 2005, s. 64).

Pravidelné cvičení, trénování a pohybová praxe vedou v řecko-římském zápase ke zlepšování diferenciačních schopností. Zkvalitňováním těchto schopností dosáhne zápasník lepších sportovních výsledků. K získání tělesné a technické dokonalosti, k dosažení určité závodní výkonnosti zápasníka je bezpodmínečně nutný soustavný

a dlouhodobý výcvik, který může trvat až pět let. Zápasem se rozvíjí síla, rychlost, vytrvalost i koordinace s reakcí. Jedná se o velmi všestranný sport. Naučit se zápasit, je činnost dlouholetá. Pečlivá příprava, procvičování techniky pohybů i chvatů a následné pochopení taktiky zápasu vede zápasníka v budoucnu k lepším výsledkům. Trénink začátečníků proto probíhá velmi obezřetně. Nejprve předchází všestranná tělesná příprava, do tréninku se zařazují cviky obratnosti, gymnastiky, sportovní hry, úpolové hry a přípravné prvky ze zápasu (nácvik mostu, chvaty v pokleku a v postoji, přehozy přes záda, převaly, podtrhy, převraty atd.). Rozhodně není kam spěchat a vše musí být správně naučeno pro další navazující komplexnější cviky.

2. Orientační schopnost +

Čelikovský (1990, s. 130) říká: „Orientační schopnost umožňuje rychle a přesně zachytit všechny důležité informace o pohybové činnosti“.

Jedná se o schopnost, díky které lze rozpoznávat a měnit polohu a pohyb těla v prostoru a čase, vzhledem k definovanému akčnímu poli nebo pohybujícímu se objektu. Akčním polem je myšleno – herní plocha, jeviště, parket, ring… Objektem, který se pohybuje – spoluhráč, partner, protivník, míč. Základem této schopnosti je příjem a zpracování optických ale i kinestetických informací. Nároky na tuto schopnost se liší dle druhu sportu.

Orientační schopnost lze uplatnit i v běžném životě, např. při nákupu, při jízdě autem (Měkota, aj. 2005, s. 64).

Zápasník orientuje své vlastní pohyby podle stanovené potřeby. Uvědomuje si prostor (žíněnka a okolí). Vnímá soupeře, jeho pozici a soustředí se na jeho pohyby a reakce.

Zápasník vytváří různé pohybové akty, přetváří vypracované činnosti a přepojuje se z jedné na druhou v souladu s měnícími se podmínkami. Během řecko-římského zápasu se poloha obou zápasníků neustále mění, přičemž je důležitá kontrola zápasiště (uvědomění si členění žíněnky na pásma pasivity a aktivity). Zápasník potřebuje orientační schopnost nejen pro to, aby pracoval s pohyby soupeře, ale také, aby dokázal pracovat s prostorem.

Tato schopnost patří mezi nejdůležitější koordinační schopnosti v zápasení. Pravidelný trénink a časté soutěžení znamená více zkušeností – větší orientace.

3. Rovnovážná schopnost

Měkota, aj. (2005, s. 64) definuje orientační schopnost jako: „schopnost udržovat celé tělo (event. i vnější objekt) ve stavu rovnováhy, respektive rovnovážný stav obnovovat i při napjatých rovnováhových poměrech a měnlivých podmínkách prostředí“.

Čelikovský (1990, s. 129) ji popisuje jako schopnost „rozlišovat příslušné parametry vlastního pohybu“.

Rovnovážné schopnosti dělíme podle Čelikovského (1990, s. 130):

a) Staticko rovnováhovou schopnost, která nám vytváří podmínky udržet tělo ve vratké poloze bez lokomoce (buď se zrakovou kontrolou, nebo bez ní) s minimálními rozdíly od předepsané polohy těla. Měkota (2005) sem zařazuje stoj na pevné či labilní podložce, stoj na hlavě, stoj na rukou a plavání.

b) Dynamicko rovnováhovou schopnost jako předpoklad k uskutečnění pohybu při přesunu těla na úzké ploše nebo na pohyblivém předmětu. Zprostředkovává pohyb v nestabilní poloze. Projevuje se při lokomoci, při rotačních pohybech, při letu.

c) Balancování předmětu v labilní poloze. Důležitá je zraková kontrola, která je podmínkou všech cvičení tohoto typu.

Úkolem zápasníka je udržet své tělo nebo jeho část během zápasení, chvatů nebo během cvičení ve stabilní poloze. V průběhu rychlých a nečekaných změn polohy těla je důležité co nejdříve obnovit rovnováhu. Stabilita je dokonalá základna. Utkání v zápase se zahajuje ve stoje, oba účastníci se snaží o narušení rovnováhy toho druhého a srazit jej na žíněnku.

Zápasník má umět využívat soupeřova i vlastního vychýlení k snadnějšímu a úspěšnějšímu provádění chvatů. V zápasech se nejvíce vyskytují statická a dynamická rovnováha.

Trénink této koordinační schopnosti v řecko-římském zápase probíhá nejprve s oběma otevřenýma očima, poté s jedním okem zavřeným a nakonec s oběma zavřenýma očima.

Na počátku bývá trénink bez zátěže, následně se přidává zátěž a zanožení. (př. skok na jedné noze po nakreslené přímce, kohoutí zápasy, pohyb v dřepu, přetahy a přetlaky ve dvojicích, švihová cvičení, cvičení klamných nárazů, přítrhů, zapření a odsunutí protivníka atd.)

4. Reakční schopnost

Měkota, aj. (2005, s. 65) ji vymezuje jako: „schopnost zahájit (účelný) pohyb na daný (jednoduchý nebo složitý) podnět v co nejkratším čase. Indikátorem je reakční doba“.

Měkota, aj. (1983, s. 199) ji definují jako: „schopnost člověka zahájit pohyb na daný podnět v co nejkratším čase“.

Způsoby podnětů (signálů) mohou být odlišné, stejně tak jako pohybové odpovědi.

Nejčastějšími podněty jsou vizuální (zrakové), akustické (zvukové), taktilní (dotykové), přičemž takový zápasník využívá právě této dotykové schopnosti. Podněty rozdělujeme na jednoduché a předem známé. Odpovědi se pak dělí na standardní a předem určené, například při startu u sprintu. Indikátorem reakční schopnosti je reakční doba. Jedná se o dobu, která uběhne od vyslání podnětu k zahájení pohybu (Měkota 2005, s. 66).

Havel aj. (2010, s. 13) uvádí, že vedení vzruchu od podnětu k zahájení pohybu je nejkratší u taktilních podnětů (0,14 – 0,15 s.), nejdelší u vizuálních podnětů (0,19 – 0,21 s.) a středních hodnot dosahují podněty akustické (0,15 – 0,16 s.). Zdůrazňují, že v lidské populaci jsou velké individuální rozdíly.

V řecko-římském zápase se reakční schopnost projevuje odezvou na pohyb a činnosti soupeře. V tomto případě se jedná o vizuální podnět. Informace předávané během zápasení od trenéra lze vyznačovat jako akustický podnět. Taktilním podnětem se stává fyzický kontakt se soupeřem, chvaty a samotné zápasení. Důležité je správně, rychle a nejvhodněji reagovat na jakýkoliv pohyb a kontakt protivníka. Vzápětí zvolit taktickou a technickou odezvu.

5) Rytmická schopnost

Čelikovský (1990, s. 130) tvrdí: „Rytmická schopnost umožňuje rychle a přesně zachytit všechny důležité informace o pohybové činnosti“.

Měkota, aj. (2005, s. 67) zase popisuje rytmickou schopnost jako: „schopnost postihnout a motoricky vyjádřit rytmus z vnějšku daný, nebo v samotné pohybové činnosti obsažený“. Člení ji na schopnost rytmické percepce a schopnost rytmické realizace.

Za rytmickou percepci označujeme vnímání a reprodukci pohybových rytmů na základě zrakových, sluchových a taktilních podnětů. V jádru věci se jedná o uskutečnění rytmické formy pohybu. Důležité je také odlišovat od rytmu tempo pohybu, které určuje rychlost a frekvenci pohybu. Na druhé straně mluvíme o rytmické realizaci jako schopnosti, která vyjadřuje rytmus určitého pohybového aktu (např. driblink, střelba na koš) při vlastní pohybové činnosti. Důležitou roli zde mají kinestetické informace pro osvojení jakéhokoliv pohybu (Havel aj. 2010, s. 11, 12).

V řecko-římském zápase je důležité napodobit časové a dynamické členění pohybu a provést náležitý pohybový rytmus, který je ztvárněn ve vlastní myšlence zápasníka.

Rytmus je v zápase velmi významný, především pro vedení a chvaty. Využívat rytmickou schopnost v zápase lze například takto: Zápasník přinutí soupeře k návyku určitého rytmu pohybů (pomalé chvaty), následně je tento rytmus narušen (rychlé chvaty). Díky této změně je protivník vyveden z míry a může být proto snadnější ho porazit. Jedná se o jednu z taktických zásad zápasu. Zpravidla bývají při zahájení zápasu pomalé rytmické pohyby, které se změní při chybě protivníka na rychlé.

6) Schopnost sdružování

Měkota, aj. (2005, s. 70) definuje tuto schopnost jako „schopnost navzájem propojovat dílčí pohyby těla (končetin, hlavy, trupu) do prostorově, časově a dynamicky sladěného pohybu celkového, zaměřeného na splnění cíle pohybového jednání“.

Havel, aj. (2010, s. 12) tvrdí, že těmito schopnostmi chceme záměrně strukturovat pohyby jednotlivých částí lidského těla, propojovat je a spojovat. Jedná se o důležité základy pro veškeré sportovní činnosti a vévodí při řešení koordinačně těžkých úkolů, které se více vyskytují např. v gymnastice, sportovních hrách, ale i v plavání.

Řecko-římský zápas je velmi koordinačně obtížný. Zápasník během boje vystřídá mnoho náročných pohybů. Nejprve je potřeba se tyto pohyby správně naučit, což není jednoduché. Můžeme říci, že se jedná o složitější gymnastickou průpravu, a ta potřebuje k osvojení mnoho času a píle. Když začne zápasník pohyby zvládat bezchybně, může začít s jejich kombinování, propojováním. Během zápasu je třeba zakomponovat i vztah vzhledem k soupeři, který svým působením mění pohyby i jejich obtížnost. Projevem schopnosti sdružování může být i například provádění složitých pohybů a přitom sledovat prostor, ve kterém se zápasník nachází. Hlavním úkolem zkušeného zápasníka je zkoordinovat a zorganizovat si pohyby celého svého těla tak, aby únava nepřišla dříve než by chtěl. Pohyby by proto měly být provedeny smysluplně a co nejekonomičtěji, s cílem zvítězit.

7) Schopnost přestavby

Měkota, aj. (2005. s. 71) říká, že to je „schopnost adaptovat či přebudovat pohybovou činnost podle měnících se podmínek (vnějších i vnitřních), které člověk v průběhu pohybu vnímá nebo předjímá. Schopnost přestavovat pohybovou činnost podle měnícího se zadání“.

Měnící se podmínky mohou být méně či více očekávány, nebo se mohou objevit náhle a překvapivě. Tyto změny vznikají např. při měnícím se terénu, při činnosti soupeře v zápasení, vyvíjející se herní situace ve fotbale. Drobné změny situací se mohou řešit přizpůsobováním během pohybové činnosti díky změnám v časových, prostorových a silových parametrech. Kdežto velké a důležité změny situace mohou vést k zastavení pohybové struktury a pokračovat zcela jiným způsobem. Tato schopnost je ve značné míře založena na rychlosti, přesnosti vnímání situačních změn a na pohybové zkušenosti (Havel, aj. 2010, s. 12, 13).

Úkolem každého sportovce, tedy i zápasníka, je adaptace na změnu. Schopnost přestavby se ve větším měřítku objevuje právě při zápasení. Při rychlé reakci

a reorganizaci pohybů dle činnosti soupeře je zaručeno, že si zápasník dobře povede.

Nemusí se jednat pouze o pohyby soupeře, ale například i přechod z fáze obranné na útočnou a opačně. Správnost přestavby pohybů spočívá na rychlém tempu, přesnosti vnímání a také na předvídání změn. Proto je důležitá u zápasníka pohybová praxe a pravidelný trénink. Přebudování pohybů je někdy spojeno i s únavou zápasníka. Zvolí-li pomalé a méně náročné pohyby, chvaty, než rychlé a obtížné, vyčerpání se dostaví později, jak bylo plánováno. Schopnost přestavby lze vidět i v případě zadání změn pohybů doporučených trenérem.

1.2.2 Vývoj koordinačních schopností v období pubescence (11-15 let) Kapitola je věnována období staršího školního věku z hlediska vývoje koordinace, neboť hlavní zaměření je na žáky navštěvující druhý stupeň základní školy.

Období pubescence lze charakterizovat jako etapu koordinační instability a koordinační přestavby. Jedná se o dobu nejbouřlivější fáze přeměny dítěte v dospělého člověka. Tempo rozvoje koordinačních schopností se velmi zřetelně zpomaluje, zastavuje a často i dochází k dočasnému regresu. Pro toto období je typická koordinační rozkolísanost. Důvodem jsou morfologicko-funkční změny a zvýšená hormonální aktivita, které mají za následek růst dlouhých kostí a dochází také k transformaci tělesných proporcí (relace výška-hmotnost, břemeno-síla, síla-páka) (Kohoutek, aj. 2005, s. 35).

U dívek působí nepříznivěji hormonální vlivy než u chlapců. U obou pohlaví se projevují i proměny psycho sociální. V jemné motorici se výrazně zdokonaluje koordinace rukou a schopnost souhybů (rozvoj kinesteticko-diferenciační, prostorově orientační a rytmické schopnosti) (Měkota, aj. 2005, s. 74).

Období po 12. roce života se zpravidla projevuje nízkou dynamikou. Do 12 let mají dívky i chlapci stejné koordinační předpoklady, avšak dívky dosahují koordinační zralosti dříve. Chlapci tento rozdíl doženou v 13. roku života a udrží si ho až do dospělosti. Není jistě bez zajímavosti, že u dětí, které pravidelně cvičí a trénují, dochází k menší míře zhoršení koordinačních schopností (Kohoutek, aj. 2005, s. 35).

V období pubescence se zhoršuje hlavně schopnost přesnosti a plynulosti pohybů.

Mnoho pohybů, které byly před pubescencí harmonické a ekonomické, bývají v období staršího školního věku těžkopádné a nekoordinované. Z hlediska dynamiky pohybu lze pozorovat nepřiměřenou kontrakci svalů antagonních, motorický pohyb je proto strnulý.

Často se také projevuje tzv. svalová ochablost. Pubescent je v tomto období motoricky neklidný a vyznačuje se neuvědomělými pohyby. Ke konci pubescence převládá u dívek

zaoblenost a plynulost v pohybech, zatímco u chlapců obráží větší síla, kterou chtějí zvyšovat (Čelikovský 1990, s. 41, 42).

1.2.3 Všeobecné prostředky rozvoje koordinačních schopností

Orientace na rozvoj koordinačních schopností je optimální v dětství, neboť právě v tomto období se projevuje menší pud sebezáchovy. Mladší děti se nebojí provádět pohyby v prostoru, například salta, přeskoky, přemety a další. Toto období však končí nástupem puberty, kdy se instinkt sebezáchovy zvyšuje. Z hlediska všestranného rozvoje koordinačních schopností platí jedno základní pravidlo „raději více a v jednodušší podobě, než méně a dokonale“ (Peřič 2004, s. 71).

Všeobecné tréninkové metody a prostředky k zlepšení základní úrovně koordinace:

 volit koordinačně složitá, záludná a neobvyklá cvičení – např. akrobatické cviky, cviky s nářadím, manipulace s předměty (míč, tyč, švihadlo).

 provádět cvičení v různých obměnách – např. přemety stranou z místa, z rozběhu,

 kombinace osvojených pohybových dovedností – např. akrobatická sestava – rondát, přemet vzad, salto vzad, štafetové hry, různá cvičení s míčem.

 současné provádění několik činností – např. vedení míče a sledování spoluhráčů i soupeřů v jedné chvíli (časová tíseň); úpolové sportovní disciplíny (přetahy, přetlaky, odpory).

 rovnovážné cviky – např. balancování na jedné noze se zavřenýma očima; chůze vzad po linii, piruety, doskoky do pevného postavení, stoj a chůze na rukou, použití pomůcek – skateboard, chůdy, velký míč, pevné, šikmé a překlápějící se kladiny.

 gymnastické cviky – např. skoky na trampolíně, skoky do vody, přeskoky přes kozu, cviky na kruzích, na hrazdě, na kladině atd. (Perič 2004, s. 72-73).

1.2.4 Speciální prostředky rozvoje koordinačních schopností

Po absolvování všeobecných metod pro rozvoj koordinace následují prostředky, které se specializují přímo na určitou pohybovou aktivitu (sport), který chceme zdokonalovat.

Speciální trénink můžeme rozdělit do tří zásad:

 cvičení s dodatečnými informacemi – jedná se o změny v průběhu cvičení, které jsou náročné na situační rozhodování, tzn., že sportovec nemá dopředu daný způsob řešení konkrétní situace, ale rozhoduje se až v konečném okamžiku. Sportovec se dozvídá až

 cvičení s dodatečnými informacemi – jedná se o změny v průběhu cvičení, které jsou náročné na situační rozhodování, tzn., že sportovec nemá dopředu daný způsob řešení konkrétní situace, ale rozhoduje se až v konečném okamžiku. Sportovec se dozvídá až