Zanedbávání dítěte

V mnohoproblémových rodinách dochází často ke špatnému zacházení s dětmi, jehož nejčastější a nejrozšířenější formou je zanedbávání dítěte. Kumulují se v nich důsledky různých osobních i sociálních znevýhodnění, které rodičům brání v řádné péči o děti a patří sem např. osobnostní anomálie, duševní nemoci, závislosti na návykových látkách,

18

nezaměstnanost, chudoba aj. Ne však všechny příčiny špatného zacházení rodičů s dětmi, lze vysvětlit osobními anomáliemi nebo tím, že rodiče pouze kopírují negativní vzorce chování, které zažili jako děti. Stres, který momentálně rodinu ovlivňuje, může být spouštěcím mechanismem nevhodného chování rodiče, které by za jiných podmínek měl pod kontrolou (Matoušek, 2010, s. 30).

Podle Matějčka (In Dunovský , 1995, s. 87-88) je nutné rozlišit psychickou deprivaci od zanedbávání. Deprivace je vymezována jako důsledek životní situace, kdy po dlouhou dobu nejsou uspokojovány psychické potřeby dítěte, přičemž může být různého stupně a závažnosti. Oproti tomu zanedbáváním jsou podle Matějčka míněny následky nedostatku výchovy v prostředí socioekonomicky nízké úrovně. Jde o prostředí s nedostatečnou hygienou, výchovou a bez vzorů, podle nichž by se mohlo dítě ve svém vývoji orientovat.

Dítě nenavštěvuje školu a jeho vývoj je tak vážně narušen. Dále Matějček píše, že:

Zanedbávaným dítětem se v pojmu CAN (…) míní dítě, jež se ocitá v situaci, kdy je akutně a vážně ohroženo nedostatkem podnětů důležitých k svému zdravému fyzickému i psychickému rozvoji. Obecně pak platí, že při posuzování tohoto jevu je nezbytné zohlednit aktuální stav dané společnosti, její kulturní vyspělost, tradice, zvyky a hodnoty. Také je důležité každý případ řešit individuálně s ohledem na stav dítěte a konkrétní podmínky.

Samozřejmě, že některé z těchto podmínek se mohou vyskytovat v každé domácnosti, ale přetrvávání a větší výskyt těchto faktorů je podstatný pro nějaký stupeň zanedbávání.

Matějček (In Dunovský, 1995, s. 90-95) pak rozlišuje podmínky, za kterých dochází k zanedbávání na vnější činitele:

 ztráta matky a osiření dítěte

 nepřítomnost otce

 výchova dítěte pouze jedním z rodičů

 ztráta obou rodičů

 nízká socioekonomická úroveň

 rodina s velkým počtem dětí

 alkoholismus.

Mezi ohrožující vnitřní činitele pak Dunovský zařazuje:

 citovou nezralost matky, otce, příp. obou

 povahovou nevyspělost matky, otce, příp. obou

 rodiče trpící duševní nemocí či poruchou

 vychovatelé s hlubší či lehčí formou mentální retardace

19

 rodiče s pohybovou invaliditou

 rodiče některých etnických skupin

 zvláštní životní postoje, praktiky, zásady, typické pro určité náboženské sekty Pravidlem však bývá kombinace výše uvedených podmínek.

Mühlpachr (2008, s.145) pak specifikuje formy zanedbávání takto:

 tělesné zanedbávání - spočívá v selhání při zabezpečení tělesných potřeb dítěte (např.

neposkytování přiměřené výživy, oblečení, přístřeší, nedostatečná zdravotní péče, ochrana apod.)

 zanedbávání výchovy a výživy – jde o selhání v zabezpečování všech možností vzdělávání dítěte (např. neustálá absence dítěte ve škole, nepřiměřená dětská práce apod.)

 psychické zanedbávání - týká se rozvoje poznávacích a emočních funkcí, vyznačuje se tedy psychomotorickým opožděním dítěte, především vývoje řeči a sociálních dovedností.

Podle Matouška (2013, s. 363-365) nebývá zanedbávání věnována potřebná pozornost, a to přestože může mít velmi vážné následky přetrvávající do dospělosti. Dospělí v dětství zanedbávání jsou mnohem více náchylní k závislostem, depresím, k posttraumatické stresové poruše, která se projevuje souborem potíží v psychické, emocionální i zdravotní oblasti. Děti pak trpí pocity úzkosti, strachu, zloby, smutku, poruchami spánku, výkyvy nálad apod.

Bechyňová, Konvičková (2008. s. 39) k této problematice uvádí, že je někdy obtížné zjistit, zda pečovatelé poskytují nedostatečnou péči dětem v důsledku jejich nepříznivé sociální situace, nebo zda jde o záměrné jednání. Proto by měly všechny služby na podporu zanedbávaného dítěte nejdříve stabilizovat sociální situaci v rodině, následně pak pomáhat a podporovat rozvoj rodičovských dovedností v péči o dítě.

3 Sociální práce s rodinou

Podle Smutkové (2007, s. 33) je sociální práce s rodinou jedním z mnoha nástrojů realizace rodinné politiky, jež rodiny podporuje pomocí mnoha různých forem intervencí, od prevence až po případovou sociální práci s konkrétní rodinou. Rodina je v současnosti příjemcem širokého spektra sociálních služeb a v rámci pomáhajících profesích je podporována v mnoha směrech.

20

Matoušek (2008, s. 14) pak vymezuje pojem práce s rodinou jako: Úžeji zaměřené aktivity organizované pro jednu rodinu nebo skupinu rodin (např. poradenství pro rodiny adoptující děti, poradenství rozvádějícím se rodičům, osvětové skupiny pro rodiče dětí užívajících návykové látky), nebo jako rodinnou terapii napomáhající při zlepšení fungování rodiny, rodinné komunikace apod.

V současné době se s prací s rodinou setkává takřka každý sociální pracovník. Jde o rodiny s různorodými problémy, které mají často složité příčiny a odlišné projevy. A vzhledem k tomu, že každá rodina je specifická a odlišná, eventuální shodné znaky problémové situace nezaručují nutnost řešit problémy stejným způsobem u všech rodin. Dnes se již sociální práce s rodinou neorientuje pouze na řešení problémů uvnitř rodiny, ale především na pomoc a podporu rodinám při začleňování do společnosti a při zabraňování jejich sociální exkluze (Smutková, 2007, s. 36-37).

Matoušek (1997, s. 88) obecně vymezuje některá kritéria, jež odlišují různé formy sociální práce s rodinou a uvádí: Rodina je v některých případech předmětem zájmu profesionála jako jeden celek, v jiných případech se profesionál snaží prací s rodinou vytvořit přijatelné podmínky pro život jednoho jejího člena. V některých případech může rodina intervenci odmítnout, v některých ne. V některých případech rodina sama definuje problém, který má být řešen, v jiných případech definuje problém rodiny profesionál.

Smutková (2007, s. 36) dále cituje Levickou, podle níž se obecně u rodin jako klientů sociální práce můžeme setkat se čtyřmi základními problémovými okruhy, přičemž každý z nich vyžaduje jiný přístup:

 rodiny mající problém s úplností,

 rodiny v hmotné nouzi a v sociální nouzi,

 rodiny s minimálně jedním nezaměstnaným členem, závislým členem, dále s členem páchajícím trestnou činnost, těžce nemocným, ale také s dětmi s poruchami chování,

 rodiny, v nichž dochází ke změně vnitřní struktury (např. rozvod, doplněné rodiny).

K tomuto je nutné uvést Matouškovu specifikaci, jež se domnívá, že v současné době se sociální pracovníci setkávají především s klinickými rodinami, a tyto pak vymezuje Matoušek (2008, s. 177) jako rodiny, které byly nebo jsou kvůli svým problémům v kontaktu s pomáhající nebo represivní institucí. Jedná se o tyto typy: rodina se zanedbávaným, případně týraným dítětem, rodina se zneužívaným, případně týraným dospělým, rodina s tělesně postiženým členem, rodina mladistvého delikventa, rodina svobodné matky, rodina se členem závislým na drogách, případně patologickým hráčem, rodina v rozvodu apod.

(Matoušek, 1997, s. 97).

21

Matoušek,Pazlarová (2010, s. 29-30) cituje Minuchina, jehož 10 základních zásad pro práci s rodinou shledává velmi přínosnými:

 Rodina je sociální systém, v němž se jednotliví členové chovají podle vymezených pravidel, a návštěva rodiny ukazuje pouze jejich předvídatelné chování.

 Hodnocení rodin by mělo obsahovat také odlišné vzorce chování, byť zřídka v rodině používané.

 Pracovník si musí uvědomit, že problematický člen rodiny je zároveň součástí sítě rodinných vztahů.

 Úkolem pracovníka je pomoci rodině vyrovnat se s přechodem mezi obdobími, které vyžadují změnu stávajících rodinných vzorců chování.

 Je nutné, aby si pracovník po vstupu do rodiny zachoval odstup a vlastní náhled na problém.

 Na počátku práce s rodinou by měl pracovník především zjistit, co je z pohledu rodiny problém a co se jí naopak jeví v pořádku., k čemuž je zapotřebí především – naslouchání, pozorování, sběr informací, schopnost vnímání skutečnosti z různých pohledů.

 Sociální pracovník má napomáhat rodině ke změně nefunkčních vzorců chování a hledat nové, vést členy rodiny k posilování vzájemných vztahů.

 Pracovník se musí při práci s konflikty v rodině soustředit na její silné stránky a tím ji posilovat.

 Pokud se podaří pracovníkovi ukázat rodině, že oni sami si dokáží pomoci, jeho role se mění na méně důležitou, hlavní aktivitu při řešení problémů přebírá rodina, potom je intervence účinná.

 Pracovník si musí uvědomit důležitost širší rodiny jako zdroje pomoci a podpory a pracovat s tím.

Spektrum problémů při práci s rodinou, na které je nutno reagovat, se neustále rozšiřuje, proto je potřeba neustále prohlubovat a rozšiřovat také vzájemnou spolupráci pomáhajících subjektů, tak jak píše Janebová (Sociální práce/Sociálna práce,2/2011, s. 17): V sociální práci je týmová spolupráce mezi pracovníky více organizací velmi podstatnou podmínkou pro naplňování cílů sociální práce, ale zároveň je také procesem, který není úplně jednoduchý.

22