Poděkování
Děkuji vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Janě Pittnerové za čas, jež mi věnovala, odborné vedení, trpělivost a mnoho cenných rad a podnětů. Poděkování však také patří mé rodině za toleranci, pochopení a podporu během celého studia.
Název bakalářské práce: Sociální práce s ohroženou rodinou Jméno a příjmení autora: Jana Srbová
Akademický rok odevzdání: 2015/2016
Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jana Pittnerová
Anotace
Bakalářská práce se zabývá problematikou ohrožených rodin. Cílem bakalářské práce je charakterizovat nejčastější příčiny ohrožení rodin na Českolipsku a zmapovat postup sociálních pracovníků při řešení krizových situací rodin. Dílčím cílem je pak charakteristika ohrožených rodin ve výše uvedené lokalitě. Bakalářská práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část, přičemž v teoretické části jsou vymezeny základní pojmy vztahující se k tématu rodina, obsahuje také kapitoly o sociální práci s rodinou, jejím právním rámci a službách, které jsou rodinám obecně poskytovány. V praktické části byl realizován průzkum s použitím dvou metod, a to analýzy spisové dokumentace a dotazování. Byly zjišťovány bližší informace o ohrožených rodinách, častých příčinách jejich ohrožení, postupy a intervence zainteresovaných institucí.
Klíčová slova: rodina, ohrožená rodina, sociální práce s rodinou, sanace rodiny, syndrom CAN
Title of the Bachelor Thesis: Social Work with family at Risk Name and surname of the author: Jana Srbová
The academic year of submission: 2015/2016
Leading writer of the Bachelor Thesis: Mgr. Jana Pittnerová
Annotation
The Bachelor Thesis is discussing the problematics of families in danger. The Thesis is meant to concretize the most common causes and sources of social problems in families in the Česká Lípa area and to map the various possible ways of help from social workers. The main point of the Thesis is to characterize socially problematic families in the given area. The Bachelor Thesis is divided into a theoretical and a practical part. The theoretical part consists of basic terms concerning the topic of family, as well as of chapters discussing social work with families, its legal scope and the services, that are most commonly provided to the socially unstable and problematic families. The practical part of the Thesis consists mainly of completed research realized by two methods, which are an analysis of written documentation and questioning. More specific information about families in social instability, the main entering causes, ways of help by social workers or different possibilities of intervention by social institutions have been searched and here in written.
Keywords: family, family at risk, social work with family, family rehabilitation, CAN syndrom.
7 OBSAH
ÚVOD………..……….………9
TEORETICKÁ ČÁST………..……….……...10
1 Rodina……….………...……….……….10
1.1 Definice rodiny……….………….…….……….10
1.2 Současná rodina……….….…….………10
1.3 Funkce rodiny……….….……….……...11
1.4 Typologie rodin…….…...………..……….13
2 Ohrožená rodina………...14
2.1Vymezení pojmu………..………14
2.2 Mnohoproblémové rodiny………...15
2.3 Syndrom CAN……….16
2.3.1 Zanedbávání dítěte……….……17
3 Sociální práce s rodinou……..……..………19
3.1 Vybrané přístupy v sociální práci s rodinou…………..………..22
3.1.1 Systemický přístup……….…..22
3.1.2 Přístup orientovaný na úkoly……….……..23
3.2 Legislativa v oblasti ochrany dítěte………..………..…….24
3.2.1 Mezinárodní úprava……….…...24
3.2.2 Ústavní předpisy……….……25
3.2.3 Vnitrostátní předpisy……….…….25
4 Sanace rodiny a její cíle………...…26
4.1 Definice sanace rodiny………..………..…………....…26
4.2 Sanace jako vhodné řešení………..………..…….….28
4.3 Podmínky sanování rodiny……..………..……….……28
4.4 Klienti sanování………..………..……….….29
4.5 Vybrané poskytované služby………..………..……….….30
4.5.1 Preventivní program……….…….30
4.5.2 Poradenství……….…...30
4.5.3 Terapeutické služby……….…….31
4.5.4 Krizové služby………..31
4.6 Metody práce využívané při sanaci rodiny….……..……..………32
8
PRAKTICKÁ ČÁST……….…………33
5 Průzkumové šetření ………..….…..……….……….33
5.1 Cíl a hypotézy……..……… ….33
5.2 Metody a technika sběru dat……….……….………33
5.3 Základní východiska průzkumového šetření….……….………...34
5.4 Časový harmonogram a etika průzkumu….….……….35
5.5 Vzorek respondentů……..……….36
6 Vyhodnocení průzkumového šetření…………..……….………...36
6.1 Vyhodnocení analýzy spisové dokumentace……....……….36
6.2 Vyhodnocení dotazníku………..………...43
7 Vyhodnocení stanovených hypotéz…….……….47
ZÁVĚR………..……….48
NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ DO PRAXE………..………..49
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY………..………...50
SEZNAM PŘÍLOH………..……….53
9 ÚVOD
Rodina vznikla na počátku lidských dějin jako ochranné společenství, které chrání její členy před vnějším nebezpečím a měla by být místem uspokojování potřeb dětí a rodičů.
Každé dítě má právo vyrůstat v harmonickém rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Ne však všechny děti mají to štěstí, mnoho z nich je ohroženo lhostejným či negativním chováním rodičů, popřípadě jiných členů rodiny. V současné době se také rozpadá značné množství manželství, je vysoká nezaměstnanost, v rodině se tedy mohou vyskytovat problémy, jež spolu souvisí a kumulují se, rodina přestává plnit své funkce a není schopna sama řešit tyto problémy. Je tedy nutné jí poskytnout odbornou pomoc se zaměřením na eliminaci rizika ohrožení dítěte. A o tomto tématu pojednává bakalářská práce, jejímž hlavním cílem je charakterizovat nejčastější příčiny ohrožení rodin na Českolipsku a zmapovat postup sociálních pracovníků při řešení krizových situací rodin.
Teoretická část bakalářské práce se zabývá vymezením pojmů rodina, ohrožená rodina, mnohoproblémová rodina a s tím souvisejícími definicemi funkce rodiny, její typologie a poruchy. Podstatnou část tvoří kapitoly o sociální práci s rodinou, jejím právním rámci a o vybraných metodách sociální práce s rodinou a sanaci rodiny, které jsou považovány za významnou podporu a pomoc dysfunkčním rodinám. Pozornost je také věnována službám, které jsou těmto rodinám obecně poskytovány.
Praktická část je zaměřena na ověřování stanovených hypotéz, jejich následné vyhodnocování za použití dvou metod a to dotazováním a analýzou spisové dokumentace, pomocí níž lze nahlédnout hlouběji do konkrétních případů rodin a zjistit příčiny vzniku ohrožení rodin, vstupy a intervence jednotlivých institucí.
Předpokládaným přínosem porozumění problematiky může být pomoc při předcházení situacím ohrožení dětí a celých rodin nebo při řešení již vzniklých situací.
10 TEORETICKÁ ČÁST
1 Rodina
1.1 Definice rodiny
Rodina bývá vymezována mnoha definicemi, přičemž každá z nich pohlíží na rodinu z jiného pohledu. Hartl (2000, s. 512) vymezuje rodinu z psychologického hlediska jednoduše a stroze jako:Společenskou skupinu spojenou manželstvím nebo pokrevními vztahy a odpovědností a vzájemnou pomocí.
Matějček (1992, s. 34-35) vnímá rodinu jako systém, jehož jednotliví členové představují prvky systému, které jsou ve vzájemných interakcích a vztazích, přičemž hovoří o síti vztahů.
Dle něj nemůžeme rodinu poznat pouze na základě poznání jednotlivce, protože chování každého z nich významně ovlivňuje ostatní členy rodiny.
Matoušek, Pazlarová (2010, s.12-13) však zastávají názor, že v současné době nelze rodinu přesněji definovat, neboť v naší současnosti se objevuje mnoho jejích různých forem, tyto kombinace bývají velmi různorodé a nelze je tedy vměstnat do jedné definice poplatné pro všechny stejně.
A Matoušek (2010, s. 13) pak spíše než o rodině hovoří o rodinném soužití, jehož podstatou je citová vazba mezi dospělými, kteří spolu žijí. Tito pak mohou být opačného i stejného pohlaví. Podle Matouška lze tedy rodinu chápat jako kombinaci biologického příbuzenství, legalizovaných i nelegalizovaných vztahů mezi dospělými, i mezi dospělými a dětmi, či mezi samotnými dětmi.
Ovšem nejvýstižnější a také hlavně zažitou se jeví a je považována definice z Velkého sociologického slovníku (1996, s. 940), která zní: Obecně původní a nejdůležitější společenská skupina a instituce, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou a jejímiž hlavními funkcemi je reprodukce, trvání lidského biologického druhu a výchova, respektive socializace potomstva, ale i přenos kulturních vzorů a zachování kontinuity kulturního vývoje.
1.2 Současná rodina
Matoušek (2013, s. 302) považuje současnou rodinu za nestabilní a malou, jež se v obtížném období stává závislou na státu a jiných zdrojích.
Rodina prošla během historického vývoje výraznými změnami.
11
Charakteristické znaky současné rodiny pak uvádí Kraus (2008, s. 83-86):
Demokratizace uvnitř rodiny- došlo ke změně v rolích uvnitř rodiny. Muž pozbyl výsadního postavení, žena získala některá práva dříve náležící muži. Změnilo se i postavení dětí, které se výrazněji podílí na organizaci rodinného života. Vztahy v rodině jsou více partnerské.
Zmenšení rodiny – zvyšuje se počet lidí, kteří žijí osamoceně a také počet osamělých žen s dětmi.
Izolovanost rodiny – rodina žije často uzavřena před okolním světem v důsledku snížení významu a důležitosti kvalitních sousedských vztahů a také ve snaze uniknout před konzumním životem dnešní společnosti.
Dezintegrace rodiny – v rodinách jednoznačně ubývá společně strávených chvil, možností sdělovat si zážitky i starosti. Členové rodiny spolu čím dál méně hovoří, střetávají se sporadicky, partneři se často ve volném čase věnují svým zálibám, koníčkům apod.
Rozvodovost – rozpadá se téměř každé druhé manželství a mnoho dětí tak ztrácí kontakt s jedním z rodičů. Partneři tedy uzavírají nová manželství, nezřídka opět nefunkční a dětem se tak „střídají“ rodiče.
Dvoukariérový model rodiny – je výsledkem emancipace, někdy však pro rodinu natolik nepřijatelný, že vede k jejímu rozpadu.
Diferencovanost rodin podle socioekonomické úrovně – velmi často jsou problémy řešeny půjčkami, což vede k neúměrnému zadlužování rodin a následně pak k sociálnímu vyloučení.
Přesto se Dunovský (1999, s. 9) domnívá, že: Rodina je tou nejvýznamnější součástí společenské mikrostruktury, kde se procesy začleňování jedince realizují. Právem bývá proto rodina označována jako průsečík života jedince a společnosti.
1.3 Funkce rodiny
Během vývoje prošly funkce rodiny významnými změnami, přesto rodina zaručuje i nadále nezastupitelné funkce, které může poskytnout pouze ona. Kraus (2008, s. 81-83) uvádí šest základních funkcí:
1) Biologicko-reprodukční funkce: tato funkce je důležitá pro jednotlivce i pro společnost jako celek a Kraus tím míní skutečnost, že společnost potřebuje pro svůj úspěšný vývoj stabilní reprodukční základnu.
12
2) Sociálně-ekonomická funkce: rodina je považována za důležitou součást ekonomiky, přičemž zapojení do ekonomiky probíhá prostřednictvím výkonu zaměstnání a spotřebitelských aktivit.
3) Ochranná funkce: tato funkce má význam v tom, že dochází k uspokojování životních potřeb (biologických, hygienických, zdravotních) všech členů rodiny a to s rostoucí participací rodiny na plnění této funkce.
4) Socializačně výchovná funkce: tato funkce spočívá v tom, že rodina zajišťuje postupné začleňování svých členů do společnosti, přičemž nejvýznamnější úlohu zastává příprava dětí a mladistvých do běžného života. Neméně významnou roli hraje působení mladší generace na starší. Dítě si v rodině osvojuje základní návyky a způsoby chování běžné ve společnosti, přejímá hodnoty, určité postoje.
5) Rekreační, relaxační a zábavná funkce: velmi významná funkce v tom, že rodina pamatuje také na odpočinkové aktivity svých členů, ale také na společně strávený čas, což má obecně klesající tendenci.
6) Emocionální funkce: tato funkce bývá považována za klíčovou a nenahraditelnou.
Rodina poskytuje citové zázemí, pocit lásky, jistoty a bezpečí. Emocionalita je důležitá pro dospělé i děti, pouze v jiné podobě. Je důležité si uvědomit, že dítě vnímá pozitivní, ale i ty negativní emoce. Není schopno se přizpůsobit situacím, kdy je přísun citu narušen, např. rozvodem rodičů. Podle Matějčka (1992, s. 118) se děti z rozvedených manželství od ostatních zřetelně odlišují. Ve zvýšené míře se u nich objevují následky psychických traumat, frustrací a konfliktů, což se projevuje vysokým výskytem neurotických rysů. A je velmi alarmující, že jak uvádí Kraus (2008, s. 83): Přibývá rodin, které tuto funkci (z důvodů rozvodů, dezintegrace, zaneprázdněnosti atd.) plní jen s velkými obtížemi, resp. neplní téměř vůbec. Narůstá počet dětí citově deprivovaných, nebo i týraných).
Pro hodnocení situace v rodině může pomáhající pracovník využít několik základních ukazatelů funkcí rodiny tak, aby práce s rodinou byla co nejefektivnější:
kulturní a hodnotová orientace rodiny,
nasycení základních potřeb jednotlivých členů rodiny – jídlo, ošacení, teplo, bezpečí...,
stav domácnosti z hlediska potřeb členů rodiny,
funkčnost rodičovského systému – kvalita vztahu k dětem, ohraničenost systému rodičů vůči dětem (kvalita vztahu k dětem, akceptace, disciplína…),
13
hodnocení vývoje dětí – emocionální vývoj, sociální vztahy, postoj ke škole a studijní výsledky,
funkčnost manželského systému – emocionální bilance, společné zájmy, dlouhodobé konflikty a jak je rodina řeší,
vztahy členů rodiny k širšímu příbuzenstvu,
vztahy k institucím pro rodinu důležitých (úřady, zaměstnavatel, škola apod.),
jiné důležité vztahy – sousedé, přátelé apod.,
zaměstnání rodičů, jeho perspektiva, spokojenost v práci,
materiální zdroje rodiny a způsob nakládání s nimi,
komunikační styl – jasnost, participace, řešení neshod, emocionální vztahy apod.
(Matoušek, 2008, s. 193).
1.4 Typologie rodiny
Vzhledem k názvu a stanovenému cíli bakalářské práce je nutné také uvést typologii rodin, která je konstruována pro potřeby sociálních pracovníků a opírá se o znaky fungování rodin.
Je to klasifikace podle Voilandové a Buellema, které ve svém díle uvádí Matoušek (2008, s.
194-195).
Perfekcionistické rodiny (represivní, úzkostně neurotické, utažené rodiny) – vyznačují se nadměrným zdůrazňováním požadovaného chování, přičemž důsledkem překročení norem je značná úzkost. S většinovou společností souhlasí, od svých členů požadují úspěch téměř ve všem, považují se sice za značně ovlivnitelné, avšak do svých problémů odmítají většinou kohokoliv vtahovat.
Nepřiměřené rodiny (nezralé, neadekvátní, dětinské, externě závislé) –rodina spoléhající při řešení problémů (zajišťování financí, nakládání s nimi, výchova dětí) na pomoc zvenčí. Tato rodina nezvládá vyhodnocovat současnou situaci a chybí jí schopnost předvídat, co se stane v budoucnosti. Při kvalitním a dlouhodobém vedení bývají tyto rodiny ovlivnitelné.
Egocentrické rodiny (prestižní, chladné, rozštěpené rodiny) – tyto rodiny se vyznačují skutečností, že jeden nebo oba rodiče jsou zásadním způsobem pohlceni svou společenskou kariérou, přičemž nedostatek financí jí ale nehrozí. Jedinec má v této rodině hodnotu pouze v případě, když uspokojuje potřeby druhých nebo rodinu dobře reprezentuje. Problémy mezi manžely jsou častým jevem, dochází
14
mezi nimi i k násilí, které je však většinou skryto. U dětí se vyskytuje absence školní docházky a jiné nedelikventní projevy, někdy psychiatrické obtíže. Prognóza odborných intervencí je nejistá, také proto, že členové rodiny mají sklon tyto intervence zneužívat ke svým účelům.
Asociální rodiny (impulzivní, agresivní, deviantní, delikventní) – obtížně se hodnotově i sociálně zapojují do běžné společnosti. Vztahy uvnitř rodiny jsou mělké, nezodpovědné, své potřeby členové rodiny uspokojují bez ohledu na platné normy. Svazek mezi dospělými i narození dětí bývá impulzivní, členové těchto rodin se dokonce dětí zříkají a dávají je k adopci. V rodině může docházet k zanedbávání, zneužívání i týrání dětí. Dospělí nechodí pravidelně do zaměstnání, časté je zneužívání návykových látek, zejména alkoholu. Prognóza odborných intervencí není dobrá, měly by při ní být stanoveny realistické cíle a postupovat po dílčích úkolech.
Použití této typologie při práci s rodinou by mělo být pouze orientační a nemělo by sloužit ke zdůvodnění represivních zásahů nebo neochoty pracovníka angažovat se při řešení problémů v rodině (Matoušek, 2008, s. 194-196).
2 Ohrožená rodina
Děti v ohrožených rodinách byly vždy považovány za skupinu dětí vyžadující zvláštní pozornost s naléhavou nutností poskytnout těmto dětem takovou péči, aby jim byl v co nejvyšší míře umožněn příznivý vývoj a zajištěny jejich základní potřeby.
2.1 Vymezení pojmu
Podle Matouška (2013, s. 302) jsou ohrožené rodiny ty: Ve kterých rizikové faktory nejsou dostatečně vyvažovány působením protektivních faktorů či vlivem dalších zdrojů. Potom hrozí rozpad rodiny anebo závažná jiná újma někomu z rodiny, přičemž uvedené faktory specifikuje:
rizikové faktory - jsou faktory ohrožující pospolitost rodiny, příp. určitého člena rodiny (např. alkoholismus, nevěra, násilí v rodině, ale také žárlivost apod.),
protektivní faktory – tyto faktory napomáhají rodině zvládat obtížné situace (např.
nezdolnost, sociální inteligence dítěte apod.),
další zdroje – tyto faktory zahrnují protektivní faktory, materiální zdroje, ale také vzdálenější členy rodiny, spolupracovníky, dobrovolníky, profesionály apod.
15
Srozumitelné a jednoduché vymezení tohoto pojmu také poskytuje Metodické doporučení MPSV (2009, s. 5): Rodina, jejíž základní funkce nejsou dostatečně zabezpečeny a rodina takovou situaci není schopna vyřešit vlastními silami a dále vymezuje nejčastější problémy ohrožených rodin:
sociokulturní znevýhodnění rodiny a jeho projevy,
zdravotní znevýhodnění některého z členů rodiny,
ohrožení chudobou a sociálním vyloučením,
nedostatek schopností a dovedností, popř. motivace, vztahové problémy apod.,
výchovné a výukové problémy dětí,
odebrání dětí z rodiny do ústavního zařízení a podpora rodičů při získávání dítěte zpět do rodiny.
Knausová (Sociální práce/Sociálna práca, 1/2011, s. 69) k této problematice ještě připojuje:
Ohrožená rodina znamená ohrožení všech jejích členů, míra tohoto ohrožení je nejzávažnější pro ty nejzranitelnější z nich. Vnitřní ohrožení rodiny spočívá ve vztazích uvnitř rodiny, která nedokáže řešit vzniklé nepříznivé situace vlastními silami. Vnější ohrožení rodiny vzniká tehdy, není-li rodina schopna zabezpečit materiální potřeby.
Tyto rodiny se dlouhodobě, dokonce s přesahem více generací, potýkají s mnoha různými problémy, které však spolu úzce souvisejí, kumulují se a rodina je nedokáže řešit a ani nevyužívá nabízené sociální služby.
2.2 Mnohoproblémové rodiny
Matoušek (2013, s. 302) tyto rodiny nazývá mnohoproblémovými rodinami, které nezvládají více než jednu z kompetencí, mezi které například řadí: zajistit si určitou úroveň příjmů, hospodařit s nimi, zabezpečit si bydlení, udržovat domácnost v odpovídajícím stavu, slaďovat své fungování v rodině, spolupracovat s širší rodinou a se sociálním okolím apod.
A Matoušek (2010, s. 76) pak specifikuje individuální problémy v těchto rodinách jako například závislost na návykových látkách, na hazardních hrách, nezaměstnanost, prostituce, nechtěné, příp. předčasné těhotenství, zanedbávání, týrání a zneužívání dětí ale i dospělých osob, záškoláctví dětí, osobnostní poruchy, duševní nemoci aj.
První kontakt mnohoproblémových rodin s pomáhajícími organizacemi bývá většinou v období akutní krize, po jejím odeznění již rodina nejeví o další kontakt zájem. Matoušek (2013, s. 302-303) vidí nutnost řešit v těchto rodinách problémy postupně, podle závažnosti z pohledu klientů. Na počátku spolupráce by měly být stanoveny snadnější cíle a úkoly tak, aby klient po případném neúspěchu při řešení náročných úkolů či problémů neměl tendence
16
rezignovat. Je vhodné zmapovat další organizace, které paralelně rodině pomáhají a vyhnout se tak situaci, jak zdůrazňuje Matoušek (2013, s. 302): Rodinný chaos bude umocňován chaosem nekoordinovaných intervencí.
Matoušek (2013, s. 302) také popisuje rizika při práci s mnohoproblémovými rodinami.
Především je to neochota dospělých klientů docházet do pomáhajících institucí, jejich neochota dodržovat dohodnuté termíny. Z tohoto důvodu je lepší pracovat s takovouto rodinou v jejich domácím, přirozeném prostředí, které rodině zajišťuje pocit bezpečí a jistoty.
Tyto rodiny mají za sebou již značné množství kontaktů s různými pracovníky a organizacemi, jejichž výsledkem je značná nedůvěra ze strany klientů, je tedy zásadní tuto důvěru znovu získat.
Sociální pracovník by měl vystupovat pouze jako pomocník a dočasný spojenec, rodina by měla mít po účinné intervenci posílené kompetence natolik, že již nadále bude schopna řešit své problémy sama a jak uvádí Matoušek (2010, s. 81): Jakmile terapeut za rodinu začne rozhodovat, jakmile se sám ujímá funkcí, které má plnit rodina, terapie selhala. I v případě, kdy terapeut pomáhá řešit praktické, existenční obtíže, nesmí ztrácet ze zřetele její autonomii, její odpovědnost, její zdroje.
2.3 Syndrom CAN
V souvislosti s tématem ohrožené rodiny je nutné uvést také dříve opomíjený, dnes již celosvětový problém – syndrom CAN. Syndrom CAN, obecně označovaný jako Child Abuse and Neglect, vyjadřuje souhrnné označení pro týrání, zneužívání a zanedbávání dětí ve všech jeho formách. Jde o soubor negativních důsledků špatného zacházení s dítětem, které mohou nastat po aktivním ubližování nebo nedostatečné péči převážně rodičem, eventuálně dalšími členy rodiny, pakliže jsou necitliví a bezohlední, anebo děti podřizují či je využívají k uspokojení svých potřeb. Jde také o zneužití moci dospělého nad dítětem (Vágnerová, 2008, s. 593).
Složitou problematikou syndromu CAN se zabývá celá řada odborníků z různých oblastí, proto i definice se různí. Dle mého názoru nejvýstižnější definici vytvořili Dunovský, Dytrych, Matějček (1995, s. 24), podle které za týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte považují: Jakékoliv nenáhodné, preventabilní, vědomé (případně i nevědomé) jednání rodiče, vychovatele anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho
17
smrt. A podle Matouška (2008, s. 233) je za takové jednání považováno i:… nezabránění tomuto ubližování….
Smutková (2007, s. 60) považuje CAN za syndrom s rozmanitými znaky, co se týče příčin, mechanismů, ale i charakteru, závažnosti a dopadu na životy dítěte a jeho nebližšího i vzdálenějšího sociálního prostředí (škola, vrstevníci, širší příbuzenstvo apod.). Podle Smutkové (2007, s. 60) jde o:…zvláštní interakci všech zúčastněných osob, složek a podmínek, v nichž tento proces probíhá.
Přesto, že je v současné době této problematice věnována mnohem větší pozornost, celá řada případů dětí trpících syndromem CAN není zachycena, z tohoto důvodu ani není možné stanovit přesný údaj o jeho výskytu, byť se předpokládá 1-2 % dětí. Nejčastěji pak podle statistik bývají týrány děti mladší 6-ti let (Vágnerová, 2008, s. 593).
Formy syndromu CAN
Mezi základní formy syndromu CAN zařazujeme dle Dunovského, Dytrycha a Matějčka (1995, s. 41-102):
tělesné týrání,
psychické týrání,
sexuální zneužívání,
zanedbanost, zanedbávání,
zvláštní formy, mezi něž patří:
- systémové týrání
- organizované zneužívání dětí - rituální zneužívání
- sexuální turismus
- Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení)
Vzhledem k tomu, že jde o velmi širokou problematiku, kterou nejsem schopna v rámci této práce v celém rozsahu pojmout, věnuji se pouze jedné z forem syndromu CAN a to zanedbávání. Při výkonu své práce terénní sociální pracovnice jsem se tímto jevem již setkala, ať už jako pozorovatel či přímý účastník.
2.3.1 Zanedbávání dítěte
V mnohoproblémových rodinách dochází často ke špatnému zacházení s dětmi, jehož nejčastější a nejrozšířenější formou je zanedbávání dítěte. Kumulují se v nich důsledky různých osobních i sociálních znevýhodnění, které rodičům brání v řádné péči o děti a patří sem např. osobnostní anomálie, duševní nemoci, závislosti na návykových látkách,
18
nezaměstnanost, chudoba aj. Ne však všechny příčiny špatného zacházení rodičů s dětmi, lze vysvětlit osobními anomáliemi nebo tím, že rodiče pouze kopírují negativní vzorce chování, které zažili jako děti. Stres, který momentálně rodinu ovlivňuje, může být spouštěcím mechanismem nevhodného chování rodiče, které by za jiných podmínek měl pod kontrolou (Matoušek, 2010, s. 30).
Podle Matějčka (In Dunovský , 1995, s. 87-88) je nutné rozlišit psychickou deprivaci od zanedbávání. Deprivace je vymezována jako důsledek životní situace, kdy po dlouhou dobu nejsou uspokojovány psychické potřeby dítěte, přičemž může být různého stupně a závažnosti. Oproti tomu zanedbáváním jsou podle Matějčka míněny následky nedostatku výchovy v prostředí socioekonomicky nízké úrovně. Jde o prostředí s nedostatečnou hygienou, výchovou a bez vzorů, podle nichž by se mohlo dítě ve svém vývoji orientovat.
Dítě nenavštěvuje školu a jeho vývoj je tak vážně narušen. Dále Matějček píše, že:
Zanedbávaným dítětem se v pojmu CAN (…) míní dítě, jež se ocitá v situaci, kdy je akutně a vážně ohroženo nedostatkem podnětů důležitých k svému zdravému fyzickému i psychickému rozvoji. Obecně pak platí, že při posuzování tohoto jevu je nezbytné zohlednit aktuální stav dané společnosti, její kulturní vyspělost, tradice, zvyky a hodnoty. Také je důležité každý případ řešit individuálně s ohledem na stav dítěte a konkrétní podmínky.
Samozřejmě, že některé z těchto podmínek se mohou vyskytovat v každé domácnosti, ale přetrvávání a větší výskyt těchto faktorů je podstatný pro nějaký stupeň zanedbávání.
Matějček (In Dunovský, 1995, s. 90-95) pak rozlišuje podmínky, za kterých dochází k zanedbávání na vnější činitele:
ztráta matky a osiření dítěte
nepřítomnost otce
výchova dítěte pouze jedním z rodičů
ztráta obou rodičů
nízká socioekonomická úroveň
rodina s velkým počtem dětí
alkoholismus.
Mezi ohrožující vnitřní činitele pak Dunovský zařazuje:
citovou nezralost matky, otce, příp. obou
povahovou nevyspělost matky, otce, příp. obou
rodiče trpící duševní nemocí či poruchou
vychovatelé s hlubší či lehčí formou mentální retardace
19
rodiče s pohybovou invaliditou
rodiče některých etnických skupin
zvláštní životní postoje, praktiky, zásady, typické pro určité náboženské sekty Pravidlem však bývá kombinace výše uvedených podmínek.
Mühlpachr (2008, s.145) pak specifikuje formy zanedbávání takto:
tělesné zanedbávání - spočívá v selhání při zabezpečení tělesných potřeb dítěte (např.
neposkytování přiměřené výživy, oblečení, přístřeší, nedostatečná zdravotní péče, ochrana apod.)
zanedbávání výchovy a výživy – jde o selhání v zabezpečování všech možností vzdělávání dítěte (např. neustálá absence dítěte ve škole, nepřiměřená dětská práce apod.)
psychické zanedbávání - týká se rozvoje poznávacích a emočních funkcí, vyznačuje se tedy psychomotorickým opožděním dítěte, především vývoje řeči a sociálních dovedností.
Podle Matouška (2013, s. 363-365) nebývá zanedbávání věnována potřebná pozornost, a to přestože může mít velmi vážné následky přetrvávající do dospělosti. Dospělí v dětství zanedbávání jsou mnohem více náchylní k závislostem, depresím, k posttraumatické stresové poruše, která se projevuje souborem potíží v psychické, emocionální i zdravotní oblasti. Děti pak trpí pocity úzkosti, strachu, zloby, smutku, poruchami spánku, výkyvy nálad apod.
Bechyňová, Konvičková (2008. s. 39) k této problematice uvádí, že je někdy obtížné zjistit, zda pečovatelé poskytují nedostatečnou péči dětem v důsledku jejich nepříznivé sociální situace, nebo zda jde o záměrné jednání. Proto by měly všechny služby na podporu zanedbávaného dítěte nejdříve stabilizovat sociální situaci v rodině, následně pak pomáhat a podporovat rozvoj rodičovských dovedností v péči o dítě.
3 Sociální práce s rodinou
Podle Smutkové (2007, s. 33) je sociální práce s rodinou jedním z mnoha nástrojů realizace rodinné politiky, jež rodiny podporuje pomocí mnoha různých forem intervencí, od prevence až po případovou sociální práci s konkrétní rodinou. Rodina je v současnosti příjemcem širokého spektra sociálních služeb a v rámci pomáhajících profesích je podporována v mnoha směrech.
20
Matoušek (2008, s. 14) pak vymezuje pojem práce s rodinou jako: Úžeji zaměřené aktivity organizované pro jednu rodinu nebo skupinu rodin (např. poradenství pro rodiny adoptující děti, poradenství rozvádějícím se rodičům, osvětové skupiny pro rodiče dětí užívajících návykové látky), nebo jako rodinnou terapii napomáhající při zlepšení fungování rodiny, rodinné komunikace apod.
V současné době se s prací s rodinou setkává takřka každý sociální pracovník. Jde o rodiny s různorodými problémy, které mají často složité příčiny a odlišné projevy. A vzhledem k tomu, že každá rodina je specifická a odlišná, eventuální shodné znaky problémové situace nezaručují nutnost řešit problémy stejným způsobem u všech rodin. Dnes se již sociální práce s rodinou neorientuje pouze na řešení problémů uvnitř rodiny, ale především na pomoc a podporu rodinám při začleňování do společnosti a při zabraňování jejich sociální exkluze (Smutková, 2007, s. 36-37).
Matoušek (1997, s. 88) obecně vymezuje některá kritéria, jež odlišují různé formy sociální práce s rodinou a uvádí: Rodina je v některých případech předmětem zájmu profesionála jako jeden celek, v jiných případech se profesionál snaží prací s rodinou vytvořit přijatelné podmínky pro život jednoho jejího člena. V některých případech může rodina intervenci odmítnout, v některých ne. V některých případech rodina sama definuje problém, který má být řešen, v jiných případech definuje problém rodiny profesionál.
Smutková (2007, s. 36) dále cituje Levickou, podle níž se obecně u rodin jako klientů sociální práce můžeme setkat se čtyřmi základními problémovými okruhy, přičemž každý z nich vyžaduje jiný přístup:
rodiny mající problém s úplností,
rodiny v hmotné nouzi a v sociální nouzi,
rodiny s minimálně jedním nezaměstnaným členem, závislým členem, dále s členem páchajícím trestnou činnost, těžce nemocným, ale také s dětmi s poruchami chování,
rodiny, v nichž dochází ke změně vnitřní struktury (např. rozvod, doplněné rodiny).
K tomuto je nutné uvést Matouškovu specifikaci, jež se domnívá, že v současné době se sociální pracovníci setkávají především s klinickými rodinami, a tyto pak vymezuje Matoušek (2008, s. 177) jako rodiny, které byly nebo jsou kvůli svým problémům v kontaktu s pomáhající nebo represivní institucí. Jedná se o tyto typy: rodina se zanedbávaným, případně týraným dítětem, rodina se zneužívaným, případně týraným dospělým, rodina s tělesně postiženým členem, rodina mladistvého delikventa, rodina svobodné matky, rodina se členem závislým na drogách, případně patologickým hráčem, rodina v rozvodu apod.
(Matoušek, 1997, s. 97).
21
Matoušek,Pazlarová (2010, s. 29-30) cituje Minuchina, jehož 10 základních zásad pro práci s rodinou shledává velmi přínosnými:
Rodina je sociální systém, v němž se jednotliví členové chovají podle vymezených pravidel, a návštěva rodiny ukazuje pouze jejich předvídatelné chování.
Hodnocení rodin by mělo obsahovat také odlišné vzorce chování, byť zřídka v rodině používané.
Pracovník si musí uvědomit, že problematický člen rodiny je zároveň součástí sítě rodinných vztahů.
Úkolem pracovníka je pomoci rodině vyrovnat se s přechodem mezi obdobími, které vyžadují změnu stávajících rodinných vzorců chování.
Je nutné, aby si pracovník po vstupu do rodiny zachoval odstup a vlastní náhled na problém.
Na počátku práce s rodinou by měl pracovník především zjistit, co je z pohledu rodiny problém a co se jí naopak jeví v pořádku., k čemuž je zapotřebí především – naslouchání, pozorování, sběr informací, schopnost vnímání skutečnosti z různých pohledů.
Sociální pracovník má napomáhat rodině ke změně nefunkčních vzorců chování a hledat nové, vést členy rodiny k posilování vzájemných vztahů.
Pracovník se musí při práci s konflikty v rodině soustředit na její silné stránky a tím ji posilovat.
Pokud se podaří pracovníkovi ukázat rodině, že oni sami si dokáží pomoci, jeho role se mění na méně důležitou, hlavní aktivitu při řešení problémů přebírá rodina, potom je intervence účinná.
Pracovník si musí uvědomit důležitost širší rodiny jako zdroje pomoci a podpory a pracovat s tím.
Spektrum problémů při práci s rodinou, na které je nutno reagovat, se neustále rozšiřuje, proto je potřeba neustále prohlubovat a rozšiřovat také vzájemnou spolupráci pomáhajících subjektů, tak jak píše Janebová (Sociální práce/Sociálna práce,2/2011, s. 17): V sociální práci je týmová spolupráce mezi pracovníky více organizací velmi podstatnou podmínkou pro naplňování cílů sociální práce, ale zároveň je také procesem, který není úplně jednoduchý.
22
3.1 Vybrané přístupy v sociální práci s rodinou
3.
1.1 Systemický přístupSystemický přístup se utvářel v druhé polovině 20. stol. a pojem systemický byl poprvé použit v sedmdesátých letech 20. stol. a to především jako označení psychoterapeutické školy rodinné terapie.
Systemická terapie je zaměřena na děje v rodině „ tady a teď“, s jasně stanoveným cílem upřesnění komunikace mezi členy rodiny a vymezení jejich rolí, přičemž terapeut neoznačuje jednoho původce rodinných problémů, ale vnímá rodinu jako ucelený systém vzájemných vztahů (Matoušek, 1997, s. 91).
Matoušek (2008, s. 222-223) dále specifikuje tyto vzorce vzájemných vztahů v rodině, jež nemají žádný začátek ani konec, jde tedy o cirkulární kauzalitu. Systemická terapie odlišuje kontrolu (přebírání starosti – zadavatelem je jiný subjekt např. OSPOD, rodina je tzv.
nedobrovolný klient) od pomoci (nabízení spolupráce – rodina sama vyhledá pomoc, je tzv.
dobrovolný klient).
Pomáhající pracovník se soustřeďuje na problémové systémy, jež jsou označovány jako rušivé (nežádoucí), současně však změnitelná témata. Měl by potvrzovat, co potvrzovat může z důvodu navázání a udržení dobrého vztahu s rodinou a současně svým dotazováním destabilizovat problémový systém, čímž připraví změnu.
Smutková (2007, s. 44) cituje Smutka , který uvádí, že: Systémový přístup charakterizuje to, že jednak respektuje vazby mezi jednotlivými prvky, jednak že tuto oblast chápe jako jednotný celek složený z částí.
Smutková dále specifikuje, že tento způsob vnímání rodiny jako systémů je pomocníkem pro všechny, kdo chtějí rodině pomoci zvenčí. Prvky těchto systémů nejsou pouze jednotliví lidé, ale lidé ve vzájemných interakcích a součinnosti. Celý systém má pak svůj vývoj a dynamiku.
Matoušek (2001, s. 226) k této problematice uvádí, že systemický přístup je uplatňován stále častěji ve všech oblastech služeb lidem, protože vnáší do systému tendence jako např.:
1. krátkodobost – tím, že se soustřeďuje na cíle, umožňuje zkrácení doby potřebné k řešení obtížné situace či problému a omezuje tak přítomnost psychické zátěže, 2. efektivita – efektivní využívání všech dostupných zdrojů pro rychlé vyřešení případu.
Podle Matouška pak: Systemický přístup nabízí nástroj v podobě cílené reflexe používaných metod a postupů v daném kontextu.
23 3.1.2 Přístup orientovaný na úkoly
Tento přístup vycházející z americké behavioristické tradice vznikl přímo v kontextu sociální práce, díky čemuž je v této profesi často používán. Jeho efektivita spočívá v předpokladu, že malý úspěch rozvíjí sebedůvěru a sebeúctu a že se klient více angažuje v úkolech, které si sám zvolil. Pro tento přístup je charakteristické partnerství a posilování, což v praxi znamená, že vůdčí osobností je klient sám a jsou využívány jeho silné stránky. Přístup orientovaný na úkoly se také opírá o předpoklad, že role klienta je aktivní a že se podílí na veškeré činnosti, která probíhá mezi ním a sociálním pracovníkem. (Matoušek, 2008, s. 163, Navrátil in Matoušek, 2001, s. 231).
Výše uvedený přístup je uplatňován při řešení osmi problémových okruhů:
interpersonální konflikty,
neuspokojení ze sociálních vztahů,
problémy s organizacemi,
obtíže při výkonu rolí,
problémy související s aktuálními sociálními změnami,
reaktivní úzkosti,
nedostatek adekvátních zdrojů,
potíže s chováním (Navrátil, 2001, s. 107).
Metoda je uplatňována v šesti krocích směřujících k úspěšnému dosažení klientových cílů:
1) Příprava – je zaměřena na ověřování mandátu, legitimity intervence sociálního pracovníka. Legitimita může být stanovena žádostí klienta o pomoc nebo rozhodnutím soudu a zvyšuje šanci na úspěch při práci s rodinou.
2) Explorace problému – jde o vymezení klientových zájmů a potřeb a jejich seřazení podle významu.
3) Dohoda o cílech – opírá se o předpoklad, že sociální pracovník se shodne s klientem na prioritách.
4+5) Formulace úkolů a jejich plnění – důležité je také určení časového rámce, frekvence kontaktů a sepsání písemné smlouvy, kde jsou vymezeny úkoly
jednotlivých aktérů.
Terminace (ukončování) – ukončení intervence je stanoveno již na začátku spolupráce a během tohoto procesu se zjišťuje míra úspěšnosti úsilí všech zainteresovaných osob (Navrátil, 2001, s. 108).
24
Matoušek (2013, s. 109): V ÚOP se nehledá příčina problému. Problémy se berou tak, že se prostě „ přihodily“. Cíle je však nezbytné stanovovat konkrétně, srozumitelně a smysluplně, a to jak pro klienta, tak pro toho, kdo službu poskytuje. Před stanovením cílů intervence je potřeba zjistit, jaké kroky již byly směrem k řešení problému učiněny, tak aby se zbytečně neopakovaly již zkoušené cesty.
Jedním z prvních a neméně důležitých úkonů je podle Matouška (2013, s. 109) také zjištění všech potřeb a problémů, s nimiž chce klient pomoci. Toto vyžaduje ze strany sociálního pracovníka vytvoření přátelské atmosféry, umění aktivně naslouchat a povzbuzování klienta k vyjádření jeho pocitů, emocí a obav. V této fázi je zapotřebí vše písemně zaznamenat a na základě tohoto záznamu pak vytvořit a formulovat priority.
Na závěr Matoušek (2001, s. 237) shrnuje: Model orientovaný na úkoly má všechny předpoklady, aby byl vzdělavateli sociálních pracovníků, sociálními pracovníky a také jejich zaměstnavateli v českém prostředí akceptován. Může se tak stát východiskem vzdělávání sociálních pracovníků i nové praxe.
3.2 Legislativa v oblasti ochrany dítěte 3.2.1 Mezinárodní úprava
Povinnost poskytovat dětem ochranu a hájit jejich řádný vývoj vyplývá z řady mezinárodních a ústavních norem, které jsou z právního hlediska postaveny nejvýše. V této práci jsou však uvedeny ty nejvýznamnější a z mezinárodních to jsou především:
Všeobecná deklarace lidských práv
Tento významný dokument přijatý roku 1948 se stal prvním mezinárodním uznáním svobod a práv každého člověka bez rozdílu kulturních a náboženských názorů, rasy, pohlaví a místa původu. Deklarace je nejznámějším a nejcitovanějším dokumentem z oblasti lidských práv a chápe rodinu jako přirozenou a základní jednotku společnosti, která má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu, dále uznává nárok na zvláštní péči a pomoc v mateřství a dětství (Všeobecná deklarace lidských práv, online).
Úmluva o právech dítěte
Tento stěžejní mezinárodní dokument chránící děti byl přijat roku 1959 a podrobně upravuje řadu oblastí života dítěte, od situace v rodině, výchovy, přes práva na vzdělání, svobodu projevu, až po zákaz zneužívání dětí, dětské prostituce či verbování dětí do armády. V čl. 3 se
25
např. uvádí: Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňování veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo národními orgány (Úmluva o právech dítěte, online).
Evropská úmluva o výkonu práv dítěte
Tato úmluva přijatá v roce 1996 ve Štrasburku si stanovuje za cíl podporu práv dětí a ochranu jejich nejlepšího zájmu. Poskytuje procesní opatření umožňující dětem výkon jejich práv, včetně povinnosti poskytnout dětem úplné a věcné informace o soudních řízeních, které se jich týkají a k nimž se může vyjádřit (Evropská úmluva o výkonu práv dětí, online).
3.2.2 Ústavní předpisy
Klíčovými ústavními předpisy, které se dotýkají problematiky ohrožených dětí, jsou:
Listina základních práv a svobod
Tento dokument definuje svobodu a rovnost lidí v důstojnosti a právech, upravuje také politická práva, práva národnostních a etnických menšin. Dále Listina deklaruje právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o vlastní osobě (Listina základních práv a svobod, online)
a
Ústava České republiky
Ústava je jedním z nejvyšších, základních zákonů státu a všechny ostatní zákonné normy s ní musí být v souladu, z tohoto hlediska tedy zajišťuje při splnění určitých podmínek přednost mezinárodní smlouvy před zákonem, například přednost Úmluvy o právech dítěte před vnitrostátní právní úpravou, jež právo dítěte nezahrnuje (Ústava České republiky, online).
3.2.3 Vnitrostátní předpisy
Mezi zásadní vnitrostátní zákony upravující problematiku ohrožených dětí patří bezesporu Zákon o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V tomto zákoně jsou ukotvena především práva dítěte na jeho příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochrana oprávněných zájmů dítěte a působení k obnovení narušených funkcí rodiny.
Základním principem v tomto zákoně je zájem a blaho dítěte, zabezpečení náhradního rodinného prostředí v případě nemožnosti výchovy ve vlastní rodině. Zákon vymezuje okruh dětí, na které se sociálně-právní ochrana vztahuje, právo dítěte požádat orgány SPOD
o pomoc, právo rodičů požádat o pomoc při výkonu svých rodičovských práv a povinností
26 ( zákon č. 359/1999 Sb., online).
Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů., který vymezuje aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Tyto služby patří mezi služby sociální prevence a jejich cílem je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů (zákon č. 108/2006 Sb., online).
Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních č. 109/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon upravuje práva a povinnosti dětí, jež mají nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovu a osob odpovědných za jejich výchovu. Vymezuje také činnost zařízení, ve kterých se provádí ústavní a ochranná výchova, dále vymezuje práva a povinnosti těchto zařízení vůči nezletilému dítěti a vůči právnímu zástupci dítěte (zákon č. 109/2002 Sb., online).
Zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže č.
218/2003 Sb. Tento zákon upravuje odpovědnost za protiprávní činy, které spáchaly osoby mladší patnácti let a mladiství, vymezuje též sankce ukládané dětem (zákon č. 218/2003 Sb., online).
Trestní zákon č. 140/1961 Sb. vymezuje ochranu nezletilého dítěte. V souvislosti se zanedbáním péče o dítě se mohou rodiče dopustit trestného činu zanedbání povinné výživy, jedná se např. o nedostatečnou výživu, ošacení, dohled a péči. Trestný čin ohrožování výchovy mládeže často zahrnuje jednání rodičů, kteří dítěti nevěnují potřebnou péči,neposílají je delší dobu do školy a toto vede k záškoláctví, rizikovému trávení volného času spojenému s ohrožením dítěte různými formami patologického chování (zákon č. 140/1961 Sb., online).
4 Sanace rodiny a její cíle
4.1 Definice sanace rodiny
Podle Hartla, Hartlové (2000, s. 522) znamená slovo sanace ozdravení.
Bechyňová a Konvičková (2008, s. 18) definují sanaci rodiny jako: Soubor opatření sociálně- právní ochrany, sociálních služeb a dalších opatření a programů, které jsou poskytovány nebo ukládány převážně rodičům dítěte a dítěti, jehož sociální, biologická a psychologický
27
vývoj je ohrožen. Důsledkem neřešené nebo akutní situace ohrožení dítěte může být jeho umístění mimo rodinu.
Dále Matoušek (2008, s. 185) uvádí širší uplatnění sanace a to jako postup doplňující léčbu závislosti u dospělých jedinců nebo lidí, kteří trpí závažnou duševní poruchou. Tato forma pomoci může být prováděna zaškoleným dobrovolníkem, či formou terapie poskytovanou profesionálem celé rodině, eventuálně někomu z rodiny v domácím nebo jiném prostředí, nebo také službou pro rodiny.
Cílem sanace rodiny je předcházet, zmírnit nebo eliminovat příčiny ohrožení dítěte a poskytnout rodičům i dítěti pomoc a podporu k zachování rodiny jako celku. Konkrétně se jedná o činnosti směřující k odvrácení možnosti odebrání dítěte mimo rodinu, k realizaci kontaktů dítěte s rodinou v průběhu jeho umístění nebo k umožnění jeho bezpečného návratu domů. (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 18), autorky dále uvádí, že je nutné si uvědomit, že někdy dojde k situaci, kdy nejlepším řešením pro dítě bude jeho dočasné oddělení od rodiny.
Pak by tato doba měla být od samého počátku využita ke snižování citové deprivace dítěte jako důsledku odloučení od rodiny a ke zlepšení nepříznivé rodinné a sociální situace.
Princip sanace je tedy založen na podpoře dítěte prostřednictvím rodiny.
Matoušek (2010, s. 37) k této problematice uvádí, že účinná intervence by neměla směřovat pouze k rodičům a vztahům uvnitř rodiny. Aby mohla být rodina „ sanována“, je občas nutné poskytnout přímou finanční podporu, pomoc při hledání bydlení, poskytnout poukázky na jídlo nebo pomoc v domácnosti. V některých případech je zapotřebí zprostředkovat kvalifikovanou zdravotnickou péči, poskytnout pomoc při léčbě závislosti, sociálně znevýhodněným dětem nabídnout předškolní výukové programy a další formy přímé pomoci.
O sanaci rodiny hovoří Matoušek (2010, s. 274-275) také v souvislosti s preventivními programy pro děti a mládež, které napomáhají při zlepšování fungování rodiny. Podle Matouška by: Tyto programy měly ovlivňovat výchovný styl rodičů, jejich angažovanost, měly by posilovat schopnost rodičů řešit náročné situace týkající se partnera, širší rodiny i samého dítěte, stanovovat dítěti meze přijatelného chování a v případě potřeby uplatňovat vůči dítěti přiměřené sankce.
Důležitým faktorem při realizaci účinné sanace je partnerský přístup mezi všemi členy multidisciplinárních týmů, tedy všech, kdo se na sanaci podílí, akceptace a otevřená komunikace mezi nimi, tak jak hovoří Janebová o spolupráci s OSPOD (Sociální práce/Sociálna práca, 2/2011, s.19): Podmínkou je vzájemný respekt. OSPOD by mohl více věřit v profesionalitu pracovnic a pracovníků sanace rodiny a v jejich znalost zákonů a
28
schopnost učinit uvážlivé rozhodnutí, stejně tak pracovníci sanace by neměli vnímat OSPOD jako protivníka, ale jako partnera.
4.2 Sanace jako vhodné řešení
Bechyňová, Konvičková uvádí situace, kdy je sanace vhodně zvolenou formou práce s rodinou:
Budoucí rodiče, kteří byli sami zanedbáváni, jsou představiteli rizika pro své děti, že se o ně nebudou umět postarat, nemají ve svém blízkém okolí spolehlivou, sociální podporu.
Dítě žije ve vlastní rodině, avšak jeho zdravotní, psychický a sociální stav je ohrožen, a sociální práce s rodinou nevykazuje v průběhu alespoň tří měsíců zlepšení, nebo nastane její zhoršení.
Dítě je umístěno na základě dobrovolného rozhodnutí nebo předběžného opatření do zařízení pro výkon ústavní výchovy. Pakliže rodiče před touto událostí odmítnou program na sanaci rodiny, neznamená to, že opakované nabídky sanace rodiny ztratí na významu.
Dítě je umístěno v zařízení pro výkon ústavní výchovy, sanace rodiny je účinná, podaří se zajistit podmínky pro kvalitní a bezpečný kontakt dítěte s rodinou, což může v budoucnu vyústit i v navrácení dítěte zpět do péče rodičů.
Dítěti je z důvodu přijatelných změn rodinné situace soudně zrušeno nařízení ústavní výchovy a sanace má cíl tyto změny podporovat.
Dítě je svěřeno do pěstounské péče na přechodnou dobu a sanace rodiny v tomto případě pomáhá vytvářet vhodné podmínky pro udržování a zlepšování kontaktu dítěte s vlastní rodinou a pro možnost jeho návratu domů.V tomto případě je nezbytná spolupráce také organizace podporující pěstounskou rodinu. (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 20)
4.3 Podmínky sanování rodiny
Realizace cíle programu sanace rodiny je závislá na mnoha okolnostech a jejich vzájemné působení má vliv na rozsah ohrožení dítěte v rodině a zároveň na úspěšnosti podpory zdravých funkcí v rodině. Je proto důležité s nimi pracovat při sestavování sanačního plánu.
Rizikové faktory rodiny – rodiče prožili své dětství v dysfunkční rodině, určité období prožili v zařízení pro výkon ústavní výchovy, některé z jejich dětí jim byly odebrány, rodiče,
29
kteří dali souhlas k adopci některého ze starších dětí nebo rodiče závislí na drogách či jiných návykových látkách. Tito rodiče mají většinou nízké vzdělání, jsou nezaměstnaní, jejich příjmy jsou dlouhodobě na hranici životního minima, neumí hospodařit s penězi, mají dluhy apod. K sociálním a jiným pomáhajícím pracovníkům a organizacím mají silnou nedůvěru, nevěří ve změny. Nezřídka u nich dochází k transgeneračnímu předávání vzorců chování.
Rizikové faktory prostředí – v prostředí, ve kterém rodina žije, je nutné hledat kompromis mezi životem dítěte a rodiny v širší rodině, v komunitě a sociálním prostředí vyrovnáním ohrožujících problémů. Je nutné, aby měla rodina zajištěné bydlení, při jeho ztrátě je nutná spolupráce obce při řešení bytové situace rodiny, protože pronájmy bytů dlouhodobě pro ni nejsou žádným přínosem. V této souvislosti ohrožuje rodinu další sociální propad, kdy je stále více zadlužena a snaží se finance získávat nelegální cestou (např. dětskou prací).
Aktuální sociální situace rodiny – je důležité posoudit úroveň vývoje dítěte, jeho situaci v rodině i v širším sociálním prostředí. Při tomto posuzování je třeba se zaměřit na fyzické zdraví dítěte, jeho psychosociální rozvoj, úroveň vztahů v rodině a schopnost zabezpečit dítěti adekvátní péči a výchovu. Je velmi důležité seznámit se se skutečnostmi, informacemi a postupy všech institucí, které doposud s rodinou pracovaly, jejich výsledné posouzení a názory na situaci v rodině. Mezi tyto faktory se řadí také výchovná opatření pravomocně i nepravomocně stanovená soudem (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 19-20).
4.4 Klienti sanování
Klientem sanace je celá rodina jako interakční systém ohrožený špatnou sociální situací, izolovaností, zvýšenou mírou stresu, frustrací rodičů i jejich výchovnou nezkušeností, která má přímý dopad na prospívání dítěte. (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 51)
Aby ohrožená rodina opět stabilně fungovala jako bezpečné zázemí pro všechny členy, potřebuje včasnou a vhodně cílenou pomoc. Je nutné umět komunikovat s rodiči bez obviňování či výčitek a důvěřovat rodině, že je schopná změn a také ji v tom utvrzovat, protože jak uvádí Bechyňová, Konvičková (2008, s. 53): Sociálně ohrožené rodiny, které se stávají příjemci služeb sanace rodiny, si často generačně předávají nedůvěru v možnost pomoci a podpory z okolí.
30 4.5 Vybrané poskytované služby
Podle Matouška (2008, s. 195-196) jsou sociální služby poskytované rodinám rozlišeny:
podle délky trvání – krizové až dlouhodobé,
podle prostředí – poskytované u rodin doma, v organizaci, jenž se specializuje na práci s rodinou, v komunitním centru nebo jinde,
podle použité metody – poradenství, odborné terapie, svépomocné rodiny aj.,
podle podnětu – ohrožené dítě, dospělého, problémy při rozvodu atd.
4.5.1 Preventivní program
Jedná se o dlouhodobé programy se zaměřením na vznikající rodiny, u kterých lze s velkou pravděpodobností předpokládat vážné potíže nebo na rodiny s hendikepovaným dítětem, jehož další výchova a péče bude pro rodiče znamenat značnou zátěž. Pomáhajícími pracovníky mohou být profesionálové, ale i zaškolení dobrovolníci, kontakt s rodinou by pak měl být pravidelný a dlouhodobý (Matoušek, 2008, s. 198).
Preventivní programy by měly být zaměřeny na všechny hlavní rizikové faktory, které by mohly vést ke špatnému zacházení s dětmi. Prevence je účinná v přímé úměře k tomu, v jaké etapě rodičovství a v jakém věku dítěte je ohrožené rodině nabídnuta podpora a pomoc.
Výsledky programů o.s. STŘEP a zahraničních zkušeností dokazují fakt, že podpora poskytnuta rizikovým rodinám včas, v době před narozením dítěte a pokračuje-li také v raném věku dítěte, může zabránit odebrání dítěte mimo rodinu z důvodu zanedbání péče (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 13).
Bechyňová, Konvičková, 2008 s. 107 pak tématiku obecně shrnují: Čím dříve riziková rodina dostane nabídku odborných služeb, tím vyšší je šance na úspěšnost podpory rodičovství.
Otevřenost rodičů k přijímání podpory v období po narození dítěte je velmi vysoká.
4.5.2 Poradenství
Matoušek vymezuje poradenství v užším významu jako poskytování informací vyžádaných klientem a potřebných k řešení jeho problému, v širším smyslu pak poradenství umožňuje klientovi prozkoumat své přednosti, resp. slabá místa, aby našel postup vedoucí ke zlepšení kvality svého života (Matoušek, 2008, s. 142).
K poradenským službám pak uvádí, že: Jde o služby krátkodobé, poskytované ve specializovaných institucích, kde rodina má k dispozici tým profesionálů. S jedním z nich, příp. postupně s několika řeší akutní problémy rodinného soužití a výchovy dětí. Pomoc má podobu krátké série dohodnutých schůzek (Matoušek, 2008, s. 197).
31
Dále Hartl definuje sociální poradenství a jeho rozdělení na:
Základní sociální poradenství – jeho cílem je poskytnout informace o nárocích, službách a možnostech, jež by mohly napomoci k vyřešení obtížné situace občana a to co nejblíže jeho bydlišti, pracovišti apod. Mělo by být dostupné také pro lidi v menších obcích a to prostřednictvím pověřeného pracovníka. Součástí základního poradenství je také zprostředkování adekvátní odborné pomoci.
Odborné sociální poradenství –se zaměřuje na konkrétní přímou pomoc a praktické řešení obtížné sociální situace občana, přičemž jde převážně o hmotnou nebo sociální nouzi, popřípadě o souběh obou. Instituce poskytující odbornou pomoc sídlí převážně ve větších městech a zajišťují ji pracovníci mnoha profesí, např. sociální pracovníci, psychologové, psychiatři, speciální pedagogové apod.
Odborné poradenství se tedy vyznačuje používáním speciálních odborných postupů s cílem změnit myšlení a chování lidí, kteří se nacházejí v obtížné životní situaci Hartl in Matoušek (2008, s. 84-85).
Součástí odborného poradenství jsou i terapeutické aktivity.
4.5.3 Terapeutické služby
Terapeutické služby je možno rozdělit na svépomoc a profesionálně vedené služby poskytované jak jednotlivcům, tak celým rodinám. U jednotlivců jde jak o ohrožené, tak i ohrožující členy rodiny. Pokud člen rodiny poruší zákon, musí být věc projednána před soudem, ten však může vzít v úvahu, že obviněný se již nějakého terapeutického programu účastní nebo mu může účast v nějakém terapeutickém programu nařídit. Profesionálně vedená terapie by měla probíhat na základě smlouvy s jasně vytyčeným cílem a délkou terapie, měla by být také přesně vymezena kritéria určující účinnost postupu. Všichni účastnící by měli mít možnost kontrolovat, jak se terapie vyvíjí a po jejím skončení musí příslušný pracovník vyhotovit zprávu. Neméně důležité je také přešetření stavu rodiny po několika měsících od ukončení terapie (Matoušek, 2008, s. 198).
4.5.4 Krizové služby
Tyto služby jsou určeny ohroženým dětem i dospělým, také však pro obnovu fungování rodiny, do které se vrátil ohrožený či ohrožující člen po dočasném odloučení. Krizové služby jsou poskytované krátkodobě profesionálním pracovníkem, jenž musí umět rychle a kvalitně zhodnotit rodinnou situaci, spolupracovat s jinými institucemi a být dostupný téměř neustále.
32
Samozřejmostí jsou také návštěvy v rodině, přičemž počet rodin, s nimiž profesionál souběžně pracuje, by neměl být velký. Poskytování krizových služeb vyžaduje průběžnou supervizi a nutnost konzultací s odbornými pracovníky, včetně lékařů a právníků. Nedílnou součástí jsou azylová zařízení pro děti, azyly pro matky s malými dětmi, popřípadě pobyty dětí v profesionálních rodinách Matoušek (2008, s. 196).
4.6 Metody práce využívané při sanaci rodiny
Při sanaci rodiny jsou využívány různé metody sociální práce a činnosti, které by měly vést k ozdravení rodiny.
Řízené, motivační rozhovory s dítětem a rodiči.
Pozorování vztahů mezi členy rodiny, příp. dalších členů, jejich vzájemné komunikace a to v jejich přirozeném prostředí.
Zhodnocování a měřící techniky.
Analýza a syntéza získaných informací a výstupů z případové konference.
Sociální šetření v místě bydliště prováděné pouze pracovníky OSPOD.
Analýza a syntéza informací a výstupů ze spisové dokumentace.
Management sociálních služeb (Metodické doporučení Střep, 2011, s. 38).
33 PRAKTICKÁ ČÁST
5 Průzkumové šetření
5.1 Cíl a hypotézy
Hlavním cílem průzkumového šetření je charakterizovat nejčastější příčiny ohrožení rodiny na Českolipsku a zmapovat postup sociálních pracovníků při řešení krizových situací rodin.
Dílčím cílem našeho šetření je přiblížit charakter ohrožených rodin ve zmíněné lokalitě, které se ocitly z různých důvodů v krizové situaci. V našem šetření mapujeme důvody, pro které se rodiny staly ohrožené a pro které jsou předmětem péče sociálních pracovníků. Sledujeme tedy, s jakou zakázkou přicházejí klienti za sociálními pracovníky v dané oblasti, s čím si nevědí rady a co je tíží.
V rámci našeho průzkumného šetření bakalářské práce si klademe následující otázky:
Vzrůstá v posledních letech počet ohrožených rodin v dané oblasti? A pokud ano, co je hlavní příčinou krizové situace? Jak lze charakterizovat hlavní příčiny ohrožení rodin? Do jaké míry ovlivňují sledované rodiny ekonomické faktory? Jaký přístup a strategie pomoci volí sociální pracovníci směrem k ohroženým rodinám?
Otázky, které jsme si v rámci našeho šetření položili, tvoří základní stavbu našich hypotéz, které budeme průzkumovým šetřením verifikovat. Po pečlivé úvaze jsme stanovili následující hypotézy:
H1:Rodiny, které jsou bez finančních prostředků, jsou častěji v ohrožení než rodiny, které se potýkají s výchovnými problémy svých dětí.
H2:Rodiny, které jsou ohroženy rozvody, vyhledávají pomoc sociálních pracovníků častěji, než rodiny ohrožené nedostatkem finančních prostředků.
5.2 Metody a technika sběru dat
Abychom mohli ověřit stanovené hypotézy, bylo třeba promyslet metody práce v rámci našeho šetření. Po zralé úvaze jsme se rozhodli využít i metodu analýzy spisové dokumentace, jelikož jsme náš průzkum zaměřili do konkrétní oblasti Mimoňska v okrese Česká Lípa.
Požádali jsme o spolupráci příslušné oddělení rodiny a sociálních záležitostí v Mimoni. Dále jsme z metod dotazování zvolili metodu nestandardizovaného dotazníku, který jsme zaměřili na sociální pracovníky z oddělení sociálně právní ochrany na Českolipsku.
