Poděkování
Děkuji vedoucí mé diplomové práce paní Mgr. Lence Nádvorníkové, Ph.D. za cenné rady a odborná stanoviska při tvorbě diplomové práce. Zejména za její vstřícnost, trpělivost a laskavý přístup. V neposlední řadě děkuji své rodině za velkou podporu při mém studiu.
V Hradci Králové dne:
Název diplomové práce: Historie ústavní sociální péče na Rychnovsku v Královéhradeckém kraji
Jméno a příjmení autora: Bc. Eva Ženíšková
Akademický rok odevzdání diplomové práce: 2018/2019 Vedoucí diplomové práce: Mgr. Lenka Nádvorníková, Ph.D.
Anotace:
Cílem diplomové práce bylo zjistit, s jakými pozitivy a negativy se setkávali pracovníci zaklá- dající zařízení poskytujících ústavní sociální péči v námi definovaném regionu.
Dílčími cíli byla kategorizace subjektů poskytujících sociální péči v daném regionu, zmapování historického vývoje sociální péče a způsob poskytování sociální pomoci.
V teoretické části byly obsaženy informace o historii ústavní sociální péče z hlediska jejího významu obecně a v jednotlivých obdobích (středověk, současnost). Popsána byla též činnost jednotlivých ústavů sociální péče (dále jen ústavy) v daném regionu.
Výzkumná část byla věnována charakteristice zkoumané oblasti, poskytovatelům ústavní sociální péče, kterými byly církev, spolky a město, v současné době Krajský úřad Královéhradeckého kraje. Zjištěná data byla následně vyhodnocena.
Výzkum byl prováděn v jednotlivých ústavech regionu Rychnova nad Kněžnou, ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové a ve Státním archivu v Rychnově nad Kněžnou.
Výstupem práce jsou navrhovaná praktická doporučení pro oblast výzkumu, vzdělávání, samotné praxe a možné další činnosti pracovníků jednotlivých ústavů.
Klíčová slova: historie, sociální ústavy, ústavní sociální péče, subjekty sociální péče, historická analýza, obsahová analýza
Master’s Thesis Title: History of the Institutional Social Care in the Rychnovsko area Královéhradecký Region
Author’s Name and Surname: Bc. Eva Ženíšková
Master’s Thesis Completion in the Academic Year: 2018/2019 Master’s Thesis Supervisor: Mgr. Lenka Nádvorníková, Ph.D.
Annotation:
The Master’s Thesis uses questionning, historical analysis and content data analysis to find positive and negative experience of workers who have founded institutional social care facilities in a defined Rychnovsko area, Královéhradecký Region.
The Thesis has the following partial objectives: a categorization of facilities providing social care in the defined area, an outline of historical development of social work, and a description of ways of providing social care.
The theoretical part of the Thesis deals with the history of sociFal work, its importance in general and in various historical periods (the Middle Ages and Industrialization).
The research activity focuses on defining the area of research, providers of social care:
the Church, community, towns, and, nowadays, the Regional Authority. It evaluates the data and answers the question whether all the main and partial objectives of the Master’s Theses were fulfilled.
The research was carried out in the individual social care institutions (“institutions“) in the Rychnovsko area and in the Státní a vědecká knihovna in Hradci Králové.
The Thesis suggests some practical recommendations for research, education, and practice in general.
Keywords: history, social care institutions, institutional social care, social care organizations, historic analysis
8
OBSAH
SEZNAM ZKRATEK ... 10
ÚVOD ... 11
1ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE ... 13
1.1Základní pojmy ... 13
1.2 Legislativa a ústavní péče ... 17
2VÝVOJ SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY ... 22
2.1 Etapy vývoje speciální pedagogiky ... 24
3DOMOVY PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM ... 27
3.1 Vznik profesionální péče v domovech pro osoby se zdravotním postižením ... 30
3.2 Vývoj politického uspořádání rychnovského regionu od vzniku sociálních zařízení .... 35
3.2.1 Vznik domovů pro osoby se zdravotním postižením v regionu Rychnova nad Kněžnou ... 36
4SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI ... 39
5EMPIRICKÁ ČÁST ... 40
5.1 Metodologie ... 40
5.2 Obsahová analýza ... 42
5.3 Cíle výzkumu ... 44
5.3.1 Hlavní cíl výzkumu ... 44
5.3.2 Dílčí výzkumné cíle ... 45
5.4 Výzkumné otázky ... 45
5.4.1 Hlavní výzkumná otázka ... 45
5.4.2 Dílčí výzkumné otázky ... 45
5.4.3 Operacionalizace ... 45
5.5 Vyhodnocení rozhovorů ... 47
5.6 Shrnutí rozhovorů ... 60
9
5.7 Popis jednotlivých objektů ... 61
5.8 Vyhodnocení obsahové analýzy dokumentů ... 67
5.9 Hypotézy ... 71
6 VYHODNOCENÍ CÍLŮ ... 73
6.1 Diskuse ... 74
6.2 Navrhovaná opatření ... 76
ZÁVĚR ... 79
SEZNAM ZDROJŮ ... 81
SEZNAM PŘÍLOH ... 86
10
SEZNAM ZKRATEK
aj. – a jiné apod. – a podobně atd. – a tak dále č. – číslo
DP – diplomová práce kap. – kapitola
kol. – kolektiv
Kč – Koruna československá - v období první republiky 1918 až 1938 KNV – krajský národní výbor
mj. – mimo jiné
MUDr. – medicinae universae doctor - doktor veškerého lékařství např. – například
okr. – okres
ONV – okresní národní výbor pozn. – poznámka
popř. – popřípadě
prof. – akademická hodnost, píše se zkratkou před jménem - profesor r. – rok
resp. – respektive s. – strana stol. – století sv. – svatá/svatý tj. – to je tzv. – tak zvaný vč. – včetně viz. – vysvětlivka
WHO – World Health Organization – Světová zdravotnická organizace
11
ÚVOD
Diplomová práce (dále DP) s názvem Historie ústavní sociální péče na Rychnovsku v Královéhradeckém kraji popisuje ústavy, které na území tohoto regionu z historického pohledu s ohledem na časové vymezení vznikly a působily, lokality jejich vzniku, cha- rakteristiku klientů, kteří v nich pobývali, a způsob sociální péče, která jim byla poskytována.
Pro potřeby DP bylo vymezeno území bývalého politického okresu Rychnov nad Kněžnou, který ve třicátých letech dvacátého století tvořil správní obvod regionu složený ze soudních okresů Kostelce nad Orlicí a Rychnova nad Kněžnou.0F1 K dnešnímu politickému uspořádání rychnovského regionu došlo v roce 2001, kdy byly zrušeny okresní úřady a založeny krajské úřady.1F2 V současnosti jsou do tohoto regionu zařazena města Rychnov nad Kněžnou, Kostelec nad Orlicí, Borohrádek, Týniště nad Orlicí, obec Potštejn, Rokytnice v Orlických horách a její okolí. Do výzkumné části DP byl zařazen Kostelec nad Orlicí, Borohrádek, Týniště nad Or- licí, obec Potštejn a Rokytnice v Orlických horách s ohledem na dostupnost v regionu Rychnova nad Kněžnou.
DP obsahově mapuje historii ústavní sociální péče v časovém rozpětí od roku 1930 po součas- nost. Sleduje vývoj sociální péče, z jakých zdrojů vycházela, jakým směrem postupuje a v ja- kém stavu se nachází v dnešní době. Součástí DP byly historicko-orální rozhovory, narativní rozhovory a kvalitativní šetření. Potřebné informace autorka získala od narátorů pamatujících období, kdy ústavy v regionu Rychnova nad Kněžnou působily, nebo za jakým účelem byly vybudovány. V DP hovořili o svých zážitcích, které v souvislosti s ústavem a poskytováním sociální péče prožili nebo prožívají.
1Toto politické rozložení je vysvětleno v publikacích Jiřího Jizby – Místopis a veřejná správa Kostelecka a Rychnovska (politický okres Rychnov nad Kněžnou) vydané v zimě 1936 až 1937a dále v publikaci Stanislava Dvořáka – Město Rychnov N. Kněžnou a Soudní okres Rychnov N. Kněžnou vydané v roce 1938.
2 Dnešní uspořádání regionu Rychnov nad Kněžnou je dáno ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. s účinností od 1.
ledna 2000 o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb. Bylo vytvořeno 14 vyšších územně samosprávních celků. K 1. lednu 2000 vzniklo 13 nových krajů. Čtrnáctou jednotku představuje území hlavního města Prahy. Sídla nových krajů jsou shodná se sídly krajů, která byla platná v letech 1949–1960. Více je uvedeno ve Sbírce zákonů ČR z roku 1997.
12
Potřebná data byla nashromážděna a nastudována ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové, v Okresním archivu v Rychnově nad Kněžnou ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové, v knihovnách regionu a v Muzeu Orlických hor v Rychnově nad Kněž- nou. Dotazováni byli představitelé městských úřadů, pamětníci dotyčných ústavů nebo po- cházejí z kronik a tiskovin uvedených sociálních zařízení.
13
1 ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE
1.1 Základní pojmy
V této kapitole jsou teoreticky ukotveny základní pojmy související s tématem DP.
a) Historie
Pojem historie pochází z řeckého slova storta, latinsky historia. Znamená přesně „to, co se stalo“. Vystihuje události, které nastaly ve vývoji lidské společnosti od doby jejího počátku po současnost, a také vědeckou disciplínu popisující a interpretující tento vývoj v oblasti hospodářské, politické, sociální, společenské a kulturní (dějepis.com 2017). Pojem historie však může být vymezen také jako věda o vývoji lidí, pokud se jedná o společenské a mravní bytosti. „Předmětem jejím je tedy člověk jakožto část větších společností, dále společnosti tyto samy až po celek nejširší, lidstvo veškeré, ve svém cítění, myšlení, konání, snažení, pokud mělo vliv na vznikání a trvání, proměňování se a zanikání oněch větších společenských svazků a na vývoj kultury lidské“ (Němec 1997, s. 169). Tento pojem však může ještě také vyjadřovat a) uvažování o dějinách, opírající se zejména o interpretaci v dějinách se vyvíjejících idejí a vedoucí i k hodnotovému relativismu; b) označení určité etapy vývoje historické vědy, jejímž základem je systematizace pravidel historické metody;
v tom případě pak splývá s pojmem pozitivismus (Diderot 1999).
Autorka DP se přiklonila k definici pojmu historie dle výkladu Velkého slovníku, který vzhledem k jejímu cíli odpovídá hlavní myšlence DP.
b) Sociální péče
Pojem sociální péče je zaměřen na ochranu jedinců, kteří jsou oslabeni nebo neschopni vykonávat svoji společenskou funkci (Hartl, Hartlová 2009). Používá se k označení souboru věcných a peněžitých dávek a služeb, které se poskytují občanům nemajícím nárok na některou dávku sociálního zabezpečení, nebo nesplňují požadavek sociální potřebnosti.
Příklad.: Občan se dostal do situace, jíž není schopen vlastními silami zvládnout, a nesplnil podmínky vzniku nároku na státní zaopatření. Jedná se o nástroje sociální ochrany, jimiž je
14
pečováno o klienta po fyzické i psychické stránce (Tomeš 1991). Pojem sociální péče vyplývá ze společenské solidarity a spočívá v redistribuci prostředků, ale také služeb ve společenském prostoru, jejichž cílem je všestranný rozvoj jedince. V dnešní době je realizován sociálním pojištěním, zdravotním pojištěním, státními podporami – státní sociální podporou, sociální pomocí a sociálními službami. V meziválečném období označoval veškerou péči státu o pot- řebné občany. V dnešní době je používán ve stejném smyslu jako sociální pomoc, která je podle platné legislativy součástí sociálního zabezpečení. Zahrnuje, co má člověk udělat sám pro sebe a co pro něho musí udělat organizace, v níž pracuje. Cílovou skupinou sociální péče jsou občané, kteří nejsou dostatečně zabezpečeni vlastním příjmem nebo dávkami z pojištění.
Dále ti, kteří ji potřebují kvůli vysokému věku nebo zdravotnímu stavu, a ti, kteří nemohou vlastními silami překonat nepříznivou situaci. Za sociální péči se podle naší legislativy považuje také péče poskytovaná občanům ve zdravotnických zařízeních, pokud nemohou být z tohoto zařízení propuštěni, neboť se neobejdou bez pomoci a přiměřená pomoc jim není dostupná. Sociální péče zahrnuje finanční dávky, věcné dávky a služby2F3 (Matoušek 2008).
Autorka DP se přiklonila k definici Oldřicha Matouška, neboť nejvíce odpovídá zaměření DP.
c) Sociální pomoc
Pojem sociální pomoc obsahuje motivační prvky, jejichž cílem je aktivovat moderními systémy sociální pomoci klienta, aby si pomohl sám. Jedná se o modernější pojem (http://pravo.wz.cz/psz/data/socialni_pece_a_socialni_pomoc.doc). Pojem sociální pomoc může být však také v podobě peněžní nebo věcné dávky a služby poskytované za určitých podmínek, na základě určitých kritérií a průzkumu majetkových poměrů jednotlivcům nebo rodinám, které se nacházejí na spodní hranici příjmového žebříčku nebo pod určitou úrovní sociálního minima. Sociální pomoc může být státem nebo obcí organizovaná, nařízená nebo povolená (právo žebrat) nebo podporovaná, např. příspěvky na činnost nestátních organizací3F4 (Matoušek 2008).
Také v tomto případě se autorka DP přiklonila k uvedené definici Oldřicha Matouška, neboť odpovídá filozofii DP.
3 Odborná sociální práce je součástí systému sociální péče, ale jen část profesionálů poskytujících sociální péči má kvalifikaci sociálního pracovníka.
4 V západních zemích čerpají sociální pomoc zejména skupiny dlouhodobě nezaměstnaných, rodiče pečující v neúplné rodině o děti, mladí lidé bez rodinného zázemí, uprchlíci a staří lidé.
15 d) Ústav
Pojem sociální ústav je od roku 2002 definován jako zdravotnické zařízení poskytující sociální péči občanům, kteří vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopni obejít se bez pomoci. Nemohou být proto propuštěni ze zdravotnického zařízení, pokud jim není poskytnuta potřebná péče (Arnoldová 2002).4F5 Každé zdravotnické zařízení musí svým obyvatelům zaručit zaopatření, zdravotní a kulturní péči, možnost zájmové činnosti, mládeži školní a mimoškolní výchovu, přípravu na budoucí povolání i užitečnou práci přiměřenou jejich fyzickým a duševním schopnostem i možnostem. Občanům produktivního věku se zdravotním omezením možnost zaměstnání. Pojem ústav však mohl být vysvětlen také jako péče poskytovaná občanům, kteří vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebyli schopni obejít se bez pomoci další osoby. Vznik, trvání a zánik ústavní sociální pomoci upravovala Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., jíž se prováděl zákon o so- ciálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v so- ciálním zabezpečení. Péči zajišťovaly ústavy pro tělesně postiženou mládež, ústavy pro těles- ně postiženou mládež s přidruženým mentálním postižením, ústavy pro tělesně postiženou mládež s více vadami, ústavy pro mentálně postiženou mládež, ústavy pro tělesně postižené dospělé občany, ústavy pro tělesně postižené dospělé občany s přidruženým mentálním postižením, ústavy pro občany s tělesným postižením s více vadami, ústavy pro smyslově postižené dospělé občany, ústavy pro mentálně postižené dospělé občany, ústavy pro chro- nické alkoholiky a toxikomany, ústavy určené chronickým psychotikům a psychopatům, domovy důchodců, domovy-penziony pro důchodce. Organizaci těchto ústavů upravoval organizační řád, který vydával zřizovatel ústavu. Nejčastěji jím byla obec nebo stát. Obec nebo okresní úřad sestavoval a vedl pořadník čekatelů na umístění do ústavu pro každý ústav zvlášť. Znamenalo to, že správní rozhodnutí o přijetí do ústavu nesvěřila právní úprava ústavu samotnému, ale jeho zřizovateli. Obyvatel ústavu mohl pobývat mimo ústav po předchozím oznámení vedoucímu ústavu. Jednalo-li se o obyvatele zbaveného způsobilosti k právním výkonům, byla třeba k pobytu mimo ústav svolení poručníka. V praxi přetrvávala situace, kdy byly poručníky dítěte umístěného v ústavu ústavy samotné (Sovák, et al. 2000).
5 Součástí informace zdravotnického zařízení musí být písemný souhlas občana s tím, že mu bude poskytována sociální péče, neboť podle § 75 odst. 2 V 182/91, musí občan o poskytnutí sociální péče požádat nebo s jejím souhlasit. Pokud s tím nesouhlasí, nemůže být jeho další pobyt ve zdravotnickém zařízení považován za sociální péči, ale za zdravotní péči, která mu bude poskytována za plnou nebo částečnou úhradu. Pokud by příjem občana nestačil k zaplacení úhrady za poskytování sociální péče v plné výši, může požádat o poskytnutí dávky sociální péče z důvodu sociální potřebnosti.
16
Autorka DP se přiklonila k výkladu prvního pojmu autorky Anny Arnoldové. Vzhledem k jejímu cíli odpovídá hlavní myšlence DP.
e) Osoba se zdravotním postižením
Pojem osoba se zdravotním postižením označuje v pedagogickém významu děti, mladé lidi a dospělé, kteří jsou v učení, v sociálním chování, v komunikaci, v řeči nebo v psychomo- torických schopnostech tak omezeni, že je jejich spoluúčast na životě ve společnosti podstatně snížena. Vyžadují speciálně-pedagogickou podporu. Jednotlivé druhy postižení mají své východisko v omezení zraku, sluchu, řeči, podpůrných a pohybových funkcích, inteligenci, emocionalitě. Projevují se klinickým obrazem nebo určitým chronickým onemocněním.
Častým případem jsou kombinace těchto postižení (Pipeková, et al. 2010). Osobou se zdra- votním postižením se rozumí osoba, která má dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení. V interakci s různými překážkami může bránit jejímu plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními (Úmluva o právech osob se zdravotním postižením a opční protokol 2011). Osoba se zdravotním postižením je však také vysvětlována takto. Obecně se místo pojmu invalidní osoba ustálil pojem osoba se zdravotním pojištěním. WHO uvádí ve své mezinárodní klasifikaci vad, postižení a znevýhodnění k pojmu zdravotní postižení následující – jedná se o jakékoli omezení či ztrátu (vyplývající z vady) schopnosti jednat a provádět činnosti způsobem nebo v mezích, které se pro lidskou bytost považují za normální (Tomeš 2011). „Podle úmluvy o právech zdravotně postižených z roku 2006 je osoba se zdravotním postižením definována jako: Osoba mající dlouhodobě fyzické, duševní, mentální či smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejímu plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními“ (Tomeš 2011, s. 151). Pojmem zdravotní postižení se však také mohou rozumět takové poruchy zdravotního stavu, které za blíže stanovených podmínek podmiňují např. uznání dítěte za dlouhodobě těžce zdravotně postižené (Voříšek, et al. 2002).
Autorka DP se přiklonila při výkladu pojmu osoba se zdravotním postižením k vysvětlení autorky Jarmily Pipekové, který nejvíce odpovídá zaměření DP.
17
1.2 Legislativa a ústavní péče
Koncepci sociálních služeb určovaly historicky dlouhou dobu převážně charitativní organizace. Státní sociální politika se datuje již v období před první světovou válkou. Průnik státu do oblasti sociálních služeb se uskutečnil však až v padesátých a šedesátých letech minulého století. Pro vzájemné vztahy mezi pečovatelským státem a institucemi poskytujícími nápomocné služby bylo charakteristické, že se státní sektor stal spíše těžkopádným a hrubým mechanismem. Naopak menší místně dobře orientovaná zařízení so- ciálních služeb mohla pohotověji reagovat na měnící se potřeby klientů (Řezníček 1994). Jed- nou z prvních statistik péče o chudé byl počátkem dvacátého století vydaný Zákon č. 49 Sb., o organizaci statistické služby z 28. ledna 1919. Na základě usnesení Národního shromáždění bylo nařízeno organizovat službu státní statistiky pro celou tehdejší Československou republiku. Každý obyvatel státu měl povinnost podávat správně, pravdivě a včasně údaje a zprávy, které o něm byly žádány Státním statistickým úřadem nebo úřady podle usnesení Statistické státní rady. Porušení této povinnosti bylo potrestáno politickými úřady první stolice pokutou do tisíce korun. Při opětování nebo za přitěžujících okolností následně vězením do šesti měsíců a pokutou bez omezení. Státní statistický úřad mohl mj. provést šetření přímo, nebo nepřímo na útraty provinilého. Ustanovení platilo také pro všechny veřejné místní a zájmové státní svazky, pro spolky, družstva a výdělečné společnosti všeho druhu. Za splnění jejich statistické povinnosti byli osobně odpovědní ti, kteří podle zákona zastupovali navenek příslušný svazek, spolek atd. (Zákon č. 49/1919 Sb., § 1 - § 10). Z výše uvedeného zákona vzešla 28. ledna 1932 Vyhláška předsedy vlády o statistice péče o chudé a péče o mládež ochrany potřebnou vydané 4. února 1932. Státnímu statistickému úřadu v ní bylo uloženo, aby v roce 1932 provedl statistické šetření péče o chudé a o mládež ochrany potřebné za r. 1931. Jednalo se o veřejné a dobrovolné pečovatelské služby pro celou Československou republiku. V rámci usnesení výboru statistické státní rady pro sociální statistiku byly podle zákona č. 49/1919 Sb., všechny obce, okresy, země, jakož i spolky, korporace, ústavy i jednotlivci, kteří se zabývají veřejnou nebo dobrovolnou péčí o chudé a sociální péčí vůbec, povinni vyplnit po zadání Státního statistického úřadu správně, pravdivě a včasně dotazník, jenž jim byl za tím účelem zaslán. Údaje v dotazníku byly úřady, dále instituce i jednotlivci povinni na žádost Státního statistického úřadu doplnit, opravit nebo
18
vysvětlit5F6 (Vyhláška č. 22/1932 Sb., odst. - 3 ). Po únoru 1948 byly do některých zdravotnických provozoven zavedeny národní správy. V prosinci roku 1951 následně přijalo československé Národní shromáždění Zákon č. 103/1951 Sb., o jednotné preventivní a lé- čebné péči. Bylo v něm stanoveno, že stát má poskytovat zdravotní péči preventivní a léčebnou tak, aby zabezpečil plynulou, soustavnou a hodnotnou péči o potřebného člověka, zaměřenou přednostně na pracující a na zajištění zdravého rozvoje generace. Orgány státní zdravotní správy a pracovníci v zařízeních preventivní a léčebné péče byli povinni zvyšovat zdravotní úroveň lidí. Plnit zadané úkoly v souladu s poznatky vědy s ohledem na péči o zdra- ví člověka pro neustálý rozvoj výrobních sil. Dále byli oprávněni činit opatření potřebná k zajištění preventivní a léčebné péče. Mohli nařizovat povinné zdravotní prohlídky obyvatel a diagnostické zkoušky, povinné hlášení určitých nemocí nebo jiných skutečností významných z hlediska zajištění preventivní a léčebné péče, provádět hromadná preventivní a léčebná opatření, opatření protiepidemická a povinné léčení určitých nemocí. Zákon nabyl účinnosti 1. ledna 1952 (Zákon č. 103/1951 Sb., § 1 - § 4). Na jaře téhož roku byl přijat Národním shromážděním Zákon č. 4/1952 Sb., týkající se hygieny a protiepidemické péče.
Další reforma sociálního zabezpečení byla vydána v roce 1956. Byl přijat zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců. Druhá reforma sociálního zabezpečení byla uskutečněna v r. 1964. Byly přijaty zákony č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení a č. 103/1964 Sb., o sociálním zabezpečení družstevních rolníků. V této době došlo ke zhor- šení stavu důchodového zabezpečení. Další důležitá reforma byla uskutečněna v sedmdesátých letech minulého století. Byl přijat zákon č. 121/1975. Sb., o sociálním zabezpečení (https://www.mpsv.cz/files/clanky/7175/ssz_cr_cz.pdf). Změnu v organizaci poskytování ústavní sociální péče přinesl Zákon o sociálním zabezpečení č. 100/1988 Sb., z 16. června uvedeného roku a prováděcí vyhláška tohoto zákona č. 182/1991 Sb., a Zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení č. 582/1991 Sb., k němuž se tato vyhláška vztahovala. Sociální služby mohly poskytovat organizace a občané. Stát jim k těmto účelům mohl poskytovat příspěvky (Sbírka zákonů ČR 1988). V tomto případě měly příslušné orgány právo, kontrolovat hospodaření s těmito penězi. Sledovaly také úroveň poskytovaných služeb a dodržování nezbytných, zejména zdravotnických a hygienických podmínek. Ukládaly opatření k odstranění zjištěných závad. V § 73 tohoto zákona byl uveden rozsah sociální péče, jíž zajišťoval občanům stát. Sociální péče se tak mohli dočkat ti, jejichž životní potřeby
6 Na základě této statistiky začaly být po jejím vyhodnocení budovány ústavy a síť sociálních služeb ve větší míře také v rychnovském regionu. Autorka DP toto vyčetla z již uvedených publikací Jiřího Jizby a Stanislava Dvořáka. Dále z publikace k Domovu důchodců v Týništi nad Orlicí, který byl slavnostně otevřen v Týništi nad Orlicí v lednu roku 1941. Více k tomuto ústavu v empirické části DP.
19
nebyly dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo ne- mocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy. Právo na péči měli i občané, kteří ji potřebovali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, věku nebo ne- mohli bez pomoci společnosti překonat obtížnou životní situaci. V oblasti sociální péče stát zajistil poradenskou a výchovnou činnost. Zejména výchovu k odpovědnému rodičovství, k upevňování rodinných vztahů a k vzájemné pomoci mezi občany. V rámci sociální péče se jednalo o pe- něžité dávky, věcné dávky a mimořádné výhody pro některé skupiny občanů těžce zdravotně postižených (Sbírka zákonů Československá socialistická republika 1988).
V roce 2007 nabyl účinnosti Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a prováděcí vyh- láška č. 505/2006 Sb. Mimo jiné přinesl novou terminologii. Zanikl pojem ústav sociální péče. Nahrazen byl několika novými druhy sociálních služeb. Nově vznikly domovy pro se- niory, domovy se zvláštním režimem, domovy pro osoby se zdravotním postižením, chráněná bydlení. Do té doby integrální součást ústavů sociální péče v podobě přechodných pobytů byla vymezena v podobě odlehčovacích služeb. Týdenní pobyty byly v průběhu pracovního týdne zajišťovány službami týdenního stacionáře. Zákon výrazně změnil roli krajských úřadů v oblasti sociálních služeb. Významná role byla krajským úřadům svěřena také v oblasti jejich financování. Hodnotily žádosti poskytovatelů sociálních služeb pro Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Platný Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách upravuje ve svém úvodním ustanovení podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči, podmínky pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb, výkon veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování sociálních služeb a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách (Zákon č. 108/2006 Sb., § 1, odst. 1). Zákon dále upravuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka, pokud vykonává činnost v sociálních službách. Každá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob.
Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob. Musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti a motivovat je k takovým činnostem. Nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob (Zákon č. 108/2006
20
Sb., § 2, odst. 1 - 2). Základními činnostmi při poskytování potřebných sociálních služeb jsou:
pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, popřípadě přenocování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, základní sociální poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, telefonická krizová pomoc, nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění, podpora vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností (Zákon č. 108/2006 Sb., § 34 odst. 1).
Vzhledem k tématu DP je v práci uvedena také Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (Convention on the Rights of Personswith Disabilities). Byla přijata Valným shromážděním OSN 13. prosince 2006, v platnost vstoupila 3. května 2008. Jménem České republiky byla podepsána v New Yorku 30. března 2007. Založena byla na principu rovnoprávnosti. Osobám se zdravotním postižením zaručuje plné uplatnění všech lidských práv a podporuje jejich aktivní zapojení do života společnosti. V platnost vstoupila 28. října 2009. Evropská unie ratifikovala Úmluvu 23. prosince 2010. Cesta ke vzniku Úmluvy byla velmi zdlouhavá. Její předchůdkyní byla Deklarace práv zdravotně postižených osob vydané v roce 1975.6F7 Bylo v ní poprvé řečeno, že problematika osob se zdravotním postižením je otázkou lidských práv. Z hlediska dnešních požadavků to však nebyl dokument, který by zajišťoval lidem s postižením ochranu práv. Teprve po třiceti pěti letech snažení samotných lidí se zdravotním postižením, lidskoprávních a neziskových organizací a výboru International Disability Caucus byl v roce 2006 text Úmluvy schválen a mohl začít proces ratifikace jednotlivými státy. Jedním z důvodů jejího vytvoření bylo zviditelnění problematiky lidských práv osob se zdravotním postižením, dalším značná specifika těchto práv. Běžně je kri- tizována nepružnost právních norem.
Shrnutí kapitoly:
V této části DP autorka uvedla ucelený krátký přehled svých zjištěných dat kapitoly Ústavní péče a legislativy, který se týkal důležitých sociálních zákonů.
7 K Deklaraci práv zdravotně postižených osob je uvedeno více v kapitole č. 4 DP.
21
První statistikou péče o chudé byl počátkem dvacátého století Zákon č. 49 Sb. o organizaci statistické služby z 28. ledna 1919. Vycházela z něho Vyhláška předsedy vlády o statistice péče o chudé a péče o mládež ochrany potřebnou z roku 1932. Z uvedeného zákona vzešla 28. ledna 1932 Vyhláška předsedy vlády o statistice péče o chudé a péče o mládež ochrany potřebnou vydané 4. února 1932. V prosinci r. 1951 přijalo československé Národní shromáždění Zákon č. 103/1951 Sb., o jednotné preventivní a léčebné péči. Důležitou změnu v sociálních službách představoval také Zákon o sociálním zabezpečení č. 100/1988 Sb.
Sociální služby mohly poskytovat organizace a občané. Stát vydával k těmto účelům příspěvky. Sociální péče se tak dočkali ti, jejichž životní potřeby nebyly dostatečně zabezpečeny. V roce 2007 nabyl účinnosti zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Mj.
přinesl novou terminologii. Zanikl pojem ústav sociální péče. Nově vznikly domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, domovy pro osoby se zdravotním postižením, chráněná bydlení. Rozsah a forma pomoci a podpory poskytované prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z jejich individuálních potřeb. Proto se autorka DP rozhodla používat pro význam ústav sociální péče v další části DP termín domov pro osoby se zdravotním postižením. Bylo tak učiněno se zřetelem na Zákon č. 108/2006 o sociálních službách. Po tomto roce užívá místo slova ústav slovní spojení domov pro osoby se zdravotním postižením. Tvoření empirické části DP bylo ztíženo také tím, že si autorka byla vědoma toho, že tuto problematiku nelze uchopit komplexně.
Jednotlivé domovy pro klienty se zdravotním postižením nespadají pouze do resortu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, ale také do Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Ministerstva zdravotnictví ČR.
22
2 VÝVOJ SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY
Vznik vědního oboru speciální pedagogiky nebyl jednoduchý. Poměrně dlouhou dobu se péče a později i vědecké zkoumání zaměřovaly na jednotlivé druhy zdravotních postižení nikoli na obecnou teorii speciální pedagogiky. „Záleží na tom, jakou fázi jejího formování budeme považovat za uvědomělý počátek. Monatová (1996) například píše, že se speciální pedagogika jako teoretická disciplína začala uznávat od počátku 20. století. Renotiérová (2006) hovoří již o přelomu 19. a 20. století“ (Jeřábková, et al. 2013, s. 77). Domovy určené osobám se zdravotním postižením se věnovaly zejména péči o jedince s určitým druhem zdravotního postižení. Byly řešeny především praktické otázky spojené s provozem zařízení a s us- pokojováním specifických výchovných potřeb dětí se zdravotním postižením. Postupně byly vytvářeny možnosti pro bádání v oblastech: co učit, co formovat, jak v započaté práci postupovat, jak organizovat speciální pedagogickou činnost, aby byly respektovány odlišnosti jednotlivce v somatické, psychické i senzorické oblasti při sledování cíle připravit ho na pra- covní a společenské začlenění. Po vzniku republiky 28. října 1918 byl přijat Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného Československého státu. Jeho součástí bylo ustanovení, že dosavadní zemské i říšské zákony a nařízení zůstávají zatím v platnosti. V tomto roce byla ustavena správa sociální péče a úřad veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. V péči o děti a mládež nastaly změny ve zletilosti, která byla dosažena věkem dvacet jedna let (před tím to bylo dvacet čtyři let). Za zletilého mohl být prohlášen jedinec od osmnácti let. Upraveny byly oblasti poručenství, osvojení, legitimizace a vystěhovalectví. Obecní nebo městský notář měl povinnost oznámit soudu skutečnost, pokud zjistil, že je potřeba zřídit poručníka pro osoby nezletilé, které jsou současně duševně choré, slabomyslné, hluchoněmé a neznalé posunkové řeči. Stát se soustředil na posílení sociální péče. V poválečné době se podstatně zvýšila úmrtnost dětí a zároveň se snížila porodnost. Upravena byla oblast osvojování, v rámci které byly ustanoveny orgány mající nad těmito dětmi dozor. V Čechách se jednalo o okresní péče pro mládež, sirotčí spolky na Moravě a ve Slezsku. V místech, kde nebyly, fungovaly prozatím okresní úřady. Změnu přineslo obcím převzetí zdravotně policejní služby státem, který začal zřizovat pozice státních obvodních lékařů. Do jejich kompetence patřila také evidence výše uvedených osob.
Tzv. Malý školský zákon č. 226/ 1922 Sb., byl nejvýznamnější školskou legislativní normou první republiky. Řešil např. obsazování učitelských míst, rovnocennost mužů a žen
23
v učitelských sborech, upravil délku povinné školní docházky na Slovensku na osmiletou (dosud šestiletou), zrušil úlevy v docházce, stanovil vyučovací předměty, z čehož byly dva nové – občanská nauka a výuka ručních prací pro chlapce. Pro dívky obnovil povinný tělocvik. Dokumentem týkajícím se všech dětí se zdravotním postižením, byly učební osnovy a výchovné směrnice pro školy dětí úchylných č. 111, 126-I ze dne 6. září 1928. Původně mě- ly být přechodným řešením aktuální situace, platily tři roky. Ve skutečnosti vydržely do r.
1948. Jednalo se v nich o to, aby byla povaha dítěte, jeho tělesný stav, jeho tělesné a dušení úchylky podrobeny vlivu nápravné pedagogiky a didaktiky. Zásadní pro zvýšení úrovně vzdělanosti ve státě bylo přijetí Zákona č. 233/1935 Sb., o újezdních měšťanských školách.
Umožnil, aby měšťanské školy, vyšší stupeň školy než školy obecné, mohly navštěvovat všechny děti. Pomocné školství přijato o rok později jediné prvorepublikové školské zákonné opatření v péči o vadnou mládež – Zákon č. 86/1929 Sb., o školách (třídách) pomocných.
Zákon doporučoval, co by se mělo učinit (Jeřábková, et al 2013). Stanovil účel pomocných škol. Ty byly zřizovány pro školou povinné děti, které sice byly uznány za vzdělavatelné, ale pro nedostatek duševních schopností se nemohly vzdělávat v obecné škole. Měly jim poskytnout takové vzdělávání jako ostatním dětem v obecných školách. Pomocné školy měly být zpravidla samostatné, s vlastní správou, budovou, dílnou, zahradou a hřištěm. Nejvyšší počet dětí na třídu byl stanoven v počtu dvacet žáků. O tom, které dítě bude navštěvovat tuto školu, rozhodovala pro každou školu samostatně zřízená komise, v níž byl předseda, lékař, učitel obecné školy, učitel pomocné školy a popřípadě zástupce péče o mládež. „Zákon je významný tím, že se v podstatě jedná o jedinou normu řešící speciální školství. Dosud, a v případě jiných speciálních škol než pomocných i nadále, byla tato problematika v legislativním kontextu řešena pouze v rámci školského zákona“ (Jeřábková, et al. 2013, s.
46). Pokusy se změnami ve školství zastavila okupace Československé republiky v letech 1939-1945. Po těchto letech se společně s blížícím se koncem druhé světové války začali odborníci opět zabývat otázkou reformy školství.
Významné pro utváření vědecké základny oboru speciální pedagogiky bylo založení pracovišť s vědecko-výzkumným zaměřením v Praze - v roce 1945 Výzkumného ústavu pedagogického J. A. Komenského, v Bratislavě o dva roky později - Štátneho pedagogického ústavu. Po osvobození se nejbouřlivější diskuse týkala sjednocení školského systému v celém státě. To se povedlo přes značné výhrady mnohých odborníků poté, kdy se se v roce 1948 dostala k moci Komunistická strana Československa. Byl prosazen Zákon o jednotné škole
24
č. 95/1948 Sb., který sjednotil školskou soustavu. V celém státě ustanovil devítiletou povinnou školní docházku. Prodloužil povinnou školní docházku na devět let a ukončil školský dualismus. Vzdělávání se pro skupinu od 6 let věku do 15 let změnilo a začalo být společné. Prvních pět let docházky na národní škole, po nichž následovaly čtyři roky na střed- ní škole. Pro speciální pedagogy přinesl zásadní změnu. Školy pro žáky se zdravotním postižením byly poprvé zahrnuty do školského resortu a byl pro ně užit název „školy pro mlá- dež vyžadující zvláštní péči“ (Jeřábková, et al. 2013). „Zvláštní skupinu obtížně vychovatelných tvoří v Čechách ještě kočující skupiny některých cikánských občanů a jejich dětí“ (Ludvík 1956, s. 63).
2.1 Etapy vývoje speciální pedagogiky
Počáteční období vývoje speciální pedagogiky lze zařadit do období konce 18. a začátku 19. století. Zájem o tento obor směřoval nejprve do řad nevidomých a neslyšících, později i mentálně a tělesně postižených. V odborných ústavech se rozvinula základna pro rozvoj budoucích speciálně-pedagogických oborů. Nepůsobili zde již pouze jednotlivci, ale skupiny odborníků. Problém byl spatřován v tom, že se nikdo nezaměřoval a nevytvářel obecnou teorii speciální pedagogiky. Pracovalo se výhradně na praktických a teoretických otázkách jednotlivých „pedií“.7F8
Druhá etapa vývoje speciální pedagogiky se částečně překrývá s počátečním obdobím (dru- hou polovinou 19. století). Centrem jejího vývoje byla v Čechách stále Praha, vznikají také další místa soustřeďující odbornou péči. Na Moravě je v této době mj. platný pokrokový mo- ravský zemský zákon č. 33 z roku 1890, který umožňuje zakládání speciálních ústavů pro děti neslyšící a nevidomé. V případě, že nepobývají v ústavu, je jim umožněno navštěvovat obec- nou školu s dětmi intaktními po dobu nejméně čtyř hodin týdně. V této době existující ústavy poskytovaly možnost hospitací pro učitele. Začaly být sestavovány první učebnice pro pos- tižené žáky, učitelé rozvíjeli různé teorie, koncepce a přístupy pro vyučování a formování osobnosti jedinců s postižením. Konaly se odborné sjezdy s tématikou přístupu k lidem
8 Za základní dílo, které vzniklo v tomto období je považována kniha Pädagogische Pathologie od Adolfa Strümpela (1812-1899). Tento profesor působící v Dorpatu a později v Lipsku, si všímal dětských úchylek.
V díle definuje pojem a úkol pedagogické patologie, její postavení v systému pedagogiky a psychiatrické patologie a její význam sociální, dále pak popisuje dětské jevy a nedostatky a hledá analogii i rozdíly mezi pedagogickou a medicínskou patologií, všímá si tělesných a duševních symptomů vad. V neposlední řadě se zabývá metodami výzkumu (Jeřábková, 2013).
25
se zdravotním postižením. První sjezd pro péči o slabomyslné a školství pomocné byl uspořádán v roce 1909 v budově pražské Staroměstské radnice. Významný psycholog, pedagog a filozof František Čáda zde vystoupil se zásadní úvodní přednáškou, kde poprvé zhodnotil význam pomocných škol. Obhájil v ní náklady vynaložené na pomocné školy, poukázal na nedokonalou klasifikaci slabomyslnosti, zhodnotil význam péče po stránce psychologické a psychiatrické, poukázal na význam národohospodářský, finanční i kri- minalistický. Na základě výzvy tohoto sjezdu bylo rozšířeno pomocné školství v Praze.
Sjezdy byly celkem tři. Jejich cílem byla na jedné straně propagace potřeby a prospěšnosti pomocných škol, na straně druhé zájem o vědecké otázky spojené s výchovou a vzděláváním slabomyslných. „Do radostného údobí dostává se české školství pomocné vystoupením Dr.
Františka Čády (1865 – 1918), universitního profesora, otce české pedopsychologie.
V Pedagogických Rozhledech počíná r. 1908 řídit rubriku Pedopsychologie. Jí otevírá nám okna k rozhledu po všem, čím se anglický, německý, ruský aj. svět chlubí ve výzkumu dětské duše, povzbuzuje učitelstvo k podobným pracím, ať je to inteligence dítěte nebo individualita dítěte, nebo vývoj dětské mluvy, psycha jinošství, dětská kresba aj.“ (Zeman 1939, s. 44).
Za třetí etapu vývoje speciální pedagogiky je vymezováno pětileté období mezi lety 1945 až 1950. „Péče o mládež velmi těsně souvisí s vývojem společnosti. Péče o osoby se sníženými schopnostmi a zvláště péče o mládež vadnou souvisí těsně s vývojem sociální péče v nejširším slova smyslu, tj. s vývojem péče o člověka vůbec, zvláště o člověka, který potřebuje mimořádné pomoci zdravého kolektivu“ (Ludvík 1956, s. 3). V tomto období začaly osobnosti české pedagogiky přemýšlet, jak bude po jejím skončení vzdělávání uspořádáno. Nabízely se následující možnosti. Buď zachovat stávající tradici, nebo se pokusit o reformu a vytvořit tzv. jednotnou školu. Zvítězili zastánci reformy a v roce 1948 byl přijat již zmíněný Zákon o jednotné škole. Reforma přinesla nejen změny organizační, ale také změny v cílech a obsahu vzdělávání. Byly vypracovány a vydávány nové učební plány, osnovy a učebnice, které braly na zřetel politickou proměnu v tehdejším Československu (Jeřábková, et al 2013).
Slabomyslná, hluchoněmá, slepá a tělesně vadná mládež byla do té doby považována za mlá- dež abnormální, někdy také mravně vadnou (Ludvík 1956). „Pokusy o vzdělávání abnormální mládeže, jako počátky této péče, můžeme hodnotit jako dějiny teprve tehdy, když šlo skutečně o snahu společnosti, aby i abnormálním se dostalo stejných možností jako mládeži ostatní.
První zprávy o péči o mládež abnormální nesou všechny znaky třídního charakteru veškerého života tehdejší společnosti“ (Ludvík 1956, s. 21).
26
Čtvrtá etapa vývoje speciální pedagogiky se opět překrývá s obdobím předchozím, počíná rokem 1948. Dochází zde k výrazným terminologickým posunům v označení oboru ovlivněném politickou situací a všeobecnou inklinací přebírat názory, postoje, koncepce apod.
ze zemí na východ od našich hranic. Pro vývoj speciální pedagogiky byla obzvlášť nebezpečná diskuze o pedagogickém reformismu, která se odbývala na přelomu let 1952- 1953. V naší oblasti jsme tak přišli o teoretický rámec, na kterém vznikající speciální pedagogika stavěla. U nápravné pedagogiky bylo nepřípustné její dřívější sepětí s reformními pedagogickými proudy a pedologie a pedopatologie8F9 byly odsouzeny obecně jako škodlivé.
Termín defektologie užil v roce 1953 prof. Miloš Sovák. V naší oblasti jsme tak přišli o teore- tický rámec, na němž vznikající speciální pedagogika stavěla. U nápravné pedagogiky bylo totiž nepřípustné její dřívější sepětí s reformními pedagogickými proudy a pedologie a pe- dopatologie byly odsouzeny jako škodlivé. Šlo o jeden ze zásadních kroků k nalezení teoretické základny pro obor. Prof. Miloš Sovák brzy upustil od termínu defektologie, protože ho odborná porota nepřijala. Naopak začal užívat termín speciální pedagogika, který poprvé užil Bohumír Popelář (1914-1969) v roce 1957 (Bohumír Popelář vydal v roce 1954 publikaci s názvem Úvod do studia speciální pedagogiky). Nicméně obor byl nakonec od prvního vydání Nárysu speciální pedagogiky v roce 1972 prof. Miloše Sováka označován definitivně speciální pedagogika. Rámec nové speciální pedagogiky daný prof. Milošem Sovákem se nepodařilo po léta posunout (Jeřábková, et al. 2013). S politickými změnami v naší společnosti po roce 1989 přišly také změny dotýkající se celého školství. Pozvolné otevření se ústavů a speciálních škol pro osoby se speciálními vzdělávacími potřebami okolnímu světu mělo dopad na zvýšený zájem veřejnosti o problematiku speciální pedagogiky a o studium speciální pedagogiky.
9 Pedologií byla nazývána komplexní věda o dítěti, skládající se z biologie dítěte, psychologie dítěte a sociologie dítěte. Vyrostla z poznání, že dítě není dospělý v „malém“. Jako komplementární obor k pedologii ve směru osob s postižením tak postupně vznikla pedopatologie. Poukazovala na to, že si původně soudobí odborníci mysleli, že pedopatologie bude obor propojující vědy o biologii i psychologii abnormního dítěte a mladistvého. Uvedené nové disciplíny byly rozvíjeny v Pedologickém ústavu hlavního města Prahy. V době první světové války byla jeho činnost téměř zastavena (Jeřábková, et al. 2013).
27
3 DOMOVY PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM
Lidé, kteří v minulosti potřebovali pomoc druhých lidí, stáli většinou na okraji společnosti.
Proto nejsou zmínky v historických pramenech tak časté. Na postoje veřejnosti vůči nim lze usuzovat z toho, jak společnost o takové osoby v různých historických obdobích pečovala.
Duševní a pohybové poruchy se vyskytovaly ve všech lidských epochách a všech kulturách, i když v různé míře a s různými projevy. Např. duševní poruchy nebyly v minulosti považovány za zdravotní problém. Jejich výklad s sebou přinášel zvláštní zacházení s takto postiženými lidmi. V dalším období lidské společnosti nadále trvá démonologický přístup se symbolickým vyháněním zlých duchů, ale počínají se aplikovat nejrůznější prostředky.
Jednalo se mj. o rostliny a jejich kořínky, kůru stromů, ale i látky živočišného původu – krev, tuk, vnitřnosti zvířat. Postupně se začali vyskytovat jedinci, kteří se tímto léčitelstvím zabývali jako svým výhradním zaměstnáním – šamani. Jejich převážným léčitelským ceremoniálem byl obřadní tanec, symbolická gesta, přednes zaříká- vacích formulí, zpěv písní doprovázený monotónními údery na buben apod. U některých primitivních kmenů se s tím můžeme setkat ještě dnes. Patří sem i víra v zázračnou moc amuletů a talismanů. Měly chránit člověka před nemocí, nebo mu přinést uzdravení (Vencovský 1983). Přechod prvobytně pospolné společnosti k otrokářské se odrazil ve formě poskytování léčebné péče. Metoda vyhánění ďábla zůstala, ale ocitla se v rukou kněžích a přesunula se do chrámů. Později se objevují lékaři samouci, kteří se zabývají lékařstvím vědečtějším způsobem, popírají nadpřirozený původ nemocí. V tomto období se vyskytují také nové názory na přístup společnosti k osobám se zdravotním postižením (Němcová 1975).
Stejně jako v jiných evropských zemích, byla i v Čechách péče o duševně a tělesně nemocné do konce 18. století velice slabá. Byli bez léčení různě umísťováni v klášterních špitálech.
Císař Josef II. r. 1783 nařídil dvorním dekretem, aby bylo při nemocnici milosrdných bratří v Praze zřízeno oddělení pro duševně choré kněze. O rok později byl zřízen ústav pro cho- romyslné muže u svatého Bartoloměje. Důležité bylo, že se léčení týkalo všech společenských vrstev. Ještě téhož roku byla vyhrazena část nemocnice „U Alžbětinek“ pro péči o duševně nemocné ženy. Postupně byly zřizovány nové a větší ústavy. „V r. 1844 byl v zahradě kláštera svaté Kateřiny postaven nový ústav, který byl v té době nejmodernější v Evropě. Sjížděli se sem odborníci z celé Evropy, aby zde čerpali nové poznatky z péče o duševně nemocné.
Tento ústav řídil doc. MUDr. Josef Bohumír Riedel, první docent psychiatrie v Čechách
28
a v celé rakouské monarchii. Začal systematicky přednášet psychiatrii jako novou samostatnou disciplínu“ (Goisová 1997, s. 47). S rozvojem znalostí anatomie a patologie nervové soustavy se změnila léčba duševních poruch a onemocnění pohybového ústrojí. Další období se nesla v duchu zkoušení různých psychofarmakologických látek a následného léčení.
Na počátku dvacátého století začaly převažovat názory, že mentálně a tělesně postižení jsou doživotně společensky nepostačující, že jsou trvale závislí na pomoci druhých v oblasti vyřizování důležitých životních rozhodnutí a zajišťování základních potřeb.
Nejen důsledky druhé světové války vedly k založení Organizace spojených národů (dále OSN), která vyhlásila 10. prosince 1948 „Všeobecnou deklaraci lidských práv“ přijatou na III. valném shromáždění pod č. 217/III. V této deklaraci v článku 2 se říká: „Každý je oprávněn ke všem právům a svobodám, jež stanoví tato deklarace, bez jakéhokoliv rozdílu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ V článku 3 se dále zdůrazňuje: „Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“ Povinností členských států bylo zakotvit tato práva do svých ústav. Týkají se zároveň mentálně a pohybově postižených. Po druhé světové válce přinesl rozvoj věd a průmyslu také změny v přístupu k mentálně i tělesně postiženým lidem. Posunuli se na okraj rodinných svazků.
Vyústilo to ve zvýšený požadavek péče o mentálně postižené. Názory lékařsko-legislativní se rozšířily o hlediska nápravně pedagogická a psychologická. Péče měla být v té době budována systematicky již od nejútlejšího dětství. Začaly být zřizovány mateřské školy, denní stacionáře, třídy sociálního chování, kde se učilo oblékat, nakupovat, cestovat dopravními prostředky apod. U starších dětí byly budovány chráněné dílny pro jednoduché manuální práce (Dolejší 1978). V této době byly ve světě pořádány různé kongresy a symposia odbor- rných lékařských a psychologických společností, které byly věnovány problému mentální a pohybové retardace. V r. 1968 bylo založeno mezinárodní hnutí speciálních olympiád paní Eunice Kennedyovou-Shriverovou, sestrou prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho.
Do r. 1990 se jich zúčastnil více jak milion dětí a dospělých mentálně i tělesně retardovaných z více než osmdesáti zemí světa. Naskytl se však další důvod zvýšeného zájmu o tuto problematiku. Přičítáno je to lepší evidenci postižených a zlepšené lékařské péči o novorozence a děti v nejranějším období jejich života. Snižuje se riziko samovolných potratů, novorozenecká a kojenecká úmrtnost a naživu zůstávají děti oslabené, které by jinak nepřežily (Goisová 1997). „V současné době je v tomto celosvětovém hnutí zapojeno 170
29
národních programů, které reprezentují více než 4 milióny sportovců. České hnutí Speciálních olympiád zahájilo svoji činnost v roce 1989 a je zapojeno do mezinárodních aktivit. Pravidel- ně se účastní všech evropských i světových her“ (https://www.specialolympics.cz/celosvětove- zapojeni).
Dne 20. prosince 1971 byla Valným shromážděním OSN přijata Deklarace práv mentálně postižených osob. Přijaly ji téměř všechny státy světa pečující o zdravotně postižené. Hlavní linii programů řady organizací tvoří sedm bodů, v mnoha státech ovlivnily zákonodárství.9F10 Postupem let se objevily i nové trendy a směry v péči o mentálně postižené, ale články rezoluce Organizace spojených národů zůstávají nadále základem všech činností souvisejících s problematikou mentálně postižených. Usnesením vlády Československé socialistické republiky č. 91/1973 Sb. bylo uloženo národním výborům, aby mimo jiné soustavně zdokonalovaly úroveň péče pro mentálně postižené. Mimo ústavní péči se začaly rozvíjet různé alternativní způsoby péče o mentálně a pohybově postižené. Tradici s pozitivními výsledky má v tomto směru např. Sdružení pro moc mentálně postiženým působící celorepublikově. Vzniklo v r. 1969 jako dobrovolná organizace rodičů, příbuzných a přátel mentálně postižených osob, odborníků, pracujících v oblasti péče o mentálně postižené s cí- lem pomáhat mentálně postiženým a zdokonalovat stávající péči. Pomáhali vybudovat zařízení pro postižené a podíleli se na účelném využívání volného času mentálně postižených a jejich rodin. Od svého založení usilovalo Sdružení o integraci mentálně postižených do společnosti, o umožnění přípravy na pracovní uplatňování a zdokonalování školského systému pro postižené děti a mládež. Od r. 1990 je členem Mezinárodní ligy pro osoby s men- tálním postižením (ILSMH). Od r. 2002 pracovalo pod názvem „Sdružení pro pomoc lidem s mentálním postižením Krajský výbor Praha." Tento název se vzhledem k legislativě v r. 2007 změnil na „Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR, o. s., Krajská organizace Praha". Nově se Krajská organizace rozdělila na zapsané pobočné spolky. Pracují v nich převážně dobrovolní pracovníci (http://spmp-praha-sever7.webnode.cz). Většina stávajících zařízení byla založena nebo formována v poválečné době. Před r. 1989 byla tato ústavní zařízení v rámci krajů rozdělena. Znamenalo to, že každé z nich poskytovalo péči určitým skupinám klientů. Většina ústavů sociální péče je v současnosti přeplněna a na výs-
10Sedm bodů Deklarace práv mentálně postižených osob je uvedeno v Příloze 1.
30
tavbu nových nebo přestavbu stávajících nejsou finanční prostředky. V osmdesátých a deva- desátých letech minulého století se začaly rozvíjet sociální stacionáře.
Po r. 2000 byl zaznamenán rozvoj služeb chráněného bydlení, asistenčních služeb a terénních služeb s podporou samostatného bydlení. V r. 2007 byla schválena Koncepce podpory Transformace pobytových sociálních služeb. Na základě usnesení ze dne 21. února 2007 byl vládou České republiky přijat pod č. 127 materiál Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti. Jeho hlavním cílem bylo podpořit a usnadnit cestu poskytovatelům i zřizovatelům pobytových služeb v při- rozeném procesu humanizace. V r. 2015 byla vydána Národní strategie rozvoje sociálních služeb platná od r. 2016 do r. 2025. Uvádí, že při přechodu z ústavní péče o lidi se zdravotním postižením k podpoře v komunitě je základním účelem zajistit péči o potřebné osoby v jejich přirozeném sociálním prostředí. Cílem je snížit kapacity ústavních sociálních služeb a zajistit potřebnou kapacitu ve službách. Bude nutné podporovat komunitní služby, které poskytují podporu a pomoc lidem se zdravotním postižením v jejich přirozeném prostředí ve všech formách poskytování. Pro přípravu krajských strategií a přehledu počtu lidí, jimž jsou ústavní služby poskytovány, byl nastaven a dále podle potřeby bude evidován způsob sledování kapacity ústavních služeb ve statistických výkazech. Cílem tohoto opatření je mj. nastavit finanční podporu z fondů Evropské unie na vytváření sociálních služeb komunitního typu.
Tímto opatřením se zvýší šance klientů dotčených sociálních služeb na život v přirozeném prostředí (https://www.mpsv.cz/files/clanky/29624/NSRSS.pdf).
3.1 Vznik profesionální péče v domovech pro osoby se zdravotním postižením
Vznik profesionální sociální péče je spjat se sociálními hnutími, která dala prvotní impuls k rozvoji základních principů sociálních států: rovnosti, sociální spravedlnosti a solidarity.
Od té doby prošla různými fázemi vývoje.10F11 Postupně se do ní začaly promítat také rozdíly sociálních režimů. Přestože je sociální práce produktem dvacátého století, její kořeny nacházíme v dobách daleko starších, kdy lidé začali projevovat ochotu pečovat o svého
11Současným ideálem je směřování k tomu, aby lidé se zdravotním postižením mohli využívat běžné zdroje.
Tedy instituce poskytující služby veřejnosti. Aby žili v místním společenství způsobem, který co možná nejvíce odpovídá životu ostatních lidí bez postižení (Matoušek, Kodymová, Koláčková 2010).
31
bližního, později souseda a začali se zabývat dobročinností a chudinskou péči ústící do sociálních reforem. Za nejstarší definici je možné považovat „cílenou snahu prokazovat lidem dobro. „Posoudíme-li aktivity v „konání dobra“ optikou současných definic, můžeme je nazvat laickou sociální prací. Na českém území se aktivity odpovídající systematicky prováděné laické sociální práci začaly objevovat na přelomu 18. a 19. století. Na jejich počátku to byly zejména rozsáhlé josefínské reformy v 80. letech 18. století, zasahující také do zdravotnictví a sociální péče, zejména do jejich ústavních forem, které se začaly specializovat“ (Kodymová 2013, s. 11). Výnos z roku 1818 klasifikuje zdravotní a dob- ročinné ústavy v monarchii ve třech úrovních – nalezince, blázince a ústavy dočasně zřizované v době epidemií se stávaly státními ústavy, nemocnice a porodnice byly prohlášeny za místní, vydržované z místních zdrojů. Chudinská péče jako povinnost domovských obcí vycházela v Českých zemích ze zákona z roku 1868. Výnos dále stanovil, že veřejné zaopatření chudých se vztahuje k péči o to, čeho je nevyhnutelně zapotřebí a do té míry, pokud vlastní jmění a způsobilost nestačí k výdělku. Státní a církevní aktivity doplňovaly mohutně se rozrůstající podpůrné spolky. Pod svůj patronát zahrnuly velkou část péče o sirot- ky, vdovy, chudinu, nemocné a hendikepované, jednalo-li se o jednorázovou pomoc nebo vybudování různých typů ústavů. Aktivity vyvíjené v rámci spolkových činností se nejvíce přiblížily pozdější profesionální podobě sociální práce. Jednotlivá zaměření byla určována a ovlivňována sympatiemi zakladatelů k jednolitým ohroženým skupinám lidí a jejich postoji k možné míře zavinění nastalé špatné životní situace. „To se stalo jednou z příčin, proč nebyla i přes poměrně velké množství spolků pokryta celá oblast činnosti sociální péče a spolky pečující o alkoholiky nebo prostitutky se vyskytovaly výjimečně. Nejvíce spolků zaměřilo svoji činnost na potřebné děti a mládež“ (Kodymová 2013, s. 12). Poměrně početnou klientelu měla sdružení zaměřená na občany se zdravotním nebo smyslovým zdravotním postižením.
Zdroj profesionální sociální práce byl na českém území úzce spojen se sociální politikou nového státu – Československé republiky, vzrůstající nároky na moderní sociální péči byly řešeny aktivitami Alice Masarykové a později i absolventek sociálně zdravotních škol.
Vznikající opatření sociální politiky, a to zejména v případě ochranného zákonodárství (sociální problémy byly stále více chápány jako důsledek složitých sociálních procesů), ovšem nadále nechávala soukromým dárcům, sdružením či církvi nejsilnější roli v péči o pot- řebné jedince v rodině nebo komunitě. „Sociální politiku, sociální péči, a tím i formování profese sociální práce postupně ovlivnilo v letech 1918 – 1948 několik významných dějinných událostí: rozpad Rakouska – Uherska a důsledky první světové války (1918 – 1930), vleklá
32
hospodářská krize (1930 – 1939), fašistická okupace (1939 – 1945) a dopady druhé světové války (1945 – 1948)“ (Kodymová 2013, s. 14). Po skončení první světové války, jejíž dopady umocnila pandemie španělské chřipky, bylo pro stát v prvé řadě nutné, postarat se o zchudlé a válkou zřetelně zasažené skupiny obyvatelstva, tzv. válečné poškozence. Péče o další skupiny potřebných – v tomto případě jedinců se zdravotním postižením a psychiatrických pacientů v ústavní péči – byla ovšem ponechána v původním, již nedostačujícím modelu péče.
Příčinu lze spatřovat v tom, že chudinská péče byla stále povinností obcí, které ji často nebyly schopny zajistit, protože tzv. solidární povinnost okresů a zemí, stanovená chudinskými zákony, nebyla ve skutečnosti řádně náležitě praktikována. Největší skupinou vyžadující akutní intervenci sociální péče byli lidé na útěku z odtržených oblastí, kteří mířili do vnit- rozemí bývalého Československa. Desetitisíce uprchlíků se staly sociálním i zdravotním prob- lémem, stát musel změnit odmítavou uprchlickou politiku. Vybudoval Ústav pro péči o uprch- líky. Ten byl po vzniku protektorátu přejmenován na Ústav pro péči o přestěhovalce.
V období okupace se zhoršilo sociální postavení všech vrstev. Zaváděním režimu nucené práce se prohluboval sociální útlak, klesala hodnota reálné mzdy a kvůli vysoké inflaci byla zrušena osmihodinová pracovní doba. Nehodnotná strava, dlouhá pracovní doba, nevyhovující prostředí a fyzické vyčerpání se projevilo růstem nemocnosti a úrazovosti. Mezi lety 1939 až 1941 nebyla okupačními úřady provozována sociální politika cílevědomě a pro- myšleně – ovšem po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu říšského protektora v roce 1941 byly zavedeny tzv. „sociální výhody“ určené dělníkům zaměstnaným ve válečném průmyslu, např. „Heydrichovy zotavovací akce“. První se uskutečnila v roce 1942, v roce 1944 se oz- dravovací akce konaly již v padesáti zotavovacích zařízeních. Po válce se na základě dekretu prezidenta republiky O obnovení právního pořádku vrací sociální správa pod gesci ministerstva práce a sociální péče a pod vliv správních komisí národních výborů. Ačkoli byla kontinuita vývoje sociální politiky narušena válkou, byly po roce 1945 provedeny významné změny – byla upravena délka dovolených, zavedeny univerzální přídavky na děti a v oblasti mzdové politiky byly zrovnoprávněny ženy s muži. V říjnu 1948 byl uveden v platnost zákon o národním pojištění. Došlo tak ke sjednocení pojistných nároků pro jednotlivé skupiny pracujících. Byl zřízen Fond národního pojištění, do něhož přispíval stát, zaměstnavatelé i za- městnanci. Soukromé penzijní fondy byly znárodněny a jejich majetek se stal součástí monopolního fondu (Kodymová 2013). Pracovní náplní ústavu v každém historickém období
