DŮVODY MANŽELSKÉ SMLOUVY

(1)

DŮVODY MANŽELSKÉ SMLOUVY

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7507R041 – Německý jazyk se zaměřením na vzdělávání Autor práce: Jitka Mikolášková

Vedoucí práce: IC.Lic. Michal Podzimek, Th.D.

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Velmi děkuji PaedDr. IC.Lic. Mgr. Michalovi Podzimkovi, Th.D. za odborné vedení, cenné rady, čas a ochotu, jenž mi poskytl při konzultacích a vypracování mé bakalářské práce.

Ráda bych také poděkovala své rodině a příteli za trpělivost a všestrannou podporu, která mi byla během doby mého studia poskytnuta.

Zároveň děkuji i všem ostatním, kteří mi byli v době mého studia oporou a přáteli.

(6)

Anotace:

Bakalářská práce analyzuje důvody manželské smlouvy v premoderní, moderní a postmoderní době v západní společnosti. Tyto důvody jsou analyzovány z pohledu občanského i kanonického práva, přičemž křesťanskému pojetí manželství je věnována většina této práce. Text dále ukazuje, jak se institut manželství v průběhu historických a politických změn proměňoval, a uvádí historické mezníky, které významným způsobem ovlivnily uzavírání manželských smluv v západní společnosti.

Práce došla k závěru, že v dnešní době není rozhodnutí muže a ženy zatíženo žádnými vnějšími faktory, a proto lze za nejčastější důvod vstupu do manželství považovat vřelý vztah mezi snoubenci.

Klíčová slova: manželství, sňatek, svatba, důvod, křesťanství, rodina, kanonické právo, občanské právo, historie

(7)

Summary:

The bachelor's thesis analyses the reasons of the marriage contract in the premodern, modern and postmodern era in Western society. These reasons are analyzed from a point of view of civil and canon law. Most of this thesis is dedicated to the Christian concept of marriage. The thesis also shows how the institutional view of a marriage differed in the course of historical and political changes and mentions the historic milestones which significantly affected concluding marriage contracts in Western society.

The thesis has come to the conclusion that at the present time the decision of a man and a woman is burdened with no external factors, and thus a warm-hearted relationship between fiancés/partners can be considered the most frequent reason to enter into marriage.

Key words: marriage, wedlock, wedding, reason, Christianity, family, canon law, civil law, history

(8)

Obsah

Seznam použitých zkratek ... 9

Úvod ... 10

1 Charakteristika základních pojmů ... 12

1.1 Pojem důvod ... 12

1.2 Pojem manželství ... 12

2 Důvody uzavírání manželství v prehistorickém období ... 13

3 Starověké Řecko ... 14

4 Starověký Řím ... 16

5 Starozákonní pojetí manželství ... 18

6 Počátek křesťanské tradice západní společnosti ... 22

6.1 Pavel z Tarsu ... 24

6.2 Aurelius Augustinus ... 27

7 Středověký kanonický institut ... 29

7.1 Překážky manželství ... 31

8 Manželské normy ve světle Tridentského koncilu ... 33

9 Kodex kanonického práva ... 35

10 Manželství v občanském právu ... 39

11 Uzavírání manželství v současné době v západní společnosti ... 44

Závěr... 48

Seznam použitých zdrojů ... 50

(9)

Seznam použitých zkratek

1Kor 1. Korintským

1Sol 1. Tesalonickým

2Kor 2. Korintským

aj. a jiné (-í)

CIC Kodex kanonického práva

č. číslo

čl. článek

Ef Efezským

Gn Genesis

k. kánon

Mt Matouš

např. například

pozn. poznámka

roč. ročník

Řím Římanům

Sb. Sbírky

tzn. to znamená

tzv. tak zvavý (-á, -é, -í)

(10)

Úvod

Vstup do manželství je rozhodnutí, se kterým se v životě setká většina lidí, ovšem ne všechny k tomuto kroku vedou stejné důvody. To byl hlavní argument, proč si autorka vybrala jako téma bakalářské práce Důvody manželské smlouvy. Tuto volbu ovlivnila rovněž skutečnost, že manželské právo je kromě občanského práva velmi podrobně upraveno také v platném církevním právu, přičemž oba tyto systémy jsou si právně rovny a mají dokonce i řadu příbuzných rysů.

Cílem této bakalářské práce je analyzovat důvody manželské smlouvy v premoderní, moderní a postmoderní době v západní společnosti. Autorka by chtěla svou prací objektivně popsat hlavní historické mezníky, které ovlivnily uzavírání manželství, zhodnotit rozdíly forem manželských svazků a jejich podobnosti, poukázat na hlubší význam kanonické úpravy manželství a na pozadí minulosti získat odpověď na hlavní výzkumnou otázku této práce: Co vede mladé lidi ke vstupu do manželství v dnešní době, kdy jim je umožněno zvolit si i jiné, alternativní formy partnerského soužití?

Protože je tato bakalářská práce postavena na analýze důvodů manželských smluv v historii západní společnosti, je nutno nejprve vysvětlit základní pojmy, které bude autorka v této práci používat. Proto je první kapitola věnována právě vymezení pojmů

„důvod“ a „manželství“, které je zde definováno jak z pohledu státu, tak i katolické církve.

Další části práce se již zabývají konkrétními mezníky občanské a církevní formy uzavírání manželství. Druhá kapitola se věnuje prehistorickému období. Obsah třetí a čtvrté kapitoly se zaobírá starověkým Řeckem a Římem, jehož zákoník tvoří východisko pro koncept občanského práva a do jisté míry z něj čerpalo i právo kanonické. Pátá kapitola, nazvaná Starozákonní pojetí manželství, poskytuje informace o pohledu judaismu na problematiku sňatků a pokládá tak základ pro křesťanské pojetí manželství, kterému se autorka věnuje v kapitole šesté, kde také vysvětluje tři nejdůležitější vlastnosti křesťanského manželství a to svátost manželství, monogamii a nerozlučitelnost manželství za života manželů. Dvě následné podkapitoly shrnují myšlenky dvou nejdůležitějších křesťanských osob prvních staletí našeho letopočtu, apoštola Pavla a svatého Augustýna, který definoval tři dobra manželského svazku: potomstvo, věrnost a svátost.

Sedmá kapitola je věnovaná kanonickému právu v období středověku a přináší také ucelený přehled překážek manželství podle kanonického práva. Kapitola osmá se věnuje

(11)

změnám v chápání uzavírání manželství a manželského svazku, které s sebou přinesla Tridentská reforma.

Křesťanský pohled na manželství vrcholí v kapitole deváté, která se zabývá oběma kodexy kanonického práva, tedy starším kodexem z roku 1917 a tím aktuálním z roku 1983. Zároveň jsou zde uvedeny i cíle a vlastnosti manželství podle kanonického práva a výčet kánonů, věnujících se manželskému svazku. Desátá kapitola s názvem Manželství v občanském právu se věnuje utváření občanského práva v historii západní společnosti a přináší pohled současného českého občanského práva na uzavírání manželství. Na konci této kapitoly lze pak najít překážky manželství českého občanského práva. Závěrečná kapitola shrnuje současné manželské právo, ve kterém mají snoubenci možnost svobodně si zvolit nejen formu uzavření manželství, ale i svého životního partnera.

Nechybí také závěr, ve kterém lze najít výsledky této bakalářské práce a následně seznam použitých pramenů a literatury.

(12)

1 Charakteristika základních pojmů

1.1 Pojem důvod

Slovo „důvod“ lze najít v Ottově slovníku naučném jako označení pro určitý „pomysl, z něhož položka nějaká se vyvozuje“.¹ Obecně je tedy možno říci, že se vždy jedná o označení pro určitou skutečnost, která následně způsobí změnu stavu v chování nebo jednání.² Je však velmi důležité uvědomit si, že ačkoli je slovo „důvod“ definováno zcela jednoznačně a entita, kterou tento pojem označuje, je v pohledu času stálá, příčiny, které danou skutečnost následně způsobí, jsou velmi individuální.

Důvody, které vedly a vedou ke vstupu do manželství, jsou proto v určitém období i oblast specifické, přestože se jedná vždy o spojení dvou jedinců. V praxi může být důvodem vedoucím k uzavření sňatku vytvoření pevného základu pro plození a výchovu dětí anebo silný citový vztah. Stejně tak se ale může jednat i o psychologické, zdravotní, či náboženské pohnutky, nebo naplnění ekonomických zájmů.³ Důvod manželské smlouvy je tedy určitou reakcí na soubor veškerých skutečností, které jedince v daném čase a na daném místě ovlivňují.

1.2 Pojem manželství

„Manželství je trvalé společenství dvou osob různého pohlaví, které vzniklo zákonně stanoveným způsobem“.⁴ Abychom této instituci dokázali plně porozumět, je třeba zmínit, že z právního hlediska je možné rozlišit dva různé způsoby uzavření manželství, a to občanský a církevní sňatek.⁵

Z pohledu občanského práva je manželství specifickou smlouvou uzavřenou mezi mužem a ženou. Definici najdeme v Zákonu o rodině: „Manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem je založení rodiny a

1 Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Osmý díl, Dřevěné stavby - Falšování. Praha: Paseka: Argo, 1997. ISBN 80-7185-105-1. S. 243.

2 Srov. Tamtéž, s. 243–244.

3 Srov. FIALOVÁ, L., aj. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000. ISBN 80-85850-87-7. S. 75–76.

4 Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Část první, Hlava první, § 1 (1).

5 Srov. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Část první, Hlava první, § 4–4a.

(13)

řádná výchova dětí.“⁶ Naproti tomu v křesťanském pojetí je manželství povýšeno na svátost. Kanonického právo o něm hovoří následovně: „Manželský svazek, kterým mezi sebou muž a žena vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost. Proto mezi pokřtěnými nemůže být platná manželská smlouva, která by nebyla svátostí.“⁷

Civilní a církevní sňatek jsou si v České republice od roku 1992 rovny,⁸ liší se však zásadně svou povahou. Jak je z výše uvedených definic patrné, pro věřícího člověka má uzavření manželství ve své podstatě mnohem hlubší význam. Křesťanská církev na rozdíl od občanského zákoníku nechápe manželství primárně pouze jako smlouvu, ale především jako vztah lásky a vzájemného darování sebe sama.⁹

2 Důvody uzavírání manželství v prehistorickém období

Monogamní párová rodina, tak jak ji známe dnes, má počátek hluboko v dávné historii lidstva. Představuje výsledek dlouhého vývoje, na jehož konci stojí instituce, nám dnes známá jako manželství.¹⁰

První známou formou manželského soužití je manželství skupinové, které se objevuje již v době kamenné, kdy byly lidské tlupy nuceny kvůli přežití putovat krajinou z místa na místo. Kolektivní život poskytoval tehdejšímu člověku ochranu před vnějšími nepříznivými podmínkami a také umožňoval lepší rozložení pracovních sil. Lidé proto společně nejen bydleli, ale také obstarávali potravu a hospodařili. Z toho důvodu nelze mluvit o manželství v dnešním slova smyslu. Jednalo se spíše o způsob přirozeného života, naplněný převážně uspokojováním základních biologických potřeb. Podoba prvních skupinových manželství byla výhradně endogamní, až později docházelo také k vyhledávání partnerů v jiném společenství.¹¹

Od skupinového soužití se vývoj postupně ubíral směrem k omezení počtu sexuálních partnerů a vyvrcholil vznikem párového manželství. Nejprve se však muž a žena setkávali

6 Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Část první, Hlava první, § 1 (1–2).

7 CIC 1983, kánon 1055.

8 Srov. KAŠNÝ, J. Manželství v západní tradici: soubor kanonických studií. 1. vyd. České Budějovice:

Jihočeská univerzita, Teologická fakulta, 2006. ISBN 80-70409-21-5. S. 27–28.

9 Srov. HRDINA, A. Kanonické právo. Praha: Eurolex Bohemia, 2002. ISBN 80-86342-26-2. S. 293.

10 Srov. KLABOUCH, J.: Manželství a rodina v minulosti. 1. vyd. Praha: Orbis, 1962. S. 9.

(14)

výhradně příležitostně, stejně jako dříve, za účelem uspokojení sexuálních potřeb. Takový svazek, kdy oba zůstávali žít nadále každý ve svém rodu, se zakládal pouze na vzájemné náklonnosti partnerů a nebyla vyžadována ani žádná věrnost. V případě, že se jeden z partnerů rozhodl pro někoho jiného, vznikalo manželství nové. Až později bylo obvyklé, že muž přicházel do rodiny ženy, která měla v této době významnější společenskou roli.¹² Jednalo se o tzv. matriarchální společnosti, kde byl pro přežití důležitý především sběr plodů a kořenů.¹³ Zlom těchto poměrů nastal až v době bronzové a starší době železné, kdy se začalo vyvíjet zemědělství, a vznikala řemesla, která byla spojena s výrobou složitějších nástrojů. Muž získal dominantnější postavení a začal shromažďovat majetek, který se následně dědil v jeho linii. Z toho důvodu byl kladen velký důraz na ženinu věrnost.¹⁴

Výrobní síly však neustále rostly a s nimi se začal rozvíjet trh a hospodářství.

Z velkorodin se tak vydělily jednotlivé rodiny, samostatné výrobní jednotky, které přispěly ke vzniku prvních státních útvarů, a stejně tak i manželského a rodinného práva. V tento moment, lze poprvé v historii mluvit o monogamním manželství, které je však, na rozdíl od toho současného, podmíněno především hospodářsky a politicky.¹⁵

3

Starověké Řecko

Klasické Řecko zahrnovalo v čase svého rozkvětu velkou část území. Vývoj manželství tak nebyl všude stejný, ale zastavil se v různých stádiích, díky rozdílným kulturně-společenským poměrům.¹⁶

Ve starověké Spartě přetrvávalo po dlouhou dobu manželství skupinové.¹⁷ Tento městský stát byl charakteristický především svým válečnictvím. To však mělo neblahé následky v počtu mužů ve společnosti, který byl v důsledku častých bojů velmi nízký. Pro stát tak bylo prioritou zajistit co možná nejvíce budoucích válečníků. Proto také hrozil ve starověké Spartě bezdětným mužům trest smrti a ze stejného důvodu zde byla také vedle

12 Srov. MARUŠIAK, M., TRETERA, I. Rodina a manželství. 1. vyd. Praha: Svobodné slovo, 1964. S.

29–32.

13 Srov. SKUPNIK, J. Antropologie příbuzenství: příbuzenství, manželství a rodina v kulturněantropologické perspektivě. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010. ISBN 978-80-7419-019-3. S. 130–132.

14 Srov. KLABOUCH, J., pozn. 10, s. 17–18.

17 Srov. Tamtéž, s. 31.

(15)

monogamie povolena i polygamie.¹⁸ V Aténách naproti tomu vládla mezitím již striktní forma monogamního manželství, přičemž cizoložství bylo přísně zakázáno. Výjimku tvořila pouze situace po Peloponéských válkách¹⁹, kdy došlo k prudkému poklesu athénské populace. Muž si v této době směl vydržovat konkubínu, jejíž děti byly uznány za legitimní, stejně jako děti jeho manželky.²⁰

Sňatek ve starověkém Řecku tak nebyl pouze závazkem jednoho partnera k druhému, ale především se jednalo o povinnost k městské obci, pro kterou znamenala stálá obnova populace zachování městského státu skrze právoplatné občany.²¹ Platon dokonce tvrdí, že jediným smyslem manželství dvou lidí je: „dát obci co možná nejkrásnější a nejlepší děti.“²² Rozhodující slovo, co se týče výběru partnera, měli mužští zástupci dvou rodin, přičemž nejdůležitějšími kriterii byl věk budoucího partnera a jeho společenské postavení.

Manželství, které tak nemohlo být založeno na vzájemné přitažlivosti partnerů a jejich svobodné vůli, bylo vnímáno jako omezení vlastní svobody a vysoká daň odváděná společnosti. Také z hlediska náboženského byl sňatek žádoucí. Bylo nutné zajistit pokračovatele tradičních náboženství, kteří by přinášeli oběti za duše zemřelých a starali se o jejich hroby.²³ Těm, kteří odmítali do manželství vstoupit, hrozil trest, např. v podobě vysokých daní nebo veřejného opovržení.²⁴

Ženino postavení bylo vůči mužům podřazené. Pomocí sňatku žena pouze přecházela z moci svého otce pod správu svého manžela a za celý svůj život nikdy nenabývala svéprávnosti. Obvykle neměla ani občanství příslušného městského státu.²⁵ Dříve bylo dokonce obvyklé, že si ženich nevěstu kupoval, až později přinášela nevěsta místo toho do manželského svazku věno. Předsudky vůči ženskému pokolení zakořenily postupem času také v literatuře a právu, což celou situaci ještě více umocnilo. Ženy nesměly na rozdíl od svých manželů vystupovat na veřejnosti, ale zůstávaly v zadních částech jejich domu, kde

18 Srov. CHADIMA, M. Dějiny erotiky a sexuality v náboženství. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2009.

ISBN 978-80-7041-682-2. S. 70.

19 Peloponéská válka probíhala v letech 431–404 před naším letopočtem mezi Athénským námořním spolkem a Peloponéským svazem měst vedeným Spartou, pro kterou skončila tato válka vítězstvím.

21 Srov. GALÁN, E. J. Láska a sex ve starém Řecku. 1. vyd. Praha: Ikar, 2003. ISBN 80-249-0244-3. S. 113–

122.

22 PLATÓN. Zákony. 2. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1997. ISBN 80-86005-31-3. S. 308–309.

23 Srov. GALÁN, E. J., pozn. 21., s. 117–122.

24 Srov. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 2., rozš., přepr. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. ISBN 80-85850-24-9. S. 26.

25 Srov. CHADIMA, M., pozn. 18., s. 68–70.

(16)

trávily život domácími pracemi a péčí o děti.²⁶ I podle Aristotela je žena určena pouze k rozšiřování rodu: „muž a žena se sdružují za účelem plození, a to nikoli na základě záměrné volby.²⁷

4 Starověký Řím

Starověký Řím byl od svého počátku velmi rozvinutou společností. Ale také zde byla práva římské populace závislá na mnoha faktorech, především na společenském a majetkovém postavení, národnosti, náboženství a v neposlední řadě i na pohlaví.²⁸ Základním stavebním prvkem římské společnosti byl muž, protože on byl tím, kdo zastával většinu fyzicky náročných činností. Stejně tak byl i vlastníkem půdy a rodinného majetku a byl schopný v případě ohrožení bránit svou vlast. Postavení ženy se odvíjelo od postavení jejího manžela. Ženy tak byly dcerami, manželkami a matkami. Uplatňovaly se pouze v rámci rodiny, pracovaly v domácnosti a pečovaly o děti.²⁹ Neznamená to však, že by se jim jako římským občankám nedostávalo patřičné úcty.³⁰ V době klasického Říma byl ženě umožněn dokonce i život ve společnosti, i když ve značně omezené podobě. Zásadní změna patriarchálních poměrů přišla až s nástupem otrokářství. Rodina, která doposud musela fungovat jako samostatná výrobní jednotka, se rozpadla a původně přísně patriarchální poměry v monogamních rodinách se začaly pomalu uvolňovat.³¹

Tyto nové společenské podmínky si ale nutně žádaly i nové pojetí římského manželského a rodinné práva. Římské právo klasické se následně stalo vrcholem jurisdikce celé středověké Evropy. Manželství bylo definováno jako: „Trvalé a úplné společenství života muže a ženy, jehož účelem je plození legitimních dětí.“³² Mohli ho uzavřít všichni plnoprávní a dospělí římští občané na základě svobodné vůle, kterým nebránila žádná zákonná překážka. Vznik manželství byl absolutně vyloučen pouze v případě impotence, jiného trvajícího manželského svazku nebo vojenského stavu, relativními překážkami bylo pokrevní příbuzenství, švagrovství, cizoložství a různost společenského stavu. Úkolem

26 Srov. KLABOUCH, J., pozn. 10, s. 31.

27 ARISTOTELÉS. Politika I: řecko-česky. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1999. ISBN 80-86005-92-5. S.

49. 28

Srov. KLABOUCH, J., pozn. 10, s. 31–32.

29 Srov. BURIAN, J. Řím: světla a stíny antického velkoměsta. Praha: Svoboda, 1970. S. 79.

30 Srov. ROBERT, J. N. Řím: 753 př.n.l. až 476 n.l..Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 80-7106-398-3., S.

211.

32 Tamtéž, s. 33.

(17)

každého otce bylo však i zde vytvořit velkou a dobře fungující rodinu s dostatečným počtem potomků, protože pouze takové manželství vedlo k udržení rodiny a rodu občana římského. Takové manželství se projevovalo určitými objektivními znaky jako například:

žena byla matkou dětí jejího muže a žila s ním v jednom domě. Proto bylo římské právo v této době velmi liberální v otázce uzavření sňatku. Dříve doprovázely vstup do manželství přísně zavedené zvyklosti a žena přecházela z moci otce do područí jejího manžela. V době klasického Říma bylo za manželství pokládáno sdílení stejné domácnosti, bez jakékoli předchozí ceremonie a žena dostala pod manželovu moc až po roce společného soužití. Pokud však chtěla, stačilo strávit tři dny mimo dům a lhůta jednoho roku se počítala od začátku. Tak si římská žena mohla ponechat po celý život svou nezávislost.³³ Tento typ sňatku měl však z dnešního pohledu velmi nestabilní charakter.

Podmínkami pro jeho vznik byl především vřelý manželský vztah. Pokud však pominul, manželství mohlo být jednoduchým způsobem zrušeno.³⁴

V prvním století před Kristem byl rodinný život v Římské republice poznamenán značným úpadkem. V nejvyšších společenských kruzích přibývala manželství, která byla uzavírána především kvůli upevnění postavení obou rodin a utvrzení jejich spojenectví.

Nevěra se mezi manželi objevovala čím dál častěji. Přibývalo také rozvodů. Svou roli sehrál i vznik prostituce, která měla původně chránit počestné ženy od cizoložství. Celá tato situace nakonec vedla k poklesu uzavírání sňatků. Císař Augustus³⁵ se následně pokusil vydáním několika zákonů tento destruktivní vývoj změnit. Jeho cílem bylo, aby docházelo k uzavírání většího počtu manželství, které by zvýšily i počet narozených římských občanů a upevnily tak rodinné svazky a tím i celou republiku. Pro vyšší společenské vrstvy bylo dokonce manželství nařízeno povinně, ostatní, kteří se rozhodli manželství neuzavřít nebo nepřivedli na svět potomky, byli postihováni „pouze“ různými újmami, jako byly například vyšší daně. Naopak manželé s vyšším počtem dětí se mohli těšit řadě výhod, které tato rodinná politika také přinášela.³⁶

34 Srov. VESELÁ, R., aj. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vyd. Praha: Eurolex, 2005. ISBN 80-86432-93-9. S. 55.

35 Císař Augustus žil mezi lety 31 před naším letopočtem a 14 našeho letopočtu. Byl prvním císařem Římské říše.

(18)

5 Starozákonní pojetí manželství

Historie židovského národa sahá až do doby před více než třemi tisíci lety, kdy žil v oblasti Mezopotámie tzv. lid izraelský, který byl příznačný svou myšlenkou jediného boha. Postupem času se dostal tento národ pod vedením Abraháma do země zvané Kanaán.

Hlad je ale zahnal až na území Egypta, kde byly příznivější podmínky pro pěstování obilí.

Tam se však staří Izraelité dostali pod nadvládu tamních obyvatel. Skutečný judaismus se zrodil až s příchodem Mojžíše, který vysvobodil izraelský lid z otroctví a vyvedl ho z Egypta zpět do zaslíbené země, Kanaánu. Právě během tohoto putování předal Mojžíš Židům posvátný dokument, jehož obsah je shrnut do Desatera přikázání. Zároveň byla vytvořena i pravidla pro chování v situacích každodenního života. Tyto zásady spolu s dějinami judaismu vytvářejí dodnes historické základy nejen židovské víry, ale také mnoha jiných náboženství včetně křesťanství a islámu.³⁷

Rozhodující zprávou pro koncept židovského manželství jako Božího plánu je zpráva o stvoření, která je uvedena v prvních kapitolách knihy Genesis. V Bibli lze ovšem najít ale dva různé, samostatné příběhy o stvoření člověka.³⁸ Ten první vypráví o stvoření světa během sedmi dní: „Šestého dne Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“³⁹ Tuto pasáž je možné pochopit jako stvoření člověka jako bytosti „dvojjediné“.⁴⁰ Bůh stvořil člověka, kterého rozdělil ve dva:

muže a ženu: „…vkládá do lidské přirozenosti také mužské a ženské povolání a zároveň i schopnost a odpovědnost k lásce a společenství. Láska je proto základní a přirozené povolání každého člověka.“⁴¹ Tato láska neznamená však pouze lásku duchovní, ale i lásku lidského těla, poněvadž i lidské tělo má účast na duchovní lásce. Lidská duše se totiž projevuje v těle a lidské tělo je zase oživováno nesmrtelnou duší.⁴² Hospodin poté ženě a

37 Srov. Světová náboženství [online]. [vid. 1. 11. 2013]. Dostupné z: http://www.svetova- nabozenstvi.cz/judaismus/

38 Srov. Manželství ve Starém zákoně [online]. [vid. 1. 11 2013]. Dostupné z:

http://nesvatostnamanzelstvi.wz.cz/texty/man_sz.htm#_ftn8

39 Gn 1, 27–29.

40 Srov. Mýty a skutečnost [online]. [vid. 1. 11 2013]. Dostupné z:

http://www.myty.info/view.php?cisloclanku=2011050001

41 JAN PAVEL II.. Familiaris Consortio: Apoštolská adhortace Jana Pavla II.: O úkolech křesťanské rodiny v současném světě [online]. Praha: Zvon, 1992, čl. 11. [vid. 1. 11 2013]. ISBN 80-7113-067-2. Dostupné z:

http://www.kebrle.cz/katdocs/FamiliarisConsortio.htm

42 Srov. Tamtéž, čl. 11.

(19)

muži požehnal a zadal úkol: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“⁴³

V druhém příběhu je člověk vytvořen z prachu země a posazen do rajské zahrady Eden, kterou měl obdělávat a střežit, a kde mu byl také umožněn osobní kontakt s Bohem.⁴⁴ Přesto Bůh zhodnotil životní podmínky člověka za nedostačující: „…není dobré, aby člověk byl sám; opatřím mu rovnocennou oporu.“⁴⁵ Proto byla stvořena žena, bytost, která se k muži dokonale hodí a doplňuje ho: „Hospodin Bůh tedy na Adama přivedl hluboký spánek. Když usnul, vzal jedno z jeho žeber a zaplnil to místo tělem. Z onoho žebra, které vzal z Adama, pak Hospodin Bůh vytvořil ženu a přivedl ji k Adamovi.

Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Bude se nazývat manželkou, neboť je vzata z manžela!“⁴⁶ Celá kapitola následně končí ustanovením manželství:

„…muž opustí svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“⁴⁷

Tato dvě pojetí vzniku člověka s sebou přinášejí i rozdílné cíle manželství, které se však navzájem doplňují. Prvním důvodem vzniku manželského svazku je podle Starého zákona zabezpečení důvěrného vztahu dvou lidí a odstranění jejich samoty. Jak by měl vztah dvou lidí fungovat, napovídá verš Genesis 1:26, kde Bůh praví: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“⁴⁸ Přáním Boha tedy je, aby mezi mužem a ženou byl takový vztah, jaký je mezi osobami Boží Trojice. Takový vztah se může plně rozvinout jen v manželství, mezi manželi navzájem, a také mezi nimi a Bohem. V Písmu se tak často používá „obraz manželství“ jako zrcadlo vztahu mezi Bohem a jeho lidem, mezi Kristem a jeho církví.⁴⁹

Dalším důvodem pro existenci manželství je úkol daný člověku, který může splnit pouze muž a žena společně: množit se a naplnit zemi. Člověk se tak díky svým potomkům účastní na Božím díle:⁵⁰ „Manželství jako instituce a láska jsou určeny na plození a výchovu dětí a v tom je jejich naplnění.“⁵¹

43 Gn 1,28.

44 Srov. Gn 2, 7.

45 Gn 2, 18.

46 Gn 2,21–23.

47 Gn 2, 24.

48 Gn 1, 26.

49 Srov. Cesta života [online]. [vid. 3. 11 2013]. Dostupné z: http://www.cestazivota.cz/clanek.php?idc=81

50 Srov. Tamtéž.

51 JAN PAVEL II., pozn. 41, čl. 14.

(20)

Stejně jako oba příběhy jsou částí jednoho stvoření člověka, tak i muž a žena jsou částí jednoho celku. Tento celek nám pak poskytuje souhrnný pohled na manželství podle Božího plánu, kde jsou muž a žena částí jednoho.⁵² V posledním verši druhé kapitoly knihy Genesis najdeme nejstručnější a zároveň nejobsažnější radu pro manželství: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“⁵³ Úspěšné manželství musí tedy splňovat tři základní podmínky: opustit, přilnout, být jedním tělem.

Cílem manželství podle Starého zákona by tak měla být oslava Boha tím, že budeme respektovat jeho dokonalý původní záměr. Lidé jsou totiž svou bytostnou podstatou předurčeni k lásce.⁵⁴

Boží plán byl však zásadně narušen prvotním hříchem. Ten způsobil zlom v původním vztahu muže a ženy, který se nyní zneuctěn obžalobami změnil ve vztah založený na chtíči.⁵⁵ Úkol, daný člověku, množit se a podmanit si zemi,⁵⁶ je zatížen porodními bolestmi a dřinou práce.⁵⁷ Proto musí být nadále původně přirozené vyústění života ve svazek manželský ošetřeno manželskou smlouvou. Odklon od Božího záměru se projevuje také v samotném chápání manželství, které už není jako takové považováno za životní cíl, ale spíše jakýsi prostředek k udržení a zachování rodinného klanu a Božího lidu.⁵⁸ Proto byl také v židovské tradici život bez sňatku považován za nenaplněný.⁵⁹

Přestože bylo manželství podle Božího plánu původně považováno za něco posvátného, stalo se po čase pro středověké Izraelity čistě občasnou záležitostí. Sňatek byl sjednáván muži uvnitř jednoho rodu nebo kmene. Důvodem takového manželství bylo uchránit rodinný majetek, víru a tradice.⁶⁰ I starý Abrahám přikázal svému synu Izákovi najít si ženu v zemi jeho příbuzných.⁶¹ Stejně tak si i Jákob, syn Izáka vzal za manželku dceru svého strýce.⁶² Pokud manželé nemohli mít děti, vybízela žena svého muže k plození

52 Srov. Cesta života, pozn. 49.

53 Gn 2, 24.

54 Srov. Cesta života, pozn. 49.

55 Srov. Gn 3,12–16b.

56 Srov. Gn 1,28.

57 Srov. Gn 3, 16–19.

58 Srov. CANTALAMESSA, R. P. Manželství a rodina: božský plán a jeho lidské naplnění ve Starém zákoně. In: Manžeství.cz [online]. 15. 5. 2008 [vid. 4. 11. 2013]. Dostupné z:

http://www.manzelstvi.cz/Lidska-sexualita/Manzelstvi-a-rodina-bozsky-plan-a-jeho-lidske-naplneni-ve- Starem-zakone.html

59 Srov. PRUDKÝ, M. Co by měl každý vědět o židovství. 1. vyd. Praha: Kalich, 2000. ISBN 80-7017-205-3.

S. 70.

60 Srov. SCHWARTZ, M. Láska v Bibli. 1. vyd. Praha: Ikar, 2002. ISBN 80-7202-960-6. S. 39.

61 Srov. Gn 24, 1–4.

62 Srov. Gn 28, 2–3.

(21)

potomstva s domácími otrokyněmi, jejichž potomky si následně přivlastnili.⁶³ Díky tomu nebyly výjimkou ani některé formy mnohoženství, které se objevují i u praotců Abraháma a Jákoba.⁶⁴ Neodsuzovaly se však ani sňatky s partnery z cizích rodů, ale vždy pouze za předpokladu, že se jednalo o stoupence židovské víry. Prioritou bylo zachovat celistvost izraelského národa. Pokud vše dobře dopadlo, byla následně podepsána manželská smlouva, tzv. ketuba. Manželství z lásky nebylo mezi starými Izraelity příliš obvyklé. Bylo umožněno pouze v případě, že mladík sám projevil zájem o nějakou dívku, avšak ani muži tuto výsadu neměli vždy jistou. Na rozdíl od žen jim však nebyla formálně odepřena. Žena měla totiž podle ve starověké židovské společnosti podřadné postavení. V průběhu svého života přecházela, po sepsání manželské smlouvy, z otcovy moci do moci svého manžela, na kterém zůstávala během svého života zcela závislá. Proto bylo mezi starými Izraelity běžné tzv. patrilokální manželství. Novomanželka byla svému muži povinna naprostou věrností, aby byl zajištěn právoplatný dědic rodinného majetku.⁶⁵

Na několika místech Starého zákona je možné si povšimnout také levirátní podoby manželství, například verš Genesis 38:8 Juda řekl Onanovi: „Spi s manželkou svého bratra.

Splň švagrovskou povinnost a vzbuď svému bratru potomka.“⁶⁶ Takové manželství vznikalo ale pouze v případě, že jeden z bratrů žijících z téhož rodinného jmění, zemřel dříve, než stačil zplodit syna. Druhý bratr byl povinen vzít si za manželku pozůstalou vdovu, přičemž první syn, který z tohoto svazku vzešel, byl automaticky považován za syna zemřelého. Tak byl zajištěn právoplatný dědic rodinného majetku.⁶⁷

V současnosti je židovské manželství založeno především na vzájemném respektu a důvěře. Na vztah mezi manžely se nahlíží z pohledu osobní lásky a věrnosti, ne pouze z hlediska plození a výchovy dětí, i když toto stále platí jako podstatný cíl manželství. Tato myšlenka je obsažena také v soudobé židovské svatební smlouvě.⁶⁸

63 Srov. Gn 30,1–13.

64 Srov. CANTALAMESSA, R. P., pozn. 58.

65 Srov. SCHWARTZ, M., pozn. 60, s. 37–59.

66 Gn 38, 8.

67 Srov. SCHWARTZ, M., pozn. 60, s. 47.

68 Srov. ŠEDINOVÁ, J., DOLEŽELOVÁ, J., PUTÍK, A. Židovské tradice a zvyky. Praha: Státní židovské muzeum, 1992. ISBN 80-900750-9-6. S. 67–69.

(22)

6 Počátek křesťanské tradice západní společnosti

Vznik křesťanství je jeden z nejdůležitějších mezníků vývoje celé západoevropské společnosti. Učení katolické církve tak zásadním způsobem ovlivnilo život evropské rodiny, sňatky, příbuzenství a postavení žen ve společnosti a uspíšilo mimo jiné proces vzniku monogamie.⁶⁹

Křesťanství se rozvíjelo na území bývalé římské říše jako náboženský směr zhruba od 1. století našeho letopočtu. Nejdůležitější osobou pro vznik křesťanství byl Ježíš Nazaretský,⁷⁰ který se narodil Panně Marii ve městě Betlém.⁷¹ Životní poslání Ježíše Krista zachycuje ve svém evangeliu apoštol Matouš: „… dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka:

„Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo ‚Bůh s námi“.“⁷² Už jako dítě byl Ježíš Kristus proslulý svou moudrostí a kolem třicátého roku věku začal šířit své myšlenky a učení. V této době měl již několik desítek stoupenců a učedníků, mezi něž patřilo i dvanáct nejbližších apoštolů.⁷³ Ježíš učil v synagógách po celé Galileji, kázal evangelium království Božího a uzdravoval nemocné.⁷⁴ Po několika letech však upadl do nevole židovských duchovních, kteří nesli vinu na jeho pozdějším stíhání a následném ukřižování.⁷⁵

Osoba Ježíše Krista ztělesňuje v křesťanství vztah Boha a člověka. Původní Boží plán, který byl narušen prvotním hříchem, byl patrný až do doby, než Boží syn, Ježíš Kristus, potvrdil svým narozením vůli Boha ke spáse. Obnovil tak původní krásu manželství podle Božího plánu, od kterého se odchýlili už samotní Izraelité. Sebeobjevování Syna Božího znamenalo dar lásky, který věnoval lidem tím, že přijal lidskou přirozenost. Manželství pokřtěných se tak stalo smlouvou, potvrzené Kristovou krví. Muž i žena jsou od tohoto momentu opět schopni takové lásky, jakou Kristus miloval lid.⁷⁶

Ježíš Kristus už během svého života kázal o jednotě a věrnosti manželů a odmítal zapuzení stejně jako cizoložství a potvrzoval tak původní důležitost a vážnost lidské lásky.

70 Srov. CHADIMA, M., pozn. 18, s. 216.

71 Srov. Mt 1, 16–25.

72 Mt 1, 21–23.

73 Srov. CHADIMA, M., pozn. 18, s. 219–220.

74 Srov. Mt 4, 23.

75 Srov. CHADIMA, M., pozn. 18, s. 224.

76 Srov. JAN PAVEL II., pozn. 41, čl. 11.

(23)

Díky němu platí dodnes manželství mezi pokřtěnými za jednu ze sedmi svátostí Nového zákona. Muž a žena se spojují navěky, a to nejhlubším způsobem a ztělesňují tak vztah Kristova vztahu k církvi:⁷⁷ „A tak už nejsou dva, ale jedno tělo. Co Bůh spojil, člověče, nerozděluj.“⁷⁸ Manželská láska vede muže a ženu k vzájemnému poznání, dělá je „jedním tělem“ a umožňuje jim darování života nové lidské bytosti, obrazu jejich lásky. Tím se manželé stávají Božími spolupracovníky, tak jak jim bylo v prvopočátku předurčeno.⁷⁹

Jedním z nedůležitějších následovníků Ježíše Krista byl po jeho smrti apoštol Pavel, díky němuž se křesťanství začalo šířit a získalo na počtu stoupenců z řad římských občanů, otroků i pohanů.⁸⁰ Ti však byli po dlouhou dobu pronásledováni a vyvražďováni. Obrat nastal až roku 311 našeho letopočtu, kdy císař Galerius povolil křesťanskou víru. Roku 313 nechal Konstantin Veliký vydat tzv. Edikt milánský, který zajišťoval náboženskou svobodu na celém území Římské říše. Od roku 381 bylo křesťanství v Římské říši státním náboženstvím.⁸¹ Následně byl vytvořen rozsáhlý systém církevního práva, jehož nedodržení bylo tvrdě trestáno. Křesťanská věrouka omezila dřívější „bujarý“ sexuální život, zakázala praktikovat mnohoženství, došlo k zákazu předmanželského sexu, zapuzení manželek, stejně tak sňatků s přímými příbuznými a závazek věrnosti platil nově jak pro ženu, tak i muže, bylo doporučeno být v sexuálních stycích spíše zdrženlivý a výběr partnera byl omezen soustavou manželských překážek.⁸² Byl kladen důraz na respektování důstojnosti každého člověka, muž měl svou ženu milovat a žena svého muže ctít. Pro uzavření manželství se tak stalo podstatným bodem svobodné rozhodnutí muže a ženy.⁸³

Uzavírání sňatku v duchu křesťanství prošlo v průběhu existence církve četnými proměnami. Raní křesťané uzavírali manželství zpravidla podle zvyků a pravidel místa, kde žili. Ani přítomnost kněze u uzavření sňatku nebyla ještě mnoho století obvyklá.

Manželé si pro požehnání přicházeli do kostela až po uzavření manželství, kde si ho udělovali mezi sebou navzájem. Až scholastická teologie vypracovala ve 12. a 13. století ucelenou soustavu učení, která se stala základním pilířem manželských a rodinných

78 Mt 19, 6.

81 Srov. MACHÁLEK, V. Konstantinovský obrat a ekumenické koncily 4. století. In: CHristnet.cz [online].

28. 10. 2012 [vid. 28. 11. 2013]. Dostupné z:

http://www.christnet.cz/clanky/4930/konstantinovsky_obrat_a_ekumenicke_koncily_4_stoleti.url

83 Srov. Ef 5, 31–33.

(24)

poměrů platných do současnosti. Zásadními dogmaty katolické církve týkajících se rodiny a manželství se staly svátost manželství, monogamie a nerozlučitelnost manželství za života manželů a zároveň bylo určeno za jediný cíl manželství usilování muže a ženy o plození potomstva.⁸⁴

 Svátost manželství

Manželství pokřtěných osob je podle učení katolické církve proměněno ve svátost.

Tím se od sebe oddělí materiální a svátostná stránku manželství. Manželství věřících tak může vstoupit na vyšší, duchovní úroveň.⁸⁵

 Monogamie

V době, kdy se křesťanství rozvíjelo, umožňoval Starý zákon i formy mnohoženství. Časem se ale stal jediným možným způsobem manželského soužití sňatek dvou osob různého pohlaví. Jakékoli jiná forma soužití byla nepřípustná, veřejně zostuzovaná a v krajním případě mohla být dokonce trestaná. Monogamii prosazoval spolu s doživotním trváním manželství jako životní ideál už sám Ježíš Nazaretský, avšak až scholastická teologie dovedla monogamii do krajních důsledků.⁸⁶

 Nerozlučitelnost manželství

Středověká scholastická teologie prosadila nerozlučitelnost manželství za života manželů v duchu svátostné povahy křesťanského sňatku.⁸⁷

6.1 Pavel z Tarsu

Svatý Pavel z Tarsu je jednou z klíčových křesťanských postav prvního století našeho letopočtu. Narodil se do židovské rodiny, později však nastal v jeho životě zásadní zlom a přijal křesťanskou víru. Poté se připojil k misijním skupinám a kázal i v do té doby nepoznaných končinách tehdejšího světa. Jeho zásluhou se křesťanství otevřelo všem národům a kulturám a stalo se postupně státním a později i světovým náboženstvím. Jeho jednotlivé názory a teologická hlediska se stala základem Nového zákona i celého

85 Srov. Tamtéž, s. 62.

86 Srov. MRKÝVKA, P., VESELÁ, R. Vybrané otázky z dějin kanonického práva. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1992. ISBN 80-901102-2-3. S. 79.

(25)

křesťanského náboženství.⁸⁸ Pavel toužil celým svým duchem po Ježíšově vzkříšení a druhém příchodu. Doufal totiž, že: „…Ježíš promění naše ubohá těla do podoby jeho slavného těla“,⁸⁹ protože považoval lidské, smrtelné tělo za něco nečistého,⁹⁰ něco, co v sobě stále nosí znamení Ježíšovi smrti.⁹¹ Lidská duše však podle něj toto břímě nenese:

„Ve svém nitru radostně souhlasím s Božím Zákonem, ale ve svých údech vidím jiný zákon, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, který je v mých údech. Sám o sobě tedy svou myslí sloužím Zákonu Božímu, ale tělem zákonu hříchu.“⁹² Svůj postoj ke smilstvu vysvětluje v Prvním listu Korinstským: „Žádný jiný lidský hřích se netýká těla; kdo ale smilní, hřeší proti vlastnímu tělu. Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě;

byli jste draze vykoupeni! Proto svým tělem vzdávejte čest Bohu.“⁹³

Pavel z Tarsu se ve své době pokoušel na víru obracet především pohany, na jejichž hříchy těla se díval s nesmírným odporem: „Bůh je proto vydal hanebným vášním. Jejich ženy vyměnily přirozené obcování za to, které je proti přírodě. Stejně tak muži opustili přirozené obcování se ženou a vzpláli touhou k sobě navzájem; muži páchají nestydatost s muži a za svou zvrácenost na sebe přivádějí nevyhnutelnou odplatu. Když jim známost Boha nebyla dost dobrá, Bůh je vydal jejich zvrácené mysli, aby dělali, co není správné.“⁹⁴

Pavlův dualistický obraz lidského těla se odráží i v jeho pojetí sexuality a manželství.

Lidé se pod tíhou tělesných hříchů chtěli zříci manželství a tím i sexuálních vztahů. Jejich děti měli navždy zůstat panici a pannami.⁹⁵ Mezi ranými křesťany se tak začala objevovat myšlenka askeze, jakožto ochrany před tělesnou rozkoší, a mnoho lidí se odchýlilo k dobrovolnému celibátu.⁹⁶ Samotný apoštol Pavel však instituci manželství tak radikálně neodmítal. Pokud by trval na přísném dodržení celibátu, byli by věřící odříznuti od zbytku společnosti a nepodařilo by se mu tak křesťanství rozšířit tolik jako v případě společnosti plné manželských párů. Navíc by čistě asketický život všech křesťanů rozvrátil rodiny, a to

88 Srov. Osobnosti.cz: Svatý Pavel z Tarzu [online]. [vid. 10. 12. 2013]. Dostupné z:

http://zivotopis.osobnosti.cz/svaty-pavel-z-tarsu.php

89 Flp 3, 21.

90 Srov. 1Kor 15, 42–43.

91 Srov. 2Kor 4, 10.

92 Řím 7, 22–25.

93 1Kor 18, 20.

94 Řím 1, 26–28.

95 Srov. BROWN, P. Tělo a společnost: muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství. 1. vyd. Brno:

Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-72-0. S. 49–51.

(26)

by neodpovídalo jeho názoru na ženy a domácí otroky, kteří měli zůstat na „svém místě“.

Tím bylo myšleno podřadné postavení ženy a otroků. Hlavou rodiny byl podle Pavla z Tarsu muž, protože žena byla stvořena z muže a pro muže.⁹⁷ Přesto však považoval manželství za něco nedokonalého. Tuto myšlenku odůvodňoval tím, že všichni věřící se podle něj mají starat hlavně o to, aby se líbili Pánu. Pavel podotýká, že manželé se v každodenním životě nemohou starat pouze o to, co se líbí Pánu, ale také si mají vzájemně projevovat pozornost. Díky tomu však nebudou věnovat tolik pozornosti Bohu.⁹⁸ Ideálním cílem lidského života by bylo plně se oddat Bohu a být s ním tak jeden duch.⁹⁹ Lidé žijící ve svazku manželském byli proto podle něj vyloučeni z plné účasti na životě křesťana.

Manželství se tak stalo střední cestou mezi životem v rozjímání a rozmařilou svobodou a představovalo pouze jakési východisko z nouze, v případě, že lidé nedokázali zachovat cudnost, a hrozilo tak, že by mohli podlehnout smilstvu:¹⁰⁰ “…kdo se žení, dělá dobře, a kdo se nežení, dělá ještě lépe.“¹⁰¹

Názory Pavla z Tarsu se uchovaly pro budoucí generace zejména proto, že určil celibát za prorocký dar zdrženlivosti, který je vlastní pouze povolaným jako byl on. Pavel se domníval, že lidé žijící zdrženlivě, budou připraveni na „velké události“ předcházející Ježíšův příchod lépe než lidé žijícím ve svazku manželském.Manželství tak bylo pro ty, kterým se tohoto daru nedostalo:¹⁰² „Pro muže je lepší obejít se bez ženy, ale abyste se vyvarovali smilstva, ať má každý muž manželku a každá žena manžela. Muž ať své ženě plní manželskou povinnost, stejně jako žena svému muži. Ženino tělo už nepatří jí, ale manželovi, stejně jako mužovo tělo už nepatří jemu, ale manželce. Neodpírejte se jeden druhému. Neodpírejte se jeden druhému – jedině po vzájemné shodě, že se na čas uvolníte pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás nepokoušel satan, kdybyste se nemohli ovládnout.“¹⁰³

97 Srov. 1Kor 7, 17–11, 10.

98 Srov. KAŠE, J. 1K 7, 32–35. In: České katolické biblické dílo [online]. [vid. 10. 12. 2013]. Dostupné z:

http://biblickedilo.cz/bible-v-liturgii/liturgicky-rok-b/1-k-732-35/

99 Srov. 1Kor 6, 17.

100 Srov. BOLOGNE, J. C. Svatby: dějiny svatebních obřadů na Západě. 1. vyd. Praha: Volvox Globator, 1997. ISBN 80-7207-054-1. S. 61–65.

101 1Kor 7, 38.

102 Srov. BROWN, P., pozn. 95, s. 53.

103 1Kor 7, 1–5.

(27)

Ve dvacátém století Jan Pavel II. už rozlišuje dva rovnocenné způsoby jak plně realizovat předurčení člověka k lásce: manželství a panenství. Oba dva způsoby jsou uskutečňováním nejhlubší pravdy o člověku, že člověk je stvořen podle Božího obrazu.¹⁰⁴

6.2 Aurelius Augustinus

Sv. Augustin, celým jménem Aurelius Augustinus, žil ve třetím a čtvrtém století našeho letopočtu a patřil mezi nejvýznamnější postavy celých křesťanských dějin. Narodil se do doby, kdy už křesťanství mělo pevné základy, ačkoli on sám přešel na víru až později. Zprvu vedl Augustin velice nevázaný život se spoustou milostných dobrodružství.

Často navštěvoval také hospody, tančírny a veřejné domy. Měl dokonce nemanželského syna. Později svého marnotratného mládí hořce litoval.¹⁰⁵

V době svých studií začal hledat filozofický směr, ke kterému by se přiklonil. Zásadní zlom v jeho životě nakonec způsobil biskup Ambrosius, též svatý Ambrož, díky kterému začal Augustin pronikat do tajů křesťanské víry. Poté, co žil několik let dobrovolně jako poustevník, se rozhodl přijmout křest. Zbytek života strávil bojem proti náboženským směrům, herezím, které se odlišovaly od oficiálního křesťanství.¹⁰⁶

Aurelius Augustinus se věnuje problematice manželství převážně ve spise O dobru manželském. Ve svých úvahách vychází z Nového zákona, zejména pak z myšlenek apoštola Pavla. Na rozdíl od něho však považuje sňatek muže a ženy za hodný úcty, jelikož je svou povahou dobrý. Důkaz vidí v tom, že je člověk schopný přátelství a díky tomu je součástí lidského rodu. Lidská přirozenost je tak svou povahou společenská. Podle svatého Augustýna chtěl Bůh právě proto, aby mělo lidské pokolení prvopočátek u jedné osoby.

Tak mohli být lidé ve svém přátelství udržováni nejen rodem ale i příbuzenstvím.

Přirozeným prvopočátkem společnosti byli manžel a manželka, kteří vznikli z jednoho těla, a zůstávají si partnery po celý život, nejen kvůli zajištění potomstva, ale také kvůli samotnému, rovněž přirozenému společenství mezi mužem a ženou. O manželství se totiž mluví i v případě, že muž a žena nemohou mít děti, nebo už jim to věk nedovoluje. Přesto spolu takoví lidé nadále žijí, ctí se a milují a zachovávají si navzájem věrnost. Svatý Augustýn považoval manželství již starších lidí dokonce za lepší, protože již nedochází tak

105 Srov. BAJGAR, M. Svatý Augustýn. In: Antika: Osobnosti: Filozofie [online]. 28. 12. 2004 [vid. 15. 12.

2013]. Dostupné z: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1954

106 Srov. Tamtéž.

(28)

často k tělesnému spojení, které by mělo ve svazku manželském vést výhradně pro zajištění potomstva.¹⁰⁷

Augustýn však stejně jako Pavel z Tarsu, pokládá za nejlepší volbu svobodného člověka život ve zdrženlivosti, i když mezi manželstvím a celibátem vidí pouze jediný rozdíl, a to ten, že v celibátu je člověk zdrženlivý i skutkem, ale v manželství pouze ve stavu ducha. Obojí však považuje za službu Kristu. Sňatek tak není ze své podstaty v žádném případě hříchem. Manželský styk vedoucí k plození dětí je pouze plnění úkolu Božího a takové spojení považuje Augustýn za zcela „nehanitelé“. Přesto však připouští,

„v souladu s laskavostí“, aby se manželé spojovali i z jiného důvodu nežli početí, i kdyby k takovému styku vedly „špatné mravy“. To totiž podle něj „patří k manželství“ a mělo by to být kvůli sňatku odpuštěno. Manželský styk, který vede k ukojení žádostivosti, má totiž formu pouze běžného, všedního hříchu. Oproti tomu smilstvo a cizoložství nese vinu smrtelnou. Sňatek je tak jakousi zárukou odpuštění a dává žádostivosti „snesitelné“ meze.

Augustýn však varuje před zabraňování početí, to je podle něj přísně zakázáno a v takovém případě nejde mluvit ani o manželství.¹⁰⁸

Jeden z argumentů, který svatý Augustýn vznáší pro celoživotní celibát a který též jako jednu z myšlenek přejímá od svatého Pavla je ten, že manželé nemyslí výhradně na to, aby se zalíbili Pánu, ale i sobě navzájem. Proto považuje za velmi ušlechtilé zachovat zdrženlivost a vyhnout se tak protivenstvím těla, bez kterých se manželství neobejde.

Přesto má však pro Augustýna větší váhu manželství zbožných lidí než zdrženlivost nevěřících.¹⁰⁹

Svatý Augustýn se vyjadřuje i k mnohoženství, které se objevovalo ve Starém zákoně.

Podle něj se jednalo o výjimku, která byla možná pouze u starých Izraelitů. V té době bylo (manželkou) dovoleno „přibrat“ do manželství ještě jinou ženu, protože podle Božího zákona bylo prioritní zalidnit zemi a dát život Spasiteli, Ježíši Kristu. Nebylo tak možné rozhodnout se pro zdrženlivost a sňatek byl v zájmu zachování a rozmnožování Božího lidu jakousi povinností. Lidé, kteří uzavírali taková manželství, jednali z čistě zbožných pohnutek. Vycházel přitom z prvního listu Tesalonickým: „…nikoli v žádostivé vášni jako

107 Srov. AURELIUS AUGUSTINUS. O lži a jiné úvahy. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2000. ISBN: 80-7268-090- 0. S. 105–109.

108 Srov. Tamtéž, s. 112–135.

109 Srov. Tamtéž, s. 116–133.

(29)

pohané, kteří neznají Boha, ale z čisté potřeby plození s nimi žili.“¹¹⁰ Manželství jeho doby se podle něj však nedá srovnávat s dobou výše zmiňovanou, protože není potřeba zemi více „zalidňovat“. Svátost manželství, která hovoří jasně o jednom muži a jedné ženě, má již daleko větší váhu. On sám se k jakémukoli cizoložství vyjadřuje velmi přísně a přirovnává manželství jedné ženy a jednoho muže ke vztahu mezi jedinou církví a Ježíšem Kristem. Z toho vyplývá nejen důvod monogamie, ale i zákaz rozvodu, protože člověk také nemůže přejít od jedné církve k jiné.¹¹¹

Manželský svazek i celý život prvotního člověka byl zasvěcen rozjímání a ke spojení muže a ženy docházelo pouze v poslušnosti a řádu. V okamžiku jeho pádu ho však začala ovládat žádostivost a tím byla dokonalá koncepce prvotního manželství značně narušena.

Augustýn cítil potřebu sňatek muže a ženy znovu ospravedlnit, a proto shrnul všechny úvahy o manželství té doby a definoval tři pojmy manželského dobra: potomstvo, věrnost, svátost. Tato tři dobra činí manželství muže a ženy také dobrým.¹¹² Vytvořil tak koncept manželství, podle kterého se řídí katolická církev dodnes. První kladnou stránkou manželského svazku je zajištění potomstva. Stejně důležitá je však i věrnost obou manželů, protože instituce manželství zobrazuje, jak už bylo řečeno, vztah věřících k církvi. Navíc nesou partneři společně jejich břímě žádostivosti. Svátost manželství umožní věřícím povýšit jejich vztah na vyšší, duchovní úroveň. Manželský svazek, který však neodpovídá jednomu ze tří definovaných dober, není podle svatého Augustýna manželstvím.¹¹³

7 Středověký kanonický institut

Kanonické právo je souhrn závazných pravidel (kánonů) pro katolické křesťany vydané římskokatolickou církví.¹¹⁴ V širším slova smyslu můžeme říci, že kanonické právo je součástí práva církevního, které spravuje veškeré církevní záležitosti.¹¹⁵

Historie kanonického práva sahá až do dob počátků samotného křesťanství, přestože jeho kodifikace proběhla až o mnoho staletí později. Během svého vývoje prošlo četnými změnami a bylo ovlivněno řadou institucí, mezi kterými zaujímá výsadní postavení

110 1Sol 4, 5.

111 Srov. AURELIUS AUGUSTINUS, pozn. 107, s. 111–130.

112 Srov. Tamtéž, s. 139 –140.

113 Srov. BOLOGNE, J. C., pozn. 100, s. 65–68.

114 Srov. HRDINA, A., pozn. 9, s. 23.

115 Srov. MRKÝVKA, P., VESELÁ, R., pozn. 86, s. 5–6.

(30)

zejména římské právo.¹¹⁶ I když slovo právo v názvu kanonického práva odkazuje spíše na zákonodárství, ve skutečnosti se jedná o normu, podle níž se řídí pouze římskokatolická církev. Jako zákonodárné právo platí kanonické právo pouze na území Vatikánského státu.¹¹⁷

Základ kanonického práva tvoří teologické představy, které vychází přímo z biblické tradice Nového zákona. Přesto je zákonodárcem kanonického práva nejen Bůh, ale také člověk uskutečňující své křesťanství v církvi. Co se týče lidských zákonodárců, jedná se především o sv. Petra, apoštoly, usnesení koncilů, opaty, prefekty aj. Nenajdeme v něm proto pevnou hranici mezi životem zevním a duševním, mezi teologií a právem.¹¹⁸ Základní listinou je tzv. Gratianův dekret z první poloviny 12. století, který byl ve své podobě spíše soukromou sbírkou norem než kodifikovaným právem. Až později, doplněn o spisy a listiny, vyšel jako celek na konci 16. století. V té době využila církev svého výsadního postavení a vybudovala rozsáhlý systém kanonického práva,¹¹⁹ které bylo pokládáno za vrchol evropské justice.¹²⁰ První kodifikace však proběhla až v roce 1917.

Soudobé kanonické právo vychází z jeho druhé kodifikace, která proběhla roku 1983.¹²¹ Kanonické právo manželské vychází ze základních tezí křesťanské věrouky týkající se manželství: monogamie, svátost a nerozlučitelnost. Klabouch zmiňuje též patriarchální zaměření rodiny, po vzoru římského práva. Díky kanonickému právu byl také poprvé v historii křesťanství definován přesný rozdíl mezi uzavřením manželství a zásnubami, který do této doby nebyl dostatečně zřetelný a často splýval. Zasnoubení nyní předchází manželskému svazku a přináší s sebou už striktní závazek vzájemné věrnosti. Stejně tak byly zavedeny ohlášky, které spočívaly ve veřejném oznámení jmen snoubenců. Byla tak zajištěna nejen patřičná publicita budoucímu sňatku, ale také byla dána šance veřejnosti upozornit na případné překážky uzavření manželství,¹²² protože po uzavření manželské smlouvy už nebylo možné manželství rozvázat. Výjimkou byla manželství, kde ještě nedošlo k první manželské souloži. Takoví manželé mohli buď vstoupit do kláštera, nebo mohlo být manželství rozvázáno papežským dispenzem.¹²³

117 Srov. MRKÝVKA, P., VESELÁ, R., pozn. 86, s. 5.