Obsah Úvod.........................................................................................................................................4

(1)

1

Obsah

Úvod...4

Žánrové definice...6

Definice science fiction...6

Definice fantasy: ...9

Definice hororu: ...10

Science fiction – vývoj žánru ... 11

Životopisy autorů a rozbory stěžejních děl ...15

Životopis autora: Herbert George Wells...15

Život: ...15

Dílo:...16

Politické názory:...17

Rozbor knihy Válka světů:...17

O knize: ...17

Děj knihy:...18

Otázky: ...18

Otázky které může učitel pokládat žákům: ...21

Životopis autora: Stanislaw Lem...23

Životopis: ...23

Dílo:...24

Rozbor knihy: Solaris...26

O knize: ...26

Otázky: ...26

Otázky, které učitel může pokládat žákům: ...30

Životopis autora: Orson Scott Card...31

Život: ...31

Dílo:...31

(2)

2

Rozbor knih:...33

O knihách: ...33

Děj knih:...34

Otázky: ...36

Otázky, které může učitel položit žákům ať již knihu znají či ne (resp. její stručný obsah a rámec) by byly: ...38

Životopis autora: David Gerrold ...39

Život a dílo: ...39

Rozbor knihy: Věc pro lidi...39

Děj knihy:...40

Otázky: ...41

Otázky, které může učitel položit žákům: ...45

Životopis autora: Ondřej Neff ...46

Život: ...46

Dílo:...46

Rozbor knih: trilogie Milénium...47

O knihách: ...47

Děj knih:...47

Otázky: ...49

Životopis autora: China Mieville ...54

Životopis: ...54

Dílo:...54

Rozbor knihy: Nádraží Perdido...56

O knize: ...56

Děj knihy:...56

Otázky: ...57

Vzorové aktivity a metodická doporučení k nim ...62

(3)

3

Návštěva cizince – aktivita na hodinu občanské výchovy ...62

Organizace práce: ...62

Očekávaný výstup: ...63

Očekávané problémy:...63

Podoba společnosti cizinců: ...63

Projekt Válka s Chtorrem ...64

Téma projektu je následující: ...64

Organizace práce: ...65

Očekávaný výstup: ...66

Očekávané problémy:...67

Příklad textu pro žáky: ...68

Závěr...74

Slovníček...77

Použitá literatura...80

Literatura: ...80

Periodika: ...81

Internetové zdroje:...81

Encyklopedie:...81

(4)

4

Úvod

Téma této diplomové práce není na první pohled příliš obvyklé. K jeho vybrání jsem byl motivován, protože se domnívám, že i součást popkultury, vědeckofantastická literatura může nabídnout podnětné myšlenky a úvahy týkající se okolního světa. A to z toho důvodu, že samotný žánr po více než staletí reflektoval a predikoval nejen vývoj technologií, ale též společenské změny, které tento vývoj přinesl.

Zároveň se domnívám, že mnohá z témat vědeckofantastické literatury mohou být úspěšně použita při výuce občanské výchovy. Dále mne má zkušenost vedla k tomu, že tento druh literatury je mezi žáky oblíben a kvalitnější díla světové vědeckofantastické literatury mohou být pro ně poutavější a srozumitelnější, než odborné texty. Vyšší atraktivita a jistá nekonfliktnost vybraných děl, dle mého názoru, zvýší akceptaci těchto knih žáky.

Svoji práci proto píši s dvojím záměrem:

Hlavním cílem mé práce bude na rozboru několika vybraných děl světové science fiction (a několika děl české SF) dokázat, že i v tomto druhu literatury se můžeme setkat se závažnými morálními otázkami. Samozřejmě šíře motivů a témat (a žánrů) science fiction je velmi široká, proto jsem se rozhodl vybrat téma kontaktu s mimozemskou civilizací a výsledek jejího vlivu na lidskou společnost. A to zejména v rovině morální.

Druhým z mých cílů bude též v případě každé z knih úvaha nad tím, pro jaké třídy a žáky by byla vhodná a na jaké otázky v knize nastolené by se měl učitel zaměřit včetně nastínění otázek a témat, která lze z knih využít. Text proto doplním několika otázkami, které učitel může po seznámení žáků s knihami položit a směrovat je tak k hlubšímu uvažování o tématech v knihách zpracovaných.

Nebude pochopitelně chybět ani nastínění projektu pro žáky, během něhož by mohl vyučující využít vybraná díla.

Jsem si vědom toho, že ne každý čtenář je seznámen s vývojem, terminologií a tématy vědeckofantastické literatury. Proto práci uvedu základním vymezením rozdílů mezi vědeckofantastickou literaturou, hororem a fantasy. Následovat bude velmi stručný a rámcový exkurs do dějin fantastiky. Pro lepší pochopení vybraných děl doplním práci i údaji o jejich autorech.

Vzhledem k rozsahu a komplexnosti vědeckofantastické literatury a k množství různorodých a někdy i protichůdných hodnotících a odborných názorů na její jednotlivé aspekty (a též s ohledem na odlišné zaměření práce), nebudou výše uvedené informační části příliš rozsáhlé ani komplexní.

(5)

5

Cílem mé práce je splnění dvou hlavních úkolů, které jsem si vytyčil. Není mým úmyslem poskytnout rozsáhlé analýzy či hloubkové rozbory žánrů, děl či jejich autorů, směrů apod. Uvedené rámcové přehledy mají sloužit pro lepší orientaci tématem pro libovolného čtenáře a navedení na případné další zdroje inspirace do hodin občanské výchovy.

(6)

6

Žánrové definice

Definice science fiction

Ačkoliv tématem této kapitoly je vymezení toho, co je vlastně chápáno pod termíny science fiction (a pro doplnění i horor a fantasy), nemohu poskytnout všeobjímající definici. Ani to není cílem této práce. Důvodů proč to ani není možné je povícero.

Předně – vědeckofantastická literatura se vyvíjí. Objevují se nové subžánry, některé se staly okrajovými, vyskytují se snahy (v poslední době New Weird či Světská sci-fi¹) o nový přístup k tomuto druhu literatury. To, co často vnímáme jako atribut tohoto žánru. je pouze prvkem určitého jeho směru. Roboti, kosmické lodě, lasery aj. - to vše jsou pouze rekvizity, které se stejně tak dobře mohou objevit i v jiném druhu literatury.

Protože ani akademičtí badatelé se vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nedokáží shodnout na jedné, všeobjímající definici, uvedu pro ilustraci několik různých definicí a způsobů chápání toho, co to vědeckofantastická literatura vlastně je.

V podstatě všechny definice, které jsem našel, byly buďto velmi obecné nebo naopak ve své snaze co nejlépe shrnout vynechávaly některé atributy žánru.

Je to dáno dle mého názoru i tím, že science fiction dlouhou dobu nebyla objektem přílišného zájmu akademického světa. Teprve její masová popularita, prudký vědeckotechnický rozvoj a následné změny společnosti (zejména po Druhé světové válce) a též nové pohledy na literaturu vedly k systematičtějšímu bádání v této oblasti. Souviselo to i se změněným vnímáním popkultury a její výpovědní hodnoty.

Přesto je např. na mnoha školách i dnes tento druh literatury vnímán jako pokleslý a méně hodnotný a je mu věnována minimální pozornost.

Na závěr vymezím kritéria, podle kterých jsem se řídil při vybírání románů jakožto knih vědeckofantastických. Tj. jaké vlastnosti musely mít, aby byly považovány za vědeckofantastické.

1 Jedná se o termín spojovaný s výstupem ze spisovatelského workshopu Clarion 2002. Zde se skupina autorů kriticky vyjádřila k současné podobě hlavně komerční sci-fi. Vytýká jí nerespektování známých zákonů fyziky, předestírání nepravděpodobných a téměř dogmatických podob budoucnosti, nereflektování aktuálních problémů a perpektiv lidstva atd. Více viz: Většina SF je pouhá fantasy (rozhovor s Geoffem Rymanem), překlad Adamovič Ivan, Ikarie, číslo 216 duben 2008, str. 16-18

(7)

7

Definice jsem čerpal z Ilustrovaného encyklopedického slovníku, z encyklopedie Universum, encyklopedie Britanica a z internetové encyklopedie Wikipedia. Definici jsem hledal i v Ottově slovníku naučném. Pochopitelně se v něm nevyskytovalo ani heslo science fiction, ale překvapivě ani vědecká fantastika (nebo ekvivalentní vědecká romance), což je dle mého názoru dáno zaměřením tvůrčího týmu. Zarážející je ale neexistence těchto hesel v dodatcích, vydaných v poslední době.

Rozeberu tedy první definici z Ilustrovaného encyklopedického slovníku:

„Science fiction, sci-fi, vědeckofantastická literatura, který se vyznačuje zpravidla kritickou reakcí na současný stav a perspektivy vyspělé technické civilizace. Vědecká fantastika anticipačního typu volně navazuje na tradice utopické a fantasticko-alegorické literatury.“

Následuje velmi rámcové shrnutí vývoje žánru.

„V rozsáhlé produkci science fiction vznikly dva směry: anticipační, vycházející z optimistické víry v člověka, a kriticko-reflexivní, navazující na sociálně kritické utopie. Literární díla tohoto směru vyjadřují obavy z budoucnosti lidstva.“² (kráceno).

Tato definice, poplatná době, zdůrazňuje participační a kritický aspekt science fiction.

Bohužel, víc nikoliv a pro naše účely je poněkud povrchní. Přehled autorů žánru je velmi úzký a chybí jakýkoliv vývoj žánru. Pochopitelně v době, kdy vznikala, nemohla mít tvůrčí skupina ponětí o všech nastupujících či budoucích subžánrech, již existující však zmíněny být mohly. Takto je science fiction vnímána jen v rámci dvou účelů.

Následující definice pochází z encyklopedie Universum, svazek desátý:

„Vědeckofantastická literatura (též anglicky science fiction, sci-fi) je žánr fantastické literatury (odkaz na heslo utopie), čerpá z poznatků moderní vědy a techniky a předjímá její možné důsledky na člověka…“

Následuje stručné shrnutí vývoje žánru, které však z prostorových důvodů a protože je tématem samostatné kapitoly, neuvádím.

„...S. F. se v současnosti dělí na mnoho proudů stylů, např. na soft sci-fi (zabývající se sociálními či filosofickými motivy (S. Lem), hard sci - fi, která se možná co nejméně odchyluje od původní sci- fi a drží se vědeckého nebo pseudovědeckého podkladu...“ (kráceno)³.

2 Kolektiv autorů, Ilustrovaný encyklopedický slovník III. Díl Pro-Ž, Academia, Praha 1982, vydání první, str. 229

(8)

8

Tato definice je velmi obsáhlá, heslo obsahuje i vývoj žánru. Co je důležité, je zdůraznění poznatků vědy a techniky (ne jenom technologií ! ) a jejich vlivu na člověka, spekulativnost a fakt, že se sci-fi pokouší předvídat následky poznatků.

„Science fiction je literární žánr, který se vyvinul v 20. století, ve kterém spisovatel fikce předpovídá, jak vědecké objevy, budoucí události a společenské změny promění lidské bytosti.

Popisy těchto proměn se liší od opatrných a informovaných extrapolací založených na vědeckých faktech a principech až po za vlasy přitažené popisy velmi odlišné od těchto předpovědí.

Každopádně založení těchto předpovědí na vědě je vyžadováno pro jejich hodnověrnost⁴.“

Pro zajímavost též uvádím definici z internetové encyklopedie Wikipedie:

„Vědeckofantastický žánr nebo též sci-fi a SF (zkratky anglického science fiction) je umělecký žánr vymezený výskytem spekulativních technologií a přírodních jevů v díle. Děj sci-fi je často zasazen do vesmíru, budoucnosti či alternativní historie. Sci-fi je žánr blízký fantasy, kde je ale místo technologií hlavní rekvizitou většinou magie a fyzická síla (tzv. příběhy „meče a magie“).

Oba žánry se ovlivňují a částečně prorůstají; jedním z takových průniků jsou například díla žánru science fantasy⁵.“

Tato definice, ač poměrně obecná, je zároveň relativně přesná v tom, co science fiction obsahuje. Vymezuje zejména použití spekulativních technologií či přírodních jevů. Neuvádí ale jejich případný vliv na jedince či společnost. Velmi výrazně se soustřeďuje na rekvizity science fiction, které jsou však podružné. Co se týče zařazení, je také spíš rámcová a například chybí alespoň odkaz na steampunk či podobné subžánry, které se nemusí odehrávat v uvedených prostředích. Definice též velmi stručně odkazuje na fantasy.

Bohužel též chybí příklady konkrétních děl⁶. Pro naše účely je nedostatečná a při případné práci s touto definicí bych doporučil učiteli jistou obezřetnost, stejně jako s mnoha jinými hesly na Wikipedii, přinejmenším české. Anglická a německá mutace této encyklopedie se v současné době řídí vyššími standardy. Anglické heslo o science fiction, její historii a definicích je mnohem lépe zpracováno.

3 Kolektiv autorů, Universum (10 díl U-Ž), Euromedia Group, K.S. - Odeon, Praha 2001, vydání první, strana 552, ISBN–0–85229-571-5

4 Encyclopedia Britanica, Encyclopedia Britanica inc., 1993, str. 552, překlad autor této práce.

5 http://cs.wikipedia.org/wiki/Science_fiction

6 Resp. dále v encyklopedickém textu krátké definice subžánru jsou, nikoliv však v této definici.

(9)

9

Zajímavé pojetí science fiction uvedl Ondřej Neff ve své práci⁷. Uvádí, že sci-fi vidí jako laboratoř svého druhu, kde může vytvářet různé možnosti vývoje společnosti člověka apod. Tedy výrazně zdůrazňuje onu roli predikce a též možnost hledání různých variant, což umožňuje jen málokterý jiný žánr, pokud vůbec.

Definice fantasy:

Podle mého předpokladu Ilustrovaný encyklopedický slovník z roku 1985 termín fantasy neznal. Níže proto uvádím definici z Univerza:

„Původně součást literatury science – fiction, nyní termín naopak označuje fantastickou literaturu mimo s.f. Jedná se o příběhy z bájných světů či dávné minulost, podstatným jevem jsou nadpřirozené či magické jevy, síly či bytosti⁸“.

Pro doplnění uvádím definici z Wikipedie:

„Fantasy je umělecký žánr používaný především v literatuře a filmu, ale i ve výtvarném umění, založený především na užití magie či jiných nadpřirozených prvků (bájné bytosti, bohové, démoni). V anglosaském světě však je fantasy označení pro jakékoliv dílo fantastického žánru které není science fiction. Žánr je stejně jako příbuzné žánry science fiction a horor definován především rekvizitami a prostředím kam je dílo situováno. Svět (nazývaný často „druhotný svět“) ve kterém se příběh odehrává je většinou nezávislý na našem, v některých případech je s naším nějak spojený (Letopisy Narnie) či se děj odehrává přímo v našem nějak pozměněném světě (žánr alternativní historie a současné fantasy)“⁹.

Jak vidíme, na rozdíl od science – fiction nestaví na poznatcích vědy a techniky.

I když byla původně považována za její subžánr, dnes hlavně v anglofonním světě je tomu naopak a za fantasy je považován jakýkoliv druh fantastiky mimo sci-fi. Wikipedie i Universum zdůrazňují nadpřirozené jevy a bytosti. Nebudu parafrázovat výrok Arthura C. Clarka, že každá pokročilá technologie je neodlišitelná od magie, ale upozorňuji na fakt, že v nových žánrech sci-fi již i tato definice přestává platit^10.

7 Neff Ondřej, Něco je jinak, Albatros Praha 1981, 373 stran, ISBN neuvedeno

8 Kolektiv autorů, Universum (3 díl H-F), Euromedia Group, K.S. - Odeon, Praha 2001, vydání první, strana 20, ISBN–80-207-1063-9

9 http://cs.wikipedia.org/wiki/Fantasy

10 Například hnutí New Weird, které, ač není stále příliš systematické, se odvrací od škatulek a nálepek žánrů science fiction i fantasy a směšuje je. Otázkou je, do jaké míry cíleně (jako forma manifestu proti žánrovému svazování

(10)

10

Definice hororu:

Také definice hororu se nenacházela v Ilustrovaném encyklopedickém slovníku. Protože je, podobně jako definice žánru fantasy, pro účely této práce spíše jen ilustrační, uvedu pouze definici z Universa¹¹.

„Horor – z anglického hrůza, zděšení. Označení prozaického literárního filmového žánru, jehož námět i děj jsou vedeny k tomu, aby u čtenáře vyvolávaly hrůzu a děs. Jde o novodobou odrůdu hrůzostrašného románu a tzv. frenetické literatury.¹²“

Tato definice nám poměrně jasně určuje, co je horor. Hlavní úlohou hororu je vzbudit strach.

To ovšem nevylučuje, že hororové prvky nemohou být v science fiction (a naopak). Nicméně tento druh literatury se od sci-fi liší účelem.

Na základě těchto definicí mohu tedy vymezit prvky, které musí mít romány, jež budu rozebírat pro to, aby bylo možno je považovat za vědeckofantastické.

Vědeckofantastické romány, vybrané do této práce, musí:

1. Predikovat vývoj lidstva, technologií, společnosti, poznání a myšlení a vzájemné vlivy jednotlivých elementů na sebe.

2. Obsahovat technologii či její vliv na lidstvo či jiné bytosti

3. Musí v nich lidstvo být v kontaktu s jinou, nelidskou kulturou či druhem

4. Nevylučuje se použití magie či jiných fantastických prvků, tyto však nejsou hlavním prvkem daného díla

5. Výše uvedené prvky musí být natolik výrazné, aby ovlivňovaly morálku a etické systémy myslících bytostí. Vliv musí být jasně patrný, nemusí nutně být stěžejním tématem díla, avšak měl by být popsán natolik důrazně, aby se s tímto motivem dalo systematičtěji pracovat.

literatury a jejímu škatulkování). Každopádně pokusy najít přesně padnoucí přihrádku pro tato díla je téměř nemožné, jistě k radosti jejich autorů a zármutku literárních vědců.

11 Definice v české Wikipedii je v podstatě totožná

12 Kolektiv autorů, Universum (3 díl H-F), Euromedia Group, K.S. - Odeon, Praha 2001, vydání první, strana 383, ISBN–80-207-1063-9

(11)

11

Science fiction – vývoj žánru

Literární teoretici uvádějí různé počátky žánru science fiction (dále jen SF). Je to dáno zejména rozdílným vnímáním definice SF. Podle jedněch kritérií může být určité dílo světové literatury (potažmo filmu) zařazeno do tohoto žánru, dle jiných již nikoliv. Encyklopedie Britanica uvádí jakožto počátek vzniku SF jako žánru literaturu devatenáctého století. Jako období rozkvětu tohoto druhu literatury uvádí dvacáté století. Většina anglofonních pramenů, které jsem prozkoumal, toto rozdělení dodržuje. Jiné regiony však mohou mít počáteční období i období rozkvětu žánru SF jiné, stejně jako klíčová díla.

Též je nutno brát na vědomí, že prvky fantastiky či nových technologií, proměn společnosti a dalších prvků, které jsou obvykle přiřazovány SF, se objevují i v jiných druzích literatury (antiutopie, satirická aj.). Přesné zařazení toho či kterého díla je pak věcí úsudku daného publicisty, recenzenta, kritika či literárního teoretika.

Celkově je žánr SF spojován s rozvojem vědy a s větší akcentací problémů s tímto spojených. Encyklopedie Britanica uvádí jako první díla s určitými prvky vědecké fantastiky¹³ díla 18. století popisující imaginární cesty na měsíc, např. Voltairovo Micromegas (1752) či cizí kultury v díle Jonathana Swifta, Gulliverovy cesty (1726)¹⁴. Určité prvky SF se dle Encyklopedie Britanica objevují též v dílech 19. století Edgara Allana Poea či Nathaniela Hawthorna aj.

Většina anglofonní literatury i tuzemských autorů se shoduje v tom, že vznik SF je spojen s dvěma zásadními jmény. S romány Julese Verna (zde je však občas problematické určení autorství určitých románů, některé psal jeho bratr) a H. G. Wellse. Verneova díla jsou dobrodružnými romány zaměřenými na budoucí rozvoj již známých technologií. Zatímco H. G. Wells se zaměřil spíše na společenskou kritiku (i proto jsem si vybral jednu z knih tohoto autora pro účely rozboru v této práci).

Je nutné uvést, že přinejmenším do začátku 20. let dvacátého století není vědecká fantastika vnímána jako samostatný žánr.

Tím se stává teprve v roce 1926, kdy Hugo Gernsback založil magazín Amazing Stories¹⁵.

13 Tj. splňující kritéria, autory této encyklopedie stanovená, zejména uvěřitelnost predikce budoucího vývoje založené na vědeckých poznatcích

14 Encyclopedia Britanica, Encyclopedia Britanica inc., 1993, str. 552, ISBN-0-85229-571-5

(12)

12

Fantastické povídky, publikované v tomto a následně dalších tzv. pulpových magazínech získávaly na popularitě, byť nebyly samy o sobě seriozní. Větší příklon k vážnějšímu, intelektuálnějšímu proudu přišel v roce 1937, kdy editor John W. Campbell ml. založil magazín Astouding Science Fiction¹⁶. Do toho přispívali mnozí později významní autoři žánru jako Isaac Asimov, Arthur C. Clarke, Robert A. Henlein.

Po Druhé světové válce (též díky prudkému technologickému rozvoji, který přinesla a také pod vlivem otázek ohledně vývoje lidstva, jež nastolila), narostla popularita vědecké fantastiky ještě více. Jak uvádí Encyklopedie Britannica, větší zaměření žánru na společenská a psychologická témata společně s významnějším intelektuálním zaměřením oslovily širší část veřejnosti. SF se stala mezinárodní a šíří se i do Sovětského bloku (zde nelze nezmínit jména jako Stanislaw Lem či bratři Strugačtí). SF začala být studována jakožto žánr teoreticky na univerzitách a „kolejích¹⁷“Žánr byl nejen rozvíjen, ale podroben kritice. Došlo k vydávání specializovaných magazínů, které informovaly o vývoji a trendech žánru, k rozvoji kultů kolem individuálních spisovatelů a též k zvyšování nákladů a následně prodejů, které umožnilo přijetí formátu „paperbacku“.

Poválečné období je uváděno jako zlaté období rozkvětu žánru, kdy se setkáváme se jmény a díly nejen výše uvedených autorů, ale též s novými jako např. A. E. Van Vogt, Ray Bradbury, Harlan Ellison, Poul Anderson, Frederick Pohl, Ursula le Guin. a další.

Mnoho z těchto autorů se zaměřuje na předpovědi budoucího vývoje společnosti po výrazných technologických změnách či kontaktu s mimozemskými bytostmi.

Často se v literatuře této doby odráží dobová situace (obavy z jaderného zbrojení, napjatá geopolitická situace, bipolární svět).

Velké popularity se SF dočkala též v nových médiích, tj. v rozhlasu a později též v televizi (množství dnes již klasických seriálů jako Star Trek, Zóna soumraku aj., které měly často významný dopad na americkou a potažmo západní společnost) a v kinematografii.

V průběhu vývoje žánru se objevovalo mnoho směrů a stylů (viz. slovníček), v osmdesátých letech dochází k nástupu tzv. cyberpunku, který kritizuje problémy moderní společnosti (rozvoj bio, informačních a genetických technologií, otázka lidskosti, vliv nadnárodních společností aj.) Tento směr naznačil bližší směřování k méně globálním a více aktuálním problémům.

17 Jedná se o hrubý překlad jednoho druhu vysokých škol v USA. „Colleges“ jsou běžnějším, méně prestižním druhem vysoké školy, kdežto University (univerzita) jsou početně omezenějšími, prestižnějšími školami.

(13)

13

Česká SF se pochopitelně vyvíjela jinak. Její počátky spadají do meziválečného období a jsou spojeny se jmény K. Čapka, J. Weise či J. Haussmana¹⁸. Ti charakteristik této literatury využívali k společenské reflexi. Fantastiku jako dobrodružné příběhy psali zejména K. Hloucha, V.

Slávek, či významná osobnost české space opery (bráno dnešní terminologií) J. M. Troska.

Období padesátých let přineslo výrazné politické, společenské a kulturní změny.

Vědeckofantastická literatura dále vycházela, ale pochopitelně, vzhledem ke klimatu ve společnosti, méně. Navíc byla literárními teoretiky vnímána ideologicky. Jejím úkolem bylo prezentovat hlavně marxistický světonázor a působit výchovně. SF byla vnímána jako méně vážná, mnoho děl bylo psáno se zaměřením na dětského čtenáře, což dále snižovalo vážnost SF v očích teoretiků.

V tomto období více vyčnívá tzv. „technologická vědecká literatura¹⁹“, jejímiž výraznějšími představiteli jsou Faukner a Charous (píšící pod pseudonymem R. V. Fauchnar). Zmínit lze na tento literatury navazujícího F. Běhounka.

60. léta, která jsou obdobím jistého uvolnění společenských poměrů (ve své druhé polovině) přináší na českou scénu mnohá známá jména. L. Nesvadba, L. Souček,

J. Pecinovský. Tito autoři jsou známi i širší veřejnosti a často i v zahraničí.

V 70. letech, tj. v období normalizace, začínají psát autoři, z nichž někteří jsou činní dodnes a často (zejména v průběhu 80. let) ve svých dílech kritizují normalizační poměry. L. Freiová, J.

Veis či Z. Volný jsou jména, která dnes osloví spíše pamětníky či lidi znalé žánru, avšak O. Neff působí aktivně dodnes.

Sametová revoluce a pád komunismu vedly k celkovému uvolnění poměrů, které se odrazilo i v našich zemích. Ačkoliv se SF překládala a vydávala i během předchozích let, množství děl, které bylo vydáváno a jejich aktualita se nemohly měřit s množstvím literatury a vývojem žánru na západě. Počátek devadesátých let je charakteristický velkým hladem po zahraniční literatuře, postupným objevováním nové generace autorů píšících fantastiku²⁰. Krom nových autorů, většího množství teoretických prací se též objevují různá periodika, vzniká širší a aktivní základna fanoušků (tzv. fandom). Od té doby se také zvětšuje povědomí o žánrech a světovém vývoji SF i mimo

20 Ti zpočátku psali pod anglickými či jinými pseudonymy, protože počátkem devadesátých let byl zájem o zahraniční fantastiku podstatně větší, než o českou.

(14)

14

„scifistickou“ obec a v dnešní době lze bez obav říct, že SF jak filmová, tak knižní, má nezastupitelné místo v životě mnoha čtenářů a diváků, bez rozdílu věku či společenského postavení.

Mezi mládeží se jedná o jeden z nejpopulárnějších žánrů, v popularitě ji překonává jen mladší větev – fantasy.

I proto se domnívám, že by bylo škoda nevěnovat SF systematickou pozornost z pozice vyučujícího.

(15)

15

Životopisy autorů a rozbory stěžejních děl

Životopis autora: Herbert George Wells

²¹

Život:

Herbert George Wells, jeden z nejvýznamnějších autorů světové literatury, se narodil 21. září roku 1866. Je příznačné pro 19. a 20. století, že se tento autor stal svědkem mnohých věcí, které dříve ve svých knihách popsal jako fikci. Zemřel 13. srpna roku 1946.

H. G. Wells se narodil v Anglii, v Kentském hrabství. Byl čtvrtým synem v rodině, která nepatřila k anglické společenské smetánce. Jeho otec byl majitelem textilního obchodu a profesionálním kriketovým hráčem (a pijanem). Problematický byl i původ jeho matky, služebné.

Poměry Wellsových byly navíc nuzné, nicméně už odmala H. G. Wells inklinoval k literatuře a čtení. Od roku 1874 do 1880 studoval Obchodní akademii Thomase Morleyho, která byla sice zaměřena hlavně na obchodní psaní, přesto mu poskytla jisté základy. Vzhledem k úrazu otce musel H. G. Wells pomáhat rodině získávat finance jako učedník v různých živnostech.

V roce 1883 přijal místo učitele na Midhurstské gramatické škole v Západním Sussexu. Ve studiu pokračoval dále, napomohla tomu i jeho úspěšná kariéra učitele. V Normální škole vědy (Normal School of Science) vystudoval biologii a stál při vzniku Královské koleje vědecké asociace (Royal College of Science Association). Zde též vstoupil do diskusní společnosti. Zaujatý možnostmi proměn společnosti studoval Platónovu Ústavu. Později přesměroval svoji pozornost na socialismus. Také přispíval do školního vědeckého časopisu, což mu umožnilo dále tříbit své myšlenky a úvahy.

Wells se živě zajímal o přírodní vědy. Ačkoliv úspěšně splnil zkoušky z biologie a fyziky, neprošel geologií a musel ukončit výuku. Ze své učitelské kariéry si odnesl též trvalé zranění, úraz ledviny, který utrpěl při školním fotbalovém utkání.

Titul bakaláře v zoologii získal v roce 1890.

21 Následující informace byly čerpány z textu o životě autora v knize Well Herbert George, Válka světů, překlad Vladimír Svoboda, Triton, s.r.o., Praha 2005, Vydání první, str. 281-295 a z internetové encyklopedie Wikipedie na odkazu: http://en.wikipedia.org/wiki/H._G._Wells

(16)

16 Dílo:

Po ztrátě místa za katedrou se musel živit jinak, začal proto psát. Jakožto člověk s nepopiratelným talentem srozumitelně a jasně formulovat myšlenky, působil v různých novinách.

Jmenovitě např. v Pall Mall Budget (tyto noviny si vysloužily i zmínku v mnou rozebírané Válce Světů). Od roku 1885 začíná psát své „vědecké romance“. Nezmínit díla jako Ostrov doktora Moreaua (1896), Neviditelný (1897), Válka Světů (1898), Spáč procitá (1899) či Stroj času (1895) by byl skoro zločin. Nejen pro jejich popularitu, kterou si získaly už tehdy, ale zejména pro jejich vliv na fantastiku obecně.

V roce 1901 napsal Lidé na Měsíci a je to jedno z jeho posledních fantastických děl. Sám Wells považoval toto údobí svého psaní za ukončené a pustil se do tvorby vážnějších románů, později též psal utopistická díla. Romány jako Kipps či Tono-Bungay přežily dodnes, ostatní jeho díla, ač tehdy přijatá kritikou příznivě, se vytratila ze širšího podvědomí.

Wells dále působil jako spisovatel, publicista a novinář, vycestoval třikrát (poprvé v roce 1914) do Sovětského Svazu, setkal se F. D. Rooseveltem.

Zažil obě světové války a poměrně rád cestoval a to i přes onen úraz ledviny, který mu bolestmi ztěžoval život. Hrozila mu i riskantní oprace, k té nakonec nedošlo. Wells během své indispozice napsal knížku pro děti (Tomík a slon) určenou pro syna svého lékaře.

Rozsah činností a zájmů H. G. Wellse nebyl malý. I když je znám hlavně jako autor science fiction (a označován společně s Julesem Vernem jako její otec), maloval, kreslil, vytvářel rekreační deskové válečné hry. Nicméně hlavním pilířem jeho tvorby jsou jeho vědeckofantastické romány.

Nutno podotknout, že v době konce 19. století, kdy vznikala většina z nich, nelze o science fiction jako o samostatném literárním útvaru mluvit. Pro samotného Wellse nebyly knihy zaměřeny primárně na extrapolaci případného technického vývoje (jako tomu je u dobrodružnějšího románu Julese Verna), ale spíše na společenské proměny. Wells bývá kritiky označován jakožto společenský kritik, někdy až satirik. Pro Wellse sloužily různé technické vymoženosti jako prostředek k zvýraznění myšlenky díla. V tomto pro něj plní vědecká fantastika bez omezení daných jinými žánry podobnou úlohu jako pro Ondřeje Nera - laboratoře²².

To ovšem neznamená, že by věda a výsledky vědeckého bádání byly u Wellse na druhém místě. Naopak, jakožto člověk zdatný v přírodních vědách, fascinovaný mechanikou a hlavně evoluční teorií, psal Wells svá díla s ohledem na pokud možno co největší přesnost v souladu se známými vědeckými fakty.

22 Ondřej Neff, Něco je jinak, Albatros Praha 1981, 373 stran, ISBN neuvedeno

(17)

17

Někdy až děsivou přesnost jeho odhadů lze dokumentovat na dvou případech. V románu Uvolněný svět popisuje zbraň akcelerující rozpad radia. Tato zbraň vedla k vytvoření výbuchu silou ničivou stejně, jako konvenční výbušniny. Rozpadem radia ale uvolňovala energii stále více a více až do ohromného množství. Tato děsivá vize atomové bomby byla zároveň její inspirací. Po Wellsově smrti se jeden z vědců, Leo Szillard, působících v projektu „Manhattan“ přiznal, že byl pro svoji teoretickou práci inspirován právě Wellsovým románem.

Taktéž vize vzdušné války a drtivých náletů popsaná v knize Věci příští (1933) a vypodobněná později ve stejnojmenném filmu (roku 1936) se stala skutečností.

Politické názory:

Ačkoliv byl politickým přesvědčením socialista a jeho snem bylo vytvoření spravedlivější společnosti, je Wells v mnohém atypický. Jak uvádí ve své autobiografii a jak je patrné na jeho díle- spravedlivější společnosti by mohlo dosáhnout jedině v organizovaném, disciplinovaném státě. Bylo by naivní ihned Wellse označit jako fašistu či komunistu, protože byl především utopista. Tomu nasvědčuje i to, že byl přesvědčen, že většina populace nikdy nemůže být dostatečně vzdělána, nemůže mít takový rozhled a zájem na globálních problémech. Proto měla být společnost řízena vědci, inženýry apod., kteří by díky svým znalostem a rozhledu mohli sociálních změn spíše dosáhnout. Je zajímavé, že i když byl zpočátku zaujat ruskou revolucí a změnami, které Lenin prosazoval, nakonec se od marxismu a jeho vykonavatele v třicátých letech, Stalina, odvrátil.

Bohužel, i když by život, dílo a myšlenky tohoto velikána literatury vydaly na samostatnou diplomovou práci, z prostorových důvodů se musím spokojit jen s tímto stručným přehledem.

Věřím, že jsem dal dostatek informací a podnětů, které nám osvětlí některé aspekty knihy Válka Světů.

Rozbor knihy Válka světů:

O knize:

Román H. G. Wellse byl vydán roku 1898, pro účely této práce jsem využil překlad Vladimíra Svobody, vydaný Nakladatelstvím Triton, s.r.o., roku 2005.

Román je vyprávěn z pohledu jeho hlavního aktéra. Tím je humanitně smýšlející spisovatel a badatel s jistým technickým i přírodovědným vzděláním. Jméno vypravěče příběhu neznáme, dá se ovšem předpokládat, že pro větší autenticitu příběhu je v podstatě alterego H. G. Wellse. Část knihy je též popisována z pohledu vypravěčova bratra. Ten však do děje příliš aktivně nevstupuje,

(18)

18

jeho úloha v příběhu je jen doplňující. Má dokreslit pohled na události z perspektivy, které by v jiné části Anglie se vyskytující vypravěč nebyl schopen.

Kniha vypráví děj retrospektivně, je podána jako výpověď svědka událostí invaze, v neurčitém časovém období po ní.

Děj knihy:

Technologicky velmi vyspělé civilizaci Marťanů hrozí vyhynutí. Aby přežili, zkonstruují Marťané obří dělo, kterým vystřelí směrem k zemi několik projektilů, nesoucích invazní síly.

Hrozba ze strany Marťanů není lidstvem vůbec očekávána. První nesmělé kontakty na místě přistání, ve Velké Británii jsou neúspěšné. Marťané zaútočí pomocí futuristických válečných strojů a během několika dní dobijí Londýn. Rozvrátí strukturu a organizovanost celé společnosti. Lidé, zoufale se skrývající, nejsou pro Marťany ničím jiným, než zdrojem potravy. Po několika týdnech však Marťané umírají, přemoženi nikoliv lidskými zbraněmi, ale pozemskými mikroorganismy.

Otázky:

Pokud došlo ke komunikaci či interakci mezi lidmi a jinými bytostmi, jaké byly následky v rovině technologické, společenské, náboženské a co je nejdůležitější, etické?

Rozhodně se musím zmínit i o skepsi autora k britské vládě. To je poměrně neobvyklé, protože román vznikl v období největší moci britského impéria. Armáda v této knize naprosto selže, jak díky své horší technologii, tak i skrze rigidní výcvik a nepružnost (která se prokázala již v této době v búrských válkách). Svůj vliv mohly mít i skandály kolem krymské války, o kterých byla společnost informována díky médiím.

Selže státní aparát, železnice i organizace komunikací. Jediní, kdo dokáží způsobit Marťanům jakékoliv ztráty jsou jedinci, či skupiny obyvatel schopné sebeobětování (dělostřelecká baterie, která Marťany zničí spíše náhodou a posádka monitoru Thunderchild). Odpor nepřináší výsledky a lidé jsou degradováni na skrývající se zvířata.

Celá složitá společenská struktura je smetena během několika dnů. Nic netušící lidé propadají panice, která se lavinovitě šíří. Jen ojedinělé skupinky či jednotlivci jsou schopní pomáhat, vítězí sobectví a iracionalita.

Ta je dokumentována postavou vikáře, se kterým hrdina část knihy putuje a nakonec je uvězněn v troskách domu přímo v blízkosti Marťanů. Vikář je pasivní, propadá obavám a strachu.

Není schopen bojovat se svým osudem, spoléhá na zásah shůry a nakonec vidí invazi jako boží

(19)

19

trest. Nakonec začne vikářovo chování ohrožovat přežití vypravěče. Spory mezi nimi vyvrcholí rvačkou, po které je vikář omráčen a nešťastnou shodou okolností Marťany odvlečen.

Zde se kniha přesunuje v oblasti chování a morálky z hlediska kolektivního do roviny osobní. Vypravěč ví, že vikářova smrt je dílem jeho vinou. Ospravedlňuje se, dochází k závěru, že učinil vše pro nevyhrocení situace a přežití obou. Nakonec zvítězí pudy a opět - touha přežít, která vede k násilí.

Shrnu-li tedy to, jakým způsobem dojde k proměně etiky a morálky - H. G. Wells prezentuje názor, že morálka závisí na prostředí civilizace, je-li toto zničeno, člověk pudově podléhá instinktům a iracionalitě a odvrhává konvence a omezení společnosti.

Ovšem tato proměna, způsobená „kulturním šokem“ není trvalá. Rozum opět zvítězí a to poté, co hrozba Marťanů opadne. Ale ne natrvalo, protože Marťané projektily sice dál nestřílejí, není ale jisté, zda to tak zůstane navždy. Lidstvo dále žije ve stínu hrozby. Tentokrát ale ví, že musí bojovat o své přežití, připravuje se na budoucí boj. Zkoumá marťanské technologie, díky čemuž dojde k technologickému pokroku. Zdali- si tyto proměny vynutí i změny společnosti, např.

mezinárodních vztahů, to bohužel již H. G. Wells nerozvádí. Díky lekci, kterou lidstvu uštědřila technologie Marťanů, ztrácí lidé část své samolibosti a arogance, která je autorem mnohokrát akcentována. V této konkrétní ukázce nachází autor k nevědomosti lidí analogii v zvířecí říši:

„Zrovna tak mohl kdysi sedět nějaký rozšafný Dodo ve svém hnízdečku někde na Mauritiu a diskutovat o té lodi, co právě připlula, plné nelítostných lodníků bažících po mase. „Jen počkej do rána drahá, pak je ukloveme k smrti!“

Z tohoto hlediska je zajímavější román Stroj času. Ten naopak stojí na premise rozvoje společnosti v dlouhých časových horizontech.

Zajímavá je i úvaha nad morálkou a cítěním Marťanů. I přestože jsou lidstvu evolucí nesmírně vzdáleni, vypravěč nabízí popisem jejich biologie i nástin psychologie. Neemotivnost a chladná racionalita Marťanů je způsobena právě rozvojem mozkové kapacity.

„Bez těla se ovšem mozek stával stále sobečtější bytostí, zbavenou citového zázemí vlastního lidským bytostem.²³“

Domnívá se autor, že je komunikace s mimozemskou civilizací vůbec možná?

Rozhodně ne. Autor líčí Marťany nejen jako technologicky nesmírně pokročilé, ale jako víceméně nesrozumitelné. Jejich konání je motivováno touhou po přežití, celé tažení je precizně

23 Well Herbert George, Válka světů, překlad Vladimír Svoboda, Triton, s.r.o., Praha 2005, Vydání první, str. 194

(20)

20

naplánováno a provedeno, avšak pro Marťany nejsou lidé ničím jiným, než zvěří, zdrojem potravy.

Autor několikrát přirovnává Marťany a jejich přístup k přístupu „civilizovaného“ člověka, který bezskrupulózně zničil nejeden živočišný druh, přesvědčený o své nadřazenosti.

Došlo-li ke konfliktu jaké byly příčiny? Jak se autor dívá na možnost komunikace?

Jak jsem již uvedl výše, příčinou byla touha Marťanů přežít. Vychládající Mars byl pro ně stále hůře obyvatelný a jejich pozornost se zaměřila na Zemi z praktických důvodů- nedotčená biosféra, příznivé klima. Lidé jsou jen jeden z mnoha živočišných druhů a případný jejich osud je pouze záležitostí jejich užitku:

„Marťané si určitě řadu z nich ochočí, naučí je všelijakejm kouskům- kdo ví, třeba možná jednou propadnou sentimentalitě nad nějakým tím chlapečkem, kterýho měli jako hračku a on pak dorost na porážku. A některý si možná vycvičej k lovu na nás.“²⁴ Takto ilustrují slova jedné z románových postav pohled autora knihy na porozumění s Marťany. Celkově je pro autora možnost komunikace s bytostmi o tolik intelektuálně převyšujícími člověka v podstatě nemožná.

Velmi zajímavé jsou určité detaily líčení Marťanské invaze. Autor se nevyhýbá popisům Marťanů, ani spekulacím o jejich vývoji. Zde je vidět vliv lásky H. G. Wellse, k Darwinově evoluční teorii. Marťané jsou neobyčejně technologicky vyspělí díky svému intelektu. Ten mohli naplno rozvinout díky odlišné evoluci svých těl. V podstatě odvrhli veškerá omezení těla (zpracování potravy, vliv emocí apod., rozmnožování - jak autor uvádí „výkyvy nálad“²⁵). Díky tomu se stali efektivnějšími a také značně cizími lidskému chápaní. Jedná se vlastně o obrovské mozky se smyslovými orgány a zakrnělýma rukama.

„… a právě u Marťanů se nepochybně setkáváme s realizovaným potlačením živočišných prvků organismu ve prospěch jeho rozumové složky. Podle mého názoru lze zcela dobře předpokládat, že se Marťané mohli vyvinout z tvorů ne nepodobných nám postupnou proměnou mozku a rukou (z nichž postupně vznikly dva svazky tykadel).“²⁶

Pozornost i dnes po více než sto letech budí i technické detaily. Termální paprsek, který až děsivě připomíná laser (kdysi technologii z oblasti sci-fi, dnes běžnou součást našich životů a perspektivní zbraňový systém). Černý prach, který je až mrazivě přesnou předpovědí chemických

(21)

21

otravných látek. Automaty Marťanů pomáhající budovat jejich stavby. Experimentální létající stroj využívající antigravitace.

Dá se tato kniha použít při výuce občanské výchovy? Pokud ano, jakým způsobem?

První faktor, který ovlivní použitelnost této knihy ve výuce, je její čtivost a srozumitelnost žákům. Obé závisí na jazyku knihy, resp. na jejím překladu. Ten je podle mého názoru povedený a nikterak složitý, neobsahuje velká množství cizích slov a co je nejdůležitější, nepůsobí nijak archaicky. Naopak, kniha i přesto, že je přes století stará, je dodnes čtivá a působí autenticky. Díky minimalistickému užití dobových reálií a vizionářství H. G. Wellse nepůsobí naivně. Pesimističnost celého románu mu dodává na aktuálnosti. Skrze to může dle mého názoru působit více, než například v našich končinách známější Jules Verne.

Není ani příliš rozsáhlá či rozvláčná, což je v dnešní době též plus. Domnívám se, že děti mohou klidně tuto knihu číst a bude je bavit. Zároveň se na základě jejího děje a postojů autora dají žákům položit různé zajímavé otázky. Zde nastiňuji některé z nich.

Otázky které může učitel pokládat žákům:

Myslíte si, že by se lidé skutečně chovali tak, jak H.G. Wells popisuje? Opravdu by se společnost tak rychle rozpadla a z lidí se stali takoví sobci? Pokud souhlasíte či ne, proč?

Kde se bere morálka? Je její původ dán výsledkem rozumových úvah či je působením citů (jak naznačuje H. G. Wells)?

Vzniká v jedinci (Wells se domnívá, že ano, to zda se bude jedinec chovat morálně se rozhodne on sám, byť pod tlakem okolností)?

Nebo je diktována společností?

Domníváte se, že možným výsledkem lidské evoluce je rozvoj duševních schopností a zakrnění těla? Nebo je tato myšlenka přehnaná? Jak si myslíte, že souvisí rozvoj inteligence s rozvojem specializovaných orgánů (ruka, oko, noha). Je inteligence podmíněna stavbou těla (lidského) nebo může být vlastní i jiným živočišným druhům?

Co určuje inteligenci? Schopnost pracovat s nástroji, používat jazyk či vytvoření společenských vazeb? Vše má analogické prvky v živočišné říši, nástroje umí používat primáti, složitou formou komunikace jazyka, se dorozumívají kytovci, společenskou strukturu mívají určité druhy hmyzu.

Co myslíte, které historické děje či dobové tendence v myšlení se v knize odrazily?

(22)

22

Samozřejmě, tyto otázky jsou vhodné pro diskusi s žáky vyšších tříd (7. - 8., v některých ohledech 6.), některé podmiňují určitý rozhled v dalších vědách či skutečnostech (biologie, evoluční teorie atd.).

(23)

23

Životopis autora: Stanislaw Lem

²⁷

Životopis:

Stanislaw Lem, slavný polský spisovatel, patřil k jednomu z nejčtenějších na světě a jeho dílo je celosvětově respektováno. Narodil se 12. září 1921 a zemřel 27. března 2006. Jeho rodištěm bylo dnes Ukrajinské město Lvov. Jak uvádí František Novotný²⁸, Lem byl od dětství vášnivým čtenářem. Také se od dvanácti let věnoval hrám, při kterých vymýšlel průkazy fiktivních institucí.

Při těchto hrách si uvědomil hierarchičnost uspořádání světa a hodnot, mj. se naučil všímat si důležitosti detailů pro vymyšlené světy.

Původ jeho rodičů, matky Sabiny Woller a otce Samuela Lema, který byl bohatým laryngologem, se po okupaci východní části Polska SSSR stal překážkou pro jeho studia na polytechnice. I přes „buržoazní“ původ se jeho otci podařilo získat mu (díky známostem) místo na univerzitě ve Lvově.

Druhou světovou válkou prošel Stanislaw Lem s falešnými doklady. Živil se jako opravář automobilů, svářeč a později se i přidal k hnutí odporu. Po válce v roce 1946 byla východní část Polska anektována a připojena k sovětské Ukrajině. Tak jako byl pohnutý osud Polska, byly nesnadné další osudy Stanislawa Lema. S rodinou, stejně jako mnoho jiných Poláků, byl přestěhován do Krakova. Zde pokračoval ve studiu na Jagellonské univerzitě. Studia však nedokončil, mimo jiné z toho důvodu, že odmítal slepě přebírat sovětské vzory a Lysenkovo učení.

Úspěšné složení státnic by pro něj znamenalo nucenou kariéru vojenského doktora, o což také neměl zájem.

O to více pro něj bylo důležité získání prostředků. Začal pracovat jako asistent ve vědecké instituci, kde také sepisoval své první práce.

Na Jagellonské univerzitě se dostal k možnosti psaní recenzí zahraničních vědeckých knih.

To vedlo i k jeho seznámení s knihou „Kybernetika“ amerického matematika Norberta Wienera²⁹.

27 Následující údaje byly čerpány z článku Františka Novotného v Magazínu Fantasy a Science fiction a z internetové encyklopedie Wikipedia: http://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislaw_Lem

28 Novotný František, Stanislaw Lem (věštec kybernetiky a vykladač světa), Magazín Fantasy and Science Fiction, jaro 2008, sv. 1, s. 193-204

(24)

24 Dílo:

Literární kariéru začal v roce 1946 krátkou básní. Jeho první vědeckofantastický román „Člověk z Marsu“ vycházel na pokračování v časopise Nový svět příhod. Lem dále pokračoval v práci vědeckého asistenta, krom toho si našel čas na další psaní. Básně, vědecké eseje a krátké příběhy tvoří v této době jádro jeho činnosti. V roce 1948 dokončil částečně autobiografický román Nemocnice proměny. Bohužel, v době tuhého stalinismu nemělo šanci projít přes cenzory cokoliv, co se odlišovalo od oficiální linie. Román vyšel až v roce 1955 poté, co autor provedl mnohé úpravy, kterými musel dílo přiblížit linii socialistického realismu.

Zásahy cenzorů provázely dílo Stanislawa Lema i v následujících letech. V roce 1951 napsal knihu Astronauti. Ta byla zařazena do kategorie science fiction pro mladé a Lem byl donucen do ní zahrnout mnoho referencí na skvělou, socialistickou budoucnost. Zpětně tuto knihu stejně jako svá raná díla hodnotil Lem velmi kriticky. Měla však i pozitivní dopady. Dovedla Lema k závěru, že se může uživit jako spisovatel na plný úvazek.

To se mu i dařilo, nicméně jeho díla byla zařazena do kategorie dětské literatury, což ho vyřadilo ze zájmu intelektuálních elit³⁰.

V roce 1956 přichází uvolnění poměrů a Lem může psát svobodněji. V následujících několika desítkách let napsal na 17 románů, které ho etablovaly jakožto mezinárodního autora, i když byly čteny hlavně v zemích východního bloku. Nicméně do roku 1980 se zaměřil hlavně na filosofické eseje. To ovšem neznamená, že by nenapsal již žádnou vědeckofantastickou knihu.

Naopak. Krom filosofických a futurologických textů napsal mnoho knih a povídek vědeckofantastických, které měly často filosofický podtext.

Mezinárodně známým a posléze velmi uznávaným se stal v roce 1974, kdy na západě vyšla jeho kniha Cyberiada. Jednalo se o soubor krátkých, humorných povídek z vesmíru ovládaného roboty. Věhlas mu vydobyly zejména romány Solaris (1961), Hlas Pána (1983) a Fiasko (1987).

Ústředním tématem jeho tvorby byla možnost komunikace s cizí inteligencí, vymykající se našim měřítkům a standardům.

Politické události v Polsku roku 1982, kdy byl vydán zákaz vycházení, vedly Lema k odchodu do Západního Berlína. Zde nějaký čas pracoval v Institutu pokročilých studií (Wissenschaftkolleg zu Berlin). Po čase se usadil ve Vídni a do Polska se vrátil až v roce 1988.

(25)

25

Samotná kniha Solaris, kterou jsem si vybral pro svůj rozbor, byla dvakrát zfilmována.

Poprvé v roce 1972 ruským režisérem Andrejem Tarkovským³¹. Film téhož roku vyhrál zvláštní ocenění poroty na filmovém festivalu v Cannes. Druhá adaptace knihy amerického režiséra Stevena Soderbergha byla natočena v roce 2002. Nutno podotknout, že Stanislaw Lem byl nespokojen už s Tarkovského adaptací a americká si jeho sympatie též nezískala.

Americká vědeckofantastická scéna připravila Lemovi nejednu pernou chvilku. V roce 1973 mu bylo nabídnuto čestné členství v organizaci Vědeckofantastičtí američtí spisovatelé. Čestné členství bylo určeno pro ty, kdo se nemohli z technických či jiných důvodů stát regulérními členy.

Lem neměl o americké fantastice až na pár výjimek valného mínění, to se rozhodně nezměnilo po publikování jeho děl. To totiž zmíněnou organizaci vedlo k tomu, že jeho čestné členství zrušila.

Ačkoliv mnozí členové byli pobouřeni (jmenovitě Ursula K. Le Guin, známá americká spisovatelka science fiction), členství mu nebylo obnoveno. Později mu bylo nabídnuto stálé, ale odmítl.

Krom science fiction psal Lem například filosofická díla. Již v roce 1957 uveřejnil první ze svých slavných filosofických spisů Dialogy. Společně se Summa Technologiae se staly jeho nejznámějšími. V druhé jmenované knize se zamýšlí nad vývojem a dopady mnoha technologií, jako například kybernetiky. Dílo bylo ve své době skoro čistou science fiction. Dnes je mnoho věcí, nad kterými se Lem zamýšlel každodenní realitou. Je příznačné, že u nás tato kniha vyšla teprve nedávno. Nicméně, ani desítky let, které uplynuly od jejího vydání, se na ní příliš nepodepsaly. Jak už to bývá, některé odhady Stanislawa Lema byly velmi přesné, jiné jsou dnes již spíše úsměvné.

Když v roce 1976 uvedl známý kritik a teoretik vědeckofantastické literatury, Theodore Sturgeon, že Stanislaw Lem je nejčtenějším světovým autorem vědeckofantastické literatury, příliš nepřeháněl. Knihy Stanislawa Lema byly přeloženy do 41 jazyků a prodalo se jich přes 27 milionu kusů. I když do vstupu na americký trh byl jeho věhlas omezen hlavně na země východního bloku, později dosáhl mnohem většího vlivu. Díky filosofickému přesahu jeho tvorby slouží dodnes jeho texty jako studijní materiál na mnoha univerzitách.

I když byl jeho otec židovského původu, Lem byl vychováván jako katolík, nicméně v dospělosti sám sebe označoval za ateistu.

31 Režisér intelektuální a dnes již klasické adaptace románu bratří Strugačských, Piknik u cesty.

(26)

26

Rozbor knihy: Solaris

O knize:

Román Stanislawa Lema Solaris byl vydán roku 1961. Pro účely rozboru je použito třetí vydání, vydané Mladou Frontou v edici Ikaros roku 2003 a překladu Pavla Weigela.

Děj knihy:

Kniha začíná příletem vědce Krise Kelvina na planetu Solaris. Na té se nachází obrovský oceán živé hmoty, nade vší pochybnosti inteligentní a myslící. Pro výzkum oceánu byla nad jeho povrch umístěna výzkumná stanice, jejímž členem posádky se má Kelvin stát. Po příletu zjistí, že ze tří výzkumníků je jeden, Gibarian, mrtev. Ostatní se dlouho ukrývají a teprve po nějakém čase o sobě dají vědět. Oba dva, Snaut a Sartorius, žijí ve strachu z čehosi neznámého, něco utajují a zdá se, že obavy mají spojitost s úmrtím jejich kolegy. Hlavní postava románu se poté setká s cizí černoškou a následně i se svojí mrtvou přítelkyní. Tato bizarní a nepravděpodobná setkání hrdinu knihy (a jejího vypravěče) zaskočí. Ukáže se, že není sám. I ostatní výzkumníci se setkali s kopiemi mrtvých lidí. Setkání to nebylo příjemné, jednalo se o lidi, kterým výzkumníci nějakým způsobem ublížili či zapříčinili jejich smrt.

Výzkumníci se pokoušejí přijít na to, jak kopie zničit, s výjimkou vypravěče, který přítomnost napodobeniny své milé vidí jako šanci odčinit to, že ji dohnal k sebevraždě. I když se ji zpočátku snaží zlikvidovat, což se mu nepovede, vždy se vrátí. Postupně se ukáže, že kopie je myslící bytostí, že si uvědomuje svůj stav a podaří se jí zjistit pravdu. Pokusí se sama sebe zabít, to ale není fyzicky možné. Vypravěč a ostatní vědci nakonec zjistí, že kopie mají velkou fyzickou odolnost a na subatomární úrovni neexistují. Vědcům se nakonec podaří sestrojit zařízení, kterým rozruší vazby mezi atomy v tělech kopií a zničí je. Vypravěč tou dobou již naplno přijme kopii jako reinkarnaci své přítelkyně, po jejím zničení se oprostí od emocí a odletí na jeden z útvarů vytvářených oceánem, kde čeká na „krutý zázrak“³².

Otázky:

Domnívá se autor, že komunikace s mimozemskou civilizací je možná?

Ne. Celá kniha je postavena na postulátu nemožnosti komunikace s mimozemskou bytostí.

V tomto případě nemůžeme dokonce říci ani civilizací. Solaris, superorganismus s vlastním

32 Lem Stanislaw, Solaris, překlad Pavel Weigel, Mladá fronta, a.s., Praha 2003, vydání třetí, str. 220

(27)

27

vědomím, je sice inteligentní, ale nevytvořil nic, co by jen vzdáleně vyhovovalo našim kritériím pro civilizaci, kulturu či jakékoliv etické systémy. I když je Solaris nepochybně vnímající, obří rozměry tohoto organismu vylučují jakoukoliv možnost komunikace. Jeho myšlenkové procesy jsou od lidských natolik odlišné, že dorozumění není i přes veškerý vědecký pokrok ve výzkumu oceánu, možný.

Pokud došlo ke komunikaci či interakci mezi lidmi a jinými bytostmi, jaké byly následky v rovině technologické, společenské, náboženské a co je nejdůležitější, etické?

Paradoxní je, že i přes nemožnost navázání komunikace dojde k interakci mezi oceánem a lidmi a to dokonce v průběhu několika generací výzkumů vědců, kteří oceán zkoumají. Na rozdíl od Wellsovy „Války světů“ či invaze Chtorr neovlivní Solaris lidskou společnost jako celek. Rozhodně ne z hlediska proměn morálky. Dojde k určitému posunu vnímání inteligence a výlučnosti člověka ve vesmíru, úpravě antropomorfních představ o inteligenci a životě, avšak Solaris je natolik cizí a vzdálený (a to jak vzdáleností, tak i lidskému chápání), že přímější vliv má jen na vědeckou obec zabývající se jeho bádáním.

Vývoj myšlenkových směrů a „solariské“ vědy patří k silným stranám knihy. Autor předkládá velmi detailní nástin vývoje obého. Nástin je věrohodný a systematický. Jak věda, tak filosofické úvahy o Solaris prošly v knize mnoha změnami, tendenčními proudy či konflikty (které vypravěč několikrát shrnuje, hodnotí či komentuje). V tomto je vliv Solaris přímo patrný. I na této globální úrovni (navíc odtržené od přímého kontaktu s oceánem) se objeví několik momentů, které mají etický a morální podtext.

Samotný akt uznání inteligence oceánu není automatický, naopak, po dlouhou dobu je inteligence oceánu odmítána či bagatelizována. Teprve postupem času se prokáže opak. Následující generace vědců a filosofů se snaží odhalit tajemství myšlení Solaris a dosáhnout porozumění, najít v podstatě „stejnou inteligenci, jako je naše“, v hlubinách kosmu. To se nedaří a nastupuje poslední generace, která přijímá Solaris jako jakýsi neměnný fenomén. S tím, jak vědci dojdou k závěru o nemožnosti porozumění, opadne zájem lidstva o oceán, který se tak stává jakousi kuriozitou, anomálií. V tomto bodu se však objeví ještě jiný, potenciálně nebezpečný směr uvažování. Pokud oceán nekomunikuje, musíme si komunikaci vynutit a to i násilnými prostředky. Část vědců navrhuje bombardování živého povrchu oceánu radiací. Zcela jistě by se jednalo o destruktivní a velmi násilné zásahy, které by jistě nepřinesly očekávaný výsledek. K tomu dojde, a podtext

„ničení“ jako snahy donutit vzdornou, nekomunikující inteligenci k tomu, aby se chovala tak, jak chceme, je v knize dále patrný v některých úvahách vypravěče i jeho kolegů.

(28)

28

Zde kniha předkládá velmi důležitou otázku: jsme schopni tolerovat opravdovou jinakost, jsme schopni nechat vedle sebe koexistovat inteligenci pro nás naprosto nepochopitelnou a cizí?

„Takže žije, existuje, myslí, jedná; šance zredukovat „problém Solaris“ na nesmysl nebo na nulu, domněnka, že se nejedná o živou bytost, a tím naše prohra není vůbec prohrou – to všechno padlo jednou provždy. Ať už chtějí nebo ne, lidé teď musejí vzít na vědomí souseda, který je sice vzdálen biliony kilometrů a oddělen prostorem mnoha světelných let, ale přesto stojí v cestě jejich expanze. Pokus ovládnout ho bude obtížnější než ovládnutí zbytku vesmíru.“³³ Tolik slova vypravěče.

Musím poukázat na fakt, který se odráží i v Solaris – na tradiční vnímání vesmírného prostoru v science – fiction. Jde o vnímání, jež je patrné zejména v literatuře tzv. zlatého věku, v dílech šedesátých let. Vychází ze dvou kořenů – technologických pokroků, které umožnily skutečné dobývání kosmu tak, jak to bylo před generací nemyslitelné a vnímání vesmíru jako terra inkognita, místa k prozkoumání. Vesmírný výzkum je v této době vnímán podobně, jako zaoceánské plavby. Vesmír je nutno poznat, prozkoumat a ideálně využít. Stanislaw Lem nastoluje zajímavé dilema- co v případě, že vesmír, který chceme plundrovat, není prázdný? Co když neobsahuje inteligenci, se kterou bychom se mohli dohodnout (ideálně si ji podrobit či ji evangelizovat podobně, jako domorodé obyvatelstvo amerických kontinentů)?

Tyto úvahy obzvláště vyniknou v jiné etické rovině, individuální, ilustrované myšlením a chováním vypravěče Kelvina a jeho kolegů. Zde totiž Solaris způsobí největší změny a to mimochodem. Kopie, vysílané Solarisem jsou reakcí na lidskou přítomnost a činnost, nemají žádný zjevný důvod. Vypravěč i ostatní se pokoušejí nějaký nalézt, nenacházejí ho, místo toho se zaměří na problém existence kopií a jejich zničení. Ty totiž svojí přítomností jsou každodenní připomínkou osobních démonů výzkumníků, jejich prohřešků či zločinů. Z hlediska morálky a etiky se nejvíce osvědčí vypravěč, jehož hřích je však také nejmenší. Přijme kopii za svou ztotožní se s ní, přestane ji vnímat jako napodobeninu. Hodnocení tohoto kroku nechává Lem na nás, protože, i když se částečně jedná o patologickou reakci vzniklou z pocitu provinění, nechybí v rozhodnutí vypravěče soucit. Kelvin je také jediný, kdo nevratné zničení kopií nepřijme jako úlevu od jejich působení.

Místo toho je pro něj zničení jeho milované ztrátou a to nejen emoční, ale i morální. Ztratí totiž příležitost napravit svou předchozí chybu, nedokáže ji ochránit. To, co se zpočátku zdá v případě jeho kolegů jako vědecké bádání, je zoufalá, v podstatě iracionální ničivá reakce. I přesto se na

33 Lem Stanislaw, Solaris, překlad Pavel Weigel, Mladá fronta, a.s., Praha 2003, vydání třetí, str. 184

(29)

29

pokusu Kelvin podílí až do jeho trpkého konce. Po jeho provedení a zmizení kopie dívky už zbytek děje Kelvin jen přežívá.

Jedna z nejzávažnějších otázek je: zničili - li výzkumníci ony kopie lidí, nepřipravili se o jedinou možnost přiblížit se jejich prostřednictvím myšlení Solaris? A co hůře, ačkoliv byly kopie projevem činnosti Solaris, byly to myslící a cítící bytosti. Dopustili se jejich zničením (zavražděním) vědci zločinu? Lem odpovídá prostřednictvím prázdnoty, již Kelvin cítí po provedení experimentu.

Došlo-li k válce či porozumění, jaké byly příčiny? Jak se autor dívá na možnost komunikace?

K válce ani k porozumění nedošlo a to z příčin uvedených výše. Stejně tak je to s možností komunikace – prostě není možná. Lidé oceán ovlivňují a ten na ně reaguje (vytvářením kopií lidí, obřích obrazů vytažených z podvědomí lidských výzkumníků), to však není komunikace přinášející porozumění.

Nicméně zajímavý a v podstatě obrácený pohled na Solaris prezentuje František Novotný³⁴. Nastíním zde tento od většinového (a mého) pohledu odlišný výklad:

František Novotný uvádí, že ke kontaktu a do jisté míry porozumění došlo. Oceán výzkumníky testoval, vědomě vytahoval jejich nejtemnější obavy a strachy. Ty navíc byly iracionální, velmi obtížně se proti nim bojovalo rozumem. Novotný zdůrazňuje kontrast zkoušky, které byli výzkumníci podrobeni. Muži vědy, rozumu a racionality se musí poprat se sexuálními tabu, touhami, které potlačovali a které byly zhmotněny. Jediný, kdo zkouškou, podobnou náboženskému zasvěcení, projde, je právě Kelvin. A také v tomto momentu je patrný morální aspekt. Kelvin se promění. Sice ztratí svoji lásku, ale stává se jiným, lepším Kelvinem. Tím, který této ztráty lituje a snaží se ji odčinit.

Dá se tato kniha použít při výuce občanské výchovy? Pokud ano, jakým způsobem?

Použití této knihy vidím během výuky jako poněkud problematické. Množství otázek a motivů v knize není prvoplánově prezentováno, spíše jen nastíněno a záleží na čtenáři, co si z knihy odnese. Protože morální otázky hrají hlavní roli zejména v rovině individuální (tj. vypravěče a vědců), nelze knihu použít pro případ úvah proměn morálních hodnot společenských celků (s několika výše uvedenými výjimkami). Je samozřejmě otázkou, pro jak staré žáky by byla kniha