RITUÁLY A JEJICH VÝZNAM V MINULOSTI A V SOUČASNOSTI

(1)

RITUÁLY A JEJICH VÝZNAM V MINULOSTI A V SOUČASNOSTI

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7105R056 – Historie se zaměřením na vzdělávání

Autor práce: Michaela Weissová

Vedoucí práce: PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

Liberec 2014

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Ráda bych poděkovala vedoucí mé bakalářské práce PhDr. Luďce Hrabákové, Ph.D. za odborné vedení a velmi cenné rady poskytnuté v průběhu vypracovávání této bakalářské práce. Také bych moc ráda poděkovala svému bratrovi a svému příteli za pomoc.

(6)

Anotace

Tato bakalářská práce se zabývá rituály, jejich funkcí a významem v minulosti a proměnou v současnosti.

Cílem práce je uvedení do problematiky rituálu, vysvětlení jeho psychologického a společenského významu a srovnání konkrétních příkladů rituálu v minulosti a současnosti v českém prostředí.

Práce je členěna do tří hlavních kapitol - uvedení do problematiky rituálu, psychologický a společenský význam rituálu a jeho funkce v české tradici a současnosti.

Klíčová slova

Rituál, tradice, Vánoce, masopust, Velikonoce

Annotation

This bachelor thesis deals with rituals, their function and significance in the history and transformation in the present.

The aim is introduction to the problems of ritual, explanation of its psychological and sociable significance and comparison specific examples of ritual in the history and in the present in Czech surroundings.

This bachelor thesis is divided into three main chapters - introduction to the problems of ritual, psychological and sociable significance of ritual and its function in Czech tradition and in the present.

Keywords

Ritual, tradition, Christmas, carnival, Easter

(7)

Obsah

Úvod ... 9

1 Uvedení do problematiky rituálu ... 10

1.1 Definice rituálu ... 10

1.1.1 Koncepce rituálů antropology 20. století ... 11

1.2 Paradox rituálu ... 11

1.3 Božské vzory rituálů ... 12

1.4 Dělení rituálů ... 13

1.4.1 Přechodové a cyklické rituály ... 13

1.4.2 Periodické obřady ... 15

2 Psychologický a společenský význam rituálu a jeho funkce ... 18

2.1 Archetypový vzor ... 20

2.2 Regenerace času ... 23

2.3 Rituál jako prevence zla ... 24

2.4 Rituál jako přenášení zla ... 25

2.5 Rituál jako odloučení od nepřátelského světa ... 26

3 Funkce rituálu v české tradici a v současnosti ... 28

3.1 Vánoce ... 28

3.1.1 Advent ... 30

3.1.2 Barbora ... 31

3.1.3 Mikuláš ... 32

3.1.4 Lucie ... 35

3.1.5 Vánoční hody ... 35

3.1.6 Vánoční symboly ... 37

3.1.7 Tři králové ... 40

3.2 Masopust ... 41

3.3 Velikonoce ... 43

(8)

3.2.1 Pašijové hry ... 44

3.3 Svatba ... 45

3.4 Pohřbívání ... 46

3.5 Proměňování tradic ... 47

Závěr ... 49

Seznam použitých zdrojů ... 52

(9)

Úvod

Tématem této práce jsou rituály a především jejich význam. Slovo rituál se v práci používá jako označení pro ustálený způsob chování, který se opakuje při vykonání určitých činností a je provázen silným duchovním nábojem.

Téma práce jsem si vybrala, protože oblast kulturní antropologie a rituálu považuji za nesmírně pestrou a zajímavou. Fenomén rituálu je naprosto fascinující a to také proto, že některé konkrétní rituály existují i tisíce let, aniž by si lidé uvědomovali jejich původní důležitost a význam. Přesto tu stále jsou a stále mají nesmírnou sílu.

Někteří lidé jen bezduše opakují tradice, které jim byly předány jejich předky.

Kvůli této neznalosti nedokáží pochopit smysl v dodržování tradic a může se stát, že je přestanou dodržovat úplně. Rituály jsou však nedílnou součástí života každého z nás a plní v něm nezastupitelnou roli. Cílem práce je uvedení do problematiky rituálů, a také vysvětlení jejich původního významu.

Práci jsem rozčlenila do třech kapitol. Nejprve popisuji rituál jako fenomén z různých hledisek a pohledem několika stěžejních teoretiků. V další kapitole se zabývám psychologickým a společenským významem rituálu, jeho funkcí a následně rozebírám nejvýznamnější české tradiční svátky a události, tedy Vánoce, masopust, Velikonoce, a také svatbu a pohřbívání. U českých tradic ukazuji proměny v čase, ale také posun samotného jejich významu. Mezi metody použité v průběhu práce patří především analýza textových materiálů.

(10)

1 Uvedení do problematiky rituálu

1.1 Definice rituálu

Samotné slovo rituál pochází z latinského slova „ritus“, které v překladu znamená řád, obřad nebo obyčej. Původ tohoto slova se objevuje už v sanskrtu, staroindickém jazyce posvátných textů. V něm nalézáme slovo „rita“, kterým se značí vše, co se shoduje s vesmírným řádem nebo řádem obecně. I bez hlubšího studia lze usoudit, že většina obřadů vznikla hluboko v minulosti. Některé však prošly tak složitými změnami, že i ti, kteří je dnes provozují, nemusí chápat, nebo znát jejich původní význam.¹

Rituál můžeme definovat jako stále se opakující způsob jednání při vykonávání určitých činností. Toto jednání je navíc provázeno silným duchovním nábojem. Rituál dodává hluboký prožitek současně provozovateli i účastníkovi.²

„Rituál vyjadřuje soubor reprezentací, rozhodnutí a mechanismů, které zároveň zakládají i přepracovávají sociální soubor.“ Od institucionálního pohledu lze přejít k zosobněnému pojetí, „kde se rituály stávají nástrojem definice a sociologického přeskupení členů nějakého společenství.“ Smysl vychází z manipulace se symboly a ze vzájemných vztahů. Podle Maxe Gluckmana „rituály dramatizují morální vztahy ve skupině a umožňují zakrýt „fundamentální disharmonie“ sociální struktury.“³ Co to znamená v praxi? Vezmeme-li si jako příklad svatbu, zjistíme, že se jedná o obřad, který sjednocuje dva lidi z různých prostředí do jednoho těla (během katolického církevního obřadu tuto metaforu oddávající zpřítomňuje verbálně – co Bůh spojil, člověk nerozlučuj – i nonverbálně symbolickým svázáním rukou).

Rituály většinou souvisí s otázkami života a smrti, dramatizují je a vyjadřují, ale nemusí je nutně řešit. Rituál je sociálním aspektem náboženství. Kdybychom náboženství popsali jako systém představ o nadpřirozeném a posvátném, o posmrtném životě, pak jsou rituály společenskými procesy, které dávají konkrétní výraz těmto představám. Jsou to veřejné události, které mají svá pravidla a tematizují vztah mezi pozemským a duchovním

1 HRABÁKOVÁ, Luďka. Vybrané kapitoly z kulturní antropologie. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2002. ISBN 80-7083-617-2. S. 28.

2 HRABÁKOVÁ, L., pozn. 1, s. 28.

3 COPANS, Jean. Základy antropologie a etnologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-385-4. S.

78.

(11)

světem.⁴ V přeneseném významu často fungují dodnes. Například totalitní režimy obvykle přejímaly křesťanské svátky a transformovaly je do svátků zatížených novým významem. Příkladem toho mohou být i průvody s transparenty a podobiznami politiků, které nahradily např. mariánská procesí, ačkoliv v tomto případě se nejedná doslova o svátek.

1.1.1 Koncepce rituálů antropology 20. století

Podle prvních strukturně-funkcionalistických popisů byl rituál charakterizován jako projev, kdy společnost sama sebe uctívá. Byla vyzdvihována jeho integrující funkce.

Další výzkum vyzvedává schopnost rituálů legitimizovat moc, proto jsou „důležitým nositelem ideologie a současně poskytují účastníkům silné emoční prožitky.“ Rituál lidem poskytuje příležitost přemýšlet o společnosti a o svém postavení v ní. Navozuje tak kontemplativní stavy. Obvykle však také odhaluje rozpory ve společnosti a snaží se je alespoň na symbolické úrovni řešit.⁵

1.2 Paradox rituálu

Každé posvátné místo se shoduje se Středem Světa. Stejně tak se doba jakéhokoli rituálu shoduje s mytickou dobou „počátku“. Doba, ve které se odehrávají stavitelské práce, opakuje kosmogonický akt, který je promítnut do mytické doby, do které spadá založení světa. Realita a trvání stavby se přesouvají z profánního do transcendentního prostoru, stejně tak konkrétní doba se mění v dobu mytickou. Každý rituál se tedy odehrává v posvěceném prostoru a ve svaté době. Rituál byl vždy prováděn nejprve bohem, předkem nebo hrdinou.⁶

Jako příklad víry v posvátné místo nám poslouží kmen žijící na území dnešní Zambie. Ndembuové si myslí, že pokud přinesou určité předměty do posvátného prostoru, přinesou tím zároveň kvality a síly, které podle jejich každodenní zkušenosti tyto předměty mají. Věří také, že pokud budou postupovat určitým způsobem, mohou si tyto síly upravit a přizpůsobit a zničí tak díky nim škodlivé vlivy. Lze předpokládat, že

4 ERIKSEN, Thomas Hylland. Sociální a kulturní antropologie: příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. 1.vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-465-6. S. 263.

5 ERIKSEN, T. H., pozn. 4, s. 263.

6 ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu: (archetypy a opakování). 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1993. ISBN 80-85241-51-X. S. 20.

(12)

takováto víra může mít za příznivých podmínek kladný psychologický účinek.⁷ V naší kultuře se na toto téma používá pořekadlo „Věř a víra tvá tě uzdraví“.

1.3 Božské vzory rituálů

Božský vzor, archetyp, je původně obsažen v každém rituálu. Například: „Musíme dělat to, co dělali na počátku bohové" (Šatapathabráhmana VII, 2,1,4), „Tak činili bohové, tak činí i lidé" (Taittiríjabráhmana I, 5,9,4), čteme ve starých textech. Rituály všech kultur jsou založeny na teorii, která je shrnuta v druhé citované větě. Příkladem jsou domorodci jihovýchodní Austrálie, kteří při obřízce používají kamenné nože, jelikož je to naučili jejich mytičtí předci. Stejně tak konají Zuluové, kterým to nařídil héros civilizátor Unkulunkulu se zdůvodněním, že muži musí být obřezáni, aby se nepodobali hochům.

Na počátku dob zjevil nejvyšší bůh Tirawa kněžím obřad hako i u Indiánů Pawnee.

Dalším příkladem je kmen Sakala na Madagaskaru. Veškeré zvyky a obřady musí konat podle zavedených zvyků a nepsaných zákonů zděděných po předcích.⁸

Existenci nepsaných zákonů a pravidel vysvětluje fakt, že téměř tisíc let bylo písmo určeno pouze k sakrálním a s tím souvisejícím účelům. Ve chvíli, kdy ztratilo svůj nábožensko-magický charakter, začalo sloužit i k záznamu profánních námětů. Písemné znaky a vše, co jimi bylo zachyceno, zůstává srozumitelné nezávisle na prostoru a čase.⁹

Božské vzory rituálů však nenacházíme jenom v „primitivních“ kulturách.

Například v Egyptě kněží vycházeli z prvotních gest boha Thowta a napodobovali je. Bůh Thowt stvořil svět silou svého slova. V íránské tradici byly náboženské svátky zavedeny Óhrmazdem, který chtěl připomenout jednotlivé fáze Stvoření Kosmu. Tyto svátky trvaly jeden rok. Konec každého období připomíná postupně stvoření nebes, země, rostlin, zvířat a člověka. Akt Stvoření je člověkem jen opakován.¹⁰ V naší kultuře se dá týdenní běh života zdůvodnit také božským vzorem, neboť za sedm dní Bůh stvořil svět.

Opakujeme tedy prvotní Hospodinovo gesto. Stejně tak jako sedmý den Bůh odpočíval od svého díla, respektujeme sedmý den jako nepracovní. Neděli posvětil Bůh jako den, ve kterém dokončil celé své stvořitelské dílo a který tak má patřit rozjímání. Neděle odvozuje svůj název od slovesa nedělat, tedy nepracovat.

7 TURNER, Victor. Průběh rituálu. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2004. ISBN 80-7226-900-3. S. 49, 50.

8 ELIADE, M., pozn. 6, s. 21.

9 BÖTTGER, Walter. Kultura ve staré Číně. 1. vyd. Praha: Panorama, 1984. S. 174.

(13)

I již zmíněné svatební rity mají rovněž božský vzor. Svatba reprodukuje hierogamii - spojení Nebe a Země. „Já jsem Nebe“, praví manžel, „ty jsi Země" (djaur aham, prtví tvam: Brhadáranjaka-upanišad VI, 4, 20). I ve védských dobách byli manželé připodobňováni k Nebi a Zemi. V Řecku byly napodobovány svatební rity Dia a Héry, kteří spolu udržovali tajné styky. Svatební slavnosti mají kosmogonickou stavbu.

Hlavní smysl, spíše než jen napodobení vzorového modelu, spočívá v hierogamii, principu kosmického Stvoření. Z tohoto důvodu napodobují neplodné ženy v Polynésii vzorové gesto pramatky, protože doufají, že přinese stejný výsledek jako v mytických dobách. Kosmický mýtus slouží jako předloha nejen pro svatební obřady, ale i k obnovení integrální plnosti - proto je mýtus o Stvoření recitován v souvislosti s rozením, plodností, léčbou a zemědělskými činnostmi.¹¹

1.4 Dělení rituálů

Rituály je možné dělit několika způsoby. Jeden způsob dělení je rozlišení ritů na manuální, ústní (například modlitba) a negativní, mezi které patří tabu.¹² Další dělení, kterým se budeme zabývat hlouběji, je rozdělení rituálů na přechodové a cyklické.

1.4.1 Přechodové a cyklické rituály

Přechodové rituály můžeme charakterizovat jako rituály, během kterých jedinec přechází z jedné životní fáze do druhé. Život jedince je ohraničen narozením a úmrtím a během této doby prochází různými fázemi – největší množství rituálů je spojeno s přechodem od dětství k dospělosti. Snad proto, že toto životní období je určující pro další život každého jednotlivce. Mezi přechodové (nebo také iniciační či počáteční) rituály patří například maturita či imatrikulace. V přechodových rituálech zaujímají velkou roli rituály, které se v životě jedince stanou poprvé.¹³ Tato důležitost trvá dodnes, například se jedná o první cestu dítěte do školy, první vztah, první svatbu, první dítě a tak dále.

Podle lidového rčení je vždy nejdůležitější první krok. Právě ten je jakýmsi projevem přechodových rituálů. „Přechodové rituály se ve své úplné formě provádějí pouze při prvním přechodu z jedné společenské kategorie do jiné nebo z jedné situace do druhé nebo se pouze tehdy zdůrazňují nebo se dokonce při dalších takových přechodech vůbec nekonají.“ U polygynních populací, tedy v takových společnostech, kde se mužům

11 ELIADE, M., pozn. 6, s. 22, 23.

12 COPANS, J., pozn. 3, s. 77.

(14)

povoluje mít více manželek, má první manželka často privilegia větší, než ty ostatní.

V naší kultuře je to podobné. První svatba se oslavuje ve velkém, tradičně se zve větší počet hostů, a každá další už se nepovažuje za tak velkou společenskou událost. Narození prvního dítěte často uzavírá svatební rituály nebo začne řadit mladou manželku mezi opravdové ženy. V naší kultuře vytvoří první dítě z manželů z právního hlediska rodinu.¹⁴

Důležitým předmětem rituálu jsou také pohřby, které se odehrávají v každé kultuře již od pravěku. Pohřby jsou příležitostí, ve které může člověk projevit pocity lítosti a smutku a s těmito pocity se může podělit s pozůstalými. Například na společné hostině (která je sama navíc určitým dalším přechodem – od bezprostřední události pohřbu zpět do běžného života). Takovéto rituály umožňují vstup z jedné oblasti nebo situace do jiné a je samozřejmé, že když člověk vstoupí do nové oblasti nebo situace, opakování prvního aktu má stále klesající dosah. Z psychologického hlediska už druhý akt znamená začátek automatismu.¹⁵

Na druhou stranu cyklické rituály jsou takové rituály, které se neustále opakují v pravidelném cyklu - týdenním, měsíčním, ročním atp. Stále se opakující události dávají člověku pevný řád a stabilitu, tedy určitou jistotu.¹⁶ Tyto cykly vyplývají v základě z práce rolníka, která se přizpůsobuje pravidelnému střídání ročních období a je dána nezměnitelnou zákonitostí země. Cyklické rituály se nevyčerpávají jako ty přechodové, ale naopak se s každým dalším opakováním posilují.

K nejdůležitějším cyklickým rituálům patří svátky, které narušují stereotypní běh času. Svátky zdůrazňují různé důležité aspekty života a stmelují určitá společenství. Pro současného Čecha jsou nejdůležitější státní svátky, tedy 1. ledna, 8. května, 5. a 6.

července, 28. září, 28. října a 17. listopadu, které tvoří samotné základy České republiky, a zároveň další svátky, jakými jsou například Vánoce a Velikonoce. Výroční rituály činí čas posvátným, sakralizují každodenní činnosti, integrují společnost a umožňují zastavení času a tím odpočinek od každodenního stresu.¹⁷

Přírodní děje udávají rytmus životu společnosti a to v každé kultuře, každé společnosti a v každé době. Jedná se především o střídání dne a noci a střídaní ročních

14 VAN GENNEP, Arnold. Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Praha: Lidové noviny, 1997.

ISBN 80-710-6178-6. S. 161 - 163.

15 VAN GENNEP, A., pozn. 14, s. 161 - 163.

(15)

období. Například pro starověký Egypt byly důležité pravidelné záplavy. Jelikož byly tyto přírodní děje významné, byly doprovázeny obřady, které hrály ve společnosti významnou roli. Jeden z našich základních životních rytmů, týden, je dán rituálem, který má původ v židovsko-křesťanském sedmidenním týdnu. Ten byl původně ukončen jedním dnem odpočinku - pro křesťany nedělí a pro židy sobotou.¹⁸

Přestože začátek roku připadal v různých kulturách na různá data, byl vždy důležitý pro celé společenství. Často se setkáváme s motivem mýtické představy prvotního chaosu, kterou nahradil kosmos - řád. Tento chaos byl charakterizován porušením pořádku, pravidel a norem. V podstatě dodnes je tento rituál udržován a oslavován v podobě Silvestra, posledního dne roku. Jenom na tento den je možné pouštět o půlnoci ohňostroj, bouchat rachejtle, a pokud se to tuto noc přežene s alkoholem, nikomu to nebude vadit. Nový rok opět nastoluje řád, disciplínu a symbolizuje tak uspořádaný kosmos. Proto je také spojen s novoročními předsevzetími. Nový rok symbolizuje nový začátek, start s čistým štítem. Takto ohraničený čas vytváří dojem, že se začíná od nuly.

Další rytmus udávají pohyby kosmických těles, především Slunce a Měsíce. Proto nejvýznamnější svátky většiny kultur připadaly na období slunovratu a rovnodennosti, nebo novolunní a úplňku. Významnou roli mají u zemědělských národů vegetativní rituály, které jsou spojeny se setbou a sklizní.

V naší kultuře zaujímají tuto roli Velikonoce, které spojují oslavy jarní rovnodennosti a vegetativní obřady, které měly zajistit bohatou úrodu a plodnost. I kontakt s velikonoční pomlázkou měl mít magický účinek. Kontakt pomlázky s ženským tělem, nebo dokonce s dobytkem, měl zajistit omlazení a plodnost. S Velikonoci je také spojen mýtus o Ježíšově smrti a vzkříšení, a proto jsou Velikonoce považovány za nejdůležitější křesťanský svátek. Křesťanská církev navázala na pohanské obřady podle zásady, co nejde potlačit, je nutno převzít a uzpůsobit vlastní potřebě. Proto u dnešních Velikonoc vidíme prvky obou rituálů.

1.4.2 Periodické obřady

Podle Eliadeho se periodické obřady dělí do dvou skupin. Do první skupiny se řadí každoroční vyhánění démonů, hříchů a nemocí, do druhé skupiny patří rituály, které se

(16)

konají před a po Novém roce. Například Židé a Babylóňané praktikovali rituál vyhánění obětního beránka do pouště. Zvíře bylo v Den smíření vypuštěno do pouště, kde zahynulo.

Protože na něj byly kněžími symbolicky přeneseny veškeré hříchy, zvíře tak očistilo lid.

Obřady, které měly mít za následek vyhnání démonů, hříchů a nemocí, byly složeny z půstů, omývání a očist a v další části z rituálního zhasínání a obnovování ohně. Vymítání démonů, hříchů a nemocí probíhá za velkého křiku a ran, a pak pokračuje pronásledování zlých sil skrz vesnici během halasného povyku. Tento způsob vymítání může mít rituální podobu vyhánění člověka nebo zvířete. Tento rituál můžeme sledovat v dnešní době například v podobě masopustu (prostředník ověšen prohřešky celého společenství byl vyhnán za hranice obce) a při vynášení Morany.

Obvyklé byly také rituální zápasy dvou skupin herců bojujících proti sobě navzájem, hromadné orgie nebo průvod mužů v maskách, kteří ztělesňovali bohy nebo duše předků. Někde se dodnes udržuje iluze, že se duše mrtvých vrací k příbytkům živých a živí je obdařují poctami, a pak je během slavnostního procesí vyvádí za hranice obce, nebo je vypudí. Například u Japonců, některých indoevropských národů a u indiánů Hopi se při této příležitosti provádí iniciační rituály mladíků. Toto rituální vymýtání démonů, hříchů a nemocí se obvykle shodovalo se svátkem Nového roku.¹⁹

Také antické tragédie byly zakončovány uvedením satyrského dramatu, které mělo fraškovitý a tragikomický ráz a tím znevažovalo tragické příběhy a děje zpodobňované jen pár chvil předtím na jevišti. Charakteristické postavy byly doprovázeny sborem polozvířecích satyrů, kteří byli průvodci Dionýsa a tančili pod vedením podnapilého Siléna. Jednalo se o pozůstatek dionýsovských obřadů. Chór vystupoval v groteskních maskách, v kozí kůži a s koňským ohonem.²⁰

Význam těchto obřadů spočívá v ukončení určitého časového období a zahájení nového. Minulý rok a uplynulá doba se odstraňují. V tom také můžeme vidět smysl rituálních očist, jakými je spalování či rušení všech dosavadních vin a hříchů obce i jedince. Během této regenerace dochází k novému zrození a k znovuobnovení prvotního mytického času v okamžiku Stvoření. Každý Nový rok by měl být novým začátkem

19 ELIADE, M., pozn. 6, s. 39, 40.

20 JŮZL, Miloš. Dějiny umělecké kultury. I. 1. vyd. Praha: Stát. pedagog. nakl., 1990. ISBN 80-04-22192- 0. S. 142, 143.

(17)

času.²¹ Před Novým rokem se objevuje archetypální myšlenka každoročního návratu do chaosu před novým stvořením.²²

Jak již bylo výše řečeno, stvoření světa se každý rok symbolicky opakuje.

Opakování kosmogonického aktu mění každoroční Nový rok v slavnostní uvedení do funkce jedné éry a umožňuje mrtvým návrat do života. Také udržuje naději věřících ve vzkříšení těla.²³ I v tomto ohledu nejde o reálnou víru v to, že na začátku nového roku dojde k fantastickému obživnutí zemřelých, nýbrž o víru v koloběh života, o víru v to, že po smrti (zimě) se opět navrátí život (jaro).

Podobně jako v případě Nového roku dochází k téže regeneraci během Potopy světa. Tato potopa, jež je zásadním biblickým tématem, pohltí celé lidstvo, v důsledku čehož zmizí ze světa zmatek, orgie, chaos a navrátí se pořádek a hierarchie. Mimo jiné se utvoří i nové a regenerované lidstvo. Tento motiv se vedle Bible objevuje v babylónské tradici v Eposu o Gilgamešovi. V něm bůh Utanapištim sestrojil loď právě proto, aby unikl Potopě. Tento den přetvořil ve svátek Nového roku. S motivem Potopy se setkáváme i v jiných tradicích.²⁴ V evropské tradici je z pochopitelných důvodů mnohem známější než Utanapištim Noe, tedy postava ze Starého zákona, který sestrojil archu a před potopou zachránil svou rodinu a všechny živočišné druhy.

Voda sama o sobě má specifický rituální význam spojený s jejími očistnými účinky. Očista vodou je také v tomto smyslu opět také symbolická. „Kristus na den Zjevení Páně posvěcuje vody, zatímco Velikonoce a Nový rok byly v počátcích křesťanství dny vyhrazenými pro křest. Křest se rovná rituální smrti starého člověka, po níž následuje nové zrození. V kosmické rovině se rovná potopě: zahlazení obrysů, splynutí všech forem, ústup do beztvárného.“²⁵ V přeneseném smyslu se slovo křest v dnešní době používá například při slavnostním uvedení hudební desky na trh. V tomto smyslu samozřejmě není přítomen křesťanský prvek, ale symbolizuje zrození něčeho nového.

(18)

2 Psychologický a společenský význam rituálu a jeho funkce

Rituály mají velké množství funkcí vztahující se jak k jednotlivci, tak ke skupinám nebo celým společenstvím. V první řadě zprostředkovávají a vyjadřují city, prosazují a řídí způsoby chování, podporují nebo narušují status quo, vyvolávají změny nebo obnovují soulad a rovnováhu. Dále mají nezanedbatelný význam k udržení životních sil a úrodnosti půdy a pomáhají zajišťovat správné vztahy s neviditelným světem - se světem duchů, předků, božstev a jiných nadpřirozených sil. Rituál také pomáhá a usnadňuje předávání důležitých hodnot dané kultury z jedné generace na druhou. Vedle tvořivého principu však neoddělitelně souvisí s násilím, ničením a obětováváním a bývá obvykle dramatický²⁶, jak jsme si již výše nastínili například u rituálních zápasů herců. Rituály jsou také prostředkem k legitimizování moci.²⁷

Tradice a rituál pomáhají člověku orientovat se ve světě. Zpřehledňují náš svět každodenní zkušenosti a jsou vyjádřením domova – naší kultury, toho, co je nám historicky vlastní. Patří k nejvýznamnějším faktorům, které vytvářejí v člověku pocit bezpečí. Odpovídají na otázky „kým jsme“, „kam patříme“ atp.²⁸ Tradice, jakožto stylizovaný a manipulovatelný vztah k minulosti, otevírá možnost pochopení dějin, zároveň ji však v mnoha ohledech uzavírá. Tradice je půda a ochuzení zároveň, píše velmi výstižně Jaroslava Pešková.²⁹

Jednou ze zmíněných funkcí rituálu je předávání tradic. Rituál a tradice zajišťují stabilizaci kultury. Každá kultura potřebuje ke své existenci časový horizont, aby měla smysl. Nepředpokládá se tedy, že by po jedné generaci zanikla, počítá se s jejím dlouhodobým trváním do budoucna. Například v nacistickém Německu, jehož představitelé s tímto motivem ideologicky velmi umně pracovali, se uměle vytvářely tradice mrtvých hrdinů, které měly napomoci legitimizovat tisíciletou Říši. Spočívaly

26 BOWIE, Fiona. Antropologie náboženství: Rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví. 1. vyd. Praha:

Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-378-9. S. 147.

27 ERIKSEN, T. H., pozn. 4, s. 263.

28 VÁCLAVÍK, David. Konstituování, uchovávání a předávání: pokus o skoro filosofickou reflexi tradice.

In: Horizonty vědění. 1. vyd. Liberec: Scholé filosofia, 1999. ISBN 80-238-7217-6. S. 145.

29 PEŠKOVÁ, Jaroslava. Role vědomí v dějinách. Praha: Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-217-0. S.

31.

(19)

v akcentování osobních obětí a byly manifestovány při příležitosti konkrétního, opět uměle vytvořeného svátku.

Tradice nám umožňují sžít se se sociokulturním systémem, a tím významně zasahují do utváření našeho „Já“.³⁰

Jsou něčím, co je předáváno a odkazováno z generace na generaci. Podle Karla Jasperse je tradice společenský jev, který zahrnuje vše, co nelze biologicky zdědit. To, co je dějinnou podstatou lidského bytí. V takto široce pojatém výkladu se tradice ztotožňuje s pojmem kultura. Claude Lévi-Strauss ve své knize „Myšlení přírodních národů“ cituje Diamonda Jennesse, který hovoří o člověku jako o tvoru, který si musí vše zapisovat, aby nezapomněl. Zmiňuje, že se naši předkové naučili zvířecím zvykům a postarali se, aby se tyto znalosti předávaly z generace na generaci.³¹ Tradice je univerzální, co se týče času i místa, najdeme ji všude a v každém časovém období.³² Jinak to ani není možné. Každý byl vychován v určitém prostředí, které si v sobě nese dál. Přestože se může snažit sebevíc žít „netradičně“, vždy to znamená vymezení se vůči jisté konkrétní tradici a její reflektování.

Podle odborníků je tradice nezbytnou podmínkou dalšího vývoje, podle jiných ale brzdí pokrok a překáží mu.³³ Může být totiž pohodlnou stejně jako prošlapaná cesta, ale ne vždy tím nejvhodnějším řešením.

Při vytváření, upevňování a předávní tradic hraje nezastupitelnou roli jazyk. Díky němu je předávání zkušeností snadnější. Jazyk tvoří pomyslný most mezi zkušeností jednotlivce, změněnou podobou zakotveného a historickou tradicí.³⁴ Písmo pak slouží jako další médium schopné zvýšit dosah ústně předávané tradice.

V takových oborech, jako je politika, věda a technika a mnohé další, je dobré znát tradiční postupy. Je však třeba nahlížet na ně kriticky a poučit se z nich. Proto je cenné prosazovat „netradiční“ přístupy, prošlapávat i slepé cesty, a tím dosáhnout lepšího

30 VÁCLAVÍK, D., pozn. 28, s. 146.

31 LÉVI-STRAUSS, Claude. Myšlení přírodních národů. 2. vyd. Liberec: Dauphin, 1996. ISBN 80- 901842-9-4. S. 56.

32 HRABÁKOVÁ, Luďka. Role tradice v systému předávání, uchovávání a pěstování kulturních hodnot.

In: Horizonty vědění. 1. vyd. Liberec: Scholé filosofia, 1999. ISBN 80-238-7217-6. S. 80, 81.

33 KRUPKOVÁ, Jaroslava. Tradice a etnografie: K úloze tradice ve vývoji kultury. 1. vyd. Praha:

Univerzita Karlova, 1991. S. 12.

34 VÁCLAVÍK, D., pozn. 28, s. 143, 144.

(20)

výsledku.³⁵ I cesta, která se ukáže jako špatná, je obohacující v tom, že přináší zkušenost toho, že je špatná. „Je marné očekávat velký pokrok věd od toho, uvádí-li se nové do starého a roubuje-li se na ně. Vědy je nutno obnovovat od samých základů, nechceme-li se neustále točit v kruhu a dosahovat pokroku jen skrovného, ba takřka zanedbatelného.“³⁶ Jako příklad neobnovení vědy od základů nám může posloužit výuka kreacionismu, která zavádí do svého učení části teorie evoluce. Některé školy, které učí podle teorie o stvoření, přijaly část evoluční teorie, ale vysvětlují ji po svém. Výsledkem jsou patvary, které nemohou obstát v logické argumentaci.

Rituál je určitý pohled na svět a jeho uspořádání a vypovídá o lidech a jejich chování. Stejně tak ale vždy vypovídá o antropologovi. Každý pocházíme z určitého socio-kulturního prostředí a nemůžeme se od něj úplně odpoutat, ať už se snažíme sebevíc. Antropologův popis rituálu je většinou popis toho, jak člověk z jiné kultury vnímá daný rituál a snaží se ho přirovnávat k rituálům kultury vlastní. Rituál není univerzální, transkulturní jev, ale může mít vysvětlující nebo interpretativní hodnotu.³⁷

Společně se symboly a mýty pomáhají rituály porozumět pojmům archaického světa. Vyjadřují systém souvislých výroků o nejhlubší skutečnosti věcí - systém, ve kterém lze vidět metafyzickou osnovu.³⁸

I nás, současné obyvatele planety, provázejí po celý život. Život člověka je složen z různých životních etap: narození, společenské dospívání, sňatek, rodičovství, třídní postup, specializace zaměstnání a smrt. Ke každé této etapě se vztahují průvodní obřady, které mají za cíl umožnit jedinci přechod od jedné situace k jiné. Člověk během života absolvuje postupný přechod z jedné části společnosti do jiné, stejně tak od jednoho postavení k druhému.³⁹

2.1 Archetypový vzor

Jednu věc mají všechny rituály společnou - původní pravzor. Podle Eliadeho byly všechny důležité úkony života v tradičních společnostech zjeveny bohy nebo hrdiny na počátku všech dob. Rituál je tedy stále se opakující vzorové gesto. Například kmen

35 PEŠKOVÁ, J., pozn. 29, s. 28.

36 BACON, Francis. Nové organon. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1990. ISBN 80-205-0107-X. S. 85.

37 BOWIE, F., pozn. 26, s. 147.

39 VAN GENNEP, A., pozn. 14, s. 13.

(21)

Kurnai věří, že nejvyšší Bytost žila na počátku dob na Zemi proto, aby je naučila vyrábět pracovní nástroje, zbraně, čluny a všechna řemesla.⁴⁰ Její počínání je pro ně dodnes vzorem a stále jej proto napodobují.

Podobné východisko mají také války, spory a bitvy. Jejich archetypový vzor nalézáme například u konfliktu dvou božstev. Často se jedná o přetrvávající spor tradující se mezi dvěma částmi rodu (například konflikt řeckých bohů s titány). Rozepře se nedají vysvětlit racionálně. Opakující se konflikt je však pouhou imitací pravzoru.⁴¹

Napodobováním či opakováním původních vzorů a gest se ruší profánní čas, tedy i dějiny, a dění je přesunuto do mytické doby. Oběť přesně opakuje to, co podle tradic dělala počáteční oběť, která byla na počátku všech dob zjevena bohem. Ke zrušení profánního času dochází ve chvílích, kdy se konají důležité rituály nebo úkony - například lov, rybolov, válka, plození, konzumování potravy, práce. Ačkoliv z vlastní zkušenosti můžeme říci, že i se změnou a zrychlováním životního stylu dochází k potlačování některých typů rituálního chování. Například rodinná večeře, která donedávna mívala rituální podobu – došlo ke sjednocení, zastavení času a společnému přijímání potravy se silným integračním principem – dnes ztrácí svou pevnou podobu a pozbývá částečně symbolický význam. V rychlém pojídání čehokoliv za chůze bychom tradiční rituál asi hledali marně.

Pro návrat ze sféry rituálu do reálného života je zapotřebí speciálních úkonů a příprav, jedná se o různé přesně stanovené desakralizační rituály. Kdyby se člověk v průběhu rituálu náhle vrátil do profánního času, zemřel by, píše s až básnickou dramatičností Mircea Eliade. Po desakralizačních rituálech je člověk navrácen zpět do svého světa, kde prožívá zbytek života v profánním čase, který považuje za bezvýznamný.⁴²

Toto tvrzení si můžeme dokumentovat na příkladech. Během plavby a následného rybolovu se melanéský rybář stává hrdinou Aorim, který je původním vzorem plavby, a rybář je přesunut do mytického času. Jako další příklad lze uvést pohlavní spojení, během kterého lidé opět napodobují božský vzor.⁴³ Kmen Hidatsů přikládá velkou důležitost

41 ELIADE, M., pozn. 6, s. 25, 26.

42 ELIADE, M., pozn. 6, s. 29 - 31.

(22)

lovu orlů, jenž je provázen specifickými rituály, jež se lidé naučili od nadpřirozených zvířat, která vynalezla jako první příslušné postupy a techniku tohoto lovu.⁴⁴

Podobně léčivá hodnota určitých rostlin pochází z nebeského prototypu, neboť je poprvé utrhl a použil k léčebným účelům bůh. Žádná rostlina nemůže získat hodnotu bez účasti na archetypu nebo opakování jistých gest a slov, které ji posvěcují a izolují od profánního prostoru. Při sběru léčivých rostlin se dříve pronášely průpovídky, které měly mít za následek terapeutické účinky. Účinnost bylin má zaručit opakování prvotního gesta hojení.⁴⁵

Vyšší účinnost zaručovalo i trhání rostlin v určitý den a v určitou hodinu podle předem daného stanovení. Například indiánský kmen Omahů netrhá květiny pro jejich dekorativní funkci, protože rostliny podle jeho příslušníků mají posvátný charakter, který znají jen jejich tajní mistři. Když ve východní Kanadě kouzelník-léčitel z kmene Omahů sbírá léčivé kořínky, listy nebo kůru, nezapomene si usmířit duši rostliny tím, že položí k lodyze tabák jako obětinu, protože věří tomu, že bez přispění duše by tělo rostliny nemělo samo o sobě žádnou účinnost.⁴⁶ Pro podobný příklad nemusíme chodit daleko.

Také v našem prostřední ještě před sto lety vyrážely kořenářky po nocích do lesů, aby přesně o půlnoci nasbíraly rostliny, o jejichž magické funkci byly přesvědčeny. Také tento úkon býval doprovázen zaříkáváním nebo modlitbou.

Aktu stvoření se stejně tak rovná osidlování nové, neznámé a neobdělané půdy.

Prvotní osidlování prováděné kolonizátory nemělo význam pouhé profánní práce, nýbrž opět opakování prapůvodního aktu. Kolonizátoři měnili Chaos v Kosmos božským aktem Stvoření. Obděláváním pusté země opakovali dílo bohů, kteří uspořádali chaos tím, že nastolili tvary a normy. Získané území se stalo skutečným až po rituálním přetvoření, přivlastnění. To jen kopíruje prapůvodní akt Stvoření Světa.⁴⁷

Na myšlence určitého zákona je založena i lidská spravedlnost, jež má nebeský a transcendentní příklad v kosmických normách. Ideálním a původním stavem je harmonie.

44 LÉVI-STRAUSS, C., pozn. 31, s. 69, 70.

45 ELIADE, M., pozn. 6, s. 26, 27.

46 LÉVI-STRAUSS, C., pozn. 31, s. 61, 62.

47 ELIADE, M., pozn. 6, s. 13, 14.

(23)

Protože to, co je božské, je dokonalé. Veškeré umělecké projevy člověka se proto snaží o nápodobu božího díla. I blaženost imituje božský stav.⁴⁸

Příkladem archetypového gesta může být tanec. Ten svým způsobem připomíná mytickou chvíli, neboť sám o sobě zpřítomňuje rituál a jeho náboj. Původ všech tanců leží v posvátné sféře. Nejde tedy o pouhý radostný pohyb typický pro člověka. Často měly tance vzor v emblémovém nebo totemovém zvířeti. Lidé tyto pohyby napodobovali, aby dané zvíře přivolali, zvýšili jeho počet ve svém okolí nebo ovlivnili vlastní reinkarnaci ve zvíře. Někdy mohli takovýto příklad ukázat bohové (pyrrhický tanec, který zahájila bohyně Athéna) nebo héros. Cílem tance bývalo uctění mrtvých, obstarání potravy a zaručení správného fungování Kosmu. Někdy tanec provázel iniciace, svatby, nebo magicko-náboženské slavnosti. V těchto důležitých chvílích reaktualizoval „onu dobu“.⁴⁹

Podobně tomu bylo v případě tance, který probíhal na počest boha Dionýsa.

Dionýsos si těžkými pozemskými utrpeními vysloužil přijetí mezi obyvatele Olympu a podle mýtu byl zachráněn z plamenů Diem, který ho přikryl břečťanovým listím, aby ho ochladil. Když se z Dionýsa stal mladík, zasázel vinnou révu a celý svůj lesní průvod omámil vínem. Dionýsovy slavnosti, jež se v Athénách každoročně pořádaly, odkazovaly na pěstování vína, na různé stadium dozrávání hroznů a také božskou šlechetnost, která mytického hrdinu zachránila. Oslavy se konaly začátkem zimy bezprostředně po vinobraní a na počest Dionýsa se nazývaly malé nebo vesnické Dionýsie. Při těchto oslavách se konaly nejrůznější hry. Při jedné z nich například na vinných vědrech natřeným olejem tančila a poskakovala mládež na jedné noze k zábavě shromážděného davu. Větší význam však měly hlučné maškarní průvody, které herci ozvláštňovali zejména komickými výjevy. Tak došlo k vytvoření athénského dramatu a dodnes populární antické komedie. Řecký herec, který před obecenstvem vystupoval pokaždé v masce, se v tomto kontextu ztotožňoval s oslavovaným mytologickým hrdinou.⁵⁰

2.2 Regenerace času

Nekonečný čas je čas statický. Aby skutečně ubíhal, je zapotřebí jeho pravidelné narušování, které jej obnovuje. Například Nový rok ruší v primitivních kulturách tabu nad úrodou. Nová úroda je uznána za poživatelnou a nezávadnou pro celou společnost.

50 TRENCSÉNYI-WALDAPFEL, Imre. Mytologie. 1. vyd. Praha: Odeon, 1967. S. 172 - 176.

(24)

Pro dotčené plodiny se nic nezmění, mění se pouze chápání času. Tam, kde se pěstují různé druhy plodin, se z tohoto důvodu nachází větší počet novoročních svátků. Důvodem je postupné dozrávání rostlin. Obnova potravinových zásob je rovněž umožněna rituály, které zaručují kontinuitu života celé společnosti.

Původ solárního roku jako základní časové jednotky, s níž pracujeme dodnes, nalézáme v Egyptě. Většina ostatních kultur však sledovala i rok lunární. Zuniové považovali měsíce za stupně roku a roku samotnému říkali plynutí času. Počátek každého roku se lišil kvůli různým reformám kalendáře, lidé se neustále snažili o nalezení shody mezi rituálním smyslem svátků a obdobím, kterému měly odpovídat.⁵¹

Délka roku se v různých kulturách stále liší, ale v důsledku globalizace většina světa kvůli snazším ekonomickým a politickým stykům přijala jednotný systém. Afričtí Jorubové přesto stále dělí rok na období sucha a dešťů a jejich týden trvá pět dní. Činí tak na rozdíl od Bakotů, kterým týden trvá osm dní. Všechny kultury však spojuje existence začátků a konců různých časových období, která se opírají o pozorování biokosmických rytmů a představují součást rozsáhlého systému pravidelně se opakujících očist a pravidelně se opakujících regenerací života. Tyto očisty bývají zpravidla doprovázeny půstem či vyznáváním se z hříchů.⁵² V tradiční křesťanské kultuře dochází k očistám v podobě půstu před nejdůležitějšími svátky, kterými jsou Vánoce a Velikonoce. Ve velikonočním období je půst přípravou na nejdůležitější zpověď, jež předchází právě oslavě Zmrtvýchvstání.

2.3 Rituál jako prevence zla

Zlo je vychýlením řádu, ale svět má být ze své podstaty dobrý. Dalším smyslem rituálu je tedy snaha zlu předejít, nebo ho úplně vymýtit. O tématu rituálního vymítání ďábla slyšel díky jeho atraktivitě pro spisovatele a filmové tvůrce snad každý z nás, proto se nyní budeme zabývat spíše snahou zlu předejít. Tuto funkci můžeme demonstrovat na příkladu stříhání vlasů. Vlasy se nacházejí na hlavě, která je pro velké množství národů posvátná – sídlí v ní duše, ale také mozek. Lidé si proto vždy své hlavy chránili, což postupně přešlo i na vlasy. Ty jsou považovány v některých kulturách, například asijských, za symbol síly a nadřazenosti. Podobný motiv se objevuje i v Bibli, kde zrazený Samson po ostříhání vlasů přišel o svou nadlidskou sílu. Stříhání vlasů se leckde považuje

52 ELIADE, M., pozn. 6, s. 38, 39.

(25)

za tabu, nebo je považováno za velmi obtížnou a choulostivou operaci. Lidé se bojí nebezpečí, že duch hlavy bude vyrušen a bude se chtít pomstít osobě, která ho vyrušila.

U jednoho afrického kmene si nesmí kněží po celý život stříhat vlasy pod trestem smrti, protože jim podle nich ve vlasech sídlí bůh a ten by přistřižením vlasů ztratil své sídlo. Pokud se však přece jen musí vlasy někdy zastřihnout, konají se opatření, aby se předešlo nebezpečí. Z tohoto důvodu náčelník Namosiů z Fidži vždy před stříháním vlasů preventivně snědl člověka. Aby se od náčelníka odvrátilo neštěstí, konala se obětní hostina. Maoriové se vedle toho spokojili pouze s žehnáním obsidiánového nože, kterým se mělo stříhat. Jiné jejich kouzlo mělo odvrátit hrom a blesk, který byl údajně stříháním vlasů vyvolán. Kdo si nechal ostříhat vlasy, přešel pod ochranou ducha Atuy, byl na určitou dobu vyřazen z veškerého dění a nesměl se dotknout jídla.⁵³ Stříhání vlasů je prostoupeno určitým tabu v řadě kultur.

V té naší je stříhání vlasů provázeno také jistým tabu. V konzervativních nábožensky založených rodinách například na východě Slovenska, ale i v pověrčivých českých rodinách, se stříhání vlasů u dětí mladších jednoho roku považuje za nebezpečný krok. Zkracováním vlasů se prý zkracuje i délka života. Ne všichni lidé jsou pověrčiví, ale jak se říká: Opatrnost je matka moudrosti.

2.4 Rituál jako přenášení zla

Zbavit se zla jeho odstraněním a zničením není lehké a často se to jeví dokonce jako nemožné. Snazší cestou je přenesení zla na zástupný objekt či oběť.

V některých kulturách vkládají lidé pomocí rituálů zlo na boha, který symbolicky umírá, aby se zbavili nahromaděných neúspěchů a hříchů. Tito lidé věří, že bůh s sebou hříchy a neúspěchy odnese a lidé budou opět nevinní a šťastní. Přírodní národy věří tomu, že je možné přenést svou vinu a utrpení na někoho jiného. Člověk nemusí své zlo přenášet jen na lidi, ale i na zvířata či objekty. Zvíře nebo věc je pak pouhým nositelem, který přenese zlo na prvního člověka, jenž se ho dotkne. „Na některých východoindických ostrovech si myslí, že padoucnici lze vyléčit tak, že nemocného bijeme do tváře listy

53 FRAZER, James George. Zlatá ratolest. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, c2007. ISBN 9788073800178. S. 222-225.

(26)

určitého stromu a pak je zahodíme. Věří, že nemoc přešla do listů a s nimi byla odhozena.“⁵⁴

Podobně je tomu i u australských černochů, kteří léčí bolest zubů tak, že přiloží na tvář zahřátý vrhač oštěpů, pak ho vyhodí a s ním odchází i bolest v podobě černého kamene. Tyto kameny se pak vyskytují v písečných přesypech a ve starých mohylách.

Lidé je pečlivě vybírají, sbírají a odhazují na území nepřítele, aby jim přivodili bolení zubů.⁵⁵

Pastevecký kmen ugandských Bahimů mívá často vředy hluboko pod kůží. Jeho příslušníci se léčí tím, že přenášejí nemoc na někoho jiného pomocí bylin získaných od kouzelníka. Bylinami potírají postižené místo a pak je zahrabou tam, kde často chodí lidé.

Kdo na ně první vstoupí, dostane nemoc, a původní nemocný se uzdraví.⁵⁶ Na požadovaném místě je nestolena rovnováha.

Rituál tedy nemusí člověka přímo vyléčit, stačí svá příkoří přenést na někoho nebo něco jiného. Lze říci, že tyto způsoby vypadají velmi škodolibě, pomohou jednomu, uškodí druhému. Logicky se takto mohli eliminovat nepřátelé, kteří s jistotou věřili těmto praktikám. Síla sugesce mohla být v těchto případech silnější než faktická pomoc.

2.5 Rituál jako odloučení od nepřátelského světa

Některé národy prostřednictvím rituálu oddělovaly svou bezpečnou sféru od té nepřátelské. S jejich pomocí se snažili eliminovat nečisté síly, přesvědčit je o správnosti svého počínání, nebo je jednoduše převést.

Zhmotnělé pozůstatky těchto rituálů můžeme na mnoha místech stále nalézt. Jde o budovy či jiné stavby, které měly symbolicky chránit před vnějším světem – například osamocené brány, které se rozvinuly na Dálném východě. Ty nejsou jen architektonickými památkami, ale používaly se také jako obřadní nástroje. Podobným vývojem mohl projít i římský triumfální oblouk, který měl pomocí rituálu nejprve odloučit od světa nepřátel a projitím navrátit zpět do římského světa.⁵⁷

54 FRAZER, J. G., pozn. 53, s. 494.

55 FRAZER, J. G., pozn. 53, s. 494.

56 FRAZER, J. G., pozn. 53, s. 494.

57 VAN GENNEP, A., pozn. 14, s. 27.

(27)

Vymezením určitých dvou prostorů je i tak obyčejná věc jako práh domu. Prostor domu, domácího ohniště, obývají duchové předků, kteří nad obydlím drží ochrannou ruku (platilo i u nás, v některých kulturách se však popel zemřelých dokonce mísil s popelem domácího ohniště). Přicházela-li do ženichova domu po svatbě poprvé nevěsta, duchové by ji mohli vnímat jako cizorodý a nevítaný element, což by je obrátilo proti ní. Z obavy před tím se vyvinul zvyk přenášení přes práh. Ženich nevěstu k ohništi přenese, čímž zabrání vlastnímu aktu překročení prahu a duchové zůstanou klidní.

(28)

3 Funkce rituálu v české tradici a v současnosti

Vánoce, Velikonoce, masopust, tři velké svátky, tři velké skupiny rituálů. Právě je a v omezené míře také některé svatební a pohřební rituály jsem zvolila pro potřeby této práce jako zkoumaný vzorek. Pojednat všechny české svátky a rozebrat jejich rituální význam by bylo celoživotním úkolem, proto jsem se rozhodla zaměřit na proměny zvolených rituálů v průběhu staletí, na jejich současnou podobu a prapůvodní smysl. Tyto aspekty by měly být ústřední linkou následujících stránek.

3.1 Vánoce

Vánoce jsou jedním z mála cyklických svátků, který se slaví po dlouhá staletí. V různých koutech světa, kam se rozšířily s křesťanstvím, jsou spojeny s různými zvyky, tradicí nebo historií. Najdeme v nich však společné praktiky, které jsou spjaty s přírodními kulty dávných zemědělců. V dnešní době už můžeme hovořit v případě západního světa o jedné globalizované kultuře, ve které jsou odlišné pouze jednotlivé prvky nebo zvyky, ale to je pochopitelně otázka pouhých několika desetiletí.

Křesťanství, které naši kulturu dlouhodobě utvářelo jako dominantní náboženství, zasazuje do tohoto období narození Božího syna.⁵⁸ V zimním období plnily vánoční svátky u českých vesničanů funkci tělesného i duchovního odpočinku. Zde je třeba poznamenat, že tato funkce přetrvala dodnes, ačkoliv toto téma je značně diskutabilní.

Příroda sice spí, ale pracovní rytmus dnešních lidí není většinou závislý na sezónnosti.

Shon se tak nejenže neuklidňuje, ale shánění dárků na poslední chvíli hektičnost ještě zvyšuje. Vlastní vánoční svátky, v našem případě tedy 24., 25. a 26. prosinec, probíhají až na výjimky v kruhu rodiny a málokdo v tomto období skutečně pracuje. Lidé bývají pospolu a odpočívají.

Hlavní funkcí Vánoc je pro křesťany připomenutí narození Ježíše Krista, což je druhá největší událost každého křesťanského roku. „Když však Bůh sestoupil na svět v podobě Ježíše Nazaretského, byl celý vesmír z prvotní kletby vykoupen a sám čas se stal posvátným, takže se roky začaly počítat od Kristova narození - Anno Domini, léta

58 LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. České Vánoce. 1. vyd. Praha: Národní muzeum, 1988. S 5.

(29)

Páně.“ Podle toho se také změnilo pojímání času z tradičních ročních období na „advent, Vánoce, dobu Zjevení Páně, dobu postní, velikonoce a svatodušní svátky“.⁵⁹

Hlavním rysem tohoto svátku je jeho kolektivní charakter, Vánoce plní nezanedbatelnou společenskou a sdružovací funkci. V některých rodinách se příbuzní společně sejdou jen v tomto čase. Vánoce byly obecnou a veřejnou záležitostí společnosti, uzlem mezi všedním a svátečním životem.

Původ tohoto svátku bývá spojen s každoroční obnovou světa. Průběh prvotního svátku je spojen s obřadem, ve kterém lidé poukazovali na svou závislost na přírodě a odkrývali vztah k přírodnímu a kosmickému řádu. Během oslav se projevovala zvýšená sounáležitost lidí a vzájemná solidarita.⁶⁰ Tato dobročinnost se odvíjí od původního děje, ve kterém svatá rodina přespává v chlévě a dostává dary. Solidarita je během vánočních svátků dochována dodnes, Vánoce tedy mají i funkci sociální. Neomezuje se však pouze na lidi. Jistě si vzpomenete na Kytici Karla Jaromíra Erbena a baladu Štědrý den, kde autor jmenuje, co za svou roční službu dostávají hospodářská zvířata na Vánoce. Lidem je v tomto období líto sociálně slabých a nemocných, a proto někteří přispívají různými způsoby, aby takovým lidem pomohli.

K vánočnímu času dříve patřilo především pokání. Tento výraz se dnes již téměř nepoužívá. Nevymizelo ale jenom slovo, nýbrž i koncept samotný. Pokání znamená uvědomění si vlastních chyb, prohřešků a nedostatků a ochotu za provinění platit.⁶¹ Toto vymezení pojmu zároveň charakterizuje i jeho funkcí - lidé měli za úkol vyříkat se ze svých hříchů, poučit se a případně si i odpustit. Jelikož dřívější společnost byla především zemědělská, měli lidé čas o sobě přemýšlet především v zimě, kdy neměli tolik práce a v tomto období se stávali ukázněnějšími. Docházelo k pokání a lidé se duchovně připravovali na druhé (hned po Velikonocích) nejvýznamnější svátky roku. Přípravné období, které předchází Vánocům, bylo dobou adventní.

59 WATTS, Alan W. Mýtus a rituál v křesťanství. 1. vyd. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1995.

ISBN 80-85880-09-1. S. 81, 82.

60 FROLEC, Václav. Vánoce v české kultuře. 3. vyd. Praha: Vyšehrad, 2001. ISBN 80-7021-511-9. S. 17, 18.

61 LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Čtvero ročních dob v lidové tradici. Praha: Petrklíč, 2007. ISBN 978-80- 7229-171-7. S. 95.

(30)

3.1.1 Advent

Slovo „advent“ je odvozeno z latinského slova „adventus“, které znamená příchod, a označuje období čtyř neděl před Vánoci (přesněji 22 - 28 dní). Křesťané, tedy i česká kultura, v této době připomínají příchod Spasitele v podobě narození Božího syna Ježíše Krista. Na adventní čas byla podle křesťanství předepsána újma v podobě půstu, který měl plnit očistnou funkci. Během tohoto půstu měla být dodržována zdrženlivost v jídle, pití, hlučné zábavě⁶², ale také měla být dodržována sexuální abstinence, docházelo tedy k regeneraci těla i ducha. K tomu také patřilo hluboké zbožné rozjímání v kostelích.

Ve středověku šla církev dokonce tak daleko, že v adventním období zakázala i manželské obcování. Sňatky se v tomto období též nesměly uzavírat. Výjimkou mohl být pouze biskupský dispens v případě, že nevěsta by bez brzké svatby například přišla do hanby, ale taková svatba se pak musela obejít bez veselí, hudby, tance a hostiny. Je třeba zdůraznit, že adventní doba půstu nebyla jen obdobím odpírání. Zábava nebyla striktně zakázána, jen musela být tišší a přesouvala se do soukromí.⁶³

Půst v dnešní době dodržují snad jen ortodoxní křesťané. Většinová část společnosti, která se podle sčítání lidu hrdě hlásí k ateismu, aniž by si byla vědoma skutečného významu tohoto pojmu, v běžném životě dodržuje maximálně půst na Štědrý den. A jeho význam? Úsměvná touha vidět „zlaté prasátko“.

V adventním období se ve většině rodin zapalují adventní věnce, které se před první adventní nedělí kupují nebo vyrábějí. Tento věnec obsahuje čtyři svíčky, většinou červené (církev používá svíce fialové barvy, jež jsou symbolem důstojnosti a pokání), které se postupně zapalují. První adventní neděli se zapálí první a další neděle se k ní zapalují další. Tento zvyk je starý dva tisíce let a nepřímo navazuje na židovskou tradici svátku světel – Chanuky. Tradiční rozložení svící, světla Božího, je do čtverce. Pouze toto uspořádání odkazuje k motivu kříže. Moderní věnce, jejichž autoři si se starou symbolikou nelámou hlavu a osazují věnce jiným počtem svíček, jsou typickým příkladem toho, jak to vypadá, když se tradice transformuje ve zboží.

S tím souvisí příchod adventu, který každoročně zažíváme ve městech. Města se předhánějí v co nejlepší a nejopulentnější výzdobě, čímž jdou proti křesťanské

62 LANGHAMMEROVÁ, J., pozn. 61, s. 96.

63 VAVŘINOVÁ, Valburga. Průvodce svátečním časem. 1. vyd. Úvaly: Albra, 2010. ISBN 978-80-7361- 074-6. S. 8.

(31)

umírněnosti charakteristické pro advent. Tato vánoční výzdoba začíná svítit právě první adventní neděli. Rozsvěcí se ozdobený vánoční strom a také ozdoby na lampách. Toto společné slavnostní rozsvěcení plní v daném společenství sdružovací funkci. Lidé se setkají, pohovoří, popíjí, neboť při slavnostním rozsvěcení stromků se mnohdy konají i vánoční trhy, nebo jsou k dispozici stánky, ve kterých se dá koupit svařené víno, punč a další občerstvení. I v tomto případě je vidět, že stará tradice společných pobožností v závěrečné části roku v lidech setrvává. Nesetkávají se v kostele ke společné modlitbě, přesto mají zájem strávit čas pospolu.

Nedílnou součástí adventu jsou nejrůznější charitativní akce spojené s předvánoční solidaritou. „Nemyslete jenom na sebe alespoň o Vánocích,“ zaznívá v různých obměnách z reklamních ploch, sdělovacích prostředků a internetu. Například Nadační fond Hanky Kynychové pořádá adventní charitativní koncerty ve městech, kde se nacházejí dětské domovy zapojené do projektu Hejbejte se a zpívejte s Hankou Kynychovou. Součástí programu jsou pěvecká a taneční vystoupení českých umělců, a také vystoupení dětí z dětských domovů.

Byly adventní dny v minulosti něčím výjimečné? Nikoliv. Šlo o všední období, které provázely předvánoční přípravy. Na českém venkově to znamenalo velký úklid (tedy očistnou funkci korespondující s duchovní očistou), nákupy potravin a pečení (konzumační funkce). K mužským předvánočním povinnostem patřilo tradiční sestavování betlémů, uklízení nářadí a celého hospodářství (i muž měl za úkol plnit očistnou funkci) a různé tělesně náročnější přípravy.⁶⁴ Dnes se dodržuje především velký úklid a v některých místech také dochází k tradiční stavbě betlému, na kterou se zaměříme později. V průběhu adventu se i dnes dodržují různé předvánoční tradice, mezi které patří především svátek svaté Barbory, Mikuláše a Lucie. Těmto svátkům se budeme nyní věnovat blíže.

3.1.2 Barbora

Svátek svaté Barbory je obecně dodržovanou tradicí, která se slaví 4. prosince. Pro tento den je odpradávna zvykem, že ženy dávají větvičku třešně (barborku) do vody, a tato větvička má do Vánoc vykvést. V dřívějších dobách se věřilo, že když vykvete, je to znamení blízké svatby v domě. Z tohoto důvodu ji děvčata dobře opečovávala, aby se

(32)

v následujícím roce vdala.⁶⁵ V tomto případě je smyslem zvyku předvídání budoucnosti.

Mnohdy si dívky barborku i schovávaly, protože podle tradice neměla vykvést nepoctivé dívce, a proto se bály ostudy. Některá děvčata trhala i více větviček a pojmenovala je po nápadnících. Větvička, která jako první vykvetla, byla vítězstvím daného nápadníka.

V současné době dávají barborky do vody i vdané ženy a větvička slouží jako ozdoba, plní tedy jen dekorativní funkci. Používají se nejen třešňové větvičky⁶⁶, ale i snítky zlatého deště a ovocných stromů.

V lidové tradici se v předvečer svátku konaly pochůzky Barbor v maskách. Tyto návštěvy měly navodit atmosféru pokání za spáchané hříchy a moralizovat. Barbory děti zkoušely, trestaly, nebo odměňovaly a dodnes se v některých oblastech tento zvyk dodržuje.⁶⁷ Dnes jde jen v omezené míře o morální funkci, jde spíše jen o obdarovávání, pokud tato tradice vůbec přetrvává. Většinou obdarovává v předvečer svého svátku jen Mikuláš a někde už ani jeden z nich. Podle tradice byly Barbory oblečené do bílého roucha, protože bílá barva symbolizuje panenskou čistotu. Pro hodné děti nosily v jedné ruce košík s ovocem a pro zlobivé měly v druhé ruce metlu. Na svůj příchod upozorňovaly buď hlasitým tlučením, nebo jen potichu vešly dovnitř.⁶⁸ Vzhledem k tomu, že je svátek svaté Barbory dva dny před Mikulášem, tyto svátky se více méně propojily a více se oslavuje Mikuláš, který plně převzal obdobné zvyky a nadělování dárků dětem. Přesto v některých oblastech např. v Porýní dodnes svatá Barbora pomáhá Mikuláši rozdávat dětem dárky.

3.1.3 Mikuláš

Svátek svatého Mikuláše (6. prosince) je v adventním čase nejvýznamnějším svátkem. U tohoto svátku opět zůstalo zachováno staroevropské počítání začátku dne, proto se Mikuláš slaví v předvečer, tedy již 5. prosince.

Na rozdíl od ostatních tradic vzešlých z lidových představ představuje Mikuláš historickou osobu světce z dob počátků křesťanství. Původně se věřilo, že Mikuláš sestupuje z nebe na zem, obchází lidská obydlí a rozděluje dárky.⁶⁹ Oslava svátku svatého

66 ŠOTTNEROVÁ, Dagmar. Lidové tradice: původ lidových tradic, zvyky, pověry, pranostiky, říkadla a hry. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2009. ISBN 978-80-7346-096-9. S. 110, 111.

68 ŠOTTNEROVÁ, D., pozn. 66, s. 110.

69 VAVŘINOVÁ, Valburga. Malá encyklopedie Vánoc. 3. vyd. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-7277-132-9.

S. 42.