Pěstounská péče

(1)

Pěstounská péče

Diplomová práce

Studijní program: N7508 – Sociální práce Studijní obor: 6731T012 – Sociální práce Autor práce: Bc. Zdeňka Cermanová Vedoucí práce: PhDr. Alena Dědečková

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Děkuji vedoucí mé diplomové práce, paní PhDr. Aleně Dědečkové, za cenné rady a připomínky k mé diplomové práci, především za její vstřícnost a laskavý přístup. Také děkuji Ing. Lucii Libichové za odbornou pomoc při statistickém zpracování získaných dat.

Velice děkuji své rodině za nesmírnou podporu během tvorby této diplomové práce, které si velmi vážím.

Datum:

Podpis:

(6)

Název diplomové práce: Pěstounská péče

Jméno a příjmení autora: Bc. Zdeňka Cermanová

Akademický rok odevzdání diplomové práce: 2015/2016 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Alena Dědečková

Anotace:

Diplomová práce se zabývá pěstounskou péči z pohledu veřejnosti. Cílem práce je zjistit názor veřejnosti na pěstounskou péči, její míru informovanosti o pěstounské péči a nejčastější motivaci stát se pěstounem. Pěstounská péče a celkově celá náhradní rodinná péče je v současné době velmi diskutovanou oblastí zejména v důsledku nových legislativních změn.

Úkolem této práce je prozkoumat, zda jsou podmínky pěstounské péče nastaveny tak, aby dostatečně motivovaly potencionální pěstouny, a zda není jednou z překážek zájmu o pěstounskou péči nedostatečná informovanost široké veřejnosti.

V teoretické části práce jsou vymezeny základní pojmy z oblasti náhradní rodinné péče, podrobněji péče pěstounské, včetně stručného popisu její historie a teoretických východisek.

S ohledem na téma práce je také vymezen psychologický pojem motivace, včetně výčtu možných motivů náhradních rodičů. Obsahem empirické části je kvantitativní výzkum názorů veřejnosti na pěstounskou péči, která je zastoupena občany Šluknovska, na základě kterého mohly být ověřeny stanovené hypotézy, zodpovězeny výzkumné otázky a společně s teoretickými východisky splněn hlavní cíl práce.

Klíčová slova: pěstoun pečující, pěstoun v evidenci, pěstounská péče, informovanost, motivace

(7)

Title of the diploma thesis: Foster Care Author: Bc. Zdeňka Cermanová

Academic year of the diploma thesis submission: 2015/2016 Supervisor: PhDr. Alena Dědečková

Abstract:

The key topic of my Thesis deals with a foster care system viewed by public. My aim is to point out the public`s opinion on foster care, its awareness concerning foster care and the most common motivation to become a foster parent. Foster care has been a crucial area to be discussed thanks to a new legislation. The main focus is to investigate foster care conditions, which should be motivating for potential foster parents, and to find out whether there is enough information with regard to foster care.

The theoretical part involves the basic terminology concerning spare family care, foster care, including its history and theoretical solutions. I also focus on a psychological term of motivation including the amount of foster parents` motives. The empirical part is the quantitative survey realized in the region of Sluknov which helps to verify my hypothesis, to find valid answers to research questions and together with theoretical solutions to fulfil the key aim of this Thesis.

Key terms: a foster parent taking care of, a foster parent in evidence, foster care, awareness, motivation

(8)

Obsah

Seznam tabulek ...9

Seznam grafů...10

Úvod...11

Teoretická část...13

1 Náhradní rodinná péče...13

1.1 Pojem rodina a její funkce...13

1.2 Péče jiné fyzické osoby než rodiče...15

1.3 Osvojení...15

1.4 Poručenství s péčí...16

1.5 Pěstounská péče...16

2 Pěstounská péče...17

2.1 Historie pěstounské péče...17

2.2 Aktuální právní úprava pěstounské péče...20

2.3 Současné pojetí pěstounské péče...21

2.3.1 Základní teze náhradní rodinné péče...22

2.4 Teoretické zakotvení pěstounské péče...23

2.5 Základní podmínky pěstounské péče...25

2.6 Tradiční pěstounská péče...26

2.6.1 Předpěstounská péče...27

2.7 Pěstounská péče na přechodnou dobu...27

2.8 Dávky pěstounské péče...29

2.8.1 Odměna pěstouna...30

2.8.2 Příspěvek na úhradu potřeb dítěte...30

2.8.3 Příspěvek při převzetí dítěte do pěstounské péče...31

2.8.4 Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla...32

2.8.5 Příspěvek při ukončení pěstounské péče...32

3 Motivace...33

3.1 Vymezení pojmu motivace...33

3.1.1 Faktory ovlivňující motivaci...34

3.1.2 Potřeby...35

3.2 Motivy pro náhradní rodičovství...36

3.2.1 Motivy veřejné...36

3.2.2 Motivy neveřejné...39

4 Zdroje informací...42

4.1 Vymezení pojmu...42

4.2 Veřejné zdroje informací...43

Empirická část...46

5 Projekt výzkumu...46

5.1 Předmět a cíl výzkumu...47

5.1.1 Výzkumné otázky...47

5.2 Hypotézy...47

5.3 Metodika výzkumu...48

5.4 Vybrané techniky...48

5.5 Charakteristika výzkumného vzorku...49

5.5.1 Šluknovsko...51

5.6 Organizační a personální zabezpečení výzkumu...52

(9)

6 Prezentace výzkumného zjištění...53

6.1 Prezentace a interpretace získaných dat...53

6.1.1 Statistické vyhodnocení odpovědí respondentů a hypotéz...56

7 Diskuse...88

8 Závěr...91

8.1 Navrhovaná opatření ...91

8.2 Naplnění cílů diplomové práce ...93

Seznam použitých zdrojů...97

Seznam příloh...101

(10)

Seznam tabulek

Tabulka č. 1: Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte podle věku za kalendářní měsíc Tabulka č. 2: Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte podle stupně závislosti a věku dítěte Tabulka č. 3: Poměry žen a mužů v populaci v ČR k 31. 12. 2014 a počty respondentů Tabulka č. 4: Věkové složení respondentů podle pohlaví

Tabulka č. 5: Vzdělání respondentů podle pohlaví Tabulka č. 6: Četnosti odpovědí na otázku č. 1

Tabulka č. 7: Sloučené odpovědi pro χ2 test o nezávislosti k otázce č. 1 Tabulka č. 8: Četnosti odpovědí na otázku č. 1 podle pohlaví

Tabulka č. 9: Výsledky χ2 testu u otázky č. 1

Tabulka č. 10: Četnosti odpovědi na otázku č. 2 podle pohlaví Tabulka č. 11: Výsledky χ2 testu u otázky č. 2

Tabulka č. 12: Četnosti odpovědi na otázku č. 3 podle pohlaví

Tabulka č. 13: Četnosti zdrojů informací podle odpovědí na otázku č. 4 Tabulka č. 14: Četnosti odpovědi na otázku č. 5 podle pohlaví

Tabulka č. 15: Výsledky χ2 testu u otázky č. 5

Tabulka č. 24: Četnosti odpovědi na otázku č. 10 podle pohlaví Tabulka č. 25: Četnosti odpovědi na otázku č. 11 podle pohlaví Tabulka č. 26: Četnosti odpovědi na otázky č. 10 a 11

(11)

Seznam grafů

Graf č. 1: Složení respondentů podle věku - absolutně Graf č. 2: Složení respondentů podle vzdělání - absolutně Graf č. 3: Odpovědi respondentů na otázku č. 1 podle věku Graf č. 4: Odpovědi respondentů na otázku č. 2 podle věku Graf č. 5: Odpovědi respondentů na otázku č. 3 podle věku

Graf č. 6: Četnosti jednotlivých zdrojů informací podle odpovědí na otázku č. 4 Graf č. 7: Odpovědi respondentů na otázku č. 5 podle věku

Graf č. 8: Odpovědi respondentů na otázku č. 6 podle věku Graf č. 9: Odpovědi respondentů na otázku č. 7 podle věku Graf č. 10: Odpovědi respondentů na otázku č. 8 podle věku Graf č. 11: Četnosti odpovědí na otázku č. 9 bez rozdílu pohlaví Graf č. 12: Odpovědi respondentů na otázku č. 9 podle věku Graf č. 13: Četnosti odpovědí na otázku č. 10

Graf č. 14: Odpovědi respondentů na otázku č. 10 podle věku Graf č. 15: Četnosti odpovědí na otázku č. 11

Graf č. 16: Odpovědi respondentů na otázku č. 11 podle věku Graf č. 17: Odpovědi respondentů na otázku č. 12 podle věku Graf č. 18: Odpovědi respondentů na otázku č. 13 podle věku

(12)

Úvod

Rodina je považována za základ státu, a proto je prioritním zájmem státu o rodinu pečovat. Nejvýznamnějším členem rodiny s ohledem na budoucnost společnosti je dítě, ale ne každé dítě má štěstí vyrůstat v harmonickém prostředí či dokonce ve vlastní biologické rodině, v takovém případě je zájmem státu nalézt pro takto ohrožené děti alternativní řešení.

Základní strategií na ochranu ohroženého dítěte je institut náhradní rodinné péče, který má s ohledem na nezastupitelnou úlohu rodiny pro zdravý vývoj dítěte vždy přednost před péčí ústavní. Aby náhradní rodinná péče včetně péče pěstounské plnila zamýšlený účel, musí stát správně nastavit její podmínky. Původním úmyslem poslední legislativní změny při zavedení pěstounské péče na přechodnou dobu bylo zrušení kojeneckých ústavů. Tento úmysl se však zatím nenaplnil. Stala se chyba v nesprávně nastavených podmínkách, které nové potencionální pěstouny nedostatečně motivují, nebo je problém v nedostatku informací? Co je vlastně nečetnější motivací pěstounů k tomu, aby se jimi staly? Co si vůbec o pěstounské péči myslí široká veřejnost? Odpovědi na všechny tyto otázky se pokusíme získat prostřednictvím výzkumu, který je součástí této práce.

Práce se zabývá pěstounskou péčí, jako jednou z forem náhradní rodinné péče, z pohledu veřejnosti, a zkoumá její názor. Cílem práce je tedy zjistit názor veřejnosti na pěstounskou péči, míru její informovanosti o této formě náhradní rodinné péče a také motivaci vedoucí k rozhodnutí stát se pěstounem.

Práce je členěna na teoretickou a empirickou část, přičemž jednotlivé části jsou strukturovány do kapitol a podkapitol. První kapitola se zabývá všemi typy náhradní rodinné péče v obecné rovině a vymezuje základní pojmy této oblasti včetně vymezení pojmů rodina, která je právě pěstounskou péčí alternována. Předmětem druhé kapitoly je již samotná pěstounská péče. Pro ucelenější pohled je v této kapitole nejprve stručně popsána historie pěstounské péče, navazuje aktuální právní úprava a její aktuální pojetí. Pro zdůraznění významu pěstounské péče jsou dále uvedena její některá teoretická východiska, ze kterých lze vyvodit nezastupitelnou úlohu rodiny pro zdravý vývoj dítěte, kterou náhradní rodinná péče ve vztahu k ohroženým dětem plní. V závěru druhé kapitoly jsou podrobněji popsány podmínky pěstounské péče vymezené legislativou, včetně všech druhů dávek, kterými stát zabezpečuje finanční podporu pečujícím osobám.

(13)

S ohledem na dílčí cíl práce se třetí kapitola věnuje pojmu motivace. Ve svém úvodu obecně popisuje pojem motivace a současně se zabývá faktory, které motivaci ovlivňují.

Navazuje podkapitola s popisem motivů pro náhradní rodinnou péči, ve které je každý z uvedených motivů podrobněji rozebrán. Vzhledem k tomu, že motivaci stát se pěstounem ovlivňuje mimo jiné také míra informovanosti, která je dalším dílčím cílem práce, jsou obsahem navazující podkapitoly zdroje informací dostupné široké veřejnosti.

Na praktickou část navazuje část empirická, jejímž obsahem je samotný kvantitativní výzkum. Objektem výzkumu je široká veřejnost, v zastoupení občanů Šluknovska, jejíž názor je předmětem práce, včetně zjištění její míry informovanosti o podmínkách pěstounské péče a nejsilnějšího motivu stát se pěstounem. Součástí této kapitoly je i popis regionu Šluknovsko včetně výčtu jeho jednotlivých obcí. Samotný výzkum je prezentován prostřednictvím statisticky vyhodnocených dat včetně ověření stanovených hypotéz. Z výsledků výzkumu vyplynulo několik navrhovaných opatření, které jsou uvedeny v závěru práce, jejíž součástí je i porovnání výsledků provedeného výzkumu s výsledky výzkumu spolku Středisko pro náhradní rodinnou péči.

Významným impulzem ke zvolení tématu diplomové práce byla skutečnost, že autorka práce pracuje v oblasti nepojistných sociálních dávek, včetně dávek pěstounských a chtěla prostřednictvím své diplomové práce nahlédnout za hranici své profese a poznat pěstounskou péči z jiného úhlu pohledu než z pohledu výplat sociálních dávek.

(14)

Teoretická část

1 Náhradní rodinná péče

Pojem náhradní rodinná péče definoval Klimeš (2002, s. 4) jako „souhrnné označení pro všechny druhy nekolektivní péče o děti, o které se z nejrůznějších důvodů nemohou starat biologičtí rodiče“. Dítě je chápáno jako bio-psycho-sociální bytost se svými bio-psycho-sociálními potřebami, které v lepším případě od jeho narození uspokojují jeho vlastní biologičtí rodiče. Bohužel však stále nastávají situace, kdy se rodiče z nejrůznějších důvodů nemohou, nechtějí či neumějí o své děti starat a mnohdy je i opouštějí. Dítě se tak stává sociálně osiřelým a nezbývá jiná možnost, než aby společnost tento handicap kompenzovala institutem náhradní rodinné péče (Bubleová aj. 2011, s. 8-9).

Bubleová aj. (2011, s. 37) dále definuje náhradní rodinnou péči jako formu péče o dítě, které vychovávají jiné osoby než biologičtí rodiče, a to v prostředí nejvíce podobnému životu v přirozené rodině, přičemž má náhradní rodinná péče přednost před ústavní výchovou. Dítě lze do náhradní rodinné péče svěřit pouze na základě rozhodnutí soudu konkrétní fyzické osobě. Systém náhradní rodinné péče rozlišuje 4 typy – péče jiné fyzické osoby než rodiče, osvojení (adopce), poručenství s péčí a pěstounskou péči.

Systém náhradní rodinné péče prošel v nedávné době formální i legislativní úpravou, a to zejména přechodem rodinného práva do nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) účinného od 1. 1. 2014 a úpravou systému pěstounské péče zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů účinných od 1. 1. 2013, jejíž podstatou je zejména zavedení institutu profesionální pěstounské péče, tzv. pěstounů v evidenci.

Chceme-li se dále detailněji zabývat náhradní rodinnou péči, bude nejprve potřeba vymezit pojem rodina a její funkce v současné společnosti, abychom vyzdvihli význam a důležitost institutu náhradní rodinné péče ve všech jejích formách.

1.1 Pojem rodina a její funkce

Do osobní identity každého člověka patří příslušnost k určité rodině. Rodina je tím nejpřirozenějším prostředím pro výchovu každého dítěte, ať se jedná o rodinu biologickou či

(15)

náhradní, a její pozitivní vliv na vývoj každého dítěte, uvažujeme-li o bezproblémově fungující rodině, je nepopiratelný.

Na rodinu můžeme nahlížet pohledem různých vědních disciplín či paradigmat. Pojem rodina však není možné jednoznačně definovat. V odborné literatuře lze nalézt definice opírající se o příbuzenství vzniklé sňatkem nebo narozením dětí. V nejužším pojetí je rodina definována jako „původní a nejdůležitější společenská skupina a instituce, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou. Jejími hlavními funkcemi je nejen reprodukce trvání lidského biologického druhu, výchova, respektive socializace potomstva, ale i přenos kulturních vzorů a zachování kontinuity kulturního vývoje“ (Hartl, Hartlová 2004, s. 940-941).

V současné společnosti by bylo přiměřenější mluvit spíše o rodinném soužití lidí, jehož jádrem je citová vazba mezi nimi. Existují v ní různorodá rodinná soužití, různého seskupení, partnerů opačného či stejného pohlaví, či rodinná soužití, ve kterých žije jen jeden dospělý s dítětem či dětmi, jejichž poutem je pouze rodičovství. Rodičovství je ale možné ve své podstatě pokládat za významnější pouto než partnerství, neboť biologické rodičovství nelze zrušit, je oproti partnerskému svazku definitivní (Matoušek, Pazlarová 2010, s. 13).

Až do 18. století byla rodina považována za natolik samozřejmé prostředí, že se o jejím významu nevedly téměř žádné diskuse. Rodina zajišťovala své členy zejména po finanční, výchovné či vzdělávací stránce, poskytovala jim péči v době nemoci nebo stáří. Žít mimo rodinu v této době znamenalo, dostat se na okraj společnosti. V současnosti plní rodina zejména funkci podpůrně socializační prostřednictvím výchovy dětí, vztahovou podporu dospělých členů a ekonomickou podporu všech svých členů. Bylo podniknuto mnoho pokusů vychovávat děti mimo rodinné prostředí, ale tyto pokusy jen potvrdily, že rodina je v této funkci nenahraditelná. V odborné literatuře (Langmeier, Matějček 2011) a (Matějček, Bubleová, Kovařík 1997) jsou popisovány nepříznivé účinky ústavní výchovy na děti, které se projevují například jejich vysokou trestnou činností, neschopností vcítit se do druhých lidí, špatnou orientací v interpersonálních vztazích, morálních hodnotách či hodnotových dilematech nebo neschopností řešit konflikty bez agresivity, čímž se tyto děti stávají horkými kandidáty na téměř všechny způsoby sociálního selhání (Matoušek, Pazlarová 2010, s. 14).

(16)

1.2 Péče jiné fyzické osoby než rodiče

Prvním z institutů náhradní rodinné péče je svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče, který je legislativně řešen v § 953 až § 957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tento typ péče přichází v úvahu, kdy se biologičtí rodiče o dítě z různých důvodů nestarají a o dítě nemůže osobně pečovat ani žádný z poručníků, přičemž nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení, a vždy má přednost před péčí v ústavní výchově. V souladu s občanským zákoníkem dává soud při výběru vhodné osoby vždy přednost příbuzné osobě či osobě dítěti blízké, ke které má vytvořen citový vztah. Z toho vyplývá, že dítě zpravidla zůstává v prostředí jemu blízkém, což je značnou výhodou této formy péče a koresponduje s její základní podmínkou, kterou je zájem dítěte. Současně platí, že tato osoba se svěřením dítěte do své péče souhlasí a musí poskytovat záruku zdárné výchovy svěřeného dítěte.

Proces svěření dítěte do péče jiné osoby je zahájen buď podáním návrhu k soudu osobou, která chce dítě do péče svěřit, nebo bez návrhu na základě podnětu obce s rozšířenou působností, s čímž koresponduje výslovná podmínka, že osoba musí se svěřením dítěte do své péče souhlasit. Pokud je dítě svěřeno do péče jiné osoby než rodiče, vyživovací povinnost rodičů trvá a rodičovská zodpovědnost je omezena soudem, přičemž soud při svém rozhodování vždy vymezí osobám, kterým dítě do výchovy svěřuje, rozsah jejich práv a povinností vůči dítěti (Bubleová aj. 2011, s. 42-43).

1.3 Osvojení

Pokud se dítě ocitne mimo vlastní rodinu, která v jeho péči z různých důvodů selhala, je pro něj vždy nejšetrnějším řešením, pokud zůstane v okruhu svých příbuzných či blízkých.

Není-li to možné, přichází v úvahu další institut náhradní rodinné péče, kterým je osvojení (adopce), též právně upraveném v občanském zákoníku. Osvojení se zásadně liší od předchozí formy péče, a to v tom ohledu, že osvojitelé, kterými mohou být manželé i jednotlivci, přijímají opuštěné dítě za vlastní a mají k němu stejná práva a povinnosti, jako by byli jeho rodiči biologickými. Vzniká nový právní i rodinný vztah roven vztahu mezi dětmi a biologickými rodiči, přičemž vzájemná práva mezi osvojencem a jeho původní rodinou zanikají. Smyslem osvojení je získání stabilního prostředí a bezpečného rodinného zázemí, které se nejvíce podobá životu v přirozené rodině (Bubleová aj. 2014, s. 6-7).

(17)

O osvojení rozhoduje soud na návrh osvojitele a během tohoto procesu posuzuje plnění podmínek osvojitele či osvojitelů, které vymezuje zákon, a také podmínky pro osvojení dítěte.

Od účinnosti nového občanského zákoníku rozlišujeme pouze osvojení zletilého a nezletilého dítěte.

1.4 Poručenství s péčí

Dalším typem náhradní rodinné péče je poručenství s péčí. Novela občanského zákoníku ovlivnila také tento institut, který je v mnoha detailech podoben pěstounské péči. Základní podmínkou poručnictví je, že poručníka dítěti ustanoví soud, a to v případě, že jeho rodiče zemřeli či byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo jim byl pozastaven výkon rodičovské zodpovědnosti anebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Poručník, který o dítě osobně pečuje, má z hlediska sociálních dávek stejné postavení jako pěstoun, v opačném případě vykonává pouze funkci zákonného zástupce dítěte, ale ani v jednom případě nevzniká mezi dítětem a poručníkem poměr, jako mezi rodiči a dětmi (Bubleová aj. 2013, s. 7).

Poručník je velmi často ustanovován dětem, pro které se zejména z důvodu vyššího věku či postižení, nenajde osvojitel, přičemž je tento jev naprosto přirozený, neboť zájemci o osvojení jsou limitováni svými schopnostmi a možnostmi. Soud při jeho volbě dává přednost doporučením rodičů, pokud je tato volba v souladu se zájmy dítěte, pokud takové doporučení chybí, nejbližší volbou jsou příbuzní nebo osoby blízké, přičemž to mohou být i manželé. Není-li takových osob, může jím být ustanovena jiná fyzická osoba, a pokud nelze fyzickou osobu ustanovit, pak jím soud ustanoví orgán sociálně-právní ochrany dětí. Plnění jeho funkce je velmi úzce spjata se soudem, neboť poručník odpovídá soudu za její plnění a je pravidelně soudem kontrolován. Kontrola se týká nejen úkonů péče o dítě, ale také správy majetku dítěte. Shodně s pěstouny poručníci s péčí uzavírají s obecním úřadem obce s rozšířenou působností, krajským úřadem či pověřenou osobou dohodu o výkonu péče, ve které jsou vymezeny podrobnosti ohledně výkonu práv a povinností pečujících osob (Bubleová aj. 2013, s. 7-8).

1.5 Pěstounská péče

Čtvrtou formou náhradní rodinné péče je péče pěstounská, kterou se budeme podrobněji zabývat v následující kapitole.

(18)

2 Pěstounská péče

Z hlediska počtu dětí, u kterých je realizována, zaujímá pěstounská péče druhé místo ze všech základních forem náhradní rodinné péče. První místo stále zaujímá osvojení, které je s pěstounstvím v počtu svěřených dětí v poměru 2:1, což znamená, že jedna třetina dětí svěřených do náhradní rodinné péče je v péči pěstounů. Přestože je osvojení nejvyšší formou náhradní rodinné péče, není pro všechny děti tím pravým řešením. V případech, kdy rodiče s osvojením nesouhlasí a jejich zájem o dítě trvá, byť se o něj z jakéhokoliv důvodu nestarají, je právě pěstounská péče tím dalším nejpřijatelnějším řešením. V situaci, kdy by pěstounská péče neexistovala, ani žádná její alternativa, musely by tyto děti zůstávat v ústavní péči, byť by byly pro umístění do náhradní rodinné péče vhodné, ale právně neumístitelné (Gabriel, Novák 2008, s. 46).

2.1 Historie pěstounské péče

Krátce se ohlédneme za historií péče o odložené děti a za historickými předchůdci pěstounské péče, abychom získali kompaktní pohled pro komparaci se současnou podobou pěstounské péče a postojů společnosti k opuštěným dětem a mohli tak učinit ucelenější závěry.

Snaha pomoci odloženým, osiřelým, opuštěným či nechtěným dětem má své kořeny již v nejstarších antických dobách. Každá doba měla svá řešení, některá byla k dětem příznivější, jiná méně. Například ve starém Egyptě nebylo možné beztrestně zabít dítě, ve Spartě vyrůstaly osiřelé děti na náklady státu spolu s ostatními dětmi a taktéž v Athénách byla výchova sirotků finančně zajišťována státem, ale paradoxně byly opuštěné děti veřejně odkládány a ten, kdo se jich ujal, mohl z nich učinit otroka. Velký vliv na zlepšení systému péče o osiřelé děti mělo probouzející se křesťanství, které má své ideje lásky k bližnímu a milosrdenství (Gabriel, Novák 2008, s. 10-12).

Symbolem středověku byla silná moc církve a právě církev téměř výlučně zakládala útulky pro opuštěné děti či nalezence. Velmi často byly různé ústavy budovány při klášterech.

Smolíková (2014, s. 15) uvádí, že v průběhu 18. století se začal pod vlivem různých myslitelů uplatňovat citlivější přístup v péči o osiřelé děti, a to zejména kvůli vysoké úmrtnosti dětí v ústavech či nalezincích, a právě v této době prvně zaznamenáváme silnější společenský

(19)

požadavek na systematickou a organizovanou péči o osiřelé děti, podobnou péči pěstounské a ústavní. Mnohými odborníky je považován za předchůdce pěstounské péče institut kojných a také nalezince. Kojné byly často najímány šlechtickými rodinami a bohatými měšťany, a to v jejich případě výhradně k ulehčení šlechtičnám či bohatým měšťanským paničkám při péči o malé děti, ale také existovaly kojné, které pracovaly za úplatu v nalezincích, a již tenkrát byly nazývány pěstounkami. Pěstounství vykonávaly zejména téměř nemajetné ženy, pro které byl i malý příspěvek dobrou alternativou výdělku, přičemž se dětem v jejich péči nedostávalo odpovídajícího rodinného zázemí, neboť neměly čas, podmínky, schopnosti ani motivaci se o svěřené dítě starat.

V českých zemích se vznik prvních nalezinců a sirotčinců datuje na první polovinu 17. století, přičemž prvním nalezincem u nás byl tzv. Vlašský špitál v Praze, který tomuto účelu sloužil celých 200 let, a jeho následovníkem byla porodnice a nalezinec při kostele sv. Apolináře. Opuštěné děti do 6 let byly buď umístěny do pěstounské péče, nebo zůstaly v sirotčinci, po dovršení 6 roku byly děti v pěstounské péči obvykle vráceny do ústavu.

Institut domovského práva zaručoval osiřelým či opuštěným dětem zaopatření v domovské obci. Obec byla povinna přijmout takové dítě a postarat se o něj. Velkým problémem bylo financování jejich další péče, a to se projevovalo i vysokou úmrtností a neutěšenými poměry v pěstounských rodinách. Základní právní úpravou náhradní rodinné péče u nás byl obecný zákoník občanský z roku 1811, který platil s drobnými změnami až do roku 1950, a zahrnoval také pěstounskou péči. Tento zákoník stanovil obci povinnost opatrovat chudé, pokud není jiných osob, a spočívala v závazku obce dávat ji výživu, péči při nemoci a výchovu.

Významným právním aktem byl chudinský zákon z roku 1868, který položil základy sociálně-právní ochrany dětí. Na počátku 20. století byla péče o opuštěné děti značně závislá na dobrovolných spolcích, často náboženských. Zásadní význam v oblasti státní péče o osiřelé děti měl Zemský výbor pro děti a mládež v Čechách, který byl zřizovatelem sirotčího fondu.

Postupně vznikaly Okresní komise pro péči o mládež v jednotlivých okresech a následně ústřední orgán Česká zemská komise pro mládež při Zemské školní radě, který sdružoval dobrovolníky a řídil činnost okresních komisí (Smolíková 2014, s. 25-27).

V období první republiky byl základním prvkem náhradní rodinné péče institut poručenství, který sloužil k ochraně práv dítěte a k péči o něj konkrétní osobou, a poručník byl, jako je tomu dnes, ustanovován soudem., ale byla umožňována i pěstounská péče. Každý způsobilý občan, až na malé výjimky, měl povinnost poručenství převzít. Poručník musel dbát

(20)

o řádnou výchovu dítěte, spravovat jeho jmění a zastupovat ho. Institut poručenství předpokládal nejen zastupování dítěte, ale i přímou péči o něj, ale nic nebránilo tomu, aby poručník dítě pouze zastupoval, pěstoun o něj pečoval a vychovával ho. Za první republiky bylo několik variant pěstounské péče, jako pěstounská péče nalezenecká, státní pěstounská péče řízená a kontrolovaná úřadem Okresní péče o mládež, pěstounská péče v dětských koloniích a pěstounská péče vzniklá na základě soukromé dohody rodičů a příbuzných dítěte, nejčastěji prarodičů (Gabriel, Novák 2008, s. 15-16).

Za doby druhé světové války se státní instituce ani charitativní organizace pěstounskou péčí nijak zvlášť nezabývaly, existují záznamy například o individuální iniciativě britského úředníka Nicolase Wintona, který se rozhodl prostřednictvím pěstounské péče pomoci ohroženým dětem z židovských rodin protektorátu Čechy a Morava tak, že odvážel židovské děti do Velké Británie, kde byly zcela náhodně umisťovány do tamních rodin do pěstounské péče. Touto iniciativou zachránil 669 dětí, uvádějí Gabriel a Novák (2008, s. 19) ve své publikaci. Podobných iniciativ bylo za války několik. Po válce dostala pěstounská péče a osvojení nový impuls, na území tehdejšího Československa pobývalo mnoho dětí s pohnutým osudem, ty ovšem nenaplňovaly představy budoucích osvojitelů či pěstounů, dominoval zájem spíše o děti zdravé a neproblémové z dobrých vlasteneckých rodin.

V roce 1950 byla pěstounská péče s výjimkou příbuzenské zrušena a k jejímu obnovení došlo až po 23 letech přijetím zákona č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči. V souladu s tímto zákonem bylo možné svěřit dítě do pěstounské péče pouze v případě, kdy nešlo zajistit řádnou výchovu osvojením a ústavní výchova byla nevhodná (Smolíková 2014, s. 57). V období těchto dlouhých 23 let se podařilo uskutečnit několik úspěšných experimentů, mezi něž například patřily SOS dětské vesničky podle rakouského modelu, jejichž činnost coby občanské iniciativy byla v roce 1973 ukončena a převedena pod okresní národní výbory. Dnes se na území ČR nacházejí tři SOS vesničky, a to v Karlových Varech – Doubí, v Brně – Medlánkách a ve Chvalčově (Smolíková 2014, s. 49).

Zákon o pěstounské péči upravoval individuální a kolektivní pěstounskou péči a obsahoval také hmotné zabezpečení dítěte i pečující osob prostřednictvím příspěvku na úhradu potřeb a odměny za výkon pěstounské péče. Do individuální pěstounské péče mohlo být dítě svěřeno fyzické osobě, do společné péče manželům nebo jen jednoho z nich za souhlasu druhého manžela, a to pouze u těch dětí, které potřebovaly dlouhodobou či

(21)

trvalou péči. Kolektivní pěstounská péče mohla být vykonávána ve zvláštních zařízeních zřízených za tímto účelem a spravovaných národními výbory, pod které byly převedeny výše zmíněné SOS vesničky. Pěstounskou péči i ostatní formy náhradní rodinné péče řídily výhradně státní orgány svými byrokratickými předpisy, a to i přes veškerou snahu odborníků o zavedení nového systému náhradní výchovné péče i zdárné úpravy v legislativě (Smolíková 2014, s. 47-55).

Celková změna pojetí pěstounské péče nastala až po listopadových událostech roku 1989.

Bylo zřejmé, že v oblasti náhradní rodinné výchovy je třeba co nejvíce zohlednit zájmy a potřeby dítěte a minimalizovat ústavní výchovu. Pěstounská péče začala být vnímána jako institut, ve kterém je vždy nutné klást důraz na ochranu přirozené rodiny dítěte, přičemž jejím účelem je služba dítěti, jehož přirozená nukleární rodina prochází krizí (Králíčková 2008, s. 310). Základními principy se staly „délka potřeby“ a „dočasnost“ institutu, tzn. že pěstounská péče má trvat pouze tak dlouho, dokud ji dítě potřebuje. Legislativní změna nastala nejprve roku 1998, doplněním zákona o rodině o deklaraci přednosti náhradní rodinné péče před péčí ústavní, následně v roce 2000, kdy nabyl účinnosti zákon o sociálně-právní ochraně dětí, který právní úpravu sjednotil a vypustil podmínku dlouhodobosti pěstounské péče. V roce 2006 byl zaveden nový institut přechodné pěstounské péče, přičemž každá pěstounská péče je považována za přechodný institut, neboť jakmile je to možné, děti se vracejí zpět do své původní biologické rodiny, ale s ohledem na sedmdesátá léta bylo třeba se vymezit vůči vnímání dlouhodobosti pěstounské péče. Přechodná pěstounská péče byla zavedena zejména pro umístění nejmenších dětí jinak umisťovaných v kojeneckých ústavech (Smolíková 2014, s. 56-61). Poslední právní úpravou byla novelizace zákona o sociálně-právní ochraně dětí a nový občanský zákoník. Aktuální právní úpravou se budeme zabývat v následující podkapitole.

2.2 Aktuální právní úprava pěstounské péče

Jak již bylo v předchozí kapitole uvedeno, až do roku 2000 upravoval pěstounskou péči zákon č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči. Řadu let po „sametové revoluci“ panovala snaha inovovat systém pěstounské péče, a to zejména v jeho původní koncepci jako stabilního a dlouhodobého opatření.

(22)

Její zásadní změnu přinesl od 1. dubna roku 2000 zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, který směrem do současnosti prošel několika novelizacemi, přičemž tou nejzásadnější byla novela ve znění zákona 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, účinná od 1. 1. 2014, která ve společnosti vyvolala vypjaté debaty, do které se aktivně zapojil i tehdejší prezident Václav Klaus svým vetováním navrhovaného zákona. Novela zákona mimo jiné přinesla řešení problému vyvolaného zavedením institutu přechodné pěstounské péče, a to konkrétně hmotným zajištěním tzv. profesionálních pěstounů v době, kdy na svěření dítěte čekají. Nově zákon upravuje dávky pěstounské péče, které byly zmiňovanou novelou do zákona přeneseny ze zákona č. 117/1995, o státní sociální podpoře. Dále byla novelou zrušena kolektivní pěstounská péče.

Od 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „NOZ“), do kterého byla právní úprava pěstounská péče přesunuta ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, který byl zároveň zrušen, a tím byla opětovně rodinně právní úprava začleněna do kodexu občanského práva. Podle nové právní úpravy pěstounské péče dle NOZ má tento institut přednost před ústavní výchovou a použije se, když o dítě nemohou pečovat rodiče ani poručník (Smolíková 2014, 57-61).

Pěstounské péče vychází primárně z Ústavy a Listiny základních práv a svobod, dále je právně také upravena v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a též v mezinárodních úmluvách.

2.3 Současné pojetí pěstounské péče

Nemůže-li dítě vyrůstat ve vlastní rodině, ve které nemá z různého důvodu příznivé podmínky pro svůj vývoj, má právo, aby mu byla zajištěna náhradní výchova v prostředí, které se nejvíce podobá životu v přirozené rodině. Pokud se dítě ocitne mimo vlastní rodinu, je prioritním cílem, najít co nejšetrnější řešení. Jednou z forem takové náhradní výchovy je pěstounská péče, u které na rozdíl od osvojení nedochází k přerušení vazby na původní biologickou rodinu, ale naopak vztahy a vazba na původní rodinu je udržována a podporována, pokud není v rozporu se zájmy dítěte. Jejím účelem je zachování základních rodinných vazeb simulací v náhradní rodině nebo vazeb přirozených. Pro děti, které nejsou tzv. „právně volné“, a proto nemohou být osvojeny, bývá velmi často pěstounská péče

(23)

posledním vhodným řešením před výchovou ústavní. Pěstounská péče je forma náhradní rodinné výchovy, která je podporovaná státem, a zabezpečuje kromě výchovy a péče také hmotné zajištění dítěte v pěstounské péči a odměnu těm, kteří o dítě pečují (Vránová 2011, s. 10). Dávky pěstounů jsou jakýmsi poděkováním státu za to, že náklady spojené s péčí a výchovou dítěte nehradí stát, ale pěstoun, a zároveň je dítěti poskytována odpovídající péče v přirozeném rodinném prostředí místo péče ústavní, která je pro zdravý vývoj dítěte tím nejméně vhodným řešením.

Do pěstounské péče mohou být svěřeny děti, které nemají zajištěnu péči rodičů jak dlouhodobě, tak i krátkodobě. Délka pěstounské péče se odvíjí podle potřeby každého konkrétního dítěte, neboť je pojímána jako služba dítěti, a vždy je přednostně sledován zájem dítěte. Do pěstounské péče jsou velmi často umisťovány nejen děti, které nejsou „právně volné“, ale i děti s rizikovou anamnézou a nejistou prognózou, děti s nejrůznějším zdravotním postižením či s tzv. sociálním handicapem ve formě odlišného etnického původu, pro který bývají odmítány při adopci. Velmi často se v praxi objevuje tzv. příbuzenská pěstounská péče, tu vykonávají převážně prarodiče, v menší míře tety a strýcové dítěte a ještě méně starší sourozenci či vzdálenější příbuzní (Nožířová 2012, s. 17). Téma příbuzenské pěstounské péče je v současnosti velmi diskutabilní a existuje mnoho názorů pro i proti.

2.3.1 Základní teze náhradní rodinné péče

Základní teoretická východiska náhradní rodinné péče a tedy i pěstounské péče zformulovala Sobotková a Otčenášková (2013, s. 18-19) na základě názorů dětského psychologa Zdeňka Matějčka ve své publikaci, se kterými na základě svých zkušeností souhlasí. Matoušek zpracoval 3 hlavní teze – teze o stálosti prostředí, teze o biologickém a psychologickém rodičovství a teze o zájmu dítěte.

V první tezi o stálosti prostředí uvádí, že má-li dítě vyrůstat ve zdravou a zdatnou osobnost, má vyrůstat v citově vřelém, vstřícném, přijímajícím a stálém prostředí, základnou dítěte pro budování jeho životní jistoty je jeho přijetí, přičemž jeho životní jistotu podlamuje nestálost prostředí, a všechny formy náhradní rodinné péče mají společný problém krátkodobosti, která neumožňuje uspokojit základní psychickou potřebu otevřené budoucnosti. Se současným trendem profesionální pěstounské péče jsou tyto myšlenky ve značném rozporu, je ale nutné si uvědomit, že v případě krize v rodině dítěte je jim pěstounská péče o mnoho blíže než dysfunkční prostředí vlastní rodiny.

(24)

Ve druhé tezi o biologickém a psychologickém rodičovství Matoušek uvádí, že představy o tom, že jen pokrevní biologický rodič je tím nejlepším rodičem, jsou dnes již přežité.

Zkušenosti dokazují, že dítě samo za rodiče přijímá toho, kdo se k němu jako rodič chová, mateřsky či otcovsky, a ne toho, kdo je pouze zapsán v rodném listě dítěte. Ve třetí tezi o zájmu dítěte rozvíjí myšlenku o tom, že není přípustné, aby se dítě stalo pouze prostředkem k uspokojování potřeb dospělých, aniž by byly přednostně uspokojovány potřeby dítěte, a v případě, že není zájem dítěte v souladu se zájmem dospělých, má zájem dítěte při jakémkoliv rozhodování o jeho podmínkách života přednost. S těmito myšlenkami se současné pojetí pěstounské péče, podle které mají biologičtí rodiče nezastupitelnou roli, dostává do rozporu. Biologická rodina zaujímá z právního hlediska v životě dítěte významnou roli, a pokud to není přímo v rozporu se zájmy dítěte, je kladen důraz na zachování stávajících vazeb mezi dítětem a jeho rodičem. V novém občanském zákoníku § 959 jasně formuluje právo rodičů požadovat dítě zpět do své péče, pokud odpadla překážka bránící jejich osobní péči o dítě a je to v souladu se zájmy dítěte.

2.4 Teoretické zakotvení pěstounské péče

Teorie jako vysvětlení či interpretace faktů na obecnější úrovni odpovídá na otázku proč se určitý jev děje. Teorie je konstruovaná z pojmů, které jsou ve vědecké teorii uváděny do vztahů (Matoušek Pazlarová 2010, s. 22). Podstata pěstounské péče jako formy náhradní rodinné péče se opírá o celou řadu teorií. Mezi základní teorie patří teorie vazby, teorie intuitivního rodičovství či obecné teorie rodiny, neboť právě rodina je u pěstounské péče suplována. Teorie rodiny vysvětlují význam rodiny v životě dítěte, podle kterého lze vyvodit význam institutu pěstounské péče. Nyní se budeme podrobněji zabývat teorii vazby a teorií intuitivního rodičovství a uvedeme si podrobněji tři příklady z teorií rodiny, které Matoušek a Pazlarová (2010) ve své publikaci popisují.

Teorii vazby, o kterou se mimo jiných dalších systém náhradní rodinné péče opírá, zformuloval anglický psychoanalytik John Bowlby. Vazbou je myšlen vztah dítěte k blízké pečující osobě, ze kterého dítě čerpá pocit své životní jistoty, přičemž určitá kvalita vazby je podmínkou zdravého psychického vývoje dítěte. Děti, kterým jejich pečující osoby nedokážou uspokojovat jejich základní potřeby, mohou trpět psychickou deprivací, která vzniká následkem dlouhodobého neuspokojování či nedostatečného uspokojování základní psychické potřeby v dostačující míře po dosti dlouhou dobu, přičemž potřeba jisté vazby patří

(25)

mezi potřeby základní. Teorie vazby přináší důvody, proč je výchova v rodině upřednostňována před výchovou ústavní a také vysvětluje některé typy sociálního selhání v důsledku psychické deprivace (Matoušek a kol. 2013, s. 46-48).

Teorie intuitivního rodičovství, jejímiž autory jsou manželé Papouškovi, označuje vzorce chování, kterými rodiče v interakci s malým dítětem upravují své chování tak, aby bylo dítěti srozumitelné, a tím v něm vzbuzují jistotu a bezpečí při vytváření prvních emočních vazeb.

Intuitivní rodičovské chování podporuje a usnadňuje malému dítěti naplňování jeho psychických potřeb. Nedostatečná podpora dítěte může vyvolat poruchu chování dítěte.

Teorie intuitivního rodičovství vymezuje zásadní význam individuální rodičovské péče pro raný vývoj dítěte, která nemůže být nahrazena kolektivní výchovou, zejména pro nemožnost pečovatele v ústavním zařízení citlivě reagovat na signály dítěte (Dittrichová, Papoušek, Paul 2004, s. 77). Z této teorie vyplývá významnost pěstounské péče jako jedné z forem náhradní rodinné péče.

Prvním příkladem obecné teorie rodiny je teorie směny, jejímž nejvýznamnějším autorem je sociolog F. I. Nye, a která má svůj původ v anglickém utilitarismu 19. století. Podstatou této teorie je náhled na rodinu jako na soubor autonomně se rozhodujících jednotlivců, jejichž rodinné chování se řídí osobními zájmy, přičemž uspokojení zájmů je popisováno jako zisk.

Ziskem není myšlen jen zisk ekonomický, ale také přijetí druhými lidmi, moc nad druhými, společenské postavení, bezpečí, dostupnost pomoci a jiné. Se zisky jsou spojeny také určité náklady a právě měřitelnost zisků a nákladů je velkým problémem této teorie, neboť je značně obtížné je porovnávat (Matoušek Pazlarová 2010, s. 22-23). Teorie vysvětluje, proč a kdy jednotlivci rodiny zakládají a proč a kdy se rozvádějí, tzn. že tato teorie vysvětluje také některé důvody nefunkčních rodin, které mnohdy selhávají při péči o své děti.

Další ze základních teorií rodiny Matoušek a Pazlarová (2010, s. 24) uvádějí komunikační teorii P. Watzlawicka. Podstatou teorie je axiom, který říká, že nelze nekomunikovat a komunikace samotná má obsahový a vztahový aspekt. Obsahem je to, co sdělujeme řečí nebo chováním. Při komunikaci se pokoušíme definovat vztahy, svou roli v rodině či jiné skupině. Komunikace má různé úrovně, přičemž druhým stupněm je metakomunikace.

Z metaúrovně se pokoušíme hledat pravidla komunikace, která nám definují rodinné vztahy.

Taková pravidla se projevují jako komunikační stereotypy, které má fungující i disharmonická

(26)

rodina. Předpokladem fungující rodiny jsou správné komunikační stereotypy, kterým se dítě nemůže naučit jinde než v rodině.

Ústředním pojmem další teorie je struktura, proto se nazývá teorií strukturální, jejímž autorem je argentinský psychiatr a pediatr Salvador Minuchin. Rodina má interakční strukturu, která má předpověditelné vzorce a pravidla, která jsou výsledkem interakce potřeb členů rodiny. Jednotliví členové rodiny si některá pravidla uvědomují a některými se nevědomě řídí. Dle Minuchina jsou rodiny sociální systémy, ve kterých je chování členů definováno pravidly. Členové rodiny jsou nejen individuality, ale jsou i součástí sítě rodinných vztahů (Matoušek Pazlarová 2010, s. 27-29). Být součástí rodiny a rodinných vztahů je pro dítě jedním ze základních kroků na cestě jeho socializace. Z pohledu náhradní rodinné péče z této teorie vyplývá, že rodinu jako rodinný systém nelze nahradit kolektivní výchovou v ústavní péči, a proto náhradní rodinná péče či přímo pěstounská péče, která umožňuje ohroženému dítěti vyrůstat v rodině náhradní, má pro formování dítěte v sociální bytost velký význam.

2.5 Základní podmínky pěstounské péče

Dále se budeme podrobněji zabývat základními podmínkami pěstounské péče, které vymezuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“ - nový občanský zákoník). V souladu s NOZ může soud svěřit pěstounovi do péče takové dítě, o které nemůže žádný z rodičů ani poručník osobně pečovat, a to na dobu trvání překážky bránící rodičům v osobní péči o dítě, přičemž institutu pěstounské péče dává přednost před péčí ústavní. Rodič dítěte svěřeného do pěstounské péče může soud požádat o vrácení dítěte do své péče, přičemž soud mu vyhoví, pokud je to v zájmu dítěte. Soud může takové dítě svěřit i do přechodné pěstounské péče, která je legislativně upravena v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí (Zákon č. 89/2012 Sb., § 958 - § 959).

Zákon dále vymezuje práva a povinnosti rodičů vyplývající z rodičovské odpovědnosti, které pěstounskou péčí nezanikají, a také práva a povinnosti pěstounů. Pokud soud ze zvláštního zřetele nerozhodne jinak, mají rodiče právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat a také o něm získávat informace, a současně mají pěstouni povinnost udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s jeho rodiči, dalšími příbuznými a osobami dítěti blízkými, a umožnit styk rodičů s dítětem. Vymezení tohoto práva je v souladu s aktuálním pojetím

(27)

pěstounské péče, kdy je kladen důraz na zachování stávajících vazeb mezi biologickými rodiči a dětmi, a zároveň je ponechána soudu pravomoc rozhodnout jinak v případě, kdy by mohl styk s rodiči dítě jakkoliv ohrozit. Pěstounská péče nemá vliv na vyživovací povinnost rodičů k dítěti, soud stanoví výši výživného podle jejich možností a schopností a také s ohledem na potřeby dítěte. Mezi povinnosti pěstouna patří osobní péče o dítě svěřené do pěstounské péče, má právo i povinnost rozhodovat o běžných záležitostech dítěte, v těchto záležitostech ho zastupovat a spravovat jeho jmění, a pokud to okolnosti vyžadují, stanoví mu soud povinnosti a práva nad rámec běžných záležitostí (Zákon 89/2012 Sb., § 960 - § 967).

Během procesu svěření dítěte do pěstounské péče soud zkoumá, zda budoucí pěstoun se svěřením dítěte do péče souhlasí a skýtá záruky řádné péče. Dítě může být svěřeno do péče manželům nebo se souhlasem druhého manžela do péče pouze jednoho z nich, naopak nesezdaným párům či registrovaným partnerům nikoliv, přičemž soud vždy dává přednost osobě příbuzné nebo dítěti blízké před jinou fyzickou osobou. Pokud bylo dítě svěřeno do společné péče manželů a toto manželství je rozvedeno, společná pěstounská péče manželů zaniká, zemře-li jeden z nich, zůstává dítě v péči pozůstalého manžela. V souladu se zákonem pěstounská péče zaniká nejpozději nabytím plné svéprávnosti dítěte nebo jeho zletilostí (Smolíková 2014, s. 59-61).

2.6 Tradiční pěstounská péče

Tradiční pěstounská péče má v České republice dlouhou tradici a stabilní pozici v systému náhradní rodinné péče, přičemž její základní podmínky jsme si uvedli v předcházející kapitole. Do klasické pěstounské péče jsou svěřovány děti, jejichž rodiče dlouhodobě či krátkodobě nezajišťují jejich péči, a zároveň nejsou vhodné k adopci (Kubíčková 2011, s. 77).

Klasický pěstoun pečuje o dítě místo biologické rodiče, a to po dobu, dokud je tato péče nezbytná, přičemž je vždy primárně sledován zájem dítěte. U této formy pěstounské péče soud dává přednost příbuznému dítěte před jinou osobou, neboť je tato změna pro dítě nejméně traumatizující. Jejím účelem již dnes není pouze osobní péče o dítě, ale také snaha o zachování, upevnění či navázání přirozených rodinných vazeb dítěte, přičemž takovým restaurátorem vazeb by měl být v současném pojetí právě pěstoun, neboť se zavazuje být v kontaktu s biologickou rodinou dítěte, čímž přispívá v duchu nového pojetí pěstounské péče k vyšší pravděpodobnosti, že se dítě opět vrátí do své původní rodiny (Smolíková 2014, s. 67).

(28)

Pěstoun má v souladu s novým občanským zákoníkem právo zastupovat dítě v běžných záležitostech, při zásadnějších záležitostech má stále hlavní slovo biologický rodič, jako jeho zákonný zástupce. Pokud to vyžadují okolnosti, může soud pěstounovi stanovit další práva a povinnosti než jen v běžných záležitostech. Pěstoun není nositelem vyživovací povinnosti, tato povinnost zůstává na rodičích, jejíž rozsah opět stanoví soud. Po svěření dítěte do pěstounské péče jsou na základě návrhu obecního úřadu obce s rozšířenou působností s pěstouny sepisovány dohody o výkonu pěstounské péče, které upravují podrobnosti ohledně práv a povinností pěstounů a musí být sestaveny v souladu s individuálním plánem ochrany dítěte, zájmy a individuálními potřebami dítěte i pečujících osob (Bubleová aj. 2013, s. 30).

Za výkon pěstounské péče náleží pěstounovi odměna, která je podle nové právní úpravy pojímána jako plat. Dávky pěstounské péče jsou právně řešeny v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí, jejich výplatu zajišťují úřady práce prostřednictvím dávkového systému státní sociální podpory a podrobněji se jimi budeme zabývat v některé z následujících kapitol.

2.6.1 Předpěstounská péče

Nový občanský zákoník také vymezuje předpěstounskou péči, jejíž délku soud stanoví s ohledem na okolnosti případu a nad jejím průběhem vykonává dohled, který současně provádí i orgán sociálně-právní ochrany dětí. Zájemci o pěstounskou péči, kterým soud svěřil dítě do předpěstounské péče, mají práva a povinnosti shodná s pěstouny (Zákon č. 89/2012 Sb., § 963, § 966).

2.7 Pěstounská péče na přechodnou dobu

Jak již bylo zmíněno výše, do roku 2000 byl podmínkou pěstounská péče předpoklad dlouhodobosti, který byl přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí vypuštěn. V roce 2006 byl novelizací uvedeného zákona zaveden nový institut pěstounské péče na přechodnou dobu, který byl původně zamýšlen hlavně k umístění nejmenších dětí, které by jinak byly umístěny do kojeneckých ústavů. Jednalo se zejména o děti, u kterých byl předpoklad, že budou moci být osvojeny.

V praxi nebyl tento institut dlouhodobě využíván, pravděpodobně z důvodu počáteční nevědomosti sociálních pracovníků, soudců či odborníků, kteří nechápali význam tohoto institutu, neboť vnímali přechodnost pěstounské péče jako hlavní znak jakékoliv formy pěstounské péče. Jelikož tuto formu neznali ani odborníci, informace o ní se nedostala ani

(29)

k veřejnosti, proto zájemci nebyli téměř žádní. Prostřednictvím osvěty a různých projektů se informace k veřejnosti přeci jen dostala a v průběhu praxe bylo zjišťováno mnoho neošetřených oblastí (Nožířová 2012, s. 19). Pěstounem na přechodnou dobu, též označovaným jako profesionální pěstoun, mohla být podle tehdejší právní úpravy (zákona o rodině) pouze osoba zařazená do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu. Neúplností právní úpravy nebylo dostatečně vyřešeno hmotné zabezpečení profesionálních pěstounů a v praxi toto činilo značné problémy. Profesionální pěstouni měli zajištěno hmotné zabezpečení pouze v době, kdy měli dítě v pěstounské péči, jakmile byli ve fázi, kdy na dítě čekali, neměli na dávky pěstounské péče nárok. Sloučení nárazové pěstounské péče na přechodnou dobu a dalšího zaměstnání na dobu tzv. „ bez dítěte“

bylo pro profesionální pěstouny téměř nereálné. Řešení přinesla až novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí účinná od 1. 1. 2013 (Smolíková 2014, s. 61).

Novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí upravuje práva a povinnosti při výkonu pěstounské péče, dle které se za pěstounskou péči posuzuje péče o dítě poskytovaná osobou pečující nebo skutečnost, že je fyzická osoba v evidenci (Zákon č. 359/1999 Sb., § 47a).

Práva a povinnosti osob v evidenci shodně s osobami pečujícími nyní upravuje zákon o sociálně-právní ochraně dětí, dle kterého mají osoby v evidenci také nárok na státní příspěvek a odměnu pěstouna, i když aktuálně o žádné dítě nepečuje.

Evidenci osob, které mohou pěstounskou péči po přechodnou dobu vykonávat, vede krajský úřad a jsou do této evidence zařazeni na základě žádosti podané u obecního úřadu s rozšířenou působností. Do této evidence se zařazují osoby, které na základě odborného posouzení mají pro výkon takové péče předpoklady, zejména s ohledem na krátkodobost a péči o novorozené děti. Do pěstounské péče na přechodnou dobu jsou soudem svěřovány děti na dobu, po kterou rodiče ze závažných důvodů nemohou dítě vychovávat, nebo na dobu, než bude moci matka v souladu se zákonem dát souhlas s osvojením či na dobu do nabytí právní moci rozhodnutí soudu, že souhlasu rodičů k osvojení není potřeba. Soud každé 3 měsíce přezkoumává, jestli důvody pěstounské péče stále trvají. Délka pěstounské péče na přechodnou dobu je zákonem stanovena v maximální délce 1 roku, s výjimkou u sourozenců, kteří byly do péče téhož pěstouna svěřováni postupně, tam je délka jednoho roku počítána až od svěření posledního sourozence (Zákon č. 359/1999 Sb., § 27a). Shodně jako u osob pečujících jsou s profesionálními pěstouny sepisovány dohody o výkonu pěstounské péče, které upravují podrobnosti související s právy a povinnostmi pěstounů.

(30)

Původní úmysl zavedení pěstounské péče na přechodnou dobu, kterým bylo zrušení kojeneckých ústavů, se bohužel dosud nenaplnil, a to zejména z důvodu nízkého počtu pěstounů v evidenci, na které jsou kladeny vysoké nároky. Péče o kojence je bezesporu velmi náročná a navíc s ohledem na skutečnost, že profesionální pěstoun si nesmí k dítěti vytvořit silný citový vztah, jelikož nebude moci o dítě pečovat déle než jeden rok, se nelze divit, že zájem o tento typ pěstounské péče není nikterak závratný (Smolíková 2014, s. 62).

2.8 Dávky pěstounské péče

Pěstounská péče je státem podporovaná forma náhradní rodinné péče, která prostřednictvím dávek pěstounské péče zajišťuje hmotné zabezpečení dítěte a zároveň poskytuje adekvátní odměnu pěstounům. Novela zákona o sociálně-právní ochraně dítěte upravuje 5 typů dávek, kterými je odměna pěstouna, příspěvek na úhradu potřeb dítěte, příspěvek při ukončení pěstounské péče, příspěvek při převzetí dítěte a příspěvek na zakoupení motorového vozidla, jejichž výše je závislá na věku a zdravotním stavu dítěte či na počtu dětí v pěstounské rodině. Jejich základní podmínky si podrobněji popíšeme v následujících kapitolách.

Pěstounskou péčí se pro účely dávek pěstounské péče rozumí péče o dítě, která je poskytována osobou v evidenci nebo osobou pečující, která:

1. je pěstounem,

2. byla pěstounem nebo poručníkem dítěte do jeho zletilosti a nadále o nezaopatřené dítě pečuje, a to po dobu, po kterou má dítě v pěstounské péči nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte,

3. má zájem stát se pěstounem dítěte, které je jí dočasně svěřeno do péče než rozhodne soud,

4. byla ustanovena poručníkem dítěte a o dítě osobně pečuje,

5. osobně pečuje o dítě, ke kterému nemá vyživovací povinnost, po dobu trvání řízení soudu o ustanovení této osoby poručníkem (Bubleová 2013, s. 34).

(31)

2.8.1 Odměna pěstouna

V souladu s § 47i zákona o sociálně-právní ochraně (Zákon č. 359/1999 Sb.) dítěte má nárok na odměnu pěstouna osoba pečující a také osoba v evidenci, často uváděná jako tzv. profesionální pěstoun. Nárok na odměnu pěstouna při společné pěstounské péči manželů náleží pouze jednomu z nich. Výši odměny pěstouna řeší § 47j uvedeného zákona a činí za kalendářní měsíc 8.000,- Kč, je-li do pěstounské péče svěřeno jedno dítě a 12.000,- Kč v případě dvou dětí. Má-li pěstoun v péči tři děti nebo alespoň jedno dítě, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve II., III. nebo IV. stupni závislosti, anebo se jedná o osobu v evidenci, přičemž není podmínkou, aby aktuálně pečovala o dítě, činí výše odměny pěstouna 20.000,- Kč měsíčně. Poslední variantou je odměna pěstouna ve výši 24.000,- Kč, která náleží osobě v evidenci, jestliže pečuje alespoň o jedno dítě, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve II., III. nebo IV. stupni závislosti. U osoby pečující se odměna pěstouna za každé další dítě zvyšuje o 4.000,- Kč měsíčně a u osoby v evidenci se za každé další dítě svěřené do jiné péče, než je pěstounská péče na přechodnou dobu, odměna pěstouna zvyšuje o 4.000,- Kč měsíčně.

Odměna pěstouna se pro účely zákona o dani z příjmu, zákona o pojistném na sociálním zabezpečení a zákona o pojistném na úrazové pojištění a všeobecné zdravotní pojištění, považuje za příjem ze závislé činnosti. Pokud je zprostředkování pěstounské péče u osoby v evidenci přerušeno, odměna pěstouna nenáleží (Zákon č. 359/1999 Sb., § 47j odst. 2 a 5,

§ 47k).

Zákon také vymezuje podmínky nároku na dávku odměna pěstouna v případě tzv.

„příbuzenské pěstounské péče“, kdy odměna pěstouna náleží pouze v případech hodných zvláštního zřetele, kterými mohou být sociální a majetkové poměry pečující osoby či osoby v evidenci a jejich rodiny, či zdravotní stav dítěte. Kompetentním orgánem pro posouzení takového zvláštního zřetele je obecní úřad obce s rozšířenou působností.

2.8.2 Příspěvek na úhradu potřeb dítěte

Další dávkou pěstounské péče je příspěvek na úhradu potřeb dítěte, která nahrazuje vyživovací povinnost rodičů k dítěti, přičemž vyživovací povinnost rodičů nadále trvá a právo dítěte přechází na stát (Zákon č. 89/2012 Sb., § 961). Rodiče jsou povinni hradit výživné vyměřené soudem úřadu práce, který příspěvek na úhradu potřeb dítěte vyplácí v plné výši,

(32)

pokud výše výživného nepřesahuje uvedený příspěvek. Je-li vyměřené výživné vyšší, je rodič povinen tzv. vrátit náklady státu na výživu dítěte ve výši vypláceného příspěvku a rozdíl doplatit dítěti, respektive pěstounovi.

Podmínky nároku na dávku příspěvek na úhradu potřeb dítěte řeší zákon o sociálně-právní ochraně dětí v § 47f až § 47h (Zákon č. 359/1999 Sb.), dle kterého má nárok na dávku nezletilé nezaopatřené dítě, které bylo svěřeno do pěstounské péče, a pokud je dítě nezletilé, výplata dávky náleží pěstounovi. Tato dávka dále náleží také po dosažení zletilosti dítěte, maximálně však do 26 let, pokud je dítě i nadále nezaopatřené (podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře), v případě, že i nadále žije a hospodaří s pečující osobou. Má- li dítě nárok na výplatu sirotčího důchodu, který také nahrazuje výživné dítěte, a výše důchodu přesahuje výši příspěvku na úhradu potřeb dítěte, nárok na příspěvek nevzniká, je-li důchod nižší, náleží dítěti rozdíl těchto dávek. Výši příspěvku ovlivňuje věk dítěte a jeho zdravotní stav, jeho výši si uvedeme v následujících tabulkách.

Věk dítěte Výše příspěvku

Do 6 let 4 500 Kč

Od 6 let do 12 let 5 550 Kč

Tabulka č. 1: Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte podle věku za kalendářní měsíc (zdroj:

zákon č. 359/1999 Sb.)

Věk dítěte I. stupeň závislosti

II. stupeň závislosti

III. stupeň závislosti

IV. stupeň závislosti

Do 6 let 4 650 Kč 5 550 Kč 5 900 Kč 6 400 Kč

Od 6 do 12 let 5 650 Kč 6 800 Kč 7 250 Kč 7 850 Kč

Tabulka č. 2: Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte podle stupně závislosti a věku dítěte za kalendářní měsíc (zdroj: zákon č. 359/1999 Sb.)

2.8.3 Příspěvek při převzetí dítěte do pěstounské péče

Na příspěvek při převzetí dítěte má nárok pouze osoba pečující, která převzala dítě do pěstounské péče, přičemž jde-li o totéž dítě, náleží příspěvek pouze jednou. Osobě

(33)

v evidenci na tuto dávku nárok nevzniká. Jedná se o jednorázovou dávku a její výše je závislá na věku dítěte. Příspěvek náleží ve výši 8.000,- Kč u dětí ve věku do 6 let, ve výši 9.000,- Kč u dětí ve věku od 6 do 9 let a 10.000,- Kč u dětí od 12 do 18 let (Zákon č. 359/1999 Sb.,

§ 47l). Účelem této dávky je přispět k pokrytí prvotních nákladů na zakoupení základního vybavení pro dítě svěřené do pěstounské péče.

2.8.4 Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla

Další jednorázovou dávkou pěstounské péče je příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla, jejíž nárok ovlivňuje počet dětí v pěstounské péči. Nárok na dávku má osoba pečující, která má v pěstounské péči nejméně 3 děti nebo má nárok na odměnu pěstouna z důvodu péče o 3 děti, pokud zakoupila osobní motorové vozidlo nebo zajistila opravu vozidla a zároveň toto vozidlo nepoužívá pro výdělečnou činnost. Výše příspěvku činí 70 % pořizovací ceny nebo výdajů na opravu, nejvýše však 100.000,- Kč. O tuto dávku lze žádat opakovaně, pouze platí podmínka, že v období posledních 10 let před podáním žádosti, nesmí poskytnutý příspěvek přesáhnout výši 200.000,- Kč. Pokud do 5 let od poskytnutí příspěvku pečující osoba vozidlo prodá, daruje nebo začne používat pro výdělečnou činnost nebo přestane bez vážných zdravotních důvodů vykonávat pěstounskou péči, je povinna poměrnou část příspěvku vrátit (Bubleová 2013, s. 37-38).

2.8.5 Příspěvek při ukončení pěstounské péče

Poslední opět jednorázovou dávkou pěstounské péče je příspěvek při ukončení pěstounské péče, na který má nárok dítě, které ke dni zletilosti bylo v pěstounské péči. Nárok na výplatu dávky vzniká zletilému dítěti ke dni zániku nároku na úhradu potřeb dítěte a její výše činí 25.000,- Kč (Zákon č. 359/1999 Sb., § 47h). Účelem této dávky je pomoc pokrýt prvotní náklady osoby, která byla v pěstounské péči, související s odchodem z pěstounské rodiny.

Podobná dávka je vyplácena mladým lidem opouštějícím dětské domovy po nabytí zletilosti, pouze v podstatně nižší výši.