PĚSTOUNSKÁ PÉČE

PĚSTOUNSKÁ PÉČE

Diplomová práce

Studijní program: N7508 – Sociální práce Studijní obor: 6731T012 – Sociální práce

Autor práce: Bc. Petra Bělohlávková, DiS.

Vedoucí práce: Mgr. Andrea Brožová Doubková

Liberec 2014

Poděkování

Chtěla bych poděkovat vedoucí bakalářské práce paní Mgr. Andree Brožové Doubkové za její odborné vedení, věcné připomínky, cenné rady, trpělivost a pomoc při tvorbě diplomové práce.

Děkuji PhDr. Lence Filípkové a Mgr. Haně Heindorferové za odborná vyjádření a připomínky k diplomové práci.

Děkuji své rodině za trpělivost a podporu při studiu.

Název diplomové práce: Pěstounská péče Název diplomové práce: Foster care

Jméno a příjmení autora: Bc. Petra Bělohlávková, DiS.

Akademický rok odevzdání diplomové práce: 2013/2014 Vedoucí diplomové práce: Mgr. Andrea Brožová Doubková

Anotace:

Diplomová práce se zabývá problematikou pěstounské péče a přípravných kurzů pro žadatele o pěstounskou péči. Cílem diplomové práce byla charakteristika obsahu příprav pro pěstouny a jejich využití. Dále bylo cílem diplomové práce popsat roli sociálního pracovníka a jeho uplatnění v oblasti příprav pěstounů.

Práce byla tvořena dvěma hlavními částmi. Teoretická část diplomové práce popisuje pomocí odborných zdrojů pojem pěstounská péče, historii pěstounské péče, legislativní ukotvení pěstounství a proces profesionalizace pěstounské péče.

Přibližovala též téma doprovázení pěstounských rodin a tzv. dohody o výkonu pěstounské péče.

Praktická část diplomové práce byla věnována přípravným kurzům pro pěstouny, jejich náplni, časové dotaci, rozdělení témat. Prostřednictvím porovnání výsledků „Monitoringu příprav na náhradní rodinnou péči v České republice“

(Monitoring, 2010), výsledků průzkumného šetření příprav konaných v Praze (Bělohlávková, 2012) a dotazování odborníků participujících na přípravách, vznikl projekt. Projekt by mohl být inspirací pro to, jakou formu a náplň by měly přípravy budoucích pěstounů mít, aby připravily pěstouny na výkon pěstounské péče co nejkvalitněji.

Klíčová slova: pěstounská péče, pěstoun, přípravné kurzy, žadatel, náhradní rodinná péče, dětské domovy, rodinné vztahy, deprivace.

Title of thesis: Foster care

Name and surname of the author: Bc. Petra Bělohlávková, DiS.

Academic year of submission of the thesis: 2013/2014 Head of the thesis: Mgr. Andrea Brožová Doubková

Annotation:

The diploma thesis deals with the issue of the foster care and the preparation courses for foster care applicants. The aim of the thesis was a characteristic of content of preparations for foster-parents and their use. The other aim was to describe the role of a social worker and her use in scope of preparations of foster-parents.

The thesis has two main parts. The theoretical part describes the concept of foster care, its history, legislative basis and its process of professionalization while using professional sources. It also describes supervision of foster families and the so- called agreements on foster care.

The practical part of the diploma thesis is dedicated to preparation courses for foster-parents, its content, time allocation, dividing of themes. There was formed the project on the basis of comparing the results of “ Monitoring of preparations for foster care in the Czech Republic”, results of exploratory investigation of preparations held in Prague and interviewing of specialists participating on preparations. The project could be an inspiration for form and content of preparations of future foster-parents to prepare them for foster care as best as they possibly can.

Keywords: foster care, foster-parent, preparation course, applicant, children’s homes, family relationships, deprivation.

- 7 -

Obsah

Obsah ... - 7 -

Úvod ... - 10 -

Teoretická část ... - 12 -

1 Pěstounská péče ... - 12 -

1.1 Historie pěstounské péče ... - 13 -

2 Právní vymezení pěstounské péče ... - 15 -

2.1 Listina základních práv a svobod ... - 15 -

2.2 Úmluva o právech dítěte ... - 16 -

2.3 Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. ... - 17 -

2.4 Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ... - 21 -

3 Pěstounská péči na přechodnou dobu ... - 22 -

3.1 Právní vymezení pěstounské péče na přechodnou dobu ... - 23 -

3.2 Typy pěstounské péče na přechodnou dobu ... - 24 -

3.3 Moderně pojímaná pěstounská péče ... - 25 -

4 Příprava pěstounů před přijetím dítěte do rodiny ... - 25 -

4.1 Příprava před podáním žádosti ... - 26 -

4.1.1 Lidské potřeby ... - 27 -

4.1.2 Motivace k přijetí dítěte ... - 31 -

4.2 Podání žádosti ... - 34 -

4.3 Posuzování žadatelů a zařazení do evidence žadatelů ... - 35 -

4.4 Poradní sbor ... - 36 -

5 Přijetí dítěte do rodiny ... - 36 -

6 Činnost sociálního pracovníka ... - 39 -

6.1 Činnost OSPOD při svěření dítěte § 19 ... - 40 -

6.2 OSPOD při zprostředkování pěstounské péče ... - 40 -

- 8 -

6.3 Role sociálního pracovníka při přípravě k přijetí dítěte ... - 41 -

7 Doprovázení ... - 42 -

7.1 Sociální doprovázení ... - 42 -

7.2 Doprovázení pěstounských rodin ... - 43 -

8 Dohody o výkonu pěstounské péče ... - 44 -

8.1 Důvody sepsání dohod o výkonu pěstounské péče ... - 46 -

Praktická část ... - 51 -

9 Přípravné kurzy pěstounské péče ... - 51 -

9.1 Náplň přípravných kurzů ... - 52 -

9.2 Obsah přípravných kurzů ... - 53 -

9.3 Časové rozvržení přípravných kurzů ... - 56 -

9.4 Formy přípravy ... - 57 -

9.4.1 Kolektivní a individuální forma příprav ... - 58 -

9.4.2 Společná versus oddělená forma přípravy ... - 59 -

9.4.3 Vícestupňová forma přípravy ... - 60 -

9.4.4 Postupná příprava – více setkání, konzultace ... - 61 -

9.5 Témata příprav pro pěstouny ... - 62 -

9.5.1 Motivace žadatelů k PP... - 63 -

9.5.2 Sociálně – právní aspekty PP ... - 63 -

9.5.3 Informace o dětech vhodných do PP ... - 64 -

9.6 Smysl přípravných kurzů ... - 66 -

9.6.1 Názory odborníků ... - 67 -

9.6.2 Cíle příprav ... - 70 -

9.6.3 Je příprava „přípravou“? ... - 73 -

10 Monitoring příprav na náhradní rodinnou péči v České republice ... - 74 - 11 Doporučení při realizaci přípravných kurzů pro žadatele o pěstounskou péči

- 78 -

- 9 -

11.1 Náplň příprav a jednotlivá témata ... - 78 -

11.2 Časové rozvržení ... - 79 -

11.3 Formy přípravy a jednotlivá témata ... - 79 -

11.4 Smysl a cíl příprav ... - 80 -

11.5 Návrh plánu příprav žadatelů o pěstounskou péči ... - 82 -

11.6 Shrnutí ... - 83 -

Závěr ... - 85 -

Seznam použité literatury a ostatních zdrojů ... - 86 -

Ostatní zdroje... - 87 -

- 10 -

Úvod

Náhradní rodinná péče je kontroverzní, důležité a významné společenské téma.

Autorka již dříve vytvořila práce takto zaměřené. Její tvorba byla inspirována zaměstnáním v Rodinném centru Z. Matějčka při Dětském centru Paprsek v Praze, kde se věnovala přípravným kurzům pro uchazeče o náhradní rodinnou péči. Autorka se jako sociální pracovnice věnovala uchazečům o adopci i pěstounskou péči ve fázi absolvování přípravných kurzů a psychologického posuzování. Absolventská práce Náhradní rodinná péče z roku 2009 na VOŠ sociálně – právní byla inspirovaná přímou prací s žadateli. Teoreticky popisovala problematiku náhradní rodinné péče, věnovala se rozdílům mezi osvojením dítěte a pěstounskou péčí. Praktická část práce byla kazuisticky zaměřena na uchazeče o náhradní rodinnou péči, kvalitativní výzkum se zabýval názory žadatelů na celý proces náhradní rodinné péče, od podání žádosti až po přijetí dítěte do rodiny. Bakalářská práce Náhradní rodinná péče z roku 2012 na Technické univerzitě v Liberci, byla rozšířením absolventské práce. Téma náhradní rodinné péče bylo v teoretické části obohaceno o přímé pracovní zkušenosti autorky práce. Praktická část uchopovala kvantitativně problematiku uchazečů o náhradní rodinnou péči. Výzkum byl zaměřen na poměr žádostí o osvojení a pěstounskou péči, motivaci žadatelů k přijetí dítěte do rodiny, požadavkům žadatelů na dítě, spokojeností žadatelů s přípravnými kurzy v Praze a dalším důležitým okolnostem žádostí o náhradní rodinnou péči.

Diplomová práce se zabývá pouze jednou formou náhradní rodinné péče, pěstounskou péčí.

V posledních letech je to velmi aktuální téma nejen v odborných kruzích, ale také mezi laickou veřejností. Pojem pěstounské péče se teprve v dnešní době dostává hlouběji do povědomí lidí, které alespoň minimálně zajímá osud dětí, které z jakéhokoliv důvodu nemohou vyrůstat ve vlastní, tzv. biologické rodině. Odborná veřejnost se pak tímto tématem zabývá zejména proto, že do popředí úvah vstupuje pěstounská péče jako plnohodnotná varianta náhradní rodinné péče, která je schopna nahradit tolik kritizovanou ústavní péči o děti. A to nejen u dětí starších jednoho roku věku, ale i u dětí pár dnů po narození. Prvním úkolem této diplomové práce je tedy

- 11 - seznámit čtenáře s pěstounskou péčí, s pojmem pěstounská péče, s historií, s legislativním ukotvením pěstounství a s procesem profesionalizace pěstounské péče.

Pokud dítě není právně volné k osvojení, pak nová legislativa zmiňuje pěstounskou péči jako jedinou vhodnou variantu náhradní rodinné péče. Otázkou však zůstává, proč dané dítě není právně volné a zda na tuto „komplikaci“ jsou budoucí pěstouni připraveni. Dalším úkolem této diplomové práce je snaha o konfrontaci obsahu přípravných kurzů pro pěstouny a jejich následné využití. Zda je možné pěstouny na přijetí dětí vhodných do pěstounské péče vůbec dostatečně připravit. A zda obsah přípravných kurzů a přednášek pro pěstouny odpovídá nejen potřebám pěstounů, ale hlavně potřebám dětí vhodných pro přijetí do pěstounských rodin.

Cílem diplomové práce je charakteristika obsahu příprav pro pěstouny a jejich využití. Dále je cílem diplomové práce popis role sociálního pracovníka a jeho uplatnění v oblasti příprav pěstounů. Praktická část diplomové práce je pak věnována přípravným kurzům pro pěstouny, jejich náplni, časové dotaci, rozdělení témat.

Porovnání výsledků „Monitoringu příprav na náhradní rodinnou péči v České republice“ z roku 2010 a příprav konaných v Praze by pak mělo být inspirací pro to, jak připravit pěstouny na výkon pěstounské péče co nejkvalitněji.

V diplomové práci bude použito též průzkumné šetření z roku 2011 – 2012, které mapovalo problematiku žadatelů o náhradní rodinnou péči v Praze, v Rodinném centru Z. Matějčka při Dětském centru Paprsek v Praze. Toto šetření bylo realizováno autorkou diplomové práce v rámci tvorby bakalářské práce Náhradní rodinná péče z roku 2012. Šetření bude využito zejména v části věnované tématům přípravných kurzů pro pěstouny. K porovnání, jaká témata náhradní rodinné péče jsou pro uchazeči nejdůležitější a nejpřínosnější.

Vzhledem k rozsahu „Monitoringu příprav na náhradní rodinnou péči v České republice“ bylo využito v praktické části porovnání s výsledky průzkumného šetření realizovaného v rámci bakalářské práce autorky (2012). Porovnání je doplněno o dotazování odborníků působících v přípravách pro budoucí pěstouny.

Diplomová práce bude též věnována tzv. profesionální pěstounské péči.

Legislativnímu vymezení, využitelnosti a dalším specifikům této formy náhradní rodinné péče.

- 12 -

Teoretická část

1 Pěstounská péče

Pěstounská péče je forma náhradní rodinné péče. Je státem řízená a kontrolovaná, zajišťuje taktéž dostatečné hmotné zabezpečení dítěte a přiměřenou odměnu lidem, jež se dítěte ujali. Dítě je v této formě NRP¹ svěřováno jedinci či manželské dvojici. Pěstouni mají právo rozhodovat o běžných věcech dítěte, k výkonu mimořádných záležitostí však musí žádat o souhlas rodičů, případně soudu. O svěření dítěte do PP² vždy rozhoduje soud, může ji také zrušit.

Styk biologických rodičů není omezen a zásadní rozhodnutí dále náleží jim, pokud nejsou zbaveni rodičovské odpovědnosti. Pěstoun tedy není zákonným zástupcem dítěte. V případě, že se dítě do pěstounské péče dostává ve věku, kdy je schopno ji posoudit, mělo by být zajištěno jeho vyjádření.

Z praxe je známo několik typů pěstounské péče (Matějček, 2002, str. 34-36):

• Individuální – probíhá v rodinném prostředí

• Skupinová – je situovaná do zvláštních zařízení PP či SOS vesniček; v čele velkých pěstounských rodin jsou z pravidla manželské páry, v čele rodin v SOS vesničkách pak stojí matky – pěstounky

• PP vykonávaná prarodiči nebo jinými příbuznými dítěte

• PP cizích osob – tzv. klasická.

Cílem pěstounské péče je poskytnutí náhradního rodinného prostředí v případech, kdy (Matějček, 2002, str. 36):

• dítě dlouhodobě nemůže vyrůstat v prostředí rodiny tvořené biologickými rodiči,

• ústavní péče ohrožuje či narušuje vývoj dítěte,

• dítě nemůže být z jakýchkoli důvodů osvojeno.

1 NRP – zkratka náhradní rodinné péče

2 PP – zkratka pěstounské péče

- 13 -

1.1 Historie pěstounské péče

Historie pěstounské péče je, vzhledem k minulosti, jiná než v ostatních zemích.

Zkráceně lze říci, že pěstounská péče v naší zemi jistým způsobem fungovala až do konce druhé světové války. Pak, vlivem socialismu, jež dával přednost tzv.

kolektivní výchově, tedy umisťování dětí do dětských domovů, se pěstounská péče jako taková odmlčela. Snad i toto je důvodem, proč je pro nás tak složité s pěstounskou péčí pracovat, proč je pěstounů málo a tolik dětí vhodných do pěstounské péče. Minulá doba, takřka bez pěstounů či informací o nich, byla dlouhá. Je složité navazovat na něco, co tu po dobu čtyřiceti let nebylo.

Zatím co historie adopce je zakořeněna v neblahé praktice odkládání přespočetných, nežádoucích dětí a pak v instituci nalezinců, můžeme za předchůdce placené pěstounské péče považovat spíše instituci kojných. S institucí placených kojných a v návaznosti na nich i chův, opatrovnic a pěstounek se setkáváme již ve starověku v řeckých městských státech, stejně jako v Římě. Tam se kojné shromažďovaly pod sloupem zvaným Columna Lactaria a nabízely své služby manželkám patriciů (Matějček, 2002).

Kojné a chůvy běžně patřily mezi služebnictvo panovnických dvorů ve středověké Evropě, často také i mezi sloužící ve šlechtických sídlech a domácnostech bohatého měšťanstva. Vývoj pak mnoho nepokročil, až do doby hromadného zřizování nalezinců v době osvícenství v 18. století. Ale i tak stále existují na konci 19. století placené kojné a chůvy, dostává se jim však úředního názvu „pěstouni“. Po uplynutí šesti let se dítě muselo od kojné navrátit zpět do ústavu, ledaže by byli pěstouni ochotni se o ně starat dále, ovšem bezplatně (Matějček, 2002).

Československá republika po roce 1918 mohla navazovat na lepší program, kterého bylo dosaženo v posledních letech Rakouska-Uherska.

Pěstounská péče se, dle Matějčka (2002) dělila na čtyři typy:

• Nalezenecká péče navazovala na pobyt dítěte v nalezinci či sirotčinci. Dítě bylo obvykle svěřováno do péče manželské dvojice a to jen do určitého věku dítěte, pak bylo nalezinci vráceno.

• Pěstounská péče řízená a kontrolovaná Okresními péčemi o mládež založenou na základě vyhledávání pokud možno spolehlivých pěstounů – mravně

- 14 - bezúhonných, v dobrém zdravotním a psychickém stavu, s trvalým zaměstnáním, se stálým bydlištěm,…

• Pěstounská péče v tzv. koloniích. Rodinné kolonie vznikaly v určitých obcích, v několika sousedních obcích, kde sociální pracovníci hledali vhodné rodiny a svěřili jim dítě do péče. Tím, že byly rodiny v blízkosti, bylo snazší je kontrolovat a v případě potřeby pomoci s výchovou dítěte.

• Pěstounská péče na základě dohody mezi rodiči dítěte a pěstouny, bez soudního jednání. Tento typ náhradní rodinné péče přetrval až do doby 70. let.

Po roce 1948 došlo k velkým změnám, byl zlikvidován dřívější systém a nahrazen péčí ústavní. Pěstounská péče byla roku 1950 zrušena a znovu obnovena až po 23 letech (Matějček, 1999, s. 30).

- 15 -

2 Právní vymezení pěstounské péče

Stejně jako každý proces, jež je garantován státem, má i proces osvojení a pěstounské péče své právní vymezení.

Základními právními předpisy jsou:

• Listina základních práv a svobod,

• Úmluva o právech dítěte,

• Občanský zákoník č. 89/2012 Sb.,

• Zákon č. 359/1999, o sociálně-právní ochraně dětí.

2.1 Listina základních práv a svobod

Již v hlavě první, tedy v obecných ustanoveních, čl. 1 se píše:

„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“

Je zde tedy zakotven princip svobody, rovnosti a důstojnosti. Citovaný článek lze aplikovat i na úvahu o náhradní rodinné péči, kdy náhradní rodina není méněcenná v porovnání s rodinou biologickou, ale stojí na stejné úrovni. Mít vlastní děti je stejně důstojné jako vychovávat děti nevlastní v náhradní rodině, není to nic podřadného, za co by se měli náhradní rodiče nebo děti žijící v náhradních rodinách stydět.

„Nevlastní rodiny, pěstounské rodiny, rodiny s jedním rodičem a adoptivní rodiny jsou stejně opravdové jako tradiční původní rodina, přirozená rodina či biologická rodina“(Colorosová, 2008, str. 147).

Část čl. 3 se zmiňuje o základních právech a svobodách.

„Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“

Stejně tak děti nemající svou biologickou rodinu či lidé nemohoucí mít biologické dítě mají stejná práva jako lidé, kteří biologickou rodinu mají.

- 16 - V hlavě čtvrté, čl. 32 se hovoří o rodině.

„Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.“

„Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.“

„Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“

Každý člověk má tedy právo na rodinu, ať je to člověk, jež nemůže mít biologické dítě nebo děti nemohoucí žít u svých biologických rodičů. Toto téma se tudíž velice úzce váže k náhradní rodinné péči ve všech jejích formách, které biologickou rodinu nahrazují.

2.2 Úmluva o právech dítěte

„Úmluva o právech dítěte je výsledkem jednání zástupců zemí s různými společenskými a hospodářskými systémy a různými kulturními, etnickými a náboženskými přístupy, nevládních organizací a agencií OSN“ (Úmluva o právech dítěte, 1991).

Dle Úmluvy o právech dítěte (1991) má dětství nárok na zvláštní péči a pomoc.

Rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti. V zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti dítěte musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Dítě musí být plně připraveno žít ve společnosti vlastním životem a vychováno v duchu míru, důstojnosti, snášenlivosti, svobody, rovnosti a solidarity.

„Každé dítě je registrováno hned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud je to možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči“ (Úmluva o právech dítěte, 1991).

O náhradní rodinné péči se zmiňuje čl. 20 a čl. 21:

Dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo dítě, které ve svém vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem.

- 17 - Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí takovému dítěti v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím náhradní péči.

Tato péče může mezi jiným zahrnovat předání do výchovy, institut „kafala“

podle islámského práva, osvojení a v nutných případech umístění do vhodného zařízení péče o děti.

Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy a které uznávají a (nebo) povolují systém osvojení, zabezpečí, aby se v první řadě bral do úvahy zájem dítěte, a zabezpečí, aby se osvojení dítěte povolovalo jen k tomu kompetentními orgány, které stanoví, zda osvojení je přípustné z hlediska postavení dítěte ve vztahu k rodičům, příbuzným a zákonným zástupcům a že dotčené osoby daly vědomý souhlas k osvojení. (Úmluva o právech dítěte, 1991).

2.3 Občanský zákoník č. 89/2012 Sb.

Od 1. ledna 2014 vstoupila v platnost nová právní úprava občanského práva, která v sobě zahrnuje to, co do té doby vymezoval Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění.

Problematice pěstounské péče je věnován Díl 3, Oddíl 2, Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., v platném znění. Pěstounství je věnováno celkem deset paragrafů.

Na rozdíl od Zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění platícího do konce roku 2013, v němž byl pojem pěstounské péče ukotven pouze v § 45a.

„Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi. Pěstounská péče má přednost před péčí o dítě v ústavní výchově. Soud může svěřit dítě do pěstounské péče i na přechodnou dobu“ (Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., v platném znění). Lze se domnívat, že toto legislativní ukotvení faktu, že pěstounská péče má přednost před péčí ústavní, povede k minimalizaci počtu umisťovaných dětí do ústavních zařízení. Uvedená citace věty z nového občanského zákoníku by měla přimět všechny odborné profese, jež se podílejí na osudech dětí, k hledání vhodné náhradní rodiny pro dítě a umisťování dětí do dětských domovů a jiných zařízení se opravdu co nejvíce omezí. Z praxe je ovšem známo, že je mnoho rodin, které nejsou pro dítě vhodné. Je velký počet blízkých rodin, které nejsou schopné a ochotné ho přijmout a nahradit mu tak nefungující rodiče. Je mnoho dětí, jejichž rodiče jsou v situaci, kdy se nemohou starat, jsou ve výkonu trestu, bojují se závislostí, upravují si zázemí a domov, ale širší rodina není ochotna se o dítě, popřípadě děti,

- 18 - postarat. Dětem je pak hledána pěstounská rodina nebo jsou umístěny v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc či je u nich nařízena ústavní výchova.

Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění, hovořil o pěstounské péči na přechodnou dobu následovně: „Soud může též dítě svěřit do pěstounské péče na přechodnou dobu. Důvody svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu a podrobnosti úpravy stanoví zákon o sociálně-právní ochraně dětí“. Pěstounská péče na přechodnou dobu byla a je jedním z možných řešení, jak dítěti umožnit být v „bezpečném“ prostředí po dobu, kdy nemůže být v rodině. Jsou tu zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, kam jsou děti umisťovány na krátkou dobu. Ale je to právě náhradní rodina a rodinné prostředí, kde by mělo být dítěti lépe, kde by mu měla být opravdu nahrazena rodina jako taková. Byť bylo na zájem dítěte hleděno již v legislativě platící do konce roku 2013, umístění dítěte do náhradní rodiny má přednost před ústavní výchovou až s platností nového Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., v platném znění (dále jen Občanský zákoník).

Soud mohl svěřit dítě do pěstounské péče fyzické osobě (dále jen „pěstounovi“), jestliže zájem dítěte vyžadoval svěření do takové péče a osoba pěstouna poskytovala záruku řádné výchovy dítěte. Ujala-li se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká, dal jí soud přednost před jinou osobou, ledaže to nebylo v souladu se zájmy dítěte. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. neopomínal fakt, že i když bylo dítě v situaci, kdy se o něho nemohli starat vlastní rodiče, pak je tu také široká rodina (tety, strýcové, prarodiče), která pokud měla možnost a chtěla, mohla se o dítě postarat. Dítě tak zůstalo se svými blízkými, na které bylo zvyklé i v době, kdy bylo s rodiči, v kontaktu. Rodinné vazby tak nebyly zpřetrhány a dítě zůstalo tam, kde bylo „doma“.

Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., konkretizuje pečující osobu následovně: „kdo se má stát pěstounem, musí skýtat záruky řádné péče, mít bydliště na území České republiky a musí souhlasit se svěřením dítěte do pěstounské péče. Ujala-li se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká, dá jí soud přednost před jinou osobou, ledaže to není v souladu se zájmy dítěte“.

„O pěstounské péči může soud rozhodnout na dobu, po kterou trvá překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě. Rodič může požadovat dítě zpět do své osobní péče. Soud návrhu vyhoví, pokud je to v souladu se zájmy dítěte“ (Občanský zákoník č.

89/2012 Sb., v platném znění).

- 19 -

„Rodiče mají právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat i právo na informace o dítěti, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne jinak“ (Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., v platném znění). Praxe a mnoho odborníků se shoduje na tom, že kontakt dětí v pěstounských rodinách s biologickými rodiči je problematický. Mnoho odborníků zastává názor, že setkávání pěstounů a rodičů je takřka nemožné a ve většině případů nefungující. Je však zřejmé, že pro děti žijící v pěstounských rodinách je kontakt s jejich biologickou rodinou nepostradatelný a velice důležitý.

Svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Soud stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti, schopnosti a majetkové poměry a odůvodněné potřeby dítěte. Náleží-li dítěti příspěvek na úhradu jeho potřeb podle jiného zákona, přechází právo dítěte na stát. Je-li výživné vyšší než tento příspěvek, náleží rozdíl dítěti. Soud rozhodne o způsobu platby a hospodaření s výživným.

Soud může svěřit zájemcům o pěstounskou péči dítě do předpěstounské péče;

její délku stanoví se zřetelem k okolnostem případu. Nad průběhem a úspěšností předpěstounské péče vykonává soud dohled.

Dítě může být svěřeno do společné pěstounské péče společným pěstounům;

pokud jsou manželé. Soud, který rozhoduje o rozvodu manželství společných pěstounů, toto manželství nerozvede, dokud nebudou upraveny povinnosti a práva pěstounů pro dobu po rozvodu. Rozvodem manželství společná pěstounská péče manželů zaniká.

Zemře-li jeden ze společných pěstounů, zůstává dítě v pěstounské péči pozůstalého manžela. „Se souhlasem druhého manžela může být dítě svěřeno do pěstounské péče jen jednoho z manželů“ (Občanský zákoník č. 89/2012 Sb.). Na osobní péči o dítě svěřené do pěstounské péče se podílí i manžel pěstouna, pokud žije v rodinné domácnosti.

I zákon o rodině č. 94/1963 Sb. umožňoval svěření dítěte do společné péče manželů. A to v případě, že o přijetí dítěte do pěstounské rodiny měl zájem manželský pár. Pokud o tuto formu náhradní rodinné péče měla zájem dvojice žijící jako druh a družka (v partnerském vztahu), bylo dítě soudně svěřeno do péče pouze jednoho z nich.

Dle Občanského zákoníku je pěstoun povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat.

Při výchově dítěte vykonává přiměřeně práva a povinnosti rodičů. Je povinen a oprávněn rozhodovat jen o běžných záležitostech dítěte, v těchto záležitostech dítě zastupovat a spravovat jeho jmění. Má povinnost informovat rodiče dítěte o jeho

- 20 - podstatných záležitostech. Vyžadují-li to okolnosti, stanoví další povinnosti a práva pěstouna soud. Toto platí obdobně i v případě svěření dítěte do předpěstounské péče.

„Pěstoun má povinnost udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s jeho rodiči, dalšími příbuznými a osobami dítěti blízkými. Má povinnost umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, ledaže soud nestanoví jinak“ (Občanský zákoník č.

89/2012 Sb., v platném znění). Je důležité si uvědomit, že pěstounská péče ve všech svých formách je péče, kde pěstouni nahrazují rodičovskou péči. Ovšem při tom děti o rodiče nepřicházejí, mají je stále. A je pro ně, ale i pro jejich rodiny důležité a nezbytné pokračovat, a v mnoha případech také pracovat, na vztahu dítěte k rodičům a naopak. Zejména v případě, kdy mezi rodiči a dětmi došlo k „psychickému zranění“.

I přes to, že je možné se domnívat, že rodiče daného dítěte v pěstounské péči jsou špatní, nesmíme zapomínat na fakt, že jsou to stále rodiče dítěte a ono s nimi má ten jediný a jedinečný vztah, ve kterém bychom dítěti neměli bránit.

Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. též hovořil o právech a povinnostech pěstouna.

V porovnání s Občanským zákoníkem ovšem nebyl tak konkrétní. „Pěstoun je povinen o dítě osobně pečovat“ (Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění) I když nebylo dítě právně volné a pěstouni tedy nepřebírali práva rodičů k dítěti, přebírali povinnost o dítě pečovat, plnit výchovnou funkci a zastupovat ho v běžných věcech. Pěstoun při péči o osobu dítěte vykonával přiměřeně práva a povinnosti rodičů. Neměl vyživovací povinnost k dítěti a právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti měl jen v běžných věcech. Měl-li pěstoun za to, že rozhodnutí zákonného zástupce dítěte není v souladu se zájmem dítěte, mohl se domáhat rozhodnutí soudu.

„Dítě svěřené do pěstounské péče pomáhá dle svých možností a schopností v pěstounově domácnosti; má-li vlastní příjem, přispívá i na úhradu společných potřeb rodiny“ (Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., v platném znění). Zde je legislativně zakotvena povinnost dítěte k náhradní rodině. Je tedy hovořeno o faktu, že dítě by se mělo v pěstounské rodině chovat tak, jak by se mělo chovat i v rodině biologické. Dítě se na běžném chodu domácnosti podílelo i dle Zákona o rodině č. 94/1963 Sb. Mělo povinnost pomáhat dle svých schopností v domácnosti pěstouna.

Občanský zákoník nezapomíná ani na zánik pěstounské péče či případy, kdy pěstounská péče přestane z jakéhokoliv důvodu fungovat. „Dojde-li k podstatné změně poměrů nebo k neshodě mezi rodiči a pěstounem v podstatné záležitosti týkající se dítěte, může dítě, rodič nebo pěstoun navrhnout soudu změnu práv a povinností, zrušení

- 21 - pěstounské péče, nebo jiné rozhodnutí. Pěstounská péče zaniká nejpozději, nabude-li dítě plné svéprávnosti, jinak jeho zletilostí.“

Před koncem roku 2013 mohla být pěstounská péče zrušena též pouze rozhodnutím soudu. Soud mohl zrušit pěstounskou péči jen z důležitých důvodů; učinil tak vždy, jestliže o to požádal pěstoun“ (Zákon o rodině č. 94/1963 Sb.).

2.4 Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

Část pátá Zákona č. 359/1999, o sociálně-právní ochraně dětí, v platném znění (dále jen Zákon o SPOD), je věnována pěstounské péči. Tato část obsahuje legislativní ukotvení práv a povinností pěstounů při výkonu pěstounské péče, dohodu o výkonu pěstounské péče, státní příspěvek na výkon pěstounské péče a v neposlední řadě dávky pěstounské péče.

Osoba pečující o svěřené dítě a osoba v evidenci má právo na poskytnutí pomoci při zajištění osobní péče o svěřené dítě, právo na zprostředkování odborné pomoci alespoň jednou za 6 měsíců, právo na bezplatnou možnost zvyšovat si znalosti a dovednosti. Osobou pečující se pro tyto účely rozumí „fyzická osoba odpovědná za výchovu dítěte. Tato osoba může být pěstounem do dosažení zletilosti dítěte, a to po dobu (Zákon č. 359/1999 Sb.):

• kdy má nezaopatřené dítě nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte,

• před rozhodnutím soudu nebo orgánu sociálně-právní ochrany dětí, při dočasném svěření dítěte do pěstounské péče,

• kdy má zájem stát se pěstounem, a po dobu trvání takové péče,

• kdy je poručníkem dítěte, jestliže o dítě osobně pečuje,

• kdy má v osobní péči dítě, k němuž nemá vyživovací povinnost, a to po dobu, po kterou probíhá soudní řízení o ustanovení této osoby poručníkem.

Osobou v evidenci je fyzická osoba, která je vedena v evidenci osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu“ (Zákon č. 359/1999 Sb.).

Dále má tato osoba povinnost zvyšovat si znalosti a dovednosti v oblasti výchovy a péče o dítě v rozsahu 24 hodin v době 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích, povinnost umožnit sledování naplňování dohody o výkonu pěstounské péče a také má povinnost udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s osobami dítěti blízkými, zejména s rodiči a umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči.

- 22 -

3 Pěstounská péči na přechodnou dobu

„Tradiční pěstouni pečují o svěřené dítě tak, jako by pečovali o své vlastní, mnohdy pouze s minimální odbornou přípravou a dlouhodobou podporou. Děti, které mají vážnější problémy (jsou starší, postižené mentálně či fyzicky, mají výrazné psychické problémy apod.), se do pěstounské péče rodiny dostanou spíše zřídka, a pokud ano, často jsou vráceny zpět do ústavu, protože náhradní rodiče dané situace prostě nemohou zvládnout“ (Vrtbovská, 2005, str. 28).

Tento model je podle Vrtbovské (2005), NATAMA³, znám a používán i v České republice. Sama ovšem uvádí, že se jeví jako přežitý. A to zejména z následujících důvodů:

• Klasické pěstounství má charakteristiky osvojení, pouze s tím rozdílem, že dítě v této formě náhradní rodinné péče není tzv. právně volné a pěstouni dostávají od státu jisté finanční prostředky na pokrytí materiálních potřeb dítěte.

• Těchto pěstounů je velmi málo. Možnost a právo žít v rodině je tak upřeno velkému množství dětí.

Právě z těchto důvodů se vyvinul systém profesionální pěstounské péče, která je založena na principech, které se ze zkušeností s náhradní rodinnou péčí ukázaly jako funkční a nosné.

V životě se mohou vyskytnout různé nepředvídatelné situace, které znemožní pobyt dítěte v jeho biologické rodině. Takovou situací je především odchod matky z domácnosti. Důvody mohou být různé - osobní, vynucené okolím (jako např. nástup výkonu trestu odnětí svobody, léčba závislosti na alkoholu, apod.), zdravotní onemocnění vyžadující dlouhodobou hospitalizaci, a v nejhorším případě i smrt matky.

Samozřejmě záleží na schopnostech a možnostech dalších členů domácnosti, příp. širší rodiny, zda se o nezletilé dítě dokážou postarat. Pokud by se ukázalo, že nikoliv, pak právě v těchto případech je možné využít pěstounské péče na přechodnou dobu, jako dočasné řešení krizové situace.

3 NATAMA – nestátní odborná organizace specializující se na odbornou podporu náhradní rodinné péče, www.natama.cz

- 23 - Další možnost uplatnění je v současném systému péče o děti bez vyhovujícího rodinného prostředí, tedy pro děti, jejichž rodiče nemají dostatečné socio-ekonomické podmínky (nemohou, nechtějí nebo se neumí o dítě postarat).

V praxi to znamená, že pěstouni na přechodnou dobu dostanou dítě do své péče po dobu, než se situace v biologické rodině zlepší natolik, aby se dítě mohlo navrátit k vlastním rodičům, nebo než bude vyřízena některá z dlouhodobých forem NRP (klasická pěstounská péče/osvojení) a nalezeni vhodní pěstouni, nebo adoptivní rodiče.

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph. D.⁴(2011) hovoří, ve své recenzi a návrhu na doplnění textu MPSV o pěstounské péči na přechodnou dobu, o následujícím dělení pěstounské péče na přechodnou dobu (Klimeš, 2011, str. 8 – 10):

• pěstouni se vztahem k původní rodině dítěte (prarodiče, příbuzní, kamarádi, sousedi, apod.) – tento typ pěstounské péče je obecně jednodušší, jelikož je zachována identita rodu a širší rodiny,

• pěstouni beze vztahu k původní rodině – toto druhé dělení dále pokračuje v dělení na pěstouny s vlastními dětmi, pěstouny bez vlastních dětí nebo s dětmi již zletilými. Ne každé dítě vhodné do pěstounské péče může být umístěno do jakékoliv rodiny. „Je třeba využívat ty konstelace, kdy samovolně nevzniká intenzivní citová vazba nejen mezi pěstouny a dětmi, ale především mezi svěřenými dětmi a vlastními dětmi. Vlastní děti pěstounů nemůžeme chránit instrukcemi a verbálními ponaučeními, ale především přirozenými okolnostmi, které samy o sobě předcházejí vzniku intenzivní citové vazby.“

3.1 Právní vymezení pěstounské péče na přechodnou dobu

V roce 2012 jsme se nacházeli v období, kdy byla pěstounská péče na přechodnou dobu uzákoněna, ale ve své podstatě jako taková nebyla funkční.

Novela zákona o SPOD, platná od ledna roku 2013, přinesla konkrétnější úpravu této formy pěstounské péče.

Úpravu institutu pěstounské péče na přechodnou dobu jsme nacházeli v § 45a odst. 2 zákona o rodině. Dítě se svěřovalo do péče osobám zařazených do evidence osob vhodných k výkonu tohoto typu pěstounské péče na:

• dobu, po kterou nemůže rodič ze závažných důvodů dítě vychovávat,

4 PhDr. Jeroným Klimeš, Ph. D. – psycholog, psychoterapeut zabývající se problematikou NRP

- 24 -

• dobu, po jejímž uplynutí lze podle § 68a zákona o SPOD, dát souhlas rodiče s osvojením,

• dobu do pravomocného rozhodnutí soudu o tom, že není třeba souhlasu rodičů k osvojení.

Výkon této formy pěstounské péče byl pod pravidelnou kontrolou soudu.

Přehledně je zpracován v Praktickém průvodci pro náhradní rodiče, respektive pěstouny (2007, str. 73-74). Poznatky o této nové profesi zpracovalo občanské sdružení známé pod názvem Rozum a Cit⁵.

§ 27a zákona o SPOD dále upravoval podmínky zařazení žadatelů do evidence osob vhodných stát se pěstouny na přechodnou dobu.

„Pěstounská péče na přechodnou dobu však může trvat nejdéle jeden rok.

Výjimku tvoří pouze případ, že do rodiny pěstouna byli svěřeni také sourozenci svěřeného dítěte“ (Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí).

Právě z těchto důvodů přichází expertní komise vlády s novelizací legislativy, resp. zákona o sociálně právní ochraně dětí (Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). V této novelizaci se počítá s rozšířením pěstounské péče na přechodnou dobu, aby se stala plnohodnotnou alternativou kojeneckých ústavů, dětských center a dětských domovů.

3.2 Typy pěstounské péče na přechodnou dobu

Stejně jako existuje mnoho typů dětí, které jsou vhodné do pěstounské péče na přechodnou dobu, je též mnoho možností pěstounské péče na přechodnou dobu.

O typech pěstounské péče na přechodnou dobu rozhoduje mnoho faktorů – věk dítěte, druh konfliktů v rodině, identifikace dítěte, boj biologických rodičů s náhradními rodiči nebo s ústavy. Klimeš (2011) hovoří o následujících typech pěstounské péče na přechodnou dobu:

• nechtěný novorozenec v ochranné lhůtě šestinedělí,

• dítě s rodiči ve výkonu trestu, v nemocnici, na psychiatrii,

• mediace rozhádaných rodičů a řízení styku biologických rodičů s dítětem,

5 Rozum a Cit – občanské sdružení podporující myšlenku náhradní rodinné péče v České republice, www.rozumacit.cz

- 25 -

• problémové dítě, které biologičtí rodiče nezvládají.

3.3 Moderně pojímaná pěstounská péče

PhDr. Petra Vrtbovská Ph. D.⁶ (2005) naprosto vystihuje pocity, které v lidech, ať už z odborné nebo laické veřejnosti, vyvolává pojem „profesionální“. Tento pojem vyvolává myšlenky na to, že pěstouni se o svěřené děti starají pouze pro peníze, bez citu a péči o tyto děti berou jako práci, zaměstnání. Proto hovoří o následujících třech pilířích profesionalizace pěstounské péče:

• oblast práv a potřeb dítěte – péče dítěti i jeho biologické rodině je poskytována na základě respektu ke zvláštnostem a na základě rovného přístupu, vyhodnocení situace předchází umístění dítěte, je vypracován tzv. Individuální plán dítěte, dítěti je zaručen kontakt s jeho biologickou rodinou, aj.,

• oblast popisu práce, odborné kompetence a spolupráce s profesionálními pěstouny – pěstouni jsou spíše „pečovateli“ než rodiči, kompetentnost pěstounů je pečlivě vyhodnocena, je garantována podpora a odborná příprava pro pěstouny, pěstouni jsou odměňováni,

• oblast odpovědnosti státní správy – definice standardů pěstounské péče, odpovědnost státu (příslušného úřadu) za realizaci pěstounské péče, aj.

4 Příprava pěstounů před přijetím dítěte do rodiny

V této kapitole je nutné si uvědomit, že se hledají noví rodiče, pěstouni, pro opuštěné děti. Je tedy potřeba najít ty správné rodiče. Možná to bude znít jako klišé, ale děti, které jsou v jakémkoliv ústavu či zařízení, už za sebou mají nějakou minulost.

V mnoha případech to není minulost jednoduchá, provázená pozitivními životními zážitky. Tyto děti byly někde odloženy, byly odejmuty od matky, mohly prožít jakékoliv násilí atd. Jsou to děti, které neměly jednoduchý začátek života nebo prožily traumatizující zážitek. Dobrá rodina sice všechny dětské útrapy nesmaže, ale snad je zahladí a učiní dítěti snesitelnějšími.

Nároky na rodiče jsou v zásadě stejné, ať už jde o původní nebo nové náhradní rodiče, pěstouny. K povinnostem budoucích rodičů přibývá však ještě něco navíc. Prof.

6 PhDr. Petra Vrtbovská, Ph.D. – ředitelka o. s. Rozum a Cit, aktivně působí v NRP

- 26 - Zdeněk Matějček⁷ (2002) zmiňuje následující záležitosti, které by měli budoucí pěstouni, zejména pak pěstouni dlouhodobé formy PP, zhodnotit (Matějček, 2002, s. 20- 21):

• důvody k přijetí dítěte by měly vycházet z jasné osobní motivace,

• zaměstnání by mělo být stálé a mělo by finančně zajistit dítě a rodinu.

Pracovní vytíženost by měla být taková, aby měli dostatek času na výchovu dítěte. Zpočátku bývá nutné, aby jeden z rodičů mohl zůstat s dítětem doma a aby se život rodiny přizpůsobil jeho potřebám:

• bytová situace by měla všestranně zajistit potřeby dítěte,

• trestní rejstřík bez záznamů o závažných trestných činech,

• náhradní rodiče by se měli cítit duševně i fyzicky schopni vychovat dítě,

• stabilní rodinné zázemí,

• dítě by mělo být náhradními rodiči přijato takové, jaké je,

• náhradní rodiče by měli být schopni vžít se do cítění a světa dítěte, být přizpůsobiví, tolerantní, laskaví a otevření,

• pěstouni by měli ochotně, vstřícně, ale také kriticky a s rozmyslem přijímat rady a zkušenosti těch, kdo už se vyrovnali s podobnou situací, do níž vstupujete,

• měli byste zajistit výchovu bez jakéhokoliv duševního a fyzického strádání dítěte,

• měli by co nejvíce komunikovat se zainteresovanými odborníky a spolupracovat s nimi.

4.1 Příprava před podáním žádosti

Doba, která předchází samotné žádosti o adopci či pěstounskou péči, je jedna z nejtěžších. Hnacím motorem je touha, touha po doplnění rodiny, touha po pomoci potřebnému dítěti. Brzdícím mechanismem je vyjasňování si, čeho všeho je člověk schopen se zříci, s čím vším se chce vyrovnat. Jaké dítě je z jeho strany možné přijmout.

Toto období je u každého individuálně dlouhé. Je to období přípravy a proto je velice důležité ho náležitě využít.

7 Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. – celosvětově uznávaný dětský psycholog zabývající se dětskou deprivací a problematikou NRP

- 27 - Je nutné si ujasnit mnoho životních otázek, pro příklad jsou uvedeny tyto otázky prof. Matějčka k osobám budoucích pěstounů (2002). Otázky uvádí prof. Matějček zejména v souvislosti s problematikou osvojení. Autorka práce se však dle svých zkušeností domnívá, že tato pravidla lze použít i v případě uvažování o pěstounské péči:

• Mám dost fyzických a duševních sil, abych dítě vychoval/a?

• Jsem tolerantní a otevřený/á vůči druhým?

• Zajistím dítě finančně?

• Co se mi v životě podařilo, co jsem dokázal/a?

• Co se mi nepovedlo, co mi schází?

• Jaké bylo moje dětství?

• Jaké je moje manželství?

• Jsem ochoten/na se vzdát svého pohodlí?

• Jsem opravdu schopen/na věnovat se plně dítěti?

• Jsem ochoten/na se přizpůsobit?

• Věřím, že přesvědčím okolí, že toto rozhodnutí je správné?

• Nebude pro mě dítě překážkou v profesní dráze?

• Dovedu si představit, co obnáší výchova dítěte?

• Dovedu si konkrétně představit, jaké by dítě mělo být?

• Dovedu posoudit, jaké dítě bych opravdu nedokázal/a vychovávat?

• Mohu upřímně říci, čím mohu být dítěti prospěšný/á?

4.1.1 Lidské potřeby

„Psychické nebo sociální potřeby, zvané také sociogenní, reagují na nedostatky v sociálním bytí. Jejich mechanismy jsou složité, ale v principu působí stejně, jako potřeby fyzické. Zdrojem sociogenních potřeb jsou nedostatky v sociálních vztazích člověka. Pro příklad jmenujme nedostatek porozumění, citové odezvy, nezakořeněnost v sociálním prostředí, nenaplněné sociální role“ (Nakonečný, 1998, s. 466).

Nakonečný (1998) uvádí hierarchii potřeb dle Abrahama H. Maslowa, která ho inspirovala k myšlence, že potřeba je základním znakem lidské motivace.

- 28 - Hierarchický systém lidských potřeb je tvořen několika stupni. Představme si ho jako pyramidu:

• fyziologické potřeby,

• potřeba jistoty a bezpečí,

• potřeba náležení k někomu či někam, potřeba lásky, přijetí

• potřeba úcty (uznání),

• potřeba seberealizace.

Druhý stupeň pyramidy potřeb hovoří o pocitu bezpečí. Tento pocit nalezne člověk zejména u svých blízkých. Pocit jistoty naleznou rodiče u svých dětí i naopak, děti u svých rodičů. A tady přichází moment, kdy si páry či jedinci toužící po dítěti, uvědomí, že jim schází dávat někomu pocit bezpečí. Mají proto tendenci k naplnění této potřeby, tohoto nutkání.

Prostřední stupeň je vystaven na náležení a lásce. Tento stupeň je v rozhodování se pro náhradní rodinnou péči nejdůležitější. Každý člověk má tendenci k někomu

„patřit“, být součástí, milovat a být milován. Uspokojení právě této potřeby je cílem procesu umisťování dětí do náhradních rodin. Dítě dostane možnost někam patřit, mít rádo a být milováno. A zároveň stejnou možností jsou obdarováni žadatelé o náhradní rodinnou péči. Naplněním prostředního stupně Maslowovi hierarchie potřeb dojde k naplnění cílů obou stran. Zde je možné spatřovat rozpor např. u pěstounské péče na přechodnou dobu, kam dítě není umisťováno na delší dobu, není tak naplněna jeho potřeba někam patřit.

Uspokojení další, v pořadí třetí potřeby, potřeby úcty (uznání) přichází posléze.

Jde o úctu k sobě samému, úctu k lidem, kteří přijmou opuštěné dítě, úctu k dětem a k jejich individualitě, úctu k odborníkům, jež umožňují toto přijmutí.

V neposlední řadě potřeba seberealizace. Dospělí se seberealizují jako rodiče.

Děti našly svou seberealizaci v roli dítěte v rodině, i když náhradní.

- 29 - Hlavní otázkou je „Mít či nemít děti?“ Odpověď na tuto otázku je závislá zejména na vzorci hodnot jednotlivých mužů a žen. Hodnotový vzorec je ovlivněn obecnými záležitostmi, jako jsou životní podmínky, společenské poměry, kultura, tradice či ekonomická situace. Dále tu přichází v potaz každý člověk jednotlivě, se svými vlastnostmi, vztahem k lidem, životní historií, zkušenostmi, výchovou.

Na základě těchto aspektů se později lidé rozhodnou, zda budou či nebudou mít děti.

A v tomto případě již nezáleží na tom, jestli své vlastní či nevlastní.

Tyto argumenty jsou opět založeny na základě lidských potřeb. Ovšem nyní jsou to potřeby stimulace, učení, citového vztahu a identity.

Tělesné a fyziologické potřeby Potřeba bezpečí a jistoty

Potřeba lásky, přijetí, spolupatřičnosti Potřeba uznání a úcty

Potřeba seberealizace

- 30 -

Mít děti Nemít děti

1. Stimulace

Dítě je velmi pohyblivý živel, přináší plno vzruchu

do života, nikdy není nouze o zábavu ani o starosti. Bez dítěte by byl život nudný – i manželství by bylo nudné, prázdné.

Dítě brání stimulaci. Člověk je jím vázán, nemůže si života plně užít – nemůže se vyžít. Pro samé starosti o dítě není možno dosáhnout plného vyžití ani v manželském životě.

2. Učení, směna smysluplných podnětů

Rodiče vychovávají děti, ale dítě silně ovlivňuje rodiče.

Přináší jim neopakovatelné zkušenosti – vzájemně se doplňují, rostou vnitřně. Jen život s dětmi dává zkušenosti specificky lidské.

Dítě brání získávání zkušeností,

„uvazuje“ člověka u plotny,

u plenek, u školních úkolů. Člověk z toho nic nemá!

3. Citový vztah (pocit životní jistoty, bezpečnosti)

Děti přinášejí lásku, ale také ji vracejí – je tu vztah. Je tu někdo, kdo je ke mně vázán nejhlubším, čistým citovým poutem. Nemůže mě opustit.

Až do stáří bude o mě postaráno. Vždyť vztah k lidem je nejlepší záruka životní bezpečnosti.

Dítě přináší stálou frustraci potřeby bezpečnosti. Pořád budu mít strach, že se mu něco stane, že bude zlobit, dostane se na scestí. Mít děti

znamená být zranitelný právě jejich prostřednictvím. Možno na mne vykonávat nátlak, nedostanou se na studia, nebudou se moci uplatnit – jsem jimi vázán a svázán.

4. Identita (autonomie osobnosti, sociální status, vědomí já)

Mít dítě zhodnocuje člověka, dává sociální status ženě i muži. Ve vztahu k dítěti ztrácíme anonymitu a nejsme davovou anonymitou

ohroženi. Dítě nás potřebuje a my potřebujeme je.

Mít dítě brání dosažení

významných společenských rolí.

Kdybych neměl dítě, dokázal bych víc, staral bych se o společensky významnější věci, měl bych vyšší společenský status. „Mít dítě“ mě zařazuje do anonymního davu obyčejných lidí s obyčejnými starostmi.

(Matějček, 1999, s. 55-58)

Ke všem těmto lidským potřebám je nutné doplnit potřebu „otevřené budoucnosti“. Tedy naplněné budoucnosti, ve které se nebudeme bát, že zůstaneme sami. Děti jsou otevřenou budoucností nejen pro nás, ale pro celé lidstvo

- 31 - Naplnění této potřeby nám umožňuje uspokojivé prožívání osobního běhu života. Naopak, ztráta životní naděje vede k zoufalství (Matějček, 2002, s. 58).

Kovařík (2004) ze své praxe poukazuje na potřeby dětí a cituje amerického psychologa Thomase, který vymezuje čtyři základní tužby a přání – touhu po nových zkušenostech, touho po bezpečí, touhu po odezvě, touhu po poznání. Jako žák Pražské školy vývojové psychologie a psychické deprivace, žák J. Langmeiera a Z. Matějčka, zmiňuje jejich schéma potřeb dítěte. Toto schéma pak obsahuje potřeby podobné výše uvedeným. Je to „potřeba smysluplného světa, řádu v chaosu podnětů, nebo potřeba podmínek pro účinné učení; potřeba jistoty a bezpečí, interpersonálního vztahu typu matka – dítě; potřeba osobní identity, potřeba sociálního začlenění do širšího okruhu lidí, potřeba otevřené budoucnosti, potřeba životní perspektivy a životního smyslu“

(Kovařík, 2004, s. 92-93).

4.1.2 Motivace k přijetí dítěte

Tato kapitola je věnována možným důvodům vedoucím k tomu, že lidská potřeba mít rodinu není naplněna. V souvislosti s tím budou zároveň odhaleny důvody vedoucí k rozhodnutí se pro náhradní cestu k zrealizování potřeby rodičovství, potřeby někomu pomoci a být užitečný. Motivace k přijetí dítěte do rodiny může být také u různých párů odlišná.

„Člověk patří k těm nemnohým druhům pozemských živočichů, kteří jsou schopni přijímat za vlastní opuštěná mláďata svého druhu. Existují v nás nepochybně vedle biologických potřeb i síly psychické a společenské, které podmiňují touhu po dětech, přičemž tato touha, je-li velmi silná a je-li dlouho neuspokojována, může nakonec vést k přijetí cizího dítěte. Spolu s rodičovstvím biologickým je tu tedy i rodičovství psychologické“ (Matějček, Dytrych, 1999, s. 65).

Důvodů, jež dovedou člověka k náhradní rodinné péči, může být velmi mnoho.

Praxe v DC Paprsek, v Rodinném centru Z. Matějčka, dle sdělení žadatelů, nastiňuje, že hlavní důvody k přijetí dítěte do pěstounské péče jsou následující:

• neplodnost párů,

• úmrtí dítěte,

• potřeba pomáhat.

- 32 - 4.1.2.1 Neplodnost párů

Neplodnost párů je důvodem, který vede spíše k rozhodnutí dítě osvojit, než přijmout do pěstounské péče. Každý pár, který chce být rodiči, má představu o tom, že přijaté dítě bude tzv. jejich. To ovšem pěstounská péče jako taková nedovoluje. I přes to se může stát, že bezdětné páry přijmou do rodiny nejprve dítě formou pěstounské péče a teprve později si dítě osvojí. Pak je tu i tento důvod právem.

Když přijde vhodný čas, očekává se, že založení rodiny půjde přirozenou cestou.

Avšak může se také stát, že to nejde a že to bez pomoci medicíny ani nepůjde.

Následuje spousta vyšetření, léčba, pokusy o umělá oplodnění. Je to tedy doba velmi emočně, psychicky a v neposlední řadě fyzicky náročná. Některým párům se tato cesta povede dovést ke zdárnému konci a žena otěhotní. Někteří ovšem takové štěstí nemají.

Statistické údaje ČR uvádí, že neplodných manželských párů je u nás něco kolem 20%.

„Páry se tak musí vyrovnávat s pocity a obavami, které jsou většině jejich vrstevníkům obklopených dětmi naprosto cizí. Jsou to pocity naprosté bezradnosti, selhání, opuštěnosti, neužitečnosti, zahořklosti, frustrace, nedostatečnosti. Lze říci, že lidé nemohoucí mít biologické dítě se cítí, jakoby nenaplnili svůj hlavní životní smysl“

(Schoollerová, 2002, s. 14-15).

Dle Schoollerové (2002) nastává období, kdy si nikdo není ničím jistý. Žádná strana z dvojice si není jistá sama sebou, svým partnerem, jejich vztahem. Takové situace vedou buď ke spojení a posílení vztahu, následně i k rozhodnutí pro osvojení či pěstounskou péči, nebo může také dojít k rozpadu vztahu, kdy si bude každý hledat partnera jiného a pokoušet se o založení rodiny s ním.

„Nedobrovolná bezdětnost“ je zdrojem tzv. „nevýhodného postavení“. Páry, které k adopci motivuje neplodnost, se ujímají rodičovské role z jiného podnětu, než jak očekávali. Musí své plány pozměnit. Jejich očekávání a potřeba mít děti je může emocionálně přemoci a dokonce i zaslepit vůči skutečnostem, které jsou adoptivnímu vztahu vlastní.

Během přípravy na úlohu adoptivního rodiče nebo rodiče vychovávajícího dítě v pěstounské péči je jeho prvotním úkolem prožít zármutek nad nenaplněním svého snu.

Schoollerová (2002) upozorňuje na to, že páry by si při tom měly být vědomy toho, že je taková ztráta může provázet po celý život a zdravým či nezdravým způsobem může nenápadně ovlivňovat jejich reakce vůči dětem.

- 33 - 4.1.2.2 Úmrtí dítěte

Úmrtí v rodině je vždy velkou tragédií. Toto pravidlo ještě hlouběji platí v případě, když zemře dítě. Páry, které tato velmi smutná skutečnost postihne, se musí vyrovnat se spoustou emocí, frustrací a smutků. V prvé řadě ztratily to nejcennější, co ztratit mohly.

Způsob, jak se člověk zachová, záleží na několika okolnostech této situace.

Záleží na počtu dětí v rodině, věku ztraceného dítěte, věku rodičů, okolnostech úmrtí.

Na základě těchto okolností se každá rodina zachová jinak. Může se také stát, že rodina tuto tragédii neunese, že nebude situaci chtít řešit, v nejhorším případě se její soužití může také rozpadnout.

Důležitým a prvotním impulsem by mělo být sepjetí rodiny. Pakliže při sobě rodina primární i sekundární stojí, je velmi pravděpodobné, že společně událost zvládne.

Existuje několik způsobů, jak místo zemřelého dítěte vyplnit. Partnerům, v závislosti na věku a zdravotním stavu, se může narodit jiné dítě. Dítě může být do rodiny přijato formou náhradní rodinné péče. Pokud je v rodině více dětí, pak je možné, že místo ztraceného dítěte zůstane prázdné.

4.1.2.3 Potřeba pomáhat, entusiasmus

Zkušenosti z přímé praxe z Rodinného centra Z. Matějčka při Dětském centru Paprsek dokládají, že s impulsem vedoucím k osvojení dítěte nebo k jeho výchově v péči pěstounů se více setkáváme u lidí empatických, věřících, u lidí, jež mají potřebu pomáhat, „dávat se“ někomu. Je pravdou, že potřeba pomáhat vede spíše k pěstounské péči, protože lidé s touto potřebou jsou velice otevření a přijímají do své péče většinou dětí více (naopak je tomu u osvojení, kdy významným důvodem je neplodnost párů).

Nesmíme však opomenout, že potřeba pomáhat má dvě varianty. Tou první může být potřeba pomoci dítěti, které nemá možnost vyrůstat v rodině. Tam se projeví empatie a soucit, kdy osvojitelé či pěstouni nechtějí nechat dítě dále strádat.

Druhou variantou potřeby pomáhat je potřeba pomoci sám sobě. Myšleno tak, že páry nebo jedinci nemohoucí mít biologické dítě, touží po naplnění této potřeby a mají neustálé nutkání zaplnit prázdné místo ve svém životě.

- 34 - Nejvhodnější variantou je, když se obě tyto varianty doplňují. Když lidé tím, že pomohou osamělému dítěti, pomohou zároveň sobě. Pak dojde k naplnění potřeby a touhy po rodině na obou stranách.

4.2 Podání žádosti

Jestliže bylo období rozmýšlení, váhání a pokládání si různých otázek úspěšně překonáno, nadchází čas pro další krok. Tímto krokem je podání žádosti u příslušného úřadu. V současnosti to znamená navštívit okresní úřad v místě trvalého bydliště, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, a tam oddělení péče o rodinu a děti či oddělení sociálně- právní ochrany dětí.

Sociální pracovnice vede s uchazeči rozhovor zaměřený na jejich důvody a motivaci k rozhodnutí, představy o dítěti (věk, pohlaví, zdravotní potíže, jiné etnikum,…) Dále předá formulář žádosti o zařazení do evidence žadatelů. Právě tato sociální pracovnice bude prostředníkem k náhradní rodinné péči.

Dále je potřeba mít tyto podklady:

• žádost s osobními údaji,

• doklad o státním občanství,

• lékařskou zprávu o zdravotním stavu,

• údaje o ekonomických poměrech.

Spisová dokumentace dále obsahuje:

• zprávu o sociálních poměrech,

• opis z evidence Rejstříku trestů,

• v případě žádosti o osvojení, písemné vyjádření, se souhlasem případného zařazení do evidence Úřadu pro zprostředkování osvojení dítěte z ciziny,

• písemný souhlas s tím, že orgán sociálně-právní ochrany dětí zprostředkující osvojení nebo pěstounskou péči je oprávněn zjišťovat další potřebné údaje,

• písemný souhlas s účastí na přípravě fyzických osob k přijetí dítěte do rodiny,

• stanovisko okresního úřadu k žádosti o zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče.

- 35 - Sociální pracovnice zjišťuje ještě bytovou a rodinou situaci uchazečů.

Po posouzení a zpracování všech dostupných informací je žádost a veškerá dokumentace předána krajskému úřadu (Magistrátu hl. m. Prahy).

4.3 Posuzování žadatelů a zařazení do evidence žadatelů

Žadatelé o pěstounskou péči mají ze zákona povinnost účastnit se přípravných kurzů pro budoucí pěstouny. (Tématu přípravných kurzů bude věnována celá praktická část diplomové práce.)

Po ukončení celého koloběhu přípravy pěstounů čeká žadatele o pěstounskou péči posuzování. Jedná se o posouzení jejich zdravotního stavu a zejména pak psychické stránky jejich osobnosti.

Psychologické posuzování organizují krajské úřady (např. v Praze jsou pod patronátem Rodinného centra Z. Matějčka při Dětském centru Paprsek). Jedná se o testy standardizované a další tzv. „projektivní“ psychologické dotazníky a dotazník pro zájemce o náhradní rodinnou péči.

Testování uchazečů o pěstounskou péči má několik částí. Základní metodou je pozorování chování a interakcí při samotných přípravách, následují testové metody a rozhovor či konzultace s psychologem.

Příklad z praxe:

V Rodinném centru Z. Matějčka má posouzení uchazečů o pěstounskou péči několik částí. Začíná se pozorováním chování a interakcí při samotných přípravách, následují testové metody a rozhovor či konzultace s psychologem.

K psychologickému posouzení žadatele se používají standardizované testové metody. V Rodinném centru Z. Matějčka byly používány, stejně jako v mnoha jiných krajích ČR tyto:

• test MMPI 2. na vyloučení patologie, je založen na souhlasu či nesouhlasu s danými tvrzeními o reakcích na různé podněty, situace, chování a prožívání,

• osobnostní dotazník, přibližuje osobnost uchazeče, jeho charakterové vlastnosti, dovednosti a schopnosti,