Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PEDAGOGICKÁ
Katedra: filozofie Studijní program: 2. stupeň
Kombinace: občanská výchova – anglický jazyk
POVAHA REVOLUCE V LISTOPADU 1989
THE CHARACTERISTICS OF THE REVOLUTION OF NOVEMBER 1989
CHARAKTER DER REVOLUTION IM NOVEMBER 1989
Diplomová práce: 05–FP–KFL–109
Autor: Podpis:
Hana ČERMÁKOVÁ
Adresa:
Hrušová 124, 565 55
Vedoucí práce: PhDr. Břetislav Daněk Konzultant:
Počet
stran slov obrázků tabulek pramenů příloh
95 29 275 3 15 39 7
V Liberci dne: 26. 4. 2005
TU V LIBERCI, FAKULTA PEDAGOGICKÁ
461 17 LIBEREC 1, Hálkova 6 Tel.: 485 352 515 Fax: 485 352 332
Katedra filosofie
Z Z A A D D Á Á N N Í Í D D I I P P L L O O M M O O V V É É P P R R Á Á C C E E
(pro magisterský studijní program)
pro (diplomant) Hana Čermáková
adresa: Hrušová 124, 565 55 Hrušová u Vysokého Mýta obor (kombinace): občanská výchova – anglický jazyk
Název DP: Povaha revoluce v listopadu 1989
Název DP v angličtině: The Characteristics of the Revolution of November 1989 Vedoucí práce: PhDr. Břetislav Daněk
Konzultant:
Termín odevzdání:
Pozn. Podmínky pro zadání práce jsou k nahlédnutí na katedrách. Katedry rovněž formulují podrobnosti zadání. Zásady pro zpracování DP jsou k dispozici ve dvou verzích (stručné, resp. metodické pokyny) na katedrách a na Děkanátě Fakulty pedagogické TU v Liberci.
V Liberci dne ..….20. května 2003...
………. ……….
děkan vedoucí katedry
Převzal (diplomant): ………..
Datum: ……...……….
Podpis: ..………..
Cíl:
Diplomantka nejprve nastíní mezinárodní situaci, která ovlivnila revoluční události roku 1989, zejména zesílení tlaku demokratického Západu v éře prezidenta Reagana na východní blok a význam Gorbačovovy perestrojky jako pokusu o vyřešení stupňující se krize SSSR a jeho spojenců.
V další části práce se studentka zaměří na politickou situaci v Československu.
V této souvislosti také popíše formování opozice a jejích jednotlivých proudů.
Dále se diplomantka bude věnovat událostem bezprostředně předcházejícím revoluci, vlastní ideové stránce zvratu a významu jednotlivých ideových proudů účastnících se listopadové revoluce.
V závěrečné kapitole studentka zhodnotí úroveň vědomostí žáků základní školy o listopadových událostech roku 1989 a podá návrh, jak by učitelé základní školy měli tuto historickou událost v hodinách občanské výchovy prezentovat.
Literatura:
• Durman, K.: Útěk od praporů. Karolinum, Praha 1998
• Bartuška, V.: Polojasno. Ex Libris, Praha 1990
• Krejčí, O.: Proč to prasklo. Trio, Praha 1991
• Lorenc, A.: Ministerstvo strachu?. Tatrapress, Bratislava 1992
• Daněk, B.: Československá strana lidová, její krize a obroda. Vyšehrad, Praha 1990
• Otáhal, M.: Opozice, moc, společnost 1969 – 1989. Maxdorf, Praha 1994
• Měchýř, J.: Velký převrat či snad revoluce sametová?. Progetto, Praha 1999
PROHLÁŠENÍ
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce.
V Liberci dne 26. 4. 2005 Hana Čermáková
Poděkování
Děkuji především vedoucímu své diplomové práce PhDr. Břetislavu Daňkovi za podnětné rady, odborné vedení, trpělivost a podporu. Děkuji také PhDr. Lence Václavíkové Helšusové za pomoc při tvorbě testu-dotazníku pro žáky.
Anotace
Diplomová práce se zabývá příčinami krachu a vlastním pádem komunistického systému v Československu. Nejprve je vylíčen vývoj politiky SSSR po II. světové válce s důrazem na jeho vztah vůči satelitním zemím a nedostatky komunistického zřízení. Zároveň práce sleduje napětí mezi Východem a Západem v období tzv. studené války. Následně je popsáno vítězství komunismu v Československu, jeho vývoj a reformní hnutí roku 1968. Hlouběji je zpracováno období normalizace a její dopad na společnost. Zvláštní pozornost je věnována formování opozice a zejména vlivu jejích jednotlivých proudů na pád komunismu, dále průběhu revoluce i mezinárodním souvislostem těchto událostí. Klíčový význam má zamyšlení nad podstatou a ideovou stránkou listopadové revoluce.
V závěrečné kapitole jsou vyhodnoceny výsledky průzkumu znalostí žáků 9. tříd o listopadové revoluci a demokracii a předloženy návrhy, jak prezentovat ideje této revoluce v hodinách občanské výchovy.
Annotation
The Diploma Thesis deals with the fall of the communistic system in Czechoslovakia and its causes. First the development of the politics of USSR after the World War II – with the emphasis on soviet relationship to the satellites and the drawbacks of the communistic regime – is described. The first part also concentrates on the tension between the East and the West during the Cold War. The description of the victory and the advancement of communism in Czechoslovakia and the insight into the reformist movement of 1968 follow. A special attention is given to the era of normalization and its impact on the society. A great emphasis is placed on the formation of the opposition – especially on the influence of its currents on the fall of communism –, on the process of the revolution and on the international context of the events. A reflection on the fundamentals and ideological aspects of the November revolution has a key importance.
The final part analyses results of a survey of knowledge of the ninth grade pupils about the November revolution and democracy, and suggests ways of presenting the ideas of the revolution in lessons of civics.
Annotation
Diese Diplomarbeit befasst sich mit den Ursachen und dem eigentlichen Fall des kommunistischen Regimes in der Tschechoslowakei. Zuerst wird die politische Entwicklung der UdSSR nach dem II. Weltkrieg mit der Betonung auf die Beziehung zu den Satellitenländern und die Mängel der kommunistischen Systems erläutert. Gleichzeitig wird die Spannung zwischen Ost und West im Zeitabraum des kalten Weltkriegs verfolgt. Danach wird der Sieg des Kommunismus, seine Entwicklung und die Reformbewegung in der Tschechoslowakei im Jahr 1968 beschrieben.
Tiefer wird der Zeitraum der Normalisation verarbeitet. Besondere Aufmerksamkeit wird dem formen der Opposition und besonders dem Einfluss der einzelner Ströme auf den Sturz vom Kommunismus gewidmet. Weiter wird der Verlauf der Revolution und der Internationale Zusammenhang verarbeitet. Die Schlüsselbedeutung hat dann das Nachdenken über das Wesentliche und die ideologische Seite der Revolution im November 1989.
Im Abschlusskapitel werden die Ergebnisse der Kenntnisumfrage von Schülern der 9. Klassen, die über die Revolution und Demokratie befragt wurden, ausgewertet. Weiter werden Vorschläge über mögliche Präsentation der Idee der Revolution im Sozialkundeunterricht vorgelegt.
OBSAH
ÚVOD ... 1
1 MEZINÁRODNÍ VÝVOJ PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE... 3
1.1 SVĚT PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE... 3
1.1.1 Stalinismus, počátek a vyvrcholení studené války... 3
1.1.2 Zmírnění studené války v době Chruščova... 6
1.2 BREŽNĚVOVA VLÁDA A POLITIKA DÉTENTE... 9
1.2.1 Brežněvova politika uvnitř bloku ... 9
1.2.2 Détente a KBSE... 11
1.2.3 Polská Solidarita – předzvěst krachu komunismu... 14
1.3 ZMĚNY VMEZINÁRODNÍ POLITICE ZA REAGANA A PO BREŽNĚVOVĚ SMRTI... 16
1.3.1 Reaganův nový přístup k východnímu bloku ... 16
1.3.2 Krize SSSR po Brežněvově odchodu ... 17
1.3.3 Příchod Gorbačova, jeho perestrojka, glasnosť a nové myšlení... 19
2 ČESKOSLOVENSKO V ÉŘE KOMUNISMU... 23
2.1 ČESKOSLOVENSKO OD ROKU 1948 PO PRAŽSKÉ JARO ROKU 1968 ... 23
2.1.1 Vítězství komunistů a upevňování jejich moci... 23
2.1.2 Reformní proces – Pražské jaro 1968... 27
2.2 ČESKOSLOVENSKO VOBDOBÍ NORMALIZACE... 31
2.2.1 Návrat totality – konsolidace československé politiky ... 31
2.2.2 Normalizace aneb život v „reálném socialismu“... 34
2.3 OPOZIČNÍ STRUKTURY VDOBĚ NORMALIZACE... 38
2.3.1 Formování opozice... 38
2.3.2 Opozice politického charakteru ... 39
2.3.3 Období útlumu opozice a vznik disentu... 40
2.3.4 Charta 77 ... 41
2.3.5 Rozvoj opozičních struktur a jejich proudy... 45
2.3.6 Co jednotlivé proudy spojovalo a co rozdělovalo? ... 53
2.4 VEDENÍ KSČ PO NÁSTUPU GORBAČOVA... 54
3 LISTOPADOVÁ REVOLUCE... 56
3.1 KRACH KOMUNISTICKÉHO TÁBORA... 56
3.2 PŘEDEHRA REVOLUCE V ČESKOSLOVENSKU... 58
3.3 17. LISTOPAD – POČÁTEK KONCE... 59
3.4 REAKCE OPOZIČNÍCH PROUDŮ A REŽIMU NA ZÁSAH NA NÁRODNÍ TŘÍDĚ... 60
3.4.1 Studenti a umělci–divadelníci ... 61
3.4.2 Veřejnost a média ... 62
3.4.3 Vznik Občanského fóra ... 63
3.4.4 Ostatní opoziční proudy... 66
3.4.5 Odpovědi režimu ... 67
3.5 VÍTĚZSTVÍ OPOZICE... 69
3.6 PODSTATA A IDEOVÁ STRÁNKA REVOLUCE... 71
4 TÉMA „LISTOPADOVÁ REVOLUCE 1989“ NA ZŠ ... 76
4.1 PRŮZKUM ZNALOSTÍ ŽÁKŮ DEVÁTÝCH TŘÍD O REVOLUCI... 76
4.1.1 Cíle a charakteristika průzkumu ... 76
4.1.2 Analýza znalostí žáků... 77
4.1.3 Závěry odvozené z výsledků průzkumu... 84
4.2 ÚLOHA A VYUŽITÍ TÉMATU „LISTOPADOVÁ REVOLUCE“ VOBČANSKÉ VÝCHOVĚ... 86
ZÁVĚR ... 90
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 94
SEZNAM PŘÍLOH... 95
ÚVOD
„Kdo, ne-li my, kdy, ne-li teď?“
studenti demonstrující dne 17. listopadu 1989 v Praze
Toto heslo se pojí s jedním z nejdůležitějších okamžiků v dějinách Československa – se studentskou demonstrací dne 17. 11. 1989 –, tedy s počátkem listopadové revoluce roku 1989. Tato revoluce byla součástí obrovského mezinárodního dění, největšího zvratu v dějinách Evropy po II. světové válce, ve kterém byl demokratickými silami svrhnut komunistický systém panující ve střední a východní Evropě přes čtyřicet let. Byla tak ukončena stinná etapa světových, evropských i československých dějin a otevřeny nové možnosti a naděje. Důležitost listopadové revoluce tkví v tom, že skoncovala s vládou totalitního režimu, plného útlaku a častého bezpráví, a navrátila občanům českých zemí a Slovenska demokracii, tedy principy, které nám umožňují žít svobodně, ve svobodné Evropě.
Ačkoli je doba komunistické diktatury a revoluce roku 1989 „věcí nedávnou“, a je tedy „živým“ tématem a předmětem bádání mnoha historiků, politologů, sociologů a dalších vědců, pro mnohé dnešní žáky základních škol je to období a událost historicky vzdálená, dávná. Záleží tedy zejména na učitelích základní školy, aby žákům listopadovou revoluci a její ideje „přiblížili“. Toto téma, které je velmi úzce spjato s jednou z nejvyšších priorit dnešní společnosti, tedy dodržováním základních lidských práv, by mělo být v hodinách občanské výchovy jedním z nejdůležitějších.
Cílem první části této práce je zachytit hlubší mezinárodní události od konce druhé světové války, které souvisely se vznikem, existencí a zejména krizí a zánikem československého komunistického režimu. Tato kapitola se zabývá především vývojem Sovětského svazu jako hlavního představitele a vůdce východního totalitního bloku v Evropě, jeho postojem vůči svým satelitním zemím a jeho napjatým vztahem s demokratickým Západem. Vyvrcholením první části je změna mezinárodní atmosféry po nástupu amerického prezidenta R. Reagana a po nastolení nové politiky sovětského vůdce M. Gorbačova.
Záměrem části druhé je popsat vlastní politický vývoj Československa po roce 1945, zejména vznik, průběh a potíže komunistického systému, s důrazem na dobu tvrdého kurzu
v sedmdesátých a osmdesátých letech, tedy v období tzv. normalizace. Jelikož se práce soustředí zejména na politické události a ideové hledisko dění, pozornost je věnována formování odporu proti československé komunistické diktatuře a jeho jednotlivým proudům. Předmětem hlubšího rozboru jsou vznik, myšlenky a význam společenství Charta 77, které se pro rozvoj opozičních skupin stalo určující.
Význam různých složek opozice a jejich podíl na pádu komunismu je zhodnocen zejména v klíčové části práce, tedy v kapitole o listopadové revoluci. V této části jsou také vylíčeny základní listopadové události a politické kroky, které vedly demokratické síly k vítězství. Výklad je ukončen volbou představitele opozice Václava Havla prezidentem Československa dne 29. prosince 1989, tudíž událostí, která znamenala faktické předání moci z rukou komunistické diktatury do rukou zastánců demokracie. Závěr je věnován úvaze o vlastní ideové stránce, povaze a významu československé listopadové revoluce.
Součástí práce je také průzkum a analýza znalostí žáků devátých tříd tří základních škol o listopadové revoluci a myšlenkách s ní spojených. V závěru jsou nastíněny návrhy na pedagogické využití tohoto důležitého tématu v hodinách občanské výchovy.
1 MEZINÁRODNÍ VÝVOJ PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE
1.1 SVĚT PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE
1.1.1 Stalinismus, počátek a vyvrcholení studené války Vznik dvou táborů
Výsledky druhé světové války přinesly změny v politickém uspořádání světa a určily tak novou mezinárodní situaci, která významně ovlivnila vývoj druhé poloviny 20. století.
Do popředí poválečné politiky se dostaly dvě nejsilnější vítězné mocnosti – demokratické Spojené státy americké a komunistický Sovětský svaz. Jelikož se tyto dva státy výrazně lišily svými ideologickými, ekonomickými, politickými a mocenskými záměry a stanovisky, poválečný svět byl postupně rozdělován do zájmových sfér těchto dvou velmocí. Vzájemné napětí mezi oběma mocnostmi zapříčinilo vznik dvou soupeřících táborů – na jedné straně demokratického, na politickém pluralismu založeného západního bloku, reprezentovaného Spojenými státy, a na straně druhé totalitního, centralizovaného bloku východního v čele se Sovětským svazem. Pnutí a soupeření mezi těmito tábory vyústilo v nevojenský konflikt známý pod názvem studená válka.
Utváření Stalinova východního bloku
SSSR, v čele se svým vůdcem Josifem Vissarionovičem Stalinem, začal bezprostředně po válce realizovat své politické cíle ve střední, východní a jihovýchodní Evropě. Tam pomocí ideologického, hospodářského, politického a v neposlední řadě i vojenského nátlaku zanedlouho vytvořil základ sovětské mocenské sféry v Evropě.
Vláda Stalina měla podobu neomezené diktatury komunistické strany, kterou, jelikož odstranil pozůstatky kolektivního rozhodování, sám držel pevně v rukou. Stalin tedy disponoval obrovskou mocí, jež byla založena na vytváření atmosféry strachu mezi obyvatelstvem a již využíval k prosazování svých osobních zájmů. K udržování své autority a k dosahování svých cílů Stalin totiž používal velmi tvrdé metody a prostředky, které měly jednak zlikvidovat již existující známky nesouhlasu s jeho režimem a jednak měly plnit funkci preventivní, tedy zlámat jakoukoli chuť k případnému odporu.
Z nejpoužívanějších praktik jeho krutovlády jmenujme například policejní kontrolu nad každým občanem, šikanu „nepohodlných“ osob či skupin (statkáři, vzdělanci, živnostníci…), známé tábory nucených prací, represe vůči církvi jako hrozby ideologické základny odporu proti režimu či kruté politické procesy. S cílem ovládat i nejvyšší činitele
strany byl Stalinův teror namířen dokonce proti nejvyšším funkcionářům strany. Stalinova tvrdá diktatura tak měla za následek rozvracení lidských vztahů a poměrů. Velmi odvážně a výstižně Stalina charakterizují slova Václava Vebra: „Byl to největší tyran své doby a možná všech dob.“1
Zatímco v samotném Sovětském svazu se stalinská diktatura a teror plně rozvinuly již ve 30. letech 20. století, po druhé světové válce se Stalinovy mocenské zájmy obrátily na oblast válkou zbídačené střední, východní a jihovýchodní Evropy. Proces vytváření východního bloku (neboli satelitních zemí Sovětského svazu), založený na přebírání veškeré moci komunistickými stranami, podřízenými Stalinovi, probíhal postupně. Završen byl v roce 1949. Vštěpováním myšlenky, že komunistická strana umí nejlépe řešit poválečné problémy lidí, a využitím sovětského vlivu v těchto zemích postupně stoupala moc komunistických stran. Likvidováním nekomunistických stran a veškeré opozice tak byly v satelitních zemích zakládány nejprve komunisty ovládané a později plně komunistické, tzv. lidově-demokratické, režimy řízené z Moskvy. Vytvořený východní blok se tedy skládal z Albánie, Bulharska, Československa, Jugoslávie, Maďarska, Polska, Rumunska a Východního Německa.
V zemích východního tábora bylo prosazováno politické, ideologické, ale také ekonomické sjednocení. Vytvoření Kominformy v roce 1947, jejímž cílem bylo koordinovat činnost evropských komunistických stran, jen utvrdilo sílu sovětské nadvlády.
Stalin obyvatelstvo východního bloku ovládal dvěma způsoby – přes komunistické strany řídil jednotlivé satelitní státy, které nad svým obyvatelstvem vládly pomocí tzv. policejních režimů. Jakákoli známka odporu proti komunistické moci byla potlačována tvrdou perzekucí. Politické procesy, které se staly součástí kontroly policejních režimů (Stalin u procesů v satelitních zemích měl své poradce), postihly nejen představitele opozice, ale také nepohodlné osoby z řad komunistických (např. proces s Rudolfem Slánským).
Centralizaci podléhala také oblast ekonomická. Roku 1949 byla tendence k ekonomické integraci zemí východního bloku stvrzena vznikem Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Za účelem upevnění své pozice SSSR zdůrazňoval svou ideologii založenou na internacionalitě komunistických stran a propagandistických heslech o agresivitě západního imperialismu.
Jeden z nejvýraznějších dokladů o tom, že si Stalin přivlastňoval právo plně rozhodovat o vnitřních záležitostech dané satelitní země dle svých osobních zájmů, je známá roztržka mezi SSSR a Titovou Jugoslávií, která se nehodlala Stalinově vládě
1 Veber, V.: Stalin. Stručný životopis. Karolinum, Praha 1996, s. 187
podřídit. Z bývalého spojence se Tito pro SSSR a ostatní satelitní země stal „krvavým psem“ a zastánci jeho „zločinné politiky“ byli hledáni i v ostatních komunistických stranách2.
Reakce západního bloku a vývoj studené války
Spojené státy americké se s vědomím, že již nejsou schopny zničit expandující komunismus v satelitních zemích, odhodlaly alespoň zamezit jeho rozšiřování do okolních částí světa. Tuto koncepci „zadržování komunismu“ formulovaly roku 1947 v rámci nového zahraničně-politického programu, tzv. Trumanovy doktríny. Součástí této doktríny byl také Marshallův plán, jenž nabízel evropským státům materiální a finanční pomoc.
Zatímco západoevropské státy tuto pomoc přijaly s otevřenou náručí, SSSR a jeho satelitní země nabízenou účast v tomto hospodářském plánu odmítly. Československo a Polsko, které se rozhodly plán přijmout, dokonce musely na příkaz Stalina od tohoto záměru ustoupit. Kreml své stanovisko zdůvodňoval nebezpečím z podlamování suverenity evropských zemí a údajného záměru vytvořit protisovětský blok.3
Ideologický a politický střet Západu a Východu se v poválečném období výrazně projevil v otázce Německa a Koreje. Vize obou táborů o budoucnosti Německa byla spjata se sbližováním tohoto státu s jejich vlastním politickým kurzem. Vyostření konfliktu je spojováno se sovětskou blokádou Západního Berlína v letech 1948–1949, která nejen zapříčinila vznik dvou německých států, ale také přispěla k militarizaci studené války.
Z těchto důvodů demokratické státy založily roku 1949 NATO jako obrannou alianci Západu. Reakcí SSSR bylo uzavření Varšavského paktu, tedy Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci států východního bloku, v roce 1955. K vyvrcholení studené války došlo v době korejského konfliktu (1950–1953), během kterého oba tábory vážně přemýšlely o možnosti vzájemného vojenského střetnutí. Podle svědectví tehdejšího československého ministra národní obrany Alexeje Čepičky z tajné porady v Moskvě v roce 1951 Stalin dokonce zvažoval vojenský útok na kapitalistickou část Evropy (s cílem ji přeměnit na socialistickou a připojit ji k východnímu bloku) a rozpoutání III. světové války.4 Až do Stalinovy smrti roku 1953 byly vztahy a komunikace mezi Východem a Západem prakticky zpřetrhány.
2 Moulis, V., Valenta, J., Vykoukal, J.: Vznik, krize a rozpad sovětského bloku v Evropě 1944 –1989.
Amosium Servis, Ostrava 1991, s. 80
3 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M.: Východ.Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989.Libri, Praha 2000, s. 72
4 Kaplan, K.: Mocní a bezmocní. Sixty-Eight Publishers Corp., Toronto 1989, s. 202-203
1.1.2 Zmírnění studené války v době Chruščova Změna sovětské politiky po Stalinově smrti
K významným změnám v sovětském systému a ve vztahu mezi Západem a Východem došlo po smrti J. V. Stalina a následném nástupu Nikity Sergejeviče Chruščova v roce 1953 .
Tento zvrat v sovětské politice je spojován zejména s XX. sjezdem KSSS v roce 1956, na jehož tajném zasedání Chruščov vystoupil s kritikou Stalinova „kultu osobnosti“, tedy jeho neomezené moci a přehnaného uctívání jeho osoby. Výtky byly zaměřeny také na Stalinem praktikovaný teror a zločiny proti lidskosti.
Následovalo období tzv. „destalinizace“, vyznačující se v politice zahraniční úsilím o zmírnění napětí a v politice vnitřní uvolněním dosavadního tuhého režimu a snahou o zlepšení ekonomické situace širokých vrstev obyvatelstva. S cílem odstranit nespravedlnosti a křivdy byly podniknuty kroky k zavedení právního systému a jeho respektování. Systém gulagů byl omezen, proběhla rehabilitace a propouštění velkého počtu vězňů, pronásledování opozice se zmírnilo a byla vyhlášena zásada kolektivního vedení strany. Ke změně situace a zlepšení životní úrovně obyvatelstva měly pomoci mnohé reformy prováděné zejména v oblasti hospodářské. Tyto experimenty byly zaměřeny hlavně na zvýšení výroby spotřebního zboží a podporu zemědělství.5 Následkem neustálých reorganizací se šířily obavy mezi funkcionáři, kteří se díky věčným změnám necítili jisti ve svých pozicích, a proto byli Chruščovovu vedení „poslušní“.
K udržení autority strany napomáhal fakt, že Chruščovova kritika byla zaměřena pouze na Stalina jako jednotlivce, a nikoli na systém samotný.
Nový kurz sovětského vedení se tedy projevil i v zahraniční politice. Chruščov si uvědomil, že nelze pokračovat v neustálém zbrojení a stupňujícím se napětí mezi soupeřícími bloky, a představil novou koncepci zahraniční politiky založenou na mírovém soužití Západu a Východu. Ačkoli ideologická přesvědčení obou velmocí zůstávala protichůdná, Chruščov projevil ochotu komunikovat a společně řešit některé nevyhnutelné otázky. První kroky vstříc nové budoucnosti byly učiněny ukončením bezvýsledně se vlekoucí války v Koreji roku 1953 a dále se projevily například rozpuštěním Kominformy v roce 1956. Přestože se však SSSR vzdal dřívějšího záměru násilného rozšíření komunismu v Evropě, se svým „vývozem“ komunismu pokračoval v oblastech třetího světa.
5 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M.: c. d., s. 318-319
Nová koncepce americké zahraniční politiky
Změny v mezinárodní politice se netýkaly pouze Sovětského svazu. Posun ve své zahraniční politice zaznamenaly také Spojené státy americké. Nový státní tajemník ve vládě prezidenta Eisenhowera John Foster Dulles přišel s kritikou dosavadní koncepce zadržování komunismu. Považoval ji za nedostačující z toho důvodu, že údajně nehodlala podniknout důrazné kroky proti nadvládě komunismu v zemích střední a východní Evropy.
Roku 1953 tedy vyhlásil politiku razantnějšího rázu, tzv. zatlačování komunismu, která se měla zabývat také osvobozením komunismem utlačovaných zemí.6
V novém koexistenčním vztahu Západu a Východu hrála také určitou roli rovnováha založená na strachu, jelikož obě supervelmoci nyní disponovaly jadernými zbraněmi.
Dočasná krize východního tábora
Smrt Stalina se dotkla také dění v zemích východního bloku. Odchod krutovládce byl v satelitech spojován s nadějemi na politické uvolnění a změnu režimu. Tato očekávání ještě více zesílila po vyhlášení Chruščovovy doktríny o socialistickém pluralismu, která přiznávala existenci různých cest vedoucích k socialismu a dávala tak každé zemi určitou volnost ve způsobu jeho dosažení.7 K žádným významnějším změnám a známkám destalinizace uvnitř satelitů ale nedocházelo a ve vedení setrvávali neschopní a tolik nenávidění funkcionáři. Společenské napětí, nespokojenost s politickým pronásledováním, s životními podmínkami, kulturním úpadkem a plánovaným hospodářstvím tedy rostly, až postupně vyústily v otevřenou krizi.
První střety společnosti s režimem se objevily na počátku června roku 1953 v souvislosti s měnovou reformou v Československu a krátce nato došlo na základě stávky východoberlínských stavebních dělníků k povstání v NDR, které bylo za výjimečného stavu potlačeno sovětskými tanky.
K výraznějším a rozsáhlejším projevům nespokojenosti s tragičtějšími následky došlo po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 v Polsku a Maďarsku. Potlačení červnového povstání poznaňských dělníků protestujících proti nízkým mzdám si vyžádalo 50 obětí.
Pokračující polské problémy vyvrcholily výměnou stranického vedení v říjnu 1956, kdy v napjaté atmosféře byl po několika letech vězení do čela PSDS znovu zvolen Wladyslaw Gomuľka.
6 Pečenka, M., Luňák, P. a kol.: Encyklopedie moderní historie. Libri, Praha 1998, s. 581
7 Moulis, V., Valenta, J., Vykoukal, J.: c. d., s. 142
Nejkrvavější stopy krize zanechala v Maďarsku, kde studentské revolty proti maďarským stalinistům nabraly na konci října 1956 charakter obrovského lidového povstání, podporovaného i armádou. V okamžiku, kdy chtěl čerstvě dosazený předseda vlády, reformní komunista Imre Nagy, nastoupit novou cestu reforem, se SSSR rozhodl potlačit maďarskou iniciativu vojenskou silou. Dne 4. listopadu byl tedy zahájen útok na Budapešť a protože Maďarsko zůstalo ve svém boji osamoceno (nedočkalo se pomoci ani od USA), bylo povstání po několika dnech krvavě potlačeno. V ozbrojeném boji padlo přibližně 25 000 maďarských občanů. Imre Nagy a jeho nejbližší spolupracovníci byli popraveni, do čela Maďarska byl Moskvou dosazen János Kádár a vůči bývalým povstalcům byla nastolena represivní opatření. Krátce po těchto událostech opustilo Maďarsko přes 200 000 uprchlíků.8
Střet velmocí
Přestože Chruščov prosazoval omezení soupeření mezi Západem a Východem a hlásal politiku mírové koexistence bloků, SSSR a USA stále zůstávaly vzájemnými rivaly.
Určité napětí mezi oběma tábory pokračovalo a na počátku 60. let dokonce došlo ke dvěma závažným konfliktům – tzv. druhé berlínské krizi a krizi kubánské, která přivedla svět na pokraj 3. světové války.
Ožehavým tématem ve vztahu mezi Západem a Východem stále zůstávala otázka Německa, zejména pak území Berlína. Fakt, že se toto město dělilo na východoněmeckou a západoněmeckou část, znepokojoval zejména představitele NDR. Jedním z hlavních důvodů jejich rozhořčení byla možnost svobodného pohybu mezi Západním a Východním Berlínem, která měla za následek obrovský odliv odborníků z NDR na Západ. Chruščov a východoněmecký vůdce Ulbricht tedy v roce 1958 vystoupili s požadavkem začlenění Západního Berlína do NDR (státu, jehož existenci západní mocnosti neuznávaly), nebo alespoň jeho neutralizace. Když se však kladné odpovědi od Západu nedočkali ani po pařížské konferenci z roku 1960, ani po konferenci vídeňské z června 1961, rozhodli se pro radikální řešení. Dne 13. 8. 1961 začali v Berlíně stavět zeď, jež měla sloužit jako dělící čára mezi Východem a Západem. Z hlediska Západu berlínská zeď jen potvrdila komunistickou zlovůli.9
Jednou z nejvážnějších krizí studené války, v níž se západní a východní tábor ocitly v přímém nebezpečí jaderného konfliktu, byla karibská krize. Nedlouho po nastolení
8 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M.: c. d., s. 371
9 Luňák, P.: Západ. Spojené státy a západní Evropa ve studené válce. Libri, Praha 1997, s. 186
Castrova režimu na Kubě (1959) využil Chruščov neshod nového kubánského vůdce se Spojenými státy a začal jeho ke komunismu se obracející diktátorský režim podporovat.
V roce 1962 dokonce „za účelem pomoci Castrovi“ rozmístil na Kubě sovětské jaderné rakety, které měly na dosah území USA. Hodlal si takto posílit svou pozici v soupeření se Západem. Avšak poté, co rakety objevila americká rozvědka, prezident Kennedy na historicky první přímé ohrožení území USA razantně reagoval.10 Nařídil námořní blokádu Kuby a po SSSR požadoval odstranění všech raket. Po několikadenním jednání plném napětí a strachu z možné atomové války nakonec Chruščov ustoupil a zavázal se, že rakety zlikviduje. Kennedy naopak slíbil, že proti Kubě nepoužije vojenskou sílu. Na základě tohoto dění se představitelé obou velmocí dokonce dohodli na zřízení tzv. horké linky, která měla za úkol vzniku podobných krizí předcházet. Opětná snaha o určité uvolnění mezi tábory se také projevila podpisem smlouvy o zákazu jaderných zkoušek v atmosféře, na zemském povrchu a pod vodou v roce 1963.
V SSSR byl Chruščov za své počínání během karibské krize podroben nemalé kritice ze strany funkcionářů. Mnozí mu nemohli odpustit ponížení sovětské armády, kterého se dopustil stažením zbraní z Kuby. Současně narůstala nespokojenost byrokracie s neustálými Chruščovovými reformami a přesuny v rámci státního a stranického aparátu.
Tyto vnitrostranické konflikty se stále stupňovaly, až vyústily v Chruščovův pád v roce 1964.
1.2 BREŽNĚVOVA VLÁDA A POLITIKA DÉTENTE
1.2.1 Brežněvova politika uvnitř bloku
Po odstranění Chruščova se v roce 1964 do vedení dostal věrný aparátník Leonid Iljič Brežněv a s ním také přišel nový směr v sovětské politice, často nazývaný brežněvismus nebo neostalinismus. Sovětský svaz i jeho satelitní země se v tomto období částečně vrátily k modelu stalinského socialismu počátku 50. let, s tou výjimkou, že byly zmírněny represe vůči občanům.
Narozdíl od Chruščova, který si chtěl autoritu udržovat neustálými stranickými reorganizacemi, Brežněv vsadil na politiku založenou na snaze o stabilitu a zejména na úctě ke stranickým kádrům. Nomenklatura za jeho vlády získala obrovská privilegia a ta
10 Nálevka, V.: Studená válka. Triton, Praha 2003, s. 130
funkcionářům vpodstatě zajistila nesesaditelnost.11 Role KSSS, jež byla za Chruščova oslabena, se tedy za Brežněvova vedení obnovila a posílila.
Na předchozí chaotické reformy v oblasti ekonomiky Brežněv reagoval návratem k ústřednímu plánování. V rámci neustálého soupeření se Západem byl kladen velký důraz zejména na zbrojní průmysl, což však velmi zatěžovalo ekonomiku a následně i sociální vývoj země. Aby si Brežněvovo vedení udrželo určitou stabilitu a „klid“ ve společnosti, nastolilo politiku tzv. reálného (gulášového) socialismu zaměřenou na zvyšování výroby spotřebního zboží. Měla tak dopomoci ke zlepšení životní úrovně obyvatelstva a zajistit pasivitu občanů ve vztahu k sovětské politice.12 Proti disidentům, kteří se pokusili Brežněvův režim kritizovat, byla však podnikána rázná opatření blízká metodám Stalinovým. Podobné společenské klima samozřejmě panovalo i v ostatních socialistických státech.
Vůči satelitním zemím byl Brežněvem nastolen tvrdší kurs. Posílení soudržnosti socialistického tábora se vůdce domáhal již na XXIII. sjezdu KSSS v roce 1966, ale nejvýznamnější kroky provedl v roce 1968 v souvislosti s Pražským jarem. Protože Brežněv usiloval o posílení monopolu komunistických stran a o jejich podřízenost KSSS, rozhodl se pokračující a prohlubující se reformní hnutí v KSČ, směřující k demokratizaci a uvolnění vnitřních poměrů, potlačit vojenskou silou. Následně ještě více omezil suverenitu socialistických zemí vyhlášením tzv. Brežněvovy doktríny, která dávala Sovětskému svazu právo kdykoli zasáhnout v jakékoliv zemi jeho bloku, kde by vnitřní či vnější síly ohrožovaly socialismus. Tato doktrína se stala součástí oficiální sovětské zahraniční politiky na XXIV. sjezdu KSSS v roce 1971 a později byla přenesena i na země mimo střední a východní Evropu.13
Výsledek Brežněvovy politiky byl ovšem nevalný. Sovětský systém za jeho éry postupně upadal a zaostával, až se dostal do hluboké ekonomické, politické i morální krize, která se začala výrazně projevovat od druhé poloviny sedmdesátých let. Jednou z nejzávažnějších příčin této situace bylo již zmíněné uvolnění politické kontroly nad byrokratickou vrstvou, jejíž příslušníci si byli jisti svými pozicemi. Tento pocit nesesaditelnosti vedl k obrovskému rozšíření korupce, sahající až do nejvyšších kruhů, a k postupné vnitřní stagnaci. Stárnoucí vedení na všech stupních ustrnulo ve svých postojích a nebylo již schopno pružně reagovat na měnící se podmínky.14
11 Durman, K.: Útěk od praporů. Karolinum, Praha 1998, s. 37
12 Wegs, J., Ladrech, R: Evropa po roce 1945. Vyšehrad, Praha 2002, s. 236
13 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M.: c. d., s. 342
14 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M.: c. d., s. 346
Velkým problémem se staly prohlubující se potíže v oblasti hospodářské. Nemalý podíl na ubohé ekonomické situaci východního bloku mělo stálé financování vojenských projektů související se snahou dohnat vojenský potenciál Spojených států. Životní úroveň obyvatelstva východního tábora klesala a plánované ukazatele nesplňovala ani průmyslová, ani zemědělská výroba. Ekonomika východního bloku začala velmi zaostávat v moderní technice a technologiích a nebyla tak schopna držet krok s USA a státy západní Evropy.
Zemědělství v SSSR se dokonce dostalo do tak bídné situace, že si vynutilo obrovské dovozy obilí ze zahraničí, zvláště pak z USA a Kanady, a zapříčinilo tak určitou závislost SSSR na západních zemích.
Ubohá ekonomická i politická situace v SSSR a jeho satelitních zemích se samozřejmě podepsala na obyvatelstvu samotném a strana postupně ztrácela ve veřejnosti oporu. Vzhledem k umělému udržování nízkých cen mnoha komodit se podnikům určité zboží nevyplácelo vyrábět v množství potřebném pro trh, což zapříčinilo nedostatek spotřebního zboží a služeb a následné rozšíření šedé ekonomiky. V samotném Sovětském svazu okolnosti dokonce vyústily i v nebývalý nárůst alkoholismu, jenž se stal neřešitelným sociálním problémem.15
1.2.2 Détente a KBSE
Na konci 60. let vztah mezi tábory vstoupil do nové etapy – fáze détente neboli uvolnění, která se vyznačovala zejména jednáním o snížení počtu strategických zbraní, respektování sfér vlivu obou supervelmocí a zvýšení mezinárodní bezpečnosti. Tato jedinečná situace ve vztazích Západ–Východ vznikla působením několika různých faktorů.
Jednou z nejvýznamnějších okolností, jež vedla Brežněva k politice détente, byly jeho výsledky v oblasti zbrojení. Díky obrovskému úsilí a mohutným finančním prostředkům vkládaným do zbrojního průmyslu Sovětský svaz ve vojenské sféře dosáhl úrovně Spojených států a začal se cítit jako rovnocenný partner. Obě velmoci si také uvědomovaly, že jakýkoliv válečný konflikt by při současném množství a síle zbraní hromadného ničení byl vzájemně fatální. Velkou roli ve snaze o zlepšení vztahu s USA hrál pro Moskvu také strach z právě probíhajícího narovnávání čínsko-amerických vztahů.16 Dalším důležitým podnětem k propagování détente byla pro SSSR možnost rozšíření zahraničního obchodu a získání půjček od USA.
15 Durman, K.: c. d., s. 44
16 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M.: c. d., s. 502
Významným faktorem, který k détente přiměl Spojené státy, bylo vyčerpání z války ve Vietnamu a snaha o její ukončení; později také hrály roli vnitropolitické potíže s aférou Watergate.
Cestu ke „sbližování“ mezi bloky pomohly otevřít i podmínky na úrovni evropské.
Jednalo se zvláště o tzv. Ostpolitik („východní politiku“) západoněmeckého sociálnědemokratického kancléře Willyho Brandta, který na počátku 70. let normalizoval nejen vztahy SRN se SSSR a svými východními sousedy – Polskem a Československem –, ale přispěl také k vzájemnému uznání obou německých států.
Jak již bylo naznačeno, nejdůležitějšími výsledky politiky détente byly dohody v oblasti kontroly zbrojení. V roce 1972 byla uzavřena ústřední smlouva SALT 1, na pět let omezující počty strategických zbraní. Významným činem byl také podpis Deklarace o základních principech vztahů mezi USA a SSSR. Ta byla výsledkem snahy stanovit pravidla jejich chování v zájmu snižování mezinárodního napětí a určit některé principy détente. Obě velmoci se v ní mimo jiné zavázaly, že budou respektovat suverenitu ostatních států. Zejména Moskva však stále zdůrazňovala, že détente se týká pouze snahy o omezení vojenského konfliktu a nikoli o sblížení ideologické.17
V letech 1973-1974 ale politika détente začala selhávat. Spojené státy byly v této době nuceny se stále více zaobírat potížemi s válkou ve Vietnamu a na Středním východě a aférou Watergate. Navíc byly silně postiženy ropnou krizí z roku 197318, ze které SSSR díky svým zásobám ropy naopak těžil. Moskva se tedy rozhodla tuto situaci využít a navzdory předchozím dohodám se ještě více zaměřila na posilování pozic ve třetím světě.
Komunikace mezi oběma velmocemi začínala být opět napjatá a od dohod a jednání se začalo ustupovat.
Přes určité zhoršování vzájemných vztahů byly od počátku 70. let vedeny rozhovory o uspořádání celoevropské konference. V těchto jednáních šlo zejména o omezení zbrojení a respektování integrity obou táborů. Moskva usilovala o získání půjček, kterými by zlepšila svou upadající ekonomiku, Spojené státy byly vedeny touhou o snížení válečných rozpočtů a evropské státy měly zájem o uklidnění mezinárodní situace. Tato jednání byla dovršena v roce 1975. Koncem července toho roku se v Helsinkách konala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), která často bývá označována za vyvrcholení politiky détente. Její ustanovení, obsažená v tzv. Závěrečném aktu a
17 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M.: c. d., s. 507
18 Ropná krize vznikla výrazným zvýšením cen ropy arabskými ropnými mocnostmi. Důvodem byla snaha o vítězství v arabsko-izraelských válkách. Na státy, které Izraeli poskytovaly pomoc (zejména USA), bylo uvaleno ropné embargo. Tyto země, avšak i mnoho dalších, se tak dostaly do vážných hospodářských potíží.
podepsaná 33 představiteli evropských států, USA a Kanady, měla později podstatný význam pro dění ve východním bloku.
Helsinský závěrečný akt byl rozdělen na tři hlavní části, tzv. koše. První koš se týkal obecných principů mírového soužití a opatření k odvrácení hrozby konfliktu mezi Východem a Západem. Druhý koš rozšiřoval hospodářskou, vědeckou a kulturní spolupráci a SSSR se v nich dočkal očekávaných finančních dotací a technické podpory od Západu. Třetí, pro následné dění v Evropě a východním bloku nejdůležitější koš, prosazený státy západními, se zabýval otázkou lidských práv a jejich respektováním.
V závěru dokumentu bylo také dosaženo dohody o kontrolních orgánech KBSE a o budoucích schůzkách.
Sovětský svaz byl s výsledky Závěrečného aktu velmi spokojen. Ustanovení prvních dvou košů se Brežněvovu vedení jevila jako výhodná, protože první koš mu na
„jeho“ územích zajišťoval uznání politické a teritoriální hegemonie a koš druhý byl významnou injekcí pro překonání ekonomických těžkostí. Souhlas se třetím košem však Sovětský svaz a jeho satelitní země braly pouze jako účelovou záležitost. Přestože pro západní demokratické státy ochrana lidských práv byla velmi podstatným tématem, SSSR řešení této otázky pokládal za zasahování do svých vnitřních záležitostí a ohrožení bezpečnosti východního bloku, a nehodlal se tedy dodržováním lidských práv zabývat.
Stanovisko sovětských komunistů vůči třetímu koši je velmi výstižně obsaženo v postoji sovětského ministra zahraničí Gromyka: „A pokud se týká třetího koše, pak ,my jsme pány ve svém domě‘ a určíme si sami, co je vměšováním do vnitřních záležitostí“.19
Problém rozdílného pojetí důležitosti třetího koše a další ideologické rozpory mezi tábory se brzy po KBSE začaly prohlubovat, vztahy mezi velmocemi začaly opět chladnout a politika détente začínala ustupovat do pozadí. K tomuto procesu přispívalo zvláště chování Sovětského svazu, který za pomoci kubánských jednotek stále rozšiřoval svůj vliv ve třetím světě, zejména Africe. Od roku 1976 Moskva dokonce začala rozmísťovat rakety středního doletu SS 20 na evropském a asijském kontinentě a narušovala tak rovnováhu mezi tábory.
Ze strany USA byl s nástupem nového prezidenta Jimmyho Cartera (1976) výrazně zesílen tlak na dodržování lidských práv. Spojené státy důrazně poukazovaly na fakt, že SSSR a satelitní země helsinská ujednání nedodržují a kritizovaly sovětský postoj vůči disidentům a sovětským Židům. Z tohoto důvodu také omezily pro Východ důležitý dovoz
19 Durman, K.: c. d., s. 169
moderních technologií, zařízení a obilí do SSSR. Později také odmítly ratifikovat smlouvu o snížení vzájemného zbrojení SALT II. Velkým zlomem potom byla sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979, kterou si Kreml zničil vztahy s muslimskými státy, s USA i západní Evropou a tím tedy udělal tečku za obdobím détente.
1.2.3 Polská Solidarita – předzvěst krachu komunismu
Krize sovětského impéria se na konci 70. let projevovala nejen v mezinárodních vztazích a uvnitř samotného SSSR, ale také v zemích satelitních. Přestože se jisté obtíže objevovaly ve všech státech východního tábora, jako „nejproblémovější“ se z pohledu Sovětského svazu jevilo Polsko. Výjimečné klima v polské společnosti a její „odtažitý“
vztah vůči SSSR byl dán několika činiteli. V souvislosti s novodobými dějinami (zejména pak druhou světovou válkou), které s sebou nesly výrazné spory Polska a SSSR, panovaly v Polsku protiruské nálady a byl také kladen důraz na vlastenectví. Dalším faktorem, který přispíval k obtížné „ovladatelnosti“ Polska, byl vysoký počet obyvatelstva této země.
Klíčovou roli hrál však zejména fakt, že na rozdíl od ostatních států sovětského bloku měla v Polsku silný vliv katolická církev. Tato instituce stále představovala pro většinu polského obyvatelstva naději a sjednocující sílu a přes všechny překážky bojovala za obranu lidských práv. Polské náboženské a vlastenecké cítění velmi výstižně vyjádřil primas Wyszyňski: „Pro nás, hned po Bohu, je největší láskou Polsko; po Bohu musíme zůstat všichni věrni své vlasti, polské národní kultuře.“20 Důležitost a symbolický význam katolické církve v „boji“ proti komunistickému režimu spolu s hrdostí polského národa se ještě více prohloubily volbou krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly papežem (Jan Pavel II.) v říjnu roku 1978 a jeho následnou návštěvou Polska v červnu roku 1979. O tom, jak významnou a neopakovatelnou událostí papežova návštěva byla, svědčí například fakt, že se na jeho mších tehdy shromažďovalo kolem 1,5 milionu osob.21
Vzestup polské opozice byl velmi úzce spjat s hospodářskou situací v zemi. Po stávkách roku 1970, se kterými se pojí Gomuľkovo nešťastné řešení – použití střelných zbraní proti obyvatelstvu –, nastoupil do čela komunistické strany Edward Gierek. Nový vládce ve své politice vsadil na taktiku gulášového socialismu a snahu o industrializaci země, podporovanou velkými půjčkami ze Západu a dotacemi ze SSSR. V důsledku naftové krize a dalších hospodářských faktorů se však ekonomika země v druhé polovině sedmdesátých let dostala do vážných potíží. Zdražení základních potravin si v roce 1976
20 Durman, K.: c. d., s. 214
21 Durman, K.: c. d., s. 215
vyžádalo prudké protesty obyvatel a přispělo k následnému růstu opozičních skupin a hnutí.
Ekonomické problémy země se stále zhoršovaly a napětí ve společnosti se stupňovalo. Do krajních mezí se situace dostala počátkem léta 1980, kdy vláda opět výrazně zvýšila ceny základních potravin a pohonných hmot. Mezi pracujícími se zdvihla ostrá vlna stávek a demonstrací. Do jejich vedení se v Gdaňsku a ve Štětíně dostaly stávkové výbory, z kterých později vzniklo nové nezávislé odborového hnutí Solidarita, vytvořené z dosavadních občanských hnutí a skupin. Odboráři, v čele s gdaňským dělníkem Lechem Walesou, bojovali za prosazování a dodržování základních lidských práv a postupně si vydobyli například právo na stávku, právo zakládat nezávislé odborové organizace a několik dalších ekonomických a politických změn vedoucích k liberalizaci poměrů. Členská základna Solidarity představovala již v lednu 1981 přibližně deset milionů polských obyvatel a pro PSDS se tedy stala velmi silným politickým protivníkem, který požadoval stále více a více politicko-hospodářských reforem, týkajících se mimo jiné také podílu obyvatelstva na státní moci.22
PSDS se během tohoto dění nacházela ve svízelné situaci. Výměna Gierka za Stanislawa Kaniu, provedená již na začátku září 1980, polským komunistům nepomohla.
Problémy se nedařilo odstranit ani novému vůdci generálu Wojciechovi Jaruzelskému, působícímu v čele strany od října 1981. Ten se pokusil situaci řešit projektem tzv. Fronty národního porozumění, kde by Solidaritě a katolickému kléru připadla role podřadnějších partnerů PSDS, ale opozice na tento návrh nepřistoupila.
Značné znepokojení nad děním v Polsku se objevilo i ve vedení SSSR a dalších satelitních zemí a v Moskvě také vyvstala otázka možné vojenské intervence podobné vojenským zásahům v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v roce 1968. Nové mezinárodně-politické podmínky, mezi kterými vévodil zejména Reaganův nový nekompromisní přístup vůči komunismu, však na kremelské vedení silně zapůsobily, a proto se po dlouhých debatách pro intervenci nerozhodlo.23
Nakonec se tedy polská krize řešila vnitrostátně, a to vojenským pučem. Dne 13. prosince 1981 vyhlásila vojenská rada pod vedením Jaruzelského výjimečný stav a nastolila vojenskou diktaturu, která trvala až do roku 1983. Solidarita byla zakázána a mnoho Poláků bylo uvězněno.
22 Wegs, J., Ladrech, R: c. d., s. 242
23 Durman, K.: c. d., s. 247
Přestože Jaruzelského státní převrat znamenal dočasné vítězství totalitního režimu, Solidarita se nevzdala a působila dál v ilegalitě. Hluboká vnitřní krize a společenské napětí v zemi přetrvávalo a předznamenávalo ještě silnější ohrožení autority komunistického systému.
1.3 ZMĚNY V MEZINÁRODNÍ POLITICE ZA REAGANA A PO BREŽNĚVOVĚ SMRTI
1.3.1 Reaganův nový přístup k východnímu bloku
Významné změny ve vztazích mezi Východem a Západem jsou spojovány s nástupem amerického prezidenta Ronalda Reagana (1981-89), který navázal na neokonzervativistické myšlenky britské premiérky Margaret Thatcherové (1979-1990).
Neokonzervativismus také spojujeme s pojmy „thatcherismus“ a „reaganomika“.
Jak vysvětluje Roman David, „thatcherismus a „reaganomika“ vycházejí z klasického konzervativismu24, který mísí s liberálními názory na ekonomiku. Základními prvky jsou tedy stabilní politický systém a řád, „k nimž se přidává respekt k demokracii, soukromému vlastnictví a svobodě jednotlivce“.25 Snaha bránit demokracii a lidská práva se také výrazně projevila v ostřejším kurzu zahraniční politiky vůči komunistickému bloku.
Reagan se svým neokonzervativistickým postojem zasloužil o novou tvář jak politiky vnitřní, tak politiky zahraniční. Ve své hospodářské politice řešil Reagan, podobně jako Thatcherová, ekonomické následky velké naftové krize z roku 1973 prosazováním neoliberalismu – usiloval tedy o omezení úlohy státu a snížení federálních výdajů a podporoval podnikání a individualismus.
V mezinárodní politice se oba tito politici proslavili nekompromisním přístupem ke komunismu, díky kterému Thatcherová dokonce obdržela od sovětského tisku přezdívku
„Železná lady“26. Zásadní vliv na vztah Reagana a Thatcherové vůči východnímu bloku mělo chování Moskvy. Jak již bylo zmíněno, SSSR sice po konání KBSE zachovával vůči Západu určitý respekt, ale mezi sovětské priority stále patřilo agresivní pronikání do třetího světa. Vyvrcholením opětného vyostření vztahů mezi Východem a Západem a důležitým
24 Klasický konzervativismus, jako politický směr orientující se na tradiční kulturní, ekonomické a politické hodnoty, se snaží zachovat existující poměry. Současný politický a společenský stav považuje za dobrý sám o sobě nebo lepší než další případné varianty. (Žaloudek, K.: Encyklopedie politiky. Libri. Praha 1999, s.207)
25 David, R.: Politologie. Olomouc, Olomouc 2003, s. 332
26 Luňák, P.: c. d., s. 299
podnětem k ukončení politiky détente se stala sovětská intervence do Afghánistánu.
Reagan zahájil tvrdý boj proti komunismu na všech frontách (například v Latinské Americe) a ve vztahu k SSSR nastolil tak ostrý kurs, že se vrátil k metodám počátku studené války. Svůj názor na vedení Sovětského svazu, jejž také později nazval „říší zla“, dal velmi jasně najevo již na své první tiskové konferenci: „Dosud byl na ulici détente jednosměrný provoz – Sovětský svaz tam uplatňoval své vlastní zájmy“; jediný cíl sovětských vůdců je „prosadit své cíle, a to znamená, že si osobují právo spáchat jakýkoliv zločin, lhát a podvádět.“27 Přes svou prvotní nechuť pokračovat v jednáních se SSSR o omezení strategických zbraní započal Reagan v roce 1982 nové rozhovory o kontrole zbrojení, nazývané START. O tom, že Reagan byl pevně rozhodnut v „boji“ s Východem zvítězit, svědčí následující jeho slova: „Západ nebude (pouze) zadržovat komunismus, ale přežije komunismus.“28
S cílem dokázat, že Sovětský svaz není po vojenské stránce schopen v dlouhodobé perspektivě soutěžit se Západem, oznámil Reagan v roce 1983 zahájení obrovského zbrojního programu strategické obranné iniciativy (SDI). Tento finančně velmi nákladný plán, běžně nazývaný „hvězdné války“, se měl zabývat konstrukcí zařízení, která by, rozmístěna v kosmickém prostoru, chránila území USA před mezikontinentálními balistickými střelami. Tím by USA vojensky předběhly SSSR, který by se vzhledem ke své staré neúčinné technice v tom okamžiku stal „nekrytý“. Dalším Reaganovým varováním pro SSSR byly rakety Pershing II, které začalo NATO v roce 1983 rozmísťovat na území Evropy.
Tyto Reaganovy kroky, zejména tedy vyhlášení „hvězdných válek“, znamenaly pro SSSR ohromný šok. Moskva si totiž uvědomila, že z finančních důvodů skutečně nemůže v neustálém zbrojení pokračovat a že tedy boj o moc, založenou na množství a síle zbraní hromadného ničení, začíná prohrávat. Jak píše prof. Vladimír Nálevka v knize Studená válka: „Lze odpovědně konstatovat, že Reaganova zbrojní spirála výrazně přispěla k totálnímu selhání sovětského hospodářského systému.“29
1.3.2 Krize SSSR po Brežněvově odchodu
Jak již bylo zmíněno, SSSR se za vlády Brežněva dostal do vážných hospodářských potíží. Vážnost situace byla zvýrazněna i vzrůstající propastí mezi životními,
27 Durman, K.: c. d., s. 230
28 Durman, K.: c. d., s. 232
29 Nálevka, V.: c. d., s. 213
ekonomickými a politickými podmínkami obou bloků. Na rozdíl od Východu překonal Západ naftovou hospodářskou krizi, poučil se z ní a řešení problémů s ní souvisejících hledal v důrazu na technický pokrok a modernizaci. Mimo jiné k rozkvětu západní ekonomiky a obrodě politické scény přispěly nové neoliberalistické tendence Reagana a Thatcherové a celkový rozmach Západu byl také spjat s postupným růstem evropské integrace, tedy zvláště rozšiřováním Evropského hospodářského společenství, a výraznou spoluprací USA se západoevropskými státy.
Hospodářské a politické podmínky Východu v období konce Brežněvovy vlády byly naopak velmi ubohé. Zejména tomu tak bylo díky neustálému finančně neúnosnému vojenskému soupeření se Západem (ačkoli do zahájení Reaganova programu „hvězdné války“ SSSR navenek působil, jako by v boji Východ-Západ vyhrával – zejména díky svým invazím do třetího světa), díky zadluženosti u západních zemí, technické zaostalosti, ve vládnoucích vrstvách přetrvávající gerontokracii a morálnímu úpadku. Pravděpodobně největším závažím sovětské politiky i hospodářství byla světem i sovětským obyvatelstvem kritizovaná krvavá válka v Afghánistánu, která přivedla východní blok do finančních i morálních potíží. K závažnosti situace přispívaly i další faktory, jako například z naftové krize vyplývající ekonomické problémy (přestože zprvu měl SSSR díky svým zásobám ropy z naftové krize prospěch) a vzrůstající opozice v satelitních zemích nebo zvyšující se národnostní nepokoje uvnitř SSSR. Na počátku osmdesátých let se tedy východní blok nalézal v obrovské systémové krizi.30
Ani po Brežněvově smrti v roce 1982 se situace neobracela k lepšímu, naopak se vyhrotily zmatky v politice personální. Ve vládnoucí vrstvě stále přetrvávaly stejné, a v této době již věkem sešlé, tváře a důsledkem soupeření několika skupin, které opět prosazovaly kandidáty své věkové kategorie, došlo v následujících třech letech k náhlým výměnám generálních tajemníků.
Po různých intrikách byl ještě v roce 1982 do funkce generálního tajemníka zvolen jeden z členů tehdejší gerontokracie, dosavadní šéf KGB Jurij Andropov, který se díky své informovanosti o hloubce a vážnosti vnitřní krize snažil o určitou „nápravu“ systému. Jeho pokusy o reformy, jež zaměřoval například na boj proti alkoholismu, korupci a černému trhu nebo na zvyšování produktivity práce, zavedení pracovní kázně či obecného pořádku31, byly ale neúprosně zastaveny jeho smrtí roku 1984. Přestože si sám Andropov přál, aby se jeho následníkem stal mladší a reformátorsky myslící Michail Gorbačov, byl
30 Nálevka, V.: c. d., s. 194
31 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M.: c. d., s. 523-524
díky tlaku staré brežněvovské gardy zvolen někdejší Brežněvův chráněnec, třiasedmdesátiletý Konstantin Černěnko. Opětný návrat k brežněvismu však nestihl nabrat na obrátkách, protože i tento generální tajemník brzy podlehl zákonům přírody a v roce 1985 z tohoto světa odešel.
SSSR a jeho satelitní země se tedy v polovině 80. let nacházely v obrovském vnitřním politickém i hospodářském chaosu.
1.3.3 Příchod Gorbačova, jeho perestrojka, glasnosť a nové myšlení
Po Černěnkově smrti již byla ekonomická, sociální, ekologická, vnitropolitická i zahraničněpolitická krize tak vážná, že ji pochopily i nejvyšší gerontokratické kruhy a nezbylo jim nic jiného, než uvolnit místo v čele SSSR nové generaci s reformnějšími tendencemi. Dne 11. března 1985 byl tudíž do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS zvolen představitel „mladých“, čtyřiapadesátiletý Michail Sergejevič Gorbačov, se kterým se pojí obrovské změny nejen v politice vnitřní, ale také zahraniční.
Tento nový sovětský vůdce se od předchozích generálních tajemníků nelišil pouze věkem, ale také několika dalšími podstatnými faktory. Jelikož se Gorbačov narodil v selském prostředí a přišel tedy do politiky „zezdola“, byl si vědom bídnosti stavu, v jakém se SSSR nalézal. K jeho výjimečnosti mu také přispělo studium na právnické fakultě moskevské univerzity, díky němuž se stal od Leninovy doby prvním sovětským vůdcem s vysokoškolským vzděláním. Za zmínku také určitě stojí jeho vynikající schopnost orientovat se v problémech.32
Ačkoli byl Gorbačov přesvědčen o kvalitativní nadřazenosti socialismu nad kapitalismem, reformu stávajícího komunistického režimu považoval za více než nutnou.33 S vědomím hloubky dlouho odkládaných a neřešených problémů v sovětské ekonomice, politice i společnosti Gorbačov podrobil kritice Brežněvovu politiku a jeho tezi, že se SSSR nalézá v etapě „rozvinutého socialismu“, a po ideologické stránce měl za cíl se vrátit k „čistým“ leninským hodnotám. Jako východisko z podmínek vypěstovaných dogmatismem, ve kterých se SSSR nalézal, Gorbačov také prosazoval potřebu posílit
„socialistickou demokracii“.34
Nový kremelský vůdce tedy zahájil rozsáhlý reformní program, známý pod heslem perestrojka (přestavba). Reformy, během kterých byla také prosazována tzv. strategie
32 Luňák, P.: c. d., s. 315
33 Durman, K.: c. d., s. 299
34 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M.: c. d., s. 649
urychlení35 ekonomického vývoje, zprvu směřovaly ke zvýšení výkonnosti národního hospodářství, kde šlo zejména o omezení centrálního řízení podniků. Postupně však Gorbačov rozšiřoval reformu na řešení problémů společenského a politického rozměru a kladl stále větší důraz na morálku a demokratizaci.
S programem perestrojky šla ruku v ruce Gorbačovova politika glasnosti (informovanost, zveřejňování), která se stala spolu s demokratizací nástrojem k prosazení reforem. Glasnosť umožňovala celospolečenský dialog o základních problémech sovětského systému. Během této politiky došlo k omezení cenzury, zvýšila se pro občany svoboda slova a došlo k celkovému uvolnění atmosféry v sovětské společnosti. V letech 1986 – 1988 se tedy v sovětském tisku otevřeně diskutovalo o problémech ekonomiky, práva, kultury, morálky, ale i prohnilé politiky. Vyšly tak napovrch například informace o hrůzách, ke kterým došlo ve třicátých letech. Občané se dozvěděli o politických procesech, nucených pracích nebo o rozsáhlé korupci a byli si tedy schopni vytvořit nové pohledy na realitu doby současné i minulé. Nemalou zásluhou glasnosti také došlo k propouštění některých disidentů z vězení.
Díky faktu, že se tyto rozhovory děly na veřejné bázi, glasnosť zároveň sloužila jako nástroj boje proti zkorumpované nomenklatuře, která s perestrojkou, glasností a demokratizací systému samozřejmě nesouhlasila. Na plénu ÚV KSSS v lednu 1987 komentoval Gorbačov odpor dogmatické byrokratické vrstvy slovy: „Někteří soudruzi si nedovedou představit, že demokratizace není jen heslem, nýbrž že tvoří samotnou podstatu přestavby.“36 Nejschůdnější cestu ke své perestrojce totiž Gorbačov viděl v tzv. reformě
„shora“, tedy postupném nahrazování staré brežněvovské gardy ve stranickém a státním aparátu reformně myslícími jedinci.
Významné změny přinesl Gorbačov také v politice mezinárodní, kde představil svou koncepci nazývanou „nové myšlení“. Vznik této koncepce, ve které prosazoval zmírnění konfrontace mezi západním a východním blokem, byl podstatně ovlivněn politikou vnitřní. Gorbačov si uvědomil, že chce-li provést reformy v hospodářství a politice země, je nutné zastavit onen neustálý tok peněz do zbrojního závodu se Spojenými státy a investovat tyto finanční prostředky do vnitřní obnovy země.37 Ke změně zahraniční politiky SSSR vedla Gorbačova také jeho životní filozofie „žít a nechat žít“38, myšlenka, že „všelidské zájmy jsou nadřazené zájmům třídním“39 (čímž se
35 Mencl, V., Hájek, M., Otáhal, M., Kadlecová, E.: Křižovatky 20. století. Naše vojsko, Praha 1990, s. 357
36 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M.: c. d., s. 650
37 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M.: c. d., s. 653
38 Durman, K.: c. d, s. 312
