MOC VĚDY V DNEŠNÍ SPOLEČNOSTI

MOC VĚDY V DNEŠNÍ SPOLEČNOSTI

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7105R056 – Historie se zaměřením na vzdělávání

Autor práce: Laura Priščáková

Vedoucí práce: PhDr. Ondřej Lánský, Ph.D.

Liberec 2015

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování

Ráda bych poděkovala panu PhDr. Ondřejovi Lánskému, Ph.D. za věcné připomínky, cenné rady a vstřícné vedení mé bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat svým blízkým za podporu.

Anotace

Bakalářská práce „Moc vědy v dnešní společnosti“ se zabývá tématem úlohy vědy v dnešní společnosti. Práce vysvětluje základní pojmy, sleduje historický kontext vývoje a významu vědy a dopadu vzrůstajícího vlivu vědeckého poznání na dnešní společnost. Práce se zaměřuje na přínos vědeckého poznání a jeho rizika, při čemţ je kladen důraz na pojetí rizikové společnosti u Ulricha Becka. Dále pak práce poukazuje na meze vědeckého poznání a problematiku moci vědy ve spojení s médii a politikou.

Klíčová slova: moc, věda, vědecké poznání, historie vědy, přínos vědeckého poznání, riziková společnost, Ulrich Beck, meze vědeckého poznání, média, politika

Annotation

The thesis „The Power of Science in the Contemporary Society” is concerned with the topic of the role of science in the contemporary society. The thesis explains basic terms, follows historical context of the development and importance of science and impact of increasing influence of scientific knowledge on contemporary society. The thesis focuses on the contribution of scientific knowledge and its risks, while the main focus is on the conception of the risk society by Ulrich Beck. The thesis also points on the limits of scientific knowledge and the issue of the power of science in connection with media and politics.

Key words: power, science, scientific knowledge, history of science, contribution of scientific knowledge, risk society, Ulrich Beck, limits of scientific knowledge, media, politics

7

Obsah

Úvod a metodické poznámky ... 8

1 Historie západních věd ... 11

1.1 Počátky západních věd ... 11

1.2 Hlavní zlomy v historii západní vědy ... 13

2 Vědecké poznání a jeho meze ... 19

2.1 Věda a její přínos společnosti ... 19

2.2 Sociologie vědy Ulricha Becka ... 23

2.3 Meze vědeckého poznání ... 28

3 Věda, média a politika ... 38

3.1 Média a věda ... 38

3.2 Politika a věda ... 40

Závěr ... 43

Seznam pouţitých zdrojů ... 45

8

Úvod a metodické poznámky

Bakalářská práce Moc vědy v dnešní společnosti zkoumá některé aspekty postavení vědy v dnešní společnosti. Základní otázka, kterou jsem si na začátku práce poloţila, zní: Má věda v dnešní společnosti moc? V případě, ţe by odpověď na tuto otázku byla kladná, musím si poloţit ještě další otázky. Jak velká je tato moc a co je zdrojem této moci? Zodpovědět tyto otázky můţe být nelehkým úkolem a to hned z několika důvodů.

Uţ samotné definování pojmu moci je komplikované. Věda pak v sobě obsahuje jak přírodovědnou, tak společenskou větev, které se dále dělí na dílčí disciplíny a subdisciplíny. Ty se mezi sebou mohou navzájem ovlivňovat, přebírat metodiku práce i výsledky, které vyuţívají v dalších výzkumech, a v různě velkém měřítku tak ovlivňovat společenské dění.

Jedním z východisek zodpovězení výše uvedených otázek shledávám v zaměření se na historii evropské moderní vědy v kontextu společnosti a to zejména na ty dějinné okamţiky, ve kterých hrála věda a vědecký výzkum významnou roli. V návaznosti na dějiny pak dále pracuji se změnami ve struktuře společnosti, na níţ měla věda vliv a tento vliv přetrvává, doznívá nebo se různě transformuje ve společnosti do dnešních dní.

Důleţitým aspektem v předkládané práci je snaha o upozornění na rizika, která s sebou věda přináší. Zde vyuţívám díla jednoho z nejvýznamnějších německých sociologů současné doby Ulricha Becka¹, v jehoţ knize Riziková společnost (2004) se objevuje upozornění na rizika, která s sebou vědecké poznání nese. Věda má však i velký podíl na mnohých pozitivech, jeţ například vedou ke společenskému pokroku, a proto pokládám za důleţité tato pozitiva v jistém protikladu s riziky taktéţ uvést, stejně jako meze vědeckého poznání, které s pozitivy a negativy vědeckého poznání úzce souvisí.

Z těchto důvodů se budu zabývat problematikou moci vědy ve spojení s působením médií a politiky.

1 Ulrich Beck (1944–2015) působil na Mnichovské univerzitě a na London School of Economics and Political Science. Napsal mnoho prací zabývajících se tématem globalizace, do sociologie zavedl nové pojmy jako riziková společnost a byl jedním ze zastánců tzv. základního příjmu. Z jeho děl v češtině vyšla Riziková společnost, která je jeho nejvýznamnějším dílem, dále pak Vynalézání politiky, Moc a protiváha moci v globálním věku a Co je globalizace?.

9

V předkládané práci si nečiním nárok postihnout všechny aspekty, které s sebou přináší vědecké poznání, rozsah práce by na to ani nestačil, ale snaţím se uchopit v jisté komplexnosti dané téma a poukazuji na to, jakou roli hraje věda v ţivotě dnešní společnosti s přihlédnutím k dějinnému vývoji a to především ze sociologického a sociálně filosofického pohledu. Mým cílem je nabídnout jednu z moţných cest hledání odpovědí na otázky, které se s centrálním tématem pojí: otázky vazby mezi mocí a vědou či věděním.

Věda

Věda je neoddělitelnou součástí západní kultury, která poskytuje specifickou interpretaci světa (vedle interpretace například náboţenské nebo umělecké) a snaţí se systematicky poznávat skutečnost. Vědecké poznání předpokládá sbírání empirických dat, vytváření hypotéz a následné vyvracení či přijetí hypotéz. Kaţdá vědní disciplína si vytváří vlastní systém metodologie výzkumu nebo ji přebírá částečně z jiných vědních disciplín. V textu pracuji s vymezením a následným rozdělením věd podle předmětu zkoumání. Rozlišuji tedy především vědy přírodní a společenské. Někteří autoři pracují s pojmy sociální a humanitní vědy nebo přidávají ještě například vědy o člověku a kulturní vědy. Uvědomuji si, ţe je obtíţné klasifikovat západní vědu, pokud lze vůbec vyuţívat takto souhrnného označení pro všechny vědní disciplíny, jak na tuto problematiku upozorňuje Břetislav Fajkus (2005, s. 25). Přesto s tímto termínem ve své práci dále pracuji, a jestliţe je to třeba, rozlišuji jednotlivé vědecké disciplíny.

Moc

Fenomén moci je v současné společnosti všudypřítomným tématem (Bedrnová a Nový, 2001, s. 7), na který lze pohlíţet z různých úhlů pohledu, např. ze sociologického, psychologického či politického. Jak tedy nejjednodušeji definovat moc? „Mocí rozumíme schopnost jedinců nebo skupin prosadit své vlastní zájmy nebo záměry i přes odpor druhých.“ (Giddens, 1999, s. 334).

10

Často je moc pojímaná pouze z negativního hlediska, jakoţto nástroj podrobení si druhých. Moc však s sebou nese i pozitivní jevy jako jsou integrativní a řídící funkce, převaha a vliv, vůdcovství, loajalita, konsensus a spolupráce, prestiţ a autorita (Vališová, 2008, s. 18).

Jedním z nejdůleţitějších sociologů zabývajícím se mocí je německý myslitel Max Weber, který hovoří v souvislosti s mocí o typech její legitimity – tradiční, charismatické a právně-racionální autoritě (Heywood, 2008, s. 259). Dalším významným autorem, v jehoţ díle se objevuje téma moci je Michael Foucault. Ten v některých svých knihách poukazuje na propojenost moci a vědy, při čemţ vyuţívá pojmu bio-technická-moc neboli bio-moc. Důleţitým aspektem v pojetí moci Foucaultem je jeho otázka: Jak se moc vykonává? Výkon moci je pro něj „způsobem jednání, jímţ jedni působí na druhé. (…) Není jiná moc, neţ ta, kterou ‚my„

vykonáváme nad ‚jinými„.“ (Foucault, 2002, s. 330). V souvislosti s tím upozorňuje na to, ţe důleţitým faktorem ve výkonu moci je svoboda. Mocenských vztahů se dosahuje nejen násilím, ale také souhlasem, někdy obojím zároveň. (Foucault, 2002, s.

312–336). Ve své práci se opírám o pojetí moci právě podle Michaela Foucalta.

11

1 Historie západních věd

Pokud hovořím o historii západní vědy, je nutné určit, z jakého pohledu ji budu v práci pojímat. Zda se zaměřím na koncepce, jak byla historie vědy pojímána nebo na vývoj vědy a jejich jednotlivých disciplín.

Rozhodla jsem se pojímat vývoj západní vědy v druhém výše zmíněném kontextu, při čemţ vyuţiji periodizaci běţně pouţívanou v historii jako je antické Řecko, středověk, renesance nebo osvícenství. Dále budu poukazovat především na jednotlivé významné dějinné zlomy a události, které vedly ke změnám ve společnosti a na nichţ se podílela přímo nebo nepřímo věda; z toho také vyplývá, ţe se budu věnovat na prvním místě vědám přírodním. Vývojem jednotlivých vědních disciplín se budu zabývat jen okrajově.

V kapitole historie západních věd pracuji se základní tezí, ţe jednotlivé události, které souvisí s vědeckým poznáním, měly vliv na společnost. Jsem si však vědoma, ţe nelze zcela určit, jak moc velký byl tento vliv vědeckého poznání v historických událostech a zda byl určujícím faktorem v dalším vývoji společnosti. Je nutné brát v potaz také kulturní, společenský, politicko-ekonomický kontext, ve kterém bylo vědecké poznání rozvíjeno a jeho výsledky uplatňovány (Fajkus, 2005, s. 23–26).

Pro lepší pochopení těchto myšlenek můţeme nastolit hypotetickou situaci, kdy několik století před Johannesem Gutenbergem někdo vynalezne knihtisk. Pomiňme představu, která se nabízí, ţe poznání je kumulativním procesem, kdy je vystavěn na jednodušším objevu objev sloţitější. Nalézáme se tedy v hlubokém středověku. Je třeba přemýšlet nad tím, zda by vedl tento objev v evropském středověku 11. či 12. století k rozšíření vzdělanosti, o kterém se často mluví právě v souvislosti s Gutenbergovým knihtiskem a k dalšímu vývoji vzdělanosti v západní civilizaci. Na otázku samozřejmě nelze odpovědět. Domnívám se však, ţe vynálezy a objevy musí spatřit světlo světa ve správné době, aby mohly mít na civilizační vývoj nějaký dopad. A naopak některé vynálezy a objevy nejsou moţné bez určitého stavu vývoje společnosti, – odpovídající reflexe společnosti či ideologie, ekonomické vyspělosti společnosti, atp.

12 1.1 Počátky západních věd

Kořeny západních věd nalezneme v antickém Řecku. S vystoupením z mytologického chápání světa a zrozením filosofie, ke kterému došlo v období 8. aţ 6. století př. n. l.

(Fajkus, 2005, s. 17), se postupně tvoří základy pro vědy, z nichţ se během několika tisíciletí stane jedna z hybných sil ve vývoji západní civilizace. V souvislosti se starověkým Řeckem a později Římem nelze mluvit o vědách v dnešním slova smyslu, nešlo o systematické poznávání světa, o technologické aplikace výzkumů, věda neměla jasnou metodologii a objevy, které jsou do dneška známy, jako například Archimédův kladkostroj nebyly nazývány vědeckými vynálezy, i kdyţ Archimédes se svým „pojetím mechanické metody, zaloţené na praktickém potvrzení jeho objevů nejvíce přibliţuje postupům moderní vědy“ (Fajkus, 2005, s. 22). Věda, tak jak ji chápe západní kulturní okruh, se stává vědou právě aţ se vznikem jednotlivých vědeckých disciplín; a to nejprve přírodních věd a o několik století později společenských věd, které se vymezily z filosofie.

Myšlenky jednoho z nejvýznamnějších představitelů řecké filosofie Aristotela jsou vnímány jako hlavní inspirace vědeckého bádání (Fajkus, 2005, s. 18). Aristoteles je autorem mnoha filosofických spisů, ve kterých se zabýval například tématy z oblasti politologie, logiky, anatomie, biologie a historie, tedy oblastmi, pro něţ má dnešní západní věda vlastní disciplíny. Známými texty, jeţ obsahují tato témata, jsou Politika, O zkoumání živočichů, O částech živočichů, O vzniku živočichů, Ústava o obci či První analytika a Druhá analytika. Aristoteles byl systematikem a z pozice dnešní vědy bychom ho mohli nazvat zakladatelem empirické metody pozorování (Barnes, 1994, s.

194), byť by se to někdy z jeho díla nemuselo zdát tak zjevné. Častokrát se totiţ setkáváme s fakty, která jsou na první pohled nesmyslná. Důvodem můţe být to, ţe Aristoteles čerpal mnohé poznatky z vyprávění rybářů, včelařů, lovců a pastevců, na které se ve svých textech odkazuje, jako je tomu například v pro nás zábavném popisu rozhněvaného bizona, který se brání lovcům svými výkaly, jeţ mají ţíravé vlastnosti (Barnes, 1994, s. 108–112). Nelze mu však odepřít, ţe svým úsilím v oblasti biologie poloţil základy této disciplíny, stejně jako tak učinil v případě logiky, i kdyţ jsou jeho teorie dnes jiţ v mnohém překonány (Barnes, 1994, s. 194).

13

Za další významné řecké „předchůdce“ dnešní západní vědy můţeme povaţovat Eukleida, jehoţ systém geometrie byl všeobecně pojímán za platný aţ do 19. století, dále pak prvního autora heliocentrického názoru Aristarcha ze Samu. Známi jsou pro své objevy téţ Ptolemaios, Ktesiba a Heron z Alexandrie a jiţ výše zmíněný Archimedés, který jako jeden z mála aplikoval své teoretické poznatky v praxi (Fajkus, 2005, s. 21–22) a další.

Poznatky, které po sobě nejen tito řečtí myslitelé zanechali, se skrze různé cesty dostávaly k dalším generacím evropských myslitelů. Mnohé z nich byly ztraceny a jiné čekaly na znovuobjevení, jako se tomu stalo ve 12. a 13. století v případě Aristotela (Thomas, 1994, s. 12).

1.2 Hlavní zlomy v historii západní vědy

1.2.1 Renesance a osvícenectví

Další vývoj západní civilizace významně ovlivnily tři vynálezy. Za prvé jiţ výše zmíněný vynález knihtisku, za druhé vynalezení střelného prachu a za třetí pak kompasu, který byl důleţitým faktorem v zámořských objevech. Střelný prach, kompas i knihtisk byly známy mnohem dříve v Číně, ale k takto zásadním změnám ve společnosti nevedly (Fajkus, 2005, s. 23). Je tedy zřejmé, ţe stejné vynálezy mohou mít rozdílný dopad v různých společenských kontextech, a vţdy je třeba při úvahách nad vlivem vědeckého poznání brát tento fakt na vědomí.

V době kulturního a filosofického hnutí evropské renesance, která vyrostla z humanismu, vracela se do určité míry k antickým ideálům a zasáhla všechny obory, z toho nejvíce umění, se rodí základy novověké vědy. I přes stále silný vliv církve se postupně prosazují nové filozofické přístupy ke světu a koneckonců i nenáboţenský model světa. Na něm se podíleli především dva významní přírodovědci – Johannes Kepler a Galileo Galilei. První z nich, průkopník snad ve všech disciplínách přírodovědy (Störig, 2007, s. 216), je známý pro svůj heliocentrický model světa.

Galileovo experimentování s volným pádem a postup zaloţený na měření a vyuţití matematiky, jsou pokládány za počátek experimentální fyziky a tím pádem i novověké vědy.

14

Další posun ve vývoji vědy znamenalo vytvoření zákonů klasické mechaniky Isaacem Newtonem. Klasická mechanika nabyla velkého významu a stala se vzorem pro zkoumání všech přírodních jevů. Nakonec se stala jedním z myšlenkových zdrojů osvícenectví (Fajkus, 2005, s. 28). Myšlenky Newtona nakonec došly tak daleko, ţe se myslitelé (mj. vědci) domnívali, ţe je moţné předpovídat budoucnost – na základě výpočtů a s dostatkem informací. Tento koncept determinismu ve fyzice vládl v Evropě 18. a 19. století (Bührke, 1999, s. 11) a do značné míry se šířil jako určitý duch doby i do dalších oblastí myšlení a vůbec představ o světě.

Na myšlenky a poznatky renesance navázalo do jisté míry osvícenectví, které je známo svým důrazem na racionalitu. Dochází k prudkému nárůstu vědeckého bádání, i vzniku věd sociálních jako byla například nejdříve především politická ekonomie. Objevují se snahy francouzských intelektuálů shrnout dosavadní lidské poznání ze všech oblastí, a tak vzniká pod taktovkou Denise Diderota Encyklopedie.

1.2.2 Průmyslová revoluce

Období průmyslové revoluce, které započalo v druhé polovině 18. století, úzce souvisí s procesem modernizace. „Moderní společnost se zrodila v historicky krátkém čase v průběhu revolucí, které v základu proměnily jak způsob hospodářské produkce společnosti, tak způsob její mocenské reprodukce a spolu s tím také způsob její ideologické reprezentace.“ (Keller, 2005, s. 16). Dochází k postupnému přechod od tradiční společnosti, ke společnosti moderní, vyznačující se zobecněním společenských vztahů, procesem individualizace, diferenciace a racionalizace (Keller, 2007, s. 60–64).

Za povšimnutí stojí samotný pojem průmyslová revoluce. Pokud běţně hovoříme o něčem, co je průmyslové, mnozí z nás to mají spojené s nějakou technologií, která vzniká na základě vědeckého poznání. Bez něho by zřejmě k tak mohutnému rozvoji průmyslu nedošlo. Při práci s pojmem průmyslová revoluce rozlišuji její tři fáze.

V první etapě průmyslové revoluce nelze hovořit o systematickém uplatňování vědy, které se objevuje dnes. Tato první fáze, nalézáme se v polovině 18. století, je spojována

15

s vynálezem parního stroje, vyuţívaným nejprve k čerpání vody v anglických dolech a později hojně vyuţívaným v dopravě. Kvůli tomu, ţe průmyslová výroba vznášela stále nové otázky ohledně vylepšování strojů a následné větší a intenzivnější produkce, vznikaly nové vědní disciplíny, zakládaly se technické školy, vývojová pracoviště u podniků a postupně tak vzniklo záměrné vyuţívání vědeckého poznání v průmyslu.

„Zpočátku však byl průmysl uţitečnější vědě neţ věda průmyslu“ (Kraus, 2012, s. 9).

Další fázi, někdy nazývanou technicko-vědecká, která začala o sto let později, můţeme spojit se spalovacími motory, jejichţ vyuţití v dopravě mělo opravdu revoluční charakter. Postupně tak vzniká automobilová doprava a vzdálenosti mezi jednotlivými místy jsou menší a menší. Třetí fáze průmyslové revoluce, vědecko-technická, je spojená s rozvojem informačních technologií v polovině 20. století (Kraus, 2012, s. 9).

Průmyslová revoluce zásadně ovlivnila další vývoj západní společnosti. Postupně se měnilo prostředí, ve kterém lidé doposud ţili, obrovsky vzrůstá tzv. druhá příroda.

Součástí lidské kultury je vytváření nástrojů, jehoţ začátky nalézáme uţ v době pravěku, ale takový rozmach v podobě dopravních prostředků, průmyslových továren, se objevuje aţ v období průmyslové revoluce (Fajkus, 2005, s. 35). Lidé ze západního civilizačního okruhu 21. století, kteří jsou kaţdý den vystavováni novým a novým technologiím a většina je bere jako samozřejmost a nijak se nad nimi nepozastavuje, si zřejmě nedokáţou představit, jaký úţas muselo vyvolat v lidech první spatření lokomotivy nebo automobilu, byť v jeho počátcích jezdil tak pomalu, ţe byste se někam přesunuli rychleji pěšky.

Vedle proměny prostředí, se mění sociální struktura. Lidé se z venkova stěhují za prací do průmyslových center, kde vznikají na okrajích nová sídliště. S nárůstem vyuţívání strojů ve výrobě se také zásadně mění pracovní podmínky, které jsou často nevyhovující, stejně jako prostředí, v němţ lidé pracují. Práce je nově organizována, narůstá její dělba a dochází k její mechanizaci a monotónnosti. Všechny tyto faktory, společně s pocity izolace a chybějící sounáleţitosti k nějakému sociálnímu celku, vedly k tzv. fenoménu odcizení (Keller, 2005, s. 16–17). Postupně se formuje dělnická třída, nová sociální vrstva, která sehraje v dalším století velkou historickou roli. Na základě tohoto hnutí vznikají myšlenky marxismu, které ovlivnily velkou část dějin 20. století.

16

V neposlední řadě s sebou průmyslová revoluce přinesla další faktory, které ovlivnily a v jisté míře ovlivňují západní společnost do dnešní doby. S rozvojem průmyslu vzrostl počet odpadních látek, nebezpečí spojených s novými technologiemi, ale také míra nezaměstnanosti. Toliko známe rozbíjení strojů počátkem 19. století v Anglii zapříčiněné tím, ţe lidé vnímali stroje jako to, co jim bere práci, je dnes uţ minulostí.

Samozřejmě, ţe vysoká nezaměstnanost nemá původ pouze v plošném zavádění strojů do výroby či obecněji řečeno ve vyuţívání modernizovaných technologií, ale určitě sehrává významnou roli. Stejně jako v 19. století tak i dnes jsou stroje schopny zastat práci lidí. Můţe se jednat o popelářské vozy, u kterých stačí obsluha pouze ze strany řidiče, můţe se jednat o výrobní linky, u kterých jiţ nesedí lidé a je zde potřeba několika techniků, kdyby se něco pokazilo nebo třeba o medicínský stroj, zvládající lehčí lékařské úkony. Nezaměstnanost se tak můţe jevit jako přirozený vývoj, ke kterému spěje vědecko-technologická civilizace, ale se kterou zatím neumíme řádně pracovat.

1.2.3 První a druhá světová válka

Zvyšující se mezinárodní napětí, jehoţ příznaky můţeme spatřovat uţ na přelomu 19. a 20. století (Harna, 2008, s. 299), vyústilo na počátku dvacátého století k rozpoutání válečného konfliktu, který neměl v historii lidstva obdoby. Válku, která zasáhne celý svět, si v té době uměl představit zřejmě málokdo. Válka světového rozměru by nebyla moţná bez dostatečného technického vývoje, na kterém se podílela právě věda. Vynález spalovacího motoru, lodí či letadel umoţnil rychlý přesun lidí z jednoho místa na druhé, ale také umoţnil přesun na velké vzdálenosti. Vzdálenost a čas najednou nehrály tak zásadní omezující roli jako v minulosti. Toho bylo samozřejmě během propuknutí válečného konfliktu vyuţito. Nebýt tak velkých vědeckých poznatků, nikdy by nemohl přerůst válečný konflikt ve světový. Vyuţití nových zbraní a technologií mělo za následek miliony mrtvých lidí. Nic takového svět před tím nezaţil.

Jenom dvacet let po skončení první světové války, muselo lidstvo čelit dalšímu válečnému konfliktu, který vyuţil výdobytků vědy ještě ve větší míře, neţ tomu bylo v první světové válce. A naopak, věda byla velice vyuţívána (a dodnes tato tendence ve vojenství přetrvává) k vývoji nových zbraní a technologií. Nelze opominout vývoj jaderné zbraně, která byla prvně pouţita koncem druhé světové války v Hirošimě a

17

Nagasaki. Uvědomění si ničivých důsledků pouţití takové zbraně vedlo k tomu, ţe se na nějakou dobu zastavil vývoj v oblasti štěpení jádra, avšak během studené války se jak Spojené státy, tak Sovětský svaz vracejí ke zdokonalování tohoto ničivého lidského vynálezu (Fajkus, 2005, s. 37).

Dnes se vyuţívá štěpení jádra atomu v atomových elektrárnách, které jsou povaţovány za ekologickou variantu zdroje energie. Mnozí si však uvědomují nebezpečí, která s sebou tyto elektrárny přinášejí, jako byl poslední výbuch jaderné elektrárny Fukušima v Japonsku v roce 2011. I přesto je tato energie ve světě stále vyuţívána a jsou stavěny nové atomové elektrárny.

Samozřejmě armádní výzkum s sebou nenese jenom vynálezy, které lze vnímat negativně, ale přináší s sebou mnohé kladné, často nezamýšlené důsledky. Během druhé světové války pracoval Alan Turing na rozluštění nacistického šifrovacího zařízení zvaného Enigma a vytvořením dešifrovacího zařízení a dalšími prácemi v této oblasti poloţil základy dnešních počítačů. Válečné konflikty také posouvají medicínský výzkum a přinášejí například technologie původně pouţívané v armádě civilní sféře apod.

1.2.4 Vývoj vědy během studené války

Po druhé světové válce se změnilo mocenské rozdělení světa. Francie a Anglie přicházejí o své přední postavení a do popředí se dostávají Spojené státy americké a Sovětský svaz, čímţ dochází k tzv. bipolarizaci uspořádání světa. Dvě supermocnosti, ideově odlišné, si své postavení drţí aţ do začátku 90. let 20. století. Půl století trvání konfliktu nazývaného studená válka ovlivnilo jak společenské dění, tak i další vývoj ve vědě, avšak nebylo jedinou hybnou silou (Nálevka, 2003, s. 9–12).

Vývoj jaderných zbraní, které do roku 1949 (Nálevka, 2003, s. 46) vlastnily jenom Spojené státy, a poté i Sovětský svaz, byl hnán touhou o vojenskou, a tedy i mocenskou převahu. Josef Stalin otevřeně přiznával, ţe mu tolik nezáleţí na zachování míru jako USA, jejichţ sebejistota byla zpočátku dána právě monopolem na jadernou zbraň, a po té vlastněním letounů a ponorek, které byly schopny přenést atomové zbraně. Změna

18

v situaci nastala, kdyţ v roce 1957 na palubě Sputniku fenka Lajka opustila planetu Zemi. Sovětský svaz prokázal, ţe jeho technologická síla nesmí být podceňována (Nálevka, 2003, s. 119–125).

Studená válka tak nezasáhla jen další vývoj jaderných zbraní, ale také vesmírný program obou mocenských bloků. Obě strany investovaly do dobývání kosmu vysoké částky a „předháněly se“, kdo uskuteční první let do vesmíru a na čí palubě bude astronaut či kosmonaut, kdo přistane první na měsíci. Prvenství v prvním případě získali Sověti. Prvním člověkem ve vesmíru byl v dubnu 1961 Jurij Gagarin, který předběhl Američana Alana Sheparda jen o tři týdny (Fouts a Mills, 2000, s. 40). V druhém případě, vyhráli Spojené státy, kdyţ Neil Amstrong v červenci 1969 vkročil jako první člověk na měsíc.

Stín nukleární hrozby zasahoval do jisté míry kaţdodenní realitu společnosti, vesmírný program hnal lidstvo k překonávání hranic poznání. Civilizační pokrok ve vědě a technologiích byl nezastavitelný a jeho přínos, negativa i meze se objevovaly a budou objevovat v dalších letech, desetiletích a moţná i stoletích.

V této kapitole jsem představila jenom několik hlavních zlomů v historii západní vědy, které pokládám za významné pro další vývoj samotné vědy, ale (a to především) pro západní společnosti. V období renesance se zrodila novověká věda, během období osvícenectví dochází k velkému nárůstu vědeckého poznání, a postupně se mění představy o světě. Průmyslová revoluce, která přímo souvisí s procesem modernizace, ukázala, jaké moţnosti věda člověku nabízí a poprvé se objevuje ve velké míře potřeba aplikovatelnosti vědeckého bádání a tedy postupně i zakládání vědeckých pracovišť.

S obdobím průmyslové revoluce souvisí výrazná proměna prostředí, dále pak hromadná nezaměstnanost, ale také změna ve struktuře společnosti. Výrazným mezníkem uvědomění si nebezpečí lidského poznání byla první a druhá světová válka, při nichţ se vyuţívalo výdobytků vědy, které měly na svědomí miliony lidských ţivotů.

Zdokonalování technologií, zejména pak v oblasti zbraní a kosmického výzkumu, pokračovalo v období studené války a trvá aţ do dnešních dní. V textu jsem nepostihla všechny významné zlomy a je otázkou případné diskuze, které další zlomy v dějinných událostech souvisejících výrazně s vědou, by bylo moţné do této části práce zařadit.

Nicméně takový úkol překračuje vymezení této práce.

19

2 Vědecké poznání a jeho meze

V kapitole vědecké poznání a jeho meze se zaměřím jiţ na současnost a naváţu na předchozí kapitolu tím, ţe budu některé jevy vysvětlovat v historickém kontextu.

V této části poukáţu na přínos vědeckého poznání pro dnešní společnost, který můţeme spatřovat v kaţdodenním ţivotě i ve změnách ve společnosti, dále se pak budu zabývat pojmem „rizikové společnosti“ Ulricha Becka, díky němuţ ukáţu, jaké negativní dopady - často nezamýšlené - můţe mít vědecké poznání pro společnost a ţivot lidí.

Téma rizikové společnosti se pokusím zaktualizovat, jelikoţ si uvědomuji, ţe část Beckovy práce, v mnoha bodech stále platná, se vztahuje k situaci v osmdesátých letech minulého století. Kapitolu uzavřu poukázáním na meze vědeckého poznání, jako je omezování vědy vědou, etické pozadí vědeckého poznání či téma objektivity.

2.1 Věda a její přínos společnosti

Mluvit o tom, ţe západní věda a s ní spojené poznání a technologický rozvoj má blahodárný účinek, je moţná odváţná teze, ale přínos v kladném slova smyslu, který má pro společnost a jedince a jejich kaţdodenní ţivoty, jí nelze odepřít. Tento přínos je pak vnímán jako něco, co posiluje a snad i legitimizuje vědecké poznání. Některé jevy však můţeme pokládat za kladné, ale zároveň i za negativní. Tak například mobilní telefony a nebo internet nám přináší kontakt s našimi blízkými, kteří jsou tisíce kilometrů od nás, ale na druhou stranu nám mohou brát do jisté míry naší autonomii a soukromí. Jsme lépe kontrolovatelní, protoţe mobil lze snadno vystopovat, stejně jako si někdo můţe přečíst, co píšeme v emailech. Na technologiích se také můţeme stát snadno závislými, kontrolovat co minutu, zda nám někdo nevolal nebo trávit celé dny na sociálních sítích.

Nebo nás omezuje, ţe nám stále někdo volá; například z práce, i kdyţ máme dovolenou.

Vědecký pokrok s sebou nese vyšší míru blahobytu, v čemţ spočívá jeho hlavní těţiště přínosu společnosti a jedinci. Větší míra blahobytu ale neznamená, ţe jsme více šťastni.

Větší příjem neimplikuje vţdy větší štěstí člověka, tedy větší bohatství nerovná se většímu štěstí ve společnosti jak na to upozorňuje Easterlinův paradox (Štika, 2008).

Paralelně tak můţeme vnímat, ţe intenzivnější rozvoj ve vědách a s ním spojený rozvoj technologií neznamená, ţe jsou lidé spokojenější. Rozhodně ale můţeme říci, ţe se

20

doţíváme vyššího věku, většina populace v naší západní společnosti má střechu nad hlavou, zlepšila se hygiena vody a potravin, máme přístupnou zdravotní péči, která je na vysoké úrovni. Uţ si nedokáţeme představit, ţe by přišla morová epidemie nebo bychom zemřeli na pravé neštovice. Všechny tyto faktory jsou do značné míry podmíněny vědeckým pokrokem. Jsme schopni se postarat o hendikepované, nemocné i staré, bez ohledu na to, do jaké míry tak činíme.

Mohlo by se zdát, ţe vědecký pokrok má jistou tendenci vést k humánnější společnosti, čímţ netvrdím, ţe v takové společnosti ţijeme. Spíše je tu jakýsi předpoklad, potenciál, který však nemusí být rozvinut. Myšlenka větší humánnosti spojené s vědecko- technickou revolucí se objevuje například v díle Daniela Bella The Comingof Post- Industrial Society (1973, s. 14, cit. podle Kolomazník, 2000, s. 2).

Přínos vědeckého poznání můţe pociťovat jednotlivec nebo celá společnost, při čemţ často se jedno pojí s druhým. Většina z nás pojímá svou kaţdodenní realitu jako samozřejmost, ve které spotřebováváme technologické vymoţenosti, jeţ jsou nám nabízeny. O většině nevíme, jak fungují, jenom si uţíváme komfortu, který nám přináší.

Stačí si představit běţný den průměrného západního člověka. Ráno vstaneme z teplé, měkké postele. Voda, studená i teplá, nám teče z kohoutku, jídlo nakoupíme v nějakém z obchodů a v zimě si můţeme pochutnávat na rozličném tropickém ovoci.

Zkontrolujeme svůj dotykový mobilní telefon, nastoupíme do auta, kterým se dopravíme do práce. Svět, ze kterého bychom odstranily většinu technických vymoţeností, by se rapidně změnil a spolu s ním i naše ţivoty.

Jak jsem psala výše, rozvoj vědy ovlivnil výrazně ţivot hendikepovaných. Nejenţe je dnešní medicína schopna zachránit předčasně narozené děti, ale s pomocí různých technologií můţe být jedinci s amputovanou končetinou voperována nová robotická končetina. Dalším příkladem je rozšíření rozličných druhů naslouchátek, jeţ slouţí i těm, kteří mají téměř úplnou ztrátu sluchu. Mnozí tělesně postiţení jako jsou paraplegici, mohou vyuţívat elektrických vozíků, při kterých nemusí mít sílu v rukou, kterou právě ztratili poškozením míchy.

Antropolog Robert Murhpy ve své knize Umlčené tělo (2001) poukazuje na vyuţití počítačové technologie v ţivotě hendikepovaných, jeţ jim často přináší moţnost

21

pracovat. Při práci s počítačem není potřeba fyzické zdatnosti. Hendikepovaní lidé se tak mohou stát samostatně fungujícími jednotkami, nezávislými na pomoci a soucitu druhých, přispívají na chod společnosti, a naopak si tím posilují své vlastní sebevědomí.

Tento posun v postavení hendikepovaných je přínosný nejenom pro samotné postiţené jedince, ale také pro společnost jako takovou. Nebýt technologií Murphy by nikdy nenapsal svůj Úvod do kulturní antropologie ani Umlčené tělo² a ochudil by svět o své myšlenky, stejně jako by nikdy nespatřila světlo světa teorie o vesmíru Stephana Hawkinga.

Jedním z přínosů vědeckého poznání společnosti je v „předpovídání“ budoucích jevů.

Nemám na mysli ţádnou magii ani představy deterministů 18. a 19. století ve fyzice, kteří si mysleli, ţe na základě výpočtů a její správné aplikace budou moci předpovědět veškeré dění ve vesmíru, hovořím zde o aparátu, který do značné míry souvisí s byrokratizací společnosti. Dnes jsme poměrně schopni za pomoci přístrojů předpovědět počasí a ţivelné katastrofy, a tím zamezit ztrátám na majetku a především na lidských ţivotech. Budujeme protipovodňové zátarasy mnohem dříve, neţ se objeví ničivá síla vody a za pomoci letecké techniky zastavujeme oheň. Neumíme ovlivnit ţivly jako takové, ale umíme do jisté míry zamezit, aby napáchaly obrovské škody.

Pokud ţijeme ve společnosti, kde lze povaţovat lidský ţivot za nejvyšší hodnotu, pak technologie, které jsou schopny ho zachránit, musíme vnímat pozitivně a jako prospěšné pro celou společnost.

Věda a s ní spojené technologie nám poskytly v mnohém větší svobodu. Uţ nemusíme celý den zajišťovat obţivu, myslet na to, zda budeme mít dostatek tepla během zimy.

Najednou se můţeme rozvíjet v mnohých oblastech jako jedinci, jako společnost. I kdyţ si mnozí z nás uvědomují, jaká rizika s sebou vědecké poznání přináší (viz kapitola 2.2 Sociologie vědy Ulricha Becka), jsme ochotni tato rizika podstoupit. Ve společnosti nalezneme jen málo jedinců, kteří vymění pohodlný ţivot v civilizaci se vším, co mu nabízí, ale i bere, za ţivot v přírodě, bez technických vymoţeností, léků a poměrně snadného uspokojení základních lidských potřeb.

2 Kniha Umlčené tělo z velké části vychází z vlastních zkušeností Murphyho, kterému v roce 1976, tedy v jeho 52 letech, zjistili nádor na páteři. Postupně ztrácel cit v nohou, později i v rukou. Jeho snaha pokračovat v aktivním profesním ţivotě i přes hendikep vyústila v napsání Úvodu do kulturní antropologie a Umlčeného těla, niterní zpovědi a zároveň odborné práci o ţivotě hendikepovaných z pohledu antropologa. K tomuto vyuţil právě počítačových technologií. Po nějakou dobu, dokud mu to jeho zdravotní stav dovoloval, Murphy dokonce vyučoval i nadále na Kolumbijské univerzitě.

22

Omezit se pouze na přínos přírodních věd by bylo jako bych aplikovala (nejenom) českou vědní politiku – přínosné je to, co přispívá k naší ekonomické konkurenceschopnosti, jak na to upozorňuje Tereza Stöckelová (2009, 2012). Ta ve svých studiích kritizuje českou vědní politiku (upozorňuje však, ţe podobná vědní politika je aplikovaná v mnoha zemích západní kultury) orientovanou na vyuţitelnost poznatků vědy na úrovni politicko-ekonomické, která se dotýká především sociálních věd.

Mezi sociální vědy řadím stejně jako Stöckelová (2012, s. 13) ekonomii, která je z těchto věd nejvíce na očích veřejnosti. Její přední představitelé se často podílí na veřejném a politickém ţivotě, čímţ je ekonomii umoţněno, oproti jiným sociálním vědám, aby se prosazovala (Stöckelová, 2012, s. 13). Příkladem osobnosti ekonoma, jenţ se nepřímo podílel na vládnutí v České republice, je Tomáš Sedláček, který byl poradcem prezidenta ČR Václava Havla. Prostor v politice i médiích zajisté svědčí o tom, ţe je ekonomii přisuzována důleţitost a prospěšnost.

Přínos sociálních věd ale můţe tkvět v jiných aspektech, neţ jenom vyuţitelnosti daných výstupů bádání jako je tomu u věd přírodních. Kdyţ se vymyslí nějaká nová technologie, jistě ji brzy budeme moci vyzkoušet tzv. na vlastní kůţi. Nově objevená vakcína proti smrtelné nemoci se nás dotkne bezprostředně po jejím úspěšném klinickém testování. Jak je to však například se sociologií a jejím přínosu společnosti?

Jedním z východisek odpovědi na tuto otázku můţe být pohled Anthonyho Giddense, který vnímá sociologii jakoţto všestranně uţitečnou. Sociologie nám totiţ umoţňuje nahlíţet na svět z různých pohledů, pochopit ţivoty odlišných skupin společnosti, odstraňovat tím předsudky a pomáhat druhým. Z výzkumů lze vyvodit, jaké mají dopady na skupiny obyvatel jistá konkrétní opatření. Giddens (1999, s. 28–30) uvádí příklad lidí, kteří byli po druhé světové válce přestěhováni do velkých sídlišť s občanskou vybaveností. Namísto očekávané spokojenosti obyvatel, kterým bylo poskytnuto kvalitní bydlení, docházelo u mnoha z nich k tomu, ţe se cítili osamoceni a nešťastní. Další z mnohých přínosů sociologie, jenţ Giddens uvádí, je sebepoznání. To nám napomáhá jak k pochopení sebe sama, tak k jisté angaţovanosti ve veřejném ţivotě nebo v různých sdruţeních snaţících se prosadit například změny v oblasti ekologie.

23

Mnohé z výše popsaných příkladu přínosu sociálních věd nelze přepočítávat na peníze, protoţe například hodnota sebepoznání je nevyčíslitelná a pro kaţdého z nás jinak důleţitá. Tyto příklady poukazují na to, ţe sociální vědy se v mnohém liší od přírodních věd, ale pro společnost i jedince jsou stejně důleţité k poznávání tohoto světa a hlavně nás samých.

2.2 Sociologie vědy Ulricha Becka

V této podkapitole se zaměřím na druhou stránku mince západní vědy a s ní spojenou technologii. Zatímco v předchozí podkapitole jsem se věnovala přínosu v kladném slova smyslu, nyní se pokusím poukázat na rizika, která s sebou vědecké poznání přináší, a jenţ oslabují pozici vědy. K tomu vyuţiji sociologii vědy Ulricha Becka, který na tato rizika ve svém díle upozorňuje.

Kdyţ v roce 1986 vyšla Riziková společnost poprvé, dostalo se jí nejlepší moţné dohry.

O několik dní později totiţ došlo k havárii jaderné elektrárny Černobyl, která měla dopad nejen na Ukrajinu, ale na větší část Evropy, jak se šířil radioaktivní mrak. To, na co Beck ve své knize upozorňuje, se stalo skutečností.

„Moje promluva o (industriální) rizikové společnosti pojatá také a hlavně v tomto smyslu – jíţ jsem se před více neţ rokem odváţil proti hojnému odporu vnitřních i vnějších hlasů – mezitím získala trpkou příchuť pravdy. Mnohé z toho, co bylo při psaní díla ještě vydobyto jen cestou argumentace – nevnímatelnosti existujících nebezpečí, jejich závislosti na vědění, jejich nadnárodní povaha, ‚ekologické vyvlastnění„, proměna normality v absurditu atd. – se po Černobylu čte jako holý popis skutečnosti.“ (Beck, 2011, s. 12). Tato slova, Beckem napsána v květnu 1986, tedy měsíc po katastrofě, vystihují velice dobře podstatu knihy.

Beck (2011, s. 27–28) upozorňuje na to, ţe rizika nejsou vynálezem moderní doby.

Mořeplavci jako Kolumbus na sebe brali při svých plavbách riziko, ale v tomto případě se jednalo o rizika osobní. I dnes existuje mnoho dobrodruhů, kteří podstupují rizika, aby objevovaly nepoznané. S nástupem industriální společnosti, tedy s rozvojem průmyslu, nastupují téţ rizika, která mají dopad na větší část populace a jedná se především o „rizika chudoby“ (Beck, 2011, s. 29), jeţ Beck vysvětluje ve spojitosti

24

s nezaměstnaností. Stále se však nejednalo o rizika, která hrozí dnešní společnosti, o rizika s globálním dopadem Beckem nazývána příznačně jako rizika modernizace, jeţ jsou „souhrnným produktem industriální mašinerie pokroku“ (Beck, 2011, s. 28).

Dnes jsme ohroţeni mnohdy nezamýšlenými produkty průmyslu, jako jsou látky ohroţující naše zdraví, dále, pokud budeme pouţívat Beckových pojmů, jsme ohroţeni i riziky chudoby a to vše v globálním měřítku. Pokud se stane ekologická katastrofa na druhé straně Země v podobě výbuchu atomové elektrárny, hranice našeho státu nás před jejími dopady neochrání, stejně jako nás nemusí ochránit vzdálenost od místa nehody. Atom jakoţto velebený zdroj bohatství se stává nepředvídatelným zdrojem nebezpečí (Beck, 2011, s. 68).

2.2.1 Neviditelná rizika

„V kuchyňském náčiní a termohrncích jsou bromované zpomalovače hoření, tedy chemikálie, které tam být nesmějí. Test MF DNES odhalil tyto škodlivé látky v kaţdém druhém vzorku.“ (Večerková, 2012). Tato slova pocházející z článku na iDNES.cz z ledna 2012 nejsou ve zprávách ojedinělá. Slyšíme, jak se našly nebezpečné ftaláty v hračkách pro děti, stejně jako o pesticidech na polích. Většina z nás ani netuší, o jaké látky se jedná, natoţ abychom znali jejich chemické sloţení, ale uţ sama cize znějící slova nás děsí, navíc podpořené zprávou v médiích mají někdy aţ hrůzostrašný charakter. Koupit si jídlo či hračku se stává rizikem. Všude na nás číhá neviditelný nepřítel, který je viditelný pouze při pouţití vědy. Ti, kteří riziko vytvořili, tak mají opět eso v rukávu, mohou ho i naleznout. K tomu, abychom rozpoznali nebezpečí, jeţ s sebou přináší pokrok ve vědách, nám nestačí vlastní zkušenost, jsme odkázáni na zkušenost někoho druhého, někoho, kdo pouţívá jazyka vědy (Beck, 2011). Stáváme se na vědě závislými dvakrát. Poprvé, kdyţ si svůj ţivot jiţ nedokáţeme představit bez vymoţeností, které nám vědecké poznání přineslo a nadále přináší, napodruhé v případě odhalování rizik.

Některá rizika jsou pro nás však viditelná. Buď jsou to taková, která působí přímo a bezprostředně na naši realitu jako kdyţ v našem okolí chtějí postavit jadernou elektrárnu nebo vidíme značně znečištěný tok. Ve zprávách se můţeme setkat téţ riziky,

25

jeţ jsou viditelná; znečištění moře ropou, odumírání lesů, znečištění ovzduší (Beck, 2011, s. 69–73). Takto konfrontováni realitou se pak mnozí připojují k různým ekologicky smýšlejícím hnutím či protestům proti stavbě atomové elektrárny v blízkosti svého bydliště. V té chvíli můţeme mít pocit, ţe jsme alespoň částečnými pány nad riziky, které společnost, v níţ ţijeme, vytváří.

Odhalování rizik se stává nakonec skvělou obchodní příleţitostí a jejich medializace není pouze nezištným aktem vzešlým z kritiky pokroku. „Industriální systém těţí ze zlořádů.“ (Beck, 2011, s. 74). Setkáváme se s organizacemi, které vyuţívají rizik;

rozmach biopotravin a pouţívání minimálního mnoţství konzervačních látek a „éček“

u potravin v našich obchodech je jen jedním z příkladů. Přitom existují studie, které upozorňují, ţe i bio potraviny mohou být zdraví škodlivé, jenţe i takové, které to vyvracejí. Média a internet nás zahlcují informacemi, ve kterých upozorňují, ţe se není potřeba bát biopotravin, jak prokázala studie z Norska (Vitalia.cz, 2012) či Standfordu (Slimáková, 2012), další článek nás ale rychle znejistí, protoţe prokazatelnost bezpečí biopotravin není tak jasná (Placková, 2014). Zamotáváme se tak do spletitých sítí vědeckých studií a rozpoznat, kde se skrývá pravda, se můţe zdát jako nemoţný úkol.

Nebezpečí neviditelných rizik nespočívá jenom v tom, ţe jsou neviditelná, a ţe je lze odhalit jenom za pomoci vědeckého zkoumání. Nebo jenom v nezamýšlenosti důsledků odhalených příliš pozdě. Nebezpečí totiţ také tkví v určování, kolik kupříkladu lidské tělo zvládne nějaké škodlivé látky, bez toho aniţ by se to odrazilo na jeho zdraví (Beck, 2011, s. 34). Je to, jako bychom se ptali, jaká dávka hadího jedu je smrtelná. Zdravý sportovec můţe přeţít uštknutí zmije, stejně jako někdo, kdo uţ byl hadímu jedu někdy vystaven. Člověk s nemocným srdcem hadí uštknutí pak přeţít nemusí. Situace se ale můţe změnit. Zdravý sportovec bude uštknut v blízkosti srdce a v důsledku rychlého rozšíření hadího jedu do krevního oběhu zemře. Člověk s nemocným srdcem bude mít štěstí, had ho uštkne do nohy a včasně podaný protijed ho zachrání.

Kdo má tedy právo určovat normy, kdy je ještě dávka nebezpečné látky v našem těle bezpečná a kdy uţ ne? V určování hodnoty můţe hrát roli věk aktéra, zdraví, doba vystavení nebezpečí a další případné faktory. A navíc slovy Ulricha Becka (2011, s. 34): „Je známo, ţe současné uţívání několika léků můţe zrušit nebo umocnit účinek kaţdého z nich.“ Pokud jsme vystaveni různým rizikům, sčítají se, reagují na sebe nebo

26

se snad mohou navzájem negovat? Analogicky jsme rizikům vystavěni všichni ve stejné míře, ale dopad na organismus jedince se liší.

Nebezpečné látky nejsou zakázány, nýbrţ se hledá jejich mezní hodnota. „Připomíná to historku o bandě travičů, kteří stojí před svou obětí a soudce s nevinným výrazem ujišťují, ţe ţádný z nich se zdaleka nepřiblíţil přípustnému stupni dílčí intoxikace stanovenému předpisem o mezních hodnotách, a ţe má být proto zproštěn viny!“(Beck, 2011, s. 86)

2.2.2 Stírání hranic

Pokud hovoříme o rizikové společnosti, nepohybujeme se jenom v mezích třídní společnosti. Produkce rizik má do jisté míry za následek stírání hranic jednotlivých třídních vrstev, i kdyţ v následující argumentaci poukáţu na fakt, ţe toto tvrzení není zcela pravdivé.

Jak uţ bylo psáno výše, před globálními dopady rizik nás neochrání vzdálenost ani hranice státu, riziku jsme vystavěni všichni. Najednou neplatí, ţe bohatý člověk bude uchráněn radioaktivnímu záření, které způsobil výbuch jaderné elektrárny ve Fukušimě.

Bohatí, stejně jako chudí, mohou jíst ovoce a zeleninu ošetřenou pesticidy, stejně jako maso zvířete, které bylo krmeno obilím s chemickým postřikem.

Zde ale naráţíme na problém a sociální a ekonomické nerovnosti jednotlivých tříd ve společnosti. Ti, kteří vlastní výrobní prostředky postaví v rozvojové zemi továrnu nesplňující přísná ekologická opatření jako ve vyspělých zemí. Továrna tedy produkuje škodlivé látky, které jsou vypouštěny do vzduchu a mohou ovlivňovat klimatické změny i v zemi majitele továrny. Tento bumerangový efekt si majitel nemusí uvědomovat, ale pokud si ho uvědomí, má v rukou moc ovlivnit, jakými opatřeními bude továrna vybavena. Tím má nad těmi, kteří nejsou vlastníky továrny ani finančního či politického vlivu, nadvládu. Stejně tak se předpokládá, ţe bohatší lidé si mohou dovolit zdravější ţivotní styl, jezdit na ozdravné pobyty, zaplatit si lepší zdravotní péči.

Mohou se soudit s těmi, kteří znečišťují ovzduší. Nejsou sice chráněni před neviditelnými riziky, ale mají větší moţnosti obrany (Beck, 2011, s. 29–30).

27

Rizika tak na jednu stranu stírají hranice mezi bohatými a chudými, na druhou stranu je ještě více prohlubují a to zejména v globálním měřítku, kde vytvářejí mezinárodní nerovnosti. Lidé v rozvojových zemích jsou bezprostředně ohroţováni škodlivými látkami, ale také značnou neinformovaností o nebezpečí rizik spojených s technologiemi. Vidí, ţe vyuţívání nových technologií zvyšuje produktivitu práce, coţ znamená vyšší příjem. Nově postavená továrna zajistí práci. Tváří tvář existenčním problémům lidé nepřemýšlejí nad riziky a důsledky a v zájmu západní společnosti, jak se zdá, ani není, aby si je lidé uvědomovali.

2.2.3 Hrozba terorismu

Hrozba terorismu je vzhledem k vývoji světového dění aktuálním tématem. Terorismus není produktem moderní doby, jak vyplývá z textu Reimera a Ţídkové Historický vývoj fenoménu protistátního terorismu (2010, s. 52–67), ale jeho rozsah a dopad v dnešní společnosti můţe být stejný jako například u rizik spojených s ekologickými katastrofami. Na úroveň ostatních rizik, která vytváří do značné míry vědecké poznání, ho staví to, ţe teroristé pro své činy vyuţívají zbraní, dopravních prostředků a komunikačních kanálů vyvinutých západní společností. Tyto „zbraně“ teroristických skupin by bez vývoje a pokroku nebylo moţné sestrojit ani vyuţívat.

Jak píšu výše, terorismus se objevoval i v minulosti, dokonce někteří autoři jako Paul Beuman (2003, cit. podle Střítecký, 2010, s. 71) či Hannah Arendtová (1998, cit. podle Ibáňez, 2009, s. 4) upozorňují na spojitost mezi terorismem a totalitními reţimy 20. století. Avšak dnešní teroristická hnutí uţ nejsou problémem na úrovni jednoho státu, jako byla například skupina RAF (Frakce rudé armády), která vznikla v šedesátých letech minulého století v západním Německu nebo ETA působící v Baskicku. Problém terorismu se stává mezinárodním a strach z následků případných útoků s vývojem nových zbraní větším.

Beck (2007, s. 36–38) shledává nebezpečí terorismu, který vyuţívá technického pokroku, jenţ vede k vytváření umělé inteligence či genového ovlivňování v tom, ţe teroristé jiţ nepotřebují velké finanční zdroje, aby ve svých laboratořích vytvořili biologickou zbraň s ničivými dopady. Vytvořit atomovou bombu je finančně náročné a je za potřebí znalostí pro sestrojení tohoto ničivého nástroje, naproti tomu vytvoření

28

biologické zbraně se zdá jako mnohem lehčí úkol. Na druhou stranu je potřeba říci, ţe velké teroristické organizace často disponují finančními prostředky, přesto útoků vyuţívajících masové nebo nekonvenční zbraně bylo jen zřídka (Střítecký, 2010, s. 72–

73).

V 70. a 80. letech minulého století se odborníci domnívali, ţe k vyuţití masových a nekonvenčních zbraní se nebudou teroristé uchylovat, protoţe jim nejde o zabití, co největšího počtu lidí, ale o zviditelnění toho, za co bojují, a nakonec i získání veřejnosti na svou stranu. V devadesátých letech se však jiţ objevují hlasy, ţe by teroristé těchto zbraní mohli vyuţít a v době po 11. zářím, uţ o tom nikdo nepochyboval (Střítecký, 2010, s. 72). Terorismus, který vyuţívá sebevraţedných atentátníků a zbraní vyvinutých na základě západní vědy, se stal realitou a novým rizikem naší společnosti.

2.3 Meze vědeckého poznání

Meze vědy nebo vědeckého poznání mohou být chápany různě. Mezemi můţeme rozumět něco, co určuje konečnost, za kterou nedosáhneme, i kdybychom se sebevíc snaţili nebo něco, co vymezuje jeden prostor vůči jinému prostoru, ve smyslu hranice.

Do tohoto jiného prostoru je volný přístup, ale vstupní brána je označena značkou s nápisem: Pouze na vlastní nebezpečí! Meze vědeckého poznání, ať uţ je pojímáme jakkoli, lze vnímat jako něco, co sniţuje postavení vědy, a proto jsem se rozhodla této problematice více věnovat. V textu budu pracovat s rozdělením těchto mezí do tří základních kategorií. Za prvé s těmi, které vznikly na základě diskuze, ať uţ mezi lidmi navzájem nebo v rámci vnitřního dialogu člověka a stanovení, rozsah a stálost těchto mezí se proměňuje v rámci historicko-společenského kontextu. Druhá kategorie jsou meze, které nebyly nikým stanoveny a příklady uváděné v textu nemusí být všemi vnímány jakoţto pro vědu omezující, coţ také reflektuji. První kategorii budu nazývat etické meze, druhou pak nezamýšlené meze. Třetí kategorií – politicko-ekonomickými mezemi ve vědě se budu zabývat v rámci kapitoly 3.2. Vymezení kategorií není pevné a v mnohých případech se mohou prolínat.

29 2.3.1 Etické meze

Etické meze budu dále dělit na ty, které jsou produktem většího počtu lidí a na ty, které vycházejí z osobnosti vědce. S rozvíjející se vědou, která přináší stále větší mnoţství poznatků ohroţující lidský ţivot nebo ho výrazně měnící, se zdá poţadavek etického hodnocení jednání v rámci vědy jako samozřejmý. Vyvstávají otázky ohledně klonování, genetických zásahů, umělé inteligence, uţ tolikrát v práci zmiňovaného jaderného výzkumu, apod., na které je těţké najít jednoznačnou odpověď.

Klonování zvířat, jehoţ nejznámějším příkladem je ovečka Dolly a první naklonovaný pes Snuppy, je nejen ve vědecké obci sice diskutovaným tématem, hlavní debata se však točí okolo klování lidí (Machová-Poláková, 2005). Zde jsou kladeny otázky, zda máme právo vytvářet uměle lidský ţivot nebo k čemu klonování lidí můţe vést. Stane se klonování obchodem, kdy si lidé na objednávku vytvoří svůj vlastní klon, nebo se bude vyuţívat klonování k léčení lidí? Dalším tématem plným otazníků jsou genetické zásahy a to jak do potravin, kdy se na trh dostává modifikovaná pšenice či nějaký druh zeleniny nebo zásah do lidské DNA. Můţe nám uškodit geneticky upravená potravina? Je správné, aby dítě bylo počato ze „tří“rodičů, jak tomu bude brzy moţné ve Velké Británii, kde bylo schváleno, ţe ţeny trpící dědičnou vadou přenášející se z matky, budou moci vyuţít části DNA jiné ţeny, jeţ zamezí přenosu choroby na dítě?

(Sedláčková, 2015). S vývojem počítačových technologií se objevuje otázka ohledně umělé inteligence. Je člověk schopen stvořit umělou inteligentní bytost, která bude ţít vlastním ţivotem a tedy i schopna zničit svého vlastního tvůrce? Obraz umělé inteligence můţeme spatřit v mnohých uměleckých dílech, jako jsou sci-fi literatura či filmy³, coţ můţe vypovídat o tom, ţe je téma umělé inteligence něco, o čem lidé přemýšlí, co v nich budí jakýsi respekt a snad i obavy. Vědci jsou ve svém výzkumu často limitováni právě otázkami definovanými výše a nikoliv tím, ţe by nebyli schopni klonování či genetické úpravy provádět.

3 Téma umělé inteligence nalezneme například v divadelní hře Karla Čapka R.U.R. (1920), dále pak v díle Isaaca Asimova, který s ní pracuje ve svých povídkách Já, robot (1950) nebo u Arthura A. Clarka, autora 2001: Vesmírné odisey (1968). V kinematografii jsou známé filmy Umělá inteligence od Stevena Spielberga z roku 2001, Matrix a jeho dvě pokračování natočený sourozenci Wachovskimi v letech 1999 a 2003. Nelze opomenout dnes jiţ kultovní film Terminátor od Jamese Camerona z roku 1984. V roce 2013 byl na téma umělé inteligence natočen film Ona reţiséra Spike Jonzeho.

30

Vysoké etické nároky se objevují například v biomedicínském výzkumu, který je spojen s pokusy na lidech. Uvědomění si potřeby stanovení etických hranic zkoumání na lidech ve společnosti nastalo po druhé světové válce s odhalením pokusů nacistických vědců.

Cílem jejich výzkumu byl pokrok za kaţdou cenu a oběťmi se stali lidé v ústavech, ale především v koncentračních a vyhlazovacích táborech (Blumensteinová, 2012, s. 217).

Po Norimberských procesech s lékaři byl ustaven tzv. Norimberský kodex, jenţ v deseti bodech určuje pravidla pro pokusy na lidech (Novotný, 2013, s. 110). Co, ale tento kodex neurčil, je odpověď na otázku, jak pracovat s daty získanými Mengelem a dalšími nacistickými lékaři? Je etické vyuţívat pro nás dnes neeticky získaných poznatků? Existují názory, které se snaţí další vyuţívání dat ospravedlnit, při čemţ vyuţívají argumentace, jeţ upozorňuje, ţe by mohl holocaust přinést alespoň něco dobrého. Oproti tomu však stojí názory, často z řad těch, na kterých byly pokusy prováděny, které odmítají vyuţívání těchto dat pro další výzkum (Novotný, 2013, s. 112–113).

Dnes existující vysoké národní a mezinárodní standardy, na jejichţ vytváření se podílí etické komise. Tyto standardy určují, jakým způsobem můţe být prováděn biomedicínský výzkum. Vědecká pracoviště jsou kontrolována a bez přísného dodrţování norem výsledky výzkumu nejsou uznány jako relevantní (Blumensteinová, 2012, s. 211–221). Legislativně zamezit zasahování do důstojnosti člověka, uznat, ţe nikdo kromě nás nemá právo rozhodovat o našem těle, se zdá jako nutnost k udrţení lidství jako takového.

I přes určené vysoké etické standardy ve výzkumu po druhé světové válce, však nalezneme několik případů, které ukazují, ţe k jejich dodrţování nemusí zcela docházet.

Stačí souhra několika faktorů a etický kodex přestává platit. Například byl prokazatelně po dobu čtyřiceti let od druhé poloviny 20. let prováděn výzkum syfilidy na čtyřech stech jiţanských Afroameričanech, aniţ by tušili, ţe nejsou léčeni, ale pouze pozorováni (Novotný, 2013, s. 114). Provádět takový pokus na černoších, kteří v druhé polovině 20. století stále museli v USA a jinde bojovat za svá práva, mohlo být americkou společností přehlíţeno právě proto, ţe se jednalo o potomky otroků. Pokud totiţ někomu nepřiznám plná práva, nevnímám ho jako sobě rovného, tudíţ provádět na něm pokus, který je neetický z právního hlediska, nemusí být brán, ani samotnými vědci jako zločin. Dalším příkladem porušení etického kodexu je případ z Vídeňské nemocnice

31

Steinhof. Nemocnice, která funguje do dnešních dní, vyuţívala orgánů a dat z výzkumu, které nacisté získali zabitím psychiatrických a mentálně postiţených pacientů, aţ do 80. let 20. století. Na celý případ se přišlo čistě náhodně, kdyţ se jedna z příbuzných bývalé pacientky začala zajímat, co se s její příbuznou stalo (GedenktstätteSteinhof, [b.r.]).

Problematika biomedicínského výzkumu však nezasahuje jenom do práv člověka, ale i do práv zvířat. Vedou se mnohé diskuze ohledně pokusů na zvířatech, především v oblasti kosmetiky. Mnohé pokusy, které nejsou povoleny provádět na člověku, se provádí na zvířatech, často na lidoopích jako jsou šimpanzi, jeţ k nám mají geneticky nejblíţe. Zdá se, ţe provádět pokusy na někom, kdo je s námi téměř v „příbuzenském“

vztahu, je z biologického hlediska logické. Ale, jak se prokázalo například v případě výzkumu AIDS, šimpanzi reagovali na virus HIV jinak neţ člověk a jejich infikování bylo naprosto zbytečné. Jak upozorňuje Fouts a Mills (2000), je nutné si poloţit otázku, zda je správné provádět pokusy na zvířeti, které je schopné naučit se asi 250 znaků znakového jazyka, dokáţe být empatické a v mnohém tak podobné člověku?

Do druhé podkategorie etických mezí patří ty, které si stanovuje sám vědec, přičemţ úzce souvisí s první podkategorií. Často to jsou právě sami vědci, od nichţ vychází kritika a potřeba stanovení nových etických zásad ve vědecké práci. Vědec je často vnímán jenom jakýsi nástroj, který neručí za své jednání. On je přeci ten, který něco vynalezl či objevil (vyzkoumal, popsal apod.), například na základě zakázky, ale uţ není ten, který s tímto vynálezem či objevem nakládá. Můţe se tak snadno zbavovat odpovědnosti, kterou s sebou vědecké poznání, dle mého, přináší. Většina z nás jednou za čas stojí před otázkou, kam aţ jsme ochotni v některých věcech zajít a jaké následky bude mít naše rozhodnutí. V běţném ţivotě se ale nerozhodujeme o tom, zda je například morální vytvořit biologickou zbraň, která by mohla mít ve špatných rukou ničivé dopady na lidstvo. Zřejmě nejdůleţitějším faktorem je uvědomění si odpovědnosti za své jednání a určení si hranic, které v rámci pokroku vědec není ochoten překročit. Vědecký výzkum je v mnohém limitován legislativně, a tím samozřejmě vytváří pro vědce první hranici a rozhoduje tím za ně mnohá morální dilemata, kterým by museli čelit. Na druhou stranu otázku, zda je vědec ochoten podílet se třeba jenom nepřímo na výzkumu, jenţ zdokonaluje technologie, které jsou schopny zabíjet lidi, si musí vědec zodpovědět sám.

32

Morální dilema například řešili mladí vědci ve Spojených státech v padesátých letech.

Odmítali se účastnit na výzkumu ve fyzice. Po té, co byli vědci právě těmi, kteří sestrojili atomovou bombu, jeţ byla nakonec svrţena na Hirošimu a Nagasaki, bylo jasné, ţe věda není nevinná ani neutrální. Mezi fyziky tak vznikl protest proti zmilitarizované vědě a projektu Manhattan, který vedl k sestrojení jaderné zbraně.

(Sardar, 2001, s. 17–18). Zde lze dle mého spatřovat zlom v postavení samotného vědce. Věda došla tak daleko, ţe je schopna zničit jejího tvůrce, tedy samotné lidstvo.

Vědec je najednou tím, jeţ nese tíhu vlastních rozhodnutí a stanovuje si do jisté míry hranice, které není ani v rámci vědeckého pokroku ochoten překročit.

Věda odpovídá na mnohé problematické otázky, ale odpověď spojenou s etickým rozměrem vědeckého výzkumu tedy, jak daleko můţe zajít ve výzkumu, není sama schopna podat. Formování této odpovědi, je totiţ neustálý proces diskuze, reflexe, kritiky ve vědeckém světě, ale i ve společnosti, který stanovuje, jaké hranice by měly ve vědě existovat.

2.3.2 Nezamýšlené meze

Meze, které pojímám v práci jako nezamýšlené, jsou takové, které vzešly ze samotného fungování vědy. Lehce by se dal tento vztah mezí a vědy vyjádřit takto: věda omezuje samu vědu. Tím, ţe si vytváří monopol na pravdivé poznání, snaţí se o objektivitu, vytváří větší specializaci vědních disciplín či technologickými nedostatky pro ověření hypotéz.

Pokud vnímáme jako mez, ţe věda samu sebe bere jakoţto monopol pravdy, pak jsme si vědomi toho, ţe dnešní věda není schopna odpovědět na všechny otázky lidského ţivota a je jenom jedním ze způsobu výkladu reality. Na druhou stranu není moţné zcela odtrhnout problematiku pravdy od vědeckého poznání. „Znamenalo by to popírání těch výsledků, kterými věda obohatila lidstvo, a základních hodnot, na nichţ stojí naše civilizace“ (Fajkus, 2005, s. 275).

S tématem monopolu pravdy vědeckého poznání úzce souvisí problematika Khunovských paradigmat ve vědě. Vedle sebe mohou existovat synchronní a diachronní teorie, z čehoţ lze vyvodit, ţe nelze brát jednotlivé vědecké teorie jakoţto absolutní,