Ráda bych poděkovala na tomto místě všem, kteří nějak přispěli k tvorbě mé bakalářské práce. Na prvním místě vedoucímu práce, Mgr. Janu Jihlavcovi, DiS., za trpělivost, podnětné rady a neustálé směrování mé pozornosti k danému cíli. Dále Mgr. Martině Vančákové, náhradním rodičům a sociálním pracovnicím, kteří se podělili o své zkušenosti v oblasti náhradní rodinné péče u dětí romského etnika. A také manželovi, který mě během celého studia podporoval.
Děkuji
Název bakalářské práce: Děti romského původu v náhradní rodinné péči Jméno a příjmení autora: Iveta Palmová
Akademický rok odevzdání: 2013/2014
Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jan Jihlavec, DiS.
Anotace:
Bakalářská práce se zabývala problematikou náhradní rodinné péče u dětí romského etnika. Jejím cílem bylo zjistit, jaké jsou kladeny specifické nároky na náhradní rodiče a na sociální pracovníky působící v této oblasti. Práci tvořily dvě části. Teoretická část uvedla pojmosloví a odborné poznatky v náhradní rodinné péči se zaměřením na děti romského etnika. Empirická část zjišťovala prostřednictvím 10 rozhovorů s náhradními rodiči a se sociálními pracovnicemi, s jakými nároky se mohou setkat. Náročnost výchovy dítěte se projevovala především v kontaktu s biologickou rodinou, v přípravě na budoucnost, v negativním jednání okolí. Pro sociální pracovníky bylo obtížné umísťovat děti romského etnika do náhradních rodin a v systému viděli další problémy ve vztahu k romským dětem. Zjištění připravila podklad pro možný kvantitativní výzkum ohledně ověření daných nároků jako hypotéz. Za největší přínos práce bylo možné považovat poznání některých aspektů současné náhradní rodinné péče u dítěte romského etnika.
Klíčová slova: náhradní rodinná péče, sociální práce, děti, identita, Romové
Title of the bachelor thesis: Children of Roma Origin in Substitute Family Care
Author: Iveta Palmová
Academic year of submission: 2013/2014
Supervisor: Mgr. Jan Jihlavec, DiS.
Summary:
This bachelor thesis was focused on the issue of substitute family care in a case of Roma children. The aim was to find out the specific demands substitute parents and social workers have to fulfil. The thesis is divided into two parts. The theoretical part was describing terminology and theoretical basis within the substitute family care for Roma children. A qualitative research, presented in the empirical part, is based on interviews with substitute parents and social workers. Ten respondents were inquired to indicate requirements they may deal with. The main exacting demands of upbringing foster child became evident in contact with biological family, preparation for the future life and negative attitude of the environment. Social workers found it difficult to place Roma children into substitute families and they also witnessed other problems related to children from Roma ethnic. Ascertained demands resulting from the research brought up hypotheses of further quantitative research. The most significant benefit of this thesis can be found in discovering aspects of social substitute family care in the case of Roma children.
Keywords: substitute family care, social work, children, identity, Roma
8
OBSAH
SEZNAM TABULEK ... 9
ÚVOD ... 10
TEORETICKÁ ČÁST ... 11
1 Náhradní výchova dětí ... 11
1.1 Systém náhradní výchovy ... 12
1.2 Nevýhody ústavní formy výchovy ... 14
1.3 Soužití majority a minority ... 16
1.4 Romské děti v ústavech ... 18
2 Specifické nároky na náhradní rodiče ... 20
2.1 Fáze rozhodování se a příprav ... 20
2.2 Dítě v náhradní rodině ... 21
2.3 Přijetí romského dítěte do rodiny ... 24
2.4 Kontakt s biologickou rodinou ... 27
3 Sociální práce v náhradní rodinné péči ... 28
3.1 Sociálně-právní ochrana dětí ... 28
3.2 Sociální práce s rodinami ... 28
3.3 Sociální práce s romskou rodinou ... 31
EMPIRICKÁ ČÁST ... 33
4 Cíl průzkumu ... 33
5 Výzkumné otázky ... 34
6 Použité metody ... 35
7 Popis zkoumaného souboru ... 36
8 Průběh průzkumu ... 37
9 Analýza výsledků a jejich interpretace ... 38
9.1 Rozhovory s náhradními rodiči ... 38
9.2 Shrnutí poznatků na straně rodičů ... 48
9.3 Rozhovory se sociálními pracovnicemi ... 51
9.4 Shrnutí nároků z pohledu sociálních pracovníků ... 57
9.5 Interpretace dat ... 59
ZÁVĚR ... 61
PODNĚTY PRO DALŠÍ SMĚŘOVÁNÍ ... 63
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 65
SEZNAM PŘÍLOH ... 67
9
SEZNAM TABULEK
Tab. 1: Počet dětí v ústavních zařízeních Příloha A Tab. 2: Označení rodin, počet dětí a jejich věk Příloha E
Tab. 3: Souhrn nároků dle názorů rodin s. 48
Tab. 4: Souhrn nároků dle názorů sociálních pracovnic s. 57
10
ÚVOD
Tématem předložené bakalářské práce je náhradní rodinná péče u dětí romského etnika. Autorku práce zajímá téma sociální práce s rodinami a s menšinami. V průběhu tvorby bakalářské práce se téma také ukázalo jako aktuální v souvislosti s novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která má snižovat velký počet dětí žijících v ústavní péči a podporovat rodinné formy výchovy.
Cílem bakalářské práce je popsat náhradní rodinnou péči u dětí romského etnika a zjistit specifické nároky na náhradní rodiče a sociální pracovníky. Bakalářská práce vychází z faktu, že ústavní zařízení jsou zaplněná dětmi převážně romského etnika a jejich umístění do náhradních rodin je velmi ztížené z důvodu vzájemných vztahů majority a romské minority. Pro získání informací o tomto jevu byla zvolena kvalitativní výzkumná strategie.
Práce je rozdělena na část teoretickou a empirickou. Teoretická část popisuje v první kapitole systém náhradní výchovy v české společnosti a několik aspektů vzájemného soužití dvou rozdílných kultur. Druhá kapitola uvádí nároky a požadavky na náhradní rodiče a třetí se zabývá náhradní rodinnou péčí z pohledu sociálních pracovníků. V empirické části je představen průzkum s použitím techniky rozhovoru s náhradními rodiči a se sociálními pracovnicemi. Data z rozhovorů byla tříděna pomocí typologie nároků, která byla vytvořena z teoretické části. Závěrečná zjištění shrnula vyjádření respondentů podle jednotlivých nároků a připravila tak podklady pro kvantitativní výzkum.
Autorka by zde v úvodu ještě ráda objasnila změnu v užívání pojmu dítě romského původu a dítě romského etnika. Pojem dítě romského původu byl zadán do názvu bakalářské práce na začátku tvorby bakalářské práce. V průběhu seznamování se s daným jevem narazila autorka na názor z praxe, že slovo „původ“ může mít poněkud negativní zabarvení a že se častěji užívá spojení romské dítě nebo dítě romského etnika.
Z toho důvodu užívá autorka v textu bakalářské práce převážně spojení dítě romského etnika nebo romské dítě.
Účelem předložené bakalářské práce na téma náhradní rodinná péče u dětí romského etnika je poskytnout obraz o daném jevu v možnostech daných rozsahem bakalářské práce. Práce může být určena těm, jež se touto problematikou zabývají, ale i těm, kteří se zajímají o naplnění práv druhých.
11
TEORETICKÁ ČÁST 1 Náhradní výchova dětí
Každé lidské společenství je hodnoceno podle toho, jak se chová ke svým
„nejslabším“ jedincům, jak se ujímá těch, kteří se nedokážou o sebe sami postarat. Děti jsou na dospělých závislé, jsou to jediná „mláďata“ potřebující náruč, která je přenese a ochrání. Potřebují vyrůstat v prostředí stálém a citově příznivém, vřelém a přijímajícím, aby se mohly vyvíjet po duševní a charakterové stránce v osobnost zdravou a společnosti prospěšnou. Takovým prostředím pro zdárný vývoj by měla být především rodina (Matějček 1994, s. 16, 21). Děti, které zůstaly bez péče rodičů, potřebují náhradní ochranu, péči a zázemí, protože si samy nedovedou z důvodu biologické, psychologické či sociální nezralosti hájit dostatečně svá práva, a proto tak činí stát (Nožířová 2012, s. 35).
Naše společnost se ujímala ohrožených dětí během svého vývoje různými způsoby s různými výsledky. Pokud dítě nemůže vyrůstat ve své rodině, stát mu prostřednictvím systému sociálně-právní ochrany dítěte (dále jen SPOD) zajistí náhradní podmínky pro jeho rozvoj a výchovu. Náhradní výchova pro děti, které se ocitly bez vlastního funkčního rodinného zázemí, má formu ústavní a rodinnou. Okolní země preferují rodinnou formu náhradní výchovy místo ústavní především u dětí do 6 let, protože má nejlepší výsledky ve výchově samostatných jedinců, kteří se většinou bez problémů zařazují do společnosti.
Vláda České republiky v souladu s přistoupením k Úmluvě o právech dítěte schválila Národní strategii ochrany práv dětí „Právo na dětství“1 a zavázala se vytvořit do roku 2018 systém na ochranu práv všech dětí, který by měl zajistit naplňování jejich potřeb pomocí akčních plánů. Také z řady analýz, výzkumů a poznatků získaných přímo v praxi vyplývá potřeba reformy systému náhradní péče o děti. Akční plán byl předložen pro období let 2012–2015 a jeho realizace probíhá v ekonomicky složité situaci (MPSV II 2013). Významným cílem je například příležitost dětí a mladých lidí účastnit se rozhodování o záležitostech, které se týkají jejich situace (cíl 3) nebo zvyšování všeobecného povědomí o otázce práv dětí u dospělých i dětí (cíl 2).
Vytvořená pracovní skupina má také podnítit rozvoj kompetencí sociálních pracovníků
1 Strategie byla přijata usnesením vlády č. 4 ze dne 4. ledna 2012. Předpokládá se, že bude uskutečňována ve spolupráci vlády, územních samospráv, nestátního neziskového sektoru a občanských iniciativ.
Snahou je také vnést do činnosti osob, které pracují s dětmi, a zároveň do celé společnosti „smysl Úmluvy“ (MPSV II 2013).
12 s cílem předcházení předsudkům. Zpráva o plnění akčního plánu byla zatím předložena v březnu 2013 za rok 2012. Systém náhradní rodinné péče (dále jen NRP) se tak posouvá mezi moderní sociální systémy, jejichž právní úprava k ochraně práv dětí je jednotná, kde se dbá na prevenci a práci s dětmi a rodinami, podporuje se náhradní rodinná péče a ústavní péče se využívá u nezbytných důvodů (Sociální práce 2013).
Uveďme si některé statistické údaje za předchozí léta, týkající se umístění dětí v náhradní ústavní výchově. Podle posledního sčítání lidu provedeného v roce 2011 je v České republice téměř jeden a půl milionu dětí do čtrnácti let, což je přibližně 14 % z celkového počtu obyvatel (ČSÚ 2013). Česko je poslední zemí v Evropě, která ve velkém počtu posílá do ústavní péče i děti do tří let (VZD 2013). Počet dětí romského etnika ve věku do 3 let byla více než čtvrtina, což je asi 400 dětí. Pro bližší představu vložila autorka do příloh tabulku s údaji ze zprávy Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR za rok 2011 a 2012 (Příloha A). Sledování údajů je složitější u starších dětí. Co se týká dětí ve věku od 3 do 14 let, nejsou přesné údaje o romských dětech umístěných v ústavním zařízení k dispozici, protože zatím nebyla vytvořena metodologie pro sledování etnicity. Odhady z roku 2011 poskytnuté zástupci veřejné správy a NNO naznačují, že romské děti tvoří přibližně 30–60 % všech dětí v ústavní péči. Pracovníci sociálně-právní ochrany dětí odhadují, že romské děti představují 50 % dětí v ústavní péči, zatímco odborníci na romskou problematiku odhadují až 60 % dětí (ERRC 2011).
1.1 Systém náhradní výchovy
V České republice se náhradní výchova2 dělí na NRP, což je rodinná forma výchovy, a institucionální výchovu, jež má formu ústavní, kolektivní, jak už bylo zmíněno v úvodu kapitoly. Tyto dvě kategorie jsou dány dělením dle objektů, které se o děti starají. NRP zahrnuje adopci (osvojení), pěstounskou péči, poručenství, svěření do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče (obvykle prarodičů nebo jiných příbuzných).
Toto upravoval zákon o rodině č. 94/1963 Sb., který je teď od roku 2014 součástí nového Občanského zákoníku. Zákon o SPOD č. 359/1999 Sb. ve znění novely č. 401/2012 Sb. platné od 1. 1. 2013 sjednocuje koncepčně praxi sociálně-právní praxe v rámci celé republiky. Podle ní rozlišujeme nově pěstounskou péči dlouhodobou a pěstounskou péči na dobu přechodnou. U přechodného pěstounství je dítě, místo toho, aby bylo umístěno v kojeneckém ústavu, převzato do péče pěstouny po dobu, než
2 Uvádí se také pojem náhradní výchovná péče (Matoušek 2008, s. 107)
13 orgány sociálně právní ochrany naleznou jiné řešení, nejdéle však na dobu 1 roku.
Pěstounskou péči na dobu přechodnou lze také využít v situacích, kdy dojde k hospitalizaci rodiče, nebo rodič musí nastoupit do výkonu trestu a není nikdo, kdo by se o dítě okamžitě postaral. Rozdíl mezi některými formami náhradní rodinné péče je dán především tím, jestli je dítě právně volné a tudíž je možné jeho osvojení jinou rodinou, nebo kontakt s původní rodinou má být zachován a dítě je v péči pěstounů (Kubíčková 2011, s. 5, 88). Forma pěstounských zařízení byla novelou zákona o SPOD č. 401/2012 Sb. zrušena.
Do institucionální výchovy zahrnujeme: zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc spadající do pravomoci ministerstva práce a sociálních věcí (nejznámější je instituce Fondu ohrožených dětí Klokánek); pod patronací ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pak diagnostický ústav, dětské domovy, dětské domovy se školou, střediska výchovné péče; dále dětská centra (dříve kojenecké ústavy a dětské domovy do 3 let) pod vedením ministerstva zdravotnictví; a také ústavy sociální péče a domovy pro osoby se zdravotním postižením pod záštitou ministerstva práce a sociálních věcí. Do těchto zařízení jsou děti umístěny na základě rozhodnutí soudu a za podmínky, že se nenašla jiná forma náhradní rodinné péče (Kubíčková 2011, s. 5, 64).
Existují ještě další formy výchovy: SOS dětské vesničky a hostitelská péče. Jsou to určité alternativy mezi formou rodinnou a ústavní. SOS vesničky3 byly založeny v Rakousku v roce 1949. V rodinných domcích se stará o 5–7 dětí pěstounka. Tato péče je vhodná pro větší sourozenecké skupiny či pro děti jiného etnika. Pod hostitelskou péči zahrnujeme rodiny, které přijímají na návštěvu děti z ústavních zařízení, což je pro děti jedinou možností, jak se alespoň na chvíli dostat do běžné rodiny (Kubíčková 2011, s. 70–72).
Podle nového Občanského zákoníku děti svěřené do pěstounské péče zpravidla své rodiče znají a předpokládá se styk rodičů s dítětem. Pěstounská péče má být vnímána spíše jako dočasná péče, kdy soud může pěstounskou péči vymezit na dobu určitou z důvodů uvedených výše. Zdůrazňuje se však, že je upřednostňována osobní péče o dítě příbuzným nebo osobou blízkou a pěstounská péče má přednost před péčí o dítě v ústavech nebo v jiných zařízeních ústavního typu. Rodiče mohou také požadovat
3 Společenství několika domů tvořících celek, který je součástí obce či města. Tato forma náhradní rodinné péče je kritizována za chybějící mužský prvek, protože ve vesničce bývá pouze jeden správce či vedoucí a ženy většinou nemají zájem o soužití s mužem. V ČR existují tři vesničky (Matoušek 2008, s. 208).
14 vrácení dětí zpět podle § 959, odst. 2 a je zaveden také nový institut osvojení zletilého dítěte (OZ justice 2014).
Jak už bylo řečeno, náhradní výchova se dělí na formu rodinnou a ústavní a trendem současnosti je forma rodinná. Některé důvody, proč je rodinná forma upřednostňována, si uvedeme podrobněji v další podkapitole.
1.2 Nevýhody ústavní formy výchovy
Kvalita, která nejvíce dětem v institucionalizované péči schází, je potřeba vztahu a následně jistota tohoto vztahu. Vztah s druhou osobou zastřešuje všechno, co je nutné pro dosažení změny v jednání rizikového jedince. Péče a výchova v institucionalizovaných podmínkách bude v tomto vždy o krok pozadu za individuální péčí (Kubíčková 2011, s. 6).
Podle dosavadních zkušeností z praxe vyjadřují děti z výchovných ústavů bez ohledu na věk, typ zařízení, důvod umístění, nejčastěji a nejintenzívněji svou „potřebu kontaktu s blízkými lidmi“ (s rodinou). Zařízení je pro ně těžko přijatelné právě v tom, že je bere z „jejich“ rodiny a zamezuje jim dlouhodobější kontakt s těmito blízkými (Kubíčková 2011, s. 14). Život v ústavu je pro ně nouzovou náhražkou domova, v němž panuje uměle vytvořené prostředí, dítě zde nemá možnost být v přímém kontaktu se skutečným světem. Dítě tu není pro nikoho jedinečné, nedostává se mu individuální pozornosti. Je uzavřené v omezeném prostoru, nemá pocit zázemí a bezpečí, nemá osobu, se kterou by se mohlo ztotožnit a napodobovat ji. V podstatných věcech je rozhodováno o dítěti bez něj, jeho zájmy nejsou brány v potaz. Zletilí jedinci odcházejí do života zcela nepřipravení, nezralí a sociálně opoždění (Kubíčková 2011, s. 59).
V kolektivním zařízení, kde dítě nemá možnost získat bezpečné citové pouto (více v části 2.2) a kde nemá možnost převzít vzory chování otce a matky, jak zodpovědně přistupovat k životu, k práci, a kde hlavním zájmem je jen přítomnost „tady a teď“ bez vztahu k budoucnosti, se velmi těžko vytváří zdravá identita jedince. Pro její rozvoj dítě potřebuje poznat, že je součástí rodiny, že je očekávané a chtěné. Potřebuje mít zázemí nejen fyzické (svůj vlastní prostor, své soukromé místo, které bude jen jeho, kde bude moci být samo a v bezpečí), ale i psychické. Bezpečí rodičovské náruče a vlastního domova, které dítě zažije během raného dětství, znamená pro jeho další život to, že získá základní důvěru k životu - jakousi jistotu bez přehnaného pocitu ohrožení (Kubíčková 2011, s. 11).
15 Děti přicházejí do ústavu z nestabilních rodin, mají četná psychická zranění, jejich základní potřeby nebyly naplněny, jsou deprivované. Převýchova deprivovaného dítěte pomocí různých metod nemá přílišný význam, pokud není podpořena emocionální podporou blízkého člověka, který se o něj zajímá a oceňuje ho. Dítě se může někomu pochlubit tím, jaké udělalo pokroky, co vše už umí. Přítomností takové osoby může dítě získat pocit, že existuje důvod respektovat pravidla, že je zde někdo, kvůli komu stojí za to se vzdělávat či měnit své chování. Tento základní fakt úspěšné reedukace však nemohou ústavy nikdy naplnit, protože profesionální pracovníci jsou nuceni vytvářet pouze neformální vztahy, kdy nejde o natolik pevný a blízký vztah, jenž by jedinci zajistil optimální vývoj jeho osobnosti (Kubíčková 2011, s. 13).
Odborníci z různých oblastí se dnes shodují na tom, že na vývoj jedince má velký vliv rané dětství včetně prenatálního období. Období věku do tří let je velmi zásadní pro získávání základní důvěry. V raném věku je vytvoření emocionální vazby přirozeně snazší, proto umístění do ústavu v této vývojové etapě může mít pro dítě rozsáhlé negativní následky. U dětí na začátku puberty zase dochází k určitému zlomu, jedinec se uzavírá do sebe a navázání kontaktu a převýchova se stávají téměř nemožným (Kubíčková 2011, s. 6).
V kolektivním soužití je často nutné vybojovat si své pozice, získat alespoň něco pro sebe. Starší děti, které vyrůstají v ústavech delší dobu, jsou sebevědomější v odporu, agresivnější, chtějí se vymezovat autoritám, znají dobře svá práva a také se o ně hlásí.
Jsou náročnější ve svých potřebách, mají větší nároky na stravu, oblečení, trávení volného času apod. bez toho, aby pro to něco udělaly (Jedlička 2004, s. 312).
V letech 1991–1994 byl realizován výzkum ohledně pozdních následků psychické deprivace u dětí vyrůstajících v ústavech, kdy výzkumné šetření bylo zahájeno již v šedesátých letech minulého století kolektivem odborníků věnujících se náhradní výchově. Dospělí jedinci, kteří vyrůstali v individuální pěstounské péči, vyjadřovali oproti dětem vyrůstajících v dětských domovech nebo v SOS vesničkách nejvyšší životní spokojenost. Děti, jež prožily téměř celé své dětství v ústavních zařízeních, byly nejvíce vystaveny vlivu psychické deprivace a v pozdějším věku vykazují ve vývoji osobnosti a ve společenském uplatnění výrazné odchylky od běžné normy (Kubíčková 2011, s. 33–35). K tomu můžeme také uvést, že pobyty v ústavech v raném dětském věku jsou nejdůležitější izolovatelnou příčinou kriminality (Schmidbauer 2000, s. 105).
Závěry výzkumů také ukázaly, že psychická deprivace je napravitelná v mnohem větší míře, než se předpokládalo. Potvrdil se původní předpoklad, že nejvýznamnější faktor
16 pro nápravu psychické deprivace je kvalita náhradní rodiny. Pokud přijde deprivované dítě do rodiny, jejíž motivace pro přijetí byla správná, do rodiny, která má důkladné poučení o celé problematice náhradní rodinné péče a k dítěti nemá jakýsi odstup s různými výhradami a předsudky, pak se toto dítě rozvíjí, vznikají kladné vztahy (Koluchová 2002, s. 88–90).
Děti vyrůstající v ústavech nejsou horší než ostatní děti. To my je spíše tak
„nálepkujeme“ a hodnotíme podle toho, jak se chovají. Tyto děti si s sebou nesou negativní zátěž ze strany svých nefunkčních rodin a další deprivace dané ústavní výchovou. Neměly možnost setkat se s jiným, lepším způsobem života (Škoviera 2007, s. 44). Snižování počtu dětí umisťovaných do ústavů probíhá již několik let, ale stále patříme mezi státy se vzrůstající nebo stagnující tendencí v počtech ústavů i dětí v nich (Kubíčková 2011, s. 59).
V další části se dotkneme některých aspektů, které popisují soužití majority a romské minority.
1.3 Soužití majority a minority
O vztazích mezi majoritním a romským etnikem4 píše velmi zajímavě Říčan ve své knize. Podle něj byla přesila vždy na straně „gádžů“, kteří občas vedou „válku“.
Romové se cítí v naší společnosti většinou jako cizinci, neuznávají naše hodnoty a normy, převzali pouze konzum jako dominantní životní zájem a odmítají vzorce soustavné, plánovité, disciplinované aktivity, kterými naše společnost získává blahobyt.
Vztah mezi „gádži“ a Romy nazval Říčan studenou válkou (Říčan 1998, s. 61).
Podívejme se na danou problematiku v souvislosti s náhradní výchovou dětí romského etnika. Česká republika byla po dlouhou dobu uzavřenou společností, která odmítala odlišnost a jinakost (Vančáková 2011, s. 11). Předsudky a stereotypní představy5 jsou nedílnou součástí psychiky lidí a psychika lidí ovlivňuje vývoj společnosti. Bohužel i dnes namísto rozvoje tolerance a respektu k druhé osobě trvá tvorba a posilování předsudků o romském etniku mezi občany zvláště vlivem médií
4Etnikum – Společenství lidí, které se od jiných skupin lidí odlišuje souhrnem kulturních, rasových, teritoriálních a jazykových faktorů, dále pak svou historií, sebepojetím, vědomím společného původu.
Důležitá je odlišnost v hodnotách, normách a chování. Liší se i tím, že jsou jako etnicky odlišní vnímáni druhými (Jandourek 2007, s. 76)
5Předsudek – Silně emociálně zabarvený úsudek o druhých osobách, skupinách, záležitostech. Je to stereotypní představa, která se vzpírá vyvrácení. Zakládá se často na neúplných nebo nepravdivých informacích. Předsudečné myšlení považuje vlastní hodnoty a způsoby chování za obecně platné, posiluje vědomí vlastní převahy a pocit sounáležitosti skupiny, směruje agresivní energii na vyhlédnutou oběť. Dá se jen obtížně změnit na základě nových zkušeností a informací (Jandourek 2007, 198).
17 či literatury. Jako příklad si můžeme uvést nedávnou medializaci nepovedeného případu náhradní rodinné péče u romských dětí v rodině Boučkových v knize „Rok kohouta“, kde je emotivně popisováno, jak jsou romské děti nevděčné. Vančáková hodnotí výpovědní hodnotu této knihy jako vylévání si zklamání, nenaplnění svých očekávání, které mohlo nastat i u dětí majoritních nebo vlastních (Vančáková 2011, s. 29).
Nožířová k tomu uvádí, že za situaci skutečně nemohla barva pleti u dětí. Šlo o souhru hned několika ne zrovna šťastných faktorů, a tím zásadním neuvedeným faktorem bylo to, že děti měly diagnostikovánu poruchu osobnosti – právě z toho jejich chování pramenilo, o tom se však již moc veřejně nemluvilo. Kniha výrazně negativním způsobem přispěla k nedobrému vnímání Romů v České republice a tím i k dalšímu zhoršení možnosti umístění dětí romského etnika do náhradních rodin (Nožířová 2012, s. 65).
Většina žadatelů v NRP opravdu chce dítě „malé, bílé, zdravé“. Často uvádějí, že by přijali dítě jakékoliv, ale obávají se reakce okolí a z tohoto důvodu se rozhodnou nepřijmout etnicky odlišné dítě. Na otázky ohledně tolerance zaznívají odpovědi: „Nám by nevadilo šilhání. No, kdyby byla lehčí alergie, tak na to bychom si taky troufli.
A přijatelný ekxém by nám taky nevadil.“ Ale je tohle skutečná tolerance? Uvědomují si žadatelé s jakou rodinnou, sociální a zdravotní anamnézou děti do NRP přicházejí?
Dochází jim, že bude nutné přijmout daleko více „negativních“ faktorů? (Nožířová 2012, s. 63, 69)
Na druhou stranu se nelze žadatelům divit, že se obávají přijmout dítě jiného etnika. Lidé v naší společnosti občas zapomínají na běžné společenské zábrany, když potkají rodinu s dítětem, které se od ostatních členů výrazně odlišuje. Někteří tito lidé se dokonce začnou maminky dotazovat na původ dítěte a další osobní záležitosti, jako by dítě ani nebylo přítomno. Mnohým vrtá hlavou odlišné spojení rodičů a dítěte. Náhradní rodina se tak stává středem zvýšeného zájmu okolí. V každé společnosti se vyskytují lidé s rasistickými a xenofobními názory, a to ve všech skupinách a vrstvách, dítě a jeho náhradní rodina se s nimi s největší pravděpodobností setká. Rodiče mohou sice být tolerantní, ale v interakci s okolím se etnicita objevuje jako problém, kdy působí síla předsudků a stereotypů (Vančáková 2011, s. 20–21, 29). Je určitě dobré, když se už na základních školách vyučuje multikulturní výchova a děti se učí pracovat s předsudky.
V knize „Jsme lidé jedné Země“ dávají autorky některé příklady, jak si lze předsudky uvědomovat a podrobovat je zkoumání (Tollarová 2013).
18 Podívejme se ještě na vytvořené životní podmínky, které měli občané romského etnika v naší společnosti vlivem sociální politiky a legislativy – na válku, o které píše Říčan. Stoupající porodnost a přírůstek obyvatel romského etnika náš stát v totalitní minulosti řešil politikou omezení porodnosti u romské populace prostřednictvím sterilizačních zákroků. Ještě v současnosti doznívají následky tohoto jednání v životech romských rodin. Veřejný ochránce práv obdržel od občanského sdružení IQ Roma servis v roce 2004 stížnosti10romských žen, v nichž uvedly, že podstoupily sterilizaci bez náležitého souhlasu. S otázkou „sterilizace romských žen“ se bude muset Česká republika ještě vyrovnávat (Veřejný ochránce 2007).
Romové vidí hlavní důvody jejich dnešní situace v rozpadu tradiční komunity, k němuž přímo či nepřímo vedla „gádžovská“ asimilační politika předchozího půl století. Podrobně se tématu věnovala Hübschmannová, kdy popisuje své zkušenosti s působením sociálních pracovnic v terénu (Hübschmannová 1999, s. 23–24). Tradiční způsob života Romů nebyl v české společnosti podporován. Řešení na zlepšení životní úrovně spočívala v kontrole a asimilaci. Vytváření závislosti na daném způsobu pomoci vidí sami Romové takto: „Přizpůsobte se!“ říkali jim gádžové – a tak se přizpůsobili, tvrdí o sobě Romové (Socioklub 1999, s. 61).
Pokud se situace rodiny nezlepšila, což bylo ve většině případů, docházelo k vysokému počtu případů umístění dětí do ústavní péče. Důvodem byly většinou sociálně-ekonomické nevyhovující podmínky rodiny, a to i přesto, že tato praxe odporovala legislativě, viz rozhodnutí Ústavního soudu (Odsouzení 2010) a zpráva ombudsmana (Rotreklová 2009, s. 76–77). Romské děti přicházejí ve zvýšené míře do ústavní péče a zároveň ve snížené míře odcházejí do svých původních či náhradních rodin (Pokorná, aj. 2012, s. 38). Podstatou problému nedostatečné péče a výchovy u dítěte je selhání biologické rodiny, proto by se nejprve měla věnovat dostatečná práce biologické rodině, jejímu ozdravění, než se zaměřovat na odebírání dítěte rodičům a jeho umístění do NRP (Škoviera 2007, s. 35). V ČR již v současnosti nedochází v takové míře k odebírání dětí z rodin kvůli nevyhovujícím bytovým a hygienickým podmínkám jako kdysi.
1.4 Romské děti v ústavech
S rozpadem romské komunity souvisí krize romského mateřství a rodiny. Romská matka měla významné postavení, protože přivádí na svět dítě. Za poslední generace se však toto změnilo. Mladá romská matka se nepodřizuje pravidlům komunity, porodí dítě
19 a nechává je v porodnici (Říčan 1998, s. 45). Dnes o tom vypovídají ústavy přeplněné romskými dětmi. Mnohé romské matky umisťují své děti do ústavů, protože vědí, že tam o ně bude dobře materiálně postaráno. Vědí také, že v ústavech si děti většinou nevytvoří osobní vazby, tak jako si je mohou vytvořit v náhradních rodinách. Romové říkají: Mnoho romských matek nechává své děti v kojeneckých ústavech nebo dětských domovech. Dříve to nebylo, a to byly horší časy než teď. Ohrožení posvátné hodnoty mateřství jako by symbolizovalo ohrožení celého hodnotového systému – samotného
„romipen“(Socioklub 1999, s. 58–61).
Velký počet dětí romského etnika umístěných v ústavech je sociálním problémem ČR. Náhradních rodičů z řad majoritní společnosti je velmi málo a děti v ústavech zůstávají. Osvojení dítěte jiného etnika má svá specifika, vnitřní nepřijetí etnické odlišnosti dítěte jeho náhradními rodiči je častým zdrojem konfliktů, které se mohou promítnout do poruch chování dítěte (Škoviera 2007, s. 57). Jak bylo autorce sděleno na její studijní praxi, v ústavech bývají umístěny celé sourozenecké skupiny a nalezení vhodných náhradních rodičů bývá problémem. Náhradní rodiče se hledají nejprve v daném kraji, pak celorepublikově a poté jsou děti umisťováni do rodin v zahraničí, což je v kompetenci Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně.
Řešením pro velké sourozenecké skupiny bývá někdy náhradní péče v SOS dětských vesničkách.
Způsob vhodného řešení pro děti různého etnika v ústavní péči hledají i jiné země.
Ve Velké Británii zjistili, že děti z ústavů se mají pokud možno umisťovat do rodin podle jejich etnického, kulturního a rasového původu, protože v nich mohou nenásilně a samozřejmě rozvíjet své přirozené dědictví (Cairns 2013, s. 13–14). Důvodem, proč se ale nedaří umisťovat děti do náhradních rodin romského etnika, může být vliv kastovnictví6 v hodnotovém systému romského etnika. Doznívající systém kastovnictví vytváří rozdílnost v postavení jednotlivých rodin. Rodiny z jedné kasty nemohou žít v dobrých vztazích s jinými rodinami, pokud nejsou „ti jejich“. Ve vztahu k umisťování dětí to pak má ten dopad, že romské děti si berou do své péče jen jejich příbuzní nebo náhradní rodiče ze stejné kasty (Bakalář 2004, s. 126).
V další kapitole se budeme věnovat blíže nárokům a překážkám, které mohou také souviset s tím, že se nedaří situaci romských dětí v ústavech uspokojivě řešit.
6Termín kasta pochází z latinského „castus“, což znamená čistý. Jedná se o zvláštní ostře ohraničenou sociální vrstvu, jejímž příslušníkem se jedinec stává narozením. Typickým příkladem je indický kastovní systém a má svá pevná pravidla (Jandourek 2007, s. 120).
20
2 Specifické nároky na náhradní rodiče
Přijmout cizí dítě je velmi ušlechtilý, ale náročný a zodpovědný úkol.
Od náhradních rodičů se očekává mnohem více než od běžných rodičů, protože jejich přijaté dítě bude mít spoustu zranění a problémů navíc. V následující kapitole se budeme věnovat požadavkům na náhradní rodiče se zaměřením na pěstounství, dotkneme se vytváření náhradního citového pouta a identity dítěte. Zvláštní pozornost bude věnována nárokům v NRP u dětí romského etnika.
2.1 Fáze rozhodování se a příprav
Informovanost a rozvaha jsou důležité již na začátku, kdy náhradní rodiče uvažují o přijetí dítěte do rodiny. Je třeba získat potřebné informace o možnostech, limitech a problémech NRP a v klidu je zhodnotit a zcela svobodně se rozhodnout, zda jimi zvolená forma NRP je skutečně to, co náhradní rodiče chtějí (viz rozdělení v části 1.1).
Zájemci o přijetí romského dítěte by měli předem konzultovat své záměry s odborníky, kteří díky svým zkušenostem budou umět dát radu pro jejich rozhodování. Rodiče by měli mít vysokou toleranci k odlišnostem, jinak se vystaví dlouhodobému stresu a pocitu neuspokojení po přijetí odlišného dítěte. Také u většiny jejich příbuzných a v místě, kde žijí, by měla převažovat tolerance k jinému etniku. A důvodem přijetí dítěte jiného etnika by nemělo být to, že nemohou získat „bílé“ dítě v krátké době či jiné nevhodné motivace, například získání finančního příjmu (Vančáková 2011, s. 12–14).
Odhodlají-li se zájemci o pěstounství přihlásit do evidence žadatelů, začne jejich dlouhodobá spolupráce s odborníky. Podle zákona o SPOD je příprava fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny povinná a souvisí právě s oním hledáním a rozhodováním se jak ze strany náhradních rodičů a jejich nejbližší rodiny, tak ze strany sociálních pracovníků, kteří dostávají zprávy z průběhu přípravy. Povinná příprava zahrnuje celou řadu sebepoznávacích a speciálních technik, které pomohou posoudit motivaci pěstounů. Do spolupráce bývá zapojena celá rodina, tedy především vlastní děti pěstounů. Povinná posouzení jsou psychicky náročná a celková příprava stojí žadatele také hodně času a sil. Pěstounství – to je zvážení svých sil, schopností a času, které budou potřebné pro zvládnutí tak náročného úkolu. Pěstouni jsou doprovázeni jejich rodinným sociálním pracovníkem či jinými odborníky, což znamená určitou ztrátu soukromí. Každý člen budoucí pěstounské rodiny by měl dostat šanci si
21 uvědomit, o jakou zodpovědnost a velký závazek se vůči dětem přijatým na celý život jedná (Kubíčková 2011, s. 104).
Podle teoretických příruček mohou rodiče v době, kdy čekají na přijetí dítěte, vyplnit čas získáváním nových informací z oborů psychologie, pedagogiky apod., ohledně deprivovaných dětí. Přijetí nevlastního dítěte je velmi složitým procesem.
Rodiče často nejsou připraveni na problematické chování vyplývající z různých deprivací dítěte. Díky získání nových informací mohou pak lépe pochopit, proč se jedinec chová tak, jak se chová, a lépe se pak vypořádají s negativními emocemi ve vztahu k problematickému dítěti (Kubíčková 2011, s. 6–8).
V době adaptace a vzájemného poznávání by si rodiče také měli dopředu zjistit co nejvíce informací o minulosti dítěte, jaké má návyky, co má a nemá rádo, jaké má specifické obtíže, neměli by se spokojit jen se základními údaji. To předpokládá zájem o dítě a vynaložení určitého úsilí. Pěstouni dostávají individuální plán dítěte, ve kterém odborníci individuálně zpracují a detailně vyhodnotí potřeby dítěte, a pěstouni se podílejí na jeho plnění. Odborníci by měli dítě dobře připravit na umístění do pěstounské rodiny, odhadnout jeho možnosti a potřebu adaptace, aby zvládlo přijmout svoji novou situaci (Kubíčková 2011, s. 91–94).
2.2 Dítě v náhradní rodině
Podívejme se blížena to, co vše budou muset náhradní rodiče zvládnout nebo s čím budou muset dítěti umět pomoci. Dítě se musí v nové rodině adaptovat a zároveň se potřebuje vypořádat se svojí minulostí. Rodiče i dítě musejí nějak zvládnout projevy deprivace, které dítě omezují v jeho rozvoji. A další nároky a úkoly ke zvládnutí se mohou objevit při vytváření citového pouta.
Na začátku mohou být rituály nové rodiny pro dítě velmi obtížné, rodiče by se proto měli pokusit vytvořit prostor, kde budou respektovány požadavky a zvyky dítěte, a na převzetí nových způsobů mají nechat dítěti dostatek času. Příchod dítěte do rodiny přináší zavedení nového systému a pořádku, objeví se nové povinnosti. A to může být zátěží pro partnerské vztahy. Stabilita manželského páru může být pevnou půdou pod nohama (Kubíčková 2011, s. 102). Respekt k osobnosti dítěte spočívá v tom, že mu rodiče příliš rychle a příliš rozhodně nemění to, co bylo dosud součástí jeho života v ústavní péči, jaké mělo návyky apod. (Archerová 2001, s. 13).
Malé dítě o svých prožitcích mluvit nedovede a není správné jeho negativní minulost někam odsunout, nemluvit o ní. Dítě si pamatuje více, než dá najevo nebo
22 přizná. Pro dítě je lepší, když dostane šanci svým prožitkům porozumět a vyrovnat se s nimi. Přijetí dítěte s celou jeho minulostí mu může pomoci utříbit vzpomínky a naučit se na ně reagovat v bezpečí a blízkosti člověka, který mu chce pomoci. Je těžké vyslechnout dítě, když vypráví o své původní rodině, a to tím více, jsou-li tyto vzpomínky bolestné. Když dítě vnímá, že to nové rodiče nějakým způsobem obtěžuje, nechce je dál trápit, vzpomínky v sobě potlačuje a přestává o událostech ze své minulosti hovořit. A rodiče si to mohou s úlevou vysvětlit, že dítě už na svá zranění zapomnělo, že se připoutalo k nové rodině. Čím je dítě starší, tím více si sebou ze své minulosti (většinou negativní) do nové rodiny přináší (Kubíčková 2011, s. 95–96).
Psychická deprivace z nenaplnění základních lidských potřeb se projevuje v různých podobách, nejběžnější bývá celkové opoždění psychomotorického vývoje, kdy vývojová úroveň neodpovídá chronologickému věku dítěte, a ono nezvládá např. sebeobslužné činnosti, hygienické návyky, jeho úroveň kognitivních a řečových schopností je malá (Kubíčková 2011, s. 31–32). Dalším příkladem může být horší prospěch deprivovaných dětí ve škole, který neodpovídá jejich skutečným intelektovým schopnostem. Po traumatizujících zážitcích a po zpřetrhání všech vztahů v důsledku změn prostředí se mohou objevit neurotické potíže, prohlubuje se citová otupělost a nedůvěra k lidem, někdy se objevuje také agresivita. Ústavní výchova mohla přinést určité zlepšení v oblasti znalostí a návyků, ale nerozvíjela dostatečně složku citovou a nepřipravila dítě na potřebné sociální zařazení a uplatnění (Koluchová 2002, s. 85–
87). Škoviera k tomu uvádí, že také například porucha ADHD se u institucionalizovaných dětí vyskytuje třikrát častěji než v běžné populaci a jsou mnohem vážněji postiženy osobnostní charakteristiky těchto dětí (zvýšená afektivnost, chybějící ideály, nízké ambice, chybí nadšení pro vyšší hodnoty, slabá vůle), zvýšený je i výskyt neurotických projevů a poruch v psychickém vývoji osobnosti (Škoviera 2007, s. 41).
V období dospívání dítěte přibývají pěstounům další nároky a starosti. Dítě, které bylo odloučeno od své vlastní rodiny, může při hledání identity své problémy a zranění ventilovat na náhradní rodiče. Pro své emociální výlevy si vybírá ty, které má nejblíže.
Náhradní rodiče se snažili po celou dobu dítěti věnovat maximum a v době puberty, kdy si dítě utváří svou novou identitu, od něj obdrží jen nevděk, urážky, zášť, nenávist a jiné negativní útoky. Stejně jako si vymezuje svoje nové hranice svobody a rozhodování dítě vlastní, tak i dítě nevlastní může rodičům působit těžkosti a zraňovat je tím, že jim dává najevo, jak ho nechápou, jak nemají právo mluvit do „jeho“ věcí apod. Pro pěstouny je
23 velmi náročné takové projevy zvládnout a vyrovnat se s nimi. Těžko si v první chvíli uvědomí, že negativní reakce nejsou primárně určeny pěstounovi, ale vlastní minulosti dítěte, hledání sebe sama. Náhradní rodiče by i v těchto chvílích měli být dospívajícímu oporou, měli by mu dát najevo, že domov je mu stále otevřen a on je stále přijímán. Je mnoho konfliktů, které budou muset náhradní rodiče zvládnout a unést. Měli by umět dítěti vytvořit prostor pro samostatné rozhodování a přijímání odpovědnosti za svůj život (Kubíčková 2011, s. 103–104). V části 2.3 se k tématu identity vrátíme.
V současnosti se psychologie stále více zabývá problematikou rozvoje emocionality dítěte a zaměřuje se především na citové připoutání (attachment7) jako na podmínku zdravého vývoje jedince. Všechny děti, které zažily odloučení od své rodiny, jsou v emocionální akutní nebo dlouhotrvající krizi a není v jejich silách tuto situaci bez pomoci zvládnout. Jejich osobnost se bez citového připoutání k blízké osobě nemůže rozvíjet, trpí odtažitostí a uzavřeností nebo nerozlišovanými projevy náklonnosti ke všem okolo bez výběru. Děti působí jako příliš dospělé nebo dětinsky nevyzrálé, mohou mít přemíru zodpovědnosti neodpovídající jejich věku, chabý oční kontakt, trpí chronickou úzkostí, kdy každé nové (i drobné) zklamání pro ně ve vztazích znamená další prohlubování úzkosti, a mají mnoho dalších problémů pramenících z narušení citového připoutání (Kubíčková 2011, s. 20–24).
Citový vztah mezi dítětem a pěstounem nevzniká hned při prvním setkání, musí se průběžně a aktivně vytvářet. Dítěti by mělo být umožněno vyrovnat se s odloučením a ztrátou, jen tak si životní změnu prožije a adaptuje se na nové podmínky a na přijetí náhradních rodičů. S tím souvisí i překážka kulturních rozdílů, pokud dítě pochází z odlišného etnika či z jiných poměrů (Kubíčková 2011, s. 102).
Britská pěstounka a sociální pracovnice K. Cairns ve své knize popisuje poškození dítěte při utváření citové vazby při jeho vývoji a možné způsoby nápravy a léčení na základě nejnovějších vědeckých poznatků. Zdůrazňuje, že pokud rodiče nedokážou najít shodu s dětmi svěřenými do jejich péče, nemohou o ně dobře pečovat. Shodou míní i to, že právě rodiče budou mít pochopení pro sociálně nevhodné projevy dětí, jež jsou následkem zažitých traumat, jak bylo uvedeno výše (Cairns 2013, s. 49, 62–63).
7Attachment teorie odvozuje lidské chování podle typu vazby (přimknutí) mezi dítětem a první pečující osobou. Formuloval ji J. Bowlby. Jeho spolupracovnice M. Ainsworth rozlišuje zásadně dva typy vazeb – jistou a nejistou. Typ vazby dítěte na matku je podle zastánců této teorie konstantou, která předznamenává všechny další interpersonální vztahy a také společenské uplatnění člověka v dospělosti (Matoušek 2008, s. 226).
24 O „léčivém“ rodičovství píše také Vančáková, kdy popisuje mentální model světa přijatého dítěte, kterým můžeme rozumět hluboce zakořeněné představy o fungování světa v nitru člověka, které ovlivňují způsoby jeho myšlení a chování a vytvářejí limity v dalším poznávání světa a souvislostí, a jenž byl u deprivovaných dětí poškozen.
Korekce traumatizovaného modelu není jednoduchá, neboť právě ten určuje, jakým způsobem jsou vnímány a zpracovávány nové informace a zkušenosti, dítě může reagovat různými obrannými mechanismy. K jeho změně přispívá klidné stálé prostředí se stejnými opakujícími se pozitivními a srozumitelnými zkušenostmi, které postupně mohou nahradit dříve získané negativní zkušenosti. U etnicky odlišných dětí je toto ztížené skutečností, že se od určitého věku příliš často setkávají s dalšími opakovanými zážitky odmítnutí na základě jejich vizuální odlišnosti. Tím je hodnota pozitivní zkušenosti z nové rodiny bohužel opakovaně snižována a pro dítě je těžší přijmout novou představu světa jako důvěryhodného a přátelského místa pro život (Vančáková 2011, s. 15–16).
V procesu přijímání dítěte do náhradní rodiny uvádí většina žadatelů, že nemají zájem o přijetí dítěte romského etnika. Podívejme se blíže na některé důvody, kvůli nimž mohou děti romského etnika odmítat. Mohou to být důvody pádné i neopodstatněné. Náhradní rodiče ale mají právo vzít si úkol, na který stačí.
2.3 Přijetí romského dítěte do rodiny
O dětech romského původu kolují někdy nepodložené představy. Lidé si např. myslí, že za všechny problémy dětí může jejich romský původ. Romské dítě může být temperamentnější, hlučnější, přikládá větší význam citům než rozumu. Má větší potřebu skupinové soudržnosti, tělesné blízkosti (vyloučení ze skupiny je pro ně nejpřísnějším trestem), citové projevy má spontánnější, je ochotné dělit se s ostatními i o málo. Je flexibilnější, silně orientované na přítomnost a má malý zájem o vzdálenou budoucnost (Říčan 1998, s. 50–53, 112–113). To vše mohou být projevy romské kultury vycházející původem z Indie a z podmínek té země. Jejich hodnoty nejsou ani jenom dobré, ani jenom špatné, spíš jsou jiné - pro českou kulturu nezvyklé.
Většina případných výchovných potíží romských dětí v NRP se podobá potížím jakýchkoli jiných dětí v NRP. Obtíže, které se typicky připisují právě romským dětem, jako jsou lhaní, krádeže či útěky, se u majoritních dětí v NRP také mohou vyskytovat v podobné míře. Větší obtíže mohou nastat v období puberty a dospívání, kdy nepoučení laici tyto výraznější problémy právě přičítají romskému „hlasu krve“
25 či „genům“. Vývojový úkol puberty – poznat, kdo jsem a kam patřím – je velmi náročný pro všechny děti v NRP. Vede totiž dospívající děti k tomu, aby se srovnaly se svým životním příběhem, s existencí, u opuštěných dětí s nepřítomností svých biologických rodičů, se svou odlišností od náhradních rodičů. U romských dětí je tento vývojový úkol ještě umocněný jejich fyzicky viditelnou odlišností a důsledky nízkého statusu etnika ve společnosti, ke kterému je okolí přiřazuje. Období dospívání se mimo jiné vyznačuje až extrémní potřebou konformity s vrstevníky, potřebou být jako oni, ztotožnit se s některou skupinou vrstevníků za každou cenu. Některé děti pak v období puberty reagují na tento velmi náročný vývojový úkol sociálně nevhodnými a emočně nezralými způsoby, např. útěky, záškoláctvím, zneužíváním alkoholu a jiných návykových látek, kriminálními delikty. Puberta a dospívání je velmi náročné období.
Pro náhradní rodiče je tedy dobré, pokud se zúčastňují programů a podpůrných aktivit zaměřených na romské děti, kde mohou získat odborné rady a pomoc (Pokorná, aj.
2012, s. 39).
Nožířová uvádí, že se setkala s poměrně velkým množstvím nefungujících, problematických či končících NRP. Nikdy však nebylo problémem samotné
„romství“a neúspěšných případů NRP u dětí, které nebyly romské, bylo víc. Výzkumem v oblasti nevydařených NRP se podrobně zabývá např. Průšová (Nožířová 2012, s. 65).
Při výchově dítěte odlišného etnika se rodiče mohou setkat s unáhlenými soudy okolí, že při selhání vztahu rodičů a dítěte „mají, co si zaslouží“, když si vzali do péče dítě romského etnika. S tímto zkratkovitým hodnocením se bohužel mohou setkat i u odborníků, kteří nejsou hlouběji vzděláni v oblasti problematiky traumatizovaných dětí, včetně některých lékařů a psychologů. Přesto zde hraje roli více individuální biologická a vývojová výbava než etnikum (Vančáková 2011, s. 29, 15–16).
Mezi pádné důvody obav musíme započítat projevy rasové diskriminace. Jednou z možností, která pomůže dítěti ubránit své sebevědomí, je zásadně nehledět na jeho příslušnost k danému etniku jako na handicap, nýbrž jako na danost. Rodiče sami si musejí uvědomit, jak reagují na rasismus, jakým jsou vzorem v postojích a názorech na odlišnost, rasismus, xenofobii. Při výchově musejí rodiče pomáhat dítěti převzít pozitivně laděný model, vhodný do běžných mezilidských vztahů ve společnosti.
Budou-li silnými osobnostmi, může je mladý člověk následovat, převzít jejich chování a jednání (Vančáková 2011, s. 15–16, 20–21).
Úkolem rodičů je pomoci dítěti vybudovat svou identitu. V případě náhradních rodičů z majoritní společnosti, kteří vychovávají romské dítě, se může jednat o velmi
26 náročnou úlohu. Dítě se zdravým sebevědomím zná svou hodnotu a považuje se za stejně dobrého člověka, jako jsou všichni ostatní a mimo jiné může lépe zvládnout útoky na svou osobu. Základním kamenem jeho sebevědomí je pozitivně budovaná vlastní identita. U přijatého dítěte nevzniká pozitivní identita jaksi samovolně jako u dětí vlastních, na vybudování zdravé identity je třeba cíleně pracovat. Zejména u dítěte, které se navíc něčím viditelně odlišuje. Jeho identita musí zahrnovat i pozitivní přijetí vlastní odlišnosti (Vančáková 2011, s. 16–17).
Děti vyrůstající mimo svou biologickou rodinu většinou nevědí, kdo jsou, jestli jsou normální, přijímané apod., a pochybují o vlastní identitě. Identity se mohou rozlišovat na identitu širší (zastávané role), kolektivní (pocit sounáležitosti se skupinou), dvojitou a smíšenou identitu. U dítěte jiného etnika se jako psychicky zdravá jeví identita smíšená. Pěstouni nemohou u dítěte vytvářet identitu „neromskou“ nebo
„antiromskou“. Dítě by se mělo považovat za pravého Roma, ale mělo by mít zvyky a návyky majoritní společnosti, aby se v ní umělo pohybovat bez konfliktů. Náhradní rodiče se mohou setkat i s tím, že dítě „převléká kabát“ podle sociálního prostředí, v němž se nachází, tento jev se nazývá dvojitá identita. Škodlivost této formy je dána silným vnitřním napětím, ve kterém dítě žije a které se může manifestovat různými neurotickými a jinými projevy (Klimeš 2008, s. 7–10).
K budování identity patří poznání pravdy o jeho původní rodině. Dítě má právo znát všechny informace o sobě samém a dospělí mají povinnost mu je, přiměřeně jeho věku a schopnostem, poskytnout (Vančáková 2011, s. 27–28). Odborníci se shodují, že dítěti se má pravda sdělit citlivě a včas, aby bylo připraveno na možné útoky z okolí.
Dítě by mělo mít zázemí u nových rodičů, mělo by mu být zřejmé, že jim svou existencí udělalo radost, že je pro ně důležité a že ho mají rádi (Matějček 2002, s. 109). Jsou případy, že některé dítě v náhradní výchově při hledání své identity najde svoji původní rodinu, aby ji poznalo nebo převzalo její životní (bohužel někdy patologický) styl, a to se týká i dětí z majoritní společnosti. Nejspíš se bude zajímat o svůj původ, aby si dotvořilo koncept sebe, ujasnilo své kořeny (Vančáková 2011, s. 18–20).
Pokud je dítě jiného etnika, náhradní rodiče i dítě by se měli seznámit se světem jeho původní kultury, aby se předešlo problémům s identitou, které by se pravděpodobně vynořily nejpozději v období dospívání (Vančáková 2011, s. 16–17). Při budování identity u dítěte jiného etnika by se rodiče neměli soustředit s obavami na konkrétní projevy spojené s jeho etnicitou, ale měli by se snažit vnímat všemi smysly jedinečnost dítěte, které jim bylo svěřeno, aby si o něm vytvořili představu podle
27 skutečnosti, nikoliv podle svého očekávání. Optimálním přístupem k odlišnosti dítěte je respekt, kdy se o tématu identity dítěte může kdykoliv mluvit a kdy odlišnost je přirozeně podporována, ale nevnucována (Vančáková 2011, s. 10, 22–24).
2.4 Kontakt s biologickou rodinou
Vztah k biologickým rodičům je psychologickou daností a odloučení od nich může být pro dítě traumatem a ztrátou. Pokud se náhradní rodiče snaží vymazat původní rodinu z paměti dítěte, zatěžují tak jeho psychický vývoj a zrod jeho identity. Dítě si na původní rodinu většinou pamatuje, rodina ví, kde dítě žije, a často nějak do výchovy dítěte zasahuje nebo ho jinak ovlivňuje. Může však dojít k různému negativnímu chování ze strany původní rodiny. Kontakt s původní rodinou bývá pro náhradní rodiče velmi náročný, mají vlastně rozlišit, co je skutečně tím nejlepším řešením pro dítě v nějaké situaci. Poznat, co je prospěšné a co už může být zneužívání, bývá obtížné.
I pro dítě je to složité. Ocitá se mezi dvěma tábory a může pro něj být obtížné rozhodovat se, kam chce patřit. Většinou tato tíha spočívá na pěstounech, aby dítěti pomohli se s takovou situací vypořádat, aby mu byli oporou. Do biologické rodiny dítěte patří také jeho sourozenci, kteří bývají různě umístěni v jiných zařízeních, a i s nimi by mělo být dítě v kontaktu, je-li to v jeho zájmu. Informace o jeho biologické rodině by neměly vést k jejímu znevýhodnění, náhradní rodič by měl volit slova bez emocionálního zabarvení, která označí věci tak, jak jsou, ale také tak, aby v dítěti nepěstoval nenávist vůči jeho biologickému rodiči (Kubíčková 2011, s. 97–98).
Náhradní rodiče by měli před dítětem mluvit o jeho rodičích s úctou, i kdyby biologičtí rodiče k dítěti neměli dobrý vztah. Měli by být dítěti oporou ve složitých vztazích dospělých. Situace biologických rodičů je často zoufalá, ale stále zůstávají rodiči dítěte a součástí identity dítěte v pěstounské péči (Škoviera 2007, s. 129).
V této kapitole jsme se zabývali tím, co přijímané dítě bude potřebovat pro svůj zdravý vývoj a v čem by jeho náhradní rodiče měli obstát. Funkčností rodiny jako systému se budeme zabývat ještě z pohledu sociálních pracovníků v další části. Určitě nebyla vyčerpána všechna témata náročnosti přijetí dítěte do náhradní rodiny a jejich rozsáhlost. Snahou autorky bylo zaměřit se na to, co je svým způsobem jiné u dětí romského etnika a co by mohlo souviset s průzkumem v empirické části.
V poslední kapitole teoretické části budeme hledat podobná specifika v sociální práci, která mohou být obtížná a náročná pro sociální pracovníky pomáhající ohroženým dětem a jejich biologickým i náhradním rodičům.
28
3 Sociální práce v náhradní rodinné péči
Podle zákona o SPOD je předním hlediskem sociálně-právní ochrany zájem a blaho dítěte, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči (Zákon č. 401/2012 Sb., § 5) Tato hlediska se budou prolínat dalším textem této teoretické části. Dotkneme se uspořádání orgánů SPOD, kompetencí sociálního pracovníka při práci s rodinou. Poté si uvedeme některé obtížnosti při sociální práci s rodinou, s jinou kulturou, a s možnými střety zájmů.
3.1 Sociálně-právní ochrana dětí
Náhradní rodinná péče spadá do institutu sociálně-právní ochrany dětí, který spočívá v ochraně práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, v ochraně jeho oprávněných zájmů, včetně ochrany jeho jmění, a v působení směřujícím k obnovení narušených funkcí rodiny (Zákon č. 359/1999 Sb., § 1). Sociální pracovníci v této oblasti působí na pozicích obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů, Ministerstva práce a sociálních věcí a Úřadu pro mezinárodní osvojení.
Hlavní náplní sociálního pracovníka krajského úřadu je vedení evidence vhodných žadatelů o přijetí dítěte, včetně osob vhodných pro pěstounskou péči na přechodnou dobu, a vedení evidence dětí, které jsou vhodné pro umístění do náhradní rodiny. Dále je to zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče na celonárodní úrovni, příprava fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny a poradenská pomoc pro ně, příprava dětí, vydávání pověření fyzickým i právnickým osobám, které mají pro SPOD odbornou způsobilost, a další činnosti.
Sociální pracovníci obcí s rozšířenou působností mají na starost preventivní a poradenskou činnost, vyhodnocování situace dítěte a jeho rodiny, zpracování individuálního plánu ochrany dítěte, pořádání případových konferencí, rozhodování o výchovných opatřeních (Zákon č. 401/2012 Sb., § 10) a další. Jsou v přímém kontaktu s rodinami, vyhledávají možná ohrožení dětí, navrhují soudu opatření, navštěvují a doprovázejí rodiny za účelem zlepšování podmínek výchovy dítěte na základě dohod stanovených zákonem, atp.
3.2 Sociální práce s rodinami
Podívejme se nyní na nároky kladené na profesi sociálního pracovníka se zaměřením na cílovou skupinu rodiny s dětmi. Kromě povinností daných platnou legislativou by měl pracovat na sobě samém, měl by umět vyhodnotit své působení
29 a umět se poučit ze svých chyb. Základním nástrojem pomáhajících profesí je osobnost pomáhajícího a hrozí zde kromě syndromu vyhoření také tzv. „syndrom pomáhajících“, kdy největší problémy v sociální práci působí slabá místa osobnosti sociálního pracovníka, jeho nevyřešené neurotické konflikty nebo hlubší osobnostní poruchy.
Sociální pracovník by měl mít vyřešené nejprve „své“ problémy nebo by o nich aspoň měl vědět, pak je možné se vyvarovat mnoha chyb. Také empatické chápání slabostí a nedostatků – vlastních i cizích – je předpokladem účinné pomoci. Na sociálním pracovníkovi zůstává dále tíha odpovědnosti za svá rozhodnutí; děti nebo rodiny může později potkávat a vidět výsledky svého dobrého nebo špatného působení. Sociální pracovník je prvkem, který svou intervencí také ovlivní rodinu jako systém; životy druhých se po jeho intervenci změní. Z toho vyplývá určité zatížení, se kterým by se měl umět vyrovnávat (Schmidbauer 2000, s. 11, 14).
Na své studentské praxi se autorka seznámila s dalšími problémy, se kterými se sociální pracovníci setkávají. V oblasti sociálně-právní ochrany dětí platí pro sociální pracovníky i pro ostatní zúčastněné odborníky zásada „to nejlepší pro dítě“, které mají podřídit své konání. Chránit zájmy dítěte tak, aby bylo nalezeno pro dítě to nejlepší řešení, však bývá někdy velmi těžké. Konkrétně např. v situaci dětí romského etnika.
Přístupem společnosti k romskému etniku jsme se zabývali v první kapitole. Stále roste počet nechtěných dětí, zvlášť romských, asociální pracovníci těžko hledají náhradní rodiče pro děti ze sociálně slabých rodin, pro větší skupinu sourozenců, pro starší děti, pro jiné etnikum. Někdy sociální pracovníci raději svěří dítě do rodiny, která nemusí být úplně ideální pro zájmy dítěte, ale je to lepší, než aby bylo umístěno do ústavu. Sociální pracovníci tedy řeší i různá dilemata a přistupují na různé kompromisy.
Jako efektivní nástroj pro koordinovanou pomoc rodině se ukázal nástroj případové konference, který je zakotven v novele zákona o SPOD. V optimálním případě ji svolává a koordinuje pracovník SPOD a jejím účelem je nalézt pro dítě vhodné řešení v týmu odborníků z různých oborů za přítomnosti biologických rodičů, náhradních rodičů, i samotných dětí dle jejich možností. Jinou metodou pomoci rodině, která zohledňuje vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči (Zákon č. 401/2012 Sb., § 5), je individuální plán sanace rodiny, který pomáhá zvlášť sociálně slabším rodinám zvládnout požadavky, které jsou na ně kladeny ze strany orgánů SPOD, soudů, poraden, ústavních zařízení apod. Nejdůležitější přitom je, že se respektuje role rodičů a jejich potenciál expertů na život svých dětí. Autorky knihy o sanaci rodiny uvádějí i velmi poučný příklad z praxe o tom, jaké může mít dopady
30 nekoordinovaná práce jednotlivých odborníků z pozice moci na sociálně slabou rodinu a jak pomoc zaměřená na nedostatky rodinného systému dokáže zachránit rodinné prostředí pro výchovu jejich vlastních dětí. V popisovaném příkladu se odborníkům podařilo spojit profesní přístup s lidskostí a s opravdovým zájmem namísto užití moci (Bechyňová, Konvičková 2008, s. 91–93, 97–98).
Rodina je neformální instituce. Pro lepší pochopení fungování rodiny je tedy pro odborníky důležité popsat ji jako systém. Zobecnění pak pomáhá těm, kteří chtějí rodině prospět zvenčí, mimo jiným i pracovníkům sítě sociálních služeb. Systém se neskládá z pouhého součtu jeho prvků, má svoji životní dynamiku, vyvíjí se. Rodinný systém v krizi je schopen obnovit sám svou normální funkci, má v sobě schopnost sebezáchovy. Některý více, některý méně, a podle toho je třeba poskytnout potřebnou pomoc ze strany odborníků (Matějček 1994, s. 47–49). Mnozí sociální pracovníci mohou mít i smutné zkušenosti, kdy se snažili usměrnit nedostatky v péči o přijaté dítě, zprostředkovat odbornou pomoc, a přesto nakonec museli dát podnět k nějakému restriktivnímu opatření (Matějček 2002, s. 124–125).
Novým spolupracujícím oborem sociální práce, který se u nás rozvíjí, je psychologie rodiny. Pozornost se od studia problémů v rodině přesouvá k výzkumu zdravého rodinného fungování. Obor se zajímá o kompetenci a odolnost rodin vůči nevyhnutelným nárokům života. V centru pozornosti jsou pojmy jako adaptace, coping (zvládání stresu), resilience (odolnost), zdroje sil, možnosti a silné stránky rodin (Sobotková 2000, s. 7). Mezi další předpoklady patří osobnostní kvality rodičů, v nichž stojí na předním místě psychická stabilita, altruismus, komunikativnost a pozitivní sociální chování. Navzdory jistým rizikům je pozitivní, je-li součástí rodiny i dítě vlastní. Důležité je přijetí dítěte i v rámci širší náhradní rodiny. Významnými podpůrnými faktory dobrého náhradního rodičovství jsou též víra v Boha a zájem o sebevzdělávání se v problematice náhradního rodičovství, odborných poznatků vývojové psychologie, výchovy i psychopatologie a dalších (Škoviera 2007, s. 67–68).
Mezi rodiči a odborníky jsou někdy napjaté vztahy. Na straně rodičů v tom, že nechtějí s odborníky spolupracovat, připadá jim, že když zvládli vychovat své vlastní děti, zvládnou vychovat i děti z ústavní péče. Na straně profesionálů to zase může být určitá formálnost a přílišné dodržování úředního postupu. Na druhé straně zkoumání a poznání optimálního fungování rodin považují odborníci za potřebné, neboť na jejich základě by se měly odvíjet odborné intervence. Je však třeba vzít v úvahu, že každá rodina je jedinečný systém a to, co je vhodné a žádoucí pro jednu rodinu, nemusí být
