Hodnocení vedoucího bakalářské práce pro Annu Langrovou
Anna Langrová patří mezi studenty, kteří jsou v ateliérech volného umění spíše výjimkou. Její poctivost při studiu, důkladnost, s jakou k němu přistupovala a zodpovědnost, jsou nebývalé.
Přišla rozhodnuta věnovat se grafickému designu, ale krátce po seznámení se s možnostmi práce umělce a současného umění vůbec, se jí jejími slovy otevřel nový pohled. Okamžitě uchopila nástroje programování, konstruovala jednoduché kinetické objekty a věnovala se algoritmu přesně tak, jak to ateliér ve svém zaměření formuloval. Mohu připomenout práci z konce 1. ročníku odkazující
k vizuálnímu přepisu stepu, v druhé půli studia pak již bylo možné pozorovat eminentní zaujetí vytvářením vlastních virtuálních prostředí na základě psaného kódu. Rád bych připomněl, myslím, že i z pohledu autorky, ještě nedoceněnou (a mnohé slibující) práci, ve která zpracovala svou osobní zkušenost z orientačního běhu a generovala vlastní mapy prostřednictvím ustálených kartografických značek.
Pro dnešní práci byla důležitá i zkušenost z instalace realizované při přehlídce uměleckých ateliérů vysokých škol v Praze s tématem „Ozvěna“, která reflektovala konkrétní místo a jeho akustický projev.
Všechny tyto práce v souladu a naturelem Anny Langrové logicky a smysluplně směřovaly k výsledku, který dnes předkládá. Jedná se o audiovizuální instalaci reagující na základě autorského kódu na prostor ateliéru, v němž Anna poctivě strávila své čtyřleté studium.
Na pěti monitorech se před námi odehrává částečně záznam a částečně živý přenos akustického prostředí konkrétní místnosti převedený do obrazových kompozic. Co vidíme, je převedení zvuků a šumů prostoru, v němž se nacházíme. Vrzání podlahy, šumění větru ve větvích za okny, spínání rychlovarné konvice, zvuky chodby. Zvuková koláž komponovaná do klasicky instalovaných monitorů je akusticko-vizuální site spacific instalací. Zakoušíme ji v tichu, abychom mohli jemné zvuky zachytit.
Práci pokládám za komplexní a povedenou a z mého pohledu bych vytknul snad jen jistou strnulost instalace a obrazovou formu, jíž autorka zvolila. Kompozice, tolik se podobající bezpředmětným obrazům Maleviče, Lysického a dalších, se pro mne vážou k rezignaci na příběh a vše lidské. Nejsem si jist, že je to právě nejvhodnější typ kompozice pro citlivou výpověď o informaci jedinečného místa, deklarované autorkou. Přes tuto výhradu (která je dost možná jen mou osobní zkušeností s uměním ruské avantgardy) navrhuji hodnotit práci nejlepší možnou známkou výborně.
MgA. Jaroslav Prokeš Ph.D.
vedoucí bakalářské práce v Liberci 16. 6. 2020
