diplomová (bakalářská)

P r o h l á š e n í

Prohlašuji, že předložená diplomová (bakalářská) práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. O právu autorském a o právech souvisejících s právem autorským).

Souhlasím s umístěním diplomové (bakalářské) práce v Univerzitní knihovně TUL.

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou diplomovou (bakalářskou) práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. O právu autorském, zejména § 60 (školní dílo).

Beru na vědomí, že TUL má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé diplomové (bakalářské) práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé diplomové (bakalářské) práce (prodej, zapůjčení apod.).

Jsem si vědom toho, že užít své diplomové (bakalářské) práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem TUL, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených univerzitou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše).

V Liberci, dne 10. května 2011 . . . Podpis

PODĚKOVÁNÍ

Za velmi užitečné rady bych zde rád poděkoval Ak. Mal. Dagmar Hrabánkové, která rovněž korigovala mou bakalářskou práci a v neposlední řadě také M.A. Ludmile Šikolové, Jakubu Berdychovi, Pavlu Macákovi a Jiřímu Stejskalovi, za odbornou i praktickou pomoc během celého mého studia.

ANOTACE

Tématem, které jsem si vybral pro svou bakalářskou práci „Luxfery trochu jinak“, jsem chtěl změnit představu o skleněných tvárnicích- luxferách jako stavebním materiálu.

Při práci jsem vycházel z již daných tvarů luxfer, které jsem různými technikami přetvořil v mísy či svítidla, čímž jsem posunul využití tohoto materiálu do jiné roviny, stále však užitné a estetické.

Hlavním cílem mé práce bylo vytvořit funkční a hlavně estetické předměty, které budou působit jako vhodný doplněk do současného moderního interiéru.

ANNOTATION

Within my theme that I have choosen for my Bachelor Thesis „Luxfery trochu jinak“, I wanted to changed conception of glass blocks – luxfery as building material.

During my work I went from already given shapes of luxfery which I

transformed, with help of different sorts of technics, into plates or globes. Thanks to it I shifted the usage of this material into different platform. But still commercial and easthetic.

But the main ambition of my work was to create functional and especially easthetic subjects, which are going to have effect as suitable add-on into present modern interior.

Klíčová slova:

Sklo

Skleněná tvárnice- Luxfera Mísa

Svítidlo Řezání Šroub Lehané sklo

Keywords:

Glass Glass block Plate Luminary Cutting Bolt

Fused glass

OBSAH:

ÚVOD ………

9

1. TEORETICKÁ ČÁST

………10

1.1 Historie skleněných tvárnic

………...10

1.2 Historie skla

………...11

2. TECHNOLOGICKÁ ČÁST

……….14

2.1 Výroba skleněných tvárnic

……….14

2.2 Vlastnosti skleněných tvárnic

………15

2.2.1

Rozměr………15

2.2.2 Barva

………..16

2.2.3 Dekor

……….16

2.2.4 Povrchová úprava

………...17

2.3 Fyzikální vlastnosti

………...18

2.3.1 Tepelné vlastnosti

………...18

2.3.2 Zvukové vlastnosti

……….19

2.3.3 Světelná propustnost

……….20

2.3.4 Pevnost v tlaku

………21

2.4 Ostatní vlastnosti

………...21

2.4.1 Průhlednost

………..21

2.4.2 Požární odolnost

……….22

2.4.2 Bezpečnost

………...23

2.5 Použití skleněných tvárnic

………..23

2.6 Montáž

……….24

2.7 Výrobci

………24

2.8 Sklo

………...25

2.8.1 Vlastnosti skla

………..26

2.8.2 Sklářské suroviny

………26

2.8.3 Tavení skla

………27

2.8.4 Dávkování skloviny

………27

2.8.5 Tvarování skla

………..28

2.8.6 Chlazení skla

……….29

2.8.7 Zušlechťování skla mechanické

………...29

2.8.8 Zušlechťování skla tepelné

………...29

2.8.9 Zušlechťování chemické

………30

2.8.10 Barvení skla

……….30

2.9 Nerez ocel

……….31

2.9.1 Řezání laserem

………..32

2.9.2 Technologie ohýbání

………...32

3. REALIZACE

……….33

3.1 Inspirace

……….33

3.2 Lepené mísy

………...33

3.3 Lehané mísy

………...…35

3.4 Šroubované mísy

………...….. 36

3.5 Svítidlo

………37

4. ZÁVĚR

………..38

5. SEZNAM ZDROJŮ

………..39

6. FOTODOKUMENTACE

………....40

ÚVOD

Téma „ Luxfery trochu jinak“ je pro mne jakýsi návrat do prvního ročníku, kde jsem se poprvé setkal se sklem jako tvůrčím materiálem. A byly to právě tyto skleněné tvárnice, které jsem použil pro svou ročníkovou práci ze skla.

Ve své závěrečné práci se k luxferám vracím proto, že jsem podle mého názoru nevyužil a vlastně díky nezkušenosti ani nemohl využít možnosti tohoto úžasného skleněného výrobku, který však pro mou práci představuje pouze polotovar.

Luxfera je známa jako stavební osvětlovací a prosvětlovací prvek. Nejčastěji se používá jako výplň sklobetonových konstrukcí, okenních otvorů či pochůzných ploch.

Řezání luxfer přispělo k nápadu a rozhodnutí, jaké dekorativní a zároveň užitné předměty z těchto skleněných tvárnic vytvořit. Rozhodl jsem se pro mísy, které vznikly poskládáním rozřezaných, broušených, leštěných a následně lepených částí luxfer. Jako protiklad těchto technických, ostrých linií jsem jednotlivé luxfery přetvářel technologií lehání v poklopové peci.

Jako další jsem v luxfeře coby dekorativním předmětu spatřoval svítidlo. S touto myšlenkou jsem dále pracoval a z klasického tvaru luxfery jsem se snažil jednoduchým způsobem vytvořit příjemné dekorativní svítidlo v kombinaci s jiným materiálem, který by tvořil stojan svítidla s vlastním zdrojem. Tato svítidla mají jen ukázat, jak jednoduše lze skleněnou tvárnici přetvářet v dekorativní předmět.

U všech dekorativních předmětů jsem kladl důraz na to, aby bylo poznat z jakého výrobku byly vytvořeny a zároveň ukázal jeho možné využití v jiné oblasti.

1. TEORETICKÁ ČÁST

1.1 Historie skleněných tvárnic

Za předchůdce skleněných tvárnic lze považovat skleněné talířové destičky čočkovitého tvaru zalité do olova, ve stavebnictví se tak poprvé použilo sklo k zasklívání nadokenních půlkruhových otvorů. Postupem času se setkáváme s již zcela zasklenými okenními otvory, se skleněnou výplní ve tvaru trojúhelníku nebo čtverce.

Pod vlivem rostoucí stavební činnosti v polovině 19. stol., která vyžadovala osvětlení stropních a střešních otvorů zatěžovaných provozem, se začaly vyrábět skleněné dlaždice ze surového skla o tloušťce 20-70 mm. Dlaždice různě profilované, hladké, plné nebo s komůrkami, posléze lisované z tvrdé skloviny a vyztužené drátěným pletivem. Tyto dlaždice s protiskluzovým rýhováním se jako čtvercové o hraně 15-42 cm a tloušťce 60-70 mm pokládaly do tenké ocelové mříže z obráceného profilu T. Ukládaly se do tmelového lože a proti nežádoucí vlhkosti se utěsňovaly rovněž tmelem.

Mimo dlaždic byly i pokusy o vytvoření skleněné dlažební kostky o hraně 15x15 cm a výšce 16,5 cm, v zahraničí se začaly vyrábět skleněné hranolové tvárnice, které díky lomu světla a v kombinaci s čočkami sloužily k osvětlování podzemních prostor. Tyto hranoly se rovněž pokládaly na mříž z profilů a zatmelovaly se.

Používaly se rovněž čočky se závity, ty byly zašroubované do roštu a pryžovými kroužky utěsněné.

Skleněné tvárnice vynalezl britský vynálezce James Pennycuick a právě on se pokusil dosavadní skleněné tvárnice zpevnit, aby splňovaly i nosnou funkci.

A tak se kolem roku 1905 začaly skleněné tvárnice, nebo-li luxfery objevovat ve větší míře a ze skla se tak stal jedinečný konstrukční materiál.

Skleněné tvárnice se pojily cementovou maltou a mříž z profilů byla nahrazena železobetonem. Nastal tak velký rozmach luxfer ve stavebnictví, a to hlavně díky možnostem využití, elektrolýzou pak získaly luxfery také odolnost vůči požáru.

Úpadek luxfer nastal s příchodem klimatizací a také kvůli manganu ve sklovině, který časem způsoboval zbarvení tvárnic do fialova.

V současné době nabývají skleněné tvárnice, ať už duté či plné, opět na oblibě, je to díky novým materiálům, novým barevným odstínům, novým povrchovým úpravám a v neposlední ředě i novým tvarům skleněných tvárnic. Nové jsou rovněž i těsnící a spárovací materiály.[1]

1.2 Historie skla

„Historie skla sahá do 5. a 4. tisíciletí př. n. l. do oblasti dnešní Sýrire.

Vyprávění římského historika Plinia uvádí, že prvními objeviteli skla byli féničtí námořníci, kteří se plavili podél pobřeží Afriky. Když je později překvapila noc, přistáli u břehu a díky velkému hladu se rozhodli uvařit si polévku. Nasbírali tedy dříví, ale nenašli kolem tábořiště žádný kámen, kterým by podložili kotle na vaření. Vyložili tedy ze své lodi několik kamenů přírodní sody, kterou sami přepravovali, a postavili v africké poušti plné písku provizorní ohniště. Když polévku dovařili, všiml si jeden z nich, že reakcí pouštního písku a sody, a především díky vysoké teplotě plamenů, zůstaly ležet v ohništi jakési průzračné kapky. A tak vzniklo první sklo. Nejstarší nalezená skleněná perla pochází z Théb a její stáří je odhadováno na 5000 let.“ [7]

Kolem roku 3000 př. n. l. se sklo používalo ve starověkém Egyptě, ale spíše jako glazura na keramiku- fajáns. Sklo bylo velmi nečisté s obsahem oxidu křemičitého, sody a vápníku a používalo se na výrobu korálků, sošek, šperků, atd.

Jednou z nejstarších technik zpracování byla metoda ovíjení několik milimetrů silného skelného vlákna kolem hliněné formy, těsně vedle sebe. Takto vytvořený výrobek se pak znovu ohřál v peci, aby se vlákna stavila dohromady a po odstranění formy pak vznikla jednoduchá dutá nádoba, převážně flakony a misky, na kterých byl často dekor vzniklý použitím různobarevných vláken skloviny.

Foukání skla, které je známo ze Sýrie se dále rozšířilo do starověkého Řecka a Říma, kde se převážně v Helénistickém období, hojně používalo. Tento způsob ručního tvarování je nevýhodný z hlediska nutnosti forem k dotvoření vyfouknutého tvaru, které se tehdy nepoužívaly. Foukání se dříve zřejmě provádělo výrobou skleněné trubice, jejíž jeden konec se zahřál a druhým koncem se vyfouknul požadovaný tvar a to do doby než byla v 1. stol. př. n. l. vynalezena sklářská píšťala (pravděpodobně

Sklo se díky syrským sklářům šířilo po celé Egejské oblasti, později také na území Francie a Porýní a ve 2. století zakládali rovněž sklárny na území například dnešního Španělska, Švýcarska, atd. [8]

„První nálezy skla v českých zemích jsou datovány k polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem. Jde o drobné perly z modrozeleného skla, nalezené v hrobech z doby únětické kultury. O několik století později, na počátku doby železné, se u nás objevují dokonalejší druhy skleněných perel.

Další setkání se sklem a skleněnými šperky se váže k nálezům z doby Velkomoravské říše. Výroba skla byla zpočátku doménou církve a především mnichů benediktinů, kteří vyráběli skla do oken kostelů a klášterů. První zmínky o této výrobě jsou již z 9. století. Zpočátku hutě vyráběly pouze jednoduché okenní terčíky, perličky a duté sklo.

Existenci nejstarších skláren v českých zemích můžeme doložit od 2. poloviny 13. století kupními smlouvami a nepřímo také názvy některých městeček a vesnic, např. Staré hutě, Skláře apod. Další písemné svědectví hovoří dokonce až o počátku století čtrnáctého. Díky historickým pramenům lze konstatovat, že právě toto období by se dalo považovat za dobu rozkvětu českého sklářství. Nejstarší informace, ve které je zmínka o první sklárně v oblasti Jizerských hor, ve Vysokém, se datuje do roku 1376.

Důležitou podmínkou pro výrobu skla ve středověku byl dostatek dřeva, vody a suroviny k výrobě skla – křemičitého písku. Všechny tyto podmínky velmi dobře splňovaly pohraniční oblasti Čech – Krušné hory, Jizerské hory, Orlické hory a Šumava. Proto se také do těchto oblastí začaly stěhovat sklářské rodiny.

Ve středověku se sklovina na našem území tavila podle receptu mnicha Theophila ze dvou dílů bukového popela a jednoho dílu křemičitého písku. Sklovina byla bezbarvá, slabě žlutá, hnědá nebo zelená. Použitím oxidu kovů se pak zabarvila do modra. Zpočátku bylo sklo vzácné, později, když jeho výroba značně stoupla, vznikaly nejen další barvy, ale také různé tvary.

Ve čtrnáctém století se objevují první vyšší číše s plastickými nálepy. Za vlády císaře a krále Karla IV. se začaly vsazovat do oken českých kostelů různobarevné vitráže.

Středověcí skláři byli nejen skvělí řemeslníci, ale současně i návrháři a výtvarníci. Proto také byli sklářští mistři svobodní, bez poddanských závazků. Od roku 1497 byli přijímáni mezi rytíře a za vlády císaře Rudolfa II. mohli získat šlechtický titul.“[7]

V 16. století začínají čeští skláři konkurovat Benátskému sklu, vše je ale závislé na dostatku palivového dřeva, později dřevěného uhlí. Na přelomu 16. a 17. století se čeští skláři proslavili křišťálovým sklem, které nahrazovalo horský křišťál.

Od druhé poloviny 19. století se sklářství rozvíjí v masový průmysl, který přispěl k modernizaci mnoha používaných technologií, jejich automatizaci a vzniku například kontinuálního tažení a lití plochého skla.

2. TECHNOLOGICKÁ ČÁST

2.1 Výroba skleněných tvárnic

Výroba skleněných dutých tvárnic se provádí lisováním v tvarovacích automatech, které tvoří dávkovač, lis a svařovací stroj. Přesná dávka žhavé skloviny se z mechanického dávkovače automaticky odstřihne a sklouzne do formy na lisu, kde se vylisuje půlka skleněné tvárnice.

Lisování, které nelze použít u tenkostěnných výrobků, je jedním z jednodušších způsobů technologie tvarování skla. Je limitováno jednak tvarem výrobku, který se musí nechat z formy vyjmout a jednak také kvalitou povrchu výrobků, která není dobrá vlivem styku skloviny s formou.

Forma je nejčastěji z šedé litiny, niklu nebo legované oceli, aby nedocházelo k vadám na výliscích, je důležitá rovněž teplota formy.

Na lisu se forma se sklovinou otočí pod razník, který sklovinu přesně vytvaruje.

Vzniklá vylisovaná půlka tvárnice putuje od razníku k automatickému odběrači, odkud se po ocelovém pásu dopraví ke svařovacímu stroji. Tyto stroje jsou vlastně lisy a to ruční, poloautomatické nebo automatické. Zde se při teplotě mezi 550 až 630°C obě půlky svaří, přičemž je rozhodující složení skloviny, doba a tlak v kontaktu. Takto vytvořené luxfery jsou jakousi skleněnou kapsou s mírným podtlakem.

Již hotové skleněné tvárnice procházejí dlouhým procesem chlazení v tunelových chladících pecích. Chlazením skla se v tvarovce vyrovnává vnitřní pnutí, které zvyšuje křehkost výrobku. Vychladlé luxfery se vytřídí a dobré kusy putují k polarizačnímu přístroji, kde se zkouší jakost vychlazení.

Jelikož se skleněné tvárnice požívají ve stavebnictví, je nutné opatřit boční hrany tvarovky, tedy plochy které přijdou do styku s cementem, přilnavou vrstvou. Vrstva je tvořena opískováním v automatu a nástřikem barvy nebo pouze nástřikem. [1] [2]

2.2 Vlastnosti skleněných tvárnic

Luxfery jsou charakterizovány svým rozměrem a hmotností, barvou, dekorem a povrchovou úpravou. Z fyzikálních vlastností jsou důležité tepelná vlastnosti, zvukové vlastnosti, světelná propustnost, průhlednost, požární odolnost, pevnost v tlaku a krom toho také bezpečnost konstrukce z luxfer. [3]

2.2.1 Rozměr

Luxfery se vyrábějí v mnoha různých rozměrech. Typickým rozměrem luxfery je 190 × 190 × 80 mm (obr.1) a váha 2,3 kg o síle skla zhruba 5 mm, podle dekoru.

Existuje ale mnoho dalších vyráběných rozměrů, např. 190 × 190 × 100 mm, 190 × 94 × 80 mm, 330 × 330 × 120 mm, 240 × 120 × 80 mm a mnoho jiných o různé váze.

Zvláštním případem jsou potom rohové a ukončovací tvarovky. [3]

obr. 1 Rozměry luxfery[4]

2.2.2 Barva

Barva luxfer je dosažena pomocí dvou různých technologií. Buď je obarven již samotný sklářský kmen, přidáním speciálních barvících pigmentů (obr. 2 ). Výsledkem je, že barva je pak velice stabilní a rovněž velmi odolná vůči externím vlivům počasí, jako je UV záření a změny teplot.

Druhou možností, jak lze luxfery obarvit, je vstříknutí syntetické barvy do již hotové a vychladlé půlky odlitku skleněné tvárnice (obr. 3). Tuto technologii barvení používá hlavně český výrobce skleněných tvárnic, firma Vitrablok. Výsledná barva je sytější a je možné zaručit naprosto shodný odstín během celého výrobního procesu.

Nevýhodou této technologie je potom menší odolnost vůči atmosférickým vlivům jako například blednutí při dlouhodobém osvitu. [3]

obr.2 Luxfera z baevné skloviny[4] obr.3 Luxfera s vnitřním nástřikem barvy[4]

2.2.3 Dekor

Dekory luxfer jsou vytvářeny pomocí forem, ze kterých je půlka skleněného odlitku vytvořena. V současné době jsou již dekory téměř výhradně tvořeny na vnitřní straně luxfery, přičemž vnější strana je hladká. Díky tomu se tvarovka lépe udržuje a zamezuje se tím hromadění nečistot. Dekory mohou mít různé tvary, například bubliny, drážky, vlnky, apod. (obr. 4). [3]

obr.4 Dekory luxfer [4]

2.2.4 Povrchová úprava

Zušlechťovací metodou pro úpravu povrchu luxfer je matování. Matování se provádí až v konečné fázi výroby. Matováním se stávají luxfery zcela neprůhlednými, při zachování jisté průsvitnosti (světelné propustnosti). Tohoto efektu se dosahuje narušením skleněného povrchu typicky pískováním nebo leptáním kyselinou fluorovodíkovou (obr. 5). [3]

obr.5 Kyselinou matovaná luxfera [4]

2.3 Fyzikální vlastnosti

2.3.1 Tepelné vlastnosti

„Skleněné tvárnice vykazují velice dobré tepelně izolační vlastnosti. Tyto vlastnosti jsou způsobeny především technologií výroby, kdy je ve skleněné tvárnici při jejím chladnutí podtlak.. Díky tomu vykazují skleněné tvárnice lepší tepelně izolační vlastnosti než klasické izolační dvojsklo.

Ve sklobetonových konstrukcích se díky spárám tepelně izolační vlastnosti snižují., ale stále se svými hodnotami blíží klasickým dvojitým thermosklům. Zároveň jsou ale skleněné tvárnice klasifikovány jako energii spořící materiál.

Sklobetonové konstrukce dosahují součinitele prostupu tepla konstrukcí 2,34Wm2K1 a tepelného odporu až 0,26m2K1. Tyto parametry umožňují snižování přehřátí prostor vlivem slunečního záření v letních měsících, zatímco v zimě umožňují maximální využití tepla v objektech.“

Kondenzace

Vysoký koeficient tepelné izolace poskytuje i vynikající ochranu proti kondenzaci vody na povrchu. Např. při teplotě místnosti 20°C a při relativní vlhkosti 60% se na povrch neprojeví žádné kondenzace až do teploty -3°C.

Obrázek poskytuje odpovědi na zjištění rosného bodu za různých podmínek (obr. 6).“

[5]

Tepelná odolnost

Zkouší se zvyšováním teploty luxfery v elektrických pecích a následným zchlazením ve vodě na teplotu 20°C. Výsledkem je průměrný tepelný spád potřebný k porušení luxfery. [1]

obr. 6 [7]

2.3.2 Zvukové vlastnosti

„Z hlediska samotné konstrukce skleněné tvárnice a samotného materiálu dosahují luxfery zcela ojedinělých vlastností z hlediska zvukové izolace.

Jsou certifikovány jako silný zvukový izolant do 500 dB.

Parametrem měřícím kapacitu zvukové izolace je hodnota zvukové izolace „Rw .

„ v dB.

Stěny ze skleněných tvárnic dosahují dle normy ISO zvukové izolace ve výši 40-45dB v závislosti na formátu použitých skleněných tvárnic.

Například hluk z rušné ulice je redukován tvárnicemi na prostředí klidné pracovny při 125 Hz a na střední hladinu při frekvencích 2000 Hz. Proto použití tvárnic je doporučováno v oblastech s vysokou úrovní hluku, jako jsou továrny, rušné ulice, letiště apod.“ [5]

Diagram povrchové kondenzace (při pokojové teplotě 20°C)

Vnitřní relativní

vlhkost ( %)

Legenda:

Venkovní teplota (°C) A- Jednoduché zasklení

B- Zasklení s betonem C- Dvojité zasklení D- Skleněná tvárnice E- Dvojsklo

Zvuková propustnost

Za pomoci reproduktoru se zesilovačem proti skleněné desce vysílají vlny a množství zvuku dopadajícího a propuštěného se zjišťuje pomocí mikrofonu zapojeného přes zesilovač a potenciometr na galvanometr. [1]

2.3.3 Světelná propustnost

„Světlo, které přichází do interiéru skleněnou tvárnicí je měkké, stabilní a uniformní. Světelná propustnost u čirých tvárnic je při kolmo dopadajícím světle cca 77% (obr. 7). Odpovídá tedy normálnímu dvojsklu. U barevných tvárnic se pohybuje prostupnost od 50 do 70%, dle barvy a její sytosti.

Tvárnice zajišťují rovnoměrné osvětlení interiéru bez ohledu na počasí, nebo denní dobu. Brání jevu vznikajícího u standardního zasklení, příliš intensivní světlo u okna a stín ve vzdálenějších místech. V případě potřeby lze zajistit různé stupně neprůhlednosti a to vhodnou volbou vzoru tvárnice. Použitím matové tvárnice lze průhled úplně znemožnit.“ [5]

Zjišťuje se pomocí speciálního přístroje a intenzita dopadajícího a propuštěného světla se měří fotometrem. [1]

obr.7 Graf světelné propustnosti[5]

Vlnová délka v %

Propustnost světla v %

2.3.4 Pevnost v tlaku

„Odolnost vůči tlaku je jednou z hlavních podmínek pro bezpečné a nerušené projektování složitých staveb i větších rozměrů a značné hmotnosti.

Kvalitní zdrojové suroviny a výrobní proces zaměřený na svaření tvárnic a tepelného zpracování materiálu zaručují vysokou odolnost vůči tlaku.

Parametrem určujícím odolnost vůči tlaku je hodnota bočního průlomového tlaku.

Sklobetonové konstrukce ze skleněných tvárnic disponují minimální hodnotou bočního průlomového tlaku podle normy DIN 6 N, přičemž střední hodnota bočního průlomového tlaku je 7,5 N.“[5]

2.4 Ostatní vlastnosti

2.4.1 Průhlednost

„Díky dnešní široké nabídce skleněných tvárnic je možné dosáhnout různých stupňů průhlednosti:

Průhledné

použitím čirých lesklých tvárnic a to jak bílých tak i barevných docílíme velice dobrou průhlednost sklobetonové konstrukce.

Částečně průhledné

použitím vzorovaných tvárnice s různými dekory lze snížit průhlednost sklobetonových konstrukcí až na pouhé obrysy předmětů či postav za konstrukcí.

Zároveň pro snížení průhlednosti lze použít skleněné tvárnice VITRABLOK řady JANUS, které se dodávají v lesklém provedení a kombinací různých dekorů na jednotlivých stranách skleněné tvárnice.

Neprůhledné

použitím matovaných nebo jednostranně matovaných tvárnic a to jak bílých tak i barevných docílíme velice dobrou Neprůhlednost sklobetonové konstrukce.“ [5]

2.4.2 Požární odolnost

„Z hlediska samotné konstrukce skleněné tvárnice, lze dosáhnou zajímavých hodnot požární odolnosti.

Parametrem určujícím stupeň požární odolnosti je kriterium celistvosti „E“ ( dle normy DIN také „G“ ) , hustota tepelného toku „W“ a Parametr odvětrání „I“.

Stavební konstrukce ze skleněných tvárnic typ 1908, 1910, 2412, 2424 splňují požadované hodnoty normy na požární odolnost obvodových stěn nezajišťující stabilitu objektu anebo jeho části z vnitřní strany jako:

požárně uzavřené plochy pro obvodové stěny ohraničující požární úseky s max. II stupněm požární bezpečnosti požárního úseku.

požárně částečné otevřené plochy pro obvodové stěny ohraničující požární úseky s max. IV stupněm požární bezpečnosti požárního úseku

požárně otevřené plochy pro obvodové stěny ohraničující požární úseky s max. VI stupněm požární bezpečnosti požárního úseku

Pro protipožární konstrukce je většinou nutné použít speciální skleněné tvárnice – tzv. protipožární. Zároveň lze pro tyto konstrukce použít pouze BLOCK systém , který jako jediný disponuje certifikátem na panel požárně odolný.

V kombinaci se speciálními proti požárními materiály a výrobky od firem SOUDAL a PROMAT lze dosáhnout požárních odolností až EI 60.

Sklobetonové protipožární příčky vynikají především díky kombinaci dalších vlastností, které je jako jediné spojují. Je to především – mimo požární odolnosti – propustnost světla, zvuková a tepelná izolace, průhlednost, bezpečnost ( proti vandalismu, rozbití atd.) a v neposlední řadě i velice zajímavý estetický dojem.“ [5]

2.4.3 Bezpečnost

„Odolnost skleněných tvárnic vůči střelbě

Skleněné tvárnice nabízejí vysokou odolnost proti střelným zbraním. Balistické testy dokázaly, že luxferové tvárnice splňují hodnotu DIN 4242. V testech byly střely nejprve mířeny na tvárnice, poté na spáry. Přímou střelbou na skleněné tvárnice nevznikly žádné střepiny či úlomky skla, ty se vyskytly pouze u spár, na které bylo stříleno.

Odolnost proti nežádoucím vniknutím

Stěny a příčky vyrobené ze skleněných tvárnic nabízení vysoký stupeň odolnosti oproti vniknutí, který je navíc umocněn danou velikostí jednotlivých tvárnic a vloženou železnou armaturou v jednotlivých spárách.

Tvárnice rozměrů 24 x 24 mm splňují hodnotu třídy WK 10, 20x20mm tvárnice třídě WK 60.

Neprůstřelnost

Stěny a dělící příčky ze skleněných tvárnic jakékoli velikosti nabízí vysoký stupeň odolnosti proti střelbě, vibracím, otřesům apod. Tyto vlastnosti jsou úzce spojeny s použitou technikou výstavby, robustností struktury, užitím armatury a dalších prvků užitých při technologii stavby.“ [5]

2.5 Použití skleněných tvárnic

„Luxfery se používají ve stavebnictví jako součást sklobetonu na průhledné a průsvitné příčky a stropní konstrukce. Dle toho je dělíme na vertikální a horizontální luxfery. Zatímco vertikální luxfery jsou používány k montáži do svislých stavebních konstrukcí (obr. 8), tak horizontální luxfery se používají do vodorovných konstrukcí jako jsou podlahy a stropy ( obr. 9). Důraz je zde kladen na pevnost a tvrdost skla.

Typické použití luxfer je na fasádách objektů, jako výplně stavebních otvorů, jako dělících příček v interiérech nebo do sprchových koutů. Díky relativně menším rozměrům a mnoha druhům jsou skleněné tvárnice velmi variabilní a příčky z nich postavené mohou mít různé tvary, rozměry a vlastnosti.“ [3]

obr.8 Stěna z luxfer[6] obr.9 Podlaha z luxfer[6]

2.6 Montáž

„Montáž luxfer se provádí klasickým zděním do betonu. V současnosti existuje mnoho pomůcek, které montáž usnadňují. Používají se například distanční křížky a rychletuhnoucí pojiva jako náhrada klasického betonu. Existuje také mnoho komerčních systému, pro snadnější montáž luxfer. Z mnohých jmenujme švédský Block lock, italský Quicktec nebo Vetroklik, australský Ezylay nebo českou Verralii. Možností je také výroba prefabrikovaných panelů.“ [3]

2.7 Výrobci

„Největší světový výrobce luxfer je nadnárodní koncern SEVES pod který spadá italský výrobní závod Vetroarredo i český výrobní závod Vitrablok z Duchcova. Dalšími výrobci jsou německý Weck, francouzský La Rochere, indonéská Mulia, ruský Star Glass, americký Corning, čínsky Dezhou Zhenhua nebo polský Vitrosilikon. “ [3]

2.8 Sklo

„Sklo je homogenní, amorfní, tuhý materiál, který má v dlouhodobém hledisku vlastnosti a chování kapaliny. Vyrábí se z viskózní skloviny roztavené ve sklářské peci.

Materiál se rychle zchladí a nemá dost času na zformování regulérní krystalové mřížky, podobně jako když se konzumní cukr roztaví a rychle zchladí vylitím na chladný povrch.

Výsledná tuhá látka je amorfní (pravidelné uspořádání jen na krátké vzdálenosti - opak krystality), s konchoidální strukturou, ne krystalická, jako byl cukr před roztavením.

Čisté sklo je transparentní (průhledný), relativně pevný materiál, odolný proti opotřebení, v podstatě inertní a biologicky neaktivní. Může být formováno do všech existujících tvarů.

Tyto žádané vlastnosti jej předurčují k velkému množství použití ve většině oborů lidské činnosti. Sklo je však velmi křehké a rozbijí se na ostré střepy. Tyto vlastnosti mohou být modifikovány nebo i úplně změněny přidáním jiných sloučenin nebo tepelným zpracováním.

Sklo obsahuje především oxid křemičitý, který je obsažen v křemeni nebo křemičitém písku (též sklářském písku), ze kterého se vyrábí. Křemen má teplotu tání kolem 2000 °C/(3632 °F), proto se při výrobě přidávají alkalické látky, jako je soda a potaš, které snižují teplotu tání na asi 1000 °C. Protože alkálie snižují odolnost skla vůči vodě, což je obvykle nežádoucí, přidává se také oxid vápenatý, který tuto odolnost zlepšuje.“ [3]

2.8.1 Vlastnosti skla

Mechanické vlastnosti

Nejdůležitější je pevnost v tahu, tlaku a ohybu. Krom složení skloviny ovlivňují mechanickou pevnost rovněž chlazení, tvrzení a kvalita povrchu.

Tepelné vlastnosti

Jedná se o tepelnou roztažnost, při které se po zahřátí mění rozměry tělesa. Dále jde o tepelnou odolnost, což je odolnost skla vůči teplotnímu rázu.

Elektrické vlastnosti

Jde o elektrickou vodivost, která je důležitá pro elektrické tavení, pak také o dielektrické vlastnost a elektrickou pevnost.

Optické vlastnosti

Charakterizuje propustnost světla o různých vlnových délkách. Při průchodu světla sklem může dojít k různým jevům: odraz nebo lom na optickém rozhraní, pohlcení nebo rozptyl záření, dvojlom a interference.

Chemická odolnost

Schopnost skla odolávat účinkům prostředí, hlavně vodě, kyselinám a alkáliím.

2.8.2 Sklářské suroviny

K výrobě skla je zapotřebí asi 40 chemických prvků. Přesně navážené a kvalitní suroviny se promísí a vznikne sklářský kmen, který se ve formě vsázky taví ve sklovinu. Jednotlivé suroviny sklářského kmene se dají rozdělit do několika skupin:

Oxidy sklotvorné

Hlavně SiO₂ve formě sklářského písku o požadované jakosti.

Oxidy alkalických kovů

Především oxidu sodného Na₂O a oxidu draselného K₂O, díky nim se snižuje chemická odolnost a tavící teploty a zvyšuje se elektrická vodivost.

Oxidy kovů žíravých zemin a kovů stabilizujících sklovinu

Patří sem hlavně oxid vápenatý CaO a oxid hořečnatý MgO, ty ve formě dolomitu a magnezitu zpevňují strukturu skla a zvyšují jeho chemickou odolnost, dále oxid olovnatý PbO, který zvyšuje hustotu.

Dále se přidávají barviva, tedy kovy a oxidy jiných kovů, jako například olovo nebo kobalt, dále suroviny kalící, u kterých způsobují sloučeniny fosforu neprůhlednost, nezbytná jsou rovněž čeřiva, která obstarávají odplynění skloviny. Další surovinou jsou speciální a pomocné suroviny, jako například oxidovadla nebo redukovala a poslední surovinou jsou střepy, které urychlují tavení, spoří suroviny a energii. [2]

2.8.3 Tavení skla

Tavící proces skla je energeticky velmi náročný a dělí se do několika fází:

vlastní tavení, čeření a homogenizaci a nakonec sejití, tedy snížení teploty na pracovní teplotu od 1150-1250 °C. Doba tavení je závislá na teplotě, chemickém složení, obsahu vody, přísadě střepů, urychlovačích tavení, úpravě kmene a elektrickém příhřevu.

Taví se 12 až 16 hodin v pánvových pecích, kde fáze probíhají postupně, používají se pro menší množství skloviny a nebo se taví kontinuálně ve vanových pecích, kde jednotlivé fáze probíhají současně. Teplota tavení a čeření je v rozmezí 1420- 1470°C. Podle použité energie rozlišujeme pece plamenné, elektrické a plamenné s elektrickým příhřevem. [2]

2.8.4 Dávkování skloviny

U ruční výroby se dávka nabírá na sklářskou píšťalu, u výroby strojní se používají dávkovače výtokové a kapkové. Rozlišujeme: mechanické dávkovače, kde se plunžrem z hlavy dávkovače vytlačí a následně odstřihne přesná dávka skloviny nebo kulové dávkovače, které simulují pohyb skláře s nabírajícího sklovinu sklářskou píšťalou a na sací naběrače, kde hlava naběrače nasaje větší množství skloviny. [2]

2.8.5 Tvarování skla

Krom ručního tvarování pomocí sklářské píšťaly a dalších pomůcek jako svaláku nebo nůžek, nazývaného hutní tvarování, se používá rovněž strojní tvarování. Za použití mechanických sil a odvedením tepla se dělí tyto technologie podle výsledného tvaru.

Lisování

První je technologie lisování, kde se z dávkovače do litinové nebo ocelové formy odstřihne přesná dávka skloviny, kterou razník vytvaruje. Pro kvalitu povrchu výrobku je důležitá teplota formy. Tato technologie je velmi jednoduchá, ale není určená pro tenkostěnné výrobky.

Tvarování obalového skla

Provádí se na řadových nebo karuselových (otočných) strojích a to způsoby sacofoukacím, dvakrát sacím, lisofoukacím a dvakrát foukacím. Používají se postupně formy ústní, přední, konečná a výjimečně také meziforma

Tvarování tenkostěnného skla

Tímto způsobem se vyrábí užitkové a technické sklo, s velmi dobrou kvalitou povrchu výrobku bez stopy po spoji díky rotaci formy. Tvaruje se sacofoukavím, tedy nasátím skloviny, přefouknutím baňky a dotvarováním, a nebo lisofoukacím způsobem, kde se sklovina vylisuje následně vyfoukne.

Tvarování plochého skla

Dříve se vyrábělo ručně, dnes třemi základními technologiemi a to přetržitým nebo kontinuálním litím, tažením skla nahoru nebo dolů a plavením, což je nejmodernější a nejkvalitnější výroba, kdy sklovina natéká na cínovou lázeň.

Tvarování trubic

Provádí se kontinuálním, horizontálním nebo vertikálním tažením.

Výroba vláken

Vlákna různých průměrů se vyrábí buď mechanickým tažením, odstředivým tažením, tažením plynným médiem nebo kombinovanými způsoby.

Odstředivé tvarování

Takto se vyrábí tlustostěnné výrobky a to ve svislé ose rotace, kdy začne forma rotovat až po uložení dávky nebo ve vodorovné ose rotace, u které se sklovina dávkuje do rotující formy. [2]

2.8.6 Chlazení skla

Vlivem špatného vychlazení může dojít k přechodnému nebo trvalému vnitřnímu pnutí, to nejčastěji vzniká během tvarování, při styku skloviny s formou.

Chladící postup se většinou dělí na fáze vyhřívání na chladící teplotu, výdrž na chladící teplotě, ochlazování a dochlazování na teplotu 20 až 50 °C. Chladí se v komorových pecích v cyklech nebo nepřetržitě v tunelových pecích. [2]

2.8.7 Zušlechťování skla mechanické

Broušení a leštění

Tyto na sebe navazující operace odstraňují nerovnosti povrchu skla. Broušení hrubé a pak jemné se provádí brusnými kotouči, nejčastěji z karborundu nebo volným brusivem,které tvoří hlavně křemenný písek a tavený korund. K leštění slouží kotouče z měkčích materiálů společně s jemným leštivem, například pemzou.

Využívání syntetického diamantu

Nástroje jsou práškově nebo galvanicky opatřeny diamantovým brusivem.

Je důležitá zrnitost a množství brusiva, rychlost operace a způsob chlazení. Nejvíce se vázané diamantové brusivo používá u broušení, řezání, vrtání, zabrušování a frézování.

Pískování

Jedná se o tryskání brusného materiálu pod tlakem na plochu skla. Povrch se tak stává matným, zakryté části pak zůstávají beze změny.

Mezi další technologie mechanického zušlechťování patří rytí, sekání, aj. [2]

2.8.8 Zušlechťování skla tepelné

Tvrzení skla

Sklo se zahřeje k teplotě měknutí a následně se prudce zchladí, vlivem tlakového napětí v povrchové vrstvě se zvyšuje pevnost.

Leštění

Ohřátím povrchu se tak dají vyrovnat nerovnosti z výroby.

Pukání

Odstranění kopny výrobku naškrábnutím a následným zahřátím.

Otavování

Zahřívání okraje opuknutého tenkostěnného výrobku.

Spojování dílů

Okraje výrobků se nahřeji na teplotu měknutí a přitisknutím k sobě se spojí. [2]

2.8.9 Zušlechťování chemické

Chemické leštění

Za použití kyseliny fluorovodíkové společně s kyselinou sýrovou.

Chemické matování

Na sklo působí páry kyseliny fluorovodíkové.

Vytváření povrchových vrstev

Nanesení například antireflexní vrstvy u plochého skla nebo vakuové napařování v bižuterním průmyslu. [2]

2.8.10Barvení skla

„Barvení skla je poměrně složitý technologický problém. Jeho základem je

dostat v procesu chlazení tavené hmoty skla do jeho krystalické mřížky volné radikály dalších chemických prvků a stabilizovat je. Tyto chemické prvky ovlivňují změnu struktury krystalické mřížky a ve výsledku mění zbarvení hmoty.

Barvení skla je možné jedině v procesu vlastní tavby, tedy při změně krystalické mřížky hmoty, dodatečné barvení natavené skloviny technologicky možné není, lze jen barvit povrch skla některými hutními technikami, ale až v průběhu práce s ním.

K barvení skla se užívají většinou suroviny na bázi kovů, které sklu dávají výsledný barevný efekt.

I když se pokusy s barvením skla prováděly již ve starověku, ve větší míře se začalo sklo barvit až od 15. a 16. století, kdy se vyrábělo sklo modré, v 18 století se objevují skla uranová a zlatý rubín. Velkého pokroku v barvení skla bylo dosaženo v 1.

polovině 19. století především zásluhou českých sklářů. Ve druhé polovině 19. století se potom barvení skla uplatnilo i v oblasti výroby skla technického a užitkového.

Bílé neprůhledné opálové sklo se dříve vyrábělo pomocí fosforu, později fluoru.

Červené sklo známé již ze středověku se dříve vyrábělo z mědi, později zlata- zlatý rubín a později se jako náhražka používaly sloučeniny selenu. Černá skla vznikají přidáním manganu s oxidem chromu, fialová skla jsou z manganových surovin, nejčastěji burelu.

Modrá skla se tvoří přidáním kobaltu nebo také přidáním oxidu měďnatého, modré skalice nebo neodimu, odstín se tvoří přidáním niklu, chromu nebo železa. Šedá skla vzniknou přidáním niklu a odstín se ovlivňuje pomocí železa, manganu nebo mědi, zelená skla se tvoří pomocí oxidů železa. Žlutá skla se tvoří obtížně, používá se cer a titan, stříbro nebo uran.“ [8]

2.9 Nerez ocel

„Ocel je slitina železa, uhlíku a dalších legujících prvků, která obsahuje méně než 2,14 % uhlíku. V praxi jsou jako ocele označovány slitiny, které obsahují převážně železo, a které je možno přetvářet v další sloučeniny. Při obsazích uhlíku vyšších než 2,14 % hovoří se o litinách. Zde je uhlík vyloučen jako grafit nebo cementit. Může se vyskytovat ve více fázích (Austenit, Ferit, Perlit, Ledeburit, Cementit).

Nerez je nikl- chrom- vanadiová slitina a železo je zde nevhodnou příměsí, která zhoršuje vlastnosti materiálu. Oceli jsou nejčastěji používanými kovovými materiály.

Legováním uhlíkem a dalšími prvky a kombinací tepelného a tepelně-mechanického zpracování je možno ovlivnit vlastnosti ocelí v širokém rozmezí a tak jejich vlastnosti přizpůsobit zamýšlenému použití.“ [3]

2.9.1 Řezání laserem

„Laser je univerzálním nástrojem pro řezání včetně vnitřních i vnějších tvarů, drážek, popisování, vrtání apod. Četné výhody laserového opracování materiálů jsou využívány v mnoha naprosto odlišných oblastech. V popředí stojí vždy vysoká flexibilita, rychlost zpracování a kvalita spolu se zjednodušením celého výrobního procesu.“ [9]

Je to technologie řezání nebo také gravírování s přesností laseru 0.1 mm.

2.9.2 Technologie ohýbání

Jedná se o proces , při kterém je výrobek trvale deformován. Ohýbání může být ruční nebo strojní, na lisech. Slouží k tomu ohýbadla, která jsou složena z ohybníku a ohybnice. Problémem u této technologie je deformace průřezu, odpružení materiálu, praskání materiálu a tvorba vln. [10]

3. REALIZACE

3.1 Inspirace

Ve své bakalářské práci jsem se inspiroval samotnou luxferou a také inspirací z knih [11], [12]. Již dříve jsem s tímto materiálem pracoval a chtěl jsem vyzkoušet jeho možnosti. Jak již bylo v úvodu řečeno, jedním z cílů mé práce bylo také představit skleněné duté tvárnice, tedy luxfery, jako dekorativní věc, tedy v jiném smyslu než pouze jako osvětlovací, oddělující či pochůzný prvek.

Vycházel jsem ze základního tvaru luxfery, tedy čtverce a přemýšlel jsem jakými způsoby by se dal využít a přetvořit.

Tloušťka skla mě dále inspirovala k technologii lehání na sádrovou formu a spékání. Po zkouškách jsem se rozhodl některé tyto jednoduché dekorativní předměty uvézt jako protiklad geometrickému tvaru luxfer, který mi je bližší, a se kterým jsem pracoval více.

Dále jsem přistoupil k řezání luxfer na části, což mě inspirovalo k tvarosloví jednotlivých oboustranných mís.

3.2 Lepené mísy

Luxfery jsem v první fázi rozřezal podélně na diamantové pile (obr. 10), aby vznikly opět dvě půlky tvarovky jako před svařením. Jednotlivé půlky se pak kvůli zbytkům sváru a také zápraskům musí zabrousit hrubým a poté na jemným brusivem na sklářském hladinářském stroji (obr. 11).

Poté následovalo osámování, tedy strhnutí ostrých hran polotovaru, na sklářském kuličském stroji (obr. 12) diamantovým kotoučem.

Vzhledem k tomu, že na bocích luxfery je nástřik barvy je nutné ji dále opískovat v pískovacím stroji (obr. 13), kde se barva oprýská a boky luxfery se touto povrchovou úpravou stmelí. Zdrsnění ploch je i lepší při lepení jednotlivých částí k sobě.

Po pískování následovala operace leštění, kdy se leštila zabroušená horní hrana a boční hrany luxfery, za pomocí pemzy opět na sklářském hladinářském stroji (obr. 10).

Doleštění hran pro vysoký lesk jsem prováděl na sklářském kuličském stroji (obr. 12).

Po očištění od leštiva, jsem jednotlivé části k sobě lepil dvousložkovým epoxidovým lepidlem, které nabývá pevnosti po 2 až 3 hodinách.

obr. 10 Diamantová pila obr. 11 Hladinářský stroj

obr. 12 Kuličský stroj

3.3 Lehané mísy

Na začátku jsem si musel vyrobit hliněné modely (obr. 14), ze kterých jsem odlil sádrové formy(obr. 15) Formy byly vnitřní velikosti a tvaru luxfery, která se na formu přesně nasadila, aby při lehání v peci nedošlo k deformaci bočních hran, formy jsem dělal pozitivní, tedy lehání skla na kopyto.

Jednotlivé formy vznikly nalitím směsy sádry s pískem v poměru 1: 2 a vody na model, který byl ještě vyztužen drátěným pletivem. Po vytvrdnutí sádry se hlína odstraní a forma se nechá vyschnout.

Krom těchto vyrobených forem jsem používal i ocelovou desku s otvorem nebo jiné náhrady za formy jako květináče, do kterých jsem nechal skleněné tvárnice lehat v elektrické komorové peci (obr.16). Poté jsem některé z nich pískoval a leštil.

obr. 13 Pískovací stroj Teplotní křivka

1. 110°C 1:00 ON 2. SOAK 1:00 ON 3. 370°C 2:00 ON 4. SOAK 1:00 ON 5. 750°C 4:00 ON 6. SOAK 1:30 ON 7. 560°C 0:10 ON 8. 450°C 5:00 ON 9. END

*SOAK- výdrž na zadané teplotě

obr.14 Hliněná forma obr. 15 Sádrová forma

3.4 Šroubované mísy

Tyto mísy mají stejný základ jako mísy lepené, tedy i zde byly použity technologie řezání, broušení, leštění a u některých polotovarů rovněž pískování. Kromě toho jsem u těchto mís použil technologii vrtání diamantovým vrtákem.

Vzniklými otvory prochází ocelová závitová tyč, na které jsou matkami (obr. 17) a pryžovými podložkami odděleny jednotlivá patra mísy, která jsou tvořena půlkami nebo čtvrtinami opracovaných luxfer.

obr. 16 Elektrická komorová pec obr.17 Spojovací materiál

3.5 Svítidla

Byla vytvořena tak, že jsem opět oříznul část luxfery, kterou jsem obrousil a některé i vyleštil. Na luxfeře jsem pískováním vytvořil vzor a spodní hranu tvarovky jsem z důvodu styku s nerezovým stojanem opatřil tiffani technikou, tedy nalepením měděného pásku pokrytého roztaveným cínem, aby nedošlo k odštípnutí či záprasku hran luxfery.

Stojan byl vytvořen z nerez plechu o síle 1 mm, nejdříve jsem si ho narýsoval na papír a okótoval, rys se zadal do počítače a laserem byly vyřezány a prořezány jednotlivé části. Ty se musely naohýbat, aby vzniknul stojan, jehož povrch se obrousil a ve kterém je zabudované upravené LED-diodové svítidlo používané k osvětlení šatních skříní na .

4. ZÁVĚR

S výsledkem své práce jsem spokojen, myslím že se mi podařilo přetvořit skleněnou dutou tvárnici- luxferu, v dekorativní prvek a posunout tím dál její možnosti.

Díky tomu, že dekorativní předměty jsou tvořeny vždy z několika jednotlivých částí, jsem získal dostatek praktických zkušeností, jako například při řezání, broušení a leštění, jelikož tyto technologie zabíraly nejvíc času nebo u vrtání či sámování.

Během realizace jsem získal spoustu praktických i teoretických zkušeností, ať už při výrobě samotných forem nebo při technologii lehání. Mám také radost, že až na řezání laserem, jsem díky nabitým zkušenostem a dostupnosti skleněných tvárnic schopen dané předměty znova vyrobit a to i v jiné barevné kombinaci či jiným dekorem.

Nemyslím si, že jsem naprosto vyčerpal možnosti skleněných tvárnic, ale jistě jsem přispěl ke změně pohledu na jejich možné využití.

5. SEZNAM ZDROJŮ

Knihy:

[1] Kolektiv autorů Ing. Arnošta Štulíka: Sklo ve stavebnictví, Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1955. 269s.

[2] Doc. Ing. Vladimír Klebsa, CSc.: Základy technologie skla pro hospodářskou fakultu, Technická univerzita v Liberci, Liberec 2002. 84s.

[8] Vlastimil Vondruška: Sklářství, Grada Publishing a.s., Praha 2002. 276s.

[10] prof. Dr. Ing. Petr Lenfeld: Technologie II.- 1. část, (tváření kovů), Technická univerzita v Liberci, Liberec 2009. 111s.

[11] David Bramston: Design výrobků, Hledání inspirace, Computer press a.s., Brno 2010. 175s.

[12] Marcus Fairs: Design 21.století, nové ikony designu od masového trhu k avantgardě, Slovart s.r.o., Praha 2007. 463s.

Internetové odkazy:

[3] http://cs.wikipedia.org [4] http://www.bagno.cz [5] http://www.luxfery.net/

[6] http://www.luxfery.cz/

[7] http://sro.sklenarstvikos.cz [9] http://www.s-plasma.cz

6. FOTODOKUMENTACE