Etnicko-religiózní příčiny aktuálních konfliktů v Zakavkazsku
Bakalářská práce
Studijní program: B1301 – Geografie
Studijní obory: 6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání
7504R181 – Geografie se zaměřením na vzdělávání (dvouoborové) Autor práce: Ondřej Vojtíšek
Vedoucí práce: RNDr. Artur Boháč, Ph.D.
Liberec 2018
Ethno-religious causes of current conflicts in Transcaucasia
Bachelor thesis
Study programme: B1301 – Geography
Study branches: 6107R023 – Humanities for Education
7504R181 – Geography and Geographical Education
Author: Ondřej Vojtíšek
Supervisor: RNDr. Artur Boháč, Ph.D.
Liberec 2018
Prohlášení
Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Zde bych rád poděkoval vedoucímu mé bakalářské práce RNDr. Arturu Boháčovi, Ph.D. za poskytnutí konzultací, ochotný přístup a především za cenné rady.
Anotace
Tématem bakalářské práce jsou etnicko-religiózní příčiny aktuálních konfliktů v Zakavkazsku. Cílem práce je podat srozumitelný a přehledný pohled na příčiny konfliktů v této oblasti. Předmětem práce je sekundární analýza příčin vzniku konfliktů a shrnutí faktorů, které tento proces ovlivňují z hlediska etnicity a náboženství jak z historického tak i současného pohledu. Dále se práce zabývá i vlivem konfliktů na politiku zemí, ve kterých probíhají a zároveň i okolních států.
Klíčová slova: etnicita, náboženství, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán, konflikt, Náhorní Karabach, Jižní Osetie, Abcházie, Adžárie
Annotation
The theme of the bachelor thesis is the ethno-religious causes of current conflicts in the Transcaucasia. The aim of the thesis is to provide a intelligible and clear view of the causes of conflicts in this area. The subject of the thesis is the secondary analysis of causes of conflict and a summary of the factors influencing this process in terms of ethnicity and religion from both historical and contemporary perspective. In addition, the thesis deals with the impact of conflicts on the policy of the countries in which they are taking place and also the neighboring states.
Keywords: ethnicity, religion, Georgia, Armenia, Azerbaijan, conflict, Nagorno- Karabakh, South Ossetia, Abkhazia, Adjara
4
Obsah
1 Úvod ... 6
2 Důležité pojmy ... 8
2.1 Etnicita ... 8
2.2 Separatismus ... 9
2.3 Náboženství ... 9
3 Státy Zakavkazska ... 10
3.1 Gruzie ... 10
3.2 Arménie ... 11
3.3 Ázerbájdžán ... 12
4 Základní informace o konfliktech a regionu ... 13
4.1 Historie Zakavkazska ... 13
4.2 Vliv Ruska na celý region ... 16
4.3 Vztah Moskvy k Jižnímu Kavkazu ... 18
4.4 Období zamrzlých konfliktů ... 20
4.5 Rozložení vnitřních politických sil v Zakavkazsku ... 21
5 Konflikt v Náhorním Karabachu ... 23
5.1 Rusko-Ázerbájdžánské vztahy ... 23
5.2 Ruský vliv na válku v Náhorním Karabachu ... 25
5.3 Historické pozadí konfliktu v Náhorním Karabachu ... 27
5.4 Bezprostřední příčiny současného konfliktu v Náhorním Karabachu ... 29
5.4.1 Zrod nacionalismu v regionu ... 29
5.4.2 Přesuny obyvatelstva spojené s etnickým násilím ... 31
6 Konflikt v Abcházii ... 33
6.1 Historické pozadí konfliktu v Abcházii ... 33
6.2 Příčiny současného konfliktu v Abcházii ... 35
7 Konflikt v Jižní Osetii ... 39
7.1 Historické pozadí konfliktu ... 39
7.2 Bezprostřední pozadí konfliktu ... 41
7.3 Nedávné politické snahy Jižní Osetie ... 42
7.3.1 Referenda v mezinárodním kontextu ... 44
8 Politická situace v Adžárii ... 45
5
8.1 Historický podtext ... 45
8.2 Přímé příčiny vzniku politické situace ... 46
8.2.1 Faktory ovlivňující situaci ... 46
9 Závěr ... 48
10 Zdroje ... 50
11 Seznam příloh ... 54
6
1 Úvod
Tématem této práce je rozbor příčin konfliktů v oblasti jižního Kavkazu, konkrétně v Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu. Na území těchto států se nacházejí regiony a oblasti, ve kterých probíhají, nebo v nedávné době probíhaly konflikty, jejichž cílem bylo získání autonomie, nebo úplné nezávislosti. Cílem práce je tak přehledně shrnout příčiny těchto konfliktů, společně s charakteristikou územních podmínek kde probíhají, tak aby to bylo pro čtenáře srozumitelné a dostatečně komplexní.
Přílohy, které vycházejí z tématu práce, graficky znázorňují některé vybrané teoretické poznatky, které se v textu objevují a tak čtenáři přehledně znázorňují fakta. Část příloh se věnuje Gruzii a zastoupení národností na jejím území a další část se například věnuje tématu migrace spojené s konflikty v oblasti. Jedná se především o mapy, které jsou z větší části zpracovány autorem z podkladových materiálů souvisejících s obsahem práce.
Konflikty v Zakavkazsku jsou od nepaměti spojovány s choutkami okolních velmocí, Osmanské říše, Íránu, Turecka nebo Ruska, ovládnout toto území nebo s jejich přímou nadvládou. Region je vysoce strategicky významný z hlediska geopolitiky či obchodních nebo vojenských záležitostí. Již po staletí je klíčovou oblasti zejména pro Rusko, které zde uplatňuje své zájmy. Je to především vojensky strategická oblast, protože odděluje území Ruska právě od ostatních velkých zemí jako je Turecko nebo Írán, a tak slouží jako „nárazníková“ zóna. Zároveň jako součást bývalého Sovětského svazu, je důležitá z hlediska průmyslu a nakládání s velkými nerostnými ložisky, z kterých Rusko dlouhodobě čerpalo. Dalším nedílným faktorem je bezpečnostní politika spojená právě s konflikty na jižní straně Kavkazu, protože v nekontrolovaném stavu by se mohly rozšířit i na sever do zdejších regionů, které si také prošly bouřlivou minulostí a v řadě z nich panuje taktéž separatistická nálada.
Řada teoretických poznatků pochází z internetových článků, které popisují velmi podrobně situaci v regionech v současnosti i v nedávné minulosti. Zejména bezprostřední příčiny konfliktů a události, jež v těsnosti předcházeli vypuknutí otevřených bojů. Velké množství článků je v českém jazyce a uvádí se zde také mnoho souvislostí s vlivy okolních mocností. Především odborník na tuto oblast E.
Souleimanov, který se velmi podrobně věnuje dlouhý čas této oblasti a zdejším problematikám. Z knižních zdrojů je velmi dobře využitelná publikace od T. Šmída a V.
7
Vaďury, Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru, která podrobně rozebírá situaci v Náhorním Karabachu a Abcházii.
Z pramenů cizojazyčných stojí dozajista za zmínku S. Cornell a jeho etnopolitické studie v Zakavkazsku, které publikuje v knize Small Nations and Great Powers, kde rozebírá právě tak důležitou etnicitu pro zdejší konflikty. Právě etnicita stála u prvních nesvárů v regionech, kde se později rozhořely boje. To vše z velké většiny ovlivnila nadvláda a vliv Ruska a jeho politiky „rozděl a panuj“, kdy byl velký podíl nesvárů úmyslně zaset mezi obyvatelstvo, které spolu žilo v míru a harmonii po dlouhá staletí předtím. I když náboženství v Zakavkazsku není jednotné a žijí vedle sebe muslimové s křesťany a vyznavači dalších náboženství, tak právě vyznání bylo velmi zřídka příčinou vypuknutí násilí. Většina separatistických nálad přišla s nástupem nacionalismu a vlastenectví po nástupu politiky glasnosti v Rusku. Další vlna těchto nálad vypukla v souvislosti s rozpadem SSSR, kdy jihokavkazské státy téměř jednotně vyhlásily samostatnost. O tomto se zmiňuje V. Darchiashvili ve své práci z roku 2009.
8
2 Důležité pojmy
2.1 Etnicita
Termín etnicita má původ v řeckém ethnos, jehož význam byl velmi rozličný. Ve většině případů však takto autor označoval skupinu lidí, která mu byla určitým způsobem blízká. Od přátel, až po jednotlivce, kteří se hlásili nebo zapadali do jedné společenské skupiny, nebo se mohlo jednat o jedince, které spojoval život v jednom určitém vymezeném území. Již od této doby ovšem bylo vnímání slova ethnos sporné v bodě, kdy určitá skupina označovala sebe tímto slovem, kdy ovšem význam nebyl založen na etnicitě, jak ji známe dnes a označováním jiných skupin, kdy se o etnický podtext jednalo. (Šmíd 2007, str. 9-11)
Definice, která je v dnešní době všeobecně přejímána a je považována za platnou, obsahuje následující náležitosti, které sdílí určitá etnická skupina. První z těchto náležitostí je společný název, nebo jisté označení, které členové skupiny sdílí. Další je společný původ založený na historických nebo mytických událostech, se kterým se ztotožňují. Samozřejmostí jsou zvyky a tradice, jazyk či víra, zkrátka prvky tvořící společnou kulturu. Dalším poměrně silným a výrazným znakem může být vazba na původní oblast či zemi, odkud národ, nebo skupina pochází a kde má kořeny svého vzniku. (Hutchinson 1996, str. 6-7)
Důležitou součástí definování etnicity je také její koncept, který je při aplikaci definice směrodatný. Existují dva koncepty etnicity, kdy první úzce definovaný je nejčastěji spojován s mediálním světem a předkládáním informací široké veřejnosti. V tomto případě se jedná o rasovou či národnostní příslušnost a jazyk. V porovnání s ním je jeho širší varianta, která je častěji používaná ve vědeckých kruzích, mnohem konkrétnější.
Roli zde hraje nejen rasa, jazyk nebo náboženství, ale také kmenová příslušnost či kasty. Při aplikaci těchto rozdílů, tak můžeme označit velká počet konfliktů za etnické či na etnicitě vzniklé. (Horowitz, 2000, str. 65-78)
9
2.2 Separatismus
Separatismus vychází z předpokladu, že se jedna skupina snaží oddělit od druhé na základně neslučitelnosti požadavků, názorů nebo cílů obou skupin. Základy lze hledat v rozdílném přístupu k určitým věcem. Tyto rozdíly jsou zpravidla založené na náboženství, kultuře, etnické příslušnosti, rase, nebo politickém smýšlení. Za separatisty se označují skupiny, které se chtějí na základě předchozích pojmů oddělit od většiny z daných důvodů v rozdílnosti cílů nebo postojů. (Harris 2009, str. 320)
V případě tématu práce se jedná o etnický, náboženský, či politický separatismus.
V tomto ohledu se tedy separatismus definuje, jako oddělení skupiny, která požaduje autonomii, nebo úplnou nezávislost na skupině druhé. Příkladem zde může být Jižní Osetie, která se chce odtrhnout od Gruzie. (Potůček 2005)
2.3 Náboženství
Jasná definice náboženství není oficiálně určena a tak tento pojem může být chápán jako určitý kulturní systém, specifického chování a činností, které lidstvo spojují s duchovními nebo nadpřirozenými elementy. Společně s tím se pojí vztah lidí k místům, proroctvím a dalším prvkům, které spojují určitou skupinu lidí. (Blackwell 2014, str.
12-17
10
3 Státy Zakavkazska
3.1 Gruzie
Státní zřízení Gruzie je poloprezidentská republika, která byla založena devátého dubna 1991, kdy vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu. Současným prezidentem je Giorgi Margvelasvili, který je zároveň i předsedou vlády. Platidlem je gruzínské lari, a hlavním městem je Tbilisi. Oficiálním jazyk země je gruzínština, v autonomní republice Abcházii je to abcházština. Na území Gruzie se také nacházejí dvě autonomní republiky a to Adžárie s hlavním městem Batumi a Abcházie s hlavním městem Sokhumi. Gruzie je zároveň členem mezinárodních organizací jako je UNESCO, UN, WHO nebo WTO.
Gruzie se nachází na hranicích jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie. Jestli země je již součástí Asie či nikoli, záleží na definici tohoto pomezí, kterých je mnoho.
Zeměpisná šířka 41 až 43° zeměpisná délka 40 až 47° udávají mnohem přesnější polohu země. Rozloha země činí 69 700 kilometrů čtverečných. Sousedními státy jsou na severu Rusko, na jihovýchodě Ázerbájdžán, na jihu Arménie, na jihozápadě Turecko a na západě Černé moře. Jelikož se jedná o zemi jižního Kavkazu, tak velký podíl rozlohy země tvoří hory. Nejvyšší horou Gruzie je Šchara s výškou 5201 metrů nad mořem.
Podnebí zde najdeme v nížinách subtropické.
Obyvatelstvo Gruzie tvoří z 86,8 % Gruzíni, 6,3 % Azerové, 4,5 % Arméni, 2,3 % ostatní (Rusové. Osetínci, Ukrajinci, Řekové a další). Náboženství v zemi je rozděleno na ortodoxní (oficiální náboženství v zemi) 87,6 %, iIslám 10,7 %, arménské apoštolské 2,9 % a ostatní 1.2 % (katolické, protestantské a další). (CIA, 2018)
11
3.2 Arménie
Státní zřízení Arménie je poloprezidentská republika, která vznikla 21. Září 1991 v souvislosti s rozpadem SSSR. Současným prezidentem je Armen Sarkisjan a předsedou vlády je Karen Karapetjan. Oficiálním platidlem je zde arménský dram. Hlavním městem země je Jerevan. Úředním jazykem je arménština a dalšími významnými jazyky jsou ruština a kurdština. Arménie vede konflikt s Ázerbájdžánem o sporné území, které se jmenuje Náhorní Karabach. Podílí se také na činnostech v mezinárodních organizacích, jako jsou například Interpol, UNESCO, FAO nebo WHO.
Poloha Arménie je úzce spjatá s pohořím Kavkazu, který určuje její zeměpisnou polohu.
Zeměpisné souřadnice 40° severní šířky a 44,5° východní délky, určují polohu země mnohem přesněji. Rozloha země činí 29 800 kilometrů čtverečných. Arménie je obklopena sousedními státy a to na severu Gruzií, na západě Tureckem, na jihu Íránem a na východě Ázerbájdžánem, který má část svého území i na jihozápadě mezi Arménií a Íránem. Významným prostorem pro povrch země je pásmo Malého Kavkazu, a pohoří Ararat, ve kterém se nachází nejvyšší hora země Aragac s 4090 metry nad mořem.
Klima se zde charakterizuje jako kontinentální.
Obyvatelstvo Arménie tvoří z 98,1 % Arméni, 1,1 % Kurdové a 0,7 % ostatní. Hlavním náboženstvím v zemi je arménské apoštolské s 92,6 %, dále evangelické s 1 %, ostatní s 2,4 %, bez vyznání je zde 1,1 % obyvatel a 2,9 % je neuvedených. (CIA,2018)
12
3.3 Ázerbájdžán
Ázerbájdžán je poloprezidentskou republikou jako jeho sousedé v zakarpatském regionu. V roce 1991 vyhlásil nezávislost na Sovětském svazu a to konkrétně 30. srpna.
Současným prezidentem je Ilham Alijev a předsedou vlády Novruz Mamedov.
Platidlem v zemi je manat. Hlavní město Ázerbájdžánu je Baku. Úředním jazykem je ázerbájdžánština. Ázerbájdžán v současné době vede konflikt s Arménií o území Náhorní Karabach, který si obě strany nárokují. Podílí se také na spolupráci v mezinárodních organizacích, jako jsou WHO, UN nebo Interpol.
Ázerbájdžán je zajímavý z hlediska územního rozdělení státu, kdy část jeho území leží odříznuta cípem Arménie a je tak uzavřena mezi Arménií a Íránem. Důležitý pro Ázerbájdžán je přístup k moři a velké množství nerostného bohatství, konkrétně ropy.
Polohu státu popisují zeměpisné souřadnice, které uvádějí hodnoty 40° severní šířky a 47,5° východní délky. Země má rozlohu 86 600 kilometrů čtverečných. Sousedními státy jsou ze severu Rusko, ze severozápadu Gruzie, ze západu Arménie, z jihu Írán a na východě je Kaspické moře. Významnou roli pro zemi hraje jak moře, s velkou zásobou ropy, tak i pohoří Kavkazu s nejvyšším vrcholem Ázerbájdžánu Bazardüzü.
Obyvatelstvo Ázerbájdžánu je tvořeno z 91,6 % Ázerbájdžánci, z 2 % Lezginci, 1,3 % Rusy, 1,3 % Armény, 1,3 % Tályši a 2,4 % ostatními. Dominantním náboženstvím v zemi je šíitský iIslám s 96,9 %, dále je zde křesťanství s 3 % a zbylé procenta tvoří ostatní a neuvedení. (CIA, 2018)
13
4 Základní informace o konfliktech a regionu
4.1 Historie Zakavkazska
Poloha Zakavkazska je určena okolními hranicemi států, a to konkrétně Íránu, Ruska a Turecka. Region je po staletí místem pro poměřování sil v politické, vojenské, náboženské a kulturní sféře a pro expanzivní tendence a politiky jednotlivých mocností.
V průběhu své historie se region dostal pod kontrolu různých říší, včetně Achaiemenovců, Parthů, Římanů, Sasanů, Byzantů, Mongolů, Osmanů, ambiciózních Íránců (pod vládou dynastií Safíjovců, Afšárovců, Kadžarů) a -uských říší, a kultur.
Kavkaz samotný byl a je do současné doby ovlivňován bezprostředními sílami a mnoho z nich nechalo v tomto regionu hluboké stopy. Do jisté míry nikdy nedosáhl plné samostatnosti a nezávislosti. (German 2012, str. 44) Během historie byla Zakavkazská oblast nejčastěji pod přímou nadvládou či vlivem různých impérií založených v Íránu a oblasti íránského světa. Tento fakt podporuje i dnešní tendence Íránů, které jsou takto historicky podloženy. [7] Během 19. století Kadžarský Írán musel nedobrovolně přenechat region (vedle jeho území v Dagestánu na severu Kavkazu) v důsledku dvou rusko-perských válek v tomto století císařskému Rusku ( Encyclopaedia Iranica 1990)Starověká království, která se v tomto regionu rozprostírala, zahrnovala mimo jiné Arménii, Albánii a Iberii. V pozdějších obdobích došlo k začlenění těchto království do jednotlivých íránských říší, včetně Achaemenidské říše, Parthského impéria a Sasánovskéké říši. Během tohoto období se tato oblast různorodých národů, stala baštou Zoroastriánství, které se stalo dominantním náboženstvím v celém regionu. I přesto, že po nástupu křesťanství došlo k celkově rozsáhlé konverzi kavkazských království na nové náboženství, Zoroastrianismus neztratil veškeré své následovníky a přežil jen kvůli perské síle a vlivu, který v regionu stále přetrvával. Zakavkazsko se díky těmto událostem tak stalo oblastí nejen vojenské, ale i náboženské konvergence, která v mnoha případech vústila ve velmi intenzivní konflikty s následnými perskými říšemi (a na ně navazujícími muslimskými říšemi) na jedné straně a římskou říší (a později byzantskou říší) na straně druhé. (Šmíd 2014, str. 45-52)
Íránští Parthové založili několik islámských stejnojmenných rodových větví v Zakavkazsku, konkrétně Arsacidovu dynastii v Arménii, Arsacidovu dynastii v Iberii a Arsacidovu dynastii v kavkazské Albánii. V polovině osmého století, kdy se v době arabsko-chazarských válek podařilo dobýt Derbend umajjovské armádě, se většina
14
Zakavkazska stala součástí chalífátu a islám se začal šířit po celém regionu, což byla jedna z největších změn z hlediska náboženské historie. (King 2008, str. 65)
V návaznosti na předešlé události pravoslavné křesťanské království Gruzie ovládalo většinu Zakavkazské oblasti. Region byl poté zmítán mocenskými boji a vystřídalo se zde mnoho dynastií a mocností, které se ujaly vlády. Mezi ně patří například Sedžucké říše, Mongolové, Turkové, Safavidské dynastie, Osmané, Afsharidská a Kadžarská dynastie. (iranicaonline.org 1990)
Další velký zvrat přinesla regionu první polovina devatenáctého století, kdy zde proběhly dva válečné konflikty mezi Ruským carstvím a Perskou říší. Konflikty probíhaly v letech 1804 až 1813 a 1826 až 1828. Výsledky těchto bojů určily budoucnost regionu, se kterou se potýká dodnes. Rusko dobilo většinu Zakavkazského regionu a zároveň získalo i oblast Dagestánu na sever od Kavkazu. Porážkou íránské dynastie Kadžar tak ovládlo strategicky významný region a po dlouhé nadvládě jej tak vysvobodilo z okovů muslimského světa. Byly tak zpřetrhány veškeré přímé vazby s Íránem. (Chew 1967, str. 74)
Všechny tyto události stvrdila Gulistánská smlouva, která byla podepsána v období po ukončení prvního konfliktu v letech 1804 až 1813, kdy byl Írán donucen předat dnešní Dagestán, východní část Gruzie a většinu Ázerbájdžánské republiky do rukou Ruska.
(Šmíd 2007, str. 187) Dalším dokumentem uzavřeným mezi Ruskem a Íránem byla Turkménská smlouva, která byla podepsána po válce v letech 1826 až 1828. Irán tak ztratil veškerá území, která představují současnou Arménii a zbytek dnešní Ázerbájdžánské republiky, která do té doby byla součástí Íránské říše. Dalším válečným úsilím Rusko získalo oblast dnešní západní Gruzie. Konflikt, který se zde odehrával v letech 1828 až 1829 mezi Ruskem a Osmanskou říší opět přinesl carské zemi další oblasti pro správu. Nicméně jedinou výjimkou v porovnání s dnešním administrativním členěním je v tomto období Adžárie, které zůstala v osmanských rukách.
V průběhu roku 1884 to, co představuje dnešní Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánská republika, bylo spojeno do jednoho carského administrativního celku, který ovládal carský režim. Další expanze Ruska proběhla v letech 1877 až 1878 v konfliktu s Osmany. Další nabitá území byla Kars, Agri, a Ardahan. Kars v tomto případě mělo zvláštní postavení, neboť se jednalo o provincii, který byla nejvzdálenější oblastí carské moci na jihozápadním Zakavkazsku. (Chew 1967, str. 74-78) Rok 1914 znamenal pro
15
Arménii další boj o nezávislost v podobě podepsání dohody, zaručující dodržování úmluv Berlínské smlouvy. Toto jednání ze strany Arménů vnímali velmi negativně sousední státy, a očekávali vzrůst požadavků na nezávislost, nebo vytvoření autonomního území. (Naimark, 2001, str. 30)
Dalším milníkem v administrativním člení regionu, byl pád Ruské říše v roce 1918. V následujícím období se tak Zakavkazský region stal celistvým a to jako Zakavkazská demokratická federativní republika, která existovala od devátého dubna 1918. Ta však neměla dlouhého trvání, neboť byla zrušena téhož roku a to 26. května. Druhým celkem byla Zakavkazská socialistická federativní sovětská republika, která vznikla dvanáctého března 1922 a existovala do pátého prosince 1936, kdy byla rozdělena zpět na samostatné republiky Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie. (Suny 1994, str. 245)
16
4.2 Vliv Ruska na celý region
Rusko hraje významnou roli v oblasti Kavkazu již po staletí. Ovlivňovalo vývoj státu Zakavkazska po velmi dlouhou dobu a to jak přímou cestou formou nadvlády, tak i nepřímým skrytým ovlivňováním zdejších státu. Když ke konci patnáctého století se formuje ruské carství, tak s ním rostly i ruské touhy po expanzi do dalších částí světa. V následujících staletích se dostal do carského hledáčku i Kavkaz a celé území na jih od něj. V tomto období začíná vliv Ruska znatelně sílit v této oblasti. Kavkaz jako takový byl pro Rusy vždy klíčovou a strategickou oblastí z hlediska geopolitiky či dřívějších vojenských strategií. Dodnes to je jakási jižní brána oddělující Rusko od jižních mocností. Již na počátku devatenáctého století se Jižní Kavkaz ocitá v centru střetu zájmu a mocenské rivality mezi Tureckem, Iránem a Ruskem. Toto rozložení sil ovlivňuje oblast i v dnešní době a s největší pravděpodobností tomu tak bude i v budoucnu. (válka.cz 2012)
Po porážce Ruska v Krymské válce se objevují předtuchy, že mocnosti, které byli na vítězné straně, by se mohly začít zajímat o samotná území Ruska. Klíč k jejich získání spočíval v rozlehlosti samotného státu a využití odlehlosti jednotlivých regionu a jejich etnických rozmanitostí a nespokojeností s ruskou nadvládou. Proto se pozornost Petrohradu obrátila k nanejvýš klíčovému místu a to Kavkazu. Jednak je to nanejvýš strategicky významný region, ale zároveň zdejší etnická a religiózní rozmanitost by byla skvělou živnou půdou pro odstartování konfliktu. Jedním z nejvýraznějších náznaků vzniku konfliktu bylo severokavkazské muslimské povstání, které se podepsalo velkou měrou na životech horalů, a zároveň se zde vyskytla hrozba připojení ázerbájdžánských zemí na stranu vzbouřenců. Ruku v ruce s problémy na severu od hor se problémy a nespokojenost na jihu země také stupňovaly. (Šmíd 2007, str. 188) Gruzie se také pokusila o získání samostatnosti, ovšem všechny její pokusy byly krvavě potlačeny.
Jedinou výjimkou v oblasti jižního Kavkazu byla Arménie. Ta totiž v ruské nadvládě viděla šanci na znovuobnovení dávného arménského království. Nepočítali se samostatností, ale doufali v autonomní postavení v rámci říše. Tato povstání vnímal Petrohrad jako potenciální hrozbu, neboť by se i ostatní regiony nespokojené s nadvládou mohly připojit ke vzbouřeneckým aktivitám a situace by se pro říši stala kritickou. (Souleimanov 2002)
Rusko proto zvolilo novou strategii vlády, a aby předešlo nepříznivým vyhlídkám, snažilo se obrátit pozornost jedné etnické či náboženské skupiny na druhou a eliminovat
17
tak jejich zájem o říši jako takovou. Proto začalo nenápadně zasévat a přiživovat nesváry mezi jednotlivými skupinami. Tato technika se Rusku osvědčila a tak ji začalo hojně využívat zejména v oblasti Kavkazu. Jak o tomto stavu neustálých rozepří hovoří Dimitrij Trenin, tak se Rusku zde podařilo zavést efektivní řetězec v podněcování a řízení konfliktu, který je centrálně ovládán dle potřeby. Tím docílili stavu, kdy každá země byla více či méně závislá na Rusku samotném. (Souleimanov 2002)
Toto období bylo pro Jižní Kavkaz jedno z nejtěžších či nejnepřátelštějších v jeho dějinách. Z dochovaných pramenů jasně vyplývá, že situace kdy zde vřely rozepře, přišla společně s nadvládou Moskvy. Před začátkem devatenáctého století se na národnosti početný Kavkaz těšil dobrým vztahům a nejrůznější etnika a náboženské skupiny zde žili v souladu bok po boku. Až s příchodem Ruska a jeho vlivu zde začala podněcovaná atmosféra etnického uvědomění, kterého bylo plně využito. Vliv Moskvy na hospodářskou a uzemní politiku zemí, nakonec vyústil v otevřené etnické a místy také religiózní konflikty. V oblasti kde obyvatelstvo je zvyklé na své zákony mezi které patří i pokrevní pomsta, nebylo příliš obtížné rozdmýchat uměle v některých případech i neexistující konflikt. (Potůček 2005)
Tuto historickou stopu v sobě obyvatelstvo nese až do dnešních dnů a dá se s jistotou tvrdit, že poměrná část dnešních konfliktu je založena právě na minulosti tohoto regionu. Pokud jde o vliv Ruska na oblast Jižního Kavkazu, tak je zde stále velmi znatelný a je vhodné zmínit, že se ve své strategii příliš od devatenáctého století neodklonilo. (Souleimanov 2002)
18
4.3 Vztah Moskvy k Jižnímu Kavkazu
Pro Rusko je oblast Kavkazu klíčová v dnešní době možná i více, než v minulosti. Jedná se o „nárazníkovou“ zónu, která odděluje Rusko od jižních mocností Iránu a Turecka.
(Šmíd 2007, str. 186) Kromě funkce jistého „nárazníku“ jde také o strategickou oblast, která spojuje černé moře s Kaspickým a zároveň o oblast bohatou na přírodní zdroje, jako je například ropa. (CIA 2018) Zároveň je zde důležitá provázanost oblastí severního a jižního Kavkazu jak z hlediska etnicity, tak i náboženství. Příkladem za všechny je Severní a Jižní Osetie, které usilují o sjednocení pod nadvládou ruské federace. (Potůček 2005)
Nejsou to ovšem jen mezinárodní zájmy, které drží pozornost Moskvy na Jižním Kavkaze. Je to také z velké části právě vnitrostátní bezpečnost, která v této oblasti hraje klíčovou roli. Udržení konfliktu pod kontrolou v této oblasti je zásadní pro klid v regionech na severu. Rozšíření konfliktu, který by vznikl v neklidné jižní části, by mohl mít dalekosáhlé důsledky a tomu se chce Moskva vyvarovat. Konflikty, které probíhaly v Jižní Osetii, Náhorním Karabachu a Abcházii, zapříčinily vlnu migrace obyvatelstva právě na sever do Ruska. (Wanner 1996. 119) S tím souvisí i narušení stability regionu postižených touto vlnou migrace, se kterou přišly i nežádoucí nelegální aktivity. Prodej zbraní na Ruském trhu se stal pro válčící obyvatele z jihu velmi výnosný a brzy se zaměřili i na prodej drog nebo vydírání spojené s činností mafie. Na základě této situace Igor Ivanov, v té době ministr zahraničních věcí ruské federace, vydal prohlášení: „My potřebujeme stabilní Kavkaz. Bez stabilního Kavkazu nebudeme schopni zajistit bezpečnost jižních hranic Ruska a zabránit teroristům a náboženským extremistům v pronikání do Ruska“. (Souleimanov 2002)
Ruští odborníci se nadále shodují v tom, že dlouhodobá nepříznivá situace plná konfliktů v Jižní části Kavkazu podporuje migraci obyvatelů, kteří mají velmi často ruský původ. Právě ruský původ bývá velmi často důvodem k útoku na obyvatele v zemích, kde panuje nacionalistická nálada. Etnický rozvrat spojený s odporem k Rusku jen posiluje motivaci rusky mluvících obyvatel k opuštění bydliště a cestě do Ruska.
Toto je dalším zdrojem Etnických konfliktů, které mají kořeny právě v politice Ruska samotného. Dá se v tomto případě poukázat na skutečnost, že co Moskva v minulosti zasela, dozrává a pomalu začíná sklízet. (Potůček 2005)
19
Zánik Sovětského svazu ruskému hospodářství také rozhodně neprospěl. Právě na zemích jižního Kavkazu je v celku znatelné míře stále závislý. Dovoz z těchto zemí je klíčový například v těžbě ropy, konkrétně v technologiích, které se k tomu využívají, v tomto případě hovoříme o Ázerbájdžánu. V tomto ohledu se i neobejde bez importu částí vojenské výzbroje z Arménie. V tomto ohledu by mohl jakýkoliv z nekontrolovaných konfliktů přerůst v přetržení těchto hospodářských vazeb a v nejhorším případě i o jejich ukončení, což by bylo pro Moskvu velmi nežádoucí.
(Souleimanov 2002)
Rusko je v dnešní době zainteresované do konfliktu v oblasti jižního Kavkazu a to způsobem, jež si stanovilo za cíl. Udržení míru v této oblasti tedy zajišťují ruské mírové síly, které se pohybují v oblasti Abcházie, Jižní Osetie a Náhorního Karabachu. Tento fakt Rusko úzce spojuje s děním v Zakavkazsku a zdejšími etnickými a religiózními konflikty. V Moskvě proto v dnešní době panuje názor, který hovoří o budoucí dlouhodobé přítomnosti ruského vlivu v této oblasti. Toto tvrzení je odůvodněno historickým i politickým provázáním s jihem Kavkazu. (Potůček 2005) „Zcivilizování a poevropštění“ původního obyvatelstva je zdůrazňováno jako další krok, kterým Rusko přispělo. Tato myšlenka je platná zejména v době vlády carů, ale přetrvala i v SSSR a doznívá až v dnešní době. Jistou zásluhu v těchto věcech skutečně má, ale spíše z pohledu „záchrany“ Zakavkazských státu z hlediska ohrožení jejich existence neustálými útoky Osmanské říše. Za záchranu se tyto národy Rusku odvděčili, když bojovaly na jeho straně proti Turecku, nebo Persii. (Souleimanov 2002)
Turky a Peršany, kteří zde ve středověku vládli, vystřídali Rusové. (Šmíd 2007, str.
145) Jejich forma vlády a stupeň rozvoje přispěly zakavkazským státům značnou měrou a tak vznikl názor, že tyto státy Rusku cosi dluží. Proto v dnešní době snahy kavkazských států o nezávislost se setkávají s nevolí ze strany ruských občanů. Toto však není jediná myšlenka spřažená s „nevděčností“ kavkazanů. Aktuální prozápadní tendence například v Gruzii probouzejí názory o zradě a přátelení se západem.
Kavkazané podle těchto hlasů zapomněli na dobrotivost Ruska a na vše co pro ně udělalo a znevažují tak jejich přízeň. (Souleimanov 2002)
20
4.4 Období zamrzlých konfliktů
Pokud se Rusko kladně vyjádří k výsledkům referenda v Jižní Osterii, samo sebe uvede do nebezpečné situace, která muže vyústit v obnovení starších konfliktů na svém vlastním území. Tyto konflikty můžeme označit jako „zamrzlé konflikty“. Tímto výrazem se popisují nedořešené konflikty ve státech bývalého Sovětského svazu. Jejich jádrem jsou nevyřešené spory v oblastech, ve kterých se udržuje status quo, který byl zaveden v devadesátých letech. Pro příklady státu, kterých se tato problematika týká, se nemusíme od Jižní Osetie příliš vzdalovat. (Darchiashvili 2009) Severní Kavkaz je ukázkovým příkladem a je plný národů, které by tato pobídka uznání referenda mohla nabudit k separatistickým myšlenkám. Ukázkovým příkladem by zde mohlo být Čečensko, ve kterém byly krvavě potlačeny snahy o nezávislost Ruskou stranou. (Šmíd 2007, str. 185) V souvislosti s touto situací Moskva došla k závěru, že již není možné nadále tento „zamrzlý“ stav udržovat a k tomuto rozhodnutí také nedílně přispěly snahy Gruzie o politiku směřující na západ do NATO a EU. (Tahim 2016) Moskva se na vzniklou situaci snaží reagovat usnadněním získávání ruských pasu obyvatelům regionu, ve kterých konflikty probíhají, a Rusko tam má své zájmy. Souběžně s touto politikou jdou i ekonomická opatření směřovaná proti Gruzii a upevňující postavení Ruska v Zakavkazském regionu. (Darchiashvili 2009)
Gruzínská vláda se snažila na situaci vzniklé v Jižní Osetii zareagovat změnou ve vládních postech a to konkrétně odvoláním ministra obrany Irakliho Okruašviliho.
Důležitou roli v tom hraje skutečnost, že Okruašvili považován za jednoho z nejvýraznějších stoupenců z řady lidí, kteří prosazovali vyřešení konfliktu v Jižní Osetii a Abcházii silovou metodou. (Darchiashvili 2009) V součtu se situace nachází na mrtvém bodě, kdy Gruzie svým neopatrným jednání vyhrotila situaci a Rusko toho směle využívá. Gruzie také zřejmě podcenila postavení EU k tomuto konfliktu a ochotu o případnou podporu. Pokud by se Gruzie rozhodla konflikt vyřešit silo, tak zásah ze strany Moskvy by byl téměř jistý. Tento scénář by rozhodně Gruzii neprospěl. Proto zůstává jediné vhodné řešení ve zlepšení ekonomické situace země a tím se zlepší vyhlídky v přilákání separatistických oblastí zpět do celku státu. Zaměření na prosperitu a možné členství v NATO a EU a celkové zvýšení životní úrovně zůstává jedinou myslitelnou variantou k obnovení celistvosti země. (Tahim 2016)
21
4.5 Rozložení vnitřních politických sil v Zakavkazsku
Nedávné volby v oblasti Jižního Kavkazu poukázaly na mnoho komplikací a nejasností jak v průběhu voleb, tak v jejich výsledcích. Nicméně nehledě na výsledky samotné, je zde možné hovořit o tom, že volby splnily svůj účel pro elity v jednotlivých zemích. Ze sovětské nadvlády „vysvobozené“ státy se pomalu ale s jistotou vrací ke svému původnímu rozložení společnosti, které se zde aplikovalo v minulosti. Toto rozdělení lze specifikovat na základě etnicity, rodového či klanového principu, nebo na příslušnosti k regionu. Na tomto základu poté funguje samotné soupeření o moc a s ním i spojené přerozdělování získaných výsad. (Potůček 2005) S tímto jevem se v nejhojnější míře setkáme v Ázerbájdžánu. Po získání moci jednou skupinou se zájmy přesouvají na udržení moci samotné. Vhodnými nástroji jsou v tomto případě politické nebo sociální reformy, které přizpůsobí sami svým vlastním potřebám a zájmům a však méně násilnou a nápadnou formou. Je samozřejmostí že většina moci v okruhu pouze jedné skupiny vyvolává odpor u skupiny druhé či dalších. V tomto případě nastává situace, kdy se vládnoucí skupina snaží upevnit své postavení a zbytek společnosti hledá cestu jak je v tomto postavení vystřídat. Volby jsou v tomto případě velmi slibnou zástěrkou pro oficiální upevnění moci z hlediska mezinárodní politiky a jsou cestou jak tiše pokračovat ve svém úsilí. (Souleimanov 2003)
Zakavkazsko je učebnicovým příkladem těchto praktik, kdy vládnoucí elita se drží u moci, zatímco ve volbách vítězí různí kandidáti či politické strany a uskupení. Trnem v oku jim v tomto případě mohou být nevládní volební průzkumy, jejichž výsledky vcelku jasně poukazují na fakt, že podporu obyvatelstva mají spíše opoziční kandidáti a hnutí.
Na druhou stranu tyto průzkumy jsou živnou půdou pro opozici a posilují tak jejich postavení. Je však velmi častou událostí, že se s opozičními silami vládnoucí skupina vypořádá dříve, než stihne opozice vynést své karty na stůl. (Šmíd 2007, str. 11-18) Pokud se tento jev analyzuje z širšího hlediska mezinárodních zájmu, tak si můžeme povšimnout zcela jiných aktéru, než jen státních či sousedních. Díky své výhodné poloze je jižní Kavkaz klíčovou oblastí z hlediska geopolitiky pro stranu ruské federace, Turecka či Iránu a na druhou stranu to muže být také objektem zájmu například pro USA, jelikož se jedná o oblast velmi bohatou na ropu. Zároveň nestabilita regionu způsobená etnickými, religiózními či mezistátními konflikty, muže být skvělým polem pro politické a zájmové rozepře jednotlivých stran. A tak se mohou stát samotná
22
vnitrostátní vládní hnutí nástroji k ovládání dění v regionu a nastolení jeho dalšího vývoje. (Souleimanov 2003)
23
5 Konflikt v Náhorním Karabachu
5.1 Rusko-Ázerbájdžánské vztahy
Ázerbájdžán byl vždy pro Rusko jednou z prioritních oblastí zájmů, jak politických, tak i vojensko-strategických. Vojenské a strategické zájmy byly podmíněny polohou a hranicemi státu, kdy na jedné straně leží Turecko a zbylé státy jižního Kavkazu, které tvoří důležité ochranné pásmo a na druhé otevřená cesta do zbytku střední Asie a hranice s Íránem. Z politického hlediska je toto území dalším důležitým pilířem, který ovlivňuje stabilitu Severokavkazských národů, protože jeho obyvatelstvo je tvořeno muslimy, kteří mají kořeny v turkických národech. Tyto národy tvoří převážnou většinu obyvatelstva Střední Asie a zároveň tvoří i značnou část osídlení v oblastech již zmiňovaného severního Kavkazu. (Potůček 2005)
Z historického hlediska má tato skutečnost vliv na politiku a přístup Ruska k Ázerbájdžánu již od počátku devatenáctého století. Jelikož toto období upevňování vztahů započalo koncem okupace chanátů na severu země, tak v blízké době, polovině devatenáctého stolení, hrozilo, že se zbylé ázerbájdžánské země zapojí do Kavkazské války, kterou v té době vedl imám Šámil. (Šmíd 2007, str. 187-188) To ovšem nebyla v té době největší obava Petrohradu. Tou byla možnost připojení se Osmanské říše do tohoto konfliktu, což by značně ovlivnilo rozložení sil. Proto se Rusko snažilo předejít tomuto scénáři, který by se mohl posléze zvrhnout ve vlnu povstaleckých tendencí po celé tehdejší říši. Rusko se proto snažilo vynaložit své síly na eliminaci myšlenek souvisejících s národnostním a náboženských uvědoměním, které se právě mohlo šířit skrze početný ázerbájdžánský národ. S tím souvisela i rusifikace některých kritických oblastí a celková snaha o ovládnutí situace v regionu. (Souleimanov 2002)
Významnou roli v zintenzivnění těchto snah o upevnění vlivu sehrálo objevení nově vysoce strategicky významné komodity, kterou se ke konci devatenáctého století stala ropa. Na to navazuje i těžba a zpracování této suroviny a její doprava a obchod. Toto období však bylo ukončeno v blízké budoucnosti, kdy proběhla ruské revoluce a v reakci na tuto událost vznikla na krátkou dobu, konkrétně dva roky, Ázerbájdžánská demokratická republika, která byla mi jiné prvním demokratickým celkem na islámském Východě. Tuto krátkou éru ukončila ruská okupace v roce 1920 a na další dlouhé období více než sedmdesáti let se země stala součástí ruské federace. Nicméně uchovala si zvláštní postavení i v této době z hlediska politiky, ovšem trpěla násilnou a
24
ještě intenzivnější rusifikací a i pokusy i o odvrácení od svého původního náboženského vyznání. Všechny tyto kroky měly vyústit v omezení snah namířených proti Rusku a ruské nadvládě. (Souleimanov 2002)
Na těchto kamenech se formovala současná politika Ruska vůči Ázerbájdžánu. Pokud bychom se měli také v tomto ohledu zabývat opačnou stranou sféry zájmů, tedy západem, bylo by to nanejvýš vhodné právě u této země. Sblížení Turecka se západními zeměmi do značné míry ovlivnilo i tendence, které panují v Ázerbájdžánu. Významnou roli zde hraje opět jeho poloha, která z politického hlediska tvoří uzávěr, kontrolující vliv v oblasti Kaspické pánve a Střední Asie právě mezi západem a východem a z hlediska ekonomického, protože ohromné zásoby nerostného bohatství této oblasti jsou velkým lákadlem pro okolní mocnosti, Turecko, kam vede ropovod, Írán, kterému jde o rozdělení těžařských koncesí v oblasti moře a Rusko, kterému jde mimo jiné i o strategický vliv v regionu. (válka.cz 2012) Odhadovaná hodnota využitelnosti energetických zásob nacházejících se v této oblasti se odhaduje na jeden až čtyři triliony amerických dolarů. Západu, který v tomto případě představuje Turecko a jeho vazby na další země, připadá tak úloha redukce vlivu Ruska v nezávislém Ázerbájdžánu, právě pomocí ropy a jejího vývozu a tím vzniklému obchodnímu uzlu. Toto by mělo omezit Ruskou kontrolu nad tímto územím, a stát se klíčem i k dalšímu snižování jeho vlivu v středoasijských zemích. Toto je trnem v oku Moskvě, která se ze všech sil usiluje o omezení těchto snah. (Souleimanov 2002)
Po rozpadu Sovětského svazu, tak stále Rusku zůstal v rukách silný nástroj, kterým situaci v této zemi nadále ovlivňovat a to válku v Náhorním Karabachu. Toto území obývají etničtí Arméni, které podporuje, jak vojensky tak i hospodářsky Arménie samotná v jejich snahách o odtržení. V pozadí těchto snah tak samozřejmě stojí i Moskva, která tak situaci kontroluje a s jistou ochotou i jistým způsobem celý konflikt podporuje. To vše je jen umocněno neochotou ázerbájdžánské strany souhlasit právě se strategickými a politickými požadavky Ruska. (Potůček 2005)
25
5.2 Ruský vliv na válku v Náhorním Karabachu
Na počátku nezávislosti Ázerbájdžánu stál v jeho čele prezident Ajaz Mutalibov, který počátkem roku 1992 stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvu, kterou se země zavazuje ke vstupu do SNS. Na tento krok ostře reagoval tehdejší parlament a jeho představitel Milli Medtilis, který toto rozhodnutí velmi rázně odmítl. Ázerbájdžánští vlastenci byli přesvědčeni, že za úspěchem arménských povstalců v Náhorním Karabachu stojí Moskva. Na základě tohoto přesvědčení proto žádali Rusko o uznání celistvosti své země, s čímž by jim následně pomohl vstup do již zmiňovaného SNS a pomoc s potlačením arménských vzbouřenců a uklidnění situace. (Šmíd 2007, str. 164) S tímto požadavkem však v Moskvě neuspěli. Moskva tak byla z ázerbájdžánské strany vykreslována jako podpůrce Arménských snah o nezávislý Karabach. V tomto kontextu se ovšem objevují i hlasy Arménů, které hovoří o ruské podpoře ázerbájdžánské strany, která obdržela ne jednu zásilku zbraní či techniky ruského původu. Toto měli ze značné části na svědomí ruští velitelé základen na Arménském území, kteří v oblasti distribuovali válečné prostředky straně, která nabídla více. Tímto způsobem přivýdělku ovlivňovali situaci v oblasti poměrně značnou měrou. Nicméně konání těchto velitelů nebylo podle domněnek nijak ovlivněno určitou strategií Moskvy.
V tomto období se Ruská politika zmítá v neurčitých změnách, kdy tehdejší politika zastávala myšlenku o omezení politických a vojenských aktivit mimo svá území, rozumíme tím bývalé provincie, a tím i ukončení éry mocenské nadvlády. Těmito kroky se mělo Rusko vrátit mezi „civilizované národy“, které jsou myšlenkou inspirovány západními mocnostmi. (Souleimanov 2002)
S touto skutečností proto nelze spojovat ruskou podporu arménských jednotek, které slavili v počátečních úspěšných střetech. (Šmíd 2007, str. 167-168)Další podpůrnou skutečností byl fakt, že Moskva neměla zájem v tomto období o arménská úspěšná tažení, neboť do značené míry oslabovala politický vliv bývalého tajemníka Komunistické strany Ajaza Mutalibova v Ázerbájdžánské vládě. Ten byl značným podpůrcem ruských snad v tomto regionu. To však odpůrce Ruska, Ázerbájdžánce nijak neovlivnilo, neboť stále trvali na názoru, který všeobecně mezi nimi panoval. Hovořili o Moskvě, jako o stratégovi, který celou situaci velmi dobře předpověděl a dokázal s ní i náležitě naložit. Rusko si bylo vědomo svého postavení z hlediska zájmů v této oblasti, které by mohli ovlivnit daleko širší okolí, než jen Karabach samotný. Proto Moskva podporovala arménské snahy a tím i vyvinula tlak na vládu v Baku, aby přistoupila na
26
předešlé požadavky, jako byl například vstup do SNS a podobně. V tomto ohledu ovšem zároveň situace nemohla skončit porážkou ázerbájdžánských sil, neboť by došlo k destabilizaci celé situace a ztrátě nástroje k nátlaku. (Souleimanov 2002)
27
5.3 Historické pozadí konfliktu v Náhorním Karabachu
O Náhorní Karabach se vedou dlouhodobé spory mezi hlavními aktéry a to Arménií a Ázerbájdžánem. Oba národy se snaží nejmožnějšími způsoby zajistit svůj nárok na toto území a vyhrocují tím tak vzájemnou rivalitu. Jedním z těchto způsobů a asi i ten nejvýraznější je doba osídlení samotného území, zkrátka, který národ tam byl první a v jakém poměru. Každý si více či méně začal upravovat své teorie, aby získal potřebnou výhodu. (Ditrych 2011)
Těchto teorií existuje několik. První, která se týká arménského osídlení, hovoří o šestém století před naším letopočtem, kdy do oblasti začali přicházet první obyvatelé. (Ditrych 2011) Jejich charakteristickým znakem byla tendence zakládat sídla ve špatně přístupných místech, kvůli hrozbám nepřátelských napadení. Tento zvyk, usazovat se v odlehlých oblastech jen podpořil arménský cit pro národnostní identitu a nacionalismus.
V rozmezí třetího a čtvrtého století našeho letopočtu Arméni přijímají křesťanství, čímž se liší od svých sousedů. Zároveň se nezařazují do žádné širší národnostní kmenové skupiny a tento fakt jen posiluje jejich etnickou identitu. (Šmíd 2007, str. 146)
Druhá teorie, která se nazývá Seldžucká, hovoří o Ázerbájdžáncích, kteří podle ní přišli do této oblasti v jedenáctém století, však není příliš populární a začíná se mnohem hojněji používat teorie Chazarská, která posouvá dobu příchodu na šesté a sedmé století.
Ázerbájdžánci zároveň patří do turkické kmenové skupiny a tak jejich národnostní uvědomění se uskutečnilo v mnohem pozdější dějinné fázi než to Arménské. Dalším podstatným rozdílem je, že i jako ostatní národy z jejich kmenové skupiny přijali islám.
Ovšem na historicky neoddělitelných kořenů, které mají v perské říši, přijali šíitskou formu islámu. (Cornell 2001, str. 63 -72)
Třetí teorií je Albánská, která popisuje Náhorní Karabach jako součást Kavkazské Albánie. S tím souvisí o původní obyvatelstvo, jež mělo mít původ mezi kavkazskými Albánci. Ti se poté s příchodem turkických národů nechali pohltit a stali se jejich soukmenovci. Na základě tohoto faktu se tudíž pro Ázerbájdžánce podíleli a vývoji jejich kultury již od počátku osídlení. Tato teorie se asi nejostřeji snaží vyvrátit Arménské kořeny v této oblasti, protože teorie také hovoří, že soudobí arménští obyvatelé Karabachu, jsou potomci právě kavkazských Albánců, kteří přijali arménské zvyky a kulturu až později, stejně jako náboženství. Na základě tohoto tvrzení si tak Ázerbájdžánci nárokují území Náhorní Karabachu, jako právoplatní „dědici“ této
28
oblasti, poté co takto vyvrátili vlastní původní existenci Arménů v Karabachu. (Ditrych 2011)
29
5.4 Bezprostřední příčiny současného konfliktu v Náhorním Karabachu
5.4.1 Zrod nacionalismu v regionu
Za počátek novodobého konfliktu lze považovat období osmdesátých let a obměňující se politiku SSSR. Tehdejší vůdce Michail Gorbačov uvedl do pohybu nově navržené politické a ekonomické reformy, které se sdružovaly pod jednotný název perestrojka.
Toto byl první krok ve změnách, na který navazovala takzvaná politika glasnosti. Ta se vyznačovala mnohem uvolněnějším režimem, který se blížil demokratičtějším modelům západních zemí. Charakteristickými rysy zde proto jsou například svoboda slova nebo mnohem svobodnější a snazší přístup k různým informacím a pramenům. (Šmíd 2007, 152) Toto bylo velmi výraznou vzpruhou pro tehdejší striktně vedenou společnost sovětského bloku a tak se v tomto období začalo měnit i chování populace. Jako signál k využití šance a prosazení svého hlasu a názoru tento krok využila řada národností, která byla dříve držena velmi striktně ve vytyčených mezích. Konec potlačování jejich tradic či zájmů měl za následek ohromné množství stížností, nároků a požadavků ze stran těchto národů. (Potůček, 2005)
Zároveň Arménie a Ázerbájdžán ucítily šanci pro změnu svého postavení a v těchto zemích došlo k oživení nacionalistických nálad a vlastenectví. Koncem osmdesátých let se v hlavním městě Arménie Jerevanu, začalo formovat hnutí s příznačným názvem Výbor pro Karabach. Jeho cílem bylo připojení území Náhorního Karabachu k Arménii.
Myšlenky tohoto hnutí se stali velmi rychle populárními a tak se zvyšoval i jeho vliv na soudobou politiku v zemi. Komunistická strana, která byla v čele země, velmi rychle ztrácela na své síle a vlivnosti, jelikož se již zmíněné hnutí pokoušelo o zavedení novým reforem v oblasti ekonomiky a zároveň o demokratičtější přístup k vedení státu. Nebylo to však jediné hnutí, které se v souvislosti se změnou sovětské polity vytvořilo v této oblasti. V samotném Náhorním Karabachu jedno vytvořili novými myšlenkami a nadějemi posílení arménští separatisté. Ti se ovšem logicky neobešli bez podpory Arménie samotné. Arménské národní hnutí získalo značnou výhodu, když proběhla jeho legalizace a jeho síla rostla i s podporou stávkujícího obyvatelstva, kterému byla přislíbena nová sociální politika. Všechny tyto události vyústili ve vstup hnutí do parlamentu, kde v roce 1990 vystřídali komunisty. Do čela hnutí na předsednickou pozici byl jmenován Levon Ter-Petrosjan, který byl odpůrcem sovětské politiky. Díky svému postu a vlivu se v následujícím období stal prezidentem země. Je nutné v tomto
30
ohledu podotknout, že Arménie byla jednou ze zemí s nejcelistvějším etnickým složením obyvatelstva ze zemí sovětského bloku. (Šmíd 2007, 152-163)
31
5.4.2 Přesuny obyvatelstva spojené s etnickým násilím
Většinovou příčinou konfliktu v oblasti Náhorního Karabachu je otázka etnické příslušnosti obyvatelstva daného regionu. Tento fakt podpořili potyčky mezi obyvateli různého původu a etnické příslušnosti. (Europeanmovement 2013) Celý tento konflikt je popisován jako neřízený nějakou vyšší mocí, ale je rozpoután skupinami obyvatel, nezávisle na sobě. Je třeba zmínit, že tyto potyčky nesouviseli nijak s nacionalistickými hnutími, které měli spíše zájmy politické. V období osmdesátých let s příchodem nacionalismu se i začali přesouvat masy lidí, které se z nejrůznějších důvodů na místě svého původního bydliště necítily v bezpečí. Právě tyto přesuny způsobovaly násilná střetnutí, která probíhala na úrovni skupin uprchlíků a místních obyvatel. Tyto vlny jak Arménských, tak Ázerbájdžánských obyvatel putovaly napříč sporným územím na bezpečná místa ve své vlasti. Nejvyšší zátěž tak zaznamenala města jako Baku nebo Sumgait. Do chvíle než nastaly řízené potyčky, při kterých přicházelo čím dál, tím více lidí o životy, věřila Arménská strana v řešení, která by násilí a problémy spojené s ním vůbec nezahrnovala. (Melander 2001, 48-75)
Asi nejvýznamnější událostí, která odstartovala bouřlivé období v tomto konfliktu, byl masakr arménských občanů ve městě Sumgait ázerbájdžánskými uprchlíky. Velmi důležitou skutečností zde zůstává fakt, že tomuto nijak nezabránili sovětští vojáci, kteří v té době byli ve městě. SSSR se od této události distancovalo a nijak dál se k této situaci nevyjádřilo. Zároveň Moskva také ignorovala všechny žádosti a návrhy o připojení Náhorního Karabachu k území Arménie, neboť by to ohrozilo sovětské cíle, které si předurčili v Ázerbájdžánu. Protesty spojené s těmito událostmi vyvolaly vlnu protestů, které bouřlivě probíhaly v Baku. Protiarménské demonstrace potlačili až vojáci SSSR, což byl první akt spojený se zásahem vojenských sil ve věcech sporů Arménie a Ázerbájdžánu. Nicméně, jak měla Moskva ve zvyku, tento krok byl dvousečným mečem pro obě znesvářené země. Arménii tak byl odebrán důvod k rozpoutání řízeného konfliktu a zároveň byl oslaben Ázerbájdžánský vliv Lidové fronty na dění v zemi. SSSR si tak upevnilo své postavení v té době vzpurném Ázerbájdžánu.
(Šmíd 2007, str. 154-163)
Náhorní Karabach však zůstal v moci vzbouřenců, což přimělo značnou část obyvatelstva ázerbájdžánského původu, která na tomto území ještě zbyla ke změně bydliště. Tímto způsobem se Karabach blížil k většinovému složení etnicky arménského obyvatelstva, což bylo jeho nedílným cílem a mělo to pomoci cestě ke sjednocení.
32
Ovšem budoucí události vyústili v sílící konflikt a zásah ruských a ázerbájdžánských jednotek na území Karabachu jen situaci vyhrotil. Tehdejší vládu Náhorního Karabachu, která byla ochotná kapitulovat, jen pro ukončení násilností vystřídali radikální zástupci a naděje na ukončení konfliktu zmizela. (válka.cz 2012)
33
6 Konflikt v Abcházii
6.1 Historické pozadí konfliktu v Abcházii
Pozadí tohoto konfliktu můžeme opřít opět o historický podtext. Jedním z argumentů se zde stává spor o první obyvatele tohoto území. Jak tomu bylo v případě Náhorního Karabachu, tak i zde se jedná o jednu z podstatných argumentů ve sporu, i když ne tak různorodě zbarveným jako v Karabachu. Opět se objevují teorie, hovořící o původních obyvatelích a každá z nich má jiný směr. Dalším významným bodem je územní historie v rámci rozdělování a sjednocování území. Abcházie v mnoha historických etapách měla různá postavení vůči Gruzii, či ostatním vůdčím mocnostem. (Ditrych 2011) Teorie, které hovoří o původu obyvatelstva, jsou vnímány rozporuplně, jak ze strany obyvatelstva, tak ze strany odborníků. První teorie hovoří o přítomnosti jak Abcházců, tak Gruzínců na tomto území od počátku osídlení této oblasti. Vychází tak z faktu, který je všeobecně přijímán již dlouhou dobu a to od první poloviny dvacátého století. Je důležité zmínit, že v této době ještě neexistovala jakákoliv rivalita, či nepřátelské úmysly mezi Abcházií a Gruzií. Tato teorie je většinově přijímána mezi gruzínskou veřejností, tak i mezi odborníky z vědecké oblasti. Někteří z odborníků, zabývající se historií Gruzie se i vyjádřili k této teorii velmi přímě. Například I. Javachišvili napsal, že entické Abcházany bere jako příbuzné Gruzínů, ovšem rozhodně je tak nenazývá. Už v tomto výroku si můžeme povšimnout, že tato dvě etnika jsou si velmi blízká, ale zároveň k sobě chovají jistou úctu či jistý odstup z hlediska etnické identity. Jeden z dalších historiků, N. Berdzenišvili tuto myšlenko stvrzuje. Tvrdí, že Abcházie je nedílnou součástí Gruzie z hlediska kultury a historie a že tyto dva národy se v dlouhodobé historii právě v těchto dvou oblastech úzce prolínaly. Kromě toho poukazuje také na politickou spolupráci a vzájemnou výpomoc.
Druhá teorie vrhá na Abcházce zcela jiné světlo, protože předkládá jejich původ ve zcela jiném světle. Teorie říká, že Abcházci jsou potomci osadníků, kteří na území přišli začátkem sedmnáctého století a usadili se tu po boku původních obyvatel Gruzínského původu.
Třetí teorie předkládá pouze fakt, že výhradními obyvateli, kteří se zde původně usadili, byli neomylně jen Abcházci. (Šmíd 2007, str. 237)
34
Důležitou součástí historie je již zmíněné územní rozdělení regionu. Zde je vhodné demonstrovat úzké spojení Abcházců a Gruzínů na jednom z prvních příkladů společné koexistence v jedné zemi a to v bcházském království. Jeho vznik můžeme datovat k osmému století, kdy se zbavili nadvlády Byzantské říše. Tento první krok byl klíčový v ohledu spolupráce těchto dvou národů, neboť v krátké době se ke království připojuje západní Gruzie. (Vaško 2005) V porovnání rozlohy území je asi dvakrát větší než Abcházie. Dalším podstatným faktorem je, že obyvatelstvo této připojené oblasti je výhradně Gruzínské a zde se pokládaly základní kameny budoucí spolupráce. Nebylo to jen položení kamenů vzájemné spolupráce, ale i budoucího feudálního státu Gruzie. V tomto období se začal intenzivněji objevovat gruzínský kulturní vliv na Abcházskou vyšší vrstvu, která začala přejímat prvky jak jazykové, tak i kulturní náboženské nebo architektonické. (Šmíd 2007, str. 237) Dalším milníkem bylo desáté století, kdy se do čela království dostává rod Bagrationů a jeho nejvýznamnějším představitel měl kořeny jak v gruzínské, tak i v abchazské krvi. Tím vzniká sjednocené gruzínské království, jež tento rod vede až do devatenáctého století. (abcházie.cz 2018)
35
6.2 Příčiny současného konfliktu v Abcházii
Vše začalo s příchodem Ruské říše a jejích dobyvatelských nálad v první polovině devatenáctého století. Již začátkem tohoto století Rusko vyhlašuje protektorát nad územím Gruzie, které zahrnuje i Abcházii. S tímto krokem šlo ruku v ruce i administrativní přerozdělení území pod správu Ruska. (Vaško 2005) Toto bylo jedním z prvních spouštěčů nevraživosti a nevlídných nálad mezi Abcházy a Gruzínci. Tyto první neshody souvisely s náboženstvím. Vše vzniklo v rozporu islámu a křesťanství. Jelikož Abcházští občané byli muslimského vyznání, tak se jim příčila myšlenka nadvlády Ruska. Zároveň cítili mnohem větší sympatie k Turecku, což se Petrohradu samozřejmě nelíbilo. (Šmíd 2007, str. 239) Rusko proto zvolilo v tu dobu pro ně nejsnazší nenásilné řešení a to odsun nepřizpůsobivé části abchazského obyvatelstva na území kontrolované Tureckem, výměnou za křesťanské obyvatelstvo v tomto území. Toto byla první rána pro Abcházský národ, který byl tímto způsobem rozdělen. (abcházie.cz 2018) Další ranou, i když ne tak zásadní byl příliv pravoslavných Gruzínů a Řeků. S nimi se do Abcházie přistěhovali i Arméni, kteří vyznávali křesťanství. Náboženská různorodost společně s etnickou vytvořila nestabilní a nevyvážené rozložení obyvatelstva regionu, jelikož původní Abcházci se v průběhu času stali menšinou ve své vlastní zemi. (Šmíd 2007, str. 239)
Tyto události vyústili v neklid Abcházců, kteří se z pochopitelných důvodů začali obávat o svojí vlastní existenci i budoucnost svého etnika. Toto vyvolalo snahy o budování etnického uvědomění a o užší semknutí v jeden jasně definovaný národ.
(Vaško 2005) Ovšem i tyto kroky nadále rozdělovaly zbylý národ, protože se nadále rozděloval, dle vlastních sympatií. Většinová část se cítila bližší národům oblasti severního Kavkazu, které jim byly jazykově blízké, zatímco menší část, většinou vyšší společnosti, se přimkla spíše ke Gruzii. Celkové narušení etnického složení, které zde po staletí bylo téměř neměnné, logicky vyvolalo nevraživé tendence a odcizování dříve úzce spjatých národů. Opět to byl zásah Ruska a jeho politiky, která spočívala ve snaze rozdělit větší národy, které žili v harmonii s ostatními, vštípit mezi ně nesvár, a následně jej kontrolovat, který vyvolal následující konflikty, které připravili spoustu lidí o domovy a životy.
Na krátké období se Gruzie a sní společně i Abcházie stali nezávislými na Rusku po velké říjnové revoluci. Toto období bylo po dlouhé době pro Abcházii velmi nadějné, protože získali v Gruzínské vládě místa a pravomoci. Získali i částečnou samosprávu
36
nad svým územím a tak se nepřátelské nálady uložili k ledu. Naneštěstí toto období bylo natolik krátké, že k úplné realizaci těchto plánů ani nedošlo. Neboť v tu samou dobu byla Gruzie pod hrozbou útoku bolševiků ze severu a Turků z jihu a tak byly síly gruzínské armády vyslány na území Abcházie, aby tak bylo předejito případným útokům. Obsazení strategicky významných pozic a samotnou přítomností armády na svém území, vnímali Abcházci jako formu anexe, která byla provedena jako krok gruzínské vlády. (Šmíd 2007, str. 239-240)
Celou tuto část samostatné historie ukončil vpád Rudé armády v letech 1920 až 1921 do celé kavkazské oblasti. S touto událostí odstartovala další éra nadvlády a jak Gruzie, tak i Abcházie se stali sovětskými socialistickými republikami. (Darchiashvili 2009) Na krátké období se stala Abcházie skutečně samostatnou zemí, což ovšem trvalo jen do roku 1925, kdy v samotné ústavě zaznělo, že se Abcházská socialistická republika připojuje ke Gruzii. (Vaško 2005) Další změny v rámci postavení země v soukolí sovětského svazu a změnách postavení nebyla nijak zásadní. Ve výsledku tyto kroky jen podpořili staré nálady. Další ranou bylo celkové zrušení Abcházské socialistické republiky a začlenění do Gruzie. Toto byl poslední tah, který probudil nepřátelské myšlenky a hlasy právě vůči Gruzíncům. Aby situace nebyla ještě jednodušší, bylo rozhodnuto o přemisťování gruzínského obyvatelstva do Abcházie v zájmu průmyslové podpory regionu a tím i podpory ekonomiky. Neustálé změny v poměru etnického složení obyvatelstva se stávaly živnou půdou pro kritické hlasy. Někteří mluvili o začátku asimilace abchazského národa mezi Gruzínce. (Šmíd 2007, str. 241)
Dalším zlomovým obdobím bylo časové rozmezí od padesátých do devadesátých let.
První oficiální hlasy nespokojenosti ze strany Abcházů přišly s dopisy, které byly adresovány přímo Moskvě. Zde se národ dožadoval větší autonomie, která hraničila s nezávislostí na Gruzii. Moskva se tuto situaci snažila zažehnat poskytováním výhod pro občany abchazského původu. (Vaško 2005) Další věcí, která měla vliv na užší vztahy s Ruskem, byl příliv sovětské smetánky na toto území za rekreačními aktivitami.
Abcházie se tak stala letoviskem sovětských funkcionářů a s tím souvisela i silnější politika a prosazování zájmů v Moskvě. Abcházie se tak stala klenotem v hledáčku ruských turistů a oligarchů, kteří si zde stavěli svá sídla a budovali obchodní kontrakty.
Země se tak stala zásobárnou exkluzivního zboží jako je tabák či citrusy a prestiž jen rostla. Ruku v ruce s tím rostlo i postavení etnických Abcházců v zemi, kteří měli ve srovnání s gruzínskou částí obyvatelstva nesporné výhody. (Šmíd 2007, str. 241)
