Pěstounská péče
Bakalářská práce
Studijní program: B7506 Speciální pedagogika
Studijní obor: Speciální pedagogika pro vychovatele
Autor práce: Marie Hrdá
Vedoucí práce: Mgr. Eliška Helikarová
Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky
Liberec 2020
Zadání bakalářské práce
Pěstounská péče
Jméno a příjmení: Marie Hrdá Osobní číslo: P16000485
Studijní program: B7506 Speciální pedagogika
Studijní obor: Speciální pedagogika pro vychovatele
Zadávající katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Akademický rok: 2017/2018
Zásady pro vypracování:
Cíl: Popsat u vybraných jedinců dlouhodobou pěstounskou péči.
Požadavky: Formulace teoretických východisek, příprava průzkumu, sběr dat, interpretace a vyhodnocení dat, formulace závěrů.
Metody: Kazuistika.
Rozsah grafických prací:
Rozsah pracovní zprávy:
Forma zpracování práce: tištěná/elektronická
Jazyk práce: Čeština
Seznam odborné literatury:
CAIRNS, K., 2013. Bezpečná vazba mezi náhradními rodiči a dítětem. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0370-4
MATĚJČEK, Z., KOLOUCHOVÁ, J., 2002. Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-637-3
NOVOTNÁ, V., BURDOVÁ, E., 2007. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. 3. Aktualizované a doplněné vydání. Praha: LINDE. ISBN 978-80-86131-72-6
PAZLAROVÁ, H., 2016. Pěstounská péče pro pomáhající profese. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-1020-7
SMOLÍKOVÁ, V., 2014. Tradice pěstounské péče v českých zemích. Ostrava: Key Publishing. ISBN 978-80-7418-218-1
VÁGNEROVÁ, M., 1997. Vývojová psychologie. 1. díl. Praha: Univerzita Karlova. ISBN 80-7184-317-2 ZEZULOVÁ, D., 2012. Pěstounská péče a adopce. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0065-9
Vedoucí práce: Mgr. Eliška Helikarová
Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky
Datum zadání práce: 3. dubna 2018 Předpokládaný termín odevzdání: 30. dubna 2019
prof. RNDr. Jan Picek, CSc.
děkan
L.S.
Ing. Zuzana Palounková, Ph.D.
vedoucí katedry
V Liberci dne 3. dubna 2018
Prohlášení
Prohlašuji, že svou bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně jako původní dílo s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s ve- doucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Jsem si vědoma toho, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci nezasahuje do mých au- torských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu Technické univerzity v Liberci.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti Technickou univerzi- tu v Liberci; v tomto případě má Technická univerzita v Liberci právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Současně čestně prohlašuji, že text elektronické podoby práce vložený do IS/STAG se shoduje s textem tištěné podoby práce.
Beru na vědomí, že má bakalářská práce bude zveřejněna Technickou uni- verzitou v Liberci v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.
Jsem si vědoma následků, které podle zákona o vysokých školách mohou vyplývat z porušení tohoto prohlášení.
19. května 2020 Marie Hrdá
Poděkování
Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Elišce Helikarové za odborné vedení, její čas, připomínky a cenné rady. Mé díky patří, také všem respondentům, za jejich přínos pro výzkumnou část této bakalářské práce.
Anotace
Bakalářská práce se zabývá pěstounskou péčí v Libereckém kraji. Cílem této práce je objasnění některých problémů týkajících se výkonu pěstounské péče. Autorka pomocí rozhovorů získává ucelený pohled na výkon pěstounské péče a zjišťuje v čem je zásadní problém stát se profesionálním pěstounem.
V teoretické části se autorka zabývá vymezením pojmů pěstounská péče a pěstounské péče na přechodnou dobu. Zabývá se vývojem dítěte do školního věku, historií pěstounské, dále legislativou včetně sociálního zabezpečení pěstounů a procesem pěstounské péče od podání ţádosti aţ po předání dítěte.
V praktické části se autorka zabývá rozborem výzkumných otázek, které vedou k objasnění problematiky pěstounské péče v Libereckém kraji. Z pěti rozhovorů s dlouhodobými pěstouny a pěstouny na přechodnou dobu vytvořila pět kazuistik, které objasňují problematiku pěstounské péče z hlediska poţadavků stát se pěstounem, také se zabývají problematikou průběhu povinných příprav a samotným výkonem pěstounské péče.
Klíčová slova
Pěstounská péče, pěstounská péče na přechodnou dobu, pěstoun, příprava, výkon pěstounské péče, doprovázející organizace, sociálně-právní ochrana dětí.
Annotation
This bachelor thesis explores foster care in Liberec Region. The aim of this thesis is to explain particular issues related to foster care. The author presents cohesive view on foster care via interviews and discovers the essential challenges of becoming professional foster parent.
The theoretical part addresses the issue of defining terms related to foster care and temporary foster care. Further, it deals with child development until school age, history of foster care, legislation including social security care for foster parents and the process of foster care from initial application to surrendering the child.
In the research part the author applies a set of research questions leading to explaining issue of foster care in Liberec region. The author explains foster care challenges from the perspective of requirements applied to become foster parent via five interviews with long term and temporary foster parents. Further it deals with the issues of compulsory preparation process and providing foster care.
Key words:
foster care, temporary foster care, foster parent, preparation, providing foster care, supporting organisation, social-legal child protection
7
Obsah
Úvod ... 10
TEORETICKÁ ČÁST ... 11
1 HISTORIE PĚSTOUNSKÉ PÉČE ... 11
2 VÝVOJ DÍTĚTE ... 15
2.1 Novorozenecké období ... 15
2.2 Kojenecké období ... 15
2.3 Batolecí věk ... 18
2.4 Předškolní věk ... 19
2.5 Mladší školní věk ... 20
3 PĚSTOUNSKÁ PÉČE V SOUČASNOSTI ... 21
3.1 Pěstounská péče ... 21
3.2 Pěstounská péče na přechodnou dobu ... 24
3.3 Legislativa ... 25
3.3.1 Zákon o sociálně právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb. ... 25
3.3.2 Občanský zákoník ... 25
4 DÁVKY PĚSTOUNSKÉ PÉČE ... 27
4.1 Příspěvek na úhradu potřeb dítěte ... 27
4.2 Odměna pěstouna ... 28
4.3 Příspěvek při převzetí dítěte ... 29
4.4 Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla ... 29
4.5 Příspěvek při ukončení pěstounské péče ... 30
4.6 Související dávky státní sociální podpory ... 30
5 DOPROVODNÉ ORGANIZACE ... 31
6 JAK SE STÁT PĚSTOUNEM ... 33
6.1 Podání ţádosti ... 33
6.2 Zpracování ţádosti ... 33
6.3 Průběh přípravy ... 34
6.4 Vytipování (párování) ... 36
8
6.5 Seznámení ... 36
6.6 Proces navazování ... 36
6.7 Podání návrhu ... 37
7 STATISTIKA – POČTY PĚSTOUNŮ ... 38
PRAKTICKÁ ČÁST ... 39
8 METODOLOGIE PRŮZKUMNÉHO ŠETŘENÍ ... 39
8.1 Cíl práce ... 39
8.2 Metoda průzkumného šetření ... 39
8.3 Metoda sběru dat ... 40
8.4 Předvýzkum ... 41
8.5 Výběr vzorku pro průzkumné šetření ... 41
8.6 Popis průzkumného vzorku ... 41
9 VLASTNÍ PRŮZKUMNÉ ŠETŘENÍ ... 42
9.1 Kazuistiky ... 42
9.1.1 Kazuistika č. 1: DP respondentkaXY1 ... 42
9.1.2 Kazuistika č. 2: DP respondentka XY 2 ... 43
9.1.3 Kazuistika č. 3: PP respondentka XY3 ... 45
9.1.4 Kazuistika č. 4: PP respondentka XY4 ... 47
9.1.5 Kazuistika č. 5: PP respondentka XY5 ... 48
9.2 Analýza a vyhodnocení šetření ... 50
9.3 Diskuze ... 53
9.4 Shrnutí ... 57
10 Navrhovaná doporučení pro Liberecký kraj ... 59
Závěr ... 61
Pouţitá literatura ... 62
Přílohy ... 64
9 Seznam použitých zkratek
CNS Centrální nervová soustava
ČR Česká republika
DP Dlouhodobý pěstoun
MPSV Ministerstvo práce a sociálních věcí OSPOD Orgán sociálně-právní ochrany dětí PP Pěstoun na přechodnou dobu PPM Peněţitá pomoc v mateřství SSP Státní sociální podpora
ZDVOP Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc
10
Úvod
Tématem bakalářské práce je Pěstounská péče v Libereckém kraji. Pro toto téma jsem byla rozhodnutá jiţ od prvního ročníku studia, neboť jsem se vţdycky chtěla stát pěstounem.
Uţ kdyţ jsem před dvaceti lety poznala svého manţela, měla jsem v ţivotě jasno, ţe chceme odchovat nejprve svoje děti a potom pomoci nějakému dítěti proţít hezký ţivot. Hodně jsme s manţelem diskutovali nad tím, jestli bychom prošli psychologickými testy. Vţdycky jsme byli odrazováni tím, ţe to je velmi náročné, ţe nám hodně lidí bude vstupovat do soukromí a psychologové nás budou „rozebírat“ a ţe to bude traumatizující i pro naše děti. Setkala jsem se proto i s jednou pěstounkou, abych se zeptala na její zkušenosti. Uvaţování o pěstounské péči však ztroskotalo na tom, ţe by dítě nemělo vlastní pokoj a ţe náš syn je příliš malý. Před pěti lety se nám přihodilo to, ţe švagrová, která sama vychovávala dvě děti, dostala mozkovou příhodu. Ze dne na den se o její děti neměl kdo postarat, a tak jsme „dostali do péče“ na půl roku dvě děti ve věku osm a čtrnáct let. Byla to pro nás výborná zkušenost.
Doma jsme měli plný dům dětí a byli jsme všichni šťastní, jak já s manţelem, tak naše děti.
Začali jsme uvaţovat o pěstounské péči na přechodnou dobu. Myslíme si, ţe by bylo skvělé pomáhat dětem v krizi. Rozhodla jsem se pro toto téma s tím, ţe oslovím pěstouny v našem kraji, abych zjistila, v čem by mohl být problém a co od výkonu pěstouna očekávat.
V teoretické části jsem se věnovala historii pěstounské péče, vývojové psychologii dítěte, druhům pěstounské péče, legislativě, kde podat ţádost a celému procesu, neţ se stane člověk pěstounem a následně průběhem výkonu pěstounské péče.
V praktické části jsem se věnovala rozhovorům s pěstouny, které byly pro mě osobním přínosem, a domnívám se, ţe i pro tuto práci.
11
TEORETICKÁ ČÁST
1 HISTORIE PĚSTOUNSKÉ PÉČE
V průběhu 18. století J.-P. Rousseaua a další myslitelé začínají prosazovat citlivější přístup v péči o opuštěné děti. V této době se mnoţí poţadavky na reorganizaci sirotčinců a na přirozenou výchovu dětí opuštěných v náhradních rodinách, tedy pěstounů. Důvodem je velká nemocnost, zbídačenost a vysoká úmrtnost dětí, nevyhovující podmínky ústavů. Předchůdcem pěstounské péče byly nalezince a kojné. Nalezince byly budovány jako útočiště pro děti, které byly nějakým způsobem ohroţené např. smrtí, obchodem s lidmi, děti, které byly zneuţíváni či zmrzačeni. V 18. stol. se zvýšil počet sirotčinců, kdy narůstal počet opuštěných dětí. Důraz byl kladen na záchranu dětského ţivota, ale i na jeho výchovu a zdárný rozvoj ku prospěchu společnosti. V českých zemích se sirotčince začali zřizovat od konce třicetileté války, a to z důvodů prudkého nárůstu opuštěných dětí a to díky válce (Smolíková 2014, s. 15, 17).
Prvním nalezincem u nás byl zřejmě „Vlašský špitál“ (útulna pro sirotky a dítky opuštěné), který byl v Praze a slouţil 200let. V roce 1854 se nalezince a porodnice převedly do správy a zemského majetku, a to pro zajištění řádného chodu. Tyto instituce byly veřejné a spravované ze zemského fondu. S narůstajícím počtem přijatých dětí se museli najímat a kupovat další objekty a pozemky, to vedlo k zřízení dalšího nalezince na Karlově s pobočkou v Karlíně, který byl pod patronátem řádu sester Boromejek. Péče probíhala buď v ústavu, nebo mimo ústav. V ústavu se poskytovala bezplatná péče pro děti nemanţelské, pokud matka zůstala v ústavu a slouţila jako kojná. V případě, ţe matka dítěte nezůstala v ústavu slouţit jako kojná, nebo dítě bylo umístěno dočasně, sluţba byla zpoplatněna. Pokud péče probíhala mimo ústav, a to ať matkou či příbuznou dítěte, pobíral pečovatel 2/3 platu určeného pro pěstouny, a to jen do čtyř let věku dítěte. Jestliţe nebyla péče moţná ze strany matky nebo příbuzné, dítě bylo předáno do pěstounské péče. Pěstounka mohla převzít dítě přímo z ústavu po předloţení vysvědčení od farního a obecního úřadu a po lékařské prohlídce.
Odměna pěstouna byla odstupňována dle věku dítěte (částka se s narůstajícím věkem dítěte sniţovala), dále po prvním roce péče dostala jednorázovou odměnu, ale jen v případě, ţe na pěstounku nebyla podána ţádná stíţnost. V této době se stávaly pěstounkami ţeny, které toto dělaly z nutnosti a pro finanční odměnu, to se také negativně odráţelo na péči dítěte. Děti zůstávaly v pěstounské péči do šestého roku ţivota a poté byly vráceny zpět do ústavu, odkud byly předány biologické matce, nebo odevzdány domovské obci, či dočasně umístěny do pobočky v Karlíně. Předávání dětí kojným či pěstounům mělo proběhnout co nejdříve. Tento
12
systém byl mnohem levnější neţ péče v ústavech, ale byl nedostatečný dozor nad pěstouny.
Roku 1883 bylo v Čechách evidováno 21 sirotčinců a umístěno 808 dětí (Smolíková 2014, s. 17, 18).
Koncem 19. století Vojtěch Franc upozornil ve větším měřítku a zásadním způsobem na problematiku nalezenců. Problematice se věnoval dlouhodobě a systematicky, kdy výstiţně zachytil, jak byla realizována pěstounská péče v Čechách. Upozornil na všechny nedostatky, které vedli k selhání pěstounské péče. Nedostatky se projevovaly vysokou úmrtností, fyzickém strádání a duševním strádání dítěte a také vznikem „průmyslového pěstounství“, coţ znamenalo, ţe pěstounské ţeny pocházely z málo rozvinutých okresů, kde byla neúrodná půda a okres byl bez průmyslu (okres černokostelecký, janovický, vlašimský a hořovický).
Ţeny pěstounstvím získávaly chybějící finanční prostředky. V obci Bulánka v černokosteleckém okrese, kde bylo 270 obyvatel, bylo umístěno do pěstounské péče 420 dětí během deseti let (Smolíková 2014, s. 19, 21).
První právní úprava péče o opuštěné děti byla ukotvena v zákoně č. 946/1811 Sb.
Obecný občanský zákoník, který platil aţ do roku1950. Úprava pěstounské péče je v tomto zákoně v prvním díle O právu osobním v hlavě třetí o právu mezi rodiči a dětmi. Základy sociálně-právní ochrany dětí byly upraveny v zemském chudinském zákoně č. 59/1868 Sb.
V období první republiky byla právní úprava pěstounské péče prováděna dle občanského zákoníku, kdy pěstounský poměr vznikal smlouvou, ve které se pěstoun zavazoval k péči, výţivě a výchově dítěte. Smlouvu schvaloval poručenský soud. V zákoně č. 256/1921 Sb.
O ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanţelských byl upraven trvalý pěstounský poměr u dětí mladších 14 let. Pěstounem se mohla stát fyzická osoba, nebo ústav, čímţ byl sirotčinec, výchovna, dětský domov nebo útulek. Osoba, která se chtěla stát pěstounem, musela mít povolení dozorčího úřadu ve svém bydlišti. Předem vyloučené osoby z pěstounství byly dle vládního nařízení č. 29/1930 Sb. osoby, které vedly nemravný ţivot, alkoholici, osoby ţijící v chudobě, nebo osoby, které měli nedostatek volného času. Dozor nad pěstouny prováděl poručnický soud, který výkon dozoru přenášel na Okresní péči o mládeţ. Tento spolek, byl v kaţdém obvodě, který podléhal ministerstvu sociální péče, byl pomocným orgánem pro soud. Dalším orgánem dozoru nad pěstouny byl dozorčí důvěrník, ten vykonával individuální dozor. Jejich úkolem bylo vést evidenci pěstounů a chovanců. Důvěrník neměl působit direktivně nýbrţ jim pomáhat a působit edukativně. V roce 1927 vznikl zákon č. 117/1927, O potulných cikánech, ve kterém byla upravena náhradní výchova cikánských dětí. Tímto zákonem bylo umoţněno odejmout dítě mladší 18 let za účelem výchovy, pokud rodiče
13
nemohli řádně o dítě pečovat. O odejmutí dítěte z rodiny rozhodoval okresní soud. Cílem ustanovení byla převýchova dítěte pocházejícího z etnika, přičemţ jeho způsob ţivota neodpovídal hodnotám a představám většinové společnosti (Smolíková 2014, s. 25, 38, 39).
Po roce 1948 došlo k celkové změně v péči o opuštěné a osiřelé děti. Byla preferována kolektivní skupinová výchova, pod absolutní kontrolou státu, coţ také znamenalo zrušení všech dobrovolných sdruţení. Pěstounská péče ve všech formách byla zrušena roku 1950.
K obnovení došlo aţ po 23 letech. Děti, které byly doposud vychovávány pěstouny, byly přestěhovány do dětských domovů. Pokud chtěli pěstouni zabránit přestěhování dítěte v pěstounské péči, museli si jej osvojit (Smolíková 2014, s. 47).
V roce 1970 vznikla první SOS dětská vesnička v Doubí u Karlových Varů a byla zahájena výstavba dalších. Tento model náhradní rodinné péče pochází z Rakouska, kde první SOS dětská vesnička vnikla uţ v roce 1949. V roce 1973 vyšel nový Zákon č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči. V tomto zákoně byla opět legalizovaná pěstounská péče ve všech formách s výjimkou SOS dětských vesniček, ty byly v roce 1973 zrušeny a převedeny pod okresní národní výbory. V roce 1975 byla ustanovena likvidační komise k ukončení činnosti SOS dětských vesniček a po roce dokončila svoji činnost a všechen majetek byl odevzdán státu.
SOS dětské vesničky byly obnoveny po roce 1989. V současné době jsou v české republice tři SOS dětské vesničky a to v Karlových Varech v Doubí, v Brně v Medlánkách a v Chvalčově (Smolíková 2014, s. 49, 50).
Pěstounská péče byla obnovena po více jak dvaceti letech a to zákonem č. 50/1973 Sb., O pěstounské péči. Zákon obsahoval jak úpravu pěstounské péče, tak i nárok na hmotné zabezpečení dítěte a pečující osoby. Podmínkou pěstounské péče byl předpoklad dlouhodobosti péče. Pro krátkodobou či přechodnou péči se pouţívaly jiné instituty jako je svěření do péče jiné fyzické osoby, opatrovnictví nebo poručenství. Dle zákona o pěstounské péči bylo moţno svěřit dítě do kolektivní pěstounské péče. Tato péče byla vykonávána ve zvláštních zařízeních k tomu účelu zřízených národními výbory. V kolektivní pěstounské péči mohlo být umístěno maximálně osm dětí, odměna pro pěstouna se odvíjela od počtu dětí v zařízení a s tím spojené náročnosti péče. Dítě mohlo být svěřeno do pěstounské péče pouze v případě, kdy nešlo zajistit řádnou výchovu osvojením a ústavní výchova pro něj nebyla vhodnější. Osoba, která se chtěla stát pěstounem, musela splňovat poţadované předpoklady, a to zejména morální, výchovné a zdravotní, musela být schopna vykonávat péči ku prospěchu dítěte a v souladu se zájmy socialistické společnosti. Při výchově měl pěstoun
14
práva a povinnosti jako rodič, ale zastupovat ho a spravovat jeho záleţitosti mohl pouze v běţných věcech. Dítě v pěstounské péči mělo nárok na příspěvek na úhradu jeho potřeb a pěstoun měl nárok na odměnu za výkon pěstounské péče, a to do dosaţení zletilosti dítěte, nebo do 26 let věku dítěte, pokud studovalo. Pokud byl pěstounem prarodič, odměna mu byla vyplácena pouze v případech hodných zvláštního zřetele (Smolíková 2014, s. 52, 53). Často docházelo ke změně původního příjmení dítěte na příjmení pěstouna. Dítě také bylo svěřováno do pěstounské péče do větší vzdálenosti od původní rodiny, aby se eliminovala moţnost kontaktu s původní rodinou. A tím byla podporovaná vazba na pěstounskou rodinu s vyhlídkou trvalého umístění dítěte v této rodině (Pazlarová 2016, s. 13). Dohled nad pěstounskou péčí prováděl Okresní národní výbor prostřednictvím pracovníků při návštěvách v domácnostech pěstounů. Národní výbor byl také pěstounům nápomocen v poskytování poradenských sluţeb a to psychologických, pedagogických či pediatrických (Smolíková 2014, s. 54).
Zákon č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči byl zrušen v roce 1999 v souvislosti přijetím zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí. Úprava pěstounské péče byla přesunuta do zákona o rodině. Byla zrušena podmínka dlouhodobosti pěstounské péče a dítě mohlo být svěřeno i do pěstounské péče na přechodnou dobu. Nastaly změny ve zprostředkování náhradní rodinné péče a v úpravě činnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí (Smolíková 2014, s. 58).
15
2 VÝVOJ DÍTĚTE 2.1 Novorozenecké období
Novorozenecké období trvá zhruba jeden měsíc, nejdéle však do konce šestinedělí. Pro novorozence je porod nanejvýš dramatickou změnou, pro tuto změnu se také pouţívá termín porodní trauma. Porod je pro dítě podobně namáhavý a bolestivý jako pro matku.
Novorozenec po porodu musí projít fází nabývání, kdy získává základní jistoty k překonání úzkosti. Tuto zátěţ řeší dítě připoutáním se k matce, načeţ matka odpovídá primární mateřskou péčí (Helus2011, s. 279, 280). Jde o dobu adaptace, kdy se dítě přizpůsobuje podmínkám nového prostředí. Dítě se rodí nezralé a zcela závislé na péči okolí. Počáteční adaptaci usnadňují základní vrozené reflexy. Biorytmus, který je pro novorozence přirozený, je charakteristický krátkými časovými intervaly bdění, kdy je bdění spojeno s uspokojováním biologických potřeb. Novorozenec se dokáţe soustředit jen několik sekund a je schopen reagovat na velmi malý rozsah podnětů. Podněty jsou důleţité, dítě je potřeba stimulovat, pouze se musí přizpůsobit kvantita a kvalita časové dimenze stimulace. Pokud by dítě nebylo stimulováno, stagnoval by jeho vývoj (Vágnerová 1996, s. 21, 22).
2.2 Kojenecké období
Toto období trvá do jednoho roku ţivota dítěte a je označováno jako období receptivity, tedy otevřenost k okolnímu světu. Dítě akceptuje podněty, které jsou součástí okolního světa a nejsou povaţovány za ohroţující. Kojenec má potřebu získat důvěru ke světu, chápat ho jako bezpečný a neohroţující (Vágnerová 1996, s. 27).
Rozvoj poznávacích procesů probíhá na základě interakce zrání a učení, ve vztahu a vzájemném působení s ostatními složkami vývoje dětské osobnosti (Vágnerová 1996, s. 31).
Důleţité pro rozvoj dítěte je kojení, a to nejen jako prostředek přijímání potravy, ale také emocionální kontakt s matkou. Zásadní v kojeneckém období je připoutání dítěte k matce, ta citlivě vnímá projevy dítěte, ty rozlišuje a adekvátně na ně reaguje. Dítě na chování matky reaguje naladěním, které se ukáţe v projevech dítěte. Synchronizace s matkou posiluje dítě v tendenci vyvíjet se směrem k člověku. Postupně během tohoto období vstupují do ţivota
16
kojence i další osoby, a to z bezprostředního okolí, coţ je otec, sourozenci, babičky, dědečkové a usnadňují dítěti rozlišovat jeho interakční horizont (Helus 2011 s. 279 - 284).
V tomto období jsou pro receptivitu důleţité i biologické potřeby. Sání a později kousání primárně souvisí s jídlem, ale také můţe mít širší význam. Ústa jsou v tomto období důleţitá pro kontakt s okolím. Dítě vše prozkoumává ústy (Vágnerová 1996, s. 28).
Dítě získává zkušenosti se sebou samým i s okolním světem, v návaznosti na podněty, které fungují jako informace. Zpracování těchto informací se projeví i v oblasti učení. Není důleţité, jaké podněty budou k dispozici, ale důleţitý je způsob a frekvence prezentovaných podnětů. Významná je potřeba citové jistoty. Pokud se dítě cítí bezpečně a jistě, bude si lépe osvojovat nové informace a dovednosti. Kojenec je v prvních měsících ţivota většinu bdělého času vázán na omezený prostor a aktivitu jiné osoby (Vágnerová 1996, s. 28, 29). Je zřejmé, že to, koho si dítě zvolí za svou hlavní vazebnou postavu a ke kolika dalším postavám se připoutá, závisí do značné míry na tom, kdo se o ně stará, a na složení domácnosti, v níž žije.
Vlastně nelze pochybovat o tom, že doslova v každé kultuře budou tito lidé jeho biologická matka, otec, starší sourozenci a možná prarodiče a že právě mezi těmito postavami si dítě s největší pravděpodobností vybere jak svou hlavní vazebnou postavu, tak i postavy vedlejší (Bowlby 2010, s. 265).
Bowlby ve své knize uvádí, ţe ze skotského a gandského výzkumu je naprosto jasné, ţe obvyklou vazebnou postavou byla biologická matka, ale také tuto úlohu mohou dobře zaujmout i jiný lidé. U některých pozorovaných dětí byl vazebnou postavou otec, nevlastní sestra nebo také babička, která se o dítě starala většinu času. Pokud se tedy zástupce matky chová k dítěti mateřsky, dítě se chová k zástupci, jako by se chovalo ke své biologické matce (Bowlby 2010, s. 265).
Většina dětí ve věku devíti měsíců vykazuje jasné známky vazebného chování, u některých dětí tohoto věku je vazebné chování opoţděné, a to někdy aţ do druhého roku ţivota. Obvykle se jedná o děti, které zaţily mnohem méně sociální stimulace ze strany mateřské postavy, neţ děti u kterých byl vývoj vazebného chování dříve. Příkladem jsou děti vychovávané v ústavních zařízeních, kde je neosobní prostředí. (Bowlby 2010, s. 275).
Matka zabezpečuje nejen potřebnou péči, ale uspokojuje potřebu jistoty a bezpečí.
Důleţitý je také fyzický kontakt s matkou, který je značnou stimulační hodnotou. Tělesný kontakt podporuje bdělost dítěte a potvrzuje bazální pocit bezpečí. Mateřské připoutání není
17
ovšem výsadou pouze u matky biologické, ale je moţné i u matky náhradní. Dokonce i otcové jsou schopny mateřského chování a citového připoutání (Vágnerová 1996, s. 58, 59).
Největším významem pro dítě je reakce matky. V matčině chování se odráţí hodnocení dítěte. Dítě přebírá názor matky, který představuje základ sebehodnocení dítěte. Tento vztah je důleţitý pro socializaci. V případě selhávání matky, se dítě obtíţně identifikuje a hodnotí negativně, není uspokojována potřeba seberealizace. Dítě následně v pozdějším věku má nízkou sebedůvěru, cítí se méněcenné, nevýznamné (Vágnerová 1996, s. 62).
Motorika dítěte není dosti rozvinuta na výraznější zlepšení podnětové bilance vlastní aktivitou. Pro rozvoj poznávacích procesů je důleţité zrakové vnímání, kdy dítě získává informace převáţně pomocí zraku. Dítě se pomocí zraku orientuje v okolním světě.
Upřednostňuje lidský obličej před ostatními vizuálními podněty. Sezení je důleţitým mezníkem, který umoţňuje osamostatnění v oblasti stimulace. Kolem jednoho roku ţivota udělá dítě první samostatné kroky. U dítěte se zvyšuje větší zájem o své okolí, uţ nevěnuje pozornost pouze svému tělu. Objevuje se jednání, které můţeme označit jako záměrné.
Mávání a třepání rukama přestává být cílem, aktivita uţ není tak zajímavá jako dříve a stává se prostředkem. Uţitečnost objeví náhodou, kdy uhodí rukou hračku, a ta vydá zvuk, který se dítěti líbí, proto aktivitu opakuje (Vágnerová 1996, s. 32 -35).
Dítě od narození upřednostňuje zvuk lidského hlasu před jinými zvuky. Ve dvou měsících je schopno lokalizovat zvuk, otáčí hlavu tím směrem, odkud zvuk přichází. Jedním z předpokladů rozvoje řeči je sluchové vnímání. Zvuky, které dítě slyší ve své blízkosti, začíná postupně napodobovat. Mezi čtvrtým a šestým měsícem ţivota začíná produkovat zvuky podobné fonémům. Počátek této fáze nazýváme broukáním. Mezi šestým a osmým měsícem začíná dítě ţvatlat. Ţvatlání je výsledkem interakce vrozených dispozic a učení, stává se komunikačním prostředkem. V prvním roce začíná pouţívat první slova, která mají význam, i kdyţ nepřesný. Ještě neţ dítě začne mluvit, kolem osmého aţ desátého měsíce, má schopnost rozumět řeči. Rozvoj řeči je závislý na moţnosti slyšet, a to v dostatečné míře, mluvený projev (Vágnerová 1996, s. 39 - 41).
18
2.3 Batolecí věk
Batolecí věk je období od jednoho roku do tří let ţivota dítěte. V tomto období dochází k výraznému rozvoji osobnosti. Dítě se stává samostatnějším, aktivním, uvědomuje si svou existenci a prostředí, ve kterém ţije. Rozvoj samostatné lokomoce umoţňuje postupné pronikání do širšího prostoru, to však záleţí na předběţné informaci o prostředí, prostor by neměl vyvolávat strach. Důleţitým mezníkem ve vývoji v tomto období je schopnost autoregulace vyprazdňování. Dítě je schopno udrţet čistotu, pokud ovládá obě funkce svěrače (retence a eliminace) (Vágnerová 1996, s. 65, 66).
Dítě v tomto období má potřebu poznat svět, ve kterém ţije a orientovat se vněm.
Ke konci tohoto období začíná mít dítě jistotu, zná pravidla a funkci okolního světa (Vágnerová 1996, s. 70). Matějček ve své knize charakterizuje toto období jako období prudkého rozvoje motoriky, pohyblivosti, řeči, nezkrotného období, kdy dítě usiluje o autonomii a nezávislost. Dítě se učí poznávat hranice mezi sebou a prostředím, ve kterém ţije. V jednom roce je postoj vzpřímený, ruce se uvolňují a dítě je schopno jemnější manipulace s předměty. Ve třech letech umí běhat, skákat a pohyb je jistý. Dalším důleţitým mezníkem je objev a učení lidské řeči, která mu pomáhá proniknout do sociálního světa.
Kolem druhého roku ţivota začne dítě pokládat otázky. Mezi druhým a třetí rokem začne pouţívat slovíčko „já“, které je vystřídáno za označení vlastním jménem nebo třetí osobou.
V tomto období má velký význam hra, a to pro duševní vývoj batolete, kdy rozvíjí své schopnosti, učí se nové dovednosti, osvojuje si důleţité návyky, a také se učí chápat sociální vztahy (Matějček 2002, s. 69 - 71).
Dle Heluse se uvolňuje připoutanost k matce, dítě objevuje svou autonomii. Odleze od matky, později odběhne, schovává se, coţ se stává oblíbenou hrou a dítě si při této hře zkouší svoji autonomii. I přesto, ţe se dítě od matky vzdaluje, stále ji potřebuje mít na blízku.
Pokud není pro dítě matka dostupná, objeví se nejistota, úzkost. Koncem tohoto období se lidé v jeho blízkosti stávají jeho vzory, které napodobuje. Vidí se jejich očima a snaţí se být takové, jaké by ho rádi viděli (Helus 2011, s. 284, 285).
19
2.4 Předškolní věk
Toto období trvá od tří do šesti let věku dítěte, kdy dítě nastupuje do první třídy základní školy. Toto období je označováno jako věk iniciativy. Největší potřebou dítěte je aktivita a sebeprosazení (Vágnerová 1996, s. 105).
Normy chování slouží předškolnímu dítěti také jako základ pro rozvoj a modifikaci jeho identity (Vágnerová 1996, s. 110). Zpracovávání a respektování norem u dítěte je ovlivňováno hodnocením ostatních lidí, hodnocení také ovlivňuje i sebehodnocení. Dítě je nezralé, a to hlavně v citové sloţce, v proţívání a v emočním hodnocení své identity.
Převzetí názorů a postojů rodiče je výsledkem identifikace. Dále je dětská identita naplňována jak lidmi, k nimţ dítě patří, osobními věcmi, tak i prostředím, ve kterém ţije (Vágnerová 1996, s. 110).
Dítě je pohybově viditelně rychlejší a obratnější neţ dítě v batolecím období. Dokáţe své pohyby lépe koordinovat, je samostatnější, samo se oblékne, obslouţí se při jídle a na toaletě, je schopno pomoc v domácnosti při uklízení. Dále vydrţí být delší dobu bez rodičů a navštěvuje mateřskou školu. Ve čtyřech aţ pěti letech je schopno utíkat, skákat, a to i na jedné noze, dokáţe lézt po ţebříku, stoupat po schodech, házet a chytat míč. Předškolní dítě se v tomto období učí kreslit, ve třech letech je schopno napodobit směr čáry dle předlohy.
Kolem šestého roku kreslí podle předlohy tvary, jako je čtverec nebo trojúhelník. Největší radost má dítě, pokud je mu dovoleno kreslit, co samo chce, kreslí spontánně. Dětská kresba se pouţívá při zjišťování citového rozpoloţení, intelektového vývoje a při zjišťování traumatických proţitků (Helus 2011, s. 285, 286).
Pro dítě je doposud nepochopitelný pojem pravda nepravda. Není schopno záměrně lhát, skutečnost se lehce zamění za fantazie. Skutečná leţ se můţe objevit mezi šestým a sedmým rokem. V tomto období je pro dítě důleţitá hra, kdy se do hry dokáţe ponořit a vţít, bere ji jako váţnou záleţitost. Hrou dítě zjišťuje, jaký je jeho svět, přebírá role, které si osvojuje. Má velký zájem o pohádky, rádo naslouchá (Matějček 2002, s. 73). Názorné a intuitivní myšlení je fází tohoto období. Pro dítě je důleţitá vizuálně prezentovaná forma, tedy to, co dítě vidí, o tom nelze pochybovat. Dítě si všimne jen jedné vlastnosti objektu, a to té nejnápadnější (Vágnerová 1996, s. 127, 128). Dítě je připravené k nástupu do školy, pokud je zralé, jde především o zralost CNS. Zralost CNS se projevuje odolností a schopností koncentrace
20
pozornosti, lateralitou, rozvojem senzomotorických dovedností, zrakovým a sluchovým vnímáním. Zrání a učení ovlivňuje rozvoj poznávacích procesů, coţ je důleţité pro školní úspěšnost. Pro práci ve škole je důleţité logické uvaţování, a to na úrovni konkrétních logických operací (Vágnerová 1996, s. 155).
2.5 Mladší školní věk
Toto období trvá od nástupu do školy (šestý aţ sedmý rok) do přechodu na druhý stupeň základní školy (jedenáct aţ dvanáct let). V tomto období začíná dítě jinak uvaţovat, objevují se změny v myšlení, které mu umoţňují zvládnout nároky učiva. Škola dále dítě rozvíjí. Dítě musí při nástupu do školy dosáhnout určité socializační úrovně tak, aby zvládlo roli ţáka a škola mohla plnit svou úlohu. Mělo by umět rozlišovat různé role, např. děti, dospělý, známý a neznámý člověk. Dále by mělo vědět, jaké chování je vhodné ve vztahu k učiteli a podle toho se k němu chovat. Pro roli ţáka je důleţitá verbální komunikace, pokud dítě učiteli dobře nerozumí, neorientuje se v situaci, a tím se méně adekvátně chová. Dítě se poté zpravidla cítí hůře, mívá strach, nebo je nejisté (Vágnerová 1996 s. 158, 159, 163).
V tomto období jsou velmi důleţité vzorce chování, které dítě má tendence od rodičů přebírat a napodobovat jejich role. Rodiče se často stávají pro dítě ideálem, kterým by se chtělo v budoucnu stát. Trvalá přítomnost rodičů, kteří jsou dítěti k dispozici, mají o něj zájem v případě jeho potřeby, je nejdůleţitější ve vztahu dítěte a rodičů. Důleţité je téţ sdílení jejich ţivota (Matějček 2002, s. 74 - 76).
S nástupem do školy se rozšiřuje sociální okruh dětí, především o spoluţáky, kamarády a dítě se stává členem dvou různých společenství. Jedno společenství jsou rodiče a učitelé a druhé společenství jsou spoluţáci a kamarádi. Rodiče a učitelé dítě poučují a seznamují s tím, jak funguje a jakými pravidly se řídí společnost dospělých. Mezi vrstevníky ţije dítě ve specifické dětské kultuře a je pro něj ústředním místem sociálního ţivota. Pro dítě je zkušebním terénem, kde se učí ţít s lidmi mimo jeho rodinu (Matějček 2002, s. 75).
21
3 PĚSTOUNSKÁ PÉČE V SOUČASNOSTI
Pěstounská péče je jednou z moţností náhradní rodinné péče. Tato péče je státem garantovaná a kontrolovaná. Pěstounskou péči upravuje občanský zákoník v zákoně č. 89/2012 Sb., v § 958-970 a dále zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů. Svěřují se do ní děti, jejichţ rodiče nemohou péči zajistit a zájem dítěte takové svěření vyţaduje (Macela 2018, s. 21). Účelem náhradní rodinné péče je poskytnout těmto dětem přechodnou či dlouhodobou péči, která se co nejvíce podobá péči rodinné. Dává dětem možnost vyrůstat v přirozeném rodinném prostředí, které – na rozdíl od ústavní péče – má pozitivní vliv na jejich psychomotorický a psychický vývoj. Pokud je toto možné, podporuje v maximální možné míře zachování vazby dítěte z původní biologickou rodinou (Macela 2018, s. 20). Dalšími moţnostmi náhradní rodinné péče jsou osvojení a poručenství s osobní péčí.
3.1 Pěstounská péče
Pěstounskou péči můţe vykonávat fyzická osoba nebo mohou být děti svěřovány do pěstounské péče manţelů. Touto péčí nevzniká příbuzenský vztah dítěte s pěstouny a ani s jejich příbuznými. Pokud svěřované dítě do pěstounské péče je ve věku, kdy je schopno posoudit obsah péče, je nutné zjistit jeho vyjádření. Pěstoun je povinen prohlubovat vztah dítěte s jeho rodiči a dalšími příbuznými a osobami blízkými, pokud soud nestanoví jinak (Macela 2018, s. 21).
Dle zákona o sociálně-právní ochraně dětí má pěstoun při výkonu pěstounské péče tyto práva a povinnosti:
(1) Pro účely tohoto zákona se jako pěstounská péče posuzuje péče o dítě poskytovaná osobou pečující nebo skutečnost, že je fyzická osoba osobou v evidenci.
(2) Osoba pečující a osoba v evidenci má
a) právo na poskytnutí trvalé nebo dočasné pomoci při zajištění osobní péče o svěřené dítě; tato pomoc spočívá zejména v zajištění krátkodobé péče
1. po dobu, kdy je osoba pečující nebo osoba v evidenci uznána dočasně práce neschopnou nebo při ošetřování osoby blízké,
2. při narození dítěte
22 3. při vyřizování nezbytných osobních záležitostí, 4. při úmrtí osoby blízké,
b) právo na poskytnutí pomoci se zajištěním celodenní péče o svěřené dítě nebo děti, která je přiměřená věku dítěte, v rozsahu alespoň 14 kalendářních dnů v kalendářním roce, jestliže svěřené dítě dosáhlo alespoň věku 2 let,
c) právo na zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci alespoň jednou za 6 měsíců,
d) právo na zprostředkování nebo zajištění bezplatné možnosti zvyšovat si znalosti a dovednosti podle písmene f),
e) právo na pomoc při plnění povinností podle písmene h), včetně pomoci při zajištění místa pro uskutečňování styku oprávněných osob s dítětem a při zajištění asistence při tomto styku,
f) povinnost zvyšovat si znalosti a dovednosti v oblasti výchovy a péče o dítě v rozsahu 24 hodin v době 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích,
g) povinnost umožnit sledování naplňování dohody o výkonu pěstounské péče podle § 47b odst. 5 a spolupracovat se zaměstnancem pověřeným sledovat vývoj dětí podle § 19 odst.
6,
h) v souladu s individuálním plánem ochrany dítěte povinnost udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s osobami dítěti blízkými, zejména s rodiči a umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, pokud soud rozhodnutím nestanoví jinak (Novotná, Burdová, Reidlová Jurková 2014, s. 320, 321).
Tak jak má pěstoun stanovené povinnosti, tak má stanovena i práva. V případě nemoci pěstouna, nebo při vyřizování důleţitých osobních záleţitostí, má pěstoun právo na pomoc se zajištěním péče o dítě v této době. Pokud má pěstoun v péči děti starší dva roky, má nárok na respitní péči v rozsahu minimálně 14 dní za rok. Pěstoun má také právo na zprostředkování odborné pomoci, minimálně jednou za 6 měsíců, v podobě psychoterapeutické či jiné odborné pomoci, a také na zajištění bezplatného vzdělávání v rozsahu 24 hodin za rok.
(Pazlarová 2016, s. 15).
Dle Zezulové Děti žijící v pěstounských rodinách mají právo na kontakt se svými biologickými rodiči. Domnívám se však, že se stále hledá jeden obecně platný přístup v biologické rodině dítěte, a že ani jedna krajní možnost není dobrá. Biologičtí rodiče dětí, které jsou svěřovány do náhradní rodinné péče, mohou být velmi různí, jejich pohnutky a motivace rovněž, a nelze tedy paušalizovat. Současný trend „kontakt za každou cenu
23
„nepovažuji za rozumný, ale rozumný není ani přístup opačný, zejména s ohledem na potřeby dětí. Jejich rodiče jsou součástí jich samotných, a proto je pro jejich sebehodnocení velmi důležité mít dostatek informací, fotografie, možnost kontaktu apod.- nikoli však vynuceného kontaktu, jak se bohužel někdy děje. Zvláště děti, které byly týrané a zneužívané, by neměly být do kontaktu s rodiči nuceny (Zezulová 2012, s. 118).
Před svěřením dítěte do pěstounské péče musí pěstoun projít přípravou v rozsahu 48 hodin. Do přípravy jsou zapojeny i děti, které ţijí v rodině pěstouna. Dále jsou pěstouni povinni se vzdělávat průběţně 24 hodin ročně. Další povinností pěstouna je umoţnit sledování, jak je naplňována dohoda o pěstounské péči (Pazlarová 2016, s. 15).
Zákon také uvádí, ţe zprostředkování pěstounské péče se neprovádí, je-li podán návrh na svěření dítěte do pěstounské péče osobou příbuznou dítěti nebo blízkou osobou, anebo je tato osoba blízká jeho rodině. Osoba příbuzná či blízká nemusí procházet procesem příprav před přijetím dítěte a do značné míry se jí také netýká proces posuzování jejich kompetencí pro tuto roli. Na druhou stranu často příbuzenský vztah ke kvalitní péči nestačí, coţ ukazuje praxe. Zákonodárce byl zjevně veden myšlenkou, že příbuzenský vztah je natolik silným argumentem, že není nutné vhodnost tohoto umístění hlouběji testovat (Pazlarová 2016, s. 130).
Pěstounská péče vzniká na základě rozhodnutí soudu. Pěstoun má povinnost do 30 ti kalendářních dnů od rozhodnutí soudu uzavřít dohodu o výkonu pěstounské péče, kdy má moţnost výběru, buď s obecním úřadem obce s rozšířenou působností příslušného podle jeho trvalého pobytu, s jakýmkoli obecním úřadem obce s rozšířenou působností, s obecním úřadem, s krajským úřadem, nebo s pověřenou osobou. Soud můţe také ustanovit povinnost pěstounům podávat soudu pravidelné zprávy o výkonu pěstounské péče. Pěstoun nemá k dítěti vyţivovací povinnost, ta stále náleţí rodičům nebo jiným osobám povinným výţivou k dítěti, které určí soud. Dítěti v pěstounské péči náleţí příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Pěstounovi náleţí za výkon pěstounské péče měsíční odměna, příspěvek při převzetí dítěte, příspěvek při ukončení pěstounské péče. Pokud má pěstoun v péči minimálně tři děti, můţe si zaţádat o příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Pěstounská péče zaniká dosaţením zletilosti dítěte, nebo rozhodnutím soudu z důleţitých důvodů, nebo pokud o to poţádá pěstoun (Macela 2018, s. 22).
24
3.2 Pěstounská péče na přechodnou dobu
Pěstounská péče na přechodnou dobu je poměrně nový institut, který byl v našem právním řádu zakotven jiţ od roku 2006, ale aţ teprve novela zákona o sociálně právní ochraně dětí z roku 2013 umoţnila jeho širší aplikaci do praxe (Pazlarová 2016, s. 16).
Pěstounskou péči na přechodnou dobu můţe vykonávat osoba, která je v evidenci osob vhodných k výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu. Doba přípravy je v rozsahu 72 hodin, a stejně jako u pěstounské péče je povinné 24 hodinové vzdělávání jednou za rok (Pazlarová 2016, s. 154).
Jak jiţ bylo uvedeno výše v kapitole Pěstounská péče, vhodnou osobou pro výkon pěstounské péče na přechodnou dobu se rozumí fyzická osoba nebo můţe být dítě svěřeno manţelskému páru. Dále by vhodná osoba pro výkon pěstounské péče a péče na přechodnou dobu měla mít silné rodičovské kompetence, které zahrnují nejen dovednosti rozpoznávání, ale i naplňování potřeb dítěte, a zároveň dovednost vytvářet vzájemný emočně vřelý vztah.
Důleţité je, aby byl pěstoun dostatečně integrován ve svém sociálním prostředí, a jak s tímto prostředím dokáţe spolupracovat. Mělo by se jednat o osobu stabilní a zralou (Pazlarová 2016, s. 61).
Dítě je do pěstounské péče na přechodnou dobu svěřováno pouze na základě rozhodnutí soudu. V této péči před umístěním dítěte neprobíhá proces zprostředkování náhradní rodinné péče. Pěstounská péče na přechodnou dobu je jinak odměňována neţ pěstounská péče (dlouhodobá). Pěstouni pobírají odměnu pěstouna i po dobu, kdy zrovna o ţádné dítě nepečují. Tato odměna je vyšší neţ odměna dlouhodobého pěstouna. Pěstoun na přechodnou dobu nemá nárok na příspěvek při převzetí dítěte ani na příspěvek při ukončení pěstounské péče. Osoba v evidenci musí být vţdy připravena okamţitě převzít dítě, po rozhodnutí soudu, do péče (Pazlarová 2016, s. 154).
Pěstounská péče na přechodnou dobu může trvat nejdéle 1 rok. To neplatí, pokud jsou do pěstounské péče téhož pěstouna svěřeni sourozenci dítěte, kteří byli do této péče svěřeni později, ne však na dobu delší, než po kterou má trvat pěstounská péče u sourozence (nejdéle 1 rok), který byl do pěstounské péče na přechodnou dobu témuž pěstounovi svěřen jako poslední (Integrovaný portál MPSV 2019).
25
Při ukončení cyklu přechodné pěstounské péče by si měl kaţdý pěstoun odpočinout a načerpat nové síly. Je třeba se vyrovnat s odchodem dítěte, jelikoţ se jedná jak o fyzické vypětí, tak i o vypětí psychické. Ukončenou péči můţe pěstoun probrat s psychologem. Pro pěstouna je důleţitý odpočinek předtím, neţ přijme další dítě. Odpočinek by měl trvat v délce minimálně 14 dnů (Pazlarová 2016, s. 166).
V případě potřeby dlouhodobějšího oddychu, je moţné přerušit zařazení této osoby v evidenci pěstounů na přechodnou dobu (Integrovaný portál MPSV 2019).
3.3 Legislativa
Pěstounská péče se řídí zákonem č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí, který byl novelizován v roce 2012 na zákon č. 401/2012 Sb. Dále se pěstounská péče řídí občanským zákoníkem zákonem č. 89/2012 Sb.
3.3.1 Zákon o sociálně právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb.
Tento zákon byl novelizován v roce 2012 a vešel v platnost 1. ledna 2013. Novela zvyšuje podporu pěstounské péče a přináší celkový rozvoj náhradní rodinné péče.
Nově jsou upraveny práva a povinnosti osob pečujících a osob v evidenci. Nově je také zaveden právní institut, který upravuje podrobnosti ohledně práv a povinností s výkonem pěstounské péče. Tím institutem je Dohoda o výkonu pěstounské péče. V novele je zařazena úprava nového státního příspěvku, který je určen na zajištění nákladů vyplývajících z dohod o výkonu pěstounské péče. Dále jsou také do zákona zařazeny pěstounské dávky, které byly převedeny ze zákona o státní sociální podpoře (Novotná, Burdová, Riedlová Jurková 2014, s. 329, 330).
3.3.2 Občanský zákoník
V občanském zákoníku jsou nově upraveny instituty předpěstounské péče i pěstounské péče na přechodnou dobu. Nový občanský zákoník uvádí, ţe pěstounská péče je institutem dočasným, má přednost před výchovou ústavní a pouţije se v případě, pokud o dítě nemohou
26
osobně pečovat rodiče, ani poručník. Dítě v pěstounské péči je umístěno na dobu trvání překáţky, která brání rodičům v osobní péči. Soud můţe stanovit pěstounskou péči na dobu neurčitou, ale dle občanského zákoníku mají rodiče právo poţadovat dítě zpět do své osobní péče. Zákon dále klade důraz na zachování stávajících vazeb mezi dítětem a jeho rodičem, přičemţ rodiče mají právo na osobní pravidelný styk s dítětem a právo na informace.
V případě, ţe styk dítěte s rodičem jakýmkoli způsobem ohroţuje dítě, soud má pravomoc rozhodnout, z důvodu hodných zvláštního zřetele, jinak. Dítě můţe být nově svěřeno do pěstounské péče jen jednoho z manţelů, v případě souhlasu druhého (Smolíková 2014, s. 59).
Dle zákona není moţné svěřit dítě do pěstounské péče společné registrovaným partnerům a nesezdanému páru. Nově je také upraven zánik pěstounské péče. Zákon výslovně zakotvuje zánik ve chvíli zletilosti dítěte či nabytí svéprávnosti dítěte. Pěstoun má povinnost udrţovat, rozvíjet a prohlubovat sounáleţitost dítěte s rodiči, osobami příbuznými a osobami blízkými dítěti, má povinnost umoţnit styk. Dále má povinnost informovat rodičem o podstatných záleţitostech dítěte (Smolíková 2014, s. 60).
Pěstoun uţ není jen pečovatelem, ale je také prostředníkem, který napomáhá k upevnění vztahů mezi rodiči a dítětem, aby v ideálním případě se dítě mohlo vrátit zpět k rodičům (Smolíková 2014, s. 60).
27
4 DÁVKY PĚSTOUNSKÉ PÉČE
Dle zákona č.359/1999 Sb. má pěstoun nárok na dávky pěstounské péče. Dávky pěstounské péče jsou příspěvek na úhradu potřeb dítěte, odměna pěstouna, příspěvek při převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla a příspěvek při ukončení pěstounské péče.
Nárok vzniká svěřením dítěte do péče osoby pečující či osoby v evidenci na základě rozhodnutí soudu a za splnění dalších podmínek, které jsou uvedeny v zákoně č. 359/1999 Sb.
pěstounské dávky si pěstoun vyřizuje na Úřadu práce ČR na krajských pobočkách, dle trvalého bydliště ţadatele. Pro vyřízení ţadatel musí doloţit k ţádosti dokumenty, a to dle ţádané dávky (Pazlarová 2016, s. 97).
4.1 Příspěvek na úhradu potřeb dítěte
Příspěvek slouţí k pokrytí nákladu potřeb dítěte. Tento příspěvek náleţí nezletilému nezaopatřenému dítěti, které je svěřeno do pěstounské péče, dítěti svěřenému do péče poručníka, nebo dítěti v předpěstounské péči a také dítěti, které je v péči fyzické osoby v době řízení o jmenování poručníkem a dále také dítěti svěřenému do pěstounské péče na přechodnou dobu. Příspěvek není vyplácen dítěti, ale pečující osobě či osobě v evidenci (Novotná, Burdová, Riedlová Jurková 2014, s. 347, 348). Na tuto dávku má nárok i dítě, které nabylo zletilosti, ale je nezaopatřené nejdéle však do 26. Roků věku. O příspěvek v tomto případě ţádá samo zletilé dítě a jemu je také vyplácen. Na příspěvek na úhradu potřeb dítěte nemá nárok dítě, které je příjemcem důchodu z důchodového pojištění coţ je například sirotčí důchod či invalidní důchod, pokud je však tento důchod niţší jak příspěvek na úhradu potřeb dítěte, náleţí dítěti příspěvek v takové výši, která přesahuje výši důchodu. Na příspěvek dále nemá nárok dítě po dobu, po kterou bylo soudním rozhodnutím umístěno do zařízení pro péči o děti či mládeţ nebo na základě soudního rozhodnutí či rozhodnutí příslušného orgánu je v péči jiné osoby (Pazlarová 2016, s. 99). Tento příspěvek je opakující se dávkou, která náleţí za kalendářní měsíc. Výše příspěvku je stanovena pevnou částkou v závislosti na věku dítěte a na stupni závislosti na pomoci jiné fyzické osoby (Novotná, Burdová, Riedlová Jurková 2014, s. 349). Aktuální pevné částky této dávky jsou uvedeny přehledně na Integrovaném portálu MPSV.
28
4.2 Odměna pěstouna
Další dávkou pěstounské péče je dávka odměna pěstouna. Dle zákona 359/1999 Sb.
Nárok na odměnu pěstouna má osoba pečující a osoba v evidenci. Nárok na odměnu pěstouna má i osoba pečující nebo osoba v evidenci, jestliže nezaopatřené dítě, které jí bylo svěřeno do péče, nemá po dosažení zletilosti nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte jen proto, že požívá důchod z důchodového pojištění, jehož výše je stejná nebo vyšší než uvedený příspěvek (Novotná, Burdová, Riedlová Jurková 2014, s. 351).
V případě ţe pečující osobou jsou nebo osobou v evidenci manţelé, odměna pěstouna náleţí pouze jednomu z nich. Nárok na dávku u osoby pečující, která je pěstounem, vzniká dnem nabytí právní moci rozsudku o svěření dítěte do pěstounské péče. Osoba v evidenci má nárok na dávku od chvíle kdy se stane osobou v evidenci (Novotná, Burdová, Riedlová Jurková 2014, s. 351).
Odměna pěstouna nenáleţí osobě v evidenci, pokud na vlastní ţádost nebo rozhodnutím krajského úřadu je přerušeno zprostředkování pěstounské péče na přechodnou dobu. Odměna také nenáleţí pěstounům, jeli dítě na základě rozhodnutí soudu v plném přímém zaopatření zařízení pro péči o děti a mládeţ či je dítě svěřeno do péče jiné osoby na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud je pečující osobou prarodič či praprarodič, má nárok na příspěvek pokud má v pěstounské péči svěřeno tři a více dětí, nebo alespoň je jedno dítě závislé na pomoci jiné osoby a to ve II, III, či IV stupni. Pokud má prarodič či praprarodič jedno nebo dvě děti, které nejsou závislé na pomoci jiné fyzické osoby, náleţí jim odměna pěstouna jen v případech zvláštního zřetele. Zde se přihlíţí na majetkové a sociální poměry osoby pečující a osoby v evidenci a jejich rodinu a také ke zdravotnímu stavu dítěte. V tomto případě o nároku rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce ČR. Tato dávka se povaţuje za příjem ze závislé činnosti a zákon dávku uvádí v hrubém, pěstoun tedy obdrţí odměnu po provedení sráţek. Pokud je pěstoun v pracovní neschopnosti, je mu poskytována odměna pěstouna v případě, ţe jde o dočasnou pracovní neschopnost nebo nařízenou karanténu pěstouna, která trvá nejdéle do konce kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němţ vznikla pracovní neschopnost, po tuto dobu nemá, ale nárok na dávky nemocenského pojištění (Pazlarová 2016, s. 101 - 103).
29
4.3 Příspěvek při převzetí dítěte
Příspěvek se vyplácí osobě pečující, která převzala dítě do pěstounské péče, a to jen jednou stejné pečující osobě. V případě, ţe pečující osoba měla dítě nejprve v předpěstounské péči a tento příspěvek jí byl vyplacen, a poté té samé pečující osobě bylo dítě svěřeno do pěstounské péče, nemůţe jí být příspěvek vyplacen podruhé. Tento příspěvek není určen pro osoby v evidenci, kterým je dítě svěřeno do pěstounské péče na přechodnou dobu (Pazlarová 2016, s. 10, 104). Výše příspěvku je závislá na věku dítěte a vyplácí se jednorázově. Tato dávka se vyplácí za účelem zajistit konkrétnímu dítěti ošacení, studijní potřeby a další předměty osobní potřeby (Novotná, Burdová, Riedlová Jurková 2014, s. 360).
4.4 Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla
Nárok na příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla má osoba pečující za předpokladu, že má v pěstounské péči nejméně 3 děti nebo má nárok na odměnu pěstouna z důvodu péče o 3 děti, a to včetně zletilých nezaopatřených dětí, jež zakládají osobě pečující nárok na odměnu pěstouna (Novotná, Burdová, Riedlová Jurková 2014, s. 361). Zákon také připouští vznik nároku na dávku pěstounům na přechodnou dobu, a to v případě, ţe 2 děti má pěstoun v péči v pěstounské péči na přechodnou dobu a jedno dítě má v pěstounské péči
„dlouhodobé“. Příspěvek se vyplácí ve výši 70 procent pořizovací ceny vozidla nebo prokázaných výdajů za opravu vozidla, ale čápata nesmí přesáhnout100 000kč. Ţádost se můţe podat opakovaně, ale částka za 10 kalendářních let nesmí přesáhnout 200 000kč.
V případě, ţe pečující osoba osobní motorové vozidlo prodá, daruje nebo je pouţíváno pro výdělečnou činnost, nebo pokud by osoba pečující přestala vykonávat pěstounskou péči z jiných neţ váţných zdravotních důvodů, a to před uplynutím doby 5 let od doby, kdy byl příspěvek poskytnut je tato osoba povinna vrátit poměrnou část příspěvku (Novotná, Burdová, Riedlová Jurková 2014, s. 361, 362).
30
4.5 Příspěvek při ukončení pěstounské péče
Nárok na příspěvek při ukončení pěstounské péče má fyzická osoba, která dovršila zletilosti a byla zároveň v pěstounské péči, nárok vzniká, aţ ve chvíli, kdy dojde k zániku příspěvku na úhradu potřeb dítěte. Tento příspěvek je určen dětem, které opouštějí pěstounskou rodinu a tím dochází k osamostatnění. Příspěvek se vyplácí pouze jednou, a to ve výši 25 000kč (Novotná, Burdová, Riedlová Jurková 2014, s. 350, 351).
4.6 Související dávky státní sociální podpory
Dle zákona o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, má pojištěnec nárok na peněţitou pomoc v mateřství (dále jen PPM), převzal-li dítě do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, za splnění zákonem daných podmínek.
Pojištěnec musí před nástupem na PPM být účasten na nemocenském pojištění alespoň 270 kalendářních dnů v posledních dvou letech. V případě, ţe jde o osobu samostatně výdělečně činnou, pak účast na nemocenském pojištění musí být alespoň 180 kalendářních dnů před nástupem na PPM. Potom náleţí pojištěnci PPM po dobu 22 týdnů. Při převzetí dvou a více dětí do pěstounské péče, náleţí tato pomoc pěstounovi po dobu 31 týdnů, pokud po uplynutí 22 týdnů pečuje alespoň o dvě svěřené děti. Další podmínkou pro získání PPM je věk dítěte, dítě musí být mladší 7 let (Pazlarová 2016, s. 105).
Další moţnou dávkou, kterou pěstouni mohou čerpat, je dávka SSP rodičovský příspěvek. Na tuto dávku má nárok rodič (pěstoun), který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, má nárok na rodičovský příspěvek nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte (Integrovaný portál MPSV 2019).
31
5 DOPROVODNÉ ORGANIZACE
Doprovodné organizace jsou buď nestátní neziskové organizace, nebo obecní úřady obce s rozšířenou působností, oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Tyto organizace poskytují sluţby pěstounům na základě uzavření dohody. Tím má pěstoun právo na doprovázení rodiny.
Organizace nejen ţe podporují pěstounské rodiny, ale také sledují výkon pěstounské péče (Macela 2018, s. 139). Doprovodné organizace se řídí standardy kvality sluţeb sociálně- právní ochrany.
Doprovázet pěstounské rodiny můţou pouze pověřené osoby. Pověřené osoby poskytují sociálně-právní ochranu na základě rozhodnutí o pověření k výkonu takové činnosti (Novotná, Burdová, Riedlová Jurková 2014, s. 385).
Pěstouni mají právo na doprovázení rodiny, a to na základě uzavření dohody o výkonu pěstounské péče, kterou jsou povinni uzavřít nejdéle do třiceti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí příslušného orgánu o svěření dítěte do pěstounské péče. Doprovázení poskytují buď nestátní organizace nebo OSPOD (Macela 2018, s. 139 -141).
Doprovodné organizace a OSPOD uzavírající dohody o výkonu pěstounské péče mají nárok na státní příspěvek na výkon pěstounské péče. Tento příspěvek je určen k pokrytí nákladů na zajišťování pomoci osobám pečujícím, osobám v evidenci, svěřeným dětem a také na provádění dohledu nad pěstounskou péčí. Příspěvek není určen do rukou osobám pečujícím či v evidenci, ale příslušnému orgánu (Novotná, Burdová, Riedlová Jurková 2014, s. 342).
Sluţby jsou definovány v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí. Organizace musí poskytnout tyto základní sluţby:
pomoc při zajištění krátkodobé pomoci při péči o svěřené dítě,
poskytnutí pomoci se zajištěním celodenní péče o dítě starší dvou let, v rozsahu alespoň 14 dnů v kalendářním roce,
zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci (alespoň jednou za šest měsíců),
pomoc při naplňování povinnosti pěstounů zvyšovat si znalosti a dovednosti v oblasti výchovy a péče o dítě a současně právo pěstounů na zprostředkování nebo zajištění bezplatné možnosti takového vzdělávání,
32
pomoc při povinnosti pěstounů udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s osobami dítěti blízkými, zejména s rodiči, a současně právo pěstounů na pomoc při zajišťování kontaktu dítěte s jeho vlastní rodinou,
sledování naplňování dohody o výkonu pěstounské péče (Pazlarová 2016, s. 87).
Doprovodné organizace také mohou nabízet i doplňkové sluţby a činnosti. Cílem doprovázející organizace je podpořit pěstounské rodiny nikoli je kontrolovat, tuto činnost má v kompetenci OSPOD. Klíčový pracovník organizace by měl být pro rodinu spíše přítelem, měl by být na blízku, měl by navázat vztah zaloţený na důvěře a respektu, pomáhat s kaţdodenními starostmi a radostmi s dětmi, které mají pěstouni ve své péči. Klíčový pracovník také úzce spolupracuje s pracovníkem OSPOD, nemělo by se ovšem jednat o jednu a tutéţ osobu (Pazlarová 2016, s. 83, 84).
Klíčový pracovník je v kontaktu s pěstounskou rodinou minimálně jednou krát za dva měsíce, nejdříve však po dvou týdnech od poslední návštěvy. V případě krizových a neobvyklých situací můţou být kontakty intenzivnější, ale pokud pominuli okolnosti, pro které byl kontakt s rodinou častější, vrací se původní frekvence návštěv. Kontakty s rodinou můţou probíhat přímo návštěvou v domácnosti v pěstounské rodině, při vzdělávacích akcích, při akcích pořádaných pro děti svěřené v pěstounské péči, v kanceláři doprovázející organizace, telefonicky či e-mailem. Primárně však v domácnosti pěstounské rodiny, a to zpravidla nepřesahující dvě hodiny. Při konzultaci vede klíčový pracovník rozhovor s celou rodinou, poté vede rozhovory o samotě s pěstounem, s dítětem svěřeným do péče a také s vlastním dítětem pěstouna. Z kaţdé konzultace pracovník provede zápis, ve kterém jsou uvedená probíraná témata, termíny, cíle a osoby, které odpovídají za jejich plnění. Klíčový pracovník pak jednou krát za šest měsíců vypracovává zprávu o průběhu výkonu pěstounské péče pro OSPOD (Macela 2018, s. 142).
V Libereckém kraji je devět osob pověřených k výkonu sociálně-právní ochrany Krajského úřadu Libereckého kraje k uzavírání dohod o výkonu pěstounské péče.
