Pohádkový námět ve výtvarné výchově na I. stupni ZŠ
Diplomová práce
Studijní program: M7503 – Učitelství pro základní školy
Studijní obor: 7503T047 – Učitelství pro 1. stupeň základní školy Autor práce: Jana Haltufová
Vedoucí práce: ak. mal. Markéta Pošarová
Liberec 2018
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom-to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Děkuji vedoucí diplomové práce akademické malířce Markétě Pošarové za odborné a metodické vedení práce, za cenné rady a za to, že mi umožnila práci na toto téma psát.
Zároveň děkuji vedení ZŠ Prasek a kolegyním za pomoc a toleranci.
V neposlední řadě patří poděkování rodině a přátelům za pochopení, pomoc, podporu a trpělivost.
Anotace
Diplomová práce se zabývá možností využití keramické tvorby v hodinách výtvarné výchovy na 1. stupni ZŠ.
V teoretické části jsou uvedeny informace vztahující se k postavení výtvarné výchovy v současnosti a k významu prostorové tvorby. Dále je práce zaměřena na keramickou tvorbu, na její historii, zásady a postupy při tvoření. V práci jsou zároveň uvedeny techniky potřebné ke tvoření, k dekorování a ke glazování. V této části je zmíněn i význam pohádky v životě dítěte.
Praktická část obsahuje jedenáct metodických listů s pohádkovými motivačními příběhy, které byly inspirací pro samotnou keramickou tvorbu žáků. Výstupem je tvorba žáků, výstava v prostorách školy a na zámku Sloupno.
Součástí práce je i vyhodnocení a fotodokumentace žákovských prací.
Klíčová slova
výtvarná výchova, prostorová tvorba, keramická tvorba, keramická hmota, glazura, dekorování, pohádka
Anotation
The diploma thesis deals with the possibility of using ceramic art in art education at the elementary school.
In the theoretical part there are presented information related to the position of art education at present time and the importance of spatial creation. The diploma thesis is focused on ceramics, its history, principles and the creation procedures too. The thesis includes the techniques needed for creation, decorating and glazing. In this part there is also mentioned the meaning of the fairytale in a child's life.
The practical part of diploma thesis contains eleven methodological sheets with fairy- tale motivational stories that inspired the pupils to ceramics creation. The outputs are the creations of the pupils, the exhibition at the school building and the exhibition at the castle Sloupno.
Part of the work is evaluation and photographic documentation of this work.
Key Words
art education, spatial creation, ceramic art, ceramic argil, glaze, decorating, fairytale
9
Obsah
ÚVOD ... 13
TEORETICKÁ ČÁST ... 14
1 Výtvarná výchova v současnosti ... 14
1.1 Vzdělávací složka výtvarné výchovy ... 14
1.2 Výchovná role výtvarné výchovy ... 15
1.3 Osobnost učitele ve výtvarné výchově ... 15
2 Výtvarný námět ... 17
2.1 Námět a jeho motivace ... 17
2.2 Pohádka jako námět v motivačním příběhu ... 17
2.3 Vztah námětu a techniky ... 18
3 Výtvarné techniky ... 19
4 Prostorová tvorba ... 21
5 Keramická tvorba ... 22
5.1 Keramika – pojem ... 22
5.2 Cíle keramické tvorby ... 23
5.3 Historie keramiky ... 23
6 Základní znalosti o hlíně ... 25
6.1 Dělení keramiky ... 25
6.2 Stádia suchosti hlíny ... 25
6.3 Práce s keramickou hmotou ... 26
6.4 Sušení keramických prací ... 26
6.5 Skladování hlíny a její recyklace ... 27
6.6 Šlikr ... 27
7 Pomůcky ... 29
7.1 Pomůcky vhodné pro modelování ... 29
7.2 Pomůcky vhodné pro zdobení ... 29
7.3 Pomůcky vhodné pro glazování ... 30
8 Rozcvičení – seznámení s keramickou hmotou ... 31
9 Jak vytvořit dutý tvar – zásady ... 32
9.1 Techniky pro výstavbu dutého keramického tvaru ... 32
9.1.1 Technika vymačkávání ... 32
9.1.2 Válečková (šňůrková) technika ... 33
10
9.1.3 Technika vlaštovčího hnízda ... 34
9.1.4 Technika výstavby z plátu ... 34
9.1.5 Modelování ... 35
9.1.6 Skulptivní způsob v keramice ... 36
9.1.7 Další postupy při tvoření keramiky ... 36
9.2 Dočišťování keramiky ... 37
10 Povrchová úprava keramiky ... 38
10.1 Techniky plastického dekorování ... 38
10.2 Malířské techniky ... 39
10.3 Jak vyrobit jednoduché keramické razítko ... 40
10.4 Glazury ... 40
10.4.1 Druhy glazur ... 41
10.4.2 Jak připravit glazuru ... 41
10.4.3 Postupy při glazování ... 42
10.4.4 Další postupy dekorování ... 43
11 Zakládání pece a pálení keramiky ... 45
11.1 Zakládání pece ... 45
11.2 Pálení keramiky ... 45
12 Důležité rady a pravidla pro zdárné tvoření ... 47
13 Zdraví a bezpečnost ... 48
PRAKTICKÁ ČÁST ... 49
14 Výukový program ... 49
14.1 Metodický list č. 1 - Panáček ... 52
14.2 Metodický list č. 2 – Drak ve dračím vejci ... 55
14.3 Metodický list č. 3 - Trpaslík ... 58
14.4 Metodický list č. 4 – Jezírko se zlatou rybkou ... 61
14.5 Metodický list č. 5 – Hlava obra ... 64
14.6 Metodický list č. 6 - Princezna ... 66
14.7 Metodický list č. 7 – Hrnec s pokladem ... 69
14.8 Metodický list č. 8 - Perník ... 72
14.9 Metodický list č. 9 - Hrad ... 74
14.10 Metodický list č. 10 - Čert ... 77
14.11 Metodický list č. 11 – Kouzelný strom ... 79
Vyhodnocení ... 81
Závěr ... 82
Seznam literatury ... 83
Internetové zdroje: ... 85
11
15 Přílohy ... 86 15.1 Práce žáků ... 86 15.2 Výstava v prostorách školy ... 97
12
Seznam použitých zkratek
RVP – Rámcový vzdělávací program s. - strana
ZŠ – základní škola např. - například
Seznam tabulek
Tabulka 1: Časové rozvržení celé tvorby (s. 50)
13
ÚVOD
Téma diplomové práce je zaměřené na keramickou tvorbu ve výtvarné výchově na základní škole. Tato tvorba sice patří u žáků mezi velice oblíbenou, ale nepatří mezi typickou náplň v hodinách výtvarné výchovy. Mnoho učitelů se jí pro její fyzickou, organizační a časovou náročnost vyhne nebo ji zařadí pouze ojediněle. Toto téma jsem si vybrala z mnoha důvodů. Mimo jiné i proto, abych tuto činnost přiblížila a napomohla tak těm, kteří váhají a kteří mají z její realizace obavy.
Diplomová práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. V teoretické části je zmíněno současné pojetí výtvarné výchovy na základní škole a význam pohádky v životě dítěte. Dále je práce zaměřena na prostorovou tvorbu, obzvlášť na její součást – keramickou tvorbu. Pozornost je věnována historii keramiky, složitému procesu při její výrobě, ale i úskalím, se kterými se mohou tvůrci setkat, a která je mohou zaskočit.
Cílem praktické části je nejen seznámit žáky s procesem výroby keramiky, s její historií a se zásadami a s technikami potřebnými k tvorbě, ale prvořadě jim umožnit prakticky si vyzkoušet keramickou tvorbu motivovanou pohádkovými příběhy. S tím souvisí i zprostředkování zážitku, kterým je otevírání vypálené pece s jejich výtvory. Při jiné výtvarné činnosti většinou žák okamžitě výsledek svého snažení vidí, ale výroba keramiky je dlouhodobý proces, který v každé své fázi dokáže překvapit, neboť výtvor několikrát změní vzhled. Celé tvoření vyústí v prezentaci děl v prostorách základní školy a na zámku Sloupno. Při samotném tvoření půjde i o navození pohodového prostředí a o vyvolání pozitivních emocí u tvořících žáků.
Cílem diplomové práce je zároveň u žáků rozvíjet umění být tolerantní k ostatním, podporovat touto činností jejich kladný vztah k umění a vést je k vzájemné pomoci a spolupráci.
14
TEORETICKÁ ČÁST
1 Výtvarná výchova v současnosti
Současná výtvarná výchova učí žáky hledat, co by mohli říci o světě, ve kterém žijí, a zároveň jim k tomu nabízí možnosti, jak to mohou vyjádřit. Přivádí je k aktivizaci smyslového vnímání, estetického cítění, ale i rozumového a citového hodnocení skutečností. Jejím cílem je výchova vzdělaného, citlivého a tvořivého člověka.
(Roeselová 1995, s. 11)
Podle Roeselové (2003, s. 3) je výtvarná výchova „obor s dynamicky se rozvíjející teorií, s různými výtvarně výchovnými koncepcemi, s úzkou vazbou na výtvarné umění, s rozsáhlou tematickou sférou, s odlišnými aktivitami a vyjadřovacími prostředky.“
Výtvarnou výchovu autorka dělí na dvě složky - výtvarné vzdělávání a výchovné působení. Tyto složky jsou neustále obohacovány životními zkušenostmi a podněty, které pedagog získává praxí nebo pedagogickými experimenty. Výtvarné umění se mění také díky novým technologiím a metodám a filozofickému přístupu ke světu a vzdělávání.
1.1 Vzdělávací složka výtvarné výchovy
První složkou výtvarné výchovy je složka vzdělávací. Ta obsahuje „odborné znalosti a dovednosti, potřebné pro vlastní výtvarnou tvorbu a pro porozumění výtvarnému vyjadřování druhých. Žák si osvojuje výtvarné znalosti, zkušenosti a dovednosti nikoli jako soubor pravidel, ale jako nutnou zkušenost usnadňující volbu prostředků pro nejcennější co máme – výtvarné sdělení.“(Roeselová 2003, s. 3)
S výtvarnou kulturou se žák seznamuje nejen prostřednictvím umění a jeho estetických účinků, ale i z historie lidského rodu, a ze vztahu obsahu a formy, které ovlivňují výraz díla. Žák se zároveň seznamuje s vyjadřovacími a výrazovými prostředky umění – s výtvarným jazykem (s řečí linií, barev a tvarů v ploše i v prostoru a se vztahy mezi nimi), s vlastnostmi materiálů a s různými způsoby výtvarného myšlení a cítění.
Jak uvádí Roeselová 2003, toto výtvarné myšlení se pak projevuje schopností využít fantazii při výtvarných činnostech, nacházet nové způsoby při řešení nebo přemýšlet
15
nad vhodným výtvarným prostředkem pro potřebný výraz. Důležité je také intuitivní vcítění, které napomáhá porozumět dílu někoho jiného.
1.2 Výchovná role výtvarné výchovy
Druhou složku výtvarné výchovy tvoří výchovná role. Ta spočívá v „sebeuvědomování, v reflexi a sebevyjádření, které přispívá k hlubšímu prožívání světa skrze vcítění se.“(Roeselová 2003, s. 4)
Sebeuvědomění má souvislost se vztahem k námětu a k jeho obsahu. Při vnímání různých podnětů si žák uvědomuje vlastní reakce na ně. Při soustředění na vlastní výtvarnou tvorbu nebo zážitek vyvolává sebeuvědomování emotivní vazby. Emoce a asociační představy probouzejí tvořivost, fantazii a představivost, díky níž je možno se výtvarně vyjádřit.
V průběhu výtvarného projevu se utváří výtvarný prožitek. Jeho kvalitu ovlivňuje schopnost zaměřit se na podstatné otázky. Čím je soustředění a přemýšlení silnější, tím snáze žák dospívá k výtvarnému prožitku. Pokud je ale zájem malý, povrchní a pasivní, je síla prožitku nízká. (Roeselová 2003 s. 3 - 5)
1.3 Osobnost učitele ve výtvarné výchově
Osobnost učitele je velice důležitá, neboť on je tím, kdo se podílí na oživování koncepce výtvarné výchovy. Učitel promýšlí, připravuje a motivuje výtvarnou činnost.
Učitelem ve výtvarné výchově je „tvůrčí osobnost s vyhraněným vztahem k životu a k umění, vzdělaný a etický člověk s aktivním přístupem k dítěti, plný citu, humoru, rozvahy a fantazie, a výtvarník s tvůrčím přístupem k umělecké tvorbě i k výtvarné výchově“. (Roeselová 2003, s. 6)
Podle Pošarové (2012, s. 5) „Tolerantní, ohleduplný a nápaditý přístup učitele, který rozvoj výtvarného cítění a tvořivost dítěte považuje za smysluplný a respektuje osobnost dítěte, tak nabízí žákům prostor pro svobodné hledání v oblasti sebevyjádření skrze výtvarnou tvorbu.“
Pozice učitele však není vůbec jednoduchá neboť díky změnám ve společnosti nebo změnám úrovně vědy a techniky může dojít ke generačním rozdílům mezi učitelem
16
a žáky. Rozdíly lze potlačit tehdy, pokud učitel přijímá současné představy žáků o světě, jejich vyjadřování a uvažování, když sleduje proměny zájmu mladé generace a rozumně se jim přizpůsobuje. Pokud tomu tak ale není, stává se učitel tím, kdo brzdí poznání a rozvoj citového a morálního vývoje žáka.
Velmi důležitý je také tolerantní přístup učitele k žákovi. Díky němu může učitel dovést každého žáka podle jeho zaměření a schopností co nejdál, neboť žák sám v sobě objevuje vlastní vyjadřovací prostředky. V opačném případě, pokud učitel přistupuje direktivně, žák se sice naučí hodně, ale je potlačeno jeho osobní zaujetí. Žák v tomto případě pouze přijímá nápady učitele a napodobuje předložené příklady.
Důležitá je také na profesní vybavenost učitele výtvarné výchovy. Učitel by měl mít jasnou představu o výtvarné práci a měl by být zároveň schopen vystavět výuku různým způsobem. (Roeselová 2003, s. 4, 17, 40)
17
2 Výtvarný námět
„Námět rozvíjí podstatu nosného tématu různými úhly pohledu, je tedy vymezenější, užší. Obsahuje vějíř z motivů, které si dítě hledá na základě svých prožitků, zkušeností a představ.“ (Roeselová 2003, s. 18)
2.1 Námět a jeho motivace
„Námět a jeho motivace vyvolávají u žáků představu výtvarného řešení a současně nabízejí i podobu jeho ztvárnění. Ta je dále ovlivněna postoji a individuálními zkušenostmi každého jednotlivého dítěte, jeho výtvarným cítěním i dosavadními zkušenostmi. Čím je myšlenka přitažlivější a závažnější, tím snáze vyvolá v očích žáka zřetelnou představu o vlastním výtvarném pojetí úkolu.“ (Roeselová 1995, s. 15)
Motivace je tedy velmi důležitá a na učiteli je, aby co nejdůsledněji zvažoval, jakým způsobem zájem u žáků vyvolá. I když technika odráží postoj a záměr učitele, je v počátcích toto učitelovo přispění velmi důležité a potřebné. Později je naopak vhodnější ponechat žákovi možnost samostatné volby. (Roeselová 1995, s. 15)
2.2 Pohádka jako námět v motivačním příběhu
Pohádka provází dětský duševní život během celé lidské historie. Pohádka podněcovala představivost dítěte a sytila jeho obrazotvornost. I v dnešní době je pohádka pro dětskou duši neobyčejně důležitá a má velký psychologický význam. Mezi typické znaky patří zázračný obsah, děj odehrávající se mimo náš čas a také nadpřirozený prostor.
Nepostradatelnou vlastností jsou fantazie, vysvobození, únik a útěcha. Důležitý je prvek ohrožení a pro všechny pohádky dobrý konec, který nabízí dětem jistotu.
Symbolem pohádek jsou postavy, které představují dobro a zlo. Hlavním představitelem mravní tendence je hrdina, který musí projít řadou zkoušek, řešit obtížné úkoly a svou vytrvalostí porazit zlo. Dítě se s hrdinou ztotožňuje a to přispívá k formování jeho dobrých vlastností.
Pohádka zobrazuje archetypy v jejich nejjednodušší a nejpřesnější podobě. Pojednává o lidských problémech a tím odpovídá na otázky, které zaměstnávají dětskou mysl.
Pohádka vede zároveň dítě k poznání vlastní identity a má na něj terapeutický vliv. Dítě
18
díky poslechu pohádky vnáší řád do svého chaotického duševního života a pomáhá přetvářet nesrozumitelný svět ve srozumitelný obraz.
Pohádkové postavy fungují jako vzory, které nabízejí dětem ideály. Jelikož děti chápou svět v jiných dimenzích, pohádky jsou mostem mezi jejich světem a světem dospělých.
Pohádka symbolickým znázorněním představuje realitu tohoto světa a promítá se do celoživotního řešení problémů. Pohádky zároveň zabraňují tomu, aby se fantazie dětí uzavřela do těsných hranic, a napomáhají k jistotě jejich bohatého a pestrého fantazijního světa. (Staňková 2011, s. 3 – 23)
2.3 Vztah námětu a techniky
O tom, jakou učitel zvolí techniku, rozhoduje podle Roeselové (1995, s. 14) jeho metodický záměr. Pokud je záměrem osvojení nové techniky, námět je v té chvíli méně podstatný a do popředí vystupuje samotné zacházení s nástrojem nebo materiálem.
Výraz nebo myšlenka jsou tedy až druhořadé.
Další z možností je vyrovnaný vztah mezi technikou a námětem, kdy učitel zpočátku techniku zvolí, ale později ji již nechá na svobodné volbě žáka.
19
3 Výtvarné techniky
Pomocí výtvarné techniky se žáci pokoušejí vyjádřit to, co sami prožívají i jak vidí svět okolo sebe. Výtvarná technika je nástrojem pro toto vyjádření, a proto musí být její výběr předem dobře zvážen. Její zvolení musí nejvhodněji korespondovat s danou tématikou a je důležité, aby tato volba podporovala rozvoj dětské fantazie. (Pošarová 2012, s. 5)
Mezi výtvarné techniky patří kresba, malba, grafika, modelování nebo nové vyjadřovací prostředky. V rámci těchto technik se objevují různé postupy a ty navozují specifické způsoby výtvarného myšlení. Každá z technik má ve výtvarné výchově své místo a podílí se na rozvoji osobnosti dítěte. Výtvarné techniky můžeme žákům přiblížit i pomocí různých her, zkoumání a pozorování. (Roeselová 2003, s. 43, 44)
Postavení výtvarných technik není stabilní a odpovídá kontextu představ o vzdělání.
V dřívějších dobách se kladl důraz na klasické výtvarné techniky, na přesné a zručné zvládání výtvarných postupů, v současné době se techniky vzájemně kombinují a volí se podle toho, co chceme dílem vyjádřit. „Vyjadřovací prostředky výtvarné výchovy navazují na postupy výtvarného umění. Pro postup dětského výtvarného vyjadřování se tyto postupy transformují – nedostatek zručnosti a síly vede k jinému užívání nástrojů a materiálů, vyvíjející se poznání, empatie a emotivita nedovoluje tvořit v takovém rozsahu a hloubce, jako tvoří umělec, svou roli hraje i čas, během kterého dílo vzniká.“(Roeselová 2003, s. 40)
Aby si žák mohl zvolit vhodný výtvarný postup, musí si ho nejprve osvojit. Osvojování je dlouhodobý proces a žák při něm musí nashromáždit mnoho poznatků. Roeselová (2003, s. 41) zmiňuje tyto kroky, pomocí kterých k němu lze dospět:
děti se výtvarnou hrou seznamují s různými materiály a nástroji,
využívají stejných pracovních postupů k vyjádření daného námětu a záleží na nich, jakou výtvarnou techniku zvolí – získávají a rozšiřují své zkušenosti,
učí se zvolit si postup podle daného námětu – doplňují společnou základní techniku svojí vlastní,
svobodně si volí prostředky v rámci malířských a kresebných technik,
pro námět, který lze vyjádřit každým výtvarným prostředkem, ponechává možnost volby,20
zcela svobodně se rozhoduje o volbě výtvarné techniky k jakémukoliv námětu a tím dává najevo svoji individualitu.V současné době se ve výtvarné výchově setkáváme s postupným přechodem k tomu, že se žák dokáže samostatně rozhodnout, jaký vyjadřovací prostředek si zvolí. Tento způsob může volit, až když tyto vyjadřovací prostředky zná. (Roeselová 2003, s. 41)
21
4 Prostorová tvorba
Prostorové vyjádření nelze nahradit pomocí jiné techniky. Žák při něm nepracuje pouze technikami práce v ploše, ale uplatňuje kromě zraku také hmat, který prostorové cítění znásobuje. Díky hmatu je žák schopný určit co nejpřesnější tvar, plastickou podobu různých materiálů nebo jejich tvrdost, měkkost a hebkost. (Uždil 1962, s. 281)
Žák u prostorového vyjádření rozvíjí nejen svou fantazii a výtvarné cítění, ale i technické myšlení. Velikost práce a jeho tvar je v prostorové tvorbě nadřazen dekoru.
(Pošarová 2012, s. 5)
„Prostorovosti dosahujeme tradičním modelováním a výtvarným konstruováním z různého, lehce zpracovatelného materiálu.“(Macko – Nevřelová 1987, s. 79)
Ochrymčuk (1971) ve své knize, zabývající se nápady pro prostorové tvoření, uvádí využití různých předmětů denní potřeby nebo předmětů, které jsou již dávno nepotřebné. Ke tvoření využívá i předmětů, které jsou rozbité, a které by už neměly žádné další využití. Autor v knize uvádí, že „tvorba dětí má být nejen esteticky působivá a technicky zajímavá, ale také svěží, radostná. Každá činnost, která se daří a zároveň těší. Tím více veselá hra, která osvěží toho, kdo ji hraje, stejně jako toho, kdo se na ni jen dívá.“(Ochrymčuk 1971, s. 9)
Prostorová tvorba rozšiřuje oblasti výtvarného projevu u žáka, a snižuje tak riziko vytváření stereotypů nebo ustrnutí. To je obzvláště důležité v období krize dětského výtvarného projevu. (Pošarová 2012, s. 5)
22
5 Keramická tvorba
Součástí prostorové tvorby je keramická tvorba. Při keramické tvorbě, jak uvádí Pošarová (2013, s. 6), „žák rozvíjí své prostorové, barevné, a kompoziční cítění, smysl pro barvu, kontrast, strukturu povrchu, ale musí počítat i se statikou, nosností materiálu a konstrukčními prvky. Nenásilnou formou tak rozvíjí nejen svou fantazii a výtvarné cítění, ale i technické myšlení.“
Keramická tvorba umožňuje žákům seznámit se s dalším vyjadřovacím prostředkem, a tím je keramická hmota.
Počátek práce s touto hmotou Uždil (1962, s. 281) popisuje takto: "První pokusy v modelování přinášejí mnoho nových pocitů ... začíná se v nás probouzet zvědavost, co asi z ní dokážeme udělat."
Uždil (1962, s. 281) dále zmiňuje, že díky modelování žáci získávají cit pro lepší vyjádření daného tvaru a dokáží také lépe odhadnout proporce předmětu. Autor dále poukazuje na důležitost hmatové zkušenosti. Na tom, jak se žáci svého díla dotýkají, na silnějším nebo slabším přitlačení, závisí konečná podoba vytvořené práce. Stopy, které na práci zanechávají prsty, dlaně nebo různé modelovací nástroje, jsou zajímavým obohacením děl a svědčí o úsilí, které stálo za jejich vytvořením.
5.1 Keramika – pojem
Pojem „keramika“ vznikl z řeckého výrazu kéramos, což byl původně výraz pro hrnčířskou hlínu. V dnešní době má tento pojem již širší význam. Kromě hrnčířského zboží pod ním rozumíme i další předměty ze zeminy, které byly zpevněny vypálením.
(Rada 2007, s. 7)
Pošarová (2013, s. 11) charakterizuje keramiku takto: „je to estetické dílo (umělecké nebo řemeslné, kromě estetické může mít i užitnou hodnotu) vytvořené z keramických hlín, jehož pevnost a odolnost je znásobena vypálením. Jeho další kvality jsou doplněny dalšími postupy úpravy povrchu či vnitřních částí dutého tvaru.“
23
5.2 Cíle keramické tvorby
Keramická tvorba naplňuje cíle výtvarné výchovy podle RVP ZV :
rozvoj osobnosti dítěte,
formování výtvarného myšlení,
rozvoj přirozené potřeby vlastního výtvarného vyjádření,
rozvoj fantazie a prostorové představivosti,
smysl pro originalitu a vlastní výraz,
praktické i teoretické poznatky o modelování a prostorovém vyjádření,
získání představy o historickém vývoji výtvarného umění, včetně umění užitého,
schopnost využití získaných poznatků a dovedností ve svém životě.
(Metodický portál RVP 2017)
5.3 Historie keramiky
Hlínu lidé tvarovali určitým způsobem již od dávných dob. V jeskyních ve Francii a na dalších místech ve východní Evropě mohou vypodobněná zvířata do vrstev hlíny pocházet až z doby ledové od 38 000 do 12 000 let před naším letopočtem.
(Warshawová 2001, s. 8)
Samotný počátek rozvoje řemesel je datován do doby po roce 10 000 před naším letopočtem. Je však možné doložit, že už i v době okolo 28 000 před naším letopočtem existoval způsob, jak vytvrdit hlínu teplem. Toho je důkazem Věstonická venuše nalezená na území jižní Moravy. Mezi nejstarší nálezy nepatří - jak by se mohlo zdát - nádoby, ale přenosné kultické sošky. Nejstarší umělci pak používaly při svém tvoření techniku odřezáváním z bloku – skulptivní postup.
K velkému posunu v oblasti rozvoje keramiky došlo v období, kdy byla vynalezena keramická pec a v pozdější době rotující hrnčířský kruh. Nálezy první užité keramiky a skutečných keramických pecí datujeme do 8 000 před naším letopočtem.
(Pošarová 2013, s. 5)
Zajímavostí je, že již nádoby pocházející z období před vynalezením hrnčířského kruhu měly kruhový tvar. Platilo to pro tvary modelované z jednoho kusu, ale i pro nádoby vytvořené z hliněných válečků. (Weiß 2007, s. 28)
24
Zpočátku se keramika vypalovala při nízkých teplotách. Teprve později, ve staré Číně a Japonsku, při teplotách vyšších. Díky tomu se stala pevnější a odolnější. Ve druhém tisíciletí před naším letopočtem se začaly objevovat první glazury. I nadále však byl prvořadý tvar a teprve druhořadé zdobení. (Pošarová 2013, s. 5)
V 18. století došlo k vybudování hrnčířského průmyslu v Evropě a později i v celém světě. Jako reakcí na to se okolo roku 1 900 vyvinulo ruční umělecké hrnčířství.
(Warshawová 2001, s. 9)
V historii keramické tvorby nacházíme mnoho děl, která v současnosti nemají obdoby, a která jsou a budou inspirací mnoha umělcům. (Pošarová 2013, s. 5)
25
6 Základní znalosti o hlíně
Hlína se vyskytuje téměř všude na zemi. Pokud z ní chceme vytvořit keramiku, musíme jí vystavit vysokému žáru. Ten spojí částice dohromady a zpevní ji. Tato vzniklá hmota je velice odolná. Nevypálená hlína je oproti tomu velmi plastická a tvárná. (Bláhová 2017, s. 10)
6.1 Dělení keramiky
Keramiku dělíme podle různých hledisek.
podle teploty výpalu a druhu keramických hmot – hrnčina, kamenina, porcelán
podle zrnitosti hmoty – hrubou, jemnou
podle slinutí střepu – pórovitou, poloslinutou, slinutouZákladem, který tvoří keramické hmoty, jsou jíly a kaolín. Dále obsahují různé horniny, písek a organické součásti. Pro změnu vlastností nebo její zlepšení se do hlín přidávají ostřiva a taviva. (Pošarová 2013, s. 11)
6.2 Stádia suchosti hlíny
Hlína prochází několika stádii suchosti. V každém stádiu má určité charakteristické vlastnosti.
Vlhká
Hlína je v tomto stádiu měkká a plastická. Dá se dobře ohýbat, tvarovat, povrchově upravovat. V hlíně lze zanechat stopy prstů, otisky různých látek, razítek nebo papíru.
V tomto stádiu lze také hlínu velice dobře sochat.
Zavadlá
Hlína v tomto stádiu je tvrdší a tužší, neboť se z ní již vypařila část vody. Hlína je na dotyk chladná, její barva stále čerstvá. Je již suchá na ohýbání, ale do jejího povrchu lze dobře rýt. V tomto stádiu se dají připojovat jednotlivé kousky, povrch můžeme prořezávat nebo zdobit pomocí engob. Vytvořený výtvor je pevnější, než kdyby byl zcela vysušený, a dá se také lépe přenášet.
26 Usušená
V tomto stádiu ztratila hlína veškerou viditelnou vodu. Na pohled vypadá zaprášeně, nezajímavě a její barva je většinou zesvětlena. V tomto stádiu se již nedají připojovat žádné kousky. (Acero 2004, s. 20)
6.3 Práce s keramickou hmotou
Bláhová (2017) uvádí, že při tvoření je vždy důležité, aby byla hmota dostatečně vlhká, nelepila se a šla dobře tvarovat.
Jestliže tomu neodpovídá, musí se upravit:
hlínu, která se lepí na ruce, necháme chvilku na vzduchu nebo ji položíme na porézní podložku,
pokud se hlína láme, zabalíme ji do vlhkého hadru a igelitu do té doby, než opět zvláční,
suchou hlínu roztlučeme na menší kusy, zalijeme vodou, po nasáknutí ji prohněteme a vysušíme na sádrové desce.
Mezi další důležitou informaci patří to, že při sušení dochází ke smršťování výrobku. To způsobuje vypařování vody z keramické hmoty. Smrštění záleží na druhu hlíny. Čím je hmota jemnější, tím dochází k většímu smrštění. K úbytku objemu dochází také při pálení v peci a to díky ztrátě zbytkové vlhkosti.
Kromě objemu se při výpalu mění také barva výrobku. Z tohoto důvodu je vhodné si udělat z každé hlíny malý vzorek. (Bláhová 2017, s. 11, 12)
6.4 Sušení keramických prací
Každý keramický předmět je nutné před vypálením řádně vysušit. To znamená, že je zapotřebí odstranit veškerou vodu, neboť jinak může dojít k velké škodě při pálení. Při sušení se hmota smršťuje nejvíce, proto je důležité, aby sušení probíhalo pomalu.
V opačném případě by se mohly uzavřít póry, kterými se voda může odpařovat. (Rada 1997, s. 110)
27
Správné sušení keramických prací patří mezi velmi důležité kroky při výrobě keramiky.
Pro sušení keramických prací je vhodné teplé a vlhké prostředí, které zaručuje pomalé schnutí. V případě, že nejsme schopni takové podmínky zajistit, je dobré přikrýt práce buď novinami, nebo igelitem. Zajistíme tak zpomalení procesu schnutí. V opačném případě, pokud by docházelo k rychlému schnutí, může docházet k deformaci výtvoru nebo k jeho popraskání. Délka schnutí výtvoru záleží na jeho velikosti a tloušťce stěny a také na teplotě v místnosti. Pokud je výtvor suchý, je světlejší, lehčí a na omak nechladí. (Pošarová 2013, s. 11, 12)
Pokud hlína vyschne, ztrácí svoji pevnost a plasticitu a stává se z ní křehké a suché bláto. (Acero 2004, s. 21)
6.5 Skladování hlíny a její recyklace
Pro uskladnění hlíny je vhodné tmavé a chladné místo (ne ohrožené mrazem). Hlínu je potřeba před tím co nejpečlivěji zabalit do silného igelitu. I přes to se může při dlouhodobém skladování stát, že hlína ztratí svoji tvárnost. Hlínu je zapotřebí z igelitu vybalit, omotat okolo ní mokrou utěrku a opět ji vložit do igelitu. V případě potřeby je tento postup možné opakovat do té doby, dokud nebude mít hlína opět požadovanou tvárnost. (Bláhová 2017, s. 12)
Pošarová (2013, s. 31) uvádí další způsob uskladnění hlíny. Doporučuje hlínu uskladnit v nádobách s těsnícím víkem a povrch zakrýt mokrými hadry. Ani v tomto případě autorka nevylučuje možné vyschnutí. V případě, že k tomu dojde, navrhuje vyschlou hlínu roztlouct na menší kusy a zalít ji vodou. Rozmočenou hlínu pak promnout a vysušit na sádrových deskách.
6.6 Šlikr
Nezbytným při výrobě keramiky je šlikr. Je to hliněná kaše, která se používá ke spojování jednotlivých částí při modelování. (Bláhová 2017, s. 16)
Místo, kde dochází k tomuto spojení, se musí poškrábat ostrým předmětem, nanést na něj šlikr, obě části přitisknout a místo zaretušovat. (Pošarová 2013, s. 11)
28
Šlikr lze vyrobit z uschlých odřezků nebo popraskaných kousků výtvorů, které se vloží do misky a zalijí se vodou. Kousky se po nasáknutí vodou promíchají a vytvoří tak kaši připravenou k nanášení. Ke spojování dílů je vždy nutné vytvořit šlikr ze stejné hlíny, jako je výtvor. Šlikr může být využit i ke zdobení nebo k malování na jinak zabarvenou hlínu. (Bláhová 2017, s. 16)
29
7 Pomůcky
Kýrová (2003, s. 20 – 24) a Elissová (2005, s. 13 - 16) uvádějí pomůcky, potřebné při modelování, při zdobení a při různých technikách glazování.
7.1 Pomůcky vhodné pro modelování
Podložka na modelování a válení – základní pomůcka při jakémkoliv tvoření Utěrka nebo látka velikosti utěrky – pokládá se na podložku při tvoření Podložka na sušení a přenášení – pevnější podložka
Nůžky – na prostřihování
Nůž – vhodný na krájení hlíny, ale také na vyhlazování spojů a ploch
Špejle – vhodná na natírání šlikru, k rytí, vytváření otvorů a také ke zdobení (vhodná z jedné strany špičatá a z druhé rovná)
Váleček – vhodný k válení hlíny
Špendlík s hlavičkou – vhodný k vyřezávání otvorů a seřezávání okrajů Struna – je vhodná k odřezávání hlíny z bloku
Misky – na šlikr a na vodu Houbička na nádobí – na čištění Sada špachtlí
Lis na česnek – vytváří tvary, které nelze jen pomocí rukou vytvořit Lžička – čajová i polévková k vytváření vypouklých stěn
Sada oček – slouží k odebírání hmoty
Vysoušeč vlasů – pro případ, když potřebujeme zpevnit hlínu odpařením přebytečné vody
Rozprašovač – na zvlhčení vysychající hlíny
Sáčky a potravinářské fólie – kvůli uchování vlhkosti v době přestávky Různé válcové formy – poslouží jako výstuž
Noviny – k zatížení, k pokrytí pracoviště nebo k obalení výstuže
7.2 Pomůcky vhodné pro zdobení
Otisky struktur – zmačkaný papír, hadřík, staré záclony a dečky, provázky Drobné otisky – šroubky, víčka od fixů, kolečka od autíček
30
Rytí nebo rýhování – do zavadlého povrchu autorka doporučuje kovové rycí nástroje (vidlička, kartáč), do měkké hlíny pak dřívka nebo špejle.
Prořezávání a děrování – špendlík, drát
7.3 Pomůcky vhodné pro glazování
Při namáčení – kbelík nebo široká miska, houbička na čištění spodní části Na polévání - naběračka, lžička, širší miska, houbička na čištění spodní části Pro tupování – kousky houbiček s různě hrubou strukturou, plastové kelímky Na vtírání – houbička, talířek
K vytírání – starý kartáček na zuby, houbička, tácek Na malování detailů – injekční stříkačka
31
8 Rozcvičení – seznámení s keramickou hmotou
„Výtvarné hry a etudy jako prostředek poznávání výtvarného řádu a řeči materiálu či nástrojů rozvíjejí tvořivost žáka a živým, dynamickým způsobem ho přivádějí k základním znalostem a dovednostem. Výtvarné hry a etudy mohou být východiskem pro řešení výtvarného nebo dekorativního návrhu.“ (Roeselová 1995, s. 16)
Acero (2004, s. 18) uvádí tyto možnosti seznámení s hlínou:
Žáci si odtrhnou kousek hlíny. Pečlivě si prohlédnou. Poté si k hlíně přivoní. Vnímají její teplotu. Zatlačí do hlíny prst, prst vrátí a sledují otisk, který vytvořili. Žáci válejí hlínu v rukou se zavřenýma očima.
Také Pošarová (2013, s. 8) uvádí nezastupitelnost výtvarných materiálových her, které vedou k poznávání vlastností hlíny. Dítě při nich zjišťuje, jakým způsobem může hlínu tvarovat, destruovat, formovat nebo jak modelovat.
„Materiálové hry – tvorba plátu, deformace, vtlačování, mačkání, svinování, lepení kousků a tvarování, řezání a prořezávání, práce s válečkem a jinými nástroji….volná práce se šňůrkou, muchlání, vyválení, deformace plochy, volná a hravá práce se strukturou povrchu.“(Pošarová 2013, s. 29)
32
9 Jak vytvořit dutý tvar – zásady
K vytvoření keramické plastiky je zapotřebí použít správný technologický postup a dodržovat základní pravidla. V opačném případě by byla veškerá snaha zbytečná, výsledné dílo by neodpovídalo původnímu záměru, nebo by došlo k jeho znehodnocení. Jako zásadní platí, že keramická plastika musí být dutá. Pokud má uzavřený tvar, je nutné vytvořit otvor, kterým by mohl unikat rozpínající horký vzduch.
Tohoto dutého tvaru lze dosáhnout pomocí různých postupů – technika vymačkávání, válečková (šňůrková) technika, technika vlaštovčího hnízda, technika výstavby dutého tvaru pomocí plátu, modelování, skulptivní postup a další postupy.
Ke spojení různých částí je potřeba použít šlikr. Pokud je spoj pravoúhlý, vkládá se do tohoto místa váleček z tvárné hlíny, u svinutých spojů je třeba seříznout okraje pod úhlem 45°C .
Pokud je dílo hotové, je zapotřebí pomalého sušení, předejde se tím praskání nebo deformování zamýšleného tvaru. Po vysušení se obvykle dílo buď jednou, nebo dvakrát pálí. Toto záleží na představě o díle a zvolené konečné úpravě.
V případě, že je práce větších rozměrů, lze předejít borcení tím, že ji dotvoříme v zavadlém stavu. Je také možné v průběhu práce modelovat dovnitř zároveň s prací opěrná žebra. (Pošarová 2013, str. 12)
9.1 Techniky pro výstavbu dutého keramického tvaru
Dutý keramický tvar se dá vystavět pomocí různých technik. Tyto techniky se mohou mezi sebou kombinovat a různě doplňovat.
9.1.1 Technika vymačkávání
Při technice vymačkávání držíme hrudku hlíny v dlani a pomocí palce druhé ruky do ní vtlačujeme prohlubeň. Stlačováním stěny mezi palcem a prsty nám vzniká miskovitý tvar. Pokud potřebujeme dosáhnout kulovitého nebo vejčitého tvaru, slepíme k sobě pomocí šlikru dvě polokulovité misky. Spoj poté pevně utěsníme a poklepáváním dřevěnou laťkou dotvoříme požadovaný tvar. Důležité je nezapomenout vytvořit jeden větší nebo několik menších otvorů pro únik horkého vzduchu.
33
Vzniklá díla lze spojovat z více vymačkaných částí nebo je lze kombinovat s částmi připravenými pomocí jiných technických postupů, jakými mohou být např. plát nebo modelace. (Pošarová 2013, s. 15, 16)
9.1.2 Válečková (šňůrková) technika
Válečková technika je založena na výstavbě tvaru pomocí delších slabých válečků a patří mezi techniky, které poskytují prostor pro rozvoj fantazie. Vytvořené válečky se mohou buď pouze vinout dokola, nebo se z nich mohou vytvářet různé ornamenty.
Tloušťka válečků může bát od několika milimetrů až po necelý centimetr. Pokud pracujeme s materiálem, jako je šamotová hlína, nebo pokud povrch odebíráme očkem, tloušťka stěny může být ještě větší.
U této techniky musíme dávat pozor na to, abychom pracovali s měkkou hlínou, neboť jednotlivé válečky mají tendenci praskat. Jednotlivé válečky je nutné stlačovat co nejtěsněji k sobě a celé dílo pak sušit co nejpomaleji. Pokud chceme vytvářet větší dílo, je dobré si válečky vytvořit předem. V tomto případě je však válečky musíme uschovat před vysycháním v igelitovém pytli.
Možností, jak vytvořit válečky bez vyvalování, je nařezání dlouhých pásků z předem připraveného plátu. Šířka pásku se odvíjí od tloušťky připraveného plátu. Vyválením pak dojde k zaoblení hran.
Pokud se rozhodneme vytvářet větší výtvor, je dobré nechávat postupně zavadat spodní části, a to z důvodu zabránění borcení nebo deformování práce. Při spojování válečků dbáme na to, abychom spojovací hmotu nanášeli v různých místech, ne pouze v jednom místě nad sebou.
Při výstavě dutého tvaru touto technikou nemusí být vždy váleček vidět, ale může sloužit pouze k jeho modelaci. V jiných případech může docházek ke kombinaci obou možností. Pomocí této techniky nemusíme však vždy stavět tvar, ale můžeme pouze vytvářet dekorativní povrch.
Tuto techniku vinutí lze kombinovat s dalšími keramickými postupy, jako jsou například plát, vymačkávání nebo odebírání povrchu očkem. (Pošarová 2013, s. 16 -18)
34 9.1.3 Technika vlaštovčího hnízda
Tato technika je založená na lepení k sobě různě velkých kousků tvárné hlíny.
Vytvořený povrch se dá upravit několika způsoby. Může se vyhladit, zarovnat očkem nebo může zůstat hrubý. Způsoby se dají mezi sebou libovolně kombinovat. U této techniky je důležité dbát na to, aby hlína, ze které tvoříme, byla neustále dostatečně vláčná, neboť se jednotlivé kousky k sobě nelepí šlikrem.
Tato technika se většinou volí pro výstavbu většího dutého tvaru, jako například zvířat.
Je vhodná také pro tvorbu nádob, kdy můžeme ponechat hrubý povrch a pouze ho zvýrazníme barvítky. (Pošarová 2013, s. 18)
9.1.4 Technika výstavby z plátu
Technika výstavby z plátu je založena na budování z plátů rovných, plátů určitým způsobem tvarovaných nebo plátů svinutých. Tato technika je vhodná i pro vytváření složitých děl.
Při vytváření plátu můžeme použít různých postupů (při válení používáme např. váleček na nudle):
podložku pokryjeme kusem látky a ní válíme hroudu hlíny,
hroudu roztlačujeme dlaní, poté rozválíme,
do hroudy tlučeme pěstí, poté rozválíme,
na podložku vtlačujeme či házíme menší kousky hlíny, zarovnáme a rozválíme.
Při samotné výstavbě je důležité, aby se nám plát nebortil a proto by měl být mírně zavadnutý. V případě, že je zapotřebí mít tloušťku plátu pravidelnou, použijeme při jeho vytváření vodících lišt. Tyto lišty položíme na dvě rovnoběžné strany, avšak jejich vzdálenost nesmí být větší, než je šířka válečku. Válečkem pak stlačujeme hlínu mezi lištami. Síla lišty nám udává tloušťku výsledného plánu.
Z plátu nám mohou vniknout:
volné plastiky,
reliéfy,
různé nádoby.
35
Volnou plastiku (keramický prostorový objekt) můžeme vytvořit z plátů stočených do válců, trychtýřů nebo slepovaných pravoúhlých prostorových tvarů. Jelikož je volná plastika určena k pohledu ze všech stran, je zapotřebí při jejím vytváření průběžně otáčet. (Pošarová 2013, s. 20)
Reliéf Macko a Nevřelová popisují takto: „Reliéf – kachel představuje přechod od plochy (horní stěna kachlíku) do trojrozměrného prostoru, který je vytvářen prořezanou, nalepovanou anebo ubranou tloušťkou materiálu. Při jeho vytváření můžeme zvolit několik způsobů: prořezávat, nalepovat, ubírat a vytlačovat.“(Macko – Nevřelová 1987, s. 177)
Pošarová (2013, s. 20, 21)) rozděluje kachle podle toho, jakým způsobem byly vytvořeny:
stužkový kachel je dotvořen pomocí kresby ze slabého válečku,
prořezávaný kachel tvoří nejen prořezávané otvory, ale i jiné reliéfní dotváření, jakým může být rytí nebo vtlačování různě strukturované látky,
modelovaný kachel je vytvořen tak, že na plát žák buď přidává kousky hlíny, nebo je odebírá pomocí očka.
U prostorových výtvorů z plátů je důležité, aby k sobě byly všechny části důkladně spojeny a spoje byly zaretušovány. Je nutné také dbát na velmi pomalé schnutí, aby nedocházelo k deformacím daného tvaru. Pokud se rozhodneme pro vytváření kachlů, je vhodné při schnutí tento výtvor zatížit štůskem novin. Zabráníme tak případnému kroucení. Zároveň je dobré zajistit i velmi pomalé schnutí u prořezávaných kachlů a předejít tak případnému popraskání.
9.1.5 Modelování
Modelovaná plastika se modeluje přidáváním kousků hlíny, může se stlačovat rukou nebo špachtlí, může se vyhlazovat nebo odebírat pomocí očka, ale také poklepávat laťkou. Tato technika se používá většinou při vytváření figurální tvorby, například při vytváření zvířat, lidských postav, hlav a keramických portrétů. Při modelování větší práce můžeme použít konstrukci nebo jádro, při modelování menšího výtvoru to není zapotřebí. Při dokončování práce musíme odebrat hmotu z vnitřního prostoru. Máme dvě možnosti. Buď odebereme hmotu ze spodní strany, nebo práci rozřízneme na dvě
36
poloviny a hlínu očkem z vnitřní strany vybereme. Ve druhém případě je poté zapotřebí obě poloviny k sobě slepit a vzniklý spoj začistit. (Pošarová 2013, s. 21)
Rada (2007, s. 119)) upozorňuje na nebezpečí pro předměty vyrobené tímto způsobem, kterým je vznik vzduchových bublin. Uvádí zároveň možnost, jak tomu předcházet, a tou možností je použití málo plastické hlíny, případně s přídavkem šamotu. Důležité je také hlínu zbavit vzduchu pečlivým hnětením a propracováním. Pokud by vzduch ve střepu zůstal, má možnost uniknout pórovitým střepem.
9.1.6 Skulptivní způsob v keramice
„Skulptivní postup (sochařský, vznikají jím dřevěné, kamenné sochy), technika, při které hraje technika odebírání hmoty stěžejní roli, je nejstarším keramickým postupem a drobné sošky vytvrzené teplem jsou nejstaršími keramickými nálezy v historii.“
(Pošarová 2013, s. 22)
Skulptivní způsob je známý již od doby kamenné, neboť ho využívali již pravěcí lidé.
Nejprve při opracovávání mamutoviny nebo kamene, později tímto způsobem opracovávali hroudu hlíny. Tento způsob se dá velice dobře využít při vytváření potřebné dutiny u modelované plastiky. Pokud chceme tvořit touto technikou, je vhodné použít hlínu, která obsahuje šamot, neboť práce očkem na ní zanechává strukturu.
Prvořadý u tohoto postupu je tvar, proto volíme raději střídmou barevnost.
Pokud tento postup zvolíme při práci s žáky, předkládáme jim jedinečnou možnost zažít, jak pracuje skutečný sochař a jak ovlivňuje zvolená technika výsledné dílo. (Pošarová 2013, s. 24)
9.1.7 Další postupy při tvoření keramiky
Mezi další postup při výrobě keramiky patří točení na hrnčířském kruhu, vtlačování plátu do sádrové formy nebo lití do formy. Práce na hrnčířském kruhu není ve školní praxi obvyklá. Pokud se rozhodneme pro postup vtlačování plátu do formy, necháme ho vysychat tak dlouho, dokud se sám od formy díky smrštění neoddělí. V opačném případě, kdy plátem obepínáme jádro, je po krátké době sejmutí nezbytné, neboť by práci smrštění roztrhalo.
37
Vtlačovaná keramika do forem musí splňovat tato pravidla:
formy musí být čisté,
nesmíme oddělovat práci dříve od formy, jelikož by hrozilo její polámání,
jestliže nemáme sádrové formy, musíme povrch pokrýt materiálem, který umožní oddělení díla od formy. (Pošarová 2013, s. 25)
9.2 Dočišťování keramiky
Ne vždy musí docházet k dočišťování prací. Například u spontánního modelování je začišťování zbytečné neboť dílo tak ztrácí svoji osobitost a výraz. Pokud se pro dočišťování rozhodneme, používáme houbičku. Větší spoj zabrousíme smirkovým papírem. (Pošarová 2013, s. 12)
38
10 Povrchová úprava keramiky
Rada (1997, s. 74) rozděluje dekorační techniky na dvě velké skupiny – zdobení vypáleného a nevypáleného střepu. Jednotlivé techniky při zdobení keramiky lze kombinovat podle záměru.
10.1 Techniky plastického dekorování
Tvarování
Tvarování využíváme v případě ještě měkkého plátu, například u horního okraje nádob.
Nalepování
Nalepování patří mezi jednu z nejstarších technik. Možnosti využití tohoto způsobu zdobení jsou velmi bohaté. Na zavadlý střep můžeme lepit válečky, vymodelované tvary nebo tvary vtlačené do forem. Je důležité, aby výlisek měl přibližně stejnou tuhost, jako podklad. Zamezíme tak prasklinám, které mohou vznikat nestejnoměrným smršťováním. Při tomto způsobu zdobení nesmíme zapomínat na to, že na každou přilepovanou část i na podklad musí být nanesen šlikr.
Plastické razítkování
Při tomto způsobu zdobení dochází ke vtlačování reliéfů do hlíny. Ke zdobení se využívá razítek z různých materiálů – z kovu, ze sádry nebo ze dřeva. Při samotném razítkování je důležité vystihnutí nejvhodnější okamžik. Hlína při razítkování musí být natolik měkká, aby střep nepraskal. Ale zároveň tak tuhá, aby se razítko dobře odlepovalo a nedeformovaly se stěny nádoby. K razítkování lze použít různé předměty, které byly původně určeny úplně pro jiné účely.
Protlačování řídké hmoty
Jedním ze zajímavých způsobů je protlačování řídké kašovité hmoty skrz plátno nebo sítko. Vzniklé nudličky se dají poté nalepovat v místech, kde je třeba.
Rytí, rýhování, žlábkování
Tento způsob se využívá ke zdobení ještě nevypálené hmoty. K samotnému tvoření
39
používáme nejrůznější nástroje s ohledem na zamýšlený nápad. Ostré hroty jsou vhodné pro již zatuhlou hlínu, nástroje s dlátovitým koncem jsou zase vhodnější při práci s vláčnou hlínou. Tak jako u techniky plastického razítkování, i zde lze využít nástrojů, které původně byly vytvořeny pro jiné účely, a které zanechávají zajímavé stopy.
Prořezávání a seřezávání
Při použití této techniky zdobení je zapotřebí, aby byl střep polotuhý. Při prořezávání používáme ostrý tenký nožík. Druhým možným způsobem je, že necháme v místě, kde má být prořez, silnější střep. (Rada 1997, s. 74, 79, 84)
10.2 Malířské techniky
Rada (1997) rozděluje malířské techniky podle způsobu použití:
malba na nevypáleném střepu,
malba na střepu předžahlém,
malba na střepu vypáleném neoglazovaném,
malba na střepu s glazurou.
Malba na nevypáleném střepu
K malbě na nevypáleném střepu se využívají engoby (barevná nástřepí).
Nejjednodušším způsobem dekorace je namáčení, polévání nebo stříkání. Pokud si zvolíme tento způsob, musíme pracovat rychle, aby nešlo k rozmočení základního střepu. Kromě již zmíněných způsobů můžeme engobami i malovat štětcem.
Malba pod glazurou
Na vypálený střep lze malovat nejen podglazurními barvami nebo barvítky, ale také solemi, keramickými pastely nebo samotnou glazurou. Při práci na střep musíme malovat rychle a přesně, neboť se nelze vracet na místo, kde již bylo malováno. Musíme také dbát na správnou hustotu barvy. Příliš silná vrstva by způsobila odloupávání glazur nebo jiné vady.
40 Malba na nevypálené glazuře
Při tomto způsobu práce bývá základem bílá cíničitá glazura. Barvy, které se nanášejí na glazuru, se nesmějí rozpíjet a po vypálení se s ní musí dobře spojit. Místo barvy lze použít k malování i glazury. Tohoto způsobu se využívá při pokrývání větších ploch, kdy se do sebe glazury vpíjejí a kontury nejsou tak ostré.
Tupování
Tupování patří mezi techniku, které lze využít pod glazuru i do syrové glazury.
Podstatou je nanášení barvy. K tomu můžeme použít například tupovací štětec, houbičku na nádobí, mořskou houbu, látkový tampon nebo smotek dřevité vlny. (Rada 1997, s. 86,93,95)
10.3 Jak vyrobit jednoduché keramické razítko
Jednou z možností zdobení je i použití razítek. Ta se používají pro zdobení měkké hlíny, neboť jinak by razítka zanechala nezřetelný nebo slabý otisk.
Jednoduché razítko přibližně o velikosti 5 cm lze vyrobit z keramické hmoty. Vhodný je kuželovitý tvar, který je na spodní části ozdoben. Základem razítka je kulička, ze které se vytvoří pomocí válení jedné strany kužel. Širší strana se musí několikrát poklepat, aby se vytvořila ploška. Pokud je vytvořený tento základní tvar, lepí se na spodní část kuličky, proužky nebo se do spodní části přímo vyrývá potřebný dekor. Každá dolepená část musí být pečlivě přilepena šlikrem. Vyrobená razítka je lepší naglazovat, aby byla hladká a nelepila se na ně hlína. (Bláhová 2017, s. 56)
10.4 Glazury
„Glazury jsou směsi, které vytvářejí na střepu po vypálení sklovitý povrch. Mohou být lesklé, nebo matné, drsné či hladké, průsvitné, sytě pigmentované nebo temně černé.“(Acero 2004, s. 31.)
Rada (2007) popisuje glazury jako „sklovité povlaky kryjící povrch keramických výrobků. Výrobek je po aplikaci glazury neprosákavý a snadno čistitelný. Glazury mimo to zvyšují mechanickou pevnost předmětu a zároveň hrají významnou úlohu estetickou.“
(Rada 2007, s. 43)
41
Jelikož mají glazury podobné složení jako hlína, je i hlína součástí každé glazury.
Základní složkou glazur je křemen, který se taví při teplotách okolo 1710 °C. Glazura se ve většině případů nanáší na předžahnutý střep, který se poté se vypaluje, aby došlo k jejímu rozpuštění. Pokud je glazura zvolena vhodně, může se stát pro výsledné dílo velkým přínosem. Někdy je však zvolena nevhodně, a zastíní celkový tvar díla. Ne vždy je zapotřebí dílo povrchově upravovat pomocí glazur. Důležitější by mělo být zpracování samotného tvaru. (Acero 2004, s. 30, 31)
10.4.1 Druhy glazur
Glazur je mnoho druhů a dělíme je podle různých hledisek:
podle barvy – barevné nebo bezbarvé,
podle průsvitnosti – průhledné a krycí,
podle lesku – lesklé, polomatné a matné,
podle tavitelnosti – lehce tavitelné (měkké) nebo těžce tavitelné (tvrdé),
podle způsobu zpracování – fritované a surové,
podle chemického složení – borité, olovnaté, živcové, solné, hlinité …,
podle teploty výpalu.Dále můžeme glazury dělit podle vzhledu nebo podle zdobných vlastností. (Rada 2007, s. 43)
Teplota ostrého výpalu se řídí podle teploty potřebné k vypálení dané glazury. Tato informace se nachází přímo na obalu glazury. Glazury pro školní potřeby mají sjednocenou teplotu 1020 – 1080 °C. Ideální teplota pro školní potřeby je 1050 °C.
10.4.2 Jak připravit glazuru
Hotové glazury se dají pořídit buď sypké, nebo již rozmíchané s vodou. V případě, že máme glazury ve formě prášku, musíme je před použitím namočit a rozmíchat ve vodě. Při této činnosti vždy používáme respirátoru. Směs, která takto vznikne, nesmí být ani řídká, ale ani hustá. V případě, že by byla řídká, nedocílíme správné výraznosti požadované barvy. Pokud by byla příliš hustá, špatně by se nanášela nebo tvořila husté skvrny. Správná konzistence glazury by měla připomínat smetanu. Pokud naneseme
42
glazuru na výtvor, voda se vsákne do střepu a na povrchu zůstane pouze vrstva prášku.
Při glazování je nutné si uvědomit, že pokud přestaneme chvilku glazovat, prášek se postupně začne usazovat na dno nádoby a na povrchu zůstane jenom voda. Je proto velmi důležité i během samotného glazování glazuru promíchávat. V případě, že se glazura nevypotřebuje a vyschne, lze ji kdykoliv zalít vodou, promíchat a opět s ní glazovat. (Pošarová 2013)
10.4.3 Postupy při glazování
Postupů, jakými lze glazovat, je několik. Mezi nejpoužívanější patří namáčení, polévání, malování štětcem, tupování, vtírání glazury nebo vytírání glazury. U každého postupu při glazování se nesmí zapomenout na důkladné setření glazury z místa, na kterém bude stát v peci.
Namáčení
Základem při glazování tímto způsobem je uchopení výrobku dvěma prsty. Výrobek poté ponoříme do dobře rozmíchané glazury, vytáhneme ho a necháme okapat. Během okamžiku se povrch zatáhne, přestane být mokrý a přestane se lesknout. Místa, kde byly prsty, je potřeba zatřít glazurou pomocí štětce. K této technice je zapotřebí větší nádoby, aby se výtvor vždy ponořil do glazury celý. Tento způsob glazování je vhodný k namáčení velkých ploch nebo celých výtvorů. Nevýhodou je nutnost rozmíchat velké množství glazury, proto se ve školství využívá málo.
Polévání
Pokud chceme glazovat poléváním, držíme výtvor jednou rukou nad miskou, druhou rukou pak nabíráme glazuru do naběračky nebo lžíce, a výtvor poléváme. Tato technika je vhodná ke glazování menších ploch, může být ale také používána jako doplnění k jinému postupu. Ani zde nesmíme zapomenout setřít spodní plochy výtvorů.
Malování štětcem
Pokud se rozhodneme pro nanášení glazur pomocí štětce, postačují k tomu malé nádobky s glazurami a štětce různých tlouštěk. Tenkým štětcem se dají malovat detaily,
43
silným se dá nanášet glazura na větší plochy. Při tomto způsobu jsou nutné k docílení stejnoměrné vrstvy krátké tahy podobné spíše tupování.
Tupování
Pod technikou tupování se skrývá namáčení houbičky nebo tupovacího štětce do glazury a jejich následné otiskování na glazovaný výtvor nebo na výtvor po předžahu. Podle hustoty tupování a také podle hrubosti houbičky nebo štětce, vzniknou jednotlivé skvrnky, stejnoměrná nebo nestejnoměrná vrstva nanesené glazury. Takto nanesená glazura vytvoří po vypálení mramorový efekt.
Sypaní vodorovných ploch glazurou
Ke glazování vodorovných ploch můžeme využít techniku, při níž jakoby solíme suchou glazurou. Pokud sypeme glazuru přímo na střep, vytvoří na něm po výpalu kapky. Pokud solíme oglazovanou plochu, vytvoří se na ní různě velké skvrnky.
Rytí vzorů do glazury
Další z možností je rytí do nestékavé glazury dekor pomocí řídkého hřebenu, špičky špachtle, špejle nebo vidličky. Proryté plochy lze dočistit houbičkou.
Vytírání
Technika vytírání spočívá v odstraňování části naglazované plochy pomocí kartáčku na zuby nebo pomocí houbičky. Jelikož při odstraňování odpadává prášek, je dobré pracovat nad miskou. (Kýrová 2003, s. 16 – 19)
10.4.4 Další postupy dekorování
Dekorovat se dá i pomocí drátu. Mezi možnosti využití patří buď nahodilé zmuchlání a vhození na dno nádoby, cílené omotávání tvaru nebo odrátkování pomocí konkrétní techniky. Po vypálení se na střepu nebo na glazuře vytvoří zelenočerný vzor.
Další z technik glazování je glazování pomocí skla nebo korálků. Před jejich použitím
44
je toto místo vhodné potřít glazurou. Při položení střepů na dno nádoby vzniká po vypálení mozaika různých barev. (Kýrová 2003, s. 19)
Kromě glazur lze dále keramiku barevně dekorovat pomocí keramických barvítek, engob nebo barev.
barvítka – jsou pigmenty, které se vtírají do struktury povrchu nebo se používají pod glazuru, popř. k barvení hlíny,
engoby – jsou směsi hlíny, pigmentů a vody,
barvy – jsou směsi tavidel a pigmentů, z povrchu se nestírají, působí jako přechod mezi barvítkem a glazurou. (Pošarová 2013, s. 26, 27)45
11 Zakládání pece a pálení keramiky
11.1 Zakládání pece
V předžahu se mohou výtvory vzájemně dotýkat, mohou být naskládány na sebe, do sebe, přes sebe i těsně vedle sebe. Při zakládání předžahu je vhodné dávat těžší a větší výtvory do spodní části pece, do horní části se pak skládají výtvory menších velikostí.
Pokud jsou výtvory glazované, manipulace s nimi by měla být při zakládání pece velice opatrná, aby nedošlo k setření nanesené glazury. (Warshawová 2001 s. 230) Při tomto pálení platí zásada – jednotlivé výtvory se v peci nesmí vzájemně dotýkat. Pokud jsou glazované, nesmí být narovnány těsně u sebe, aby při výpalu nedošlo k jejich slepení.
Mezi jednotlivými výtvory musí být vždy alespoň centimetrová mezera. I v případech, že je výtvor při ostrém výpalu neglazovaný, staví se výtvory vedle sebe na pláty, aby se při vysokých teplotách nezdeformoval jejich tvar. (Bláhová 2017, s. 46, 54)
11.2 Pálení keramiky
„Po dokončení formování a zdobení výrobku musíte provést vypalování, které keramiku promění. Do ruda rozpálená pec chemicky i fyzicky změní povahu hlíny a glazovacího materiálu tak, že ztvrdne a získá pevnost.“ (Warshawová 2001, s. 225)
Keramické dílo se pálí většinou jednou nebo dvakrát, v některých případech i víckrát.
Vždy to záleží na tom, jakou představu má umělec o finální podobě svého výtvoru.
První výpal – předžah
Prvnímu výpalu se říká „předžah“. Teplota předžahu se pohybuje mezi 800 °C a 950 °C.
Výjimečně může teplota dosáhnout do 1000 °C.
Pro pálení v předžahu musí být výtvor úplně suchý. I tak se proces dosoušení dokončuje v počátku předžahového pálení – předpalu. Pokud je teplota mezi 100 – 600 °C, uvolňuje se z výtvoru chemicky vázaná voda, a to ve formě páry. (Warshawová 2001, s. 225)
46 Druhý výpal
Druhému pálení se říká „ostrý výpal“. Vypalování by mělo začínat zvolna, aby se z předžahově vypáleného výrobku odstranila veškerá vlhkost, která se tam dostala při glazování. Pokud teplota vzroste, dochází k zeskelňování. Hlína, glazura nebo barva se stanou kompaktními a spojí se. Nejčastější teplota výpalu ve školních dílnách je 1050 °C. (Warshawová 2001, s. 226)
Pálení při použití engob
Engoby se používají na nevypálený, mírně vyschlý (kožovitý) střep. Jelikož konečné tvrdosti keramiky je dosahováno až pálení na vyšší teplotu, je možné při použití engob, použít jiný, pomalejší způsob pálení. Tomuto výpalu se říká „jednožárový“ výpal.
Teplota u tohoto výpalu by měla být cca 1050 °C. Teplotní křivka u tohoto pálení je jiná a má pomalejší nástup pro dosušení. Pokud tuto specifickou křivku nastavenou nemáme, pálíme 2x. Pálíme 2x i v případě, že se rozhodneme pro naglazování výtvoru nebo jeho jinou úpravu. (Pošarová 2013, s. 12)
Každá vypálená pec se musí nechat vychladnout. Otevřít se může až tehdy, pokud teplota v ní klesne pod 100 °C. (Warshawová 2001, s. 225)
