Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ Katedra: Katedra primárního vzdělávání
Studijní program: M7503 Učitelství pro základní školy Studijní obor Učitelství pro 1. stupeň základní školy
Textilní materiály a techniky ve výtvarné výchově na 1. stupni základní školy
The Textile Materials and Techniques in Visual Art Education on Primary School
Diplomová práce: 11-FP-KPV-0035
Autor: Podpis:
Mgr. Zuzana PÍPOVÁ
Vedoucí práce: Mgr. Hana Valešová, Ph.D.
Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
108 14 88 12 37 4
V Liberci dne:
Čestné prohlášení
Název práce: Textilní materiály a techniky ve výtvarné výchově na 1. stupni základní školy
Jméno a příjmení
autora: Zuzana Pípová
Osobní číslo: P07000991
Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména
§ 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má diplomová práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé diplomové práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne:
Mgr. Zuzana Pípová
Poděkování
Děkuji za vstřícné a trpělivé vedení práce Mgr. Haně Valešové, Ph.D. Také děkuji pedagogům základních škol, kteří byli ochotní realizovat náměty z metodických listů.
Poděkování patří také mým kolegům v zaměstnání a rodině za jejich pochopení, podporu a trpělivost.
Anotace
PÍPOVÁ, Zuzana. Textilní materiály a techniky ve výtvarné výchově na 1. stupni základní školy. [Diplomová práce]. Liberec: Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Technická Univerzita Liberec 2013. 102 s.
Diplomová práce se zabývá možnostmi využití textilních materiálů a technik na 1. stupni ZŠ. V popředí zájmu jsou přírodní textilní materiály, především vlna, a tradiční textilní techniky. Cílem práce je sestavit soubor metodických listů využívajících převážně přírodní materiály a tradiční techniky zpracování textilu.
Metodické listy poslouží jako inspirace pro zařazování těchto materiálů a technik do výuky výtvarné výchovy.
Práce obsahuje tři části. Teoretická část se zabývá historií, tříděním a využitím textilních materiálů a technik ve výuce výtvarné výchovy. Je zde uvedena literatura zabývající se zpracováním vlny a textilu. Empirická část nám ukazuje současný stav využití textilních materiálů a technik ve výuce na vybraných školách. Třetí část je praktická. Praktická část poskytuje soubor metodických listů pro učitele. V námětech je uvedené textilní zpracování vlny a příze. Náměty jsou vhodné k realizaci jednotek výtvarné výchovy na 1. stupni.
Klíčová slova: ovčí vlna, příze, plstění, předtkalcovské a tkalcovské techniky, metodické listy.
Annotation
PÍPOVÁ, Zuzana. The Textile Materials and Techniques in Visual Art Education on Primary School. [Diploma Dissertation]. Liberec: Faculty of Science, Humanities and Education, Technical University of Liberec, 2013. 102 p.
This thesis deals with the possibilities of using textile materials and techniques on primary school. The main interests are natural textile materials, especially wool, and traditional textile techniques. The aim is to compile a set of methodological sheets using mostly natural materials and traditional techniques of textile processing.
Methodological sheets can be use as the inspiration for the incorporation of these materials and techniques in Visual Art Education.
The thesis contains three parts. The theoretical part deals with history, classification and use of textile materials and techniques in visual art education. In the thesis there is the literature dealing with the processing of wool and textiles. The empirical part shows the contemporary status of the use of textile materials and techniques in teaching at schools. The third part is a practical one. The practical part provides a set of methodological sheets for teachers. In the topics there is processing of wool and yarn.
The inspirations are suitable for the realization in Visual Art´s lessons on primary school.
Key words: sheep wool, yarn, felting, weaving and before weaving techniques, methodology sheets.
Annotation
PÍPOVÁ, Zuzana. Textilmaterialien und Techniken in der Kunsterziehung in der ersten Stufe der Grundschule.[Diplomarbeit]. Liberec: Fakultät für Naturwissenschaften, Geisteswissenschaften und Bildung, Technische Universität, Liberec 2013. 100 S.
Die Diplomarbeit beschäftigt sich mit den Möglichkeiten der Verwendung der Textilmaterialien und Techniken in der Grundschule. Im Vordergrund des Interesses sind natürliche Textilmaterialien, vor allem Wolle und traditionelle textile Techniken.
Das Ziel dieser Arbeit ist methodische Blätter zu schaffen und ein Set von diesen methodischen Blätter anbieten. Diese methodischen Blätter verwenden vor allem natürliche Materialien und traditionelle Techniken der Textilverarbeitung. Methodische Blätter dienen als Inspiration für die Benutzung dieser Materialien und Techniken in der Kunsterziehung.
Die Arbeit besteht aus drei Teilen. Der theoretische Teil beschäftigt sich mit der Geschichte, Klassifizierung und Verwendung der Textilmaterialien und Techniken in der Kunsterziehung. Die Literatur, die sich für die Verarbeitung der Wolle und Textilien interessiert, ist hier angeführt. Der empirische Teil zeigt uns aktuellen Zustand, wie man Textilmaterialien und Techniken im Unterricht in den ausgewählten Schulen benutzt. Der dritte Teil ist praktisch. Der praktische Teil bietet ein Set von methodischen Blättern für Lehrer. In den Themen ist die Textilverarbeitung der Wolle und des Strickgarnes angeführt. Die Vorschläge sind für den Unterricht der Kunsterziehung in der ersten Stufe der Grundschule geeignet
Schlüsselwörter: Schafwolle, Garn, Filz, Vorwebtechniken und Webtechniken, Methodische Blätter
Obsah:
1 ÚVOD ... 12
2.TEORETICKÁ ČÁST ... 13
2.1 Textilní materiály ... 13
2.1.1 Historie textilních materiálů ... 13
2.1.2 Přehled textilních materiálů ... 15
2.1.3 Textilní materiál ovčí vlna ... 17
2.2 Textilní techniky ... 21
2.2.1 Historie textilních technik ... 21
2.2.2 Přehled textilních technik ... 25
2.2.3 Textilní techniky zpracovávající ovčí vlnu ... 28
2.3 Textil a vlna ve výtvarné výchově ... 31
2.3.1 Textilní materiály a techniky v RVP ZV ... 32
2.3.2 Textilní materiály a techniky v ŠVP ... 34
2.3.3 Textilní materiály a techniky v literatuře ... 38
3 EMPIRICKÁ ČÁST ... 41
3.1 Výzkumná anketa ... 41
3.1.1 Stanovení cílů ankety ... 41
3.1.2 Formulace výzkumných otázek a vlastních předpokladů ... 41
2.1.3 Výzkumná metoda ... 42
3.2 Realizace výzkumné ankety ... 43
3.2.1 Sdělení o výzkumném vzorku ... 43
3.2.2 Vyhodnocení zjištěných informací ... 43
3.2.3 Shrnutí výsledků výzkumné ankety ... 55
3.3 Diskuze ... 60
4 PRAKTICKÁ ČÁST ... 61
4.1 Metodické listy ... 61
4.1.1 Ovčí rouno ... 62
4.1.1.1 Seznámení a hry s ovčí vlnou ... 63
4.1.1.2 Vlna a voda ... 70
4.1.1.3 Vlna a jehla ... 75
4.1.2 Vlněná příze ... 76
4.1.2.1 Seznámení a hry s přízí... 77
4.1.2.2 Jednoduché předtkalcovské techniky ... 79
4.1.2.3 Jednoduché tkalcovské techniky ... 86
4.1.2.4 Niťák ... 92
4.2 Reflexe realizace vybraných metodických listů ... 94
5 ZÁVĚR ... 101
6 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 102
7 SEZNAM TABULEK A GRAFŮ ... 106
8 SEZNAM PŘÍLOH ... 108
12
1 ÚVOD
„Rozhlédněte se pozorně kolem sebe. Vidíte? Tiše, nenápadně nás obklopuje textil, přímo se nás dotýká. Jednou je materiálem pro naše tričko, džíny či ponožky. O kousek dál je ubrusem, přehozem, povlakem, v koupelně nás pohladí v podobě ručníku. Když si dáme textilní tkaninu blízko k očím, i bez lupy uvidíme, že jde vlastně o neuvěřitelně důmyslný lidský objev“ (Cikánová 1996, s. 11).
Uvědomme si, jak dlouho člověk využívá textilní materiály. Musíme se vrátit proti proudu času do hlubokého pravěku. Do mladší doby kamenné, kdy se stal z lovce zemědělec. Když zjistil, že lze z rouna ovcí, ale i stonků některých rostlin, primitivním způsobem upříst nit a z nitě utkat látku. Textil nezměnil jen jeho šatní, ale i jeho život.
Namísto houní ulovených zvířat došel postupem času k praktickému textilu.
V současnosti se od prapůvodních materiálů poněkud ustoupilo a byly nahrazeny novějšími a praktičtějšími. Ale je to tak skutečně dobře? Je opravdu příjemnější obléct si oděv ze syntetického vlákna než pravé hedvábí? Obléct si svršek vyrobený z recyklovaných plastových lahví než svetr z předené vlny? Jsem přesvědčená, že bychom se měli vrátit k tradičním přírodním rostlinným a živočišným materiálům, nejen co se týká odívání. Měli bychom tento materiál předkládat žákům ve školách.
A kde jinde je lépe seznámíme s tímto materiálem a zároveň s tradičními textilními technikami než v hodinách výtvarné výchovy? Měli bychom děti vést k sounáležitosti s přírodou. Věřím, že to napomůže k většímu respektu lidí vůči živočichům a rostlinám, ale i sobě navzájem. Děti by měly mít možnost pochopit, že ovce je již po tisíciletí nositelkou nepostradatelné vlny spolu s dalšími zvířaty a podobné je to u rostlin. Vlna je tedy nepochybně nejstarším přadným materiálem na světě, proto právě z tohoto materiálu budeme vycházet. V práci o textilních výtvarných technikách a materiálech ve výtvarné výchově na 1. stupni základní školy budu putovat od nejzákladnějších materiálů, a tedy i technik zpracovávání textilu. Pokusím se oživit tradiční a pozapomenuté. Mým hlavním cílem je sestavit soubor metodických listů využívajících převážně přírodní textilní materiály a tradiční techniky, a nabídnout tak inspiraci svým kolegům.
13
2 TEORETICKÁ ČÁST
2.1 Textilní materiály
Textil ovlivňuje naše životy, působí na naše smysly barvou, strukturou, vůní i zvukem pohybu látky (Skarlantová, Vechová 2005, s. 10, 11). Textil ovlivňuje estetické cítění a vnímání, proto by měl být nepostradatelnou součástí výtvarné výchovy. Rádi bychom vyjasnili některé pojmy. Textil je označení pro textilní surovinu, textilní polotovar a textilní výrobek. Zároveň jde o označení spřadatelného materiálu, jako je například příze, nit, tkanina, pletenina, netkaná textilie a plsť (Teršl 1994, s. 232). Pojem textilní surovina zahrnuje všechny hmoty zpracovatelné v textilním průmyslu textilními technologiemi. Tyto suroviny jsou děleny na přírodní a chemické, přičemž kořeny výroby všech textilií jsou v přírodních materiálech (Piller, Levinský 1978, s. 177).
V našich zeměpisných podmínkách samozřejmě len, konopí a ovčí vlna (Vondrušková, Kaprasová 1989, s. 6). Len a konopí jsou rostlinnými vlákny. Rostlinná vlákna jsou získávána ze semen, stonků, listů a plodů rostlin (Piller, Levinský 1978, s. 149). Vlna je živočišným produktem. Živočišná vlákna jsou ze srsti zvířat a zámotků housenek některých druhů motýlů (Piller, Levinský 1978, s. 213). Do kategorie přírodních vláken náleží také minerální vlákna získávaná z azbestu (Piller, Levinský 1978, s. 94).
2.1.1 Historie textilních materiálů
Vlákna zvířecího a rostlinného původu se používají po tisíciletí na celém světě (Staňková, Baran 2008, s. 16). Vlasy, žíně či zvířecí srst byly prvotním hotovým materiálem, který dalším zpracováním vedl až k přadenu nebo klubku příze (Staňková, Baran 2008, s. 9). Důkazy o jejich spřádání sahají hluboko do pravěku, do období neolitu, asi 5000 let před naším letopočtem (Skarlantová, Vechová 2005, s. 21).
Z dostupných zdrojů víme, že se spřádala jednak vlákna živočišná, z ovcí, koz, velbloudů, lam, králíků, ale i vlákna bource morušového jako zástupce hmyzu. Dále pak rostlinná vlákna, a to především ze lnu, konopí, bavlny a částečně i kopřivy. Každý materiál má své zvláštní estetické a technické vlastnosti (Staňková, Baran 2008, s. 16).
14
V historickém sledu se v Evropě vztah k textilním materiálům a jejich zpracování postupně měnil a vyvíjel. Ve starověké Evropě byly práce spojené s pěstováním lnu, konopí, s přípravou ovčího rouna, předením a tkaním neodmyslitelnou životní náplní žen a dívek. Později, v období středověku, bylo nejžádanější textilií plátno, jehož základním materiálem byl len. V tomto období bylo kvalitní plátno také platidlem (Skarlantová, Vechová 2005, s. 24, 25). Novověk přinesl do textilní výroby manufakturu. Zcela novým oborem se stalo hedvábnictví, a to zvláště v jižní části Evropy. V českých zemích se nejčastěji z přadných materiálů používaly, a stále používá vlna, len, konopí, bavlna a přírodní hedvábí. Tisíciletý technický vývoj umožnil, že se každý z těchto textilních materiálů stal zároveň prostředkem umělecké tvorby (Staňková, Baran 2008, s. 16).
Z výše uvedeného vyplývá, že ovčí vlna je prapůvodním materiálem, proto z ní v této práci budeme vycházet. Podle písemných zpráv v Bibli, ale i originálů textilií ze 7. tisíciletí př. n. l. bychom mohli nejstarší civilizace starověku nazývat kulturami
„vlněnými“. Podle Jakubů, Tomcové (2008a, s. 7) ovce patřily k domestikovaným hospodářským zvířatům v Přední Asii dokonce již devět tisíc let před naším letopočtem.
Vlna a vlněné výrobky byly důležitým zbožím na světovém trhu. Za vynikající chovatele ovcí byli již ve 12. století považováni obyvatelé Pyrenejského poloostrova.
Odtud se rozšířily ovce plemene merinos do celého světa a výrazně tak ovlivnily celkovou kvalitu vlny. Během staletí se totiž podařilo křížením chovů dosáhnout vynikajících vlastností rouna. Na našem území se dochovaly tkaniny z dob Velkomoravské říše. Sukna z Čech a Moravy byla natolik kvalitní, že se stala od 15. století předmětem obchodu. Chovy na pastvách byly velmi rozsáhlé a ještě v roce 1830 činil celkový počet ovcí přes 2 miliony kusů. Od té doby však počet spíše klesá (Staňková, Baran 2008, s. 16).
15 2.1.2 Přehled textilních materiálů
V této práci se zabýváme především využitím přírodních textilií. Výčet textilních materiálů tedy vychází z přírodních textilních vláken.
Základní rozdělení textilních vláken podle Skarlantové, Vechové (2005, s. 207) jsme obohatili o další informace a vytvořili tak jednoduchý, ale ucelený přehled, který poslouží jako pomůcka pro pedagogy seznamující žáky s textilními materiály.
Přírodní textilní vlákna živočišná
Ovčí vlna z ovce domácí. Podrobněji v podkapitole 1.3 Textilní materiál ovčí vlna.
Mohérová vlna z angorské kozy je nejčastěji bílá. Oproti ovčí vlně je tvrdší, ale pružnější. Neplstí se. Podsada je hladká, jemná a lesklá. Jednotlivá přadná vlákna jsou až 30 cm dlouhá (Staňková, Baran 2008, s. 17). Mohérová vlna se používá k výrobě lehkých plyšů a tkanin (Piller, Levinský 1978, s. 97).
Kašmírová vlna z kašmírské kozy je bílá, nažloutlá, hnědá i černá. 12 cm dlouhé pesíky jsou spíše hrubší, ale krátká podsada je jemná (Staňková, Baran 2008, s. 17). Z měkkých podsad se vyrábí šály, z hrubších pesíků koberce (Piller, Levinský 1978, s. 76).
Velbloudí srst z velbloudů je pískově žlutá. Nejcennější je podsada, která je 8 – 12 cm dlouhá, velice hebká a pružná (Staňková, Baran 2008, s. 18).
Zpracovává se na kvalitní tkaniny a plsti, které jsou lehké a hřejivé (Piller, Levinský 1978, s. 196).
Alpaka z lamy alpaky. Bílá, hnědošedá až černá srst jihoamerických lam a alpak má jemnou 15 cm dlouhou podsadu (Staňková, Baran 2008, s. 18). Tato vlna je velmi hodnotná, používá se k výrobě tkanin, přikrývek i koberců (Piller, Levinský 1978, s. 207).
16
Králičí srst angora z angorského králíka je nejčastěji bílá a velmi jemná.
Vyčesává se hřebenem. Podsada je až 12 cm dlouhá (Staňková, Baran 2008, s. 18). Z této vlny se spřádá nejjemnější příze (Piller, Levinský 1978, s. 16).
Přírodní pravé hedvábí z výměšků bource morušového. Vlákna vznikající tuhnutím sekretu housenky na vzduchu mají bílou až našedlou barvu, jsou tenká a lesklá (Staňková, Baran 2008, s. 18).
Přírodní textilní vlákna rostlinná
Bavlna je ze semenných vláken tobolek různých odrůd bavlníku. Je bílá až nahnědlá, měkká, velice pevná, pružná a přitom hebká. Nejkvalitnější bavlněná vlákna dosahují až 6 cm (Staňková, Baran 2008, s. 22). Právě bavlna je jednou z nejdůležitějších surovin textilního průmyslu, její použití je mnohoúčelové (Teršl 1994, s. 16, 17).
Len ze stonku lnu setého je pevný, hladký, lesklý, ale i hebký. Bělením získává odstíny od šedavé po čistě bílou (Staňková, Baran 2008, s. 19). Používá se na chladivé tkaniny, plachtoviny a nitě (Piller, Levinský 1978, s. 86).
Konopí ze stonku konopí setého. Konopná příze je našedlá, velice pevná, tvrdá a lesklá. Délka vlákna se pohybuje od 1 do 3 m (Staňková, Baran 2008, s. 21).
Podle zpracování vlákna se používá konopná příze pro tkalcovské, provaznické i výplňové účely (Piller, Levinský 1978, s. 80).
Juta z jutovníku. Nejčastěji šedá vlákna jsou jen 4 mm krátká a hrubá (Staňková, Baran 2008, s. 23). Juta se používá především k výrobě obalových tkanin (Piller, Levinský 1978, s. 74).
Ramie, vlákno čínské trávy patří do čeledi kopřivovitých. Vlákna kopřivy dvoudomé mají též rozsáhlou historii uplatnění v textilním průmyslu. Stejně tak ramie, její asijská obdoba.
17
Na rozdíl od naší kopřivy jsou vlákna ramie krásně bílá a lesklá, jsou velice pevná a trvanlivá. Základní délka je až 45 cm (Staňková, Baran 2008, s. 23).
Ramie se používá k výrobě lehkých a pevných tkanin. Zároveň se uplatňuje jako substance pro výrobu papíru (Piller, Levinský 1978, s. 147).
Sisal z listů agáve sisalové je lesklé, stříbrobílé a velice pevné vlákno. Jeho délka dosahuje až 150 cm (Staňková, Baran 2008, s. 23). Používá se na provazy, lana a pytlovinu (Piller, Levinský 1978, s. 14).
Kokosová vlákna z plodů kokosovníku ořechoplodého se pro textilní účely nevyužívá.
Skarlantová, Vechová (2005, s. 207) ve svém úplném výčtu neopomíjejí ani přírodní vlákna anorganického původu a chemická textilní vlákna.
2.1.3 Textilní materiál ovčí vlna
Pro výtvarné účely je vhodným materiálem ovčí vlna ze srsti ovcí z čeledi dutorohých.
Skládá se z jemných vlasů tvořících souvislou vrstvu, rouno. Rouno je rozdělováno na spodní vrstvu, podsadu, která je krátká a jemná, a zevní vrstvu, pesíky, které jsou dlouhé a hrubé (Piller, Levinský 1978, s. 112).
„Před dalším zpracováním se vlákna třídí podle délky, tloušťky, barvy, vlnitosti a lesku.
Delší a rovná vlákna se používají k výrobě přízí česaných, kratší a jemnější k přízím, z nichž se hotovily textilie valchované a plsti. Délka ovčího vlákna se pohybuje od 4 do 50 cm“ (Staňková, Baran 2008, s. 16). Kvalita se liší podle plemene ovce. U nás jsou v malochovu ovcí chovaných pro srst nejrozšířenější merinové neboli jemnovlnné ovce (Havlín 1991, s. 360). Dále se zde chovají ovce hrubované, kříženecké a selské (Piller, Levinský 1978, s. 112). Ovce se stříhají většinou dvakrát do roka (Jakubů, Tomcová 2008, s. 8). Vlně získané stříháním se říká střižní (Piller, Levinský 1978, s. 112). Ovčí střiž neboli rouno je velmi surový materiál, který je nutné na další zpracování dobře připravit (Jakubů, Tomcová 2008, s. 8).
18
„Z textilního hlediska má ovčí vlna vlastnosti, které ji předurčují i v současné době pro širokou oblast použití. Jde zejména o pružnost, tvárnost, plstivost a tepelně izolační vlastnosti“ (Piller, Levinský 1978, s. 113). Dnes není chov ovcí v České republice již tolik rozšířený z důvodu omezení využívání jejich masa i vlny v průmyslu (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 7). Vlna je v současnosti velmi dostupným materiálem. Vzhledem k tomu, že výkupní cena střižní vlny je nízká, nevyplácí se chovatelům ovcí vlnu prodávat. Mnohdy je pro ně odpadovým materiálem. Provedli jsme sondu a zeptali se prostřednictvím žáků, zda mají chovatele ovcí v rodinách. Nejen že se ozvalo množství osob chovajících ovce, ale většina z nich byla dokonce ochotna střižní vlnu pro výtvarnou výchovu škole darovat. Samozřejmě lze vlnu zakoupit již zpracovanou, barvenou i přírodní, v různé kvalitě. Vlna v přírodní podobě nabízí škálu barev od bílé přes šedou a hnědou až po černou. Mimo to je v nabídce celá paleta chemicky obarvených česanců. Barvy nejlépe vynikají na nejkvalitnějších vlnách merino (Grimmichová 2011, s. 14). „Merino je velmi jemná měkká vlna, málo lesklá a silně kadeřavá“ (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 8). Bohužel tato vlna je zároveň nejdražší.
Kromě barvy a kvality je dalším kritériem způsob vyčesání vlny. Tedy to, zda je vlna česaná nebo mykaná. Česaná vlna je srovnaná rovnoběžně do přadena.
Mykání je rozvolňování vlny na jednotlivá vlákna. Vlna se napřimuje a urovnává podle směru. Mykání také napomáhá uvolňování dalších nečistot a krátkých vláken, ale zároveň vlákna poškozuje. Kvalitu vlny vybíráme podle účelu. Pokud budeme z vlny plstit, zvolíme vlnu s výraznou šupinatou strukturou, dlouhými a velmi jemnými vlákny (Grimmichová 2011, s. 13, 14).
Nejvhodnější je však podle našeho názoru seznámit žáky s celým procesem zpracování vlny již od jejího čištění. Vhodná je v rámci mezipředmětových vztahů přírodovědná vycházka, při níž se děti seznámí s životem ovci, jejich potřebami a vším, co dávají nám lidem. Mohou být také svědky stříhání ovcí. Výtvarný materiál budou vnímat celistvěji a budou si jej více vážit. Pokud učitelé na 1. stupni zvolí tento postup, měli by se podrobně seznámit s čištěním, praním a česáním ovčího rouna stejně tak, jako s barvením přírodními či chemickými barvivy. Celý tento postup však nabízí také ekologická centra. Například Ekologické centrum Střevlík na Liberecku nabízí jednodenní program pro žáky 1. stupně ZŠ s názvem „Po stopách pastýřů I.“.
19
Během jednoho dne si žáci vyzkouší, co je potřeba udělat, než získáme ovčí vlnu, a jak ji následně zpracovat. Děti si mohou vyzkoušet role pastýřů a starat se o ovce. Seznámí se s ručním zpracováním vlny a vyrobí si technikou plstění míček (Střevlík 2013).
Příprava ovčího rouna pro další zpracování není tak náročná. Pracovní postup úpravy vlny zahrnuje praní, česání a případně také barvení. Ovčí rouno je surová, takzvaná potní vlna. Pro další zpracování je nutné odstranění nečistot, tuku a potu. Po ostříhání se musí vlna ručně očistit od hrubých nečistot a následně vyprat (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 7). Při praní vlny je velmi důležité dbát na to, aby vlna neutrpěla teplotní šok a nezplstila. Do nádoby, v níž budeme vlnu prát, napustíme vodu o stejné teplotě, jako je teplota prostředí. Do lázně lze přidat jedlou sodu nebo šampon či speciální přípravek na praní vlny. Nečistoty lze průběžně uvolňovat mícháním nebo pomocí zvonu na čištění odpadu. Vlnu necháme odmočit alespoň do dalšího dne. Lázeň vylijeme a vlnu mácháme a proplachujeme, dokud z ní neteče čistá voda. Prát vlnu lze i v pračce. Je však nutné se vyvarovat teplotního šoku, který by vlně způsobil program máchání. Na závěr vlnu šetrně vyždímáme a necháme v tenkých vrstvách usušit.
Doporučuje se vlnu občas načechrat a otočit (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 14 - 15).
Z původního objemu zbude po vyprání a vyjmutí hrubých nečistot asi 40 % spřadatelných vláken, která jsou vhodná pro využití v textilní výrobě (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 7). Pokud nebudeme vlnu spřádat, pro filcování není bezpodmínečně nutné vlnu česat, stačí pouze prameny vlny rozvolnit. Pro ruční česání lze zvolit dostupnější krample nebo dražší bubnové česačky. Krample lze nahradit velkými kartáči na psí srst (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 15).
Pročesanou vlnu, česance, lze barvit přírodninami i chemickými barvami. Pokud bude vlna barvena chemickými barvami, je nutné držet se stejného pravidla jako u praní, tedy nevyvolat teplotní šok, a tak vlnu nezplstit. Do připravené barvicí lázně se přidává ocet, nikdy ne sůl, a nechá se zchladnout na teplotu okolního prostředí. Vložíme vlnu do barvicí lázně, pomalu zahříváme pod bod varu, necháme zchladnout a vymácháme.
Vyždímáme a necháme uschnout. Pro chemické barvení lze vybrat značky Texba, Duha nebo poněkud dražší Iberie (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 15).
20
Použití přírodnin k barvení vlny je poněkud náročnější, ale pro žáky jistě působivější, zvláště pokud barvicí látky sesbíráte s dětmi přímo na vycházce. „Návrat k přírodním barvivům lze chápat také jako obranu vůči stále více se rozmáhající chemické výrobě,
…“ (Tichý, Tichá 1998, s. 22). Vlna obarvená přírodními barvivy má jemnější a tlumenější originální odstíny. Přírodních barviv je nepřeberné množství. Tichý, Tichá (1998, s. 22) jich uvádějí okolo sto třiceti. Bohužel při použití většiny přírodnin jsou zapotřebí mořidla a další látky ustalující a zvýrazňující barvu, jako je kamenec, chlorid cínatý, síran měďnatý a železnatý, kyselina vinná a podobně (Bidlová 2004, s. 12).
Pro barvení s dětmi bez použití chemických látek jsou vhodné slupky cibule, osemení vlašských ořechů a kurkuma, které jsme sami vyzkoušeli. Cibule kuchyňská, přesněji její slupky, jsou patrně nejčastěji užívanou barvířskou rostlinou. Barví do odstínu hnědé až červenohnědé. Do pěti litrů vody vložíme asi dvě plné hrsti cibulových slupek nadrobených na malé kousky a vše přivedeme k varu. Po dvaceti minutách lázeň scedíme a vychladíme. Na dvě hodiny vložíme 100 gramů vlny a zahříváme pod bod varu. Potom vlnu vyjmeme, vymácháme v čisté vodě a dáme sušit (Bidlová 2004, s. 15).
Vynikající přírodní barvivo je možné získat ze zelených slupek plodu ořešáku královského, resp. vlašského ořechu (Dreyer, E. Dreyer, W. 2004, s. 154). Na množství 100 gramů vlny je potřeba 100 gramů zelených slupek. Slupky pokrájené na malé kousky vložíme do pěti litrů vody a vaříme alespoň 10 minut, pak lázeň přecedíme.
Necháme ji zchladnout a vložíme do ní alespoň na půl hodiny vlnu a zahříváme pod bod varu. Získáme tak zlatohnědý odstín (Bidlová 2004, s. 19).
Kurkuma neboli oddenky kurkumovníku dlouhého, není pouze koření. Používá se již po staletí k barvení textilií i potravin (Mladá, Procházka 1987, s. 188). Do 3 litrů vody vsypeme tři vrchovaté lžíce mleté kurkumy a vaříme asi 10 minut. Lázeň scedíme přes jemné plátýnko a necháme zchladnout. Vložíme 100 gramů vlny a zahříváme alespoň čtvrt hodiny. Vymácháme v čisté vodě, vymačkáme přebytečnou tekutinu a necháme uschnout (Bidlová 2004, s. 17).
„Barvení je tak trochu dobrodružství a určitě se nebudete nudit, ať už použijete kteroukoli metodu“ (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 15).
21 2.2 Textilní techniky
Pod pojmem textilní techniky se ukrývá množství dalších pojmů. Vondrušková, Kaprasová (1989, s. 5) specifikují, co je tedy textilní technika: „Textilní technika je způsob výroby některého z mnoha druhů textilií, ať už je to tkanina, pletenina, krajka, výšivka, modrotisk nebo batika“. Poslední tři používají jako základ už předem utkanou látku a dalšími specifickými postupy ji upravují na zvláštní typ tkaniny s originálním vzhledem. Existuje celá řada textilních technik založených na jednodušších či složitějších způsobech zpracování nití a vytváření nejrůznějších druhů textilií. Jsou techniky, které jsou pro svou jednoduchost pokládány za předstupeň samotného tkaní.
Nazýváme je předtkalcovské techniky. Jejich členění závisí na způsobu využití a množství nití. Avšak základním způsobem zpracování textilního materiálu bylo vždy tkaní (Vondrušková, Kaprasová 1989, s. 5).
2.2.1 Historie textilních technik
Původ textilních technik, jejich počátek, nelze přesně časově zařadit. Patrně je možné považovat za jakousi základní stavební jednotku textilních technik uzel.„Uzel jako pradávný vynález lidstva nás provází v mnoha variantách na všech kontinentech Země“
(Staňková, Baran 2008, s. 8). Uzel na luku lovce, provazec smyčky, čelenky (Staňková, Baran 2008, s. 9). Za počátky textilních technik lze také považovat splétání vlasů žen i mužů, oděvní doplňky, ale i komunikační systémy v podobě uzlového písma.
Za zrodem některých významných technických objevů stojí obyčejná lidská tvořivost a hravost, díky níž vznikaly nejrůznější uzly a proplétání vláken. Uzly a proplétáním vznikají pletence. Doklady existence pletenců pocházejí ze 7. století. Některé pletence byly stáčeny do kruhových motivů, jiné zdobily iniciály rukopisů, dekorovaly budovy.
Pletení tkanic, tkaniček a copánků z několika pramenů bylo běžnou součástí života lidí.
Ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století byla běžná domácí výroba provázku nebo tkanic z lněné příze. Nejčastěji se pletly třípramenné nebo víceramenné copánky.
Kulaté, hranaté nebo ploché (Staňková, Baran 2008, s. 28).
22
Poněkud vyspělejším krokem v pletení tkanic byla technika pletení dutinek. Nejstarší dochovaná pletenina, vzniklá technikou shodnou s pletením na cívce, pochází ze 7. století př. n. l. Jde o arabský způsob pletení, který předcházel moderním pletacím strojům (Staňková, Baran 2008, s. 35). Později se výroba přesunula do textilních továren, proto se tato technika vyskytuje v dnešní době už jen jako dětská hra (Vondrušková, Kaprasová 1989, s. 17).
Další z velmi starých lidových textilních technik, o které se zmíníme pouze okrajově, je uzlování, kterému se také říká drhání nebo macramé (Staňková, Baran 2008, s. 35).
Zpočátku funkční poslání uzlů se přesunulo do estetické roviny. Asi 4 tisíce let př. n. l.
se začaly vázat uzly s cílem zdobit tkaninu (Brezinová 1981, s. 5, 6).
Menší zmínku věnujeme také síťování. Je to starobylá technika, podobně jako drhání.
Její stáří potvrdily archeologické vykopávky. Patrně nejčastější využití našla tato technika u rybářů. Módou byla ovlivňována výroba síťových krajek, sítěk do vlasů, záclon, ale i tašek síťovek (Prošková, Vozková 2004, s. 6-9).
Dalšími technikami jsou pletení na rámu a na kobyle, paličkování, tkaní ždiarských tkanic, tkaní a šití krajek, pletení na formě, pletení popruhů. To vše jsou techniky s velkou tradicí, jejichž význam je v dnešní době pozapomenutý (Staňková, Baran 2008, s. 5).
Tou nejzákladnější technikou je technika tkaní. Její historií se budeme podrobně zabývat níže. Jednou s technik náležící k tkaní je tkaní na destičce. Existence techniky sloužící k pletení tkanic je archeologickými nálezy dokládána již od 15. století.
Technika byla rozšířena téměř po celém světě. Základem techniky byla dřevěná destička do tvaru obdélníku s rukojetí prořezaná podélnými a kulatými otvory. Jimi se provlékaly osnovní nitě a okamžitě se tak dělili na sudé a liché. Na destičce se pletly nejčastěji vzorované tkanice (Staňková, Baran 2008, s. 126, 127).
23
Obdobou tkaní na destičce provázející lidstvo po tisíciletí je tkaní na karetkách (Staňková, Baran 2008, s. 134). Základní pomůckou této nesnadné techniky byly čtverhranné nebo šestihranné destičky v každém rohu provrtané (Vondrušková, Kaprasová 1989, s. 114). Potřebná délka osnovy se navlékla do karetek a zajistila. Podle navlečení karetek a jejich otáčení vznikala složitým způsobem tkanina (Staňková, Baran 2008, s. 137). Destičky i karetky jsou dostupné, ale podle našeho názoru pro výuku tkaní na 1. stupni základní školy poněkud obtížné a časově náročné. V další kapitole se proto technikou tkaní na destičce a tkaní na karetkách nebudeme zabývat.
Velmi rozsáhlá je historie vzniku a vývoje tkalcovského stavu. Staňková, Baran (2008, s. 148, 154) ji velmi podrobně vykreslují od předpokládaného vzniku tkaní na vertikálních primitivních stavech, po současnost a vynález novodobého tryskového tkalcovského stavu. Pro výtvarné účely se dosud užívá snadno dostupná obdoba tkalcovského stavu, jakým je rám anebo tvrdá lepenka (Staňková, Baran 2008, s. 154).
„Je zajímavé, že četné objevy a vynálezy minulých století byly vývojem definitivně překonány, ale textilní technologie přes pozoruhodnou mechanizaci a automatizaci užívají stále základní vazební principy a některé úkony jsou nadále vyhrazeny rukodělné práci“ (Staňková, Baran 2008, s. 8 - 9).
Ve vývoji textilních technik mají své nezastupitelné místo techniky zpracovávající ovčí vlnu. Velmi podrobně a srozumitelně popisují historii soukenictví neboli tkalcovství vlny Janotka a Linhart. Soukenictví bylo podle nich souhrnným pojmem pro všechny úkony od přípravy vlny po úplné dohotovení sukna a soukenných látek. Vlna se získávala stejným způsobem jako doposud, tedy střiží ovcí. Důležité a nesnadné bylo vyčištění vlny. Již na ovcích se nečistoty ze srsti odmáčely, po ostříhání následovalo několik fází praní, sušení na čerstvém vzduchu a ruční čechrání a česání (Janotka, Linhart 1984, s. 85 – 87). Po přípravě vlny následovalo předení. Během vývoje předení vznikly přeslice a vřeteno, aby bylo možné spřádat rostlinná vlákna a srst zvířat na přízi.
Vzhledem k tomu, že žádné vlákno, ať už živočišného nebo rostlinného původu není dostatečně dlouhé na to, aby se přímo z něj mohla utkat textilie, musí se nitě nejprve spříst. Tedy položit rovnoběžně vedle sebe a potom zkroutit do pevné nitě. Původně ruční předení probíhalo tak, že se chomáč přediva upevnil na tyčku, tzv. přeslici, upevněnou na stojánku (Skarlantová, Vechová 2005, s. 143).
24
Ženy z chomáče na přeslici jednou rukou vytahovaly praménky vláken a současně je zkroutily v přízi, která se druhou rukou navíjela na vřeteno, kratší kuželovitý kolík.
V dolní části vřetene byl kroužek, přeslen, který sloužil k lehčímu otáčení a zatížení.
Kroucením vlákna mezi palcem a ukazováčkem se vřeteno točilo a navíjelo již hotovou přízi (Skarlantová, Vechová 2005, s. 143).
Dokonalejší způsob předení přinesla pravděpodobně Indie v podobě kolovratu. Ten se dostal do Evropy začátkem 16. století. Až do poloviny 19. století se tak stal kolovrat neodmyslitelnou součástí každé ženské domácnosti. Funkci kolovratu převzaly v období manufaktury parní přádelny (Skarlantová, Vechová 2005, s. 144, 145). V současné době zaznamenáváme návrat k tomuto způsobu ruční výroby příze, ovšem pouze omezeně pro rukodělnou výtvarnou tvorbu (Skarlantová, Vechová 2005, s. 145).
Ze spředené vlny se tkaly látky. „Tkaní je nejstarší, doslova pravěkou technikou zhotovování textilií“ (Skarlantová, Vechová 2005, s. 143). V současnosti víme, že se zpočátku tkalo směrem ze shora dolů na osnově zavěšené na jedné tyči. Pokrokem byl dvoutyčový stav. Ve středověku to byly horizontální stavy (Vondrušková, Kaprasová 1989, s. 5). Tkaní se postupně technicky zdokonalovalo tak, aby mohla vznikat tkanina delší a zároveň širší (Skarlantová, Vechová 2005, s. 149). „Výrobu látek na tkalcovském stavu urychlil vynález prošlupové tyče, která umožnila střídavě zvedat sudé a liché osnovní nitě“ (Skarlantová, Vechová 2005, s. 149). Tkalcovství ve své téměř neměnné řemeslné podobě přetrvávalo na našem venkově až do konce 19. století (Skarlantová, Vechová 2005, s. 26). V současnosti se nejvíce používá čtyřzdvižný pedálový tkalcovský stav (Skarlantová, Vechová 2005, s. 149).
Vrátíme-li se zpět do středověku, nesmíme opomenout další textilní techniky, které následovaly po utkání příze v textilii. Sukno se znovu několikrát pralo, sušilo a rejfovalo tak, že se z něj vytrhávaly zbylé uzlíky (Janotka, Linhart 1984, s. 87).
„Po rejfování se sukna i jiné vlněné tkaniny valchováním zhušťovaly, zplsťovaly a odstraňovala se z nich zbylá špína a mastnota“ (Janotka, Linhart 1984, s. 87).
V raném středověku se vlněná tkanina upravovala tak, že se do ní bušilo dřevěnými palicemi, později se upravovala na vodních valchách (Skarlantová, Vechová 2005, s. 26).
25
Praním a valchováním tkanina zhoustla v silnou plsť s hustým vlasem. Bylo nutné ji sčesat jedním směrem a sestřihnou postřihačskými nůžkami (Skarlantová, Vechová 2005, s. 26). Jeden z dochovaných filců je možné vidět v Mlýnské dolině Rožnovského skanzenu (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 6).
Po postřihování mohlo přijít na řadu barvení. Hrubá sukna bývala ponechána v přirozené barevnosti ovčí vlny, ta byla levnější. Dražší sukna se barvila na černo duběnkami nebo na modro indigem. Ostatní barvy suken byly mnohdy těžko dostupné (Skarlantová, Vechová 2005, s. 27).
2.2.2 Přehled textilních technik
Staňková, Baran (2008, s. 14) uvádí textilní techniky rozčleněné podle pracovního postupu, soustavy nití a využití nářadí.
Textilní technikou bez nářadí s jednou nití je prosté pletení řetízku na prstech.
Vondrušková, Kaprasová (1989, s. 8 - 12) do této kategorie zařazují také stáčenou šňůru. Při pletení řetízku na prstech vzniká řetízek stejně jako při háčkování. Místo háčku se však používá ukazovák pravé ruky. Pevnější čtyřhranný řetízek se vyrábí ze dvou nití spojených uzlíkem, které se proplétají navzájem (Staňková, Baran 2008, s. 14). Stáčená šňůra je podle Vondruškové, Kaprasové (1989, s. 8) tou nejjednodušší technikou. Jde o způsob, kdy naproti sobě stojící osoby drží konce jedné či několika nití a každý točí na opačnou stranu. Po dostatečném množství zákrutů po celé délce se zaklesne nit v polovině a volné konce se spojí uzlem. Obě poloviny se navzájem stočí do šňůry.
Mezi dětmi je oblíbenou technikou pletení na cívce. Podstatou této techniky je nekonečné vlákno, které se splétá na čtyřech ocích v jedné řadě tak, že vznikne dutá pletenina beze švu. Dutinky lze plést také na cívce s více háčky, se šesti, s osmi a podobně (Vondrušková, Kaprasová 1989, s. 16, 17). Pomůckou k pletení dutinky je cívka s hřebíčky. Tuto cívku je možné si vyrobit, ale i zakoupit. Zjistili jsme, že cívka na pletení dutinek je ke koupi v obchodech s hračkami nebo galanteriích.
26
Zkoušeli jsme také vyrobit cívku z papírové role od ubrusů, odpadového materiálu většiny galanterií. Role má dostatečně silnou stěnu, aby se do ní daly natlouct hřebíčky nebo háčky. Nejvtipnější pomůckou se však ukázala součástka stavebnice Disco 32.
Techniku pletení na cívce lze převést na pletení v ploše. Je k tomu zapotřebí větší prkénko s vyříznutým otvorem a s dvěma řadami hřebíčků natlučených okolo otvoru.
Postup práce je podobný. Výsledkem je pletenina odpovídající svou šíří otvoru v prkénku (Vondrušková, Kaprasová 1989, s. 23).
Pletení tkaniček, copánků a drhání jsou předtkalcovské textilní techniky využívající jednu soustavu nití (Staňková, Baran 2008, s. 14). Z této kategorie bychom vybrali pouze copánky. Jsou jednoduché, ale zároveň efektní. Třípramenný copánek není nutné příliš popisovat. Vzniká střídavým křížením krajních nití přes středovou nit.
Čtyřpramenný, plochý copánek pleteme nejjednodušeji tak, že přeskakujeme vždy dvě nitě. Čtyřpramenný kulatý copánek pleteme střídavým překřížením 1. a 3. a 2. a 4. nitě.
Lze plést copánky samozřejmě i z více pramenů (Vondrušková, Kaprasová 1989, s. 12).
Pletení na rámu, pletení na kobyle, paličkování jsou techniky využívající jednu soustavu nití (Staňková, Baran 2008, s. 14). Do této skupiny řadí Vonrušková, Kaprasová také drhání nebo-li uzlování (1989, s. 114). Domníváme se, že tyto techniky nejsou pro výtvarnou výchovu na 1. stupni vhodné. Nicméně do pracovních činností lze zařadit některé z obdob technik uzlování neboli macramé, které prožívalo v oblasti odívání a bytových doplňků svou renesanci v 80. letech (Brezinová 1980, s. 8). Dnes je velmi oblíbené pletení náramků přátelství, pletení z bužírek Scoubidou a jemu podobná technika Kumihimo. Náramky přátelství jsou jakousi symbolikou hlubokého spojenectví a velmi úzkého vztahu (Bardehle, Kraft 2002, s. 3). Kumihimo je více než 1500 let stará japonská technika splétání textilních šňůr, která v současnosti získává na oblibě (Marková 2010, s. 5). Tvořivost a hra však ve využití těchto technik nemá velký prostor.
27
Textilní techniky se dvěma soustavami nití jsou tenerify, tkaní ždiarských tkanic, tkaní a šití krajek, pletení na formě, výroba popruhů, tkaní na destičce, tkaní na karetkách a tkaní na stavu (Staňková, Baran 2008, s. 14). Tyto techniky jsou však pro textilní tvorbu na 1. stupni příliš náročné.
Skarlantová, Vechová (2005, s. 159) se kromě náročnějších technik tkaní na destičkách, karetkách a na formě, věnuje podrobně tkaní na rámu. Jedná se o velmi starou techniku, kterou lze oživit současnými nápady a myšlenkami. Základní pomůckou, jak už název techniky napovídá, je dřevěný rám. Rám z měkkého dřeva, větší než je plánovaný formát tkaniny. Rám slouží k napnutí osnovy. Na vodorovných stranách jsou přibity 2-3 centimetrové čalounické hřebíky. Vzdálenost hřebíků se pohybuje od 5 do 10 mm.
Pro potřeby tkaní na rámu na prvním stupni postačí zatlučené hřebíky pouze v jedné řadě. Nitě osnovy jsou střídavě natažené kolem hřebíčků na protilehlých vodorovných stranách rámu. Osnovní nitě musí být pevné. Může to být i provázek (Skarlantová, Vechová 2005, s. 161). Pro tvorbu s přírodními materiály je vhodné volit lněný nebo tenčí jutový provázek.
„Vycházejíc z technik uzlování, proplétání a smykování, objevila jedna z našich textilních výtvarnic – Luba Krejčí – nový způsob textilního obrazu, který nazvala niťák“
(Staňková, Baran 2008, s. 68). Jde o výtvarnou techniku vyvazování ve volné, nepravidelné osnově napnuté v rámu. Využitím různé síly a kvality příze lze dosáhnout působivého výtvarného efektu (Skarlantová, Vechová 2005, s. 186). Jednodušší obdobou niťáků je úprava textury řídké textilie vytahováním, stahováním a rozšiřováním křížených nití tkaniny, a tím se vytvářejí obrazy (Macko, Nevřelová 1989, s. 71).
Veškeré rozepsané textilní techniky jsou podle našeho názoru finančně nenáročné a pro žáky na 1. stupni přiměřené. Samotné techniky jsou tradiční a známé. Jde však o nové postupy, kombinaci textilních materiálů, témata a především hravost, která nesmí ve výtvarné výchově chybět.
28
2.2.3 Textilní techniky zpracovávající ovčí vlnu
„Vlna je nejvýznamnějším vláknem živočišného původu, které se využívá již několik tisíciletí ke tkaní“ (Skarlantová, Vechová 2005, s. 145). Nejedná se však pouze o vlnu z ovcí, ale i z angorských a kašmírských koz, velbloudů, lam a králíků. Vlna má na rozdíl od rostlinných vláken menší pevnost, ale je pružná a tvárná (Skarlantová, Vechová 2005, s. 145, 146). Právě pro tyto vlastnosti je vhodná k plstění, které má mnohaletou tradici. S nástupem mechanizace však bylo pozapomenuto, aby se dnes v době, kdy se navracíme k přírodě a původní řemeslné výrobě, mohlo znovu stát součástí našich životů.
Snadná dostupnost ovčí vlny a pomůcek může plstění zařadit do výuky výtvarné výchovy na základních školách. Výroba filcu je jednodušší než zpracování kterékoli textilie. V Mongolsku je tato technika dodnes nejpoužívanější textilní výrobou (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 9). Technika plstění využívá přirozené vlastnosti vlny, kdy jednotlivé vlasy vlny mají jiné složení na konci a na začátku. Pro filcování je důležité umístění a množství povrchových šupinek, které se rozevírají od kořene ke špičce vlákna. Při tření dochází k zaklesnutí vláken vlny do sebe, tedy ke zplstění (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 14).
Pro plstění je nutné mít připravenou vypranou a vyčesanou ovčí vlnu. Další pomůcky souvisí s technikou plstění, pro kterou jsou určeny. Plstit je možné za pomoci horké vody a mýdla nebo filcovací jehlou za sucha. Vlnou je možné také omotávat drátky a tvarovat nezvyklé objekty. Nejedná se však o plstění, ale o prostorovou výtvarnou techniku za použití ovčí vlny. Vlnou lze omotávat prakticky cokoliv. Technika spočívá v namotávání vlněných vrstev na drátěnou kostru předmětu, který má být vytvořen (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 56).
Typických vlastností vlny využívá technika mokré plstění. Probíhá máčením vlny v horké vodě za použití mýdla jako činidla. Vznikne silná hutná látka, kterou je možné rozválet do různě silných plátů připomínajících tkaninu. Vlnu je možné napasovat na dřevěné kopyto a tvarovat plstěný bezešvý výrobek (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 9).
29
Mokré plstění dělí autorky Jakubů a Tomcová (2008, s. 15, 23, 34) na plstění bez forem a na formě a na mokré plstění v rohoži.
Při plstění bez forem vznikají prostorové výrobky. Je zapotřebí pouze horká voda a mýdlo. Pro mokré filcování je možné použít jakékoliv mýdlo (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 11). Nejlepší zkušenosti máme s jádrovým mýdlem na praní Jelen. Podle našeho názoru je cenově dostupné a ekologické. Vhodná je hrubá vlna, která se smotává do požadovaného tvaru, namáčí se a mydlí. Poslední dva kroky se stále opakují, dokud výrobek neztvrdne a nezhoustne (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 16). Vlna se mne mezi dlaněmi podobně, jako když se modeluje kulička z hlíny. Technikou mokrého filcování se nejčastěji vyrábějí různé kuličky a míčky.
Plstění na formě je složitější technikou, která se pro práci na prvním stupni pro svou časovou a organizační náročnost příliš nehodí. Touto technikou se vyrábějí papuče, rukavice, tašky i čepice (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 34).
Plstění v rohoži vyžaduje, jak již název techniky napovídá, rohož jako pomůcku filcování. Nejvhodnější je jemnější prostírání nebo plážová rohožka (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 12). Hrubší vlna se pokládá v tenkých vrstvách do kříže přímo na rohož, postříká se horkou vodou smísenou s nastrouhaným mýdlem (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 23). Osvědčilo se nám nanášet mýdlovou vodu na vlnu rozprašovačem, který neodděluje proudem vody vlněná vlákna od sebe. Takto připravená vlna se zaroluje do rohože, postříká horkou mýdlovou vodou a válí po dobu alespoň deseti minut jako váleček na těsto. Následně se rohož rozbalí a zkontroluje, zda vrstvy vlny dobře drží při sobě a žádná se neodlupuje. Pokud ano, výrobek se propláchne studenou vodou a usuší.
V opačném případě je potřeba opakovat první kroky postupu a pokračovat ve válení (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 23). Jedná se o plošnou techniku.
Další technikou mokrého plstění je nunofilcování nebo-li tkaninové plstění. Princip této techniky spočívá v pokrytí jemných látek z přírodního materiálu vrstvou vlny a k jejich provázání a zafilcování (Grimmichová 2011, s. 10). Přírodní tkaninou je nečastěji hedvábí, které je pro výtvarné techniky na 1. stupni nedostupné.
30
Technika suchého plstění je založena na principu vzájemného mísení a zhušťování vláken ovčí vlny při vpichování jehlou. Plstíme tedy opakovanými vpichy do vlněných vláken. Tímto procesem se do sebe jednotlivá vlákna zaháknou a zfilcují se (Dardenne 2008, s. 10). Pro suché plstění je nezbytnou pomůckou filcovací jehla. Dlouhá, špičatá, po stranách má vybroušené ostré výstupky. Právě tyto výstupky ovčí vlnu zplsťují, zahušťují a mísí jednotlivá vlákna. Jehly jsou dostupné v několika velikostech a tvarech.
Pro žáky 1. stupně základní školy se hodí největší velikost. Jehla je silnější, a proto také odolnější vůči zlomení. Jako plstící podložka slouží molitan. Ten by měl být dostatečně silný a měkký (Dardenne 2008, s. 10). Jehly lze zakoupit ve výtvarných potřebách či v internetových obchodech. Pro techniku filcování jehlou jsou vhodné všechny druhy vln (Jakubů, Tomcová 2008a, s. 11, 14). Zjistili jsme, že není nutné, aby vypraná ovčí vlna byla vyčesaná. Je možné vlnu připravit pouze rozvolněním mezi prsty a následným stočením do požadovaného tvaru. Plstění jehlou je, podle našeho názoru, kromě textilní techniky také technikou modelování a organizace prostoru. Jde o techniku využívající přirozené vlastnosti přírodního materiálu, kdy vznikají zajímavé výtvory. Dovolujeme si nesouhlasit s malířem Davidem Jedličkou (In Babyrádová 2010, s. 221), který uvedl, že: „Uplstěné plastiky vyvolávají celkem nepříjemný pocit upatlanosti“. Na rozdíl od jeho názoru se domníváme, že plstění by mělo mít své místo ve výtvarném vyjadřování umělců.
Dalším tradičním způsobem zpracování vlny je předení. Nejstarší způsob předení na vřeteno lze zkusit i s dětmi na prvním stupni. Moderní alternativou je výroba jednoduchého vřetene z CD, dřevěné tyčky, háčku a těsnění (Předení 2012). Pro žáky na prvním stupni základní školy jde o snadno dostupnou alternativu a možnost vyzkoušet si starověké předení s moderními pomůckami. Je možné se také pokusit o spřádání vlněných česanců mezi prsty. Podobně pracovala Cikánová (1996, s. 18) s bavlnou. Předložila ji žákům jako výtvarný experiment motivovaný pohádkou o třech přadlenách. Ovčí vlna se v současné době spřádá a tká průmyslově. Ruční tradiční tkalcovské techniky se používají pouze pro výtvarné účely. Textilní výtvarníci vědomě využívají staré techniky zpracování. Hrubá, nepravidelně spředená vlna se využívá k tkaní tapiserií (Skarlantová, Vechová 2005, s. 146). Tkaní ovčí vlnou je obohaceno o krásu nedokonalosti. Tkaní z vlastnoručně spředené vlny je nevšedním zážitkem.
31 2.3Textil a vlna ve výtvarné výchově
„Textilní tvorba nepochybně patří do výtvarné kultury, textilnímu materiálu vtiskuje výtvarnou podobu průmyslový výtvarník, módní návrhář a všichni ti, kteří dokonale ovládají textilní řemeslo s prastarou tradicí“ (Cikánová 1996, s. 7). Textil může být osobitým materiálem výtvarného vyjádření podobně, jako jsou barvy a štětce nebo modelovací hlína. Textilními materiály a technikami lze vytvářet textilní obrazy, měkké šité sochy nebo prostorové instalace z textilních materiálů (Cikánová 1996, s. 7).
Textil je materiál dětem důvěrně známý. Pro výtvarné účely snadno dostupný, lehce tvarovatelný, měkký, poddajný a neuvěřitelně variabilní (Cikánová, 1996, s. 7). Stejně tak množství textilních technik, které lze ve výtvarné výchově použít, je velké. My se však zaměřujeme na textilní techniky využívající česané a spředené textilní vlákno.
Tyto techniky si pro výtvarné účely můžeme rozdělit podle využití v prostoru a ploše.
Prostorové textilní techniky využívající česané a spředené textilní vlákno jsou:
omotávání vlnou,
mokré plstění do prostoru,
suché plstění do prostoru,
využití šňůrek, copánků, řetízků a dutinek zavěšením v prostoru.
Plošné textilní techniky využívající česané a spředené textilní vlákno jsou:
mokré plstění do plochy,
suché plstění do formy,
využití šňůrek, copánků, řetízků a dutinek k plošné lineární tvorbě,
tkaní,
niťák.
Veškeré tyto techniky lze zařadit do hodin výtvarné výchovy na 1. stupni ZŠ. Jsou finančně snadno dostupné, přiměřeně obtížné a při správném metodickém vedení splňují požadavky RVP ZV.
32
2.3.1 Textilní materiály a techniky v RVP ZV
Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání představuje státní úroveň kurikulárních dokumentů vymezujících vzdělávací obsah, tedy očekávané výstupy a učivo (Jeřábek 2005, s. 9, 10). Vzdělávací obor výtvarná výchova je součástí vzdělávací oblasti Umění a kultura. Výtvarná výchova by podle RVP ZV měla být postavena na tvůrčích činnostech, které umožňují rozvíjet a uplatňovat vlastní vnímání, cítění, myšlení, prožívání, představivost, fantazii, intuici a invenci (Jeřábek 2005, s. 65).
„K jejich realizaci nabízí výtvarná výchova vizuálně obrazné prostředky (dále jen prostředky) nejen tradiční a ověřené, ale i nově vznikající v současném výtvarném umění a v obrazových médiích. Tvůrčími činnostmi (rozvíjením smyslové citlivosti, uplatňováním subjektivity a ověřováním komunikačních účinků) založenými na experimentování je žák veden k odvaze a chuti uplatnit osobně jedinečné pocity a prožitky a zapojit se na své odpovídající úrovni do procesu tvorby a komunikace“
(Jeřábek 2005, s. 65). Domníváme se, že textilní techniky ve své tradiční formě, avšak s novým přístupem, splňují uvedené požadavky na tvůrčí činnosti a mají tak své nezastupitelné místo ve výtvarné výchově na 1. stupni základní školy.
Textilními technikami jsou naplňována cílová zaměření vzdělávací oblasti výtvarná výchova v těchto bodech:
„pochopení umění jako specifického způsobu poznání a k užívání jazyka umění jako svébytného prostředku komunikace“ (Jeřábek 2005, s. 65)
Textil je součástí lidského bytí od pradávna. Téměř ve všech muzeích a výtvarných galeriích v Čechách jsou k vidění textilní doklady lidové umělecké tvorby nebo umělecká díla textilních výtvarníků, tj. gobelíny, krajky, výšivky. Nabízí se i práce moderních umělců využívajících textil pro své vyjádření. Příkladně Joseph Beuys používal ve svých dílech hrubou plsť. Jedním z jeho děl je „Smečka“ (Umění 2010, s. 558). Plsť jako vyjadřovací prostředek také využil Robert Morris v díle „Bez názvu“. Současný výtvarník Christo obvykle používá látku a vytváří objekty, jež jsou ve vzájemném působení s již existujícím prostředím. Jeho díly jsou „Obklopené ostrovy“ nebo „Zabalený Reichstag“ (Umění 2010, s. 552). Toto je pouze ukázka jedné výtvarné publikace. Návštěva galerií však bude jistě působivější.
33
„chápání umění a kultury v jejich vzájemné provázanosti jako neoddělitelné součásti lidské existence; k učení se prostřednictvím vlastní tvorby opírající se o subjektivně jedinečné vnímání, cítění, prožívání a představy; k rozvíjení tvůrčího potenciálu, kultivování projevů a potřeb a k utváření hierarchie hodnot“
(Jeřábek 2005, s. 65)
Nespornost vzájemné provázanosti textilního materiálu a textilních technik spolu s lidskou existencí je podložena historickými fakty a archeologickými nálezy.
Osvojování si tradičních, často pozapomenutých textilních technik, vede žáka k uvědomění si vlastní tvorby v kontextu historických a kulturních souvislostí.
Hravým přístupem a širokou nabídkou výtvarných experimentů je rozvíjen tvůrčí potenciál žáka. Využití nenáročných textilních technik a dostupných textilních materiálů, jako je ovčí rouno a spředená vlna a příze, přispívá k utváření hodnot.
„spoluvytváření vstřícné a podnětné atmosféry pro tvorbu, pochopení a poznání uměleckých hodnot v širších sociálních a kulturních souvislostech, k tolerantnímu přístupu k různorodým kulturním hodnotám současnosti a minulosti i kulturním projevům a potřebám různorodých skupin, národů a národností“ (Jeřábek 2005, s. 65)
Textil je prvek společný všem kulturám. Textilním materiálem a technikami lze žákům zmapovat nejen historii, ale i současnost. Na jednotlivých technikách, jejich vývoji, místních a časových odlišnostech nebo naopak souvislostech, je možné ukázat širší sociální vazby a vést tak žáky k chápání různorodých kulturních hodnot a k toleranci k odlišnostem.
„uvědomování si sebe samého jako svobodného jedince; k tvořivému přístupu ke světu, k možnosti aktivního překonávání životních stereotypů a k obohacování emocionálního života“ (Jeřábek 2005, s. 65)
Textil je velmi variabilní. Lze s ním pracovat v ploše i prostoru. Vytvářet drobné umělecké předměty (plstěním suchou jehlou), stejně jako velké projekty měnící prostředí (natahování barevných šňůr, provázků a dutinek mezi stromy v alejích tvoříc tak instalaci v krajině) a obohacující tak osobnost žáka.
34
„zaujímání osobní účasti v procesu tvorby a k chápání procesu tvorby jako způsobu nalézání a vyjadřování osobních prožitků i postojů k jevům a vztahům v mnohotvárném světě“ (Jeřábek 2005, s. 65)
Textiliemi i textilními technikami lze vyjádřit vlastní osobnost stejně, jako jakýmikoliv jinými výtvarnými prostředky.
Podobně jako naplňuje textilní tvorba cíle výtvarné výchovy dle Rámcového vzdělávacího programu, naplňovala i v minulosti cíle Vzdělávacího programu Základní škola. Zde byly cíle konkrétnější. Přestože se ani zde textil neobjevil ve výtvarné výchově konkrétně, lze jej přiřadit k užitému umění, modelování i prostorovému vyjádření. Na základě prostudování specifických cílů Vzdělávacího programu Základní škola (1996, s. 224) jsme došli k názoru, že textilní techniky nejsou možností jen poslední doby, ale že byly součástí výtvarných osnov i v letech minulých. Vzhledem k podrobné organizaci výuky byly zařazovány jako náplň nejen výtvarné výchovy, ale především praktických činností. Rozdíl mezi výtvarnou výchovou a praktickými činnostmi se v současnosti poněkud stírá. Učivo praktických činností obsahovala podle Vzdělávacího programu Základní škola práci s textilem a textilní techniky. Jednalo se především o šití, ale také o tkaní, batiku, drhání a podobně (Vzdělávací program Základní škola 1996, s. 225 – 236). Nejvíce byl využíván syntetický materiál.
V minulosti nebylo uváděno využití ovčí vlny. V rámcovém vzdělávacím programu ve vzdělávací oblasti Člověk a svět práce již není práce s textilem uvedena. Lze jej však tušit v práci s drobným materiálem (Jeřábek 2005, s. 82). Na základě zjištěných informací se domníváme, že je vhodné v rámci praktických činností zpracovat textilní technikou vybrané téma a dále jej výtvarně rozvíjet v hodinách výtvarné výchovy.
2.3.2 Textilní materiály a techniky v ŠVP
„Školní úroveň představují školní vzdělávací programy (dále jen ŠVP), podle nichž se uskutečňuje vzdělávání na jednotlivých školách“ (Jeřábek 2005, s. 9).
35
Provedli jsme menší sondu, která analyzovala ŠVP a tematické plány výtvarné výchovy na pěti školách Královéhradeckého a Středočeského kraje. Bylo zjištěno, že se textilní techniky a materiály ve školních vzdělávacích programech téměř nevyskytovaly.
V současnosti jsou požadavky na obsah výtvarné výchovy poněkud nejasné. Učitelé při tvorbě ŠVP a tematických plánů vycházejí pouze z velmi obecných cílů a obsahů rámcového vzdělávacího plánu a mnohdy se inspirují ve starší metodické literatuře, která stále nabízí dostatek námětů a metodických postupů pro výstavbu hodin výtvarné výchovy. Další zdroje literárních poznatků nabízíme v kapitole 3.1 Textil a vlna ve výtvarné výchově.
Metodická příručka je rozdělena do dvou publikací, a to pro 1. a 2. ročník a 3. a 4. ročník. Pro současné rozdělení do vzdělávacích stupňů je nutné nahlédnout do metodiky pro 5. a 6. ročník. Podle metodických příruček je obsahem výtvarné výchovy vytvářet tři hlavní oblasti. Výtvarné osvojování skutečnosti, experimentování a práce s výtvarnými prostředky, výtvarné umění a životní prostředí (Poupa, Voseček 1984, s. 16, 17). Přestože mají metodické příručky své nedostatky, činnosti vycházejí z hravých a konkrétních procesů, z nichž vyplývají vlastní výtvarné úkoly, vedoucí k celkovému výtvarnému rozvoji. Výraznou úlohu zastává experiment a hra (Poupa, Voseček 1984, s. 18). Experiment ani hra však nemá jasný scénář, proto ani hodiny výtvarné výchovy by neměly probíhat podle přesně stanovených kroků. Směřování činností by měli určovat sami žáci. Posouvat a rozvíjet výtvarné téma zadané učitelem.
Učitel je podle současných pedagogických přístupů více rádcem, což ve výtvarné výchově platí dvojnásob. Učitel předává žákům postup tvorby za pomocí textilních technik. „Prostřednictvím výtvarných činností pak učitel žáky nenásilně vede k tomu, aby se učili vidět krásu v okolním světě“ (Poupa, Voseček 1984, s. 18). Žáci sami nejlépe dokončí výtvarný záměr a posunou jej za hranice chápání dospělých osob.
Metodické příručky jasně specifikují výtvarné techniky a materiál vhodný pro žáky na 1. stupni. Textil ani techniky zde nejsou uvedeny. Nicméně v oblasti modelování bychom mohli zařadit plstění do prostoru vedle sochařské hlíny jako téměř rovnocennou techniku zpracovávající přírodní materiál. Následovně příručka připouští, že výčet materiálů v ní uvedený není úplný (Poupa, Voseček 1984, s. 33, 36).
