Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Tělesné výchovy
Studijní program: Učitelství pro střední školy
Studijní obor Tělesná výchova-Základy společenských věd
TECHNIKA A METODIKA GYMNASTICKÝCH CVIČEBNÍCH TVARŮ – AKROBACIE.
TVORBA MULTIMEDIÁLNÍ UČEBNICE.
Diplomová práce: 13–FP–KTV– 283
Autor: Podpis:
Iva HUDEČKOVÁ
Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Vrchovecká
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
67 0 10 0 35 0
V Liberci dne: 26. července 2013
Čestné prohlášení
Název práce: Technika a metodika gymnastických cvičebních tvarů – akrobacie. Tvorba multimediální učebnice.
Jméno a příjmení autora: Iva Hudečková Osobní číslo: P10001063
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č.
121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má diplomová práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé diplomové práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedla jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 26. 07. 2013
Iva Hudečková
Touto cestou bych chtěla poděkovat Mgr. Pavlíně Vrchovecké za vedení mé diplomové práce, za praktické rady a za možnost využít její zkušenosti v této problematice.
TECHNIKA A METODIKA GYMNASTICKÝCH CVIČEBNÍCH TVARŮ AKROBACIE. TVORBA MULTIMEDIÁLNÍ UČEBNICE.
Anotace
Cílem této diplomové práce je vytvořit multimediální metodický materiál a metodické listy pro výuku akrobacie na 2. stupni základní školy. Na podkladě několika metodických popisů byly vytvořeny a digitalizovány metodické řady pro nácvik kotoulu vpřed, kotoulu vzad, stoje na rukou, přemetu stranou a rondátu. Snahou bylo zařadit především prvky, které jsou v možnostech žáků na 2. stupni základní školy a v souladu s časovou dotací, která je na školách této disciplíně věnována. Kromě metodiky nácviku a ukázky optimálního provedení na úrovni žáků základní školy, je zde charakteristika, technické provedení, dopomoc a záchrana, chyby a odstranění jednotlivých prvků akrobacie. Tyto body jsou podrobně rozpracovány i v textové části. Fotografie byly pořizovány v reálném prostředí základní školy se žákyněmi 6. a 8. třídy. Multimediální učebnice a metodické listy by měly sloužit jako pomůcka při přípravě učitele na výuku gymnastiky na druhém stupni základní školy.
Klíčová slova: gymnastika, akrobacie, kotoul vpřed, kotoul vzad, stoj na rukou, přemet stranou, rondát.
TECHNIQUE AND METHODICS OF GYMNASTIC EXERCISE ACROBATICS.CREATION OF MULTIMEDIA TEXTBOOK.
Annotation
Aim of this dissertation is creating a multimedia methodical material and methodical sheets for tuition of Acrobatics at primary schools. Methodical series for practice of roll forward, roll backward, handstand, cartwheel and Rondi were created and digitalized on the basis of few methodical describtions. Appropriate elements were aimed for in accordance to pupil´s capabilities also given time spent by schools on Gymnastics sessions. Besides methodics of practise and examples of optimal execution according to primary school pupils´s capabilities, there is also characteristics, technical execution, assistance and help, mistakes of particular elements and their elimination. These points can be found in the text part in more detailed describtion. Photographs were taken in authentic environment of primary school with 6th and 8th grade pupils. Multimedia textbook and methodical sheets should help in teacher´s preparation for Gymnastics lessons at primary schools.
Key words: gymnastics, acrobatics, roll forward, roll backward, handstand, cartwheel, rondi.
TECHNIK UND METHODEN DEN GYMNASTISCHEN TURNFORMEN – AKROBATIK. ERSTELLUNG VON MULTIMEDIA-LEHRBUCH.
Annotation
Das Ziel dieser Arbeit ist erstellen ein multimedia-methodisches Material und die Methodikrichtlinien für den Unterricht der Akrobatik in der Sekundarstufe der Grundschule. Aufgrund von mehreren methodischen Beschreibungen wurden die methodischen Reihen zum Training für Rolle vorwärts, Rolle rückwärts, Handstand, seitiger Überschlag und Rondat erstellt und digitalisiert. Die Anstrengung war vor allem einordnen der Elemente, die in die Fähigkeiten der Schüler in der Sekundarstufe der Grundschule sind und in der Übereinstimmung mit der Zeiteinteilung, die die Disziplin den Schulen gewidmet ist. Neben der Methodik der Einübung und die optimale Gestaltung der Schüler an der Grundschule, gibt es die Charakteristik, die technische Umsetzung, die Hilfe und die Rettung, den Fehler und die Entfernen von einzelnen Akrobatikelementen. Diese Punkte sind in dem Text ausführlich erarbeitet. Die Fotos wurden in der realen Umgebung der Grundschule mit den Schülerinnen der sechsten Klasse gemacht. Multimedia-Lehrbuch und methodischen Blätter sollten als Hilfsmittel bei der Vorbereitung des Lehrers zu turnen in der Sekundarstufe unterrichten dienen.
Keywords: Gymnastik, Akrobatik, Rolle vorwärts, Rolle rückwärts, Handstand, seitiger Überschlag, Rondat.
Obsah
Úvod ………12
1 Cíl a úkoly práce ……… 14
1.1Cíl práce ………. 14
1.2 Dílčí úkoly ……… 14
2 Gymnastika ……… 15
2.1 Historický vývoj tělesné výchovy a gymnastiky jako součásti kurikula ……….. 15
2.2 Zavádění tělesné výchovy jako povinného předmětu do škol v českých zemích ……. 17
2.3 Vývoj gymnastiky jako samostatné sportovní disciplíny ………..20
2.4 Komplexní soustava tělesných cvičení dr. Miroslava Tyrše ……….21
2.5 Dnešní podoba gymnastiky ……….. 22
3 Akrobacie ………25
3.1 Historie akrobacie ………. 25
3.2 Vývoj akrobacie u nás ………...27
3.3 Akrobacie dnes ………..28
4 Přehled uspořádání pohybového obsahu akrobatických cvičení………... 31
4.1Pohyby celého těla ………. 31
4.2 Polohy celého těla ………. 34
5 Akrobacie ve školní praxi ………..36
6 Didaktika akrobatických cvičení ………. 39
7 Metodika multimediální učebnice a metodických listů ……….. 41
8 Akrobatická příprava ……… 42
8.1 Zpevňovací příprava ………. 42
8.2 Odrazová příprava ……… 44
8.3 Doskoková příprava……….. 46
8.4 Rotační příprava ………47
8.5 Podporová příprava……… 47
8.6 Pohyblivostní příprava ……….. 48
9 Metodika nácviku vybraných akrobatických prvků ……….. 50
9.1 Kotoul vpřed ………. 50
9.2 Kotoul vzad ………... 53
9.3 Stoj na rukou ………. 56
9.4Přemet stranou ………58
9.5Rondát ……… 61
10 Závěr ………..64
11 Použité zdroje ………... 65
Seznam zkratek
ČGF - Česká gymnastická federace
DVD - Digital Versatile Disc
MŠMT - Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
např. - například
OH - Olympijské hry
popř. - popřípadě
př.n.l. - před naším letopočtem
SSSR - Svaz sovětských socialistických republik
st. - století
ŠVP - Školní vzdělávací program
RVP ZV - Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání
tj. - to jest
tzv. - tak zvaný
tzn. - to znamená
Seznam obrázků
Obr. 1. Dělení gymnastiky (Novotná, V., Panská, Š., Chrudimský, J., 2009)
Obr. 2. Kotoul vpřed (Zítko, M., Chrudimský, J., 2006)
Obr. 3. Dopomoc při provádění kotoulu vpřed (Zítko, M., Chrudimský, J., 2006) Obr. 4. Kotoul vzad (Zítko, M., Chrudimský, J., 2006)
Obr. 5. Dopomoc při provádění kotoulu vzad (Petr, O., Svatoň, V., 1983) Obr. 6. Stoj na rukou (Zítko, M., Chrudimský, J., 2006)
Obr. 7. Dopomoc při provádění stoje na rukou (Zítko, M., Chrudimský, J., 2006) Obr. 8. Přemet stranou (Zítko, M., Chrudimský, J., 2006)
Obr. 9. Dopomoc při provádění přemetu stranou (Petr, O., Svatoň, V., 1983) Obr. 10. Rondát (Zítko, M., Chrudimský, J., 2006)
Úvod
Akrobatická cvičení slouží nejen jako pohybový základ pro ostatní gymnastické disciplíny, ale tvoří i pohybový základ všech cvičení a sportovních odvětví, ve kterých se uplatňuje celková obratnost. Přispívají k tělesnému zdokonalování, k rozvoji zdatnosti, pohybové a sportovní výkonnosti a k rozvoji dalších vlastností osobnosti. (Belšan, 1980)
Do školní tělesné výchovy se zařazují pro svůj všestranně rozvíjející charakter i speciální vlastnosti, které se formují při jejich uskutečňování. Osvojováním a zdokonalováním akrobatických dovedností se u žáků rozvíjí kloubní pohyblivost, odrazové schopnosti, pružnost, prostorová orientace, rovnováha, ale především obratnost. Působí také na rozvoj morálně volních vlastností jako je důslednost, disciplinovanost, zodpovědnost, odvaha a vytrvalost ve cvičení (Trunečková, 1991).
Výhodou akrobatických cvičení je, že se můžou vykonávat i při minimálním tělocvičném vybavení škol (žíněnky, gymnastický koberec) a s velkým počtem žáků současně. Což jsou hlavní důvody, proč jsem si akrobacii vybrala pro svoji práci, neboť je v možnostech většiny učitelů s akrobacií žáky seznámit.
Učitelé mají dnes v kompetenci zvolit si, zda akrobacie bude součástí vzdělávacího obsahu tělesné výchovy. Na rozdíl od dřívějších dob, kdy učební osnovy akrobatická cvičení upřednostňovaly a bylo povinností ji do vyučování zařadit. Hodiny tělesné výchovy jsou v dnešní době realizovány dle individuálního školního vzdělávacího programu (dále jen ŠVP), který si školy samostatně vytvářely na základě rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (dále jen RVP ZV). Tělesná výchova je jedním ze vzdělávacích oborů a společně s oborem Výchova ke zdraví tvoří vzdělávací oblast Člověk a zdraví. Díky RVP mají učitelé možnost vytvořit si vzdělávací program založený na jejich zkušenostech a představách. Učivo obsažené ve ŠVP je závazné, zatímco učivo v RVP je doporučené. RVP doporučuje v učivu činnosti ovlivňující úroveň pohybových dovedností, v nichž jsou uvedeny základy gymnastiky (průpravná cvičení, akrobacie, cvičení s náčiním a nářadím odpovídající velikosti a hmotnosti) a rytmické a kondiční formy cvičení pro děti (kondiční cvičení s hudbou nebo rytmickým doprovodem, základy estetického pohybu,
vyjádření melodie a rytmu pohybem, jednoduché tance) (MŠMT, 2005).
Ve své práci jsem se snažila vytvořit multimediální metodický materiál a metodické listy pro výuku akrobacie na 2. stupni základní školy. Na podkladě několika metodických popisů byly vytvořeny a digitalizovány metodické řady pro nácvik kotoulu vpřed, kotoulu vzad, stoje na rukou, přemetu stranou a rondátu. Snahou bylo zařadit především prvky, které jsou v možnostech žáků na 2. stupni základní školy a v souladu s časovou dotací, která je na školách této disciplíně věnována. Kromě metodiky nácviku a ukázky optimálního provedení na úrovni žáků základní školy, je zde charakteristika, technické provedení, dopomoc a záchrana, chyby a odstranění jednotlivých prvků akrobacie. Tyto body jsou podrobně rozpracovány i v textové části. Fotografie byly pořizovány v reálném prostředí základní školy se žákyněmi 6. a 8. třídy ZŠ. Multimediální učebnice a metodické listy by měly sloužit jako pomůcka při přípravě učitele na výuku gymnastiky na druhém stupni základní školy.
1 Cíl a úkoly práce
1.1 Cíl práce
Hlavním cílem práce je vytvořit multimediální metodický materiál a metodické listy pro výuku akrobacie na základní škole. Materiál bude návodem pro učitele a bude
obsahovat metodiku nácviku, optimální provedení, dopomoc, chyby a odstranění jednotlivých prvků.
1.2 Dílčí úkoly
Pro splnění cíle práce jsme stanovili tyto dílčí úkoly:
Charakterizovat akrobatické cvičební tvary - kotoul vpřed, kotoul vzad, stoj na rukou, přemet stranou a rondát.
Prostudovat techniku a metodiku nácviku jednotlivých akrobatických prvků na základní škole.
Nafotografovat metodické řady k nácviku jednotlivých akrobatických prvků.
Digitalizovat a vytvořit multimediální materiál a metodické listy pro použití na základní škole.
2 Gymnastika
2.1 Historický vývoj tělesné výchovy a gymnastiky jako součásti kurikula
Školní tělesná výchova je více než 130 let součástí výchovy a vzdělání na školách v českých zemích. Ve velmi dlouhém časovém období od antiky až po konec 19. století se postupně vytvářely předpoklady k začlenění tělesné výchovy do systému výchovy.
K důležitým stimulům tohoto procesu patřilo rozšíření volného času lidí díky efektivnějším způsobům výroby a produkce. Rozvoj filosofie a dalších přírodních a sociální věd řadíme k dalším stimulům, neboť přispěly k vývoji o poznání člověka. Postupem času tak vznikaly teorie o ideální výchově člověka (Rychtecký, Fialová, 2002).
S významem tělesné výchovy ve výchově člověka se setkáme již v koncepci významného antického filosofa Platona. Ve svém spise Republika charakterizuje dvě složky umění, které napomáhají k rozvoji duše – gymnastiku a hudbu. V antických vzdělávacích institucích byla gymnastika, společně s tancem, atletikou a hrami, již součástí kurikula. Antický systém vedl k všestranné kultivaci těla, vycházel z přirozených cvičení a jeho cílem byla idea harmonické výchovy a vzdělání v duchu kalokagathie (Hájková, Vejražková, 1994).
Středověk je spojen s potlačením tělesných cvičení v systému výchovy. Výjimkou byl systém církevních rytířů. Jejich kurikulum tvořilo sedm rytířských ctností (jízda na koni, lov, šerm, plavání, střelba z luku, veršování a hra v šachy). Později byly ctnosti rozšířeny o tanec, kde byly uplatňovány přesné pohyby, postoje a figury. Renesance přinesla do cílů a pojetí výchovy humanistické impulsy. Vzdělávaly se především šlechtické děti, jejichž výchova byla realizována individuálně. Tělesná cvičení byla zaměřena hlavně na pohybové hry. Tělesná výchova se v institucionální výchově prosadila nejdříve na šlechtických školách, poté na univerzitách v Itálii, odkud se rozšířila až do celé Evropy. Významným přínosem této doby byla práce humanisty L. Vivese „Jak vyučovat“.
Do vzdělávacího kurikula zařadil předmět tělocvik a hry, který by zaměřen především na běh a míčové hry. Díky němu se tělesná cvičení začala vyučovat i na jezuitských školách, které patřily k nejrozšířenějšímu typu vzdělávání té doby. K zavedení výuky tělesné
výchovy na německých univerzitách přispěli němečtí reformátoři M. Luther, U. Zwingli a Švýcar E. Rotterdamský (Rychtecký, Fialová, 2002).
V dnešní době jsou stále platné a uznávané přístupy k tělesné výchově, které vytvořil J. A. Komenský. Ten vycházel z přirozené potřeby pohybu dětí jako základního projevu života. V 17. století, v době rané industriální společnosti, se změnily vlivem filosofie realismu, která je úzce spjata se životní praxí, požadavky na vzdělání včetně tělesného rozvoje člověka. K hlavním reformátorům této doby patřili J. Locke a J. J.
Rousseau. J. Locke ve své koncepci výchovy preferoval z tělesných cvičení: šerm, zápas, plavání, tanec, otužování a překonávání překážek. J. J. Rousseau: plavání, jízda na koni, šplh, běh, chůze, lezení, skoky a hody. V 2. pol 18. st založil filantropista J. Basedow v německém Dessau přirozenou školu, kde byly povinné 3 hodiny tělesné výchovy a rekreace denně. Jednou z disciplín tělesné výchovy byl dessavský pentathlon (běh, skok, šplh, nošení břemen a cvičení rovnováhy). Ch. G. Salzmann, učitel z Dessau, zavedl nová tělesná cvičení, která jsou dodnes hojně využívána. Jedná se o cvičení přímivá, cviky obratnosti na zemi a běh se švihadlem. Klasikem tělesné výchovy je J. CH. Guts-Muths.
Díky jeho zápiskům vznikla roku 1793 první metodická kniha o tělesné výchově mládeže
„Gymnastik für die Jugend“. Kniha obsahuje systematický přehled známých cviků, umožňující rozčlenění žáků podle schopností a věku. Guts-Muths kladl důraz na cvičení se záchranou a doporučil dělení vyučovací hodiny na část postupného rozcvičení, zatížení a uklidnění. Zdařilou metodickou příručkou pro učitele vytvořil švýcarský pedagog J. H.
Pestalozzi „Wie Gerthrud ihre Kinder lehrt“ Jak Gertruda vyučuje své děti. V dalším svém díle „Gelenksübungen“, kloubová cvičení, popisuje svoji elementární gymnastiku, která byla prováděna se žáky hromadně ve třídě. J. H. Pestalozzi je navíc považován za tvůrce prostných. Koncem 18. a začátkem 19. století došlo vlivem herbartismu k vyčlenění dovedností, tím i tělesné výchovy z tělesné výchovy z povinných školních programů.
Tělesnou výchovu lze vyučovat pouze jako nepovinný předmět (Rychtecký, Fialová, 2002).
V první polovině 19. století se objevily tělovýchovné směry, které tvoří hlavní zdroje vývoje tělesné výchovy a současného pojetí gymnastiky. Německý turnerský systém nářaďového tělocviku formuloval A. Spiess do podmínek škol. Hlavními představiteli tohoto směru jsou Friedrich Ludwig Jahn a Ernst Wielhelm Bernard Eiselen. Systém otce a
syna Lingových byl modifikován v severských zemích. Hlavním znakem švédské gymnastiky je účelnost každého cviku. Tomuto účelu je přizpůsobeno přesné provádění cviků, konstrukce nářadí a náčiní. Syn P. H. Linga J. H. Ling rozpracoval systém do metodických pokynů pro školní praxi podle věkových stupňů a pohlaví. Francouzský systém přirozené metody kritizuje statické a analytické provádění Langova systému cvičení (Kubička, 1993).
2.2 Zavádění tělesné výchovy jako povinného předmětu do škol v českých zemích
K zásadní reformě školství u nás došlo po porážce Rakouska ve válce s Pruskem.
Roku 1869 se stala tělesná výchova součástí kurikula obecných škol. O dva roky dříve byl tělocvik zahrnut do přípravy učitelů na učitelských ústavech, kde se připravovali na své budoucí povolání. Na gymnáziích a reálkách byl tělocvik nepovinný. Roku 1870 byly stanoveny školním a vyučovacím řádem tři základní okruhy tělesných cvičení: pořadová, prostná, nářaďová. První osnovy používané u nás byly pojmenovány podle svého autora A.
Spiesse. Cílem školní tělesné výchovy byl v té době rozvoj síly, obratnosti, odvahy, jistoty a sebedůvěry. Tělocvik měli žáci 2 vyučovací jednotky týdně. Pozitivem této doby se stal požadavek na řádné zavedení tělesné výchovy pro dívky, zavedení testování pro postup do vyšší třídy a nárok na kvalifikaci učitele tělesné výchovy. Vše mělo ale i své negativní stránky. Navržený obsah učiva přesunul výuku tělocviku do tělocvičen, hromadné provádění cviků, z důvodu bezpečnosti a prevence úrazu, tvořila hodiny šablonovitě stejné.
Po prvních osnovách se začaly tvořit osnovy nové pro různé typy, stupně škol a pro učitelské ústavy. Koncem 19. století začaly náš systém tělesné výchovy ovlivňovat Lingův severský systém tělocviku, Deményho francouzský systém tělesné výchovy a rozšíření sportů díky olympijským hrám a mezinárodním federacím. Pod vlivem všech výše uvedených činitelů byly roku 1911 přepracovány osnovy pro chlapce a roku 1913 pro dívky. Rozsah 2 vyučovacích hodin týdně zůstal zachován (Rychtecký, Fialová, 2002).
Tyršova soustava byla základem národních tradic spolkového tělocviku sokolského, které ovlivňovaly koncepci školní tělesné výchovy po vzniku samostatné ČSR. Základní
kurikulum, které tvořila cvičení pořadová, prostná a nářaďová, atletika a hry bylo doplněno o cvičení sezónní. Tj. o plavání, bruslení, sáňkování a lyžování z důvodu otužování žáků.
Obsah kurikula byl maximální tím, že sloužil učitelům jako zásobník cvičení, která si volil učitel podle svého uvážení a podle prostředí, ve kterém vyučovací hodina probíhala. Učivo bylo stejné jak pro chlapce, tak pro dívky s tím, že některé cviky byly dívkám přidány a některé byly určené jako nevhodné. Rozsah 2 vyučovacích hodin zůstal nezměněn. Ve 30.
letech 20. století došlo k velkým změnám v pojetí školní tělesné výchovy. Změnu podnítil princip tzv. novorakouské přirozené školy. Hlavními představiteli tohoto pedocentrického pedagogického směru byly Rakušané K. Gaulhofer a M. Streicherová. Ve své koncepci přirozeně reagovali na herbartismus, který žáka nechápal jako subjekt výchovy a vzdělání, ale jako objekt. Učivo obsahovalo především přirozená cvičení, která byla prováděna hromadně. Soutěže žáků byly doporučovány pouze u cvičení, která už žáci bezpečně zvládali. Gymnastické nářadí a náčiní se využívalo spíše jako překážka. Vyučovací hodina měla být využita co nejefektivněji s minimálním výkladem a omezením direktivních povelů. Učivo pro chlapce a dívky bylo diferencováno. 2 vyučovací hodiny tělesné výchovy týdně byly doplněny o sportovní aktivity, které byly jednou možností ve výběrovém programu (Reitmayer, 1977).
Během 2. světové války byl branný obsah učiva ovlivněn německým vlivem a rozsah tělesné výchovy rozšířen na 4 hodiny týdně. Po druhé světové válce se orientace školské soustavy i tělesné výchovy zcela změnila za působení nových vlivů. Byly definovány cíle a úkoly školní tělesné výchovy: školní, vzdělávací a výchovné. Kurikulum se odklonilo od novorakouského pojetí a stejně jako v jiných částech Evropy se hodiny zaměřovaly více sportovně. Základním učivem byly přiměřené cvičební tvary na nářadí, které už nesloužilo jako překážka. Požadavky na výkonnost žáků se zvýšily. V hodnocení a klasifikaci se začal uplatňovat systém norem, od kterého se časem upustilo. Po druhé světové válce si dívčí tělesná výchova našla plnou rovnoprávnost. Roku 1948 se tělesná výchova stává povinným předmětem pro všechny typy škol. Od šestého ročníku se tělesná výchova vyučuje pro chlapce a dívky zvlášť. Roku 1952 se tělesná výchova stává povinnou součástí kurikula na vysokých školách. Roku 1954 se na vysokých školách pedagogických objevila možnost studia tělesné výchovy, zatím pouze pro učitelky středních škol. Téhož roku se na základních a středních školách zavedly tzv. normativní osnovy tělesné výchovy.
Ty kladly důraz na výkonnostní a výchovné cíle. Žáci plněním konkrétních úkolů a zvyšováním výkonnostních limitů směřovali k odznaku zdatnosti. Kurikulum obsahovalo gymnastiku, sportovní průpravu v atletice a hry. Žákům byla vštěpována i teorie tělesné kultury. Výkonnostní normy si našly i své odpůrce, a tak byly roku 1957 odstraněny z osnov. Současně byly zrušeny i nejobtížnější části učiva. Roku 1960 se začalo vyučovat podle jednotných osnov od nastoupení na základní školu až po skončení školy střední.
Učivo v tělovýchovných a sportovních oblastech bylo rozděleno do tří stupňů. První stupeň se týkal povinné tělesné výchovy na základní škole. Stupeň druhý, rozšiřující, byl určen pro mládež v tělovýchovných jednotách a stupeň třetí byl zaměřen na výkonnostní sport mládeže. Těmto osnovám předcházely osnovy předškolního vzdělávání a navazovaly na ně osnovy pro vysokoškolské studentky. Negativum osnov však je, že opomenuly žáky průměrné a mentálně postižené. Nepovinný předmět sportovní hry se začal vyučovat roku 1960/1961. Roku 1968/1969 se tato možnost objevila i pro žáky nižšího stupně v podobě pohybových her. V osnovách byly zdůrazněny i branné aspekty. Kromě výuky 2 hodin týdně tělesné výchovy se vyučovala branná výchova. Všeobecně se snížily požadavky na rytmiku a důraz byl kladen především na sportovní hry (Rychtecký, Fialová, 2002).
V 70. a 80. letech se tělesná výchova dostala do konkurenčního vztahu s činností sportovních klubů. Kluby často nabízely lepší materiální podmínky než školy. Proto se kurikulum zaměřilo jiným směrem. Kladl se důraz na prožitek z pohybu, zvládnutí dovedností nejpopulárnějších sportů, socializace a utváření pozitivních postojů k pohybové činnosti. K obsáhlým obsahovým, organizačním a řídícím změnám došlo v našem školství i v naší tělesné výchově roku 1989 vlivem společenských změn. Liberalizace kurikula a diverzifikace škol vyvolala větší nároky nejen na učitele, ale i žáky. Učitel se musel zaměřit na vhodný obsah vyučování, optimální rozsah a vyhovující materiální vybavení. Rozsah vyučovacích hodin, 2-3 týdně, se neměnil. Vedle povinného učiva tělesné výchovy se opět objevují i nepovinné předměty. Na některých školách, kde nejsou podmínky ke splnění 2-3 hodin týdně, je možnost výuku nahradit formou soustředěného vyučování na kurzech či sportovních táborech. To vše se týká i průměrných žáků a žáků s mentálním postižením.
V této době vznikají sportovní kluby přímo na školách sjednoceny Asociací školních sportovních klubů (Rychtecký, Fialová, 2002).
2.3 Vývoj gymnastiky jako samostatné sportovní disciplíny
Pojem gymnastika je odvozen ze starořeckého slova „gymnasein“ (cvičit nahý) a názvu „gymnastes“ označujícího bojovníka, cvičence, ale i člověka, který se zabýval vědou o tělesných cvičeních. Jedná se o systém gymnastických cvičení vyznačující se ideály antické harmonie tělesné a duševní složky člověka – kalokagathie (Zítko, 2000).
Historicky se gymnastika vyvíjela díky jednotlivým osobnostem, autorům gymnastických systémů, kteří dělili gymnastiku podle určitých záměrů. Autoři se odlišovali svými pohledy, rozličnými názvy a charakteristickými obsahy jednotlivých druhů gymnastik.
V období renesance se vyvinuly systémy, které tvoří současné pojetí gymnastiky:
Německý turnerský systém nářaďového tělocviku
Švédský systém zdravotní a průpravné gymnastiky
Francouzský systém přirozené metody.
Německý turnerský systém nářaďového tělocviku se liší od původní řecké gymnastiky, která nepoužívala nářadí. Zakladatelé tohoto systému začali jako první používat koně k simulaci nácviku jízdy na živém koni. Cílem turnerského tělocviku byla především dobrá fyzická kondice vojáků. K tomu napomáhalo primitivní nářadí jako systémy žebříků a lana. Postupem času se začala používat bradla, visutá hrazda, odrazové můstky, kruhy, koza, krátké tyče. Z tohoto pojetí se později vyvinula disciplína dnes nazývaná – sportovní gymnastika. Hlavními představiteli a vynálezci výše uvedeného nářadí a náčiní jsou: Johann Christoph Guts-Muts, Friedrich Ludwig Jahn, Ernst Wielhelm Bernard Eiselen (Hájková, Vejražková, 1994).
Adolf Spiess později upravil Jahnův – Eiselenův tělocvičný systém pro potřeby školního tělocviku. Učinil z tělocviku učební předmět a utřídil cvičební látku zvlášť pro chlapce a dívky. Od Pestalozziho převzal cvičení s náčiním (s činkami, tyčemi, kužely a švihadly) (Reitmayer, 1977).
Švédský systém zdravotní a průpravné gymnastiky založil v 19. století Per Henri Ling. Systém měl výlučně zdravotní ráz. Na tehdejších znalostech anatomie a fyziologie byla sestavena soustava cviků. Hlavní myšlenkou bylo využít pohyb jako léčebný a preventivní prostředek. Každý cvik měl svůj účel a jeho správné provádění, doprovázené drilem, opravováním a častými povely vedlo k všestrannému rozvoji lidského těla (Reitmayer, 1977).
Francouzský systém přirozené metody kritizuje statické a analytické provádění Lingova systému cvičení. Hlavní představitel Georges Demeny dospěl k poznání, že dynamickým, plynule a rytmicky prováděným pohybem lze dosáhnout lepších fyziologických účinků. Podle jeho názoru je třeba konat tělocvičné pohyby v nejširším rozsahu, tzn. z největšího smrštění do největšího svalového natažení. Pohyby měly být vláčné, zaoblené, nepřetržité (Hájková, Vejražková, 1994).
2.4 Komplexní soustava tělesných cvičení dr. Miroslava Tyrše
Miroslav Tyrš byl v 2. pol. 19. století zakladatelem organizace Sokol, která sjednocovala široké lidové vrstvy a měla tak být nejspolehlivější oporou našeho národa.
Tyršova soustava se svým pojetím podobala Jahnovu německému turnerskému hnutí.
Společným ukazatelem byla branná příprava národa. Usiloval o pěstování tělesné zdatnosti, bratrství, kázně, spolehlivosti, prostoty, jednoduchosti v životních potřebách a vytrvalosti.
Hnutí se proslavilo svými slavnostmi, zvanými slety (Reitmayer, 1978).
Po olympijských hrách v roce 1912 ve Stockholmu byl obohacován o nové prvky Lingův severský systém. Zasloužili se o to především Elin Falková, která požadovala přirozenější a uvolněnější provádění cviků. Kristina Elizabeth Björkstenová tím, že vypustila tvrdé pohyby a nahradila je měkčími, odlišila tělesnou výchovu žen od tělesné výchovy mužů. Niels Bukh vytvořil z Lingovy gymnastiky tzv. primitivní čili základní gymnastiku, pomocí níž procvičoval celé tělo a vyrovnával účinky jednostranné pracovní činnosti. Do skupiny reformátorů se řadí i zakladatel nordických her Viktor Gustav Balck.
Nordické hry časem přerostly v lingiády, tj. světové tělovýchovné kongresy spojené s masovými přehlídkami švédské gymnastiky (Reitmayer, 1977).
Hudební pedagog Jacques Dalcroze přispěl k rozvoji gymnastiky tím, že ji spojil s hudební kulturou. Vytvořil základy rytmické gymnastiky tím, že pohyb vycvičený po stránce tělesné propracoval po stránce rytmické. V 2. pol. 19. století se začaly v jednotlivých zemích ustavovat tělocvičné svazy, které pěstovaly gymnastiku sportovním způsobem. Tak vznikla sportovní gymnastika, která pak prošla složitým vývojem.
Jednoduché gymnastické nářadí se zdokonalovalo a v souvislosti s tím se dosud málo rozmanité sestavy na jednotlivých nářadích stávaly stále náročnějšími. Mezníkem ve vývoji sportovní gymnastiky se stalo ustavení Evropské federace gymnastiky v roce 1881. První mezinárodní mistrovství gymnastů bylo v roce 1903 uspořádáno v Antverpách. Rozvoj sportovních hnutí a rozvoj mezinárodních sportovních federací se stal podnětem ke vzkříšení starověkých gymnastických slavností, které dosáhly vrcholu v antickém Řecku v podobě OH. O obnovení OH se zasloužil Francouz Pierre de Coubertin uspořádáním prvních novodobých OH v roce 1896 v Aténách. Od této doby je gymnastika jako samostatná sportovní disciplína na programu OH (Reitmayer, 1977).
2.5 Dnešní podoba gymnastiky
Z hlediska psychologické typologie, kterou počátkem sedmdesátých let prezentoval Miroslav Kodým, řadíme gymnastiku mezi esteticko – koordinační, respektive technicko - estetické sporty. Předvedený výkon se hodnotí z hlediska obsahu (obtížnosti), z hlediska techniky (způsob řešení pohybového úkolu) i z hlediska estetického (průběh pohybu a čistota provedení). Je druhem pohybové činnosti zaměřeným dominantně na rozvoj koordinačních schopností a na estetické působení, prožívání a vnímání této činnosti (Sekot, 2006).
Hodnota projevu se utváří v celém průběhu pohybu a bodové ohodnocení výkonu se vztahuje jak k obtížnosti předváděného výkonu, tak ke způsobu jeho provedení se zřetelem na technická a estetická kritéria. Technická kritéria se vztahují především k mechanickému způsobu řešení pohybového úkolu, k rozsahu pohybu a pohybovému rytmu ve smyslu koordinace jednotlivých pohybových aktů a operací. Estetická kritéria se vztahují především k choreografii (Krištofič, 2009).
Právě determinanta estetická odlišuje gymnastiku od většiny sportů. Harmonie, rytmus a soulad s normami estetického vyznění gymnastického pohybu jsou programovým požadavkem gymnastických disciplín. Principy kontrastu, gradace a rozvíjení hudebně pohybového motivu, námětu či myšlenky jsou základem tvorby závodních sestav a pohybových skladeb. Gymnastický výkon je na všech úrovních obtížnosti posuzován kvalitativně, podle dohodnutých pravidel a posuzovacích škál (Kubička, 1993).
Pojem gymnastika bývá dnes laiky často milně redukován pouze na obsah sportovní gymnastiky. V jejich nesprávně zúženém vnímání reprezentují pojem gymnastika pouze přemety, salta…Pod zastřešující pojem gymnastika je však v současnosti zahrnuto množství dílčích gymnastických sportů a rozmanitých směrů gymnastických programů. Pro utřídění různých forem gymnastických cvičení a současně i názvů programů jsou volena různá hlediska. Přístupů k dělení systému gymnastiky je tedy více (Krištofič, 2009).
Mezi nejvýznamnější přístupy, ze kterých se vychází při současném řešení systému gymnastiky, patří Novotná (2003). Novotná uvádí, že pro všechny gymnastické činnosti se užívá nadřazený pojem gymnastika. Gymnastiku dělí na dvě oblasti z hlediska obsahu a cíle činnosti na gymnastické sporty a gymnastické druhy. Mezi gymnastické sporty, charakterizované soutěžemi olympijskými i neolympijskými, patří: sportovní gymnastika, moderní gymnastika, skoky na trampolíně, akrobatická gymnastika, sportovní aerobik, teamgym, fitness, akrobatický rock and roll a estetická skupinová gymnastika. Druhy gymnastiky, které nemají soutěžní charakter, dělí na tři podskupiny: základní gymnastika, rytmická gymnastika a aerobní gymnastika. Ve svém přístupu vymezuje ještě specifický program „gymnastiky pro všechny“ (Krištofič, 2009).
Se soutěžními odvětvími gymnastiky se dnes můžeme setkat na soutěžích, které lze obdobně jako u jiných sportovních odvětví, rozdělit do skupin podle jejich významu. Mezi nejvýznamnější patří soutěže mezinárodního charakteru (Olympijské hry, Mistrovství světa, kontinentální mistrovství -např. Mistrovství Evropy). U nás se pořádají národní mistrovské soutěže (mistrovství a přebory České republiky) a národní nemistrovské soutěže (přebory krajů, memoriály, poháry, velké ceny). Čeští gymnasté se účastní i závodů nazývaných Grand Prix.
Jednou z významných gymnastických událostí Gymnastiky pro všechny je Světová gymnaestráda pořádaná jednou za čtyři roky (Krištofič, 2009)
Obr. 1. Dělení gymnastiky (Novotná, V., Panská, Š., Chrudimský, J., 2009)
3 Akrobacie
3.1 Historie akrobacie
Pojem „akrobacie“ je odvozen od řeckého akrobatéo (akros = horní nebo vysoký, batol = kráčet – tedy „zdvihající se vzhůru“). První akrobatická cvičení se začala objevovat při lidových zábavách a tancích. Akrobatické a taneční prvky spolu splývaly a je obtížné je od sebe odlišovat. Valašské hry chlapců na pastvě, selské hry v Rakousku či tradiční čínská opera jsou příklady spojení těchto dvou prvků (Kos, 1989).
Akrobatické prvky se postupem času rozvíjely směrem k nebezpečí a obtížnosti, čímž sklízely údiv u diváků. Novým druhem povolání se stalo kejklířství, jehož výsadou bylo provádění nových obtížných akrobatických tvarů. Kejklíři byli profesionálové, kočovníci a živnostníci, obveselující společnost na královských a šlechtických dvorech při různých lidových slavnostech (Kos, 1989).
O rozšiřování a oblibě akrobatických cvičení v nejstarších dobách jsou dochována četná svědectví. Nejvíce důkazu pochází z Egypta, Kréty, Řecka, Itálie a Skandinávie.
Jedním z důkazů je freska na stěnách Knosského paláce z roku 1580 – 1400 př. n. l. Známé prvky jako: most, stoj na hlavě, přemet ve dvojici, přemet přes útočícího býka oporem o jeho rohy jsou zobrazeny na nalezených malbách v jeskyních, na vytesaných reliéfech a keramice (Kos, 1989).
Zmínky o akrobatických výkonech se objevují i v dílech starověkých autorů (2. st.
n. l.) jako je Homér, Herodot, Xenofón či Filostrat. Ve starověkém Řecku vyplňovala akrobatická čísla divadelní představení Aristofanových komedií. Mnohé etruské památky dosvědčují, že i tehdy bylo kejklířství hojně rozšířenou živností. Terentius dokládá, že v roce 160 př. n. l. byl důkazem obliby akrobacie v Římě odchod jeho diváků z divadelního představení na cirkusové, které se konalo ve stejnou dobu. Ve starověkém Římě se akrobatickým cvičením věnovali potulní cirkusanti (artisté), kteří svoje čísla doplňovali drezúrou zvířat či chůzí po provaze (Kos, 1989).
První učebnici akrobacie nazvanou Trois dialogues de l’exercise de sauter et voltiger en l’air napsal v Paříži na přelomu 16. a 17. století vynikající akrobat z povolání a původem Ital Archangelo Tuccaro. Kniha je rozdělena na tři části. První dvě části popisují dějiny tělesné výchovy a léčebné účinky jednotlivých prvků. Třetí část předkládá metodické řady k nácviku různých akrobatických tvarů. Dalším významným italským akrobatem byl Tomaso Garzoni, který ve své díle Piazza universale (1616) popisuje význam akrobacie. O systematiku přetáčivých pohybů se pokusil ve své knize The voulting master (Oxford 1652) Angličan Wiliam Stokes. Na konci 18. století byla akrobatická cvičení základní složkou programů stálých cirkusů v hlavních městech Evropy (Kos, 1989).
Současně se zavedením tělesné výchovy do škol se začala akrobacie objevovat i v pedagogických spisech tehdejší doby. Např. v díle Theatralische Turnschule (1716) jehož autorem byl Lambranzi. Či v díle Doyla Voltigierkunst (1719). Zde se objevují zárodky dvou druhů akrobacie: sportovní amatérské a cirkusové profesionální. V rámci gymnastiky se rozvíjela amatérská, profesionální se ubírala cestou úzké specializace. V roce 1889 vzniklo první mezinárodní Artistické sdružení a v roce 1901 mezinárodní organizace sdružující profesionální artisty Artisten - Loge. Další rozvoj akrobatických cvičení nastal po vzniku německého nářaďového tělocviku. Encyklopedie der Leibesübungen (1795) Bernarda Ulricha Antona Vietha seznamuje poprvé s několika akrobatickými tvary. Také Friedrich Ludwig Jahn převzal od Tuccara některé akrobatické tvary, které zařadil do svého cvičení. Po Jahnovi akrobatické prvky téměř zmizely z praxe. Jejich význam opět vyzvedl pro školní tělesnou výchovu v polovině 19. stol. Adolf Spiess (1810-1858). Ve švédském tělovýchovném systému se akrobatické prvky téměř neuplatňovaly. Teprve později zařadil Josef Gottfrid Thulin do své cvičební praxe některé tvary pod vlivem německého tělocviku a akrobatická cvičení se začala plně rozvíjet i v tomto směru. Naopak bohatou tradici mají akrobatická cvičení v Dánsku. O vývoj akrobacie se zde zasloužil především Niels Bukh (1880 – 1940) (Kos, 1989).
Nové propagátory objevila akrobacie v představitelích novorakouské školy M.
Treicherové, K. Gaulhoferovi a A. Slamovi. Kladli důraz především na iniciativu a tvořivost cvičenců při provádění akrobatických cvičení a zdůrazňovali význam selských
her. Kinogramy různých akrobatických tvarů publikovali ve svých dílech představitelé německých Bodenübungen Krieg, H. Meusel, Thimm a C. Diem (Kos, 1989).
Největšího rozvoje dosáhla akrobacie v rámci tělesné výchovy v době, kdy se akrobatická cvičení stávají samostatným závodním sportem. Předpoklady pro to vznikaly zejména v různých zájmových kroužcích, při tělovýchovných přehlídkách a slavnostech v SSSR.
První pravidla akrobacie byla vydána v roce 1939 v SSSR. Ve stejném roce bylo poprvé na světě uspořádáno první mistrovství jednotlivců SSSR (Kos, 1989).
3.2 Vývoj akrobacie u nás
Stejně jako je tomu v jiných zemích má i u nás akrobacie předchůdce v lidových pohybových hrách a zábavách. Právě v nich se objevovaly akrobatické prvky, které do nich zapojovali mladí lidé, z touhy předvést svoji tělesnou dovednost (Kos, 1989).
Miroslav Tyrš (1832-1884) akrobatická cvičení do soustavy sokolského tělocviku ještě nezařazuje, ale pomalu se pod názvem „různosti“ uplatňují stále více ve cvičební praxi. Pojem „různosti“ příliš neodpovídal dnešnímu pojetí akrobacie, a proto se stále vymýšlely nové názvy jako „cvičení obratnosti na zemi“ či „pozemní akrobacie“. Dnes se používá název „akrobacie“, který prosazoval nymburský učitel tělesné výchovy Jaroslav Jančák. V jeho průkopnickém díle Akrobacie z roku 1932 lze nalézt bohatý výběr cvičební látky. Z důvodu zdrženlivosti sokolských stoupenců vůči všemu, co přicházelo ze zahraničí, naši závodníci zaostávali v mezinárodním vývoji akrobacie (Encyklopedie tělesné kultury, 1963).
V roce 1965 uspořádala Katedra gymnastiky Fakulty tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity první samostatné závody v akrobacii. Závodili jednotlivci a čtyřčlenná družstva v povinných i volných sestavách (Kos, 1989).
Ani ve školní tělesné výchově se v době před 1. světovou válkou akrobatická cvičení v dnešním pojetí příliš nevyskytovala. Situace se změnila po 2. světové válce, kdy se akrobatická cvičení začala ve vyučovacím procesu tělesné výchovy objevovat na všech typech škol. Nejvýznamnějšími metodickými pracovníky ve školní tělesné výchově, specializujícími se na akrobacii byli L. Serbus, O. Petr a V. Hanák. Vynikající akrobaté vyrůstali na artistické škole ve Valdštejnském paláci na Malé Straně v Praze (Kos, 1989).
3.3 Akrobacie dnes
Slovem akrobacie se označují tělesné dovednosti založené na mimořádné tělesné zdatnosti spojené se sílou, flexibilitou, rychlostí, rovnováhou, odvahou, souhrou popř.
spoluprácí. Akrobacie označuje cvičení, k jejichž provádění postačuje podložka (žíněnky, koberec) a nekladou jiné nároky na nářadí či náčiní (Krištofič, 2009).
Za akrobatická cvičení jsou považována vybraná obtížná cvičení, která technikou provedení přesahují obsah cvičení prostných zejména v požadavcích na úroveň speciálního rozvoje pohybových schopností – obratnosti, síly a pohyblivosti. Akrobatická cvičení přenesená do gymnastiky z původní profesionální artistiky jsou přirozenou součástí sportovní a akrobatické gymnastiky, skoků na trampolíně a některé základní prvky jsou využívány i v gymnastice moderní. Akrobatické dovednosti jsou dnes obsahem i dalších sportovních či uměleckých oblastí. Využívá je například akrobatické lyžování, krasobruslení, akrobatický rokenrol, sportovní aerobic, breakdance či cheerleaders (Appelt, 1989; Zítko, 1998).
Akrobatická gymnastika
Akrobatickou gymnastiku lze označovat též pojmem sportovní akrobacie či jen akrobacie.
Cvičení se provádí na odpružené podlaze pokryté gymnastickým kobercem o rozloze 12x12 metrů. Kolem cvičebního prostoru je ještě jedno metrová bezpečnostní zóna.
Soutěží se v pěti kategoriích - ženské, mužské a smíšené páry, ženské a mužské trojice.
Soutěžící musí předvést 3 různé sestavy (statickou, dynamickou, smíšenou). Statická sestava je zaměřena na cviky rovnováhy náročné na statickou sílu. Cvičenci zaujímají složité pozice, např. lidskou pyramidu, ve které musejí vydržet tři vteřiny. Dynamická sestava je mnohem výbušnější než sestava statická. Zahrnuje cviky, které jsou prováděny v co nejvyšší rychlosti (salta, přemety)a kladou nároky na kloubní pohyblivost. Smíšená sestava je kombinací předcházejících dvou. Jedna sestava trvá dvě a půl minuty za doprovodu hudby. Pro každou sestavu jsou vypsány zvláštní požadavky. Předepisují počet akrobatických prvků, jak povinných, tak individuálních, které tvoří volné části sestavy.
Jednotlivé akrobatické prvky mají svou obtížnostní hodnotu, jejíž součet ovlivňuje výslednou známku za předvedenou sestavu. Maximální hodnota výsledné známky je17 bodů. Za techniku je možné získat nejvíce 10 bodů. Umělecký dojem, včetně choreografie je ohodnocen maximálně 5 body a za obtížnost sestavy se přičítají nejvýše body 2 (ČGF, 2006; Krištofič, 2009).
Největší popularitu má tato sportovní disciplína v Rusku a Číně. Rozšířena je však i ve Spojených státech a Velké Británii. Každé dva roky se konají střídavě mistrovství světa a mistrovství kontinentů. První Mistrovství světa uspořádala Mezinárodní federace akrobatických sportů v roce 1974 v Moskvě. Na program olympijských her nebyla akrobatická gymnastika zatím zařazena. Jako ukázkový sport byla však představena na olympijských hrách v Sydney v roce 2000 (Krištofič, 2009).
Sportovní gymnastika
Akrobacie je součástí sportovní gymnastiky. Sportovní gymnastika je individuálním sportem, ve kterém závodníci předvádějí švihové a silové gymnastické prvky na nářadí nebo koberci (prostná). Soutěže mužů i žen jsou rozděleny do 3 základních soutěží (jednotlivá nářadí, víceboj jednotlivců a víceboj družstev), dle nářadí u mužů do 6 disciplín (prostná, kůň našíř, kruhy, přeskok, bradla a hrazda), u žen do 4 disciplín (přeskok, bradla, kladina a prostná). Akrobatické prvky jsou součásti prostných, kdy se cvičí se na odpružené podlaze pokryté gymnastickým kobercem o rozloze 12x12 metrů. Sestavy tvoří kombinace
dynamických (např. přemety, salta) a silových (stojka, rovnováha) akrobatických prvků, které jsou předváděny jednotlivě či intenzivně za sebou. Sestavy žen jsou doprovázeny hudbou, na rozdíl od prostných mužů a nesmí přesáhnout délku 90 vteřin. Hodnotí se i estetický projev.
Sportovní gymnastika je jako samostatná disciplína zařazena do programu olympijských her od roku 1896 (ČGF, 2006; PAGE, 2001).
4 Přehled uspořádání pohybového obsahu akrobatických cvičení
Pohyby celého těla se dělí na:
pády,
mety,
převraty,
akrobatické skoky.
Polohy celého těle se rozdělují na:
rovnovážné postoje a kleky,
akrobatická cvičení v sedu a v lehu,
akrobatická cvičení v podporu.
4.1 Pohyby celého těla
Pády
Pády jsou pohyby celého těla, jejichž hlavním znakem je přechod z vyšších poloh do nižších, uskutečňovaný působením tíhy těla.
Podle směru pohybu rozlišujeme pády:
o vpřed, o vzad,
o stranou-vlevo, vpravo.
Podle tvaru páteře při pohybu rozlišujeme pády:
o prohnutě, o toporně, o schýleně.
Mety
Mety jsou pohyby celého těla, jejichž hlavním znakem je přechod nohama nad základnou přes myšlenou spojnici rukou spočívajících na základně. Uskutečňují se švihovým pohybem dolních končetin, a to buď odrazem od základny, nebo kružným pohybem nad základnou.
Podle převrácení nohou k základně a počátečního směru pohybu rozlišujeme mety:
o únožmo – mety jednonož, při nichž pohyb začíná unožením a noha je přivrácena k základně postranní (vnitřní) částí,
o přednožmo – mety jednonož i obounož, při nichž pohyb začíná přednožením a nohy (noha) jsou přivráceny k základně zadní částí,
o zánožmo – mety jednonož i obounož, při nichž pohyb začíná zanožením a nohy (noha) jsou přivráceny k základně přední částí,
o odbočmo – mety obounož, při nichž pohyb začíná stranou a nohy jsou přivráceny k základně postranní částí,
o skrčmo- mety jednonož i obounož, při nichž je pohyb veden přímo vpřed (vzad) a přes spojnici přecházejí skrčené nebo pokrčené nohy (noha),
o schylmo- mety jednonož i obounož, při nichž je pohyb veden vysazením trupu a přes spojnici dohmatu přecházejí napjaté nohy (noha),
o roznožmo – mety obounož, při nichž je pohyb veden vysazením trupu, obě nohy jsou napjaté a od sebe oddálené.
Podle rozsahu a dráhy pohybu rozlišujeme:
o výšvihy – nohy (noha) se zvedají nad spojnici dohmatu a stejnou dráhou se vracejí zpět,
o kola – nohy (noha) provádějí kružné pohyby v podporu nad základnou,
o střiže – nohy provádějí protisměrné pohyby nad základnou přes spojnici dohmatu.
Podle směru metu rozlišujeme mety:
o vpřed, o vzad.
Převraty
Převraty jsou pohyby celého těla, jejichž hlavním znakem je převrácení těla kolem pravolevé nebo předozadní osy.
Podle vzájemného postavení článků těla a opory o základnu rozlišujeme:
o kotouly – tělo se přetáčí s postupným oporem jednotlivých částí trupu o základnu;
kotouly lze provádět skrčmo, schylmo, toporně nebo prohnutě,
o překoty – tělo se přetáčí vysazeně oporem rukama, předloktím nebo hlavou o základnu,
o přemety – tělo se přetáčí prohnutě nebo toporně oporem rukama nebo předloktím o základnu,
o salta – tělo se přetáčí bez opory o základnu a to buď skrčmo, schylmo, toporně nebo prohnutě.
Podle směru převratu rozlišujeme převraty:
o vpřed, o vzad,
o stranou – vlevo, vpravo.
Akrobatické skoky
Akrobatické skoky jsou pohyby celého těla, jejichž hlavním znakem je dočasné oddálení těla od základny. Mezi akrobatické skoky se řadí takové pohybové činnosti, při jejichž letové fázi nedochází k převrácení těla. Skoky jsou zpravidla doprovázeny pohyby paží, nohou a trupu.
Podle účasti nohou na skoku rozlišujeme akrobatické skoky:
o odrazem obounož, o odrazem jednonož.
Podle směru skoků rozlišujeme akrobatické skoky:
o na místě, o vpřed, o vzad,
o stranou – vlevo, vpravo.
4.2 Polohy celého těla
Rovnovážné postoje a kleky
Rovnovážné postoje jsou statické polohy celého těla ve stoji (výponu), v podřepu, dřepu nebo kleku prováděné nejčastěji na jedné noze. (váha předklonmo na levé, klek zánožný levou, …)
Akrobatická cvičení v sedu a v lehu
Akrobatická cvičení v sedu a v lehu jsou polohy celého těla, při nichž tělo spočívá na základně hýžděmi nebo vnitřní či zadní stranou stehen, případně částí trupu (stoj na lopatkách, rozštěp bočný, hluboký leh vznesmo, …).
Akrobatická cvičení v podporu
Akrobatická cvičení v podporu jsou cvičení, při nichž tělo spočívá na základně rukama nebo částmi paží, případně i jinými částmi těla (stoj na rukou, stoj na hlavě, most, přednos ve vzporu …) (Appelt, 1989).
Akrobatická cvičení lze ještě jednoduše dělit do dvou skupin z hlediska letové fáze.
Nízká akrobacie je pomocné označení pro pohybové struktury, u nichž nedochází ke zřetelným letovým fázím. Do této kategorie se řadí kotouly, přemety, překoty, akrobatické skoky, rovnovážné postoje a akrobatická cvičení v sedu, lehu a podporu. Vysoká akrobacie je označení pro salta, salta s obraty, tempovaná salta, dvojná salta a jejich vzájemné kombinace a vazby, tedy pro pohybové struktury, kde se objevuje výrazná letová fáze (Zítko, 1998).
5 Akrobacie ve školní praxi
Hodiny tělesné výchovy jsou v dnešní době realizovány dle individuálního školního vzdělávacího programu (dále jen ŠVP), který si školy samostatně vytvářely na základě rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (dále jen RVP ZV). Tělesná výchova je jedním ze vzdělávacích oborů a společně s oborem Výchova ke zdraví tvoří vzdělávací oblast Člověk a zdraví. Díky RVP mají učitelé možnost vytvořit si vzdělávací program založený na jejich zkušenostech a představách. Učivo obsažené ve ŠVP je závazné, zatímco učivo v RVP je doporučené. RVP doporučuje v učivu činnosti ovlivňující úroveň pohybových dovedností, v nichž jsou uvedeny základy gymnastiky (průpravná cvičení, akrobacie, cvičení s náčiním a nářadím odpovídající velikosti a hmotnosti) a rytmické a kondiční formy cvičení pro děti (kondiční cvičení s hudbou nebo rytmickým doprovodem, základy estetického pohybu, vyjádření melodie a rytmu pohybem, jednoduché tance). Učitelé mají proto v kompetenci zvolit si, zda akrobacii do vzdělávací oblasti Člověk a zdraví zařadí (MŠMT, 2005). Na rozdíl od dřívějších dob, kdy učební osnovy akrobacii upřednostňovaly a bylo povinností ji do vyučování zařadit.
A co čerství absolventi a akrobacie? Trávníček (2006) uvádí: „Během profesního studia budoucí učitel přichází do kontaktu s teorií a utváří se u něj intuitivní pojetí výuky, které postupně krystalizuje. Po absolvování fakulty nastávají jistě proměny učitelova pojetí výuky s narůstající praxí, zkušenostmi. Po základních změnách někteří učitelé setrvají u nalezeného pojetí a snaží se jej už jen propracovat a zpřesnit. Může docházet též k stavu, kdy je nechuť dále cokoliv programově měnit, a pojetí, k němuž učitel dospěl, je v jeho očích optimální“.1 Všichni čerství absolventi studující obor tělesné výchovy si uvědomují význam a důležitost zařazení akrobacie do vyučovacího procesu tělesné výchovy. Nicméně překážky, které jim systém do příchozí školy nastaví, jim neumožní efektivní výuku akrobacie.
1 TRÁVNÍČEK, M. Různé pojetí výuky tělesné výchovy na 1. stupni ZŠ. In Škola a zdraví pro 21. století. Sborník z 2. konference Škola a zdraví 21 pořádané Pedagogickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Pedagogická fakulta.
Katedra tělesné výchovy, 2006.
Jednu z překážek tvoří samotní žáci. České děti mají nevalnou fyzickou kondici. Na tom se shodují tělocvikáři i lékaři, kteří uvádí, že v poslední době přibývá dětí trpících nadváhou mezi 1. – 6. třídou ZŠ. Otázkou zůstává, zda cvičení v hodinách tělesné výchovy stačí k udržování správné tělesné váhy. Učitelé dodávají, že dobře jsou na tom v dnešní době jen děti, které sportují v oddílech a kroužcích ve škole či mimo školu. Pohyb dětem chybí dokonce i ve školkách a s příchodem na základní školu se situace zhoršuje (Jansová, Výborná, Čechová 2009). Na druhou stranu je při výuce tělesné výchovy na 1. stupni základní školy nejoptimálnější situace z hlediska počtu cvičících dětí. Dětí se za podpory rodičů a lékařů ještě tak houfně nenechávají uvolňovat z tělesné výchovy jako je tomu na 2.
stupni (Špidíková, 2009).
Dle Špidíkové: „Děti nezvládnou kotrmelec ani stoj na rukou s dopomocí.“2 Tyto důvody často vedou k tomu, že učitelé raději akrobacii do výuky nezařazují, aby si děti neublížily. Akrobacii tak zastiňují míčové hry, které jsou mezi dětmi oblíbenější a proto při hodinách TV dostávají stále více prostoru (Špidíková, 2009).
Co když děti motivujeme a cvičení dobře nastavíme? Bude je akrobacie bavit a přestanou se bát? Pohybovou aktivnost žáků ovlivňuje atmosféra výuky a vztah pedagoga k tělovýchovným činnostem. Pokud žáci uvidí na příkladu učitele, že pohybová aktivita je běžnou součástí a nutností tělesné výchovy, motivuje-li učitel žáky a zvolí vhodnou formu a obsah, začne akrobacie opět plnit své základní funkce (Nejedlo, 2010).
Při výuce akrobatických cvičení je zapotřebí minimální materiálně-technické vybavení škol. Školy jsou poměrně dobře vybaveny tradičním nářadím (žíněnky, koberec, odrazový můstek, švédská bedna, lavička), ale jen výjimečně aplikují do výuky akrobacie netradiční náčiní (nafukovací žíněnky Airfloor, odlehčené molitanové bedny) a didaktickou techniku (kamera, video, DVD, počítač), která zefektivní a zpestří hodinu akrobacie, a navíc zvýší účinnost a kvalitu učitelovi práce. Tomu napomáhají i metodické materiály,
2 ŠPIDÍKOVÁ, P. Děti jsou prostě slabé [online. 2009-10-06 [cit. 2013-04-24] Dostupné z www: http://www.denik.cz/z_domova/deti-casto-nezvladnou-ani-kotoul20091006.html
které ale učitelé často nevlastní, nebo vlastní materiály staršího data vydání, které nejsou v souladu s nejnovějšími metodami výuky. Řadu dostupných příruček vydává Asociace školních sportovních klubů nebo vysoké školy vychovávající budoucí učitele. Jen minimální počet učitelů tělesné výchovy se účastní seminářů týkajících se akrobacie, kde se učitelé seznámí s netradičním náčiním a metodickými pokyny. Přitom nabídka seminářů a kurzů, které pořádá Asociace školních sportovních klubů či nejrůznější vzdělávací instituce je velmi pestrá. Důležité je, aby učitelé měli zájem po takových kurzech a seminářích pátrat a měli zájem se jich účastnit. Další pomůckou, která často ulehčí učitelům realizování výuky akrobacie je ta, že učitelé tělesné výchovy mezi sebou spolupracují. Důležitá je i spolupráce s ředitelem školy. Příprava tělocvičny pro hodinu akrobacie není časové náročná, ale k efektivnímu využití času zajisté napomůže, když se učitelé domluví a vyhlásí např. týden akrobacie, kdy se žáci celé školy věnují nácviku akrobatických dovedností. Na začátku týdne učitelé přizpůsobí tělocvičnu tak, aby výuka po celý týden plynule ubíhala a učitelé se nezdržovali s přípravou nářadí (Rychtecký, Fialová, 2002).
6 Didaktika akrobatických cvičení
Osvojování a rozvoj akrobatických cvičení probíhá ve výchovně vzdělávacím procesu tělesné výchovy ve vzájemné součinnosti učitele a žáků. Vytvoření představy o nové pohybové dovednosti, akrobatickém cvičebním tvaru, předchází v procesu učení prvním pokusům. Učitel stručně, ale výstižně popíše nový cvik, předvede ukázku, nebo demonstruje cvik na šikovném žákovi. Jasně při tom vysvětlí techniku a sled jednotlivých pohybů, upozorní na chyby, popřípadě vysvětlí způsob dopomoci a záchrany. Prostředkem seznámení nemusí být pouze přímá ukázka (učitel, žák), ale doporučuje se využít i nepřímé ukázky (obrázky, fotografie, videozáznamy) či návštěva na soutěži. Využití didaktické techniky ve výuce napomáhá k překonání tradičních přístupů a stereotypů pouhé přímé ukázky. Záznam předkládá bezchybné provedení, motivuje a zvyšuje zájem žáků, poskytuje učiteli možnost paralelního výkladu s ukázkou a zastavení či zpomalení v uzlových bodech (Kubička, 1993; Trunečková, 1991).
Způsob nácviku je přiměřen věku žáků, jejich pohybové úrovni a složitosti cvičebního tvaru. Strukturálně lehčí akrobatické prvky nacvičujeme komplexně (celostně), v jejich konečné podobě. Při nácviku složitějších tvarů uplatňujeme metodu analyticko- syntetickou (po částech). Pohybovou strukturu rozložíme na jednodušší dílčí části podle kritických míst, které po několika úspěšných pokusech spojíme v celek. Efektivní interakce se žáky při výuce akrobacie závisí ve značné míře na organizaci a uspořádání vnějších podmínek učitelem. Ve školní tělesné výchově se při nácviku akrobatických prvků široce uplatňuje hromadná a skupinová sociálně-interakční forma. Pro hromadný nácvik je nejvhodnější gymnastický koberec nebo pás žíněnek položených na šířku. Žáci stojí podél vedle sebe v řadě, pokud je jich více, stojí ve dvojicích či trojicích za sebou. Předvedenou ukázku cvičí řady na povel učitele postupně za sebou. Žáci se nevracejí do výchozích pozic, ale zůstanou na druhé straně pásu, kde docvičili. Takové uspořádání umožňuje nejen rozvoj vzájemné dopomoci a záchrany žáků navzájem, ale vede je také k samostatnosti a aktivnímu přístupu ke cvičení. Učiteli předkládá možnost diferenciace žáků (Kubička, 1993; Trunečková, 1991).
V souvislosti s interakcí učitele a žáků při výuce akrobacie v hodinách školní tělesné výchovy nelze opominout teorii spektra didaktických řídících stylů. Jednotlivé styly se od sebe liší tím, kolik rozhodnutí provede učitel během vyučovací jednotky sám a kolik jich přenechá na žáka. Volba didaktického stylu je závislá i na konkrétním cíly vyučovaní, na fázi nácviku akrobatické dovednosti, vyspělosti a motivaci žáků, kvalitě i kvantitě materiálního vybavení, počtu žáků a interpersonálních vztazích ve třídě. Ve školní tělesné výchově jsou při výuce akrobacie nejčastěji používány níže popsané styly. Styl (A) příkazový je charakterizován tím, že učitel je iniciátorem všech rozhodnutí a žák je jejich vykonavatelem. O všem rozhoduje učitel. Žáci jsou tu od toho, aby přesně odpovídali, zpravidla pohybem, na příkaz, pokyn, podnět učitele. Vyznačuje se vysokou efektivitou využití učebního času a dobrou kázní. Styl je žádoucí v seznamovací a nácvičné části, kde se jedná především o nápodobu, sdělování nové činnosti a působení v nových podmínkách.
Styl (B) praktický charakterizuje skutečnost, že dílčí část rozhodnutí přenáší učitel na žáka.
Učitel určí učební úkol a družstvo nebo žák rozhoduje o tempu cvičení a množství pokusů.
Žáci organizují i vzájemnou dopomoc a záchranu. V rámci praktického stylu je vhodné využívání úkolových karet či metodických listů. Komplementární k praktickému stylu je styl (C) reciproční, který se vyznačuje záměrným přesunem poskytování zpětnovazebních informací a korekcí na žáka. Žák je metodicky veden k pozorování spolucvičence a z toho vyplývajícím korekčním soudům. Pozorovatel tedy provádí korekce podle předem daných kritérií. Žáci se ve funkci pozorovatele a cvičence střídají. Úloha učitele se při recipročním stylu vedení mění. Učitel se v pozorování a korekci zaměří na ty, kteří pozorují a opravují, nikoliv na cvičence. I v tomto stylu lze použít úkolové karty či metodické listy s vyznačenými kritickými body. Praktický a reciproční styl využíváme ve fázi zdokonalování a transferu. Tyto tři didaktické styly jsou reálně aplikovatelné při výuce akrobacie v hodinách tělesné výchovy. Učitel by měl preferovat praktický a reciproční didaktický styl, neboť aktivní role žáka je v nich více posílena a postupně ve výchovně vzdělávacím procesu přebírá většinu rozhodnutí. Ale i příkazový styl má v hodinách akrobacie své nezastupitelné místo (Rychtecký, Fialová, 2002; Kubička, 1993; Svatoň, Zámostná, 1993).
7 Metodika multimediální učebnice a metodických listů
Multimediální učebnice a metodické listy Akrobacie byly vytvořeny v programu Microsoft Office Powerpoint 2003 v období září 2012 – červenec 2013. Autorkou je Iva Hudečková, která na fotografiích poskytuje dopomoc. Předcvičujícími jsou žákyně 6. a 8.
třídy Základní školy v Lužné a 2. základní školy v Rakovníku: Kateřina Staňková, Veronika Šponiarová, Michaela Stehlíková a Veronika Kopřivová. Snímky nafotila digitálním fotoaparátem Olympus E330 Anna Vorlová v prostorách tělocvičny 1. základní školy v Rakovníku. Úprava fotografií byla provedena v programu Microsoft Office Picture Manager 2003 a ve veřejném internetovém editoru fotografií Pickmonkey. Autorem klipartů je Marek Černý.
