Výkon trestu osob s poruchami duševními a poruchami chování
Bakalářská práce
Studijní program: B7506 – Speciální pedagogika
Studijní obor: 7506R029 – Speciální pedagogika pro vychovatele Autor práce: Renata Štěpánková
Vedoucí práce: Mgr. Zdeněk Kovařík
Poděkování
Ráda bych vyjádřila poděkování panu Mgr. Zdeňku Kovaříkovi za vedení bakalářské práce a odborné konzultace. Dále bych chtěla poděkovat své rodině a přátelům za trpělivost a podporu při mém studiu.
Anotace
Předmětem této bakalářské práce je výkon trestu odnětí svobody osob s poruchami duševními a poruchami chování zařazenými ve specializovaném oddělení.
Teoretická část se zaměří na základní představení Vězeňské služby České republiky a dále se již orientuje pouze na zajištění výkonu trestu odnětí svobody ve specializovaných odděleních, přičemž stěžejním tématem je specializované oddělení pro výkon trestu odsouzených s poruchou duševní a poruchou chování ve Vazební věznici Liberec. Zabývá se nejen jeho posláním a cílem či metodami, formami a fázemi terapeutického programu, ale především cílovou skupinou, kdo a za jatých podmínek se účastní daného odborného zacházení.
Součástí praktické části, jež navazuje na teoretickou, je průzkum mezi vězněnými osobami zařazenými ve specializovaném oddělení Vazební věznice Liberec, se zaměřením na jejich subjektivní vnímání terapeutického programu. Pro sběr dat byla použita metoda kvantitativního výzkumu pomocí dotazníku, vyhodnocení získaných informací může posloužit jako podnět odborným zaměstnancům.
Klíčová slova
vězeňská služba, výkon trestu odnětí svobody, specializované oddělení, terapeutický program, vězněná osoba, vychovatel-terapeut, trestná činnost.
Annotation
The bachelor thesis deals with the topics of the sentence of imprisonment in unit for persons with mental and behavioral disorders. The theoretical part focuses on an introduction of the Prison Service of the Czech Republic and then it aims only on determining of the sentence of imprisonment regarding to the special unit. While the main topic is the sentence of imprisonment in special unit for persons with mental and behavioral disorders in the Liberec Remand Prison. We have tried not only to examine its functions, goals, or methods, but also forms and phases of the therapeutic program.
Moreover, factors such as the age category or prisoners background regarding to what conditions they are attending in this program.
The practical part, which is connected to the first one, consists of the research among people who are included in special unit in Liberec Remand Prison. The emphasis is put on the subjective reception of the program. Quantitative method by means of a questionnaire was used for collecting data. These results can serve as possible inspiration for employees.
Keywords
Prison Service of the Czech Republic, sentence of imprisonment, specialized, therapeutic program, prisoner, educator-therapist crime.
Obsah
Seznam tabulek ... 9
Seznam grafů ... 10
Úvod ... 11
I TEORETICKÁ ČÁST ... 12
1 Vězeňská služba České republiky ... 12
1.1 Legislativní vymezení, struktura a organizace ... 12
1.2 Úkoly Vězeňské služby České republiky ... 15
1.3 Výkon trestu odnětí svobody ... 17
1.3.1 Trest odnětí svobody ... 17
1.3.2 Specializovaná oddělení ve Vězeňské službě České republiky ... 20
2 Specializované oddělení Vazební věznice Liberec ... 24
2.1 Poslání a cíl specializovaného oddělení ... 24
2.2 Cílová skupina specializovaného oddělení ... 24
2.3 Terapeutický program ... 28
2.4 Komunikace v terapii ... 33
2.5 Skupinová terapie ... 34
3 Osobnost a socializace ... 37
3.1 Vlivy působící na osobnost a socializaci ... 37
3.2 Charakteristika pachatele ... 39
3.3 Rizikové faktory ... 40
II PRAKTICKÁ ČÁST ... 42
4 Specializované oddělení ... 42
4.1 Cíl a hypotézy ... 42
4.2 Zkoumaný vzorek ... 42
4.3 Metoda výzkumu ... 43
5 Analýza výsledků ... 44
5.1 Otázky č. 1 – 2 charakteristika terapeutické komunity ... 44
5.2 Otázky č. 3 – 7 vnímání trestu odnětí svobody a života ve věznici ... 46
5.3 Otázky č. 8 – 17 postoj respondentů k terapeutickému programu ... 51
5.4 Vyhodnocení hypotéz ... 62
5.4.1 První hypotéza ... 62
5.4.2 Druhá hypotéza ... 62
5.4.3 Třetí hypotéza ... 63
Závěr ... 64
Seznam použitých zdrojů ... 66
Přílohy ... 70
A Dotazník ... 71
B Žádost o realizaci dotazníkového šetření ve Vazební věznici Liberec ... 74
C Souhlas s použitím interních předpisů VS ČR Vazební věznice Liberec .... 75
Seznam tabulek
Tab. 1 Orientační struktura programu ... 28
Tab. 2 Počty odsouzených v SpO ... 32
Tab. 3 Věk respondentů ... 44
Tab. 4 Dosažené vzdělání ... 45
Tab. 5 Délka trestu ... 46
Tab. 6 Počet výkonu trestu odnětí svobody ... 47
Tab. 7 Vnímání spravedlnosti vlastního trestu ... 48
Tab. 8 Vnímání života ve věznici – spravedlnost ... 49
Tab. 9 Vnímání života ve věznici – bezpečnost ... 50
Tab. 10 Zařazení v terapeutickém programu ... 51
Tab. 11 Terapie ve vztahu k pobytu ve vězení ... 52
Tab. 12 Terapeutický program – změna životních postojů ... 53
Tab. 13 Důležitost pozitivního vztahu s terapeutem ... 54
Tab. 14 Důvěra u odborných zaměstnanců ... 55
Tab. 15 Vedení skupinové terapie ... 57
Tab. 16 Preference jednotlivých forem terapií ... 58
Tab. 17 Postoj respondentů k psaní deníku ... 60
Seznam grafů
Graf 1 Věk respondentů ... 44
Graf 2 Dosažené vzdělání ... 45
Graf 3 Délka trestu ... 46
Graf 4 Počet výkonu trestu odnětí svobody ... 47
Graf 5 Vnímání spravedlnosti vlastního trestu ... 48
Graf 6 Vnímání života ve věznici – spravedlnost ... 49
Graf 7 Vnímání života ve věznici – bezpečnost ... 50
Graf 8 Zařazení v terapeutickém programu ... 51
Graf 9 Terapie ve vztahu k pobytu ve vězení ... 52
Graf 10 Terapeutický program – změna životních postojů ... 53
Graf 11 Důležitost pozitivního vztahu s terapeutem ... 54
Graf 12 Důvěra u odborných zaměstnanců ... 55
Graf 13 Vedení skupinové terapie ... 57
Graf 14 Preference jednotlivých forem terapií ... 58
Graf 15 Postoj respondentů k psaní deníku ... 60
Úvod
S ohledem na současný stav společnosti je bezpečnost státu, zejména pak jeho občanů, jednou z největších priorit státní politiky. I přesto tento fakt nadále zůstává vězeňství poněkud nepreferovanou oblastí. Mnohdy i laickou veřejností odsuzovanou a nadmíru kritizovanou. Opomíjena zůstává skutečnost, že stále vzrůstající bezohlednost, agresivita a kriminalita jsou aspekty, které se dotýkají každého jednotlivce žijícího v této společnosti… my všichni jsme odpovědni za tento aktuální stav. Přesto bývá těžiště odpovědnosti přenášeno na činnost Vězeňské služby České republiky s očekáváním, že odstraní kriminalitu a recidivu ze společenského života.
Předmětem předkládané práce není moralizování společnosti a polemizování nad současnou situací, ale předložení základních informací o Vězeňské službě České republiky, jejíž rozsah zajišťovaných činností je velice specifický. Cílem bakalářské práce je zaměření se na subjektivní vnímání klientů ve vztahu k terapeutickému programu, který je určený pro odsouzené osoby s poruchou duševní a poruchou chování.
Jedním ze stěžejních a současně nejnáročnějších úkolů vězeňství spočívá ve specializovaném zacházení s odsouzenými jedinci. V průběhu výkonu trestu se akcentují zásady minimalizování rizika prizonizace, zachování psychického a fyzického zdraví odsouzených jedinců. Odborné činnosti se dále zaměřují na změnu hodnotové orientace klientů, rozvíjení či posilování schopností a dovedností, jež umožňující jejich následnou optimální reintegraci do společnosti po ukončení výkonu trestu odnětí svobody.
Teoretická část se v první kapitole zaměřuje na strukturu a organizaci Vězeňské služby České republiky, včetně hlavních úkolů, vymezení pojmu výkonu trestu odnětí svobody a dělení specializovaných oddělení. Druhá kapitola se zabývá již konkrétním specializovaným oddělením ve Vazební věznici Liberec, specifikuje kdo a za jakých podmínek je umisťován do daného terapeutického programu, seznamuje s jednotlivými fázemi a základními prvky skupinové terapie. Třetí kapitola doplňuje celkový obraz předkládané teoretické části, v níž je uvedena osobnost člověka a jeho socializace, charakteristika pachatele a rizikové faktory související s kriminalitou.
Praktická část bakalářské práce se věnuje stanovenému cíli a hypotézám, popisu výzkumného vzorku jedinců, metodě výzkumu, analýze výsledků a vyhodnocení hypotéz.
I TEORETICKÁ ČÁST
1 Vězeňská služba České republiky
1.1 Legislativní vymezení, struktura a organizace
Vězeňská služba České republiky (dále jen VS ČR) byla zřízena dne 17. 11. 1992 zákonem České národní rady (dále jen ČNR) č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky s účinností od 1. 1. 1993, zajišťuje výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence prostřednictvím Zákona č. 293/1993 Sb., o Výkonu vazby, a Zákona č. 169/1999 Sb., o Výkonu trestu odnětí svobody. VS ČR spadá do resortu ministerstva spravedlnosti a má postavení ozbrojeného bezpečnostního sboru, příslušníci se řídí Zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a občanští zaměstnanci Zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
S přijetím zákona ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské a justiční stráži a s jeho účinností došlo ke změnám v organizaci a způsobům zacházení s osobami ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody.
„Vězeňství je součástí sociálního systému zacházení s kriminální populací, neboť v rámci penitenciárního působení vytváří podmínky k obnovení těch vlastností, sociálních dovedností a hodnot vězněného, které mohou být základem jeho integrace do společnosti po propuštění z výkonu trestu. To vyplývá z formulovaného účelu trestu, jímž je příprava jedince na život na svobodě jako občana, který bude schopen vést řádný život.“ (Černíková et al. 2008, s. 71).
Činnost Vězeňské služby je realizována s ohledem a v souladu s Listinou základních práv a svobod člověka a Evropskými vězeňskými pravidly.
Obr. 1 Základní linie struktury řízení Vězeňské služby ČR Zdroj: VSČR 2015
V čele vězeňské služby stojí generální ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti České republiky. Generální ředitelství vězeňské služby řídí, metodicky vede a kontroluje organizační jednotky tj. věznice, vazební věznice, ústav pro výkon zabezpečovací detence, Akademii VS ČR, střední odborné učiliště a zotavovny VS ČR.
Ve struktuře, organizaci a řízení VS ČR jsou přesně vymezeny pravomoci a povinnosti jednotlivých úseků, od řídících funkcí až po výkonné členy, kde platí vojenská subordinace tj. důsledné plnění zadaných příkazů vyplývajících z pozice nadřízeného vůči podřízenému.
Rozmístění jednotlivých organizačních jednotek na území České republiky je znázorněno na níže uvedené mapě. Vnitřní předpis VS ČR, Nařízení generálního ředitele (dále jen NGŘ) č. 71/2013, o vazebních věznicích a profilaci věznic, ve znění pozdějších předpisů, stanoví jejich základní typy a zřizují se jím oddělení různých základních typů ve věznicích.
Obr. 2 Prostorová diferenciace organizačních jednotek VS ČR
Zdroj: VSČR 2015
Z pohledu obsahu úkolů se vězeňská služba dělí na vězeňskou stráž, justiční stráž a správní službu. Funkce vězeňské stráže spočívá ve střežení a předvádění obviněných a odsouzených, ve střežení objektů vězeňské služby, zajišťování pořádku a kázně v těchto prostorách. Předmětem činnosti justiční stráže je zajišťování pořádku a bezpečnosti v budovách soudu, státních zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti, včetně ochrany pracovníků zmiňovaných institucí. Správní služba zabezpečuje organizační, ekonomickou, logistickou, speciálně výchovnou, zdravotnickou a další odbornou činnost, na správním úseku jsou zařazení také ředitelé věznic (Černíková et al. 2008, s. 73).
Věznice zřizuje a ruší ministr spravedlnosti, jejich správu provozuje VS ČR, trest je vykonáván ve věznicích nebo vazebních věznicích ve zvláštních odděleních, která jsou za tímto účelem zřizována. Podle způsobu zajištění vnější ostrahy a bezpečnostních prostředků, skládajících se z prvků technických, stavebně technických a zabezpečovacích, jsou věznice diferenciovány do čtyř základních typů:
- s dohledem - s dozorem - s ostrahou
- se zvýšenou ostrahou
Práva a povinnosti odsouzených jsou jednotná ve všech čtyřech typech věznic, zařazení do určitého typu věznice je realizováno na základě rozhodnutí soudu. Soud jménem republiky vynese rozsudek, s popisem spáchaného trestného činu, trestněprávní kvalifikací a uložením druhu trestu, vnější diferenciací, včetně délky doby trvání trestu.
K výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody jsou odsouzení zařazeni do věznice soudem určeného typu diferenciace a to následovně:
Do věznice s dohledem – typu „A“ se zařazují pachatelé, kterým byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti, a kteří dosud nebyli ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. Věznice s diferenciací „A“ představuje nejmírnější formu výkonu trestu odnětí svobody, v objektu věznice v části určené pro výkon trestu se odsouzení pohybují zpravidla bez větších omezení a bez doprovodu zaměstnance, dále je jim umožňován i pobyt mimo věznici. Návštěvy se konají bez přítomnosti zaměstnance.
Do věznice s dozorem – typu „B“ se umisťují pachatelé, kterým byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti a byli již ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, nebo pachatelé, jimž byl uložen trest za úmyslný trestný čin v délce nepřevyšující dva roky, a kteří dosud nebyli ve výkonu trestu pro spáchaný úmyslný trestný čin. V objektu věznice se odsouzení pohybují pod dohledem zaměstnance, v oprávněných případech je jednotlivcům umožněn pohyb bez přítomnosti zaměstnance. Návštěvy se realizují bez dohledu zaměstnance.
Do věznice s ostrahou – typu „C“ se zařazují pachatelé, kterým byl uložen trest za úmyslný trestný čin a součastně nejsou splněny podmínky pro umístění do věznice typu
„B“ nebo do věznice typu „D“ a pachatelé, kteří byli odsouzeni pro trestný čin spáchaný z nedbalosti a nebyli zařazení do věznice typu „A“ nebo do věznice typu „B“. Věznice s diferenciací typu „C“, tak mívají nejvyšší počet odsouzených. V objektu věznice se
odsouzení pohybují organizovaně a pod dohledem zaměstnance, při plnění pracovních povinností na vnitřní režii (úklid, údržba a sklad) je jednotlivcům povolen samostatný pohyb bez přítomnosti zaměstnance, avšak v průběhu pracovní činnosti je odsouzený kontrolován zaměstnancem. Návštěvy se provádějí pod dohledem zaměstnance.
Do věznice se zvýšenou ostrahou – typu „D“ se umisťují pachatelé, kterým byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, nebo byli shledání jako zvlášť nebezpeční recidivisté, dále se jedná o osoby odsouzené za zvlášť závažný trestný čin, jehož výměra přesahuje délku osmi let, nebo byli odsouzeni za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchli z výkonu vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody.
Diferenciace typu „D“ představuje nejpřísnější typ věznice v České republice, v objektu věznice se odsouzení pohybují výhradně pod dohledem příslušníka, není povolen žádný samostatný volný pohyb. Návštěvy se uskutečňují zásadně pod dohledem příslušníka (Černíková et al. 2008, s. 94–95).
1.2 Úkoly Vězeňské služby České republiky
Hlavní úkoly Vězeňské služby jsou stanoveny v zákoně o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky č. 555/1992 Sb., § 2, pro účely této práce, především zdůrazňujeme odst. 1, písm. d, a odst. 2:
1) Vězeňská služba
a) spravuje a střeží vazební věznice a věznice a odpovídá za dodržování zákonem stanovených podmínek výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody,
b) spravuje a střeží ústavy pro výkon zabezpečovací detence,
c) střeží, předvádí a eskortuje osoby ve výkonu vazby, výkonu trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence,
d) prostřednictvím programů zacházení soustavně působí na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody a obdobně i na některé skupiny osob ve výkonu vazby s cílem vytvořit předpoklady pro jejich řádný způsob života po propuštění, e) provádí výzkum v oboru penologie a využívá jeho výsledky,
f) zajišťuje pořádek a bezpečnost v budovách soudů, státních zastupitelství a ministerstva a v jiných místech jejich činnosti a v rozsahu stanoveném tímto zákonem zajišťuje pořádek a bezpečnost při výkonu pravomoci soudů a státních zastupitelství,
g) vytváří podmínky pro pracovní a jinou účelnou činnost vězněných osob,
h) provozuje hospodářskou činnost za účelem zaměstnávání osob ve výkonu trestu odnětí svobody,
i) vede evidenci osob ve výkonu vazby, ve výkonu zabezpečovací detence a ve výkonu trestu odnětí svobody na území České republiky,
j) plní úkoly, které pro ni vyplývají z vyhlášených mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, k) zabezpečuje vzdělávání zaměstnanců Vězeňské služby, které realizuje
prostřednictvím Akademie Vězeňské služby, a vzdělávání osob ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody, které provádí Střední odborné učiliště,
l) poskytuje zdravotní péči ve svých zdravotnických zařízeních a v případě potřeby ji zabezpečuje i v jiných specializovaných zdravotnických zařízení, m) vlastními pověřenými orgány objasňuje a prověřuje trestnou činnost
vězněných osob, dále kooperuje s Generální inspekcí bezpečnostních sborů na předcházení a odhalování trestné činnosti zaměstnanců Vězeňské služby spáchané při výkonu služby, nebo při plnění pracovních úkolů.
2) Vězeňská služba plní další úkoly podle zvláštních předpisů
Zvláštním předpisem se rozumí například Zákon č. 169/1999 Sb., o Výkonu trestu odnětí svobody ve znění pozdějších předpisů, § 70 upravuje výkon trestu odnětí svobody u odsouzených s poruchami duševními a s poruchami chování. Přičemž konkrétní věznice, ve které je zřízeno specializované oddělení si zpracuje projekt, manuál a řád specializovaného oddělení, pod záštitou garanta.
Úkoly a činnosti VS ČR nevyplývají pouze ze zákonné legislativy. Nezastupitelnou roli zde představují také strategické dokumenty, které si sama VS ČR vytváří, případně ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti či jinými resorty. Jednou z klíčových listin je Koncepce vězeňství do roku 2025, komplexní cíl představuje „vytvořit dobře fungující, efektivní, mezinárodní standardy dodržující vězeňství propojené s prevencí kriminality, postpenitenciární péčí, sociální sférou a vzdělávacím systémem a směřující k reintegraci pachatelů trestné činnosti do společnosti. Plnit úkol nápravy odsouzených osob na základě individuálních postupů za účelem předcházení recidivě kriminálního chování a izolace opakovaně recidivujících pachatelů nejzávažnější násilné trestné činnosti od společnosti s cílem zajistit bezpečí občanů. Pomocí širokého komplexu
opatření docílit existence moderního systému vězeňství, odpovídajícího 21. století a srovnatelného s dalšími vyspělými demokratickými státy (MSČR 2016, s. 3).
Uskutečnění každého rozsáhlého záměru vyžaduje rozdělení na jednotlivé podskupiny a jejich dílčí cíle, které se postupným realizováním pozvolna naplňují a tím vytvářejí celkovou proměnu. Úspěšnost globálního cíle vytyčeného v Koncepci vězeňstvím do roku 2025 je podmíněna snahou i pozitivní motivací jednotlivých zaměstnanců VS ČR. Nemalou úlohu sehrávají i faktory ovlivňující společnost, jako je vývoj politické a ekonomické situace i sociálního klimatu v zemi. S ohledem na obsahové zaměření této práce se zmíníme především o penitenciární resocializaci vězněných osob, tímto neodsouváme do pozadí zbylé oblasti, které jsou taktéž nezbytné pro celkovou realizaci dané Koncepce vězeňství do roku 2025.
Strategické cíle zaměřené především na samotné odsouzené a na odborné zaměstnance, vykonávající specializovanou pracovní činnost v přímém styku s vězněnými osobami, se týkají především možnosti zařazování odsouzených na základě jejich míry deprivace osobnosti a reálné možnosti resocializace. Rozšíření kompetencí odborného personálu a vytvoření dostatečného časového prostoru pro efektivní provádění individuálních programů zacházení. Vytvářet podmínky pro vznik nových specializovaných oddělení. Za pomoci účinného působení (pedagogického, terapeutického, atd.) snížit recidivu trestné činnosti. Vytvořit komplexní systém na meziresortní a multidisciplinární bázi zastřešující penitenciární i postpenitenciární péči včetně programů prevence kriminality (MSČR 2016, s. 43–44, s. 119–120).
1.3 Výkon trestu odnětí svobody 1.3.1 Trest odnětí svobody
Mezi základní výchovné prostředky náleží odměna a trest, jsou to dva nástroje umožňující regulaci chování jedince. Odměna posiluje žádoucí vzorce, stimuluje k postupnému rozvíjení dalších pozitivních prvků v osobnosti člověka. Oproti tomu je trest – regulátor, jehož prostřednictvím jsou vymezeny hranice nepřijatelnosti některých forem jednání, svým způsobem se jedná o motivační působení na jedince. Trest sám osobě je nositelem nejen informace (o nepřijatelném chování) a motivace (k lepšímu chování), ale také prevencí, aby se osoba v budoucnu vyvarovala (předcházela) všemu, co k potrestání vedlo. Postih má být úměrný provinění a v ideálním případě by měl následovat bezprostředně po provinění, nebo v co nejkratším čase po něm.
„V celospolečenském kontextu je používán jako významný obranný mechanizmus před chováním a jednáním, které porušuje zavedené sociální konvence, pravidla nebo normy,
tedy i delikventním jednáním, přičemž systém trestů je vymezen sociálními normami, zejména právem.“ (Sochůrek 2007, s. 11).
Teorie účelu trestu se proměňují s vývojem dané společnosti, za poslední desetiletí dochází k značné humanizaci trestu odnětí svobody. „Teorie účelu trestu mohou být rozděleny podle podstaty a historie vývoje na absolutní, relativní a smíšenou (slučovací) teorii: absolutní teorie, trest je odplatou za trestný čin, trestá se, neboť bylo spácháno zlo. Trest by měl odpovídat povaze provinění a způsobovat stejné utrpení. Relativní teorie spatřují účel trestu v ochraně společnosti před pácháním trestné činnosti daného jedince a tím pokládají i základ preventivních aktivit spojených s ukládáním trestů.
Smíšená (slučovací) teorie spojuje myšlenky odplatné a účelové funkce trestu. Na smíšené teorii je vybudován i náš koncept trestu.“ (Raszková, Hoferková 2013, s. 38–39).
Účelem trestu odnětí svobody je chránit společnost před pachateli trestných činů, v žádném případě se však nejedná o pouhou izolaci těchto osob od intaktní populace, prostá detence musí být vzájemně propojena s penitenciární péčí. Trest odnětí svobody pro jedince představuje především zbavení základního lidského práva a to je právo na svobodu. Dopady jsou však daleko rozsáhlejší, se samotným uvězněním je spojena řada negativních faktorů. Jeden z nejzávažnějších představuje prizonizace, jedná se o proces pozvolného přijímání daného prostředí, přičemž může dojít ke změně osobnosti k horšímu. „Důvodem sjednocení proti věznitelům, tj. konvenční společnosti, je společná zkušenost z uvěznění, fyzická blízkost bez soukromí, vězeňský řád a izolace od normálního života. Tyto skutečnosti je nutí ke konformismu a přijímání vězeňských hodnot v různé míře.“ (Fischer 2006, s. 65). Jinými slovy můžeme příslušný jev vyjádřit následovně: „Úspěšné nebo alespoň snesitelné přežití uvěznění vyžaduje adaptaci na život vězeňské subkultury. To znamená přijetí subkulturních norem a pravidel a postupné vyhasínání vzorců chování potřebných k životu mimo brány věznice“
(Fischer, Škoda 2008, s. 175). Prizonizace snižuje vyhlídky na zdárnou reintegraci vězněné osoby zpět do běžného způsobu života v důsledku přílišné adaptace na vězeňský systém. Prizonizace má dvě podoby: první označovanou jako institucionalizaci, což je bezvýhradné přijetí organizovaného života (časového rozvrhu dne) bez potřeby vyvíjet jakoukoli vlastní iniciativu a v druhém případě se jedná oneologizaci, jedinec přijme a ztotožní se s hodnotami i normami kriminální subkultury (Sochůrek 2002, s. 34).
Mezi rizika spojená s výkonem trestu lze zařadit také narušení či úplnou ztrátu rodinných vazeb, sociální stigmatizaci, úbytek schopnosti rozhodovat se, snížení pracovních návyků, zvýšení hostility (ve vztahu nejen sám k sobě, ale i k ostatním lidem), nebezpečí suicidálního chování, sebepoškozování, užívání návykových látek, náhradní sexuální uspokojení atd. (Černíková et al. 2008, s. 115). Z výše uvedeného vyplývá, že s výkonem trestu jsou spojeny mnohé negativní jevy, jež se v samotném důsledku netýkají pouze odsouzených osob, jejich rodinných příslušníků, ale také vězeňského personálu, který je vystavován nadměrné psychické zátěži a syndromu vyhoření, následné dopady z uvěznění je nutné vnímat v širších souvislostech.
S uvězněním souvisí recidiva, tj. opětovné páchání trestné činnosti a návrat do výkonu trestu odnětí svobody. Můžeme usuzovat, že zafixováním takového modelu lze daný způsob existence považovat za kriminální styl života. Chroničtí pachatelé, mají různorodou trestnou činnost, většinou jsou nezaměstnaní a způsob takové životní dráhy pouze prohlubuje jejich ekonomický i sociální propad ve společnosti. Pro jedince, kteří ve svém životě již po několikáté vykonávají trest odnětí svobody, ztrácí tato sankce jakoukoli nápravnou či regulační funkci, ve spojitosti s novými možnými formami kriminality se riziko recidivy zvyšuje.
Mařádek (2005, s. 91) uvádí, že „recidiva je tendence k nežádoucímu návratu do nežádoucích návyků, vad, chyb či poruch. V penologii jde o recidivu jako nežádoucí návrat odsouzeného po výkonu trestu zpět do věznice a to z důvodu spáchání dalšího trestného činu. Recidiva signalizuje, že resocializační úsilí vězeňského personálu neproběhlo optimálně, neboť se nepodařilo žádoucím způsobem ovlivnit budoucí chování odsouzeného po jeho propuštění.“.
Měřítkem úspěšné trestní politiky a skutečné reintegrace propuštěných vězňů je míra recidivy, nejzákladnější okruh problémů po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je spojen se zaměstnáním, bydlením, nebezpečím plynoucím z návratu do závadového prostředí, nefungujících rodinných vazeb, hrozící recidivy závislostí na návykových látkách a střetu s odmítavou reakcí širšího sociálního okolí. Rovněž míra orientace ve společnosti je u dotčených osob většinou menší, odstranění těchto základních překážek vyžaduje cílenou a intenzivní podporu státních i nestátních subjektů. Z pohledu vězeňské populace znamená recidiva odsouzených vážný problém, v roce 2013 bylo opětovně uvězněných 70 % a v roce 2014 představovala tato skupina 69 % z celkového počtu všech pachatelů ve výkonu trestu odnětí svobody. Zejména často se opakují trestné činy krádeže, maření výkonu úředního rozhodnutí, vykázání a zanedbání
povinné výživy. Za nejrizikovější období pro recidivu se považuje prvních šest měsíců po propuštění na svobodu, přičemž v průběhu tří let po propuštění se nové trestné činnosti dopouští nejvíce recidivujících pachatelů (MSČR 2016, s. 119–120).
Problematika přeplněnosti vězeňských zařízení a nedostatek vězeňského personálu v žádném případě výhledově do budoucna nepřispívá k zlepšení celkového stavu či případné stabilizaci. Stoupající kriminalita, současná situace v justici, vězeňství, postpenitenciární péči a prevenci, je záležitostí celospolečenského rozměru. Priority trestní politiky daného státu upřednostňují často v rámci úspor státního rozpočtu ekonomickou stránku před penologickou. Přičemž právě penitenciární resocializace představuje stěžejní prvek při působení odborných zaměstnanců vězeňské služby na odsouzené jedince. Jedná se o náročný a komplikovaný proces nápravy socializace, úspěšné znovuzačlenění jedinců do společnosti, tj. jejich reintegraci.
Pro úplnost považujeme za žádoucí uvést upřesnění některých pojmů.
- Socializace – je vrůstání jedince do společnosti, souhrn procesů vzájemné interakce mezi společností a člověkem, jehož mezníky jsou zrození a smrt.
- Resocializace – je proces zbavování se původních vzorů chování a přejímání nových způsobů chování, v penitenciárních podmínkách se užívají termíny penitenciární resocializace, případně korektivní socializace.
- Reintegrace – je úzce spojena s resocializací, pomocí níž se jedinec opětovně integruje (začlení) do společnosti, protože původní sociální integrace byla výkonem trestu odnětí svobody porušena (Mařádek 2005, s. 94–95).
1.3.2 Specializovaná oddělení ve Vězeňské službě České republiky
Žádný zákon či uložený trest není natolik účinný, aby na jeho základě došlo ke změně osobnosti jedince bez vnitřní či vnější motivace. Zařazování odsouzených osob je realizováno na základě rozhodnutí soudu do jednotlivých typů věznic. Nicméně pro zvýšení efektivnosti účelu výkonu trestu odnětí svobody, je především nutno akcentovat jedince dle osobnostního profilu, zde je nanejvýš potřebné specializované zacházení s vězněnými osobami a to tak, aby došlo ke snížení kriminogenních rizik a umožnění jejich následného začlenění do společnosti. Pro účinnost tohoto zacházení je naprosto nezbytné diferencovat odsouzené osoby dle specifických rizik.
Základním dokumentem, který vymezuje členění, zřízení, stavebně – technické podmínky pro vznik oddělení, personální obsazení, prostředky zacházení, program zacházení, dokumentaci a pravidla pro zařazení odsouzených do jednotlivých
specializovaných oddělení (dále jen SpO), je vnitřní předpis VS ČR, NGŘ č. 25/2012 o specializovaných odděleních pro výkon trestu odsouzených s poruchami duševními a s poruchami chování a specializovaných oddělení pro výkon ochranného léčení, ve znění pozdějších předpisů.
„Specializovaná oddělení se člení na následující typy:
a) pro výkon trestu odsouzených s poruchami duševními a s poruchami chování, kteří jsou schopni zapojení do skupinového terapeutického působení. Možné typy těchto specializovaných oddělení jsou:
1. specializované oddělení pro výkon trestu odsouzených s poruchou duševní a poruchou chování (tj. s poruchou osobnosti),
2. specializované oddělení pro výkon trestu odsouzených s poruchou osobnosti a chování, způsobenou užíváním návykových látek,
3. specializované oddělení pro výkon trestu odsouzených s mentální retardací, b) pro výkon trestu odsouzených s poruchami duševními a s poruchami chování,
kteří nejsou schopni zapojení do skupinového terapeutického působení:
1. specializované oddělení pro výkon trestu odsouzených s poruchami duševními a s poruchami chování s individuálním zacházením,
c) pro výkon ochranného léčení. Možné typy těchto specializovaných oddělení jsou:
1. specializované oddělení pro výkon ochranného léčení protitoxikomanického, 2. specializované oddělení pro výkon ochranného léčení sexuologického,
3. specializované oddělení pro výkon ochranného léčení protialkoholního a patologického hráčství,
4. specializované oddělení pro výkon ochranného léčení protitoxikomanického, protialkoholního a léčení pro patologické hráčství.“ (Jiřička 2015b, s. 41).
Dle § 9 NGŘ č. 25/2012, mají jednotlivá SpO povinnost vést dokumentaci, která se skládá z projektu, manuálu, řádu specializovaného oddělení a přehled realizovaných aktivit a úkolů. Každé SpO má dvě hlavní složky, první je standardizovaná, platná pro všechna oddělení a druhá je specifická, vycházející ze svého zaměření na jednu konkrétní cílovou skupinu osob ve výkonu trestu odnětí svobody.
V rámci VS ČR jsou v provozu SpO v těchto počtech, oddělení pro výkon trestu odsouzených s poruchou osobnosti a poruchou chování, způsobenou užíváním
návykových látek – v osmi věznicích, oddělení pro výkon trestu odsouzených s poruchou duševní a poruchou chování – v pěti věznicích, oddělení pro výkon trestu odsouzených s mentální retardací – ve čtyřech věznicích, oddělení pro výkon trestu odsouzených s poruchami duševními a poruchami chování s individuálním zacházením – ve třech věznicích, oddělení pro výkon ochranného léčení – v pěti věznicích, oddělení pro výkon trestu odsouzených trvale pracovně nezařaditelných – ve třinácti věznicích a oddělení pro výkon trestu odsouzených matek s dětmi – v jedné věznici (VS ČR 2016, s. 17–18). V celkovém součtu v roce 2015 VS ČR poskytovala v 39 odděleních specializované zacházení s odsouzenými.
Personální zajištění SpO – vychovatel a vychovatel-terapeut, dále s nimi mohou kooperovat další specialisté např. psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník, případně kaplan. Organizace a pracovní činnosti jednotlivých odborných zaměstnanců je zcela přesně vymezena vnitřním předpisem VS ČR, NGŘ č. 5/2016 o zaměstnancích a příslušnících Vězeňské služby České republiky zabezpečující výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence.
Vychovatel – dle § 47 a § 48 NGŘ č. 5/2012, zajišťuje komplexní výchovnou, vzdělávací, diagnostickou a preventivní činnost orientovanou na celkový rozvoj osobnosti a její resocializaci. Osobně zná svěřené odsouzené, jejich sociální vazby a skupinovou atmosféru oddělení. Zpracovává průběžné hodnocení na základě podkladů odborných zaměstnanců, kteří jsou členy týmu SpO. Navrhuje realizaci potřebných změn včetně aktualizace programu zacházení v návaznosti na změny v chování a jednání každého jednotlivce. Osobně vede dvě aktivity v programu zacházení a za tím účelem zajišťuje potřebnou dokumentaci. Zabezpečuje realizaci práv odsouzených ve vztahu ke korespondenci, návštěvám, vycházkám a telefonických rozhovorům.
Vychovatel-terapeut – dle § 49 a § 50 NGŘ č. 5/2012, zajišťuje realizaci individuální a skupinové terapie v rámci terapeutických programů a ve specializovaných odděleních, je povinen dodržovat etické principy. Vede výcvikové, terapeutické a psychoterapeutické aktivity zaměřené na prevenci sociálně patologických jevů, poskytuje krizovou intervenci a poskytuje poradenství odsouzeným zaměřené na problematiku návratu do společnosti. Výchovné aktivity zaměřuje na práci s trestnou činností a na redukci poruchy s ohledem na to volí adekvátní obsah, formy, metody a přístup ke specifickým skupinám odsouzených, ke zmíněným činnostem vede dokumentaci.
Psycholog – dle § 40 a § 41 NGŘ č. 5/2012, svoji činnost zaměřuje na oblast psychologických aspektů výkonu trestu, všech zúčastněných. Poskytuje odborné psychologické služby a je povinen dodržovat etické principy. Provádí psychologickou diagnostiku a zpracovává psychologické posouzení v rámci komplexní zprávy.
Realizuje s odsouzenými psychologické pohovory a krizovou intervenci, dále zpracovává odborná stanoviska k přeřazování odsouzených v rámci vnitřní diferenciace.
Podílí se na vytypovávání konfliktních a psychicky labilních jedinců, povolování volného pohybu mimo věznici, návštěv bez zrakové a sluchové kontroly atd.
Speciální pedagog – dle § 38 a § 39 NGŘ č. 5/2012, svoji činnost zaměřuje na oblast pedagogických aspektů výkonu trestu, všech zúčastněných. Garantuje odbornou úroveň realizace programu zacházení s jednotlivými odsouzenými v návaznosti na jejich komplexní zprávy. Provádí celkovou speciálně-pedagogickou diagnostiku a zpracovává pedagogické posouzení v rámci komplexní zprávy, včetně její aktualizace. Zabezpečuje individuální pedagogickou péči o odsouzené, kteří jsou v krizových psychických stavech.
Sociální pracovník – dle § 45 a § 46 NGŘ č. 5/2016, zajišťuje samostatnou sociální práci, zejména plynulý přechod odsouzených do řádného občanského života. Poskytuje sociálně-právní poradenství, koordinuje a vyhodnocuje spolupráci s Probační a mediační službou, spolupracuje s kurátorem a s orgány sociálního zabezpečení.
Vypracovává sociální posouzení v rámci komplexní zprávy, včetně její aktualizace.
Navazuje potřebné kontakty s blízkými osobami odsouzených, za účelem řešení sociálních problémů. V případě potřeby pomáhá vězněným osobám s obstaráváním nových osobních dokladů.
Pracovní úkoly jednotlivých odborných zaměstnanců jsou obsahově daleko větších rozměrů a je kladen požadavek na jejich soustavné celoživotní vzdělávání, které zajišťuje převážně Akademie VS ČR. Nutnost prohlubovat své odborné znalosti je úzce vázána na stále se měnící subkulturu vězeňské populace a legislativní změny v ČR.
2 Specializované oddělení Vazební věznice Liberec
SpO pro odsouzené muže s poruchou duševní a poruchou chování ve Vazební věznici Liberec vzniklo v roce 2008, terapeutický proces je zde zaměřen na trestný čin (TERČ1).
2.1 Poslání a cíl specializovaného oddělení
Za stěžejní se považuje ochrana společnosti a nastartování změn ve vnímání, jednání i chování jedince, nejen ve vztahu k sobě samému, ale také ke společnosti. Za pomoci režimového systému a speciálně-výchovných metod se odborní zaměstnanci snaží naučit odsouzené řešit konfliktní situace v rámci právního systému dané společnosti, respektovat druhé jedince, vhodnou formou vyjadřovat své vlastní potřeby a vyrovnávat se s náročnými životními situacemi.
Cílem terapeutického programu je snížení rizika recidivy, pro dosažení stanoveného záměru je vysoce žádoucí posilovat motivaci klientů k práci na sobě. Prostřednictvím terapeutického procesu stimulovat změnu jejich maladaptivních postojů. Rozvíjet komunikační dovednosti na společensky přijatelnou úroveň a v neposlední ředě nastavit optimální podmínky pro uskutečnění nové životní etapy. Akcentována je zásada přijímat odsouzeného především jako člověka, ale zásadně odmítat jeho trestný čin.
(Jiřička et al. 2008, s. 4–5).
2.2 Cílová skupina specializovaného oddělení
Klienti zařazovaní do terapeutického programu SpO jsou dospělí muži s poruchou duševní a poruchou chování, odsouzeni za spáchaný násilný trestný čin.
Musí splňovat kritéria pro stanovení diagnózy poruchy chování a osobnosti F60 – F61 dle MKN-10. Tito jedinci vykazují vysoká kriminogenní rizika, přesto je u nich předpoklad možnosti jejich částečné případně celkové resocializace, přijetí nových hodnot i norem a znovuzakotvení jedince do společnosti v odlišném sociálním postavení, než tomu bylo před nástupem výkonu trestu odnětí svobody. Tato kategorie odsouzených působí v běžných podmínkách výkonu trestu jako soustavní narušovatelé a negativně ovlivňují sociální klima ostatních skupin vězněných osob. Spouštěčem interpersonálních konfliktů zpravidla bývá jejich agresivní chování, které nedovedou přiměřeně regulovat při uspokojování vlastních potřeb. Presumpce vychází ze dvou základních faktorů motivace a ovlivnitelnosti vězněné osoby, první činitel může být zpočátku účelový a teprve v průběhu terapeutického procesu se přemění na pravou
1 Název terapeutického programu ve Vazební věznici Liberec
motivaci, čímž je změna zafixovaných nežádoucích vzorců chování. (Jiřička et al.
2008, s. 7–8).
Specifické poruchy osobnosti lze obecně charakterizovat, jako závažné narušení charakterového rámce osobnosti a jeho způsobů chování, spojené se sociálními poruchami a extrémní osobní tísní, tyto projevy začínají již v období dětství, ale mohu se projevovat až v dospívání, v obou případech však přetrvávají do vývojového stádia jedince – dospělosti. Jedná se o následující poruchy, klasifikace vychází dle MKN-10:
F60.0 Paranoidní porucha osobnosti
Nedůvěřivost vůči ostatním lidem a z toho plynoucí konfliktní mezilidské vztahy; tendence mylně vnímat chování druhých; opětovné bezdůvodné podezírání;
nadměrná citlivost k odmítnutí a kritiky vůči vlastní osobě; vztahovačnost; sklon obviňovat druhé ze svých neúspěchů; extrémní zdůrazňování vlastní významnosti.
Osobnost: fanatická, kverulantská, paranoidní, senzitivně paranoidní.
F60.1 Schizoidní porucha osobnosti
Distancování se od citových‚ sociálních a jiných kontaktů; značné potíže ve vztazích; upřednostňování fantazie‚ problémy s vyjadřováním emocí, taktéž narušena schopnost rozeznávat emoce druhých osob i své vlastní; citlivost na kritiku a odmítání;
plachost; nepraktičnost; typické vzorce chování.
F60.2 Disociální porucha osobnosti
Bezohlednost v sociálních závazcích; nezájem o práva ostatních lidí;
uspokojování vlastních potřeb bez svědomí; chybí soucit a empatie; nízká míra frustrační tolerance; neschopnost zvnitřnění sociálních norem; chování nelze snadno změnit na základě zkušeností‚ dokonce ani potrestáním; tendence ke lhaní, krádežím, týrání, zneužívání návykových látek a kriminálnímu chování. Osobnost: amorální, antisociální, asociální, psychopatická, sociopatická.
F60.3 Emočně nestabilní porucha osobnosti
Výrazná afektivní nestálost se sklonem ke zkratkovitému chování bez uvážení jeho následků; tendence k nepředvídatelným emočním výbuchům, bez schopnosti své chování ovládat; konfliktní mezilidské vztahy, k druhým lidem nadměrná kritičnost.
Rozlišují se dva typy: impulzivní‚ charakterizovaný především emoční nestabilitou a nízkou kontrolou impulzivity‚ a hraniční‚ charakterizovaný navíc poruchou nejasné nebo narušené představy o sobě samém; postrádají vnitřní pocit stálosti a pevnosti;
přetrvávají dlouhodobé pocity prázdnoty s tendencí k sebepoškozování, včetně pokusů o sebevraždu. Osobnost: agresivní, hraniční, výbušná.
F60.4 Histrionská porucha osobnosti
Labilní emotivita; sebedramatizace až teatrálnost; sugestibilita; egocentričnost;
stálá touha po oceňování; skon k bájivé lhavosti; bezohlednost vůči ostatním lidem;
nesystematičnost v činnostech; nedostatek vytrvalosti; jednání zaměřené na dosažení okamžitého uspokojení vlastních potřeb. Osobnost: hysterická, psychoinfantilní.
F60.5 Anankastická porucha osobnosti
Výrazná vnitřní nejistota; pocity vlastního ohrožení; obtížná adaptace na změny;
nadměrná svědomitost až perfekcionismus; přílišné moralizování druhých lidí; stálá kontrola; potíže s vyjádřením vroucích emocí; sklon k tvrdohlavosti, přílišné opatrnosti a rigiditě; v některých případech přítomnost vtíravých a nevtíravých myšlenek (nejedná se o rozsah jako u obsedantně-kompulsivní poruchy). Osobnost: kompulzivní, obsesivní, obsedantně-kompulzivní.
F60.6 Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti
Pocity úzkosti a napětí; sebepodceňování; méněcennost vlastní osoby;
přecitlivělost na kritiku a odmítnutí; nejistota; vyhýbání se novým či neznámým sociálním situacím; zveličování potenciálního nebezpečí.
F60.7 Závislá porucha osobnosti
Pocity bezmoci a neschopnosti; submisivní chování; nerozhodnost; pronikavá závislost na druhých; nízká míra průbojnosti postihuje emoční i intelektuální oblast jedince; tendence k depresím a úzkostným stavům; dispozice k zneužívání návykových látek. Osobnost: astenická, pasivní, poraženecká.
F60.8 Jiné specifické poruchy osobnosti
Do této kategorie řadíme narcistickou poruchu osobnosti (potřeba stálého obdivu; arogance; nedostatek empatie) a pasivně-agresivní poruchu osobnosti (neústupnost; tendence neustále vzdorovat; problémy při spolupráci s druhými;
pohrdání autoritami). Osobnost: excentrická, nezralá, narcistická, pasivně-agresivní, psychoneurotická.
F60.9. Porucha osobnosti NS
Náleží sem poruchy osobnosti, které nelze zařadit od výše uvedené klasifikace, jedná se o charakterovou neurózu NS a patologickou osobnost NS.
F61 Smíšené a jiné poruchy osobnosti
Do této položky jsou zahrnuty poruchy osobnosti se specifickými projevy, nelze je charakterizovat dle F60 (např. smíšené poruchy osobnosti s rysy několika poruch pod F60) (ÚZIS 2013, s. 233–236).
Hlavním znakem zmíněných poruch osobnosti je závažné narušení v celkovém sebepojetí jedince a jeho emotivity, vnímání vlastního já není zpracováváno v reálné rovině, ať extrémní zdůrazňování vlastní významnosti nebo nadměrná méněcennost se sklonem k depresím a úzkostným stavům, je zdrojem odlišného zpracovávání a vyhodnocování v interpersonálních i intrapersonálních interakcích. Míra postižení a osobnostní dispozice (charakter a temperament) jedince mají veliký vliv na průběh poruchy i její léčbu.
Zařazení odsouzení do terapeutického programu TERČ musí splňovat i následující kriteria: dosažení minimálního věku 18 let; dostatečné znalosti českého jazyka; byli odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Spáchali trestný čin dle zákona č. 140/1961 Sb., zejména proti svobodě a lidské důstojnost, proti životu a zdraví, proti pořádku ve věcech veřejných a hrubě narušují občanské soužití; dále za spáchaný trestný čin násilného charakteru dle zákona č. 40/2009 Sb., zejména podle
§ 140 (Vražda), § 145 (Těžké ublížení na zdraví), § 146 (Ublížení na zdraví), § 149 (Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení), § 185 (Znásilnění), § 198 (Týrání svěřené osoby), § 199 (Týrání osoby žijící ve společné obydlí). S dostatečnou zbývající délkou trestu k propuštění na svobodu, tj. minimálně 12 měsíců, což je nezbytně nutný čas pro absolvování daného programu. Jejich intelektový výkon orientačně odpovídá alespoň pásmu průměru populační normy a to s ohledem na schopnost účastnit se terapií a možnosti rozvinutí reálného sebenáhledu. Jsou motivováni a schopni se ve skupinovém kontextu zabývat tématy, jež se týkají spáchaného trestného činu a uznávají alespoň částečně svůj podíl viny na deliktu. V případě, že kapacita oddělení neumožňuje přijetí všech odsouzených, kteří si podali žádost o zařazení na SpO Vazební věznice Liberec, upřednostňují se ti, jež splňují i následující kritéria:
maximální dovršení věku 35 let; uvědomují si vnitřní problém psychické povahy a vykazují nižší míru rizika prizonizace (Jiřička et al. 2008, s. 8–9).
2.3 Terapeutický program
Těžištěm daného programu je vzájemné prožívání vztahů ve skupině a skupinová psychoterapie zaměřená na trestný čin. Délka kompletního terapeutického programu představuje období 12 měsíců, v některých případech ji lze prodloužit až o polovinu, delší časový úsek je kontraproduktivní. Jedinec po dosažení jistých kompetencí již stagnuje a vzniká prostor pro nežádoucí prvky ve skupinové dynamice.
Terapeutická činnost v rozsahu 21 hodin týdně má vést k posílení sebenáhledu a ke změnám nežádoucích postojů, vzorců chování a myšlení u vězněných osob.
Členové celé komunity jsou rozděleni na dvě rovnocenné skupiny, které v rámci daného programu procházejí pěti na sebe navzájem navazujícími fázemi (Tab. 1). Za ústřední se považují tři prostřední, délka každé dílčí fáze je individuální.
Tab. 1 Orientační struktura programu
Název fáze Délka Úkoly, cíle, motivační faktory
Adaptační fáze 1 měsíc
Vstupní vyšetření
Účastní se denních komunit Přijímání odpovědnosti za dodržování pravidel komunity 1. Fáze – nahlížení na
svůj život (anamnestická skupina)
3 měsíce
Zařazení do psychoterapeutické skupiny
Hovoří před skupinou o svém životě
Přijímání odpovědnosti za svůj život
2. Fáze – nahlížení na svou kriminální kariéru (skupina na trestnou činnost)
3 měsíce
Hovoří před skupinou o své trestné činnosti
Přijímání odpovědnosti za trestnou činnost
Možnost účasti na
extramurálních aktivitách 3. Fáze – nahlížení na své
násilné chování (rekonstrukce trestného činu)
3 měsíce
Rekonstrukce před skupinou násilný trestný čin, hraní rolí Přijímání odpovědnosti za důsledky svého trestného činu Možnost přerušení trestu
Předvýstupní fáze 1 měsíc
Hodnotí před skupinou svůj roční pobyt
Přijímání odpovědnosti za život po propuštění
Možnost stát se mentorem
Zdroj: Jiřička 2015
Terapeutický proces si lze představit jako cestu umožňující dosažení určitých změn v jednání a chování jedince, jednotlivé fáze mají spíše charakter směrových ukazatelů, určujících směr a pohyb po trase. Podstata není v pouhé účasti klienta na dílčích
setkáních, ale ve „vědomém prožívání“ každé terapeutické komunity, tj. kráčení na cestě, směřující k osvojení žádoucích vzorců v intrapersonální i interpersonální oblasti, v terapii jde o celostní zacházení s člověkem. Tím se dotýkáme i otázky etiky, základní orientace v mravních hodnotách a zvnitřnění hodnotového systému klienta.
Respektování formálních pravidel, zodpovědné zacházení se životem, kladení otázek a hledání odpovědí vztahujících se k smysluplnému životu.
„Smysl může najít každý člověk bez ohledu na svůj intelekt a věk, má to ovšem jeden důležitý dodatek – pokud je schopen činit rozhodnutí. Více než smyslové orgány nám k tomu pomáhá svědomí, což je „orgán“, který ukazuje, co je správné, jde o vnitřní hlas člověka. Svědomí je tedy cit, který se pěstuje a rozvíjí“ (Ulrichová 2013, s. 49).
Svědomí můžeme také připodobnit k vnitřnímu kompasu, který do určité míry nasměruje (určuje) jednání člověka v konkrétní situaci, dle jeho osobnostního nastavení.
„Každodenní volba mezi dobrem a zlem bývá ovšem právě v těch nejpodstatnějších ohledech neuvědomovaná. Tuto volbu organizuje význačný hybatel a regulátor naší psychiky zvaný svědomí. Svědomí nelze nalézt při operaci mozku, přesto v mozkové fyziologii zanechává stopu. Jde o záznam silných emocí, které byly vytvářeny, posilovány, cizelovány nebo oslabovány především v rané životní historii. Svědomí má kromě funkce volby tak či onak morálního jednání ještě i význam pro typizaci a sociální začleněnost člověka.“ (Keller, Novotný 2008, s. 166).
Pochopení minulosti (trestný čin), přijmutí současnosti (trest) a směřování k budoucnosti (aktivní účast v terapeutickém programu) přispívá k zlepšení funkce vnitřního kompasu – svědomí. Náprava odsouzeného či snížení možnosti jeho případné recidivy je závislá na chápání trestu jako důsledku vlastního nepřiměřeného jednání.
Právě u jedinců s poruchou duševní a poruchou chování nelze automaticky používat standardní psychoterapeutické postupy, zpravidla za účinnou metodu je považována kognitivně-behaviorální terapie, vycházející z kombinace kognitivní a behaviorální psychoterapie, ale se zcela specifickými rysy.
„Terapeut pomáhá klientovi, aby si uvědomil svůj způsob zkresleného myšlení a dysfunkčního jednání. Pak pomocí systematického rozhovoru a strukturovaných behaviorálních úkolů pomáhá klientovi hodnotit a měnit jak zkreslené myšlenky, tak dysfunkční jednání. Terapie má poskytnout příležitost pro nové učení. Důležitou součástí je systematické řešení problémů. Dané postupy se klientovi otevřeně a jasně vysvětlují a mezi terapeutem a klientem se vytváří vztah vzájemné spolupráce.“
(Kratochvíl 2002, s. 76).
Jedinec se ocitá v činné pozici a není tudíž pouze pasivním účastníkem probíhajícího procesu. Vnitřní pochody v interakci s vnějším prostředím vedou k určitému jednání daného člověka a právě schopnost přemýšlet o sobě a řídit vlastní chování určuje jeho výslednou podobu projevu. Na vzniku poruch chování se spolupodílejí biologické i psychosociální faktory, jejich vzájemný vliv formuje osobnost jedince, a však doposud neexistuje shodný názor, který z uvedených činitelů je ve svém působení významnější.
Rovnocenně důležitým se stává nejen to, jak člověk vnímá a prožívá sám sebe, ale i jak na něj působí okolní svět. Na základě diagnostiky aktuálních modelů myšlení a chování, lze se značnou přesností určit konkrétní poruchu chování a tím i nejvhodnější možnou formu terapie a způsob komunikace.
Terapeutický program tvoří jeden celek, skládající se z jednotlivých prvků vzájemně na sebe navazujících, jejich provázanost vykazuje komplexní systematickou a logickou strukturu uceleného systému odborných činností. Po celou dobu pobytu je respektováno individuální zařazení klientů do jednotlivých fází. Metody a formy terapeutického programu se uplatňují s respektem na režimová opatření věznice. Hlavními součástmi terapeutického programu, který je povinen absolvovat každý odsouzený jsou:
- komunitní sezení (pětkrát týdně 45 minut),
- skupinová psychoterapie zaměřená na trestný čin (jednou týdně 90 minut), - drama terapie (čtyřikrát týdně 75 minut),
- osobnostní a sociální výchova (jednou týdně 45 minut), - sociálně-právní poradenství (jednou týdně 45 minut),
- skupinové posezení s psychologem (jednou týdně 45 minut), - výtvarná práce jako edukační tvořivost (jednou týdně 120 minut), - společenské vědy (jednou týdně 45 minut),
- psaní deníků (individuálně, pro účel kontroly a zpětné vazby vždy jednou týdně).
Nepovinné aktivity:
- individuální poradenství a terapie (pouze v případě potřeby, 90 minut týdně) - skupinové sezení s duchovním (jednou týdně 45 minut) (Jiřička et al. 2008, s. 6) Aktivity uplatňované v programu TERČ se dělí na speciálně-výchovné, vzdělávací, zájmové a pracovní.
Speciálně-výchovné
- skupinová psychoterapie (motivace ke změně sociálně nežádoucího chování) - dramaterapie (cíleno na sebereflexi a možnosti změny naučeného chování) - environmentální výchova (vštípení návyků k šetrnému a hospodárnému
zacházení s přírodními zdroji a energií)
- zdravý životní styl (stimulace ke změně životního stylu, zdravá strava, péče o zdraví, zvládání stresu atd.)
- osobní a sociální výchova (rozvoj základních osobnostních, morálních a sociálních kompetencí)
- sociálně-právní poradenství (zaměřeno na orientaci v sociálním systému státu a minimalizaci sociálně-právních problémů po propuštění na svobodu)
- hagioterapie (pomocí biblických příběhů docílit žádoucího chování a respektování společenských i zákonných norem)
- základy vaření a stolování (osvojení si potřebných dovedností pro každodenní život)
Vzdělávací
- základy práce na PC (rozvíjet uživatelské znalosti Word, Excel atd., z bezpečnostních důvodů bez možnosti přístupu na internet)
Zájmové - stolní tenis - kondiční cvičení - míčové hry
- bezpečná jízda (získání znalostí o zásadách bezpečnosti silničního provozu) Pracovní
- sebeobslužné aktivity
Jejich účelem je především posílení příslušných schopností a kompetencí klientů, ale také slouží k vhodnému vyplnění volného času.
V programu TERČ je nezbytné, aby trestná činnost byla popsána souhrnně, včetně skutků za které klient nebyl odsouzený. Účelem není případné prokázání další viny, ale otevření skrytých mechanizmů v osobnosti jedince. Prvky zacházení zahrnují akcent na
změny životních postojů a názorů klienta. Dílčí prvky lze seřadit v souvislý přehled se zaměřením na:
- schopnost sebenáhledu prostřednictvím postupné rekonstrukce trestného činu, - cvičení na kontrolu fantazií,
- zvýšení empatie vůči oběti,
- zpracování kognitivních zkreslení,
- převzetí vlastní odpovědnosti za spáchaný delikt, - zpracování strategií pro zamezení recidivy,
- převzetí odpovědnosti za své jednání jako takové a svůj život, - zvýšení sociálních kompetencí,
- předvídání problémových situací,
- účinné osobní strategie na zvládnutí zátěžových a problémových situací (Jiřička et al. 2008, s. 7).
Výroční zpráva SpO za rok 2015 přehledně předkládá data za celou dobu působení tohoto oddělení ve Vazební věznici Liberec, konkrétní údaje jsou rozděleny přehledně do jednotlivých roků (Tab. 2).
Tab. 2 Počty odsouzených v SpO
Rok Nepřijatých
žádostí Přijato
Předčasně vyřazeno na základě
Řádně dokončeno
Přešlo do následujícího
roku Nedodržení
podmínek
Na vlastní žádost
Rozhodnutí soudu
2008 6 5 0 0 0 0 5
2009 13 8 0 0 0 3 10
2010 6 19 4 0 1 9 15
2011 8 18 2 2 0 13 18
2012 11 19 2 4 0 17 16
2013 8 10 1 0 0 8 12
2014 8 18 3 2 2 5 7
2015 11 11 1 3 2 7 13
celkem 70 106 13 11 5 62 13
Zdroj: Minčáková 2016
Pro potřeby odhadu rizika recidivy klientů, se za pomoci psychometrických nástrojů, před zahájením a po ukončení terapeutického programu sledují změny v jejich osobnosti, především v oblasti impulzivity, emoční stability, agresivity, stimulačních potřeb a tendenci vyhledávat rizikové situace. Tým odborných zaměstnanců dochází k závěru, že u odsouzených zařazených do programu TERČ dochází u zmíněných faktorů ke snížení až výraznému snížení rizik pro vznik recidivy (Minčáková 2016,
s. 5–6), avšak tuto úspěšnost nelze považovat za záruku optimální reintegrace odsouzených do společnosti. Specializované zacházení týmu odborných zaměstnanců by zcela jistě mělo být kontinuálně propojeno s institucemi zajišťujícími postpenitenciární péči a to tak, aby odsouzeným po ukončení trestu odnětí svobody byla poskytnuta podpora v období začleňování se do běžného způsobu života.
Jiřička (2015b, s. 136) uvádí, obecná recidiva do 12 měsíců od propuštění byla u absolventů programu TERČ 10,42 %, do 24 měsíců od propuštění pak 14,63 %, absolutní recidiva bez časového ohraničení celkem 19,30 %. Po započtení všech odsouzených, kteří nastoupili do programu a byli z něj vyloučení za porušení pravidel nebo po propuštění recidivovali, se míra recidivy zvýšila na 30,23 %.
Recidiva v penologickém pojetí, tj. sledování opakovaného pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody, je součástí statistik, které v posledních letech vydává VS ČR, z těchto údajů vyplývá, že přibližně dvě třetiny odsouzených se opakovaně dopouštějí trestné činnosti i přesto, že s výkonem trestu odnětí svobody měli předchozí zkušenost a to dokonce několikanásobnou (MSČR 2016, s. 120–121). Porovnáme-li recidivu odsouzených z programu TERČ 30,23 % a odsouzených z běžného výkonu trestu 66,00 % (cca dvě třetiny), pak nelze přehlédnout markantní rozdíl. Můžeme tady usuzovat, že specializované zacházení zaměřené svými metodami a formami na konkrétní skupinu osob je přínosné nejen ve vztahu k jednotlivcům, ale potažmo i celé společnosti.
2.4 Komunikace v terapii
Integrální součástí terapeutického působení je oboustranná komunikace. Napříč celým lidským životem od narození, až do posledního okamžiku člověk komunikuje, není možné nekomunikovat! Obecně je známo, že při rozhovoru používáme slova – řeč, jedná se o verbální komunikaci, to je pouze jedna rovina, souběžně s ní si mnohé předáváme v nonverbální úrovni, to znamená mimoslovně, zde sdělujeme nejen informace, ale také emoce a postoje prostřednictvím očí, gest, haptiky, mimiky, pohybů těla. Ve vztahu ke dvěma předchozím formám je taktéž důležité neopomíjet sdělování činy, svým jednání a chováním. Při komunikaci se lidé vzájemně ovlivňují, jedná se o vzájemné působení jednoho člověka na druhého. Soulad verbálního i nonverbálního projevu ve shodě s vykonávaným činem označujeme za kongruentní komunikaci.
„Lidská komunikace není jednou pro vždy dána, ale je z velké míry výsledkem procesů učení. Lze ji tedy změnit“ (Kern 1999, s. 242).
Na jedné straně je sdělení vysláno a na druhé straně přijímáno, klade se důraz na vhodné a srozumitelné formulování sdělení, přičemž pro úspěšnou komunikaci mezi jedinci, nesmíme opomíjet i fázi dekódovací. „Slyšení je fyziologickou záležitostí. Je schopností zachycovat přerůzné zvuky uchem. Naslouchání navazuje na slyšení, je psychologickou záležitostí. Jde v něm o pochopení a porozumění toho, co slyšíme“
(Křivohlavý 1993, s. 14–15). Aktivním nasloucháním vstupujeme do vnitřního světa druhého člověka, ve skupinové terapii naslouchání ve spojení s empatií vykazují opravdovost, autentičnost právě probíhajícího děje.
V běžné komunikaci si ve své podstatě neuvědomujeme zákonitosti, které ovlivňují naše přijímání projevu druhého člověka. Každé slovo má význam, je v něm zakódován obsah, avšak jeden výraz může být nositelem více významů. V tomto ohledu záleží v jakém kontextu je slovo použito, zda-li poslouchající správně porozuměl celému sdělení. „Uveďme si k tomu několik myšlenek: ‚Smysl řečeného je nadřazen významu jednotlivých slov.‘ ‚Myšlenka se nikdy nerovná významu slov.‘ ‚Co se v mysli hovořícího nachází jako obraz, to se v jeho řeči odvíjí postupně.‘“ (Křivohlavý 1993, s. 25). Na průběh rozhovoru, ať ve fázi kódovací nebo dekódovací má vliv úroveň komunikačních schopností zúčastněných jedinců. Chce-li vychovatel-terapeut vést efektivní rozhovor, je nucen se alespoň přiblížit komunikační úrovni klienta, v opačném případě nastane nepochopení, konflikt a hrozí afektivní emocionální reakce ze strany odsouzeného.
Ať už se v životě člověka odehrálo cokoli, právě „teď a tady“ je nesmírně důležité proto, co bude následovat dál. „Dramaterapie je léčebně-výchovná (terapeuticko- formativní) disciplína, v níž převažují skupinové aktivity využívající ve skupinové dynamice divadelních a dramatických prostředků k dosažení symptomatické úlevy, ke zmírnění důsledků psychických poruch i sociálních problémů a k dosažení personálně sociálního růstu a integrace osobnosti“ (Valenta 2007, s. 23). Prostřednictvím dramaterapie klienti poznávají a přijímají svoje omezení i možnosti, snaží se o změnu nekonstruktivního chování a zvládnutí kontroly nad svými emocemi. Inscenace trestného činu, přímá konfrontace s ním, bezprostředně zprostředkovává odraz daného chování a jednání, hraní vlastní role se stává zrcadlem.
2.5 Skupinová terapie
Základním prvkem úspěšné terapie, ať skupinové či individuální je především vztah jedince, skupiny a terapeuta. Otevřenost, upřímnost a empatie ze strany terapeuta
