Katedra Design prostředí
DIGITÁLNÍ SOCHAŘSTVÍ VE VEŘEJNÉM PROSTORU Diplomová práce Richarda Dvořáka, B.A.
Jedním ze dvou impulsů závěreční práce Richarda Dvořáka byla pozornost, věnovaná developerským aktivitám Chrenkovy HB Reavis. Na pozemku, umožňující potenciálně lukrativní využití, však již přes čtyřicet let stojí významný reprezentant české verze brutalistní architektury - budova Transgas, architekta Aulického. Součástí areálu Transgas je i betonová kašna architekta Ivo Losse. Aktivity Památkového ústavu i Klubu za starou Prahu, které by Transgas zařadily do seznamu staveb hodných uchování budoucím generacím, jako doklad etapy architektonického stylu dovezeného ze „západu“
v době socialistického realismu, nezmohly v konečném důsledku nic. Komplex budov pro řízení plynovodu ze Sovětského svazu se tak po definitivním rozhodnutí Ministerstva kultury ČR dočká zbourání, v zájmu slovenského miliardáře.
Druhým a to zásadním podnětem pro téma magisterské práce Richarda Dvořáka byla jeho letitá aktivita technologiích, které jsou stále aktuálnější a prorůstají všemi oblastmi nejen tvorby, ale i banálních lidských potřeb. Richardovo angažmá v každoročním festivalu světla i předchozí ateliérová práce, kdy komorní plastiku figury člověka nechal digitálně redukovat, až se proměnila v jakousi kubisticky nefigurativní plastiku konstruovanou digitální 3D tiskárnou. V předkládané diplomní práci se Richard Dvořák postavil aktivně nejen k tématu digitálního sochařství, ale i zásadním způsobem upozornil na aroganci, se kterou se ničí to, co by zachováno zůstat mělo a intervenoval do problému destrukce jednoho z význačných dokladů mizející architektury českého brutalismu…
Práce DIGITÁLNÍ SOCHAŘSTVÍ VE VEŘEJNÉM PROSTORU je velmi účelně a srozumitelně členěna do kapitol, které vysvětlují pojem veřejného prostoru i toho, jak bylo a je s touto sumou identifikačních znaků místa setkávání i technologického a komerčního režimu nakládáno. V následujících ukázkách umělců, kteří se zapojili do realizací v prostředí mimo ateliéry je patrné, že uchopení problému je často podřízeno stupni vývoje techniky a technologií, ale nikoliv ve smyslu formy díla, ale jako nástroj tvůrčí aktivity, směřující k realizaci. Výběr autorů, kteří pracují s computery jako pomocným médiem i těch, jejichž dílo je přímo závislé na digitálních IT technologiích je nekončící konvolut. Z českých sochařů, jejichž práce se opírá o digitalizovanou některé z částí tvorby uměleckého projevu a jejich renomé je mezinárodní, je možné jmenovat například Jakuba Nepraše nebo Federica Diase.
Dvořákova práce však obsahuje celou škálu intelektuálních i výtvarných přístupů k problému umění ve veřejném prostoru v současnosti i minulosti. Je zmíněn Christo, Wolf Vostel, ale i Zdeněk Sýkora, Richard Serra… nebo i Vladimír Boudník, jehož prezentace pro „obyčejné lidi“ v ulicích šedesátých let měly jasný „osvětový“ aspekt. Z autorů, kteří se zásadně orientují na digitální formu umění je
akcentován Davine Quayola nebo Janet Echelman.
Přes kapitoly umělých inteligencí a Machine Learning v umění se práce dostává ke svému vrcholu a tím je již zmíněný Transgas.
Tím, že se Richard Dvořák postavil jasně k názoru budovu zachovat a případně veřejně manifestovat nesouhlas s jejím bořením i téma jeho praktické části diplomní práce digitálního sochařství je vztaženo k budově Transgasu a již nefunkční fontány Ivo Losse.
Po stručném, ale dostatečně vyčerpávajícím představení projektu komplexu Transgas i historie jejího vzniku, se Richard soustředil na kulový fragment fontány, na kterou dopadala voda z betonového koryta. Objekt z kašny se v „digitálním sochařství“ diplomanta morfoval do charakteristického znaku budovy Transgas, jímž jsou dlažební kostky. Kulový objekt tak nabyl onoho původně brutalistního charakteru, který je typický právě v povrchové úpravě stěn Aulického projektu. Ačkoli by Dvořákův objekt měl svým charakterem působit spíš jako pocta a souznít s reakcí na zachování budovy, je právě proto určen k její destrukci. Paradox, který obsahově i formálně posiluje smysl diplomantovy práce.
Kamufláží totožnosti Richard Dvořák pronikl k samotnému zániku projektu. Dynamika kývání kamenné koule, zavěšené na jeřábu, jako jsou demoliční kladiva /nebo jak se jmenují/ se kývá a ohrožuje stěny budovy. V čím víc se koule přibližuje, tím vetší nebezpečí pro budovu vzniká a červené světlo,
signalizující ohrožení a vzájemný kontakt těles dokončuje apel.
Co je však oním inzerovaným digitálním sochařstvím… ?
Richard Dvořák bude při prezentaci diplomní práce používat jako demonstraci svého záměru papírovou maketu, která vznikla analyticky z tvarového a vizuálně identifikovatelného rastru původního materiálu obložení stěn budovy. Jiným řešením, než digitálním morfem by zaoblenost a proporce makety byla realizačně jen velmi obtížná. Ještě nesnadnější by však bylo vytvořit onen kulový tvar z plného materiálu, jak je v práci popsáno, odpovídajícího kubusům dlažby stěn Transgas, který, zavěšen na jeřábu „ohrožoval“ by objekt a budil pocit materiálově devastujícího monstra.
Dalším z prvků, které souvisí s realizací, je pohybové zařízení a na tom závislý světelný efekt, který v přibližování kamenné koule periodicky rudě osvětluje část stěny budovy v místě, kde by mělo ke kontaktu těles dojít. Bez IT technologie by takové monumentální dílo nebylo schopno realizace. A to je smysl diplomní práce Richarda Dvořáka.
Práce je velmi přehledně strukturována, odkazy na prameny zřetelně vyznačené. Obrazová dokumentace je smysluplná a dobře volená.
Přínos diplomní práce Richarda Dvořáka je nesporný a celistvě řeší vytčené téma.
Práci doporučuji k přijetí a navrhuji : A
prof. Mgr. Jaroslav Brabec
Praha 12. 2. 2018
