SMLUVNÍ TEORIE STÁTU V NOVOVĚKÉ FILOSOFII

(1)

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

SMLUVNÍ TEORIE STÁTU V NOVOVĚKÉ FILOSOFII

THE CONTRATRUAL STATE TEORIES IN MODERN PHILOSOPHY

Bakalářská práce: 13-FP-KFL-203

Autor: Podpis:

Jana Hanušová

Vedoucí práce: RNDr. PhDr. MTh. Dalibor Hejna, Ph.D.

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

52 0 0 1 18 1

V Liberci dne

Katedra: Folozofická

Studijní program: Filozofie

Studijní obor: Filozofie humanitních věd

(2)

(3)

(4)

Čestné prohlášení

Název práce: Smluvní teorie státu v novověké filosofii Jméno a příjmení autora: Jana Hanušová

Osobní číslo: P10000383

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona vý- hradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne:

Jana Hanušová

(5)

Pod ě kování

Na tomto místě bych chtěla poděkovat RNDr. PhDr. MTh. Daliboru Hej- novi, Ph.D. za pomoc a cenné rady při zpracovávání bakalářské práce.

Děkuji, Jana Hanušová.

(6)

6

Abstrakt

Bakalářská práce se zabývá smluvními teoriemi společenské smlouvy tří novověkých autorů. Jimi jsou Thomas Hobbes, John Locke a posledním Jean Jacques Rousseau. Každá z prvních tří kapitol je vždy věnována pojetí společen- ské smlouvy u jednotlivého autora. Ukazuje, jak jednotliví autoři viděli člověka ve stavu přirozeném, tedy bez smluvního závazku, válečný stav člověka, ve kte- rý přírodní stav vyústí, následně východiska z válečného stavu, tedy uzavření smlouvy a vytvoření státu. Každá kapitola je uzavřena myšlenkami autorů o státu jako takovém, tedy o jeho funkcích, o vztahu panovníka a poddaných a jejich vzájemných povinnostech, dále jak si představovali ideální státní zříze- ní a v neposlední řadě také o nebezpečích, která ohrožují stát na jeho existenci.

Poslední, tedy čtvrtá kapitola, je věnována porovnání jejich názorů právě v po- hledech na přirozený stav člověka, válku, svobodu a rovnost a na státní zřízení jako takové.

Klíčová slova: smluvní teorie státu, teorie společenské smlouvy

(7)

7

Abstract

Bachelor thesis deals with cotractrual teorie of social contrac of three moder autors. Those are Thomas Hobbes, John Locke, and last one is Jean Jacque Rousseau. Each of the three first is paid to concept social contract in in- dividual autor. The thesis shows how single autors saw human in a state natural, so without contract obligation, human war state, in a natural condition results, than bases from war state, therefore contract and establish of state.

Every charter is closed by autor‘s minds of state itself, therefore its functions, about relationships between ruler and subjekt, and about their obligations to each other, next time how they imagined ideal state establishment and finaly about dangeres, which can theaten state existence. The last one, fourth charter is about compairing of thein opinions, jut in the view of the human‘s natural, war, freedom and equality and state‘s establishment as such.

Key words: conractrual state theories, theories of social cotract

(8)

8

Obsah

Předmluva ... 9

1 Thomas Hobbes ... 10

1.1 Charakteristika člověka ... 10

1.2 Stav před vznikem smlouvy ... 11

1.3 Vznik státu ... 15

1.4 Stát ... 16

1.4.1 Druhy státního zřízení ... 17

1.4.2 Otroci a poddaní ... 18

1.4.3 Práva a povinnosti vladaře ... 19

1.4.4 Oslabení státní moci ... 20

2 John Locke ... 21

2.1 Charakteristika člověka ... 21

2.2 Stav před vznikem státu ... 22

2.3 Vznik státu ... 24

2.4 Stát ... 26

2.4.1 Druhy státního zřízeni ... 27

2.4.2 Legislativa ... 28

2.4.3 Výkonná, federativní a prerogativní moc ... 29

2.4.4 Oslabení státní moci ... 30

3 Jean Jacques Rousseau ... 31

3.1 Přirozený stav ... 31

3.2 Vznik společenské smlouvy ... 33

3.3 Válečný stav ... 33

3.4 Stát ... 35

3.4.1 Občanský stav ... 36

3.4.2 Zákony a zákonodárství ... 37

3.4.3 Vláda a její druhy ... 38

3.4.4 Rozdělení vlád ... 39

3.5 Zánik státu ... 41

4 Srovnání ... 42

Závěr ... 49

Seznam použité literatury ... 50

Primární literatura ... 50

Sekundární literatura: ... 50

Přílohy ... 52

CD s elektronickou verzí práce ... 52

(9)

9

P ř edmluva

Má bakalářská práce se zabývá, jak už napovídá název, smluvními teoriemi státu v novověku u třech filosofů, kterými jsou Thomas Hobbes, John Locke a posledním je Jean Jacques Rousseau. Každému z nich jsem věnovala jednu z prvních tří kapitol. Z nich se čtenář dozví, jak si jednotlivý autor představoval prvotní (přírodní) stav člověka, ve kterém ještě nefiguroval stát jako instituce nad lidmi. Další oblastí, které se věnuji, je válečný stav, ke kterému v přiroze- ném stavu dojde, zabývám se důvody, proč válka vypukla a jaká byla východiska z bojového stavu. Poslední větší podkapitolou u každého autora je analýza státu (stavu po vzniku společenské smlouvy), zajímám se o to, jak a proč válka vznikla, také se snažím odpovědět na otázku, jaké státní zřízení je ideální. Každá z prvních kapitol je uzavřena zmínkou o důvodech oslabení stát- ní moci a možném zániku státu. V poslední, tedy čtvrté kapitole, se věnuji srovnání těchto tří teorií. Porovnávám pohledy autorů na přírodního člověka, válečný stav, dále v otázkách týkající se svobody a rovnosti jedinců, a vztahu náboženství a státu a v neposlední řadě pohled na rozdělení státní moci a ide- ální státní zřízení.

Literatura, kterou jsem použila, byla především tři díla, ve kterých výše zmínění autoři, svou teorii rozpracovali. Byly to Leviathan neboli O podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského od Thomase Hobbese, u Johna Locka Dvě pojednání o vládě, a poslední z autorů Jean Jacques Rousseau svou teorii rozpracoval v díle O společenské smlouvě. Ze sekundární literatury bych zmínila knihy Novověká filosofie I. a II. od Wolfanga Röda nebo dílo Velké postavy západního myšlení od Iana P. McGreala.

(10)

10

1 Thomas Hobbes

1.1 Charakteristika č lov ě ka

Hobbes charakterizuje člověka jako toužícího po šťastném životě, moci a uznání. Ono štěstí je pro něj aktivita, tedy překračování hranic, kterých již dosáhl.¹ Za svými cíli se dere všemi dostupnými prostředky. Jeho chování, cesta za jeho tužbami vychází z vůle. Jejím cílem není jenom dosažení blaženosti, ale i snaha o její zachování. Člověka v žádném případě neidealizuje, je osamělý, krutý a jeho život je krátký a brutální.²

U každého člověka jsou cíle jiné. Hlavní touhou všech je „mít moc“. Podle Hobbese tato vášeň je spouštěna „chtěním víc“, neustálým pachtěním se po vět- ší moci, větším majetku nebo pevnějším uznání, potom udržení si místa na výši, zajištění si spokojeného a klidného života beze strachu, že mu někdo něco sebere. Vysvobozením pro člověka je pouze a jedině smrt.

Neustálé dychtění po lepším životě vede k nepřátelství a následným bo- jům. Například králové si pohodlný život zajišťují válkami. Lidi samotné vede touha po pohodlí a strach před smrtí k poslušnosti. Panovníci této jejich touhy využívají k zajištění větší stability ve státě. Činí jim dobro, když je lid spokoje- ný, nebouří se, a i panovník má klid. Dalším důvodem štědrosti a dobrosrdečnosti panovníků je touha po slávě a úctě. Když někomu činíme dobře, váží si nás. Člověk to bere jako projev lásky.

Problém v předávání dobra nastává, když člověk dostane od druhého so- bě rovného větší dobro a to potom nemůže vrátit. Stává se to pro něj závazkem, a závazek je otroctví – člověk má ale rád svou svobodu. Rozběhne se zde závod

„kdo dá víc“. Když si lidé navzájem ubližují, tak je to také špatně, i když druhá strana odpustí nebo se mstí, vždycky je to zlé – ochranným opatřením je spo- lečnost.³

1 Sobotka, M., Znoj, M., Moukal, J., Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela, Filosofický ústav AV ČR, Praha, 1993, s. 49.

2 Popkin, R., H., - Stroll, A. Filosofie pro každého, Ivo Železný, Praha, 2000, s. 95.

3 Hobbes T., Leviathan, Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 140.

(11)

11 Další typicky lidskou věcí je náboženství, víra v Boha. Chytrý člověk hle- dá příčiny všech věcí, potom příčiny těch příčin a tak pořád dokola, až se dostane k jediné, té „první“ příčině, a tím dospěje k Bohu. Bůh jako takový v lidské mysli obraz nemá, proto se ho člověk bojí.⁴ Hobbes to ukazuje na pří- kladu nově narozeného dítěte a ohně. „…Člověk je od narození slepý, slyší-li, že si lidé povídají, jak se u ohně hřejí, a přivedou-li jej k ohni, aby se ohřál, bude si snadno mysliti a ujistí se, že je zde něco, čemu říkají oheň. Ale jak ten oheň vy- padá, to si představit nedovede a nemá v duchu žádné ponětí ohně, jako mají ti, jež jej vidí.“⁵

Člověk nikdy nedokáže pochopit podstatu Boha, ale umí si odvodit jeho existenci.⁶ První bozi vznikli ze strachu z okolí, lidé si nedovedli vysvětlit něja- ké jevy, tak je připisovali bohům. Víra v jednoho Boha je pozdější záležitost, vznikla jako strach z budoucího, dává lidem dvě možnosti: zatracení nebo spá- su.⁷

Náboženství je provozováno dvěma skupinami lidí. První jsou prorokové, jako byl Abraham nebo Mojžíš, šířili víru čistě pro ni samotnou. Druhou skupi- nou jsou vladaři a králové, těm víra sloužila k upevnění moci.⁸ Když se ve státě stane něco hrozného, tak se to svede na bohy a lidé jsou obviněni, že dávají ma- lé oběti. Jsou oslabováni strachem i tím, že obětují, a to zmenšuje šanci na vzpouru proti vládě.⁹

1.2 Stav p ř ed vznikem smlouvy

Lidé jsou si ve své přirozenosti rovni, Hobbes říká, že každý má stejné šance, od přírody vlastní určité tělesné i duševní přednosti. Nejedná se tu o fy- zickou rovnost, jeden jedinec může být silnější nežli ten druhý, ale o rovnost šancí něco získat, aneb všechno je všech. Fyzicky silný člověk však může být poražen slabším. Proč? Slabší buď silného přechytračí, vymyslí nějakou lest

4 McGreal, I., P., Velké postavy západního myšlení. Prostor, Praha, 1997, s. 232.

5 Hobbes T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 144.

6 Röd, W., Novověká filosofie I. Praha: OIKOYMENH, s. 240.

8 Tamtéž, s. 153.

(12)

12 nebo se prostě domluví s ostatními slabochy a přemůžou ho společnými sila- mi.¹⁰

Každý člověk ve stavu bez společenské smlouvy má a umí ovládat řeč. Ta je typická pouze pro lidi, zvířata ji nemají, protože lidská řeč podněcuje inte- lekt, chápání. Vznikla dohodou mezi lidmi, čistě z jejich vůle, pro jejich potřeby a usnadnění života. Kdyby lidé neměli řeč, vládla by na světě místo míru a káz- ně válka, krutost, nekázeň a strach. Právě ona se stala prostředkem pro vytvoření nějaké společenské smlouvy. Dovoluje lidem počítat, radit, poučovat, kritizovat, definovat, co je „dobré“ a co „zlé“, také si vytvářet dohody. Řeč není pokaždé jenom dobrá a člověku prospěšná, člověku dovoluje i lhát a zrazovat členy dohody. V žádném případě neposouvá člověka k lepšímu, je pouhým ná- strojem na ovládání světa.¹¹

V přirozeném stavu, tedy ve stavu bez státu nebo společenské smlouvy, vládnou podle Hobbese takzvaná přirozená práva a zákony. Přirozené právo (ius naturale) je pro člověka svoboda. Svoboda ve smyslu zproštění ode všech vnějších překážek, jež dává člověku možnost zachovat si život všemi možnými prostředky. Na rozdíl od toho přirozený zákon (lex naturalis) je dán rozumem, zakazuje dělat věci, které by ničily nebo ohrožovaly život. To však pro zachová- ní míru mezi lidmi nestačí, dokud lidé nad sebou nemají moc, která by je držela na uzdě, tak probíhá „válka všech proti všem“.¹²

V původním stavu to fungovalo tak, že každý mohl žít, „jak chtěl“, mohl brát to, co se mu zlíbilo, dobré bylo, když to probíhalo v míru. Ale došlo-li ke střetu zájmů, mohla nezávazně vzniknout válka.¹³ Z toho vyplývá první přiroze- ný zákon: „zachovej mír“, ale pokud tě někdo napadne, „braň se všemi dostupnými prostředky“. Na to logicky navazuje druhý zákon: „co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ty jim“ a naopak „co žádáš od jiných, aby tobě činili, to čiň i ty jim“.¹⁴

10 Tamtěž, s. 159.

11 Hobbes T., Výbor z díla. Brno, Svoboda, 1988, s. 95.

13 Sobotka, M., Znoj, M., Moukal, J., Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela. Filosofický ústav AV ČR, Praha, 1993, s. 50.

(13)

13 Jak je možné vzdát se svého přirozeného práva? Hobbes tvrdí, že jsou na to dva způsoby. První spočívá v tom, že se člověk své svobody prostě zřekne bez ohledu na to, kdo nebo co ji potom získá. Neřeší žádnou budoucnost. Druhá možnost je lepší, její podstata je v odevzdání části své svobody do rukou něko- ho určitého, propůjčení části práva za účelem svého vlastního prospěchu.

Pokud si lidé dobrovolně podstoupí práva navzájem, je to dohoda. Obě dvě strany se zavázaly slovem, že dohodu dodrží, funguje mezi nimi důvěra.

Hobbes říká, že dohoda nebo úmluva „stojí ve slově“. Tedy lidé si domluví, že si

„něco“ předají. Důležitá je přítomnost toho předání, protože když jeden z nich

„nedá to, co slíbil“, tak už je to dar, ne dohoda. V tom je kámen úrazu, když je nějaký slib přislíben do budoucnosti, ani jedna strana si nemůže být stopro- centně jistá, zda k naplnění úmluvy opravdu dojde. Co lidi vede k dodržování dohody? Důvodem může být vidina slávy a hrdosti, že bylo dostáno slovu, ale to je menšina. Nejsilnějším důvodem k neporušení je určitě strach z následků. Dů- ležité je, aby tu byla moc, která bude dohlížet na dodržení slibu obou stran.

Úmluva může být ujednána pouze mezi dvěma a více osobami. Osoba je entita, která je schopná slov a skutků. K dojednání smlouvy může dojít ve dvo- jím zastoupení. Za prvé jako osoba přirozená, tím rozumíme, že k ujednání dorazí fyzicky člověk, který potom figuruje ve smlouvě. Dohoda také může být uzavřena v zastoupení (tzv. umělá osoba), ale závazné je to pro původní osobu.¹⁵

Dohodu nemůžeme ujednat se zvířetem nebo s Bohem, podle Hobbese je to s oběma nesmyslné. Zvíře není prostředek pro sjednání, neumí mluvit.

S Bohem by to bylo možné pouze skrze zástupce, skrze jedince, který by inter- pretoval slova Boží. Zastoupen však může být jenom a pouze pravý Bůh, jeho zástupcem byl nejprve Mojžíš, který vedl Izraelity, dalším byl Ježíš Kristus.¹⁶

Jak smlouvu zrušit? Sama zanikne tím, že se naplní, obě strany splní to, co si uvázaly. Jiným způsobem je odpuštění. ¹⁷

15 Tamtéž, s. 193.

16 Tamtéž, s. 196.

17 Tamtéž, s. 174.

(14)

14 Dalším, v pořadí třetím, přirozeným zákonem je: „ať lidé vykonají sjed- nané úmluvy“. Bez tohoto pravidla by nemělo cenu se domlouvat. Spolu se sjednáním a povinností dodržet úmluvu vzniká nespravedlnost. Když jedna ze stran dohodu nedodrží, je to špatně, je to vůči druhé straně křivé a nespra- vedlivé.

Opakem nespravedlnosti je spravedlnost. Ta má podle Hobbese dva druhy, první je směnná, uplatňuje se při vyměňování nebo pronajímání, tzv. „něco za něco.“ Druhým typem je spravedlnost podílná, každý by měl dostat tolik, kolik si zaslouží.

V souvislosti s podílnou spravedlností je nutné mluvit o člověku, který rozhoduje o tom, kolik kdo získá. Soudce nikdy nesmí být přikloněn ani jedné ze stran dohody a také nikdy nesmí brát úplatky. To je dalším Hobbesovým zá- konem. Když nemůže „věc“ rozdělit, je nutné, aby ji mohli užívat všichni stejně bez rozdílu. Když onu „věc“ rozdělit jde, měl by každý, kdo na ni má právo, dostat stejně. A pokud ani tohle nejde, mělo by se rozhodovat losem.

Pátý zákon upravuje dobrodiní. Když od někoho dostaneme „dobro“, měli bychom s ním nakládat tak, aby druhá strana nelitovala, že nám ho dala. Poruší- li pátý zákon vladař, kterému lidé dali část svých práv s vidinou dobra tím, že se o ně špatně stará, může čekat vzpouru.

Šestý zákon mluví o odpouštění jakožto udělování míru. Sedmý se věnuje pomstě. Když už vykonáváme odplatu, musíme dbát na to, aby nakonec vyšlo dobro, ne zlo. Pokud ho úmyslně porušujeme, dopouštíme se krutosti.

Osmý zákon se vztahuje na příslušnost k celku, každý by se měl snažit přizpůsobit.

Devátý zákon říká, že by člověk neměl dávat najevo opovržení, protože každý člověk je si od přírody rovný, bez výjimky. Zákon rovnosti je desátým zákonem.

Přirozené zákony jsou věčné a nezměnitelné, protože špatné lidské vlastnosti, jako je pýcha, stranickost nebo zpupnost, být jimi prostě nemohou.¹⁸

18 Tamtéž s. 190.

(15)

15 Proč si lidé vymysleli stát, když mají přirozené zákony? Bylo to na jejich ochranu před nimi samými. Bez státu by nebylo dohody, protože by neměl kdo dohlížet na jejich dodržování. Kdyby se „nemusely“ dodržovat dohody, byla by zase „válka všech proti všem“.

1.3 Vznik státu

Hobbes tvrdí, že mezi zvířaty válka všech proti všem nevzniká, nebojují mezi sebou, blaho je pro ně společné jako pro skupinu, jeden na druhého se ne- dokážou zlobit. Hobbes říká, že shoda je mezi nimi přirozená. Dalšími možnými důvody, proč si nevytvořili stát podobný, jako mají lidé, jsou absence řeči a rozumu.¹⁹

Lidé si státem zajišťují ochranu před sebou samými. Člověk je egoistický a zlý, jeho přirozený způsob života (válka všech proti všem) by ho dovedl k záhubě, proto je prostředkem k zajištění spokojeného života bez bojů a vál- ky.²⁰ Prostředkem k vytvoření pokoje je uzavřít nad sebou moc, ta je ve státě klíčová, ona vyvolená moc slouží ke kontrole a ochraně jedinců.²¹

Hobbes o státu mluví jako o smlouvě všech se všemi, která vedla ke zří- zení autority. Každý slíbil, že přestane uplatňovat své přirozené právo, které mu dovoluje, aby si zabíral přírodu, jak chce, tím vzniklo společenské těleso.²² Státní moc, která byla tímto aktem zjednána, slouží nejen k ochraně jedinců před ostatními příslušníky státu, ale také k vnější ochraně státu před okolními státy. Státní moc má vždy jedinec, skupina jedinců nebo lid jako shromáždění.

Vladař, nebo vládnoucí skupina, obdrží od lidu svrchovanou moc, zbytek obyvatel státu se nazývá poddanými.²³ Ovšem ta společnost, kterou si vytvořili, pro ně není žádnou výhrou, nýbrž kompromisem, jež si vytvořili jako nutný pro- středek pro vlastní sebezachování.²⁴

19 Tamtéž s. 204.

20 Popkin, R., H., - Stroll, A., Filosofie pro každého. Ivo Železný, Praha, 2000, s. 95.

21 Sobotka, M., Znoj, M., Moukal, J., Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela. Filosofický ústav AV ČR, Praha, 1993, s. 48.

24 Popkin, R., H., - Stroll, A. Filosofie pro každého. Ivo Železný, Praha, 2000, s. 95.

(16)

16

1.4 Stát

Uzavřou-li lidé smlouvu dobrovolně, tedy vzdají se části svých práv s tím, že se k tomu přidají ostatní, vznikne podle Hobbese zřízený stát. Lidé si nad sebe dosadí panovníka, na kterém se dohodnou. Panovník potom smlouvu pro- sazuje, bez jeho autority je nesmyslná.²⁵ Zbytek obyvatel státu se nazývá poddanými, každý poddaný může být vždy zavázán pouze jednou smlouvou, tudíž může být příslušníkem pouze jednoho státu. Když se jí zaváže, musí dodr- žovat určená pravidla. Nesmí se bouřit proti vladaři, nesmí se ho pokusit svrhnout bez jeho souhlasu, taková vzpoura je brána jako zrada. Také se nesmí pokusit o návrat do původního, přirozeného, válečného stavu. Ostatně, potres- tán může být jedinec za jakýkoliv čin provedený proti vůli státu, nebo vůli vladaře.²⁶

S každým, kdo se protiví podmínkám smlouvy nebo s nimi z jakýchkoliv důvodů nesouhlasí, je jednáno jako s nepřítelem. Pro funkčnost státu je pod- statné podřízení a poslušnost. Aby moc mohla dosáhnout bezpečí pro všechny, musí se jí také všichni podřídit.²⁷ Svrchovaná moc je neomezená, ona má právo vydávat pravidla, kterými jsou ostatní povinni se řídit, může odměňovat a trestat podle své vůle.²⁸ Konečným cílem vladaře je obecný pokoj a společné blaho všech občanů. Dále se stará o vybírání daní. Také má právo vést válku a uzavírat mír s ostatními státy.²⁹

Důležité pro udržení moci je její jednota, panovník ji musí pevně držet ve svých rukou a nesmí ji rozdělovat, protože „každé království proti sobě roz- dělené padne.“³⁰ Hobbes věřil, že rozdělení moci bylo příčinou občanské války v Anglii.

27 Hobbes, T., Výbor z díla. Brno, Svoboda, 1988, s. 180

28 Hobbes, T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 212.

29 Tamtéž, s. 212.

30 Tamtéž, s. 214.

(17)

17

1.4.1 Druhy státního z ř ízení

Státní zřízení se podle Hobbese rozděluje na tři typy, jsou to monarchie, demokracie a aristokracie. Toto rozdělení závisí na tom, kdo je držitelem svr- chované moci. V monarchii vládne jeden. Všechna moc leží pouze v jeho rukou.

Demokracie znamená vládu sboru občanů a aristokracie je vláda vybrané skupiny jedinců. Každý druh má i svůj opak, Hobbes neříká, že by bylo více druhů vlády, ale pouze tři, tyranida, oligarchie a anarchie jsou pouze pohledy nespo- kojených jedinců na předešlé tři typy.³¹

Tyranida, vláda jednoho člověka, který ale vládne špatně, je zlý a nespra- vedlivý. Oligarchie je vláda specifické skupiny nebo skupiny nejbohatších.

Anarchie je doslova bezvládí, Hobbes tvrdí, že vznikne při svržení jakéhokoliv panovníka, ať už jde o demokracii, monarchii nebo aristokracii.

V každém zřízení může dojít ke střetu zájmů mezi vládnoucími jedinci.

V tomto ohledu je nejbezpečnější monarchie, protože tam zájem vládnoucího jedince (monarchy) a monarchie splývá. Jediný střet, ke kterému zde dochází, je v osobě panovníka. On se musí rozhodnout mezi politikou a svým životem, svými žádostmi.

Hlavním důvodem, proč je monarchie nejlepším vládnoucím způsobem, je její nerozdělitelnost, panovník je jenom jeden, tím pádem je moc jenom v jeho rukou, nemůže se rozdvojit. Vedle státní moci nemůže existovat jiná instituce, která by si mohla nárokovat moc, tudíž ani církev. Hobbes se obává, že by mohlo docházet k zápasům o moc, a tím k narušení jednoty státního těle- sa.³² Tíhnul k absolutistické vládě, protože se stal svědkem povstání proti králi Karlovi a následné občanské válce v roce 1642, i tento zážitek je důvodem, proč měl největší strach z chaotické společnosti.³³

Možnost rozdvojené moci je velká nevýhoda demokracie a aristokracie, důvodem je velký počet vládnoucích. Problém nastává, když se nemohou do- hodnout, může docházet ke střetům uvnitř vládnoucí skupiny, a to potom vede

31 Tamtéž, s. 217.

(18)

18 k rozštěpení moci a k nepokojům ve státě. Viděl to na své době, moc parlamentu a panovníka nebyla jednotná a došlo k občanské válce.³⁴

Problém v monarchii nastává při předávání moci, moc se dědí z otce na syna nebo na nejbližšího příbuzného, Hobbes nevylučuje ani ženy. Panovník si může zvolit svého nástupce více způsoby, a to „viva voce“, neboli prohláše- ním, nebo platnou závětí. Nový panovník však nemusí být vždy správný vládce, nemusí být schopný „rozeznat dobro a zlo“. Moc po smrti panovníka, který ne- má nástupce, přechází na lid nebo na volený sbor.³⁵

Když král nedědí svůj titul a dostane se k moci volbou, je jeho moc ome- zená, vládne pouze na dobu určitou, ne doživotně.³⁶ Svrchovaná moc panovníka také může být omezená ústavou.³⁷

Je-li jeden stát dobyt druhým, moc je automaticky převedena na nového panovníka. Poddaní podrobeného státu se musí začít řídit novými pravidly. Pa- novníkova moc potom plyne ze strachu z něj, ne ze strachu lidí před sebou samými.³⁸

Nástupnický řád v aristokracii nebo demokracii je řešen volbou.

Na prázdné místo je jednoduše zvolen další člověk.

1.4.2 Otroci a poddaní

Poddaný na rozdíl od otroka „nepracuje v poutech“, když je stát dobyt, tak poddaný darem dostane svobodu a život, pak je novému pánu zavázán. Za- tímco nad otrokem má pán absolutní moc, vlastní ho jako věc, může rozhodovat o celém jeho životě, má právo na všechny jeho věci, majetek i děti.³⁹

Poddaní mají v jistém ohledu svobodu, Hobbes ji vidí v možnosti pohybu bez pout, bez překážek. Nemají pouta, ale jinak nad nimi má panovník neomezenou moc. Jejich svoboda je v tom, co jim panovník nezakázal. Mají možnost

36 Tamtéž, s. 223.

37 Tamtéž, s. 224.

38 Tamtéž, s. 231.

39 Tamtéž, s. 233.

(19)

19 kupovat a prodávat, volně obchodovat, svobodně smlouvat s ostatními nebo volně bydlet a vychovávat děti.

1.4.3 Práva a povinnosti vlada ř e

Přednostním úkolem vladaře, jako zástupce státu, je zajištění bezpečí ná- roda, může k tomu použít všech dostupných prostředků a nikomu, kromě Boha, se nemusí zodpovídat. K ochraně národa ho vede přirozený zákon, který pochá- zí právě od něj. Původ onoho přikázání je důvodem panovníkovy odpovědnosti.

Panovník dává zákony a dohlíží na jejich dodržování. Jaké zákony vydá, je pouze na něm, ale není to úplně libovolné, nýbrž je podřízen obecnému blahu, tudíž i jeho zákony takové musí být.⁴⁰ Jelikož je panovník jejich původcem, tak je na nich nezávislý, neplatí pro něj. Udržuje poslušnost ve státě a toho, kdo poruší zákon, trestá, učí lidi respektovat státní zřízení, oblíbit si ho a ne- chtít změnu. Musí lidu ukázat, že je silný, být pro lidi vzorem, učit je zákonům a spravedlnosti, ukázat, co je špatné a co ne.⁴¹ Zajišťuje, aby se každému dostalo stejného dílu spravedlnosti. V rozsuzování musí být vždy nestranný, nesmí nikomu nadržovat.⁴²

Zákony, které vydá, by měly být srozumitelné, jasné a hlavně spravedlivé a platné pro všechny stejně. Musí správně užívat odměn a trestů. Trestat při- měřeně, aby to vedlo k nápravě lidí, ne se mstít, a odměny udělovat za správné činy ve prospěch státu.⁴³ Panovník musí mít absolutní moc, kterou zákony vynucuje, aby dosáhl jejich účinnosti, jinak Hobbes tvrdí, že jsou bezcenné.⁴⁴

Povinnosti vladaře k vladaři jsou upravovány mezinárodním právem, které se ve všech bodech shoduje s přirozeným zákonem. Vladař má stejné prá- vo na ubránění bezpečí svého národa, jako má jedinec na zachování bezpečnosti pro sebe v přirozeném stavu bez státu. Rozsoudit dva panovníky má právo jenom Bůh a jejich vlastní svědomí.⁴⁵

42McGreal, I., P., Velké postavy západního myšlení. Prostor, Praha, 1997, s. 233.

44 Popkin, R., H., - Stroll, A. Filosofie pro každého, Ivo Železný, Praha, 2000, s. 95.

(20)

20

1.4.4 Oslabení státní moci

Hobbes si myslí, že stát má životnost jako lidstvo samo, tím pádem jeho rozpad má kořeny v lidech a jejich přirozenostech. Stát oslabují různé snahy o získání moci, vzpoury proti panovníkům. K problémům, jako jsou pokusy o revoluci, nedochází pouze v monarchii, ale ve všech státních zřízeních.

Státní moc může ohrozit buřičství, protože to podporuje rozbroje ve stá- tě. Hobbes zastává názor, že každá snaha o revoluci je špatná, a proto její původce musí být potrestán, nebojí se být radikální, každá vzpoura podle něj musí být zničena a všichni bez podmínky se musí podřídit vladaři.⁴⁶ Víra v nadpřirozeného Boha též oslabuje, věřící jedinec si řekne: „Na co potřebuji stát, když mám Boha.“⁴⁷

Problémy může způsobit také omezení panovníkovy moci – pokud podlé- há občanským zákonům, tak je to špatně. Panovník má být nad nimi. Pro stát je zlé i rozdělení panovnické moci, ať už na zákonodárnou, výkonnou a soudní, tak i separace duchovní moci od světské. Neblahý vliv také má vznik monopolů nebo velkých a bohatých měst.⁴⁸ V neposlední řadě k rozpadu státu vedou vál- ky, ať už uvnitř státu občanské, nebo vnější, když státy bojují mezi sebou, v každém případě to má destruktivní účinek. Nebezpečná je i smrt vladaře.⁴⁹

47Hobbes, T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 337.

48 Tamtéž, s. 345.

49 Tamtéž, s. 346.

(21)

21

2 John Locke

2.1 Charakteristika č lov ě ka

Podle Locka lidé před vznikem smlouvy žili ve stavu dokonalé svobody.

Ta člověku dává možnost jednat podle svých představ, člověk nepotřebuje ničí povolení. Pro přirozený stav je také typická absolutní a nepochybná rovnost.⁵⁰ Z toho vyplývá, že člověk člověku není podřízený.

Lidé nemají prakticky žádné omezení, pouze přirozený zákon, který má rozumovou povahu, tudíž je rozumem odvoditelný. Člověk může nakládat se svým majetkem a se svou osobou jak chce, ale nesmí poškozovat druhé na životě, zdraví, svobodě ani majetku a musí se snažit udržet mír.⁵¹ Jelikož není vládce, každý může být soudcem a všichni lidé mohou potrestat přestupky proti přirozenému zákonu, jak uznají za vhodné. Ale nedává to jednomu právo být nadřazený druhému, jedinci zůstávají stále na stejné úrovni. Trest je možné udělit pouze viníkovi, ne člověku bez viny.⁵²

K majetku se člověk dostane prací, přetvářením přírody. Bůh dal lidem Zemi společně tak, aby zajišťovala jejich přežití, a oni si mohou neomezeně brát to, co ke svému životu potřebují, ale přitom musí brát ohledy na spotřebovaný objem, mohou si zabrat jen tolik, aby zbylo na všechny.⁵³ Příklad mluvící za vše, dokud mušle leží na mořském dně, není nikoho, ale pokud jí člověk sebere a „pochopí ji jako krásnou věc, stává se jeho majetkem.“ Právo na majetek má člověk nezávisle na tom, zda je příslušníkem státu nebo není.⁵⁴ Mimo plodů své práce člověk také vlastní svoji osobu, na tu má právo jen on sám. Právě lidská práce odděluje lidské od přírodního.⁵⁵

50 Locke J., Dvě pojednání o vládě. Československá akademie věd, Praha, 1965, s. 140.

51 Röd, W., Novověká filosofie II. OIKOYMENH, Praha, 2004, s. 71.

53 Tamtéž, s. 154.

55 Coreth, E., Schöndorf, H., Filosofie 17. a 18. Století. Nakladatelství Olomouc, Olomouc, 2002, s. 126.

(22)

22 Locke říká, že na produkty práce a na zabranou půdu jedním člověkem má právo pouze on sám, nikdo jiný, aniž by to bylo považováno za křivdu.⁵⁶ Byl to Bůh, kdo dal lidem zmocnění k přivlastnění si, ukázal člověku práci a daroval mu materiál, kterým si může zvelebovat život. Člověk si vytvářel výrobky, a to dalo vznik soukromému vlastnictví.⁵⁷

Pohodlí života jedince závisí na míře práce, tudíž na množství přírody, kterou si člověk dovedl přetvořit. Locke však tvrdí, že práce jedince by si nikdy nemohla přivlastnit vše – problém nastává s velkým počtem lidí, protože Země má pouze omezené zdroje. Každý si mohl zabírat, jak chtěl, dokud neomezoval ostatní. Na otázku, kde je hranice, autor odpovídá, že každý si může zabrat tolik, kolik sám potřebuje. Dává příklad s jablky a žaludy: „Ten, kdo nasbíral sto bušlů žaludů nebo jablek, tím je měl ve vlastnictví. Byly jeho jměním, jakmile je nasbíral. Měl jen míti pozor, aby je spotřeboval, dříve než se zkazily, jinak vzal více než svůj podíl a oloupil jiné.“⁵⁸ Aby jedinec nebyl považován za zloděje, mohl přebytek své práce vyměnit. Tento druh obchodu vedl k vynálezu peněz.

Ty se nekazily, každý jich mohl nahromadit, kolik dokázal. Lidé najednou mohli mít víc, než potřebovali.⁵⁹

2.2 Stav p ř ed vznikem státu

Stav před vznikem státu je stav svobody, kdy si každý může dělat, co chce, a z přírody sebrat vše, co unese, avšak musí brát zřetel na druhé. Ide- ální stav je, že každý dostane tolik, kolik spotřebuje, a zachová se mír. Locke si myslí, že člověk je od přírody mírumilovná bytost, u které převládá dobrá vůle a snaha o zachování klidu.⁶⁰ Ale s rostoucím počtem lidí nastává problém s množstvím volného prostoru a nedotčené přírody. Mezi lidmi tak postupně začíná převládat nepřátelství, které přechází ve válečný stav. Když je jeden člo- věk ohrožen, má podle Locka právo bránit se všemi možnými prostředky, to znamená i vyvoláním války.

57 Tamtéž, s. 156.

58 Tamtéž, s. 161.

59 Tamtéž, s. 162.

60 Tamtéž, s. 148.

(23)

23 Pokud se jedinec snaží si podmanit druhého, zabít, nebo obrat ho o naby- tý majetek, jedná tak s tím, že vstupuje do stavu válečného. Omezovaný člověk má totiž právo se bránit, a jak plyne z lidské přirozenosti, tak se každý snaží vždy si zachovat svůj život. Ten, kdo se snaží ublížit druhému, může být za své jednání potrestán trestem nejhorším – smrtí, ale bude to spravedlivé, protože se provinil proti přirozenému zákonu.⁶¹ Přirozený zákon by ve své podstatě měl lidem k bytí stačit, ale nestačí, z jeho aplikace v životě vznikají problémy. Na- příklad absence nestranného soudce, který by dvě znepřátelené strany rozsoudil. Jiným problémem jsou fyzické a psychické nerovnosti lidí, které omezují možnosti přirozený zákony vykonat, každý člověk nemusí mít dostatek síly, aby viníka potrestal, i když je zcela evidentní, že zločin spáchal. Dalším dů- vodem, proč je pro člověka přirozený zákon méně výhodný, nežli zákon daný státem je, že neexistuje rovný metr pro všechny lidi, každý potom může být po- trestán jinak, tudíž je pro člověka mnohem lepší si nad sebe dosadit autoritu, která tyto problémy eliminuje.⁶²

Ve válečném stavu vládne nepřátelství a násilí. Bojová situace přestane pouze tehdy, když se znepřátelené strany dohodnou, jedna nabídne mír a druhá jej přijme. Ale pokud k tomu nedojde, tak válečný stav pokračuje nadále.⁶³ Stav bez státu lidem nedává bezpečí, žijí v neustálé možnosti konfliktu, a když kon- flikt vypukne, tak ho nemá kdo ukončit, není soudce, který by nad válčícími vznesl rozsudek. Člověk se nemá kam uchýlit pro pomoc⁶⁴, proto si vymyslel společnost.

Pokračováním válečného stavu je otroctví. Nikdo se do tohoto stavu ne- může sám dostat. Podle Locka je otrok člověk, který nemá žádnou moc nad svým životem, na rozdíl od života ve společnosti bez státu, kde má člověk abso- lutní svobodu, a ve společnosti po uzavření smlouvy, kde je jeho jediným omezením legislativa.⁶⁵

Jediná moc, která má v přirozeném stavu právo omezovat, je moc otcov- ská, neboli moc rodičů nad dětmi. Locke v rodině nevidí nadřazenost otce – ve

61 Tamtéž, s. 147.

64 Tamtéž, s. 149.

65 Tamtéž, s. 150.

(24)

24 výchově má stejné právo jako matka, moc nad dětmi mají oba dva. Tímto tvrze- ním vyvrací tezi, že monarchie má kořeny v rodině.

Pravomoc rodičů nad dětmi je však dočasná. Autor mluví o tzv. zákonu rozumu, který slouží spíše k prohloubení než k omezení svobody dětí. Chrání je před nátlakem druhých. Dítě potřebuje rodičovskou péčí v „nedokonalém“ stavu, tj. stavu, kdy ještě samo neumí používat rozum. Potom, co dítě dosáhne určitého věku, stává se stejně svobodným, jako jsou jeho rodiče.⁶⁶

2.3 Vznik státu

Pro člověka je přirozené žít ve skupině, Bůh mu dal vlohy pro život ve společnosti, osamoceným lidem není dobře. Locke doslova říká: „Bůh, který učinil člověka takovým tvorem, že podle jeho vlastního soudu nebylo mu dobře býti samotnému, postavil jej pod silné závazky nutnosti, vhodnosti a náklonnos- ti, aby jej pudily do společnosti, jakož i vybavil jej rozumem a řečí, aby v ní setrval a těšil se z ní. První společnost byla mezi mužem a ženou, jež dala počá- tek společnosti mezi rodiči a dětmi, k níž byla časem připojena společnost mezi pánem a sluhou.“⁶⁷ Účelem soužití muže a ženy je zachování rodu, pouto mezi nimi je jedno z nejsilnějších na světě.⁶⁸ Většinou platí, že žena je podřízena muži, ale i ona pořád zůstává svým pánem, je svobodna v tom, že může kdykoliv odejít. Žena patří do občanské společnosti, spadá tam i poddaný (sluha, který pracuje za mzdu). Jediným, kdo je z ní vyňat, je otrok, ten nemá právo nad svým životem.⁶⁹

Důvodem vzniku státu je lidská touha (přirozenost) zachovat svůj majetek a život proti nátlaku druhých lidí. Proto se lidé dohodli, že se každý vzdá části své absolutní svobody a tu potom odevzdá do rukou společenství, které si vytvoří zákony. Člověku se dostane ochrany a možnosti dovolat se po- moci, zatímco lidé v přirozeném stavu takovéto východisko nemají.⁷⁰

66 Tamtéž, s. 166.

67 Tamtéž, s. 175.

68 Tamtéž, s. 177.

69 Tamtéž, s. 178.

(25)

25 Stát má právo dávat zákony a podle nich spravedlivě trestat. Locke říká, že hlavní je zachování vlastnictví a života občanů – právě pro ně stát tak jedná.

Když přestupek spáchá na občanovi cizinec, stát může potrestat i jeho. Člověk o moc trestat přestupky proti přirozenému zákonu přišel, když vstoupil do spo- lečnosti. Svým vstupem se vzdal své výkonné moci, dal ji veřejnosti. Jestliže ta- takovýto akt provede více lidí, tak z nich vznikne občanská společnost.⁷¹ Jejím účelem je úprava přirozeného stavu, lidé si dosadí nad sebe autoritu, která je pro všechny dovolací – kde není autorita, tam není stát.⁷²

Všichni lidé jsou od přirozenosti na stejné úrovni, nikdo nepřevyšuje svým bytím ostatní, neexistuje stav podřízenosti. Lidé si vládu vytváří pouze souhlasem většiny. Jak Locke praví: „Jediná cesta, jíž se někdo zbavuje přiroze- né svobody a navléká si pouta občanské společnosti, je dohoda s jinými, aby se připojili a sjednotili ve společenství pro svůj pohodlný, bezpečný a po- kojný život vespolek v zajištěném prožívání svého vlastnictví a ve větším zabezpečení proti komukoli, kdo k němu nepatří.“⁷³ Sloučením si libovolný po- čet lidí vytvoří politické těleso, které zajišťuje jejich pohodlí a bezpečí.

Skupina potom funguje jako celek: když se má k něčemu rozhodnout, tak je zapotřebí souhlasu většiny. Pokud větší část, moderním slovníkem nadpolo- viční většina, souhlasí, zbytek se musí podřídit jejich vůli, jinak přestávají fungovat jako politické těleso. Svolení, že menšina se vždy podrobí většině, dalo vznik vládě.⁷⁴

Lockovi oponenti tvrdí, že smlouvou vláda nevznikla, lidé se už pod vlá- dou narodili. Podle nich vláda začala u otce, otec má moc nad svými nezletilými dětmi, odměňuje je, trestá, pomáhá jim v rozvoji. Otcovská moc byla tedy před- chůdkyní moci jediného panovníka.⁷⁵ Locke jejich tvrzení vyvrací tím, že monarchie nebo absolutistická vláda není formou občanské vlády,⁷⁶ protože moc v jedněch rukou měla vždy důvody čistě pragmatické. Lidé se spojili v těleso, které si mohlo vybrat vládu, jakou chtělo, a pro obranu před vnějšími

73 Tamtéž, s. 185.

74 Tamtéž, s. 186.

75 Tamtéž, s. 189.

76 Tamtéž, s. 181.

(26)

26 nepřáteli byla nejvýhodnější monarchie. Skupina si zvolila nejstatečnějšího a nejmoudřejšího jedince, který se stal jejich vůdcem. Příkladem z dnešních dob jsou Indiáni, je jich málo, nebojují o místo velitele. Hlavu kmene mají, protože dojde-li ke konfliktu, tak je důležitá, ale v dobách míru měla jenom malou pravomoc. Jedinci se k vládě dostávali, protože to vyžadovaly podmínky.⁷⁷ Ctižá- Ctižádost, marnivost a také zápas o vládu byl otázkou pozdějšího vývoje.

Každý člověk má právo si vybrat, v jaké státním zřízení chce žít, ani dítě se nerodí nesvobodné. Otec může svého potomka vést k poslušnosti státu, ale když dítě dospěje, tak je pouze na jeho vůli, zda se podřídí. Locke říká, že dítě se pod tlakem výchovy ke společenství přidá vždy.⁷⁸

Člověk se příslušníkem státu stává slibem nebo smlouvou, má dvě mož- nosti souhlasu. První je výslovný, řekne „ano“, tedy že chce být členem, potom se stává dokonalým, výslovným členem společnosti. Druhou možností je tzv. tichý souhlas. Člověk neprotestuje proti vládě, ani ji nahlas nepodporuje.

Ten, kdo dá tichý souhlas, má možnost změnit svou vládu, může jít dále, ale pokud se někdo vysloví členem společnosti, tak je ke státu vázán.⁷⁹ Jedinci, který se podřídí vládě, Locke říká poddaný.⁸⁰

2.4 Stát

Stát je jakékoliv nezávislé společenství ve smyslu „commonwealth“, v latině by mu odpovídalo slovo „civitas“. Podle Locka „comunity“ (společen- ství) nebo „city“ (město), jsou špatné, protože ty mohou být státu podřízeny.⁸¹

I přesto, že má člověk v přirozeném stavu více prostoru pro svou svobodu, se váže do společenství. Všichni mají možnost mít vše, nebo být tím nejvyšším, v této situaci vypuká válka a spojení je obranou. Vytvoření politic-

77 Tamtéž, s. 192.

78 Tamtéž, s. 196.

79 Tamtéž, s. 198.

80 Tamtéž, s. 197.

81 Tamtéž, s. 202.

(27)

27 kého tělesa, státu, člověku dovoluje jednodušeji zachovat si svůj život a vlastnictví.⁸²

Stát je původcem pevného zákona, který je uznávaný obecným souhlasem a slouží jako měřítko ve sporech mezi jedinci. Společnost také zajišťuje ne- stranného soudce, který v přirozeném stavu chybí. On je vykonatelem zákona, rozhoduje o vině a nevině, je-li nutno potrestat, tak trestá.⁸³

Vstupem do společnosti se lidé vzdávají velké části své svobody, ale vždy je to s účelem získat větší dobro. Slovy Locka: „Ač lidé, vstupujíce do společnos- ti, odevzdávají rovnost, svobodu a výkonnou moc, jež měli ve stavu přirozeném, do rukou společnosti, aby zákonodárná moc jimi disponovala tak dalece, jak bude vyžadovat dobro společnosti, přece ježto se to děje u každého toliko s úmyslem, aby tím lépe zachoval sebe, svou svobodu a své vlastnictví (lze za- jisté předpokládati, že žádný rozumný tvor nemění svůj stav s úmyslem, aby byl horší), nelze nikdy předpokládat, že moc společnosti nebo legislativy jí zřízené se vztahuje dále něž na obecné dobro.“⁸⁴ Locke je zastáncem práv člověka vůči státu.⁸⁵ Proto také tvrdí, že vědomí možnosti vypuknutí vzpoury ve státě je dobrou obranou proti útlaku ze strany panovníka.⁸⁶

Život ve společnosti nese i další výhody, jako je obrana před vnějším ne- přítelem. Nebo nepřítelem napadajícím stát jako celek.⁸⁷

2.4.1 Druhy státního z ř ízeni

Druh zřízení závisí na tom, kdo je držitelem nejvyšší – zákonodárné – moci. Nejlepším způsobem vlády je demokracie, a když je držitelem celé moci lid, tak ji Locke nazývá dokonalou demokracií. Dokonalá demokracie ale v praxi neexistuje, proto obhajovala konstituční zřízení. Měl strach z pádu parlament- ního zřízení v Anglii během vlády Jakuba II.⁸⁸

82 Tamtéž, s. 198.

85 Rádl, E., Dějiny filosofie II. Novověk. Praha, Votobia, 1999, s.

88 Scruton, R., Krátké dějiny novověké filosofie. Brno, Barrister & Principial, 2005, s. 225.

(28)

28 Jestliže je moc v rukou pouze vybrané skupiny, formou státu je oligarchie. Pokud má moc pouze jeden člověk, potom je to monarchie. Jestliže se trůn dědí z otce na potomka, mluvíme o dědičné monarchii.⁸⁹ Když je moc vykoná- vána mimo právo a panovník ji má pouze pro svůj prospěch, ne pro užitek poddaných, nastává tyranie. Panovník přestává brát ohledy na vůli lidu, ale řídí se pouze tou svou.⁹⁰ Lid má právo se tyranovi vzepřít, protože žádná vláda ne- má právo na oddanost, když se lidem nelíbí a nesouhlasí s ní.⁹¹

2.4.2 Legislativa

Nejvyšší státní mocí je moc zákonodárná, legislativa. Ona dává lidu záko- ny, tu možnost dostala od lidu, on jí odevzdal část své moci. Lid jí dal souhlas zákony vytvořit tak, aby mohl čerpat její ochranu. Locke vidí, že základem státu není síla, kterou panovník vynucuje zákony, ale správný zákon sám o sobě.⁹²

Moc nad jměním a životy lidí nikdy nemůže být úplně neomezená. Každý může odevzdat státu jenom tolik moci, kolik jí má. Locke praví: „Nikdo zajisté nemůže přenésti na druhého více moci, než má sám, a nikdo nemá neomezenou, libovolnou moc nad sebou nebo nad nějakým jiným, aby zahubil svůj vlastní život nebo odňal život nebo vlastnictví druhého.“⁹³

Omezením legislativy je pouze společenské dobro, protože svoje pravo- moci získala, když se lidé shodli, že pro ně bude lepší žít ve společnosti.

Zákonodárná moc vytváří zákony tak, aby pomáhaly lidem k lepšímu životu, jejím účelem je kvalitní život občanů, tudíž je nemůže úmyslně zahubit nebo ochudit.

Má možnost vydávat příležitostná opatření, ale vždy se musí držet stá- lých zákonů. Nikdy nikomu nemůže sebrat majetek bez jeho souhlasu. Také nemůže moc zákony někomu předávat, protože ta je propůjčená od lidu,

90 Tamtéž, s. 234.

91 Tamtéž, s. 231.

93 Tamtéž, s. 203.

(29)

29 ten ji určuje.⁹⁴ Lid má pravomoc odstranit ji, ale nikdy se sám nemůže odevzdat moci neomezené.⁹⁵

Legislativa je složena ze zástupců volených z řad lidu, po vypršení man- dátu se vrací zpět na úroveň poddaných. Na rozdíl od exekutivy nemusí být pořád činná, nemusí vytvářet nové a nové zákony, když ty staré stále platí a fungují.⁹⁶

Společenství se k moci dostane pouze tehdy, rozpadne-li se vláda. Když vláda existuje, tak nejvyšší mocí je právě legislativa. Ovšem když mají lidé po- cit, že je neochraňuje nebo s nimi jedná špatně, mohou se proti ní bouřit. Locke ale tvrdí, že neoprávněné postavení se proti vládě vede znovu k vyvolání váleč- ného stavu.⁹⁷

2.4.3 Výkonná, federativní a prerogativní moc

Locke odděluje legislativní a exekutivní moc, protože i zákony potřebují kontrolu. Výkonná moc je podřízena moci legislativní, i přesto má moc legisla- tivu rozpustit. Jeho hlavním cílem je ochránit lidi a jejich majetek, proto se vládní složky navzájem kontrolují.⁹⁸ Když by tyto dvě moci nebyly oddělené, tak by nebylo státu, protože situace, která by nastala, podle autora by byla po- kračováním přirozeného stavu. Důvodem je, že neuznává absolutní moc jednoho panovníka.⁹⁹ Federativní moc upravuje přirozené zákony, které vlád- nou mezi státy navzájem. Slovy Johna Locka: „Toto obsahuje tedy moc války a míru, svazků a spolků a všech smluv se všemi osobami a společenstvími mimo stát…“¹⁰⁰

Prerogativa je moc překročit zákon ve chvílích, kdy jde o veřejné dobro.

Například strhnou někomu dům, když to zachrání ostatní domy. Jejím hlavním cílem je veřejné dobro. Za vykonání činu, který využívá této moci, nemůže být

94 Tamtéž, s. 207.

95 Tamtéž, s. 211.

96 Tamtéž, s. 214.

97 Tamtéž, s. 213.

99 Röd, W., Novověká filosofie II. OIKOYMENH, Praha, 2004, s. 72

(30)

30 panovník nebo jiný vykonavatel souzen lidmi – jediným, kdo může vynést rozsudek, je „nebe“.¹⁰¹

2.4.4 Oslabení státní moci

Na možný zánik společenství má vliv vpád cizí síly, která jej přemůže.

Oslabit státní moc může i rozpad zevnitř, bouřící se lid, který nedůvěřuje vládě, a s tím spojený pád legislativy. Pokud padne vláda, tak si lidé mohou dělat, co chtějí. Jestliže jedna zákonodárná moc padne, tak má lid právo si dosadit no- vou.¹⁰² Ovšem pokud jsou vláda a její zákony správné a někdo se pokusí je zničit, je brán jako nepřítel, podle toho je s ním tak jednáno a je potrestán.¹⁰³

101Coreth, E., Schöndorf, H., Filosofie 17. a 18. Století. Nakladatelství Olomouc, Olomouc, 2002, s. 128.

102 Locke,J., Dvě pojednání o vládě. Československá akademie věd, Praha, 1965, s. 241.

(31)

31

3 Jean Jacques Rousseau

3.1 P ř irozený stav

Rousseau vidí člověka v přírodě svobodného, ze Země si může zabrat tolik, kolik chce a potřebuje. Ne každý má však stejnou možnost dostat se ke stejnému majetku. Na lidské možnosti mají vliv přírodní podmínky, něčí postavení je prostě výhodnější.¹⁰⁴ Mezi lidmi jsou i jiné rozdíly, a to fyzické, jejich možnost žít na úrovni v přirozeném stavu ovlivňuje také jejich zdravotní stav, věk nebo fyzická zdatnost.¹⁰⁵ Tím pádem se vytvářejí nerovnosti ve způso- bu života.

Mezi přírodními lidmi vládlo právo silnějšího, kdo byl nejsilnější, měl vždycky pravdu a největší nárok na možnosti rozvoje. Nikdy se však neobjevil jedinec, kterému by jeho schopnosti daly možnost vládnout ostatním, nikdo totiž není tak silný a dokonalý, aby byl pánem ostatních.¹⁰⁶

Rousseau tvrdí, že divoch, člověk v přirozeném stavu, byl mnohem šťast- nější a lepší, a také měl mnohem výhodnější postavení než člověk žijící ve společnosti.¹⁰⁷ Nespolečenský jedinec se musí obávat jenom nástrah přírody.

Když se lidé spojili do společnosti, tak začali degenerovat, slábli a začínali se bát. Příčinou jejich regrese je pohodlí, které si postupem času budovali.

Ovšem divoši to „pohodlí“ k životu vůbec nepotřebují, oni jsou uzpůsobeni, do- kážou žít bez oblečení a domova, jsou mnohem obratnější v boji o přežití.¹⁰⁸

Člověk má od přírody um, který mu dovoluje účastnit se konání svobod- ně, zatímco zvíře jedná instinktivně, ono nedokáže reflektovat situaci. Dalším velkým rozdílem je lidská možnost zdokonalování se. Zvíře se drží pořád na stejné úrovni.¹⁰⁹ Žije pouze přítomností, neví co je budoucnost, nepřemýšlí

104 Rousseau, J. J. O původu nerovnosti mezi lidmi. Praha, Svoboda, 1949, s. 32.

105 Tamtéž, s. 35.

106 Rousseau, J. J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Dobrá Voda, Aleš Čaňěk, 2002, s. 16.

107 Holzbachová, I., Dějiny společenských teorií. Scriptum, Brno, 1995, s. 27.

109 Tamtéž, s. 38.

(32)

32 o vlastní smrti, jediné co zná je bolest.¹¹⁰ Ovšem hlavním rozdílem mezi zvíře- tem a člověkem není inteligence, ale svoboda.¹¹¹

K jednání vede lidstvo sebeláska, která je původcem jejich vášně, ale v přírodním stavu nepřesahují tělesné potřeby, zatímco člověk ve společ- nosti se vyvíjí, s progresí rostou i jeho vášně, tužby a potřeby.¹¹²

Řeč, jako dělící článek, mezi zvířaty a lidmi vznikla z lidské potřeby spo- lupracovat. Nejprve se vyvíjela v rodině. První náznaky řeči byly výkřiky, které měly signalizovat bolest nebo například nebezpečí. Jednoduché výkřiky byly posléze doplněny o výraznější pohyby (řeč těla). Dalším vývojovým stupněm byla zvuková nápodoba okolí, kterou postupem času vytlačila artikulovaná mluva. Zvuková podoba řeči byla velmi výhodná pro budoucí život. Lidé spolu mohli komunikovat, aniž by na sebe viděli. Pojmenovávali věci ze zkušenosti, člověk dokázal rozeznat „stejné“ a „rozdílné“, podle tohoto pravidla dávali vě- cem názvy.¹¹³ Možnost řeči dala lidem možnost myšlení.

V přirozeném stavu mezi sebou lidé neválčí, jeden k druhému jsou lhos- tejni, ale ze zkušenosti vidí, že je mnohem výhodnější zachovat mír.¹¹⁴ Lidé také nemají „dobré“ nebo „špatné“ vlastnosti, nemuseli se bát zla a na druhou stranu nemohli ani čekat dobro. Valorizace entit je až výsledkem společnosti. Lidé k sobě navzájem byli soucitní. Jejich empatie vycházela z přírody, jak tvrdí Rousseau. Uvádí příklad: kůň nešlápne na mrtvé tělo.¹¹⁵ Každý druh se snaží zachovat, což prohlubuje sounáležitost. Rousseau ukázal, že přirozená nerov- nost má až druhotný vliv na rozdíly mezi dnešními lidmi, ty jsou výplodem společenské závislosti.¹¹⁶ Život ve společnosti také prohlubuje egocentričnost jedince, naplňuje ho snahou se mstít druhým, a soucit, který byl v přirozeném stavu, upadá.¹¹⁷

110 Tamtéž, s. 40.

111 Rod, W., Novověká filosofie II. OIKOYMENH, Praha, 2004, s. 489.

113 Tamtéž, s. 45.

116 Tamtéž, s. 58.

(33)

33

3.2 Vznik spole č enské smlouvy

Rousseauovými slovy je zakladatelem společnosti: „Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku a prohlásil: „Tohle je mé!“ a našel dosti prostodu- chých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti.“¹¹⁸ Z úryvku vyplývá, že společnost přišla až se vznikem soukromé- ho vlastnictví a s ním do života, do té doby dobrého člověka, vstoupilo zlo. Ma- Majetek se tedy stal předpokladem pro pozdější vypuknutí války.¹¹⁹

První starostí ještě přírodního člověka bylo sebezachování. Byl veden tě- lesnými pudy, jako jsou hlad nebo snaha o zachování vlastního rodu. Problém nastal s rostoucím počtem lidí. Člověk se musel stále více přizpůsobovat pod- mínkám. „S počtem lidstva se množily jeho nesnáze. Rozličnost území, podnebí a období musela člověka donutit, aby změnil svůj způsob života.“¹²⁰ Rousseau si všímá, že lidi vede kupředu touha po blahobytu, snaha aby všichni mohli mít vše. To jim dává společný zájem a s tím spojenou nutnost spolupráce.¹²¹

3.3 Vále č ný stav

První revoluce v životě divochů nastala, jak Rousseau říká, když si pří- rodní člověk začal vytvářet obydlí, začal si nárokovat část planety, kterou prohlásil za svou. Vznik soukromého vlastnictví vedl k nepokojům a následné- mu válečnému stavu, protože silnější o svůj prospěch usiloval násilím. Podle Rousseaua si první obydlí začali vytvářet silní jedinci a ti slabí je následně na- podobovali, ne naopak.¹²²

Obydlí přineslo první společenský život, a to život v rodině, kde se začala objevovat první dělba práce. Rozdělení si povinností dalo lidem volný čas, čas, který mohli využít ke zdokonalování se. V průběhu času začali vymýšlet nové

119 Weischedel, W., Zadní schodiště filosofie. Votobia, Praha, 1995, s. 138.

121 Tamtéž, s. 63.

122 Tamtéž, s. 64.