APARTHEID V JIHOAFRICKÉ REPUBLICE VE SVĚTOVÝCH MÉDIÍCH OD ROKU 1948 DO NÁSTUPU NELSONA MANDELY

(1)

APARTHEID V JIHOAFRICKÉ REPUBLICE VE SVĚTOVÝCH MÉDIÍCH OD ROKU 1948 DO

NÁSTUPU NELSONA MANDELY

Bakalářská práce

Studijní program:

Studijní obory:

Autor práce:

Vedoucí práce:

B7507 - Specializace v pedagogice

7105R056 - Historie se zaměřením na vzdělávání 7507R036 - Anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání Tereza Nováková

PhDr. Michal Ulvr, Ph.D.

Liberec 2014

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 - školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Děkuji PhDr. Michalu Ulvrovi, Ph.D. za cenné rady, věcné připomínky a trpělivost při konzultacích.

(6)

Anotace

Tato práce se zabývá segregační politikou v Jihoafrické republice od jejího oficiálního zavedení v roce 1948 do nástupu Nelsona Mandely na post prezidenta republiky v roce 1994. Práce je zaměřená na odraz nejdůležitějších osobností a událostí ve světových médiích, zejména The New York Times, The Times, The Guardian, The Independent a BBC. Dalším významným zdrojem jsou zprávy OSN a publikace Apartheid in Practice, která obsahuje vybrané části diskriminačních zákonů vydaných po roce 1948. Cílem práce je analýza vývoje, průběhu, příčin i důsledků apartheidu.

Klíčová slova: apartheid, Jihoafrická republika, média, Nelson Mandela

Annotation

The aim of this document is the policy of segregation in South Africa from its official installation in the year 1948 till the presidency of Nelson Mandela in 1994. The document focus on reactions of world media, mainly The New York Times, The Times, The Guardian, The Independent and BBC, on the most important events and

personalities. Other significant sources are reports of OSN and publication Apatheid in Practice which contains some part of discriminative laws passed on after the year 1948.

The goal of the document is analysis of development, cause and consequences of the policy of apartheid.

Keywords: apartheid, South Africa, media, Nelson Mandela

Annotazione

Questa tesi si occupa della politica di segregazione nella Repubblica Sudafricana dalla sua implementazione ufficiale nel 1948 fino allárrivo di Nelson Mandela nel 1994. La tesi riflette gli eventi piu importanti ed i personaggi nei media mondiali, in particolare nei quotidiani statunitensi The New York Times, The Times, The Guardian, The Independent e BBC. Unáltra fonte importante sono le relazioni dellÓNU e la managrafia Apartheid in Practice la quale contiene parti selezionate delle leggi discriminatorie emesse dopo lánno 1948. Lóbiettivo della tesi e´quello di analizzare lo sviluppo, le cause e la conseguenze dellápartheid.

Parole Chiace: apartheid, Repubblica Sudafricana, media, Nelson Mandela

(7)

Obsah

Úvod...8

1 Historický vývoj apartheidu do roku 1948...10

1.1 Apartheid jako ideologie jihoafrické Národní strany...11

1.1.1 Mediální obraz představitelů Národní strany...16

2 Situace v JARu po volbách v r. 1948...20

3 Reflexe apartheidu ve světě...27

3.1 Olympijské hry 1964 a problémy JARu na úrovni mezinárodního sportu ...27

3.2 Odrazy apartheidu v kultuře a umění...30

4 Africký národní kongres a protesty proti diskriminační politice na domácí scéně do roku 1967...34

5 Poslední léta apartheidu, příčiny a důsledky jeho konce...39

Závěr...43

Seznam příloh...46

Příloha č. 1 – Seznam zdrojů...47

Příloha č. 2 – Dopis Margaret Tchatcher...55

Příloha č. 3 – abecední seznam použitých zkratek...59

Příloha č. 4 – Obrazové materiály z publikace Selection of anti-apartheid cartoons from around the world...60

Příloha č. 5 – Báseň The Death Child of Nyanga...62

(8)

Úvod

Primárním cílem práce je analýza vývoje apartheidu v Jihoafrické republice od roku 1948 do nástupu Nelsona Mandely, jeho průběh, příčiny i důsledky.

Sekundárním cílem je jeho celková reflexe ve světových médiích, s konkrétním zaměřením na média The New York Times, The Times, BBC, The Guardian a The Milwakuee Journal.

Hlavní metodou práce je analýza odborné literatury a vybraných článků uveřejněných ve výše zmíněných médiích. Dále se využívá metoda chronologická a komparace.

V první kapitole je nastíněn historický vývoj separační politiky, autorka definuje pojem apartheid a vysvětluje základní pojmy (apartheid, Afričan a Afrikánec) nutné k orientaci v problematice. Podkapitola Apartheid jako ideologie jihoafrické Národní strany analyzuje zavedení apartheidu jako oficiální politiky státu po vítězství Národní strany v parlamentních volbách v roce 1948 a historické události, které k němu vedly nebo ho doprovázely. Následně, v samostatném oddíle, autorka přibližuje tři stěžejní osobnosti apartheidní vlády – P. W. Bothu, H. R. Verwoeda a F. W. de Klerka, jejichž úloha v politice apartheidu byla zásadní. H. R. Verwoed byl autorem velké části rasistických zákonů, P. W. Botha se stal známým zejména pro své projevy bránící apartheid a oddaností Národní straně. F. W. De Klerk je spojován s koncem diskriminační politiky, za což získal Nobelovu cenu míru.

Druhá kapitola se zabývá situací v Jihoafrické republice po roce 1948 a přibližuje dopady segregačních zákonů na běžný život Afričanů, „barevných“ a Indů.

Protože některé z těchto zákonů byly zavedeny ještě před oficiálním zavedením politiky apartheidu, soustředí se autorka pouze na ty vydané po roce 1948. Část kapitoly je věnovaná konkrétním dopadům na život segregovaných – vzdělávání nebělošských dětí.

Problémy s neuspokojující úrovní vzdělávacího systému vyrcholily na přelomu 80. a 90. let. Nesouhlas s útlakem černošských obyvatel přerostla do masových protestů vůči celé politice a zapříčinila její pád. Situaci po roce 1948 dokreslují citace dobových zákonů doprovázející text.

Reflexím apartheidu ve světě se věnuje třetí kapitola, rozdělená na události

(9)

kolem Olympijských her a Wimbledonu (obé konané 1964) a odrazy apartheidu ve světovém umění a kultuře. Jihoafrická republika byla z důvodu vedení segregační politiky v roce 1961 vyloučena z organizace FIFA a z účasti na Olympijských hrách. Na Wimbledonu byli na protest s diskriminací černošského obyvatelstva bojkotováni bělošští hráči z Jihoafrické republiky. Svět prostřednictvím obou sportovních událostí vyjádřil nesouhlas s politikou apartheidu a varoval ji před před dalšími sankcemi.

Čtvrtá kapitola, Africký národní kongres a protesty proti diskriminační politice na domácí scéně do roku 1967, je věnována konkrétním formám protestů a Africkému národnímu kongresu, nejvýznamnější složce domácího odporu. Práce se zaměřuje na dva nejvýznamnější protesty, konané v Sowetu a Sharpeville, a na jejich důsledky.

Poslední kapitola se věnuje okolnostem vedoucí k pádu apartheidu a svržení segregační politiky. V souvislosti s tím je nutné zmínit dvě důležité osoby – Frederika Willema de Klerka a Nelsona Mandelu. Oba muži za své záslužné činy obdrželi Nobelovu cenu míru.

(10)

1 Historický vývoj apartheidu do roku 1948

Termín apartheid se rozšířil ve 30. a 40. letech 20. století, kdy začal být příležitostně používán i v tisku, například v Afrikaans newspapers. Výraz má dlouhou historii, používali ho již dánští osadníci během kolonizace jihu Afriky. Překlad slova apartheid¹ plně vystihuje podstatu ideologie prosazené na konci 40. let, která rozdělovala obyvatelstvo podle rasy.

Těsně před jihoafrickými parlamentními volbami v roce 1948 si pojem přisvojila jihoafrická Národní strana a slovo se začalo využívat pro stranou prosazovanou politiku.² Podle definice Národní strany je politika apartheidu koncept historicky odvozený ze zkušeností bělošské části země v harmonii s křesťanskými principy, jako je spravedlnost a rovnost. Je to politika, která si klade za úkol zachování a zabezpečení rasové identity Bělochů v zemi, obdobně jako zachování a ochranu identity domorodých obyvatel jakožto oddělené rasové skupiny s možností rozvoje do samosprávné národní jednotky s účelem vštěpování národního vědomí.³ Politika separace „bílého“ a „ostatního“ obyvatelstva má ale v Jihoafrické republice dlouhé kořeny a byla praktikována i před svým oficiálním zavedením v roce 1948.

V druhé polovině 19. století si Británie podmanila velké množství původních jihoafrických kmenů tvořených černošskými obyvateli, ale zatím se přistěhovalci orientovali převážně na export, území dnešní JAR pro ně nebylo nijak atraktivní.

Situace se změnila v 60. letech 19. století, kdy byla na území kolem řek Orange a Vaalu objevena ložiska diamantů. Přistěhovalců výrazně přibývalo, a tím se začal vyvažovat poměr mezi černošským a bělošským obyvatelstvem. Těžba diamantů sebou přinesla velký příliv nového kapitálu, a to hlavně z Británie. Území dnešního jihoafrického státu se modernizovalo, například výstavbou železnic. První vlak z Durbanu se rozjel 26. října 1860, čímž byla železnice slavnostně otevřena.⁴

1 Rozdělení.

2 Addison J., Apartheid, London: Batsford Academic and Educational, 1981, str. 3.

3 The policy of apartheid is a concept historically derived from the experience of the established White population of the country, and in harmony with such christian principles as justice and equity. It is a policy which sets itself the task of preserving and safeguarding the racial identity of the White population of the country; of likewise preserving and safeguarding the identity of the indigenous peoples as separate racial groups, with opportunities to develop into self-governing national units; of fostering the inculcation of national consciousness.

4 The first railway line in South Africa, between Durban and the Point, is officially opened, in: South African History Online [online], [vid. 15. 2. 2014], dostupné z: http://www.sahistory.org.za/dated-

(11)

Potomci přistěhovalců se proti Britům začali bouřit a úspěšné povstání Búrů⁵ nakonec přerostlo do Anglo-Búrské nebo také Jihoafrické války. Pro Británii, která v ní ztratila 22 000 vojáků, to byla od dob Napoleona nejdražší a nejkrvavější válka.⁶ V roce 1902 vznikly podepsáním míru búrské republiky, které se staly britskými koloniemi s vlastními samosprávami. Právě tyto samosprávy ale zpřísnily již existující zákony o omezení pohybu černošských dělníků a snížily jim mzdy.⁷ Cílem anglické samosprávy byla integrace původního obyvatelstva mezi přistěhovalce, kteří stále neměli většinu.

Tyto události naopak prospěly búrskému nacionalismu.

Koncem 19. století se diskriminačním zákonům a opatřením začali bránit i Indové, kteří byli do Afriky přivezeni na zemědělskou práci na plantážích cukrové třtiny. Jedním z těchto mužů byl i Mohandás Karamčand Gándhí, který do Afriky přijel v roce 1893.⁸

Významným dobovým politikem se stal Jan Smuts, absolvent Cambridgské univerzity, výborný voják a údajně první člověk, který použil slovo apartheid v moderním slova smyslu tak, jak je využíván v souvislosti se separační politikou nastolenou po volbách v roce 1948.

1.1 Apartheid jako ideologie jihoafrické Národní strany

V lednu 1912 černošští intelektuálové svolali konferenci, na které se sešli zástupci různých menších organizací nesouhlasící s rasistickými zákony. Z jejich iniciativy vzniklo hnutí Africký národní kongres⁹, jehož členem byl později i Nelson Mandela.

Dva roky po založení Afrického národního kongresu dochází k rozštěpení Jihoafrické strany. Její členové, nespokojení s programem, založili Národní stranu.

Jednalo se o Búry, kteří se stále častěji označovali za Afrikánce.¹⁰ Velká část Afrikánců byla nacionalistická, netajila se touhou po vymanění se z britského vlivu. Na rozdíl od

event/first-railway-line-south-africa-between-durban-and-point-officially-opened . 5 Potomci kolonizátorů hlavně německého a dánského původu

6 ZIMÁK, Alexandr: Stručné dějiny států, Jihoafrická republika, první vydání Praha, Libri 2003, ISBN:

80-7277-184-1, str. 29.

7 Tamtéž, str. 31.

9 African national congress (ANC)

10 Afrikáncem rozumíme potomka německých nebo dánských osadníků bíle pleti.

(12)

nich jsou Afričané potomky původních černošských kmenů.

Národní stranu založil významný generál z Jihoafrické války James Barry Hertzog. Jejím cílem byla již od samého začátku obrana kulturních a ekonomických zájmů Afrikánců,¹¹ ochrana před černošskou konkurencí a také vytvoření nezávislé republiky odtržením od impéria Velké Británie.

Na začátku 2. světové války se jihoafričtí nacionalisté snažili využít situace v Evropě k přerušení styků s Anglií. Během války zažila Jihoafrická republika ekonomicky velmi dobré období, hlavně díky výrobě zbraní, munice a uniforem.¹² Zároveň s tím se ale zvedl počet britských přistěhovalců, kteří utíkali z Evropy před válkou nebo mířili za prací, protože Jihoafrická republika neměla dostatek kvalifikovaných pracovníků.

Obavy z narůstajícího počtu Britů podpořila těsně před parlamentními volbami návštěva britské královské rodiny. Celý problém vyvrcholil na začátku šedesátých let referendem o vystoupení z Commonwealthu. Událost zaznamenaly americké The New York Times¹³ hned druhý den po referendu, tedy 16. 3. 1961. O něco dříve vyšel v The New York Times také článek informující o veřejné debatě anglikánských biskupů a politiků o tom, zda zachovat Jihoafrické republice členství či nikoliv.¹⁴

80-7277-184-1, str. 36.

12 HULEC, Otakar: Dějiny Jižní Afriky, Praha, Nakladatelství Lidové Noviny 1997, ISBN: 80-7106-247- 2, str. 188.

13 WAGGONER, Walter H.: South Africans decide to leave commonwealth; Verwoerd Cancels Request for Renewed Membership in Fight on Race Policy COMPROMISE REJECTTED Prime Minister Sees Start of Group´s “Disintegration“ – Britain Gets Setback SOUTHAFRICANS TO LEAVE GROUP in:

The New York Times [online], roč. 1961 [vid. 16. 2. 2014], dostupné z:

http://select.nytimes.com/gst/abstract.html?

res=F00C17FC385912738DDDAF0994DB405B818AF1D3&action=click&module=Search&region

=searchResults%230&version=&url=http%3A%2F%2Fquery.nytimes.com%2Fsearch%2Fsitesearch

%2F%3Faction%3Dclick%26region%3DMasthead%26pgtype%3DHomepage%26module

%3DSearchSubmit%26contentCollection%3DHomepage%26t

%3Dqry159%23%2Fsouth+africa+commonwealth.

14 RONAN, Thomas P.: South African´s Aartheid Policy Stirs Debate on Commonwealth, in: The New York Times [online], roč. 1961 [vid. 16. 2. 2014], dostupné z:

http://select.nytimes.com/gst/abstract.html?

res=F1061EF73D5D11738FDDAC0894DB405B818AF1D3&action=click&module=Search&region=

searchResults%230&version=&url=http%3A%2F%2Fquery.nytimes.com%2Fsearch%2Fsitesearch

%2F%3Faction%3Dclick%26region%3DMasthead%26pgtype%3DHomepage%26module

%3DSearchSubmit%26contentCollection%3DHomepage%26t

%3Dqry159%23%2Fsouth+africa+commonwealth.

(13)

Ani Jihoafrické republice se nevyhnula hospodářská krize, jež výrazně snížila důležitý export a zvýšila nezaměstnanost.¹⁵ Hertzogova vláda potřebovala k řešení krize silného partnera, zvolila si Smutsovu Jihoafrickou stranu. Společně vytvořili koalici, od níž se ale za krátkou dobu odtrhla nacionalistická část a utvořila Národní stranu v čele s Danielem F. Malanem. Ten sloučení Herzogovy a Smutsovy strany, ke kterému zanedlouho došlo,¹⁶ jasně odsoudil.

Jak je vidět ze vzniku Národní strany, třicátá léta se nesla ve znamení nacionalismu stoupajícímu s prohlubující se hospodářskou krizí. V Jihoafrické republice v této době vznikla Jihoafrická liga pro rasová studia, která¹⁷ vypracovala ideologii zásadně ovlivňující další historii Jižní Afriky, především jejího černošského obyvatelstva. Jednalo se o přípravu pozdějšího oficiálního nástupu již praktikovaného apartheidu. Černošské obyvatelstvo už v této době žilo odděleně v takzvaných

„banthusech“, rezervacích. Pro přistěhovalce a černochy měly být časem zřízeny i státy, na jejichž území by se stali právoplatnými občany. To by je zbavilo jihoafrického občanství, bez kterého nebyli v zemi vítáni.¹⁸

S nastupující druhou světovou válkou se rozpačitá vnitropolitická situace v zemi zhoršovala. Na jedné straně stáli britští přistěhovalci, kteří již před válkou či během ní našli v Africe nový domov, ale chtěli ve válečném konfliktu věrně stát při své původní domovině – Velké Británii.¹⁹ Na straně druhé bojovali afrikánští nacionalisté, sympatizující s Německem a nacismem. V roce 1939, poté, co Velká Británie vyhlásila Německu válku, většina Afrikánců nechtěla, aby byla země do války vtažena a sám Hertzog podporoval její neutralitu.²⁰ Jedním z hlavních důvodů byla obava z komunismu, jemuž se v Evropě více než dařilo, v Africe tato ideologie nepřicházela v úvahu. Později během apartheidu putovali lidé do vězení jen pro vyjádření sympatií s komunistickou stranou. Po válce mezi voliči jasně zvítězil proud Afrikánských nacionalistů, jednalo se často o členy a voliče Národní strany. Velká část Afrikánců také

15 HULEC, Otakar: Dějiny Jižní Afriky, Praha, Nakladatelství Lidové Noviny 1997, ISBN: 80-7106-247- 2, str. 181-182.

16 Nová strana se jmenuje United Party – Sjednocená strana.

17 HULEC, str. 199.

20 HULEC, Otakar: Dějiny Jižní Afriky, Praha, Nakladatelství Lidové Noviny 1997, ISBN: 80-7106-247- 2, str. 188.

(14)

podporovala Jana Smutse, který ve světě získal vážené jméno a podporu a stal se důvěrníkem Churchilla a Roosvelta.²¹

Hlavní příčinnou pozdější legalizace apartheidu byla dobrá ekonomická situace za 2. světové války, která s sebou kromě evropských přistěhovalců přivedla velké množství chudých dělníků černé pleti nebo indického původu. Ke konci války tak vůbec poprvé žil ve městech větší počet barevného obyvatelstva než obyvatel bílé pleti.

Zalidnění měst postupně rostlo, dělníci neměli kde bydlet a chudinská předměstí se rozšiřovala a vznikala nová, například v Johannesburgu, Pretorii, Port Elisabeth nebo v Kapském městě. Bílí obyvatelé se obávali, že černoši získají moc v městské aglomeraci a pohltí je.²²

Z těchto důvodů byli Afričané vyloučeni z určitých průmyslových odvětví, například z lukrativního stavebnictví, kde nesměli zastávat odborné pozice, byly pro ně vyhrazeny pouze manuální neodborné práce.

V polovině 40. let 20. století se příchodem mladých politiků, například Waltera Sisuluema, Olivera Tamba a Nelsona Mandeli, radikalizoval Africký národní kongres.²³ V roce 1944 byl založen Svaz mládeže ANC, v jehož výkonném výboru byl členem i Mandela. Svaz se snažil přesvědčit vedení Afrického národního kongresu k zahájení masových akcí jako jsou stávky a bojkot.²⁴

V roce 1946 se staly dvě důležité události. Nejprve došlo k dohodě mezi Africkým národním kongresem a Indickým kongresem, a tím ke spojení utlačovaných proti systému. Zároveň vláda neúmyslně podpořila odpor Indů zákazem vlastnit nemovitost mimo určenou oblast. Během protestů bylo pozatýkáno 2000 lidí.²⁵

Důležitým mezníkem pro celou republiku se staly volby do parlamentu konané 26. května 1948, po nichž se z prosazující se ideologie stala oficiální politika státu, i přes právě ukončenou druhou světovou válku, která nastolila nové otázky lidských práv a jejich dodržování.

80-7277-184-1, str. 39.

22 HULEC, str. 18.

80-7277-184-1, str. 35.

80-7277-184-1, str. 35-36.

(15)

Nově zvolená jihoafrická vláda dlouho ospravedlňovala politiku apartheidu jako nezbytnou pro rozvoj národů po dobu, než budou samy schopné sebeurčení. Do té doby bylo samozřejmostí jejich povzbuzování k udržení vlastní svébytné kultury, identity a národního dědictví. Později vláda Jihoafrické republiky trvala na tom, že její politika nebyla založena na principu nadřazenosti a podřazenosti, nýbrž na přirozené odlišnosti lidí, rozdílech v jejich životním postoji a vyspělosti.²⁶ P. W. Botha, prezident Jihoafrické republiky v letech 1984–1989, veřejně prohlásil apartheid za častokrát nepochopený²⁷.

Předvolební propaganda Národní strany apelovala na národní a materiální zájmy Afrikánců. Nezaměstnanost se po skončení války kvůli ukončení výroby zbraní opět zvýšila a Afrikánci na toto téma slyšeli.

Voleb se zúčastnilo 80,2 % obyvatel, tj. 1 073 364 lidí²⁸ a vítěznou stranou, i když s nevelkým náskokem, se stala nacionalistická Národní strana²⁹. S výsledkem 41,63 % získala strana celkem 79 křesel. Na druhém místě se ve volbách umístila Jihoafrická strana práce³⁰. Ta obdržela celkově sice více hlasů, 51,75 %, nakonec ale pouze 71 křesel.³¹ Parlament se skládal ze 150 členů volených v parlamentních volbách a dalších tří zástupců „původních obyvatel“, kteří byli voleni v Kapské provincii a byli bílé pleti. Těchto voleb se zúčastnilo pouze bílé obyvatelstvo.³²

Již v roce 1949 byl schválen první zákon, který naznačoval, jak se bude situace pro nebílé obyvatelstvo vyvíjet. Jednalo se o Zákon o zákazu smíšeného manželství.³³ Velmi zajímavé jsou přitom zjištění o poměru bílých a barevných obyvatel, například z roku 1967. V tomto roce žilo v zemi přes 15 milionů nebílých obyvatel. Bělošské obyvatelstvo tvořilo početně mnohem menší skupinu, zhruba 3,5 milionu lidí.

Někteří členové parlamentu vystoupili proti politice apartheidu již v roce 1948,

26 The Anatomy of Apartheid: Questions and Answers on the United Nations and Racial Discrimination in South Africa, New York: United Nations, 1968, str. 1.

27 Hendrik Verwoerd Defines Apartheid (10. 12. 2010), dostupné z: <https://www.youtube.com/watch?

v=vPCln9czoys>.

28 African Election Database: Elections in South Africa [online], [vid. 31. 1. 2014], dostupné z:

http://africanelections.tripod.com/za.html#1948_House_of_Assembly_Election.

29 Reunited National Party – Afrikaner Party.

30 United Party – South African Labour Party (UP-SALP).

33 Mixed Marriages Act.

(16)

mezi nimi například politička Margaret Ballenger: „Politika apartheidu se mi zdá tak jednoduchá a jasná jako politika levné pracovní síly. V širším pojetí se jedná v podstatě o útlak a nevidím nikoho, kdo by to mohl hájit jako něco jiného.“³⁴

Do roku 1960 se stává „apartheid“ jedním z nejneakceptovatelnějších slov, a tak se jej tehdejší předseda vlády Dr. Verwoerd snaží „vynechat“.³⁵

1.1.1 Mediální obraz představitelů Národní strany

Jedním z tvůrců rasistických zákonů vydaných po roce 1948 byl Dr. Hendrik F. Verwoerd, za což si vysloužil přezdívku „architekt apartheidu“. V roce 1958 se stal v pořadí sedmým premiérem Jihoafrické republiky a jeho funkční období se do historie zapsalo hlavně zakázáním řady organizací a hnutí zaměřených proti apartheidu, například i Afrického národního kongresu.³⁶

V roce 1966 na něj byl přímo v parlamentu spáchán atentát, který nepřežil.³⁷ Útočník bílé pleti si myslel, že premiér toho nedělal pro bělochy dost.³⁸ Atentát, a hlavně důvod jeho spáchání, šokoval nejenom Jihoafrickou republiku, ale zaplnil stránky mnoha novin a reportáže hlavních zpráv. Britská stanice BBC ještě v den atentátu natočila a odvysílala téměř hodinový dokument, v němž se k atentátu vyjadřují Verwoedovi kolegové a další státníci a politici. Tento útok nebyl prvním pokusem o premiérovu vraždu. Roku 1960 Verwoerd přežil zranění způsobená dvěma střelnými ranami.³⁹

P. W. Botha byl premiérem Jihoafrické republiky v letech 1978–1984, kdy se stal

34 ADDISON, John: Apartheid, Londýn, Batsford Academic and Educational 1981, str. 3., The policy appears to me as simply and obviously a cheap labour policy. As such, in its long term range, it is essentially oppression and I do not see how anybody can defend it as anything else.

36 HULEC, Otakar: Dějiny Jižní Afriky, Praha, Nakladatelství Lidové Noviny 1997, ISBN: 80-7106- 247-2, str. 200, 219, 223.

37 Verwoerd Is Slain By An Assassin In The South African Parliament; Killer, White, Is Subdued by M.

P.´S; Knife Is Weapon Doctors Are Unable to Save Prime Minister, Stabbed 4 Times, in: The New York Times [online], [vid. 10. 3. 2014], dostupné z: http://query.nytimes.com/search/sitesearch/?

action=click&region=Masthead&pgtype=Homepage&module=SearchSubmit&contentCollection=Ho mepage&t=qry427#/Verwoerd%2520assassination/.

38 Vervoerd Assassination (6. 9. 1966), dostupné z: http://www.bbc.co.uk/archive/apartheid/7207.shtml.

39 INGALLS, Leonard: 2 SHOTS IN HEAD; Verwoerd Is Gaining After Operation – ATTACKER BEATEN BY ANGRY CROWD, in: The New York Times [online], 11. 9. 1966 [vid. 10. 3. 2014], dostupné z: http://query.nytimes.com/search/sitesearch/?

action=click&region=Masthead&pgtype=Homepage&module=SearchSubmit&contentCollection=Ho mepage&t=qry427#/Verwoerd%2520assassination/.

(17)

prezidentem. Později působil ve funkci ministra vnitra nebo ministra obrany. Díky důležitým funkcím, jež zastával, jeho angažovanosti v Národní straně a řečnickým schopnostem se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů apartheidu.⁴⁰ Jeho nekrolog uveřejněný na stránkách The New York Times ho popisuje jako vznětlivého a agresivního muže, který odešel ze školy kvůli práci pro Národní stranu. Nekrolog připomíná Bothovu pověst „krokodýla“,⁴¹ jež získal díky svojí schopnosti okouzlit, přelstít a nakonec i rozdrtit své protivníky.⁴²

Podle článku v britském časopise The Guardian Botha obvinil Helen Suzmanovou, členku Pokrokové strany a dlouholetou odpůrkyni apartheidu, z odpovědnosti za atentát na Hendrika Frensche Verwoerda. Botha Suzmanovou prý doslova nenáviděl a nebál se použít vulgarismů.⁴³

Na stránkách elektronických novin The South African byl v roce 2012 zveřejněn text tajného dopisu adresovaného tehdejšímu prezidentovi Jihoafrické republiky Pietru W. Bothovi.⁴⁴ Dopis napsala Margaret Thatcher a v jeho úvodu vyslovila přání, aby byl dopis brán jako osobní. Thatcher psala o uskutečněném setkání zástupců Commonwealthu, na němž se 45 zemí shodlo na ekonomických a obchodních sankcích pro Jihoafrickou republiku kvůli stále trvající politice apartheidu. Britská premiérka v dopise tyto sankce odsoudila. Přišly podle ní v době, kdy se vláda snažila segregační politiku zmírnit, navíc podle ní sankce nebyly řešením, označila je dokonce za kontraproduktivní.

V dopise Margret Thatcher zdůraznila, že propuštění Nelsona Mandely z vězení by mělo mnohem větší účinek, než jakákoliv jiná akce zaměřená na zlepšení vnímání Jihoafrické republiky zahraničím.⁴⁵

40 VAT, van der Dan: PW Botha, in: The Guardian [online], 2. 11. 2006 [vid. 12. 3. 2014], dostupné z:

http://www.theguardian.com/news/2006/nov/02/guardianobituaries.southafrica.

41 Některé zdroje uvádějí přezdívku „velký krodýl“ a jiné „starý krokodýl“.

42 GREGORY, Joseph R.: P. W. Botha, South African´s ex-leader, dies at 90, in: The New York Times [online], 31. 10. 2006 [vid. 15. 3. 2014], dostupné z:

http://www.nytimes.com/2006/11/01/world/africa/01iht-botha.3352477.html?

pagewanted=all&action=click&module=Search&region=searchResults%230&version=&url=http

%3A%2F%2Fquery.nytimes.com%2Fsearch%2Fsitesearch%2F%3Faction%3Dclick%26region

%3DMasthead%26pgtype%3DHomepage%26module%3DSearchSubmit%26contentCollection

%3DHomepage%26t%3Dqry763%23%2FP.%2BW.%2BBoth%2BSouth%2BAfrica%2F&_r=0.

43 JOHNSON, R. W.: Remembering Helen Suzman, in: The Guardian [online], [vid. 14. 3. 2014], dostupné z: http://www.theguardian.com/commentisfree/2009/jan/02/southafrica-race.

44 Dopis v originálním znění je přílohou č. 2.

45 Secret 1985 letter from Thatcher to PW Botha urges Mandela release, in: The South African [online], 12. 4. 2013 [vid. 18. 3 2014], dostupné z: http://www.thesouthafrican.com/news/secret-1985-letter-

(18)

Článek Valentine Lowové v The Times je věnován čtyřhodinové schůzce P. W.

Bothy a Margaret Tchatcher, během níž bylo téma Nelsona Mandely tabuizováno.⁴⁶ Důležitost role britské premiérky v ukončení apartheidu je dodnes nedořešenou otázkou.

Nástupce prezidenta B. W. Botha, Frederik Willem de Klerk, nositel Nobelovy ceny míru za rok 1993,⁴⁷ nechal propustit z vězení Nelsona Mandelu a obnovil činnost Afrického národního kongresu. Byť byl členem Národní strany, apartheid odsoudil a je dodnes spojován s jeho koncem.

Rozhodnutí změnit politiku země muselo být pro de Klerka velmi složité, vzhledem k tomu, že funkci premiéra v apartheidní vládě v té době zastával jeho strýc Hans Strijdom.⁴⁸

Frederik Willem de Klerk si k sobě 9. 2. 1990 pozval Nelsona Mandelu. Ten byl na schůzku, na níž se dozvěděl o svém plánovaném propuštění, přivezen rovnou z vězení. Týden před tím, 2. února 1990, promluvil de Klerk v parlamentu o chystaném Mandelově osvobození a zároveň o obnovení jak Afrického národního kongresu, tak zcela nečekaně i Komunistické strany Jižní Afriky a všech přidružených organizací.

To znamenalo povolení ozbrojeného křídla Afrického národního kongresu zvaného Kopí národa.⁴⁹ Při Klerkově řeči se parlamentem neslo nesouhlasné hvízdání a pískání, protesty a také šokované lapání po dechu.⁵⁰ Vpřed budovou pralamentu čekal dav bělochů i černochů držících v rukou vlajky v barvách Afrického národního kongresu.

Sám F. W. de Klerk později konstatoval důležitost mezinárodních sankcí proti

from-thatcher-pw-botha-urges-release-of-mandela.htm.

46 LOW, Valentine: Mandela was big unmentionable in Thatcher´s Botha meeting, in: The Times [online], 3. 1. 2013 [vid. 1. 4. 2014], dostupné z:

http://www.thetimes.co.uk/tto/news/politics/article3964174.ece.

47 SMITH, Alex Duval: Why FW de Klerk let Nelson Mandela out of prison, in: The Guardian [online], 30. 1. 2010 [vid. 20. 3. 2014], dostupné z: http://www.theguardian.com/world/2010/jan/31/nelson- mandela-de-klerk-apartheid.

48 USBORNE, Simon: FW de Klerk: The day I ended apartheid, in: The Independent [online], [19. 3.

2014], dostupné z: http://www.independent.co.uk/news/world/africa/fw-de-klerk-the-day-i-ended- apartheid-1886128.html.

49 Umkhonto we Sizwe.

50 SMITH, Alex Duval: Why FW de Klerk let Nelson Mandela out of prison, in: The Guardian [online], [20. 3. 2014], dostupné z: http://www.theguardian.com/world/2010/jan/31/nelson-mandela-de-klerk- apartheid.

(19)

apartheidu, které podle něj Národní stranu: „drželi při zemi.“⁵¹ Klerk si přál nastolení politiky národnostního státu, ale to se nepodařilo, protože běloši pro sebe chtěli příliš mnoho půdy.⁵²

V rozhovoru s Nicolasem Rossierem pro The Huffington Post uvedl ke své roli v pádu apartheidu Klerk, už jako bývalý prezident, že Národní strana už v osmdesátých letech dospěla k názoru, že zásadní změna bude nutná, on sám pak pomáhal formulovat novou vizi, přednesenou na schůzi Národní strany, která měla zahrnovat upuštění od politiky apartheidu a „novou Jižní Afriku“ s rovnými právy pro všechny.⁵³

Na otázku, zda si myslí, že nebýt jeho a Nelsona Mandely svět by neviděl odraz apartheidu, odpovídá vcelku skromně: „Bylo by ode mě arogantní tvrdit, že já a jenom já jsem to v Národní straně mohl udělat. Kdybych prohrál volby po Bothově resignaci na post lídra Národní strany, a jeden z dalších kandidátů by vyhrál, mohl by to také udělat. Byli to dobří a kompetentní lidé a já bych rád byl pod každým z nich. Věřím, že při řešení násilného ozbrojeného konfliktu jsou důležité osobnosti. Bylo důležité, že tu byl Mandela a dohodl se s vedením vlády, tedy se mnou. Podobně důležité bylo také to, že si hlavní vyjednavači, Roelf Meyer za vládu a Valli Moosa za Africký národní kongres, dokázali vytvořit podobnou důvěru a respekt...“⁵⁴

51 ..."from time to time kept us on our toes".

52 SMITH, Alex Duval: Why FW de Klerk let Nelson Mandela out of prison, in: The Guardian [online], [20. 3. 2014], dostupné z: http://www.theguardian.com/world/2010/jan/31/nelson-mandela-de-klerk- apartheid.

53 ROSSIER, Nicolas: An Interview With F. W. De Klerk, the Last Apartheid President of South Africa, in: The Huffington Post [online], [vid. 20. 3. 2014], dostupné z:

http://www.huffingtonpost.com/nicolas-rossier/the-man-who-freed-mandela_b_822481.html.

54 It would be arrogant of me to say I and only I in the National Party could have done it. If I had lost the election when P. W. Botha resigned as leader of the party and one of the other candidates won, they might have done it too. They were good people and competent people and I would have served gladly under any one of those who opposed me at the leadership election. What I do believe is that in settling a vioent armed conflict, personalities became important and it was important that there was a Mandela and it was important that he got along with the leader of the government which was me, and likewise it was important that the main negotiators during the negotiation, Roelf Meyer from the government side and Valli Moosa from the ANC side also developed a mutual trust and a mutual respect...

(20)

2 Situace v JARu po volbách v r. 1948

Národní strana po vyhraných volbách v roce 1948 prosadila separační politiku jako oficiální politiku státu. Padesátá léta se pro apartheid a jeho praxi stala zásadními, neboť v tomto období schválil parlament stěžejní zákony diskriminační politiky, jejichž vydání zaznamenala média po celém světě. Politika apartheidu začala prostřednictvím těchto zákonů negativně ovlivňovat životy černošských, indických a barevných obyvatel Jihoafrické republiky.

Diskriminační zákony nebyly po oficiálním zavedení apartheidu pro Jihoafrickou republiku prvními. Příkladem je Zákon o sloučení Bantů z roku 1945.

Tento zákon pro Afričany upravoval podmínky, za nichž mohli pobývat ve městech a stanovoval tresty za jejich porušení, které většinou tvořila pokuta nebo krátký pobyt ve vězení. Zároveň zákon rozlišoval mezi Afričanem ve městě narozeným nebo do něj přistěhovaným. Součástí zákona byl dodatek, jenž opravňoval státní orgán zatknout každého nestudujícího nebo nepracujícího afrického chlapce staršího šestnácti let za zahálku.⁵⁵

V roce 1949 vyšly první povolební diskriminační zákony, mezi nimi i Zákon o jihoafrickém občanství⁵⁶ ,který měl omezit imigraci z Evropy a posílit anglicky mluvící část obyvatelstva.

V témže roce byl schválem Zákon o zákazu smíšených manželství,⁵⁷ který zakazoval sňatky mezi různými rasami a považoval je za neplatné.⁵⁸ Aby mohl být tento zákon plně využíván v praxi, bylo třeba rozdělit obyvatelstvo do rasových skupin.

K tomu účelu byl v roce 1950 vydán Zákon o registraci obyvatelstva,⁵⁹ jenž jihoafrické občany rozděloval do čtyř skupin na bílé, barevné, černé a indické.⁶⁰

Příslušníkem bílé rasy se stal člověk, jehož vzhled byl na první pohled bělošského typu, a jenž není obecně považován za barevného. Člověk obecně uznávaný bělochem nemůže být klasifikován jako běloch, pokud byl jeden z jeho rodičů

55 Apartheid in Practise, New York, United Nations, str. 27.

56 South African Cizizenship Bill.

57 Prohibition of Mixed Marriages.

58 Apartheid in Practise, str. 28.

59 Population Registration Act.

60 HULEC, Otakar: Dějiny Jižní Afriky, Praha, Lidové noviny 1997, ISBN 80-7106-247-2, str. 200.

(21)

příslušníkem jiné rasy.⁶¹ Afričanem (černochem) byla míněna osoba přijímaná či uznaná jako příslušník původních obyvatel a kmenů.⁶²

Barevnou rasu zákon definoval takto: „Osoba nebílá ani afrického původu.“⁶³ Pokud někdo nesouhlasil se svým zařazením do rasové skupiny, mohl být

„přeřazen“ na základě prokázání příslušnosti k jiné rase. Pokud osoba nemohla svůj původ dokázat, klasifikace zněla „barevný“.⁶⁴

Do těchto skupin byli lidé rozdělováni podle absurdních parametrů, které často, například kvůli jinému typu vlasů, zařadilo členy jedné rodiny do různých rasových skupin, což se stávalo hlavně u dětí ze smíšeného manželství⁶⁵.

Ve stejné době vyšel dodatek k již platnému Zákonu o nemorálnosti⁶⁶ z roku 1927, který původní zákaz stýkání se bílých žen s jinými než bílými muži rozšiřoval na zákaz sexuálního styku mezi příslušníky jiných ras. V případě porušení zákona hrozilo účastníkům odnětí svobody až na sedm let s povinností těžké práce. Šanci na osvobození měli ti, kdo prokázili svou nevědomost o rasovém původu partnerky.⁶⁷ Na dodržování zákona se dohlíželo například i nočními kontrolami v ložnicích černošských obyvatel. Jen v roce 1964 bylo z provinění se proti tomuto zákonu usvědčeno 382 osob z celkového počtu 790 podezřelých.⁶⁸

V roce 1950 vyšel ještě Zákon o stanoveném území pro jednotlivé skupiny obyvatelstva.⁶⁹ Jeho vydání rozdělilo zem na oblasti určené pouze pro jednu danou rasu.

Zmíněným zákonem se vláda snažila vyloučit černošské obyvatelstvo z měst. Protesty, které zákon vyvolal zpracovala britská stanice BBC ve filmovém dokumentu s názvem Heart of Apartheid.⁷⁰

Americký deník The New York Times mapuje v jednom ze svých článků⁷¹ příběh

61 Apartheid in Practise, New York, United Nations, str. 41.

65 HULEC, Otakar: Dějiny Jižní Afriky, Praha, Lidové noviny 1997, ISBN 80-7106-247-2, str. 201.

66 Immorality Act.

67 Apartheid in Practise, str. 27.

68 KORR, Chuck – CLOSE, Marvin: Víc než jen hra: fotbal v apartheidu, Praha, Olympia 2010, ISBN 978-80-7376-257-5, str. 18.

69 Group Areas Act.

70 Heart of Apartheid (10. 9. 1968), dostupné z: http://www.bbc.co.uk/archive/apartheid/7208.shtml.

71 LELYVELD, Joseph: Love finds a way to past South Africa´s race laws, in: The New York Times [online], [vid. 26. 1. 2014], dostupné z: http://www.nytimes.com/1982/11/29/world/love-finds-a-way-

(22)

manželského páru Sherrin a Iana Whiteleyových porušujícího společným soužitím hned tři z výše zmíněných zákonů najednou (Zákon o zákazu smíšených manželství, Zákon o nemoralitě a také Zákon o stanoveném území pro jednotlivé rasy).⁷²Jejich vztah oznámil na policii Sherrinin spolužák. Iana Whiteleyho drželi tři měsíce ve vazbě, než jej pro nedostatek důkazů zprostili viny. Vzhledem k zákazu smíšených sňatků v Jihoafrické republice se nakonec pár vzal v Botswaně.

Během 50. letech se také zavádějí tzv. dompasy, tedy osobní pasy obsahující základní údaje: jméno a rasu, fotografii a otisky prstů.⁷³ Pasy musely být na požádání překládány všem vládním zaměstnancům, tedy i úředníkům⁷⁴. Zavedení pasů sloužilo ke kontrole pohybu černošského obyvatelstva ve městech.

Záměr vyhnat černošské obyvatelstvo z měst se projevoval i před oficiálním zavedením apartheidu, například v již zmiňovaným Zákonem o slučování Bantů č. 25 z roku 1945. Zákon upravoval pobyt Afričanů ve městech. Všichni ti, kteří se ve městě narodili, žili zde i několik desítek let a následovně se odstěhovali (byť na krátkout dobu,) se nesměli do města vrátit na dobu delší než 72 hodin. Pokud ve městě zůstali déle, mohli být i uvězněni až na 2 měsíce.

Obyvatelé, kteří se ve městě nenarodili, ho museli do 72 hodin opustit.

V případě, že se zdrželi déle, spáchali zločin a museli zaplatit pokutu. Afričané dojíždějící do města za prací se opět nesměli zdržet déle než 72 hodin. Zákon připouštěl povolení k delšímu pobytu ve městě, ale zároveň zdůrazňoval, že tato výjimka neplatí pro manželku a děti.⁷⁵

Černošské čtvrti na předměstích velkých měst byly ničeny. Nejznámějším příkladem se stal Sophiatown u Johanesburgu, odkud se muselo přesunout asi 50 tisíc černošských obyvatel do Medowlands, známého jako Soweto. Sophiatown se stalo Triumphem nejen podle názvu.⁷⁶

Ve vyhlášce č. 333 z roku 1957 najdeme další z mnoha diskriminačních nařízení,

past-south-africa-s-race-laws.html.

72 Sherin měla indické předky a byla tak příslušnicí jiné rasy než její manžel.

75 Apartheid in Practise, New York, United Nations 1969, str. 3.

76 Město se stalo triumphem apartheidu v praxi.

(23)

z nichž některá znějí přinejmenším úsměvně: „Pro bílého muže je nezákonné pít čaj s osobou nebílého původu, pokud nezískal zvláštní povolení.“⁷⁷

Co se týče politických práv Afričanů je nutno říci, že ta značně reguloval již před rokem 1948 Zákon o poslancích původních obyvatel⁷⁸ z roku 1936. Afričané v provincii Kapské město volili tři bílé zástupce do parlamentu a Afričané z venkova čtyři zástupce do senátu. Po zavedení apartheidu vláda zaujala stanovisko, že jedinou cestou, jak udržet politickou rovnost, je separace. Afričané ztratili volební právo v „bílých oblastech“⁷⁹ výměnou za slíbenou samosprávu v rezervacích. Na základě toho dojde Zákonem o správním úřadu Bantú⁸⁰ ke zrušení Rady poslanců původních obyvatel⁸¹ a k oprávnění vzniku Kmenových správních rad Bantú.⁸²

Politika apartheidu ovlivnila i možnosti Afričanů na trhu práce. Dobře placené odborné práce, například ve stavebnictví, směli vykonávat jen běloši. Černoši byli zároveň vyloučeni z některých lukrativních průmyslových odvětví a navíc neexistovala možnost, jak se legálně stát zaměstnavatelem.⁸³

Nabízí se otázka, zda mohli Afričané zemi opustit. Pravdou je, že nikoliv.

Problém spočíval v tom, že okolní země nepraktikovaly separační politiku, a aby s Afričany v jiné zemi bylo jednáno rovnoprávně bylo nemyslitelné.

Od března 1963 do srpna 1964 se uskutečnilo celkem 111 politických procesů, v kterých bylo souzeno celkem 1 315 osob, z nichž 44 vyslechlo trest smrti, 12 doživotí a 994 osob bylo odsouzeno celkem 5 713 let vězení, 1 k šesti ranám bičem a 340 zproštěno viny.⁸⁴

Vyjádřeno procentuelně, 25,8 % souzených se dočkalo osvobození a 75,6 % poslal soudce do vězení, každého v průměru na pět let a devět měsíců.

Po nastolení politiky apartheidu se zároveň se společností rozdělilo i vzdělávací

78 Representative of Natives Act.

79 Bílou oblastí rozumíme zemi mimo rezervace.

80 The Bantu Authorities Act (1951).

81 Natives´ Representative Council.

82 The Anatomy of Apartheid: Questions and Answers on the United Nations and Racial Discrimination in South Africa, New York, United Nations 1968, str. 3.

84 NEDBAILO, Petr: Apartheid and Repressive measures in South Africa, Action by United Nations Commission on Humans Rights, New York, United Nations 1967, str. 3

(24)

systém. Podle zprávy z roku 1967 vytvořené organizací UNESCO pro OSN se parlamentní diskuze⁸⁵ o vzdělávání shodly na tom, že je potřeba původní černošské obyvatele vzdělávat na základě jejich kultury, prostředí a života v kmeni. Při zamyšlení se nad rozdílností života jihoafrických bělošských a černošských obyvatel a prostředí, v němž vyrůstají jejich děti, je zřejmé, že vzdělávání na základě kultury dětí znamenalo jasnou separaci ve školství.

Školy pro africké děti byly do roku 1953 rozděleny do čtyř skupin podle svého vedení. Prvním typem škol byly školy privátní, vedené náboženskými komunitami, dále školy založené misionáři, školy státní vedené odborem vzdělávání a kmenové školy. ⁸⁶

Celé školství spravovala, kromě Kapského města, ministerstva pro vzdělávání původních obyvatel, jež se o správu dělila s církví. Rozdělování finančních prostředků do škol bylo pod správou vlády. Výjimku tvoří provincie Kapské město, kde školství pro černošské i bílé děti zůstalo pod správou jediné instituce.

V roce 1953 vešel v platnost Zákon o vzdělání Bantú⁸⁷, který školství afrických dětí začlenil nově pod přímou správu Ministerstva pro záležitostí Bantú⁸⁸. Přijetí tohoto zákona znamenalo separaci škol na ty pro bílé děti a na ty pro ostatní, ale hlavně jeden z prvních dopadů apartheidu na vzdělávání.⁸⁹

Díky Zákonu o vzdělávání Bantů mohl ministr „kdykoliv a bez udání důvodu zrušit přislíbenou dotaci pro školy řízené kmenovou správou.“⁹⁰ Ty tak musely čelit rozhodování, zda přenechat či prodat budovu školy ministerstvu, a nebo se pokusit řídit školu bez příspěvků od státu. Jejich snahu ovšem neulehčoval fakt, že školy nadále musely dodržovat státní osnovy a regulace týkající se přijímání studentů i učitelů.

Korespondenční školy, které přijaly Afričana bez povolení ministerstva, porušily zákon. Běloch učící doma své černošské služebnictvo taktéž.⁹¹

85 Jedná se o diskuze mezi lety 1945 až 1953.

86 The Effect of Apartheid on Education, Science, Culture and Information in South Africa: Summary of Report by the United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, Praha, United Nations 1967, str. 4.

87 The Bantu Education Act.

88 Ministry of Bantu Affairs.

89 The Effect of Apartheid on Education, Science, Culture and Information in South Africa: Summary of Report by the United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, str. 5.

91 Tamtéž, str. 23.

(25)

Financování bělošských a ostatních škol vykazovalo velké rozdíly. Zatímco do rozpočtu afrických škol putovalo v letech 1953–54 celkem 16 032 R, do vzdělávání bělochů stát investoval 97 383 R. Celkově bylo na vzdělávání obyvatelstva vynaloženo 113 118 R, což činilo 0,6 % z celkových příjmů státu. V přepočtu podle kurzu z roku 1968⁹² použitého ve zprávě UNESCA o financování vzdělávání v JARu se jedná o 22 445 USD.⁹³

Znevýhodnění ve vzdělávání mělo samozřejmě podpořit myšlenku, že Afričané mají zastávat spíše manuální a samozřejmě hůře placenou práci, nikoliv vysoké administrativní posty. Z toho důvodu nemělo smysl ovádět na jejich vzdělání více peněz.

Důsledkem této politiky byl fakt, že celkem ze 150⁹⁴ pracovních pozic na Ministerstvu pro záležitosti Bantú nebyla ani jedna obsazená Afričanem.⁹⁵

I povinná školní docházka se lišila. Povinné vzdělání pro asijské a barevné děti trvalo od 7 do 14 let věku, kdežto bílé děti musely školu navštěvovat od 7 do 16 let.

Školy pro barevné děti byly regulovány Zákonem pro barevné z roku 1963, podle něhož kontrolu nad školami přebrala, prostřednictvím Ministerstva pro záležitosti barevných, vláda.

Z tohoto zákona plyne, že soukromé školy nesměly přijmout více než 14 žáků pokud nejsou přihlášeny k ministerstvu. Od chvíle, kdy se ale škola zaregistrovala, mělo ministerstvo právo kontrolovat přijímané učitele, kteří nesměli podporovat či mít členství v žádné státem zakázané organizaci, například v Africkém národního kongresu.

Dalším schváleným segregačním zákonem z oblasti školství se stal Zákon o vzdělání Asiatů⁹⁶ z roku 1965, který se velmi podobal zákonům předešlým.

Při porovnání situace na školách pro bílé děti (potomci evropských přistěhovalců) a ostatních školách nalezneme odlišnosti hlavně ve financování a úrovni

92 Rok vzniku zprávy.

93 Pro výpočet byl použit kurz aktuální v době vzniku zprávy. 1R = 1,40 USD.

94 Údaje z roku 1965.

95 The Effect of Apartheid on Education, Science, Culture and Information in South Africa: Summary of Report by the United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, Praha, United Nations 1967, str. 6.

96 The Indians´ Education Act.

(26)

pedagogů. Zpráva UNESCA obsahuje šokující údaje⁹⁷, které ukazují na nedostatečné vzdělání učitelů na školách pro děti jiné než bílé pleti. Celkem na afrických a barevných školách učilo 29 590 učitelů, z nichž mělo pouze 39 univerzitní diplom. Oproti tomu na školách pro bílé děti vlastnil univerzitní diplom každý třetí učitel, tedy z 31 597⁹⁸ více než 10 500 pedagogů. Jejich platy byly samozřejmě několikanásobně vyšší.

Školy se také lišily volnější samosprávou. Ty pro bílé děti mohly, na rozdíl od ostatních škol, tvořit vlastní osnovy. Osnovy pro africké děti na prvním stupni základních škol obsahovali náboženství, jazyk Bantú, angličtinu, afrikánštinu, aritmetiku, psaní, hudební a výtvarnou výchovu, předmět řemesla, zahradničení a nauku o životním prostředí. V dalších ročnících se místo nauky o životním prostředí děti učily občanskou nauku a přidaly se jim nové předměty, které je měly připravit na budoucí povolání. Pro dívky se jednalo například o šití a pro chlapce dřevorubectví nebo práce s kovy. Tyto předměty byly rozvíjeny v dalších stupních vzdělání, kdy se děti učily nově zemědělství, domácí práce, popřípadě psaní na psacím stroji. Další stupně vzdělávání byly, co se předmětů týče, téměř totožné.

Podle zaměření vyučovaných předmětů můžeme vidět, na kterých pozicích a stupních ve společnosti chtěla vláda a politika apartheidu nebělošské obyvatelstvo obsazovat. Pro děti, které se po celou dobu studia učí řemesla a manuální práce, je samozřejmé hledat si zaměstnání v oboru, který sice umí ale je hůře placený a fyzicky náročnější. Na systému vzdělávání se ukazuje, že politika apartheidu je pro jiné než bílé obyvatele předurčením k životu v začarovaném kruhu. Škola je směřovala k špatně placeným a fyzicky náročným řemeslům, nenabízela jim jiné možnosti, a tím jen utvrzovala jejich znevýhodněné postavení ve společnosti.

Apartheid měl negativní vliv i na vzdělávání dospělých afričanů. V roce 1965 vláda zastavila dotování afrických nočních škol. Indické, barevné a černošské obyvatelstvo si tak muselo studium platit. Toto opatření omezilo počet nočních škol ve větších městech, a snížilo dostupnost vzdělání pro utlačované rasové skupiny.⁹⁹

97 Údaje z roku 1963.

98 The Effect of Apartheid on Education, Science, Culture and Information in South Africa: Summary of Report by the United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, Praha: United Nations, 1967, str. 11.

(27)

3 Reflexe apartheidu ve světě

Utlačovaní Jihoafričané bojovali za svou svobodu a práva formou násilných i nenásilných protestů. Svět jim po událostech v Sowetu konečně vyjádřil znatelnou podporu. Ta byla nesmírně důležitá, neboť nutila politiky Národní strany a přívržence apartheidu zamyslet se nad oprávněností jejich politiky a nad jejími mezinárodními důsledky.

Následující podkapitola mapuje politické problémy v oblasti mezinárodního sportu, který se musel potýkat s bojkoty sportovců i vyloučením z různých

mezinárodních organizací a soutěží, například Olympijských her.

Velmi důležitou reflexi nachází apartheid i v umění. Tématika apartheidu se stala předmětem mnoha filmů, knih a písní. Druhá podkapitola se soustředí na

zahraniční umělce tvořící v době během apartheidu i po něm, jejichž cílem bylo podání svědectví o separační politice za hranicemi Jihoafrické republiky.

3.1 Olympijské hry 1964 a problémy JARu na úrovni mezinárodního sportu

Politika apartheidu způsobila Jihoafrické republice nejenom vnitřní politické problémy, ale také řadu mezinárodních sportovních skandálů, jež zaplňovaly strany světového tisku.

Kritiky z řad evropských a amerických politických osobností se Jihoafrické republice dostávalo již od samého oficiálního zavedení apartheidu, tedy od roku 1948.

Oproti tomu v oblasti mezinárodních sportovních soutěží se kritika objevila podstatně později, až v roce 1961, kdy byla Jihoafrická republika pro svou diskriminační politiku vyloučena z mezinárodní fotbalové asociace FIFA.¹⁰⁰ Později bylo sice Jihoafrické republice znovu dovoleno účastnit se mezinárodních fotbalových soutěží, ale ne na dlouho. Po dvou letech byl JAR z důvodu rasové segregace opět vyloučen a nesměl se tak účastnit Mistrovství světa ve fotbale.

V roce 1964 se uskutečnily další dvě velmi důležité sportovní události. Tou první byl Wimbledon konaný v Londýně, druhou Olympijské hry v Tokiu. Obě dvě akce

(28)

se zapojily do protestů proti apartheidu a veřejného odmítnutí separační politiky.

Na Wimbledonu se konal neoficiální bojkot bílých jihoafrických hráčů, například sportovci z Ruska a z Maďarska. Ve třetím kole soutěže odmítl ruský tenista Alex Metreveli hrát se svým jihoafrickým bělošským protějškem na protest proti rasové politice Jihoafrické republiky. V nedělním vydání The Straits Times z 28. 6. 1964 se o tomto počinu psalo jako o „Segalově nepředpokládaném dni volna“, který mu pomohl k vítězství nad soupeřem z Francie.¹⁰¹ Mezi další hráče, kteří se nakonec k neplánovanému bojkotu připojili, patřila i česká dvojice Jiří Javorský a Věra Suková, kteří odmítli hrát proti dvojici tvořenou Rayem Weedonou a Annette van Zylovou.¹⁰²

Z účastni na Olympijských hrách byla Jihoafrická republika od roku 1964 suspendována. Definitivně vyloučena byla až později, v roce 1968.¹⁰³

Nejen pro černošské obyvatelstvo Jihoafrické republiky znamenalo vyloučení z organizace FIFA a další podobné události v 60. letech ukázku toho, jak pokračovat v boji proti segregaci. Černoši podporovali vyloučení JARu i z dalších mezinárodních soutěží.

Významnou osobností a symbolem tohoto boje se stal Dennis Brutus. Brutus byl kvůli francouzským a italským předkům označen za barevného. Po ukončení univerzitního studia učil ve školách pro nebílé děti, a také se přidal k ilegálnímu protestu proti politice apartheidu. Po vyloučení černých hráčů z národního týmu začal bojovat proti režimu za pomoci sportu a v roce 1959 pomohl s vytvořením Jihoafrické sportovní asociace. Snažil se přimět všechny sportovní organizace, jejichž členy jsou pouze bílí hráči, aby dobrovolně přijali i hráče nebílé. Jeho snahy byly ale neúspěšné.

Sám později uvedl, že spíše než o promyšlenou taktiku šlo o jakousi mstu za chování k černým sportovcům. Později se stal prezidentem Jihoafrické nediskriminační olympijské komise a přesvědčil ostatní olympijské komise z dalších zemí k tomu, aby hlasovali pro suspendování Jihoafrické republiky z Olympijských her.

101 Wimbledon: Boycott of Spingboks may spread to Czechs, in: The Strait Times [online], 28. 6. 1964 [vid. 2. 2. 2014], dostupné z: http://newspapers.nl.sg/Digitised/Page/straitstimes19640628-

1.1.17.aspx.

102 Draws archive – double mixed 1964, in: Wimbledon [online], [vid. 2. 2. 2014], dostupné z:

http://www.wimbledon.com/en_GB/scores/draws/archive/1964/MX/r4s1.html.

103 KORR, Chuck – CLOSE, Marvin: Víc než jen hra: fotbal v apartheidu, Praha, Olympia 2010, ISBN 978-80-7376-257-5, str.20.

(29)

Právo Jihoafrické republiky účastnit se her bylo později opravdu pozastaveno, a to od roku 1964 až do roku 1968, kdy byla republika úplně vyloučena, jak bylo zmíněno výše.

Dennis Brutus byl za protistátní činnost odsouzen na 18 měsíců odnětí svobody v Robben Islandu a po skončení trestu emigroval nejprve do Velké Británie, později i do USA. V boji proti diskriminačnímu režimu v rodné zemi neustal, a v roce 1971 se vrátil do Velké Británie protestovat proti rozhodnutí povolit účast Jihoafrických sportovců na Wimbledonu.¹⁰⁴

Zajímavým a nečekaně úspěšným nástrojem v boji proti apartheidu na mezinárodní úrovni se měla stát i takzvaná černá listina.¹⁰⁵. Tato listina, vytvořená organizací Centra spojených národů proti apartheidu¹⁰⁶, měla jasně politickou funkci a sloužila k odrazení sportovců od soutěží v Jihoafrické republice. Již během čtyř měsíců obsahovala 165 jmen slavných sportovců, kteří se účastnili různých mezinárodních sportovních akcí v JARu. Význam této listiny rozhodně nebyl zanedbatelný (jeho důležitý význam přiznal i Richard Lapchick, předseda Americké komise pro rovnost ve sportu a společnosti¹⁰⁷), neboť účast sportovců mohla být vykládána i tak, že přímo neodsuzují politiku apartheidu.

Podle článku¹⁰⁸ amerických novin The New York Times z roku 1981 dokonce nejmenovaný profesionální tenista na začátku dubna téhož roku odstoupil ze soutěže v jihoafrickém Johannesburgu, aby nebyl na černou listinu umístěn. Dalších šest amerických tenistů se z turnaje odhlásilo výměnou za to, že jejich jména budou ze seznamu vymazána.

Mezi prvními sportovci umístěnými na seznam byli například tenisté Guilermo Vilas, Stan Smith, Bob Lutz, Fritz Beuhning, ale také členové francouzského národního ragbyového týmu.¹⁰⁹

104 DOUGLAS, Martin: Dennis Brutus Dies at 85; Fought Apartheid With Sports, in: The New York Times [online], 2. 1. 2010 [vid. 4. 2. 2014], dostupné z:

http://www.nytimes.com/2010/01/03/world/africa/03brutus.html?_r=1&.

105 Blacklist.

106 United Nations Centre Against Apartheid.

107 American Coordinating Committee for Equaity in Sport and Society.

108 AMDUR, Neil.: Sports-Apartheid Moves Built: in The New York Times [online], 26. 4. 1981 [vid. 4.

2. 2014], dostupné z: http://www.nytimes.com/1981/04/26/sports/sports-apartheid-moves-build.html.

109 AMDUR, Neil.: Sports-Apartheid Moves Built: in The New York Times [online], 26. 4. 1981 [vid. 4.

2. 2014], dostupné z: http://www.nytimes.com/1981/04/26/sports/sports-apartheid-moves-build.html.