ETICKÝ KODEX V UČITELSKÉ PROFESI
Bakalářská práce
Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice
Studijní obor: 7504R100 – Učitelství odborných předmětů Autor práce: Iveta Zlatníková
Vedoucí práce: doc. PaedDr. Petr Urbánek, Ph.D.
Liberec 2014
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
PODĚKOVÁNÍ
Děkuji svému vedoucímu práce panu doc. PeadDr. Petru Urbánkovi, Dr. za odborné vedení a rady k dané problematice. Děkuji také Martinu Tichému za pomoc s překlady odborných textů a moji sestře Simoně za podporu.
ANOTACE
Profesní etické kodexy vycházejí z podstaty povolání. Utváření profesních kodexů je spjato s tradičními etickými tématy a je modifikováno soudobými diskusemi v etice.
Bakalářská práce je zaměřena na etický kodex učitelské profese. Pojednává o etice, etických hodnotách a etice povolání. Zkoumá, za jakých podmínek mohou existovat profesní sdružení, která k etice povolání etickým kodexem jednotlivé profese zavazují.
Výzkumná část práce se zabývá touto problematikou v sousedních zemích.
Klíčová slova:
etický kodex, etika, profese, hodnoty, etika povolání, etika učitele
ANOTATION
Codes of ethics are based on the nature of the job itself. Nowadays discussions as well as traditional ethic topics help to develop those codes. This final thesis focuses on the code of ethics of a teacher and deals with the subjects of ethics, ethical values and ethics of the profession. It researches the conditions of working unions, which are the holder of those ethic values. The research part of this thesis follows up the situation of this topic in bordering countries.
Key words:
code of ethics, ethics, profession, values, ethics of the profession, ethics of the teacher
7 Obsah
1 ÚVOD ... 10
2 ETIKA ... 11
2.1 VYMEZENÍ POJMU ETIKA ... 11
2.1.1 Vybrané pojmy v etice... 12
2.1.1.1 Morálka ... 12
2.1.1.2 Dobro a zlo ... 14
2.1.1.3 Svědomí ... 15
2.1.1.4 Hodnota ... 15
2.1.1.5 Svoboda... 16
3 SPOLEČENSKÉ NORMY A MRAVNÍ NORMY ... 17
3.1 KONCEPCE MORÁLNÍHO VÝVOJE A JEHO ETICKÉ ASPEKTY ... 17
3.2 ETICKÉ HODNOTY V HODNOTOVÉ ORIENTACI ... 19
4 ETIKA POVOLÁNÍ ... 21
5 PROFESE UČITELE A ETIKA UČITELSTVÍ ... 22
5.1 PROBLÉMY PEDAGOGICKÉ PROFESE ... 22
5.2 IDEÁLNÍ UČITEL ... 24
6 PROFESNÍ SDRUŽENÍ A JEJICH ETICKÉ KODEXY ... 25
6.1 ORGANIZACE SDRUŽUJÍCÍ PROFESE ... 25
6.1.1 Organizace s povinným členstvím ... 25
6.1.2 Organizace s nepovinným členstvím ... 26
6.2 VYBRANÉ PROFESNÍ ETICKÉ KODEXY ... 27
6.2.1 Etický kodex lékaře ... 28
6.2.2 Etický kodex novináře ... 28
6.2.3 Etický kodex člena potravinářské komory ... 29
7 UČITELSKÁ SDRUŽENÍ A ETICKÉ KODEXY UČITELŮ ... 30
7.1 SDRUŽENÍ UČITELŮ ... 30
7.1.1 Pedagogická komora ... 31
7.2 ETICKÉ KODEXY UČITELŮ ... 32
7.2.1 Vybrané etické kodexy ... 32
8 METODOLOGIE ŠETŘENÍ SITUACE V SOUSEDNÍCH ZEMÍCH ... 33
9 SITUACE V SOUSEDNÍCH ZEMÍCH ... 35
8
9.1 SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO ... 35
9.1.1 Etika na centrální úrovni ... 36
9.1.2 Úprava ve spolkových zemích... 36
9.1.2.1 Bavorsko ... 36
9.1.2.2 Braniborsko ... 37
9.1.2.3 Hanzovní město Hamburg... 37
9.1.3 Etický kodex v jednotlivých zařízeních ... 38
9.1.4 Organizace sdružující zaměstnance školství ... 39
9.1.4.1 Odborová organizace zaměstnanců ve vzdělávání a výzkumu ... 39
9.1.4.2 Německá společnost pro vzdělávání ... 40
9.1.4.3 Ethos ... 40
9.1.5 Shrnutí ... 41
9.2 REPUBLIKA RAKOUSKO ... 41
9.2.1 Etika na centrální úrovni ... 42
9.2.1.1 Školní rada ... 43
9.2.2 Etický kodex v jednotlivých zařízeních ... 44
9.2.3 Organizace sdružující zaměstnance školství ... 44
9.2.3.1 Odbory zaměstnanců veřejné služby ... 44
9.2.3.2 Iniciativa Weltethos Österreich ... 45
9.2.4 Shrnutí ... 45
9.3 SLOVENSKÁ REPUBLIKA ... 46
9.3.1 Etika na centrální úrovni ... 47
9.3.1.1 Státní školská inspekce ... 48
9.3.2 Organizace sdružující zaměstnance školství ... 48
9.3.3 Slovenská komora učitelů ... 49
9.3.3.1 Stanovy – pravidla členství ... 49
9.3.3.2 Etický kodex ... 50
10 ZHODNOCENÍ VÝZKUMU ... 51
11 KOMPARACE VÝSLEDKŮ ANALÝZY... 52
12 VLASTNÍ ÚVAHY A DISKUZE ... 54
13 ZÁVĚR ... 55
14 ZDROJE ... 56
15 SEZNAM PŘÍLOH ... 59
16 PŘÍLOHY ... 60
9
16.1 PŘÍLOHA Č.1-ETICKÝ KODEX LÉKAŘE ... 60
16.2 PŘÍLOHA Č.2-ETICKÝ KODEX NOVINÁŘE ... 64
16.3 PŘÍLOHA Č.3-ETICKÝ KODEX ČLENA POTRAVINÁŘSKÉ KOMORY ČESKÉ REPUBLIKY ... 67
16.4 PŘÍLOHA Č.4-ETICKÝ KODEX PEDAGOGICKÉHO PRACOVNÍKA ZÁKLADNÍ ŠKOLY, PRAHA 2,LONDÝNSKÁ 34 ... 69
16.5 PŘÍLOHA Č.5-ETICKÝ KODEX SŠ ŘEMESEL A SLUŽEB,JABLONEC NAD NISOU ... 71
16.6 PŘÍLOHA Č.6–ETICKÝ KODEX KŘESŤANSKÉHO UČITELE ... 72
16.7 PŘÍLOHA Č.7-ETICKÝ KODEX UČITELE ZŠPAVLOVICKÁ,BRNO ... 74
16.8 PŘÍLOHA Č.8-PROFESNĚ ETICKÝ KODEX UČITELE SOUŠENOV U N.JIČÍNA ... 75
16.9 PŘÍLOHA Č.9-§57SCHUGLEHRERKONFERENZEN ... 79
16.10 PŘÍLOHA Č.10-§2SCHOGAUFGABE DER ÖSTERREICHISCHEN SCHULE ... 80
16.11 PŘÍLOHA Č.11-BEAMTEN-DIENTSGESETZ (BDG)1979,BGBL.NR.333 ... 81
16.12 PŘÍLOHA Č.12-SCHÉMA FUNGOVÁNÍ ZEMSKÉ ŠKOLSKÉ RADY ... 82
16.13 PŘÍLOHA Č.13-ETICKÝ KODEX UČITELE ... 83
10
1 ÚVOD
Profesní etické kodexy jednotlivých povolání vycházejí už z jejich podstaty a definice toho, co je náplní konkrétního povolání člověka, jeho posláním. Utváření všech profesních kodexů je vždy spjato s etickými tématy, aplikovanými na konkrétní povolání, avšak s dodržením základních principů etiky, a je modifikováno soudobými diskusemi v tomto odvětví filozofie.
Bakalářská práce je zaměřena na etický kodex učitelské profese – na to, jestli má kodex smysl u tak těžko definovatelného jako je učitelství, a pokud ano, tak jak by měl vypadat a co by měl obsahovat, aby nebyl vágním a bezzubým.
Učitelství má svá specifika, je to nejrozšířenější povolání, které je velmi náročné jak z profesní stránky, tak i ze stránky psychické a fyzické. Učitelé nesou vysoký stupeň odpovědnosti za výsledky vzdělávací činnosti a spolu s rodinou i velký díl na výchovné činnosti při vštěpování morálního jednání a hodnot dětem.
Ustanovování profesní etiky je dlouhodobý a pro svou obsáhlost a komplexnost ne zcela snadno realizovatelný cíl. Není to záležitost jen dobré vůle či potřeba rozhodnutí zúčastněných stran, ale je zapotřebí mnohých zkušeností, které by měly být v rámci profese konsolidovány a definovány. Ti, jichž by se etický kodex měl týkat, by si zejména měli ujasnit, co je podstatou kodexu a co podružné překážky bránící jeho vzniku, při jejichž řešení a diskuzi nad nimi dochází pouze k odkládání platnosti kodexu profesní etiky.
K právní a zákonné problematice etického kodexu jako takového je třeba v první řadě ujasnit, že aby vůbec nějaká profese mohla mít svůj etický kodex, musí být sdružená v nějaké formaci, jako je organizace, sdružení nebo komora.
První část bakalářské práce pojednává o etice, obecně vymezuje vybrané etické pojmy, jejich postupnou konkretizaci a zužování smyslu jednotlivých pojmů - popisuje mravní normy, etiku povolání i samotnou etiku učitele.
Druhá část práce popisuje legislativní rámec pro vznik etických kodexů - strukturu profesních organizací, již existující organizace a jejich etické kodexy včetně organizací sdružujících učitele.
Výzkumná část práce pojednává o situaci učitelské etiky v zahraničí. Pro výzkum jsem si vybrala naše sousední země - Německo, Slovensko a Rakousko. Zejména v případě Rakouska a Slovenska nás totiž pojí společný historický vývoj.
11
2 ETIKA
Etika je jedno z nejstarších odvětví filozofie, které zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy. Termín etika zavedl Aristotelés jako filozofickou disciplínu, která se zabývá učením o mravnosti.
Etika teoreticky řeší praktické morální problémy, zároveň se však pokládá za praktickou filozofii na rozdíl od čistě teoretického poznání světa. Každý teoretický poznatek má v konečném důsledku praktický význam. To se může vztahovat i na všechny ostatní společenské vědy.
Postupně se v etice začalo rozlišovat několik základních přístupů:
• Normativní etika řeší problematiku lidského konání a hodnot; řeší co je správné a co nikoli.
• Deskriptivní etika podobně jako další humanitní vědy typu sociologie, antropologie a etnologie popisuje mravní hodnoty obecně platící ve společnosti.
• Metaetika analyzuje etické pojmy a etické uvažování.
• Autonomní etika se zabývá otázkou svědomí a svobody. Morálka vychází z lidského subjektu. Jejím možným protipólem je heteronomní etika, která vyvozuje mravnost pouze za zákona, případně z náboženství.
• Etika odpovědnosti sleduje člověka v kontextu ostatního světa, nezabývá se pouze člověkem a lidskými vztahy, ale řeší vztah člověka jako takový. K budoucnosti, přírodě i k Bohu.
• Aplikovaná etika zahrnuje aplikaci etické reflexe v praktických případech. Její součástí je profesní etika, které se věnuje tato práce. Reflektuje etické aspekty různých pohledů a problémů, které vznikají v rámci určitých povolání.
2.1 Vymezení pojmu etika
Z pohledu etymologie je slovo etika odvozeno z řeckého slova ethos, jež má několik významů. Jako množné číslo se dá přeložit jako bydliště, obydlí, vlast, dále může vyjadřovat zvyklosti, obyčeje, mravy, obvyklé chování člověka. Označuje mravní vědomí člověka, mravní smýšlení, morálku nebo charakter. Různé významy slova ethos jsou spjaty s různými vývojovými etapami lidské společnosti. „Mravní principy, ethos či morálka se na počátku lidských dějin koncentrují převážně na zvyky, na prakticky potřebné a účinné normy chování, které respektují spíše objektivní potřeby životního procesu uvnitř společnosti než vnitřní, subjektivní, prožívané potřeby jedince. Zrod tohoto ethosu vyplývá z univerzální vzájemné závislosti lidí, z jejich odkázanosti jednoho na druhého. Dříve než
12
se mravní principy, kategorie, hodnoty a normy staly zvláštním předmětem filosofického zkoumání, dokonce dřív než vznikla sama filosofie, hrály etické problémy významnou úlohu v životě a myšlení lidí, protože zasahovaly všechny. „Subjektivní mravní vědomí se utváří a dotváří pod vlivem rozvíjejícího se racionálního zasahování do přírodní i společenské skutečnosti a výchovou.” (Semrádová 2009, s. 6, 7)
Etika vyplývá z každodenního života, vytváří obecný základ otázky: Co máme činit? Nedefinuje však ono co, definuje kritéria, pomocí nichž to lze poznat. (Hartmann 2002)
Jednotlivé etické teorie se v některých přístupech mohou lišit nebo dokonce mezi sebou polemizovat. Úlohou etiky ale není direktivně nařizovat, etické teorie nenabízejí ani jednoznačné tvrzení. Nabízejí pouze možnost pohledu na konkrétní problematiku, kterou můžeme i nemusíme akceptovat.
2.1.1 Vybrané pojmy v etice
Etika jako souhrn norem vyjadřující názory společnosti na chování a jednání jejich členů zahrnuje řadu úzce provázaných pojmů, které se dají strukturovat podle základních výše jmenovaných přístupů v etice. Termíny jako hodnota, morálka, dobro a zlo, svoboda, svědomí, jimž se věnuje kapitola o vybraných pojmech v etice, jsou podstatou samotné etiky. Tato práce se však zabývá profesní etikou učitelství, a proto budou základní etické pojmy doplněny v následujících kapitolách o výrazy profesní etika, morálka učitele a souvisejícími pedagogickými tématy.
2.1.1.1 Morálka
Morálka je považována za tradiční etický problém. Z pohledu etiky je kladena otázka o původu a podstatě morálky, funkci morálky a jejího vztahu k právu.
Autonomní etika vychází z vnitřní svobody a odpovědnosti jedince. Předpokládá, že morálka vznikla jako soubor vyšších instinktů zabezpečujících přežití, které provázely člověka od pravěku a které se postupem času generalizovaly do souboru morálních pravidel a principů. Zdroj morálky vyplývá ze společenských vztahů, vnějších i vnitřních vlivů.
Heteronomní etika v otázce původu morálky nevychází na rozdíl od autonomní etiky z empirických poznatků. Definuje morálku jako „tendenci pohlížet na povinnost a k ní příslušející souvislosti nezávisle na okolnostech, v nichž se jednotlivec nachází.” (Vacek 2008, s.19)
13
Podle etnologie vzniklo právo ze společenského mravu a morálky, které společnost začala vymáhat prostředky státní moci. Vztah morálky a práva souvisí s jejich definicí. I.
Semrádová popisuje, že morálka může být:
• akumulovaná životní zkušenost, která vyúsťuje v životní moudrosti
• škola výchovy člověka a výuky ctnosti
• vykonávání Božích přikázání
• nejvyšší slast, uspokojení jedince z vlastního chování a jednání
• nejjistější a nejkratší cesta dosažení štěstí
• služba ideálu ctnosti
• vykonávání povinností
• požadavek společenského prospěchu
• vykonávání povinností
• nástroj zachování pořádku ve společnosti
• zabezpečování poctivosti ve vzájemných lidských vztazích
• požadavek společenského prospěchu
• dosažení vlastního individuálního prospěchu
• vnější společenská instituce, která člověku ukládá nutné povinnosti
• způsob omezování zvířecích instinktů v člověku
„Každý v těchto přístupů se blíží některému z projevů morálky, ale o žádném nelze říci, že problematiku vyčerpává, což je dáno tím, že morálka se vyznačuje výrazným funkčním pluralismem a není lokalizovatelná do jedné přesně vymezené oblasti lidské činnosti” (Semrádová 2004, s. 8) Morálka je tedy specifickým způsobem osvojování světa.
Morálka vychází z latinského slova moralitas, které v překladu znamená správné chování. Předpokládá správné chování ve společnosti, které je ale na rozdíl od práva soudně nevymahatelné. Cílem práva je upevnění příslušného sociálního celku, zajištění jeho řádu a dosažení právní jistoty v duchu příslušného právního řádu. Tento cíl je zřejmý tam, kde se jedná o trestnou činnost nebo kde je právní spor, který bude podle zákona vyřešen.
Ačkoliv právo vychází z morálky, jejich entity mají odlišná pravidla. Základním rozdílem je sankce za porušení normy. U porušení právní normy přichází státem vymáhaný trest. Při porušení morální normy, kromě případného tlaku společnosti, sankce nehrozí.
Dalším rozdílem mezi morálkou a právem je, že morálka vychází z dlouhodobých zvyklostí, je tedy vytvářena postupně a není možné ji upravovat a měnit jako zákon. Z toho plyne, že vztah mezi morálkou a právem může být v souladu, tedy že právní norma
14
stanovuje přesně to, co morální norma. Nebo v nesouladu, když je zákonem požadováno něco, co odporuje morálce.
2.1.1.2 Dobro a zlo
Pojem dobra a zla je otázkou etického dualismu: „Svět je výsledkem zápasu dobra a zla a místem jejich trvalého střetávání” (Sokol 2010, s. 142) Ačkoliv myšlenka dualismu vychází historicky z východní filozofie, otázka dobra a zla se vyskytuje i v biblických textech vedle dalších pojmů jako je život a smrt, nebo světlo a tma.
V kontextu etiky však rozeznáváme dobro a zlo v oblasti jednání podle A.
Anzenbachera takto:
• Jednání je morálně dobré tehdy, je-li jeho určujícím důvodem čistá rozumová forma mravního principu jako taková. Při mravním jednání jsem motivován přímo mravním zákonem. Jednám takto, protože jsem toto jednání uznal ve smyslu kategorického imperativu za svou povinnost. Vlastním mravním motivem je tedy rozumový motiv jakožto motiv povinnosti.
• Jednání je morálně špatné, je-li jeho určujícím důvodem motiv náklonnosti, který odporuje povinnosti. Konám pak něco, co chci (motiv náklonnosti), ale co bych konat neměl (motiv povinnosti)
„Hlavní věcí v morální kvalitě jednání je otázka, co ovlivňuje vůli jednajícího. To, čím je jednání mravně kvalifikováno jako dobré nebo špatné, je vůle. Ta je motivována buď povinností, a pak je dobrá, nebo náklonností, jež je v rozporu s povinností, a pak je špatná.”(Anzenbacher 1994, s. 69)
Morální zlo vzniká tím, že člověk ve svém jednání záměrně nerespektuje mravní zákon. Morální dobro, pokud vychází z přirozenosti, se stává povinností a hledání dobra pak patří k základním hodnotám člověka. Jelikož je ale přítomnost morálního zla v lidském jednání evidentní, zamýšlí se etika podle M. Podzimka nad jejich původem:
• V porušenosti přirozenosti, tedy že nedostatek morálního dobra vznikl vývojovou vadou člověka, která je pramenem amorálního jednání, jako je sobectví.
• V kolektivním nevědomí, které je uloženo v paměti lidstva a jedinec je skrze něj determinován nejen k morálnímu dobru, ale i k morálnímu zlu.
• V myšlence Video meliora proboque deteriora sequor „Vidím dobro, schvaluji je, avšak sleduji zlo.” (Podzimek 2010, s. 26)
Oblast dobra a zla se tedy člověka v jeho jednání týká bytostně. Vychází z jeho potřeby a přirozenosti. Jejich formální definici je ovšem potřeba doplnit o jejich obsahové určení, které označuje lidské svědomí.
15 2.1.1.3 Svědomí
Mravní dobro se dá charakterizovat jako to, co je ve shodě se svědomím a mravní zlo je to, co svědomí odporuje. Ve svědomí se určuje konkrétní povinnost, na níž se rozhoduje mravní kvalita vůle nebo smýšlení.
„Když mravně hodnotíme lidské jednání, vždy předpokládáme, že jednající osoby dospěly k užívání rozumu a že poznávají rozdíl mezi dobrem a zlem. To může znamenat dvojí:
• Předpokládáme, že každý ví, co je dobré a co je špatné, alespoň ve všeobecném smyslu. To nevylučuje, že v jednotlivém případě lidé mohou mít o dobru a zlu zcela rozdílné názory.
• Předpokládáme také, že každý rozhodně ví, že dobro je nutno konat a zlo nekonat.
Jde tu o vědomí, že mravní nárok dobra má povahu nepodmíněné závažnosti.
Toto všeobecné poznání dobra a zla, které spontánně a samozřejmě předpokládáme ve styku s lidmi, označujeme jako svědomí.” (Anzenbacher 1994, s. 14)
Sokrates nazval svědomí vnitřním hlasem, který říká člověku, co má dělat. Mravní principy jsou volené jednotlivcem na základě jeho svědomí. Jsou individuálním zájmen člověka, měly by ale odpovídat i společenské morálce.
2.1.1.4 Hodnota
Každý člověk si má na základě svého svědomí a ostatních vlivů určit hodnoty, podle kterých bude směřovat své činy. „Není podstatné, zda si člověk svůj hodnotový žebříček uvědomuje, či jedná intuitivně. „ Čím je hodnotový systém ucelenější, tím větší vliv může mít na jeho chování.” Podle P.Vacka by měl hodnotový systém odpovídat následujícím požadavkům:
• Musí být vnitřně celistvý, v souladu s celou osobností i s dalšími osobnostními charakteristikami jedince.
• Má být realistický a do určité míry dynamický.
• Měl by jedinci přinášet uspokojení.
„Hodnotový systém je dlouhodobě utvářen vnějšími a vnitřními vlivy během více či méně složitého ontogenetického vývoje. Do individuální struktury hodnot se promítají zvláštnosti každého jedince dané jeho pohlavím, věkem, rodinným zázemím, dosaženým vzděláním a profesí.” (Vacek 2008, s. 102, 103)
Hierarchie lidských hodnot se dá podobně řadit jako Maslowova pyramida potřeb.
Hodnoty jedince jdou v řádu, který určil Max Scheler takto:
16
• Hodnoty příjemného a nepříjemného. Nejnižší stupeň hodnot, rozlišuje příjemné a nepříjemné ve smyslu motivace libosti a nelibosti
• Hodnoty vitálního cítění. Vyšší řád hodnot ve smyslu životního pocitu, rozlišení co je vznešené a co ne.
• Hodnoty duchovní. Sem patří některé morální hodnoty, právní a estetické hodnoty.
• Hodnoty posvátna a neposvátna. Nejvyšší stupeň hodnot, obsahuje náboženské hodnoty, ale i mravní hodnoty, které na rozdíl od jiných hodnot implikují povinování.
„Cítím-li nějakou mravní hodnotu, cítím také, že má být uskutečněna.”(Anzenbacher 1994, s. 213)
Hodnotou se ve filosofii a etice se vyjadřuje to, co člověk hodnotí. Na rozdíl od dobra a zla nemá hodnota absolutní povahu - připouští stupňování ve smyslu dobré, méně dobré atp. Člověk musí neustále hodnotit a vyhodnocovat, i když nemusí pokaždé vědět, co je dokonale dobré nebo špatné.
2.1.1.5 Svoboda
Z Listiny základních práv a svobod vyplývá, že svoboda je nezákladnější lidská hodnota. Je to možnost a schopnost jednat podle své vůle a nést za to adekvátní odpovědnost. Autonomní etika, vycházející z autonomie svobody a svědomí jako základního morálního pilíře říká, že mravní autorita vychází ze svobodného člověka.
V etice a morálce jsou otázky svobodné vůle a z ní plynoucí zodpovědnosti neustálým předmětem úvah. Vzniklo mnoho názorů na svobodnou vůli člověka a jeho mravní zodpovědnost. Jeden z názorů popisuje M. Podzimek „Do jaké míry je člověk ve svém jednání svobodný? Pokud je totiž svobodný, pak je také odpovědný a naopak, pokud je svoboda iluzí, není člověk také schopen morálního zla.”
Co se týče pojmu svoboda, je třeba rozlišovat mezi:
• Svobodou vnější, která umožňuje nebo znemožňuje konat.
• Svobodou vnitřní, znamenající svobodu od nutnosti jednání.
Vnější formou svobody, kdy člověk není kvůli psychické či fyzické indispozici schopen svobodně jednat, se etika zabývá na úrovni práva a lékařské vědy. „V případě vnitřní svobody se však nacházíme v samotném středu morality. Tato svoboda se také nazývá svobodou volby. Je tedy součástí lidského já. „Člověk má možnost buď jednat či nejednat, nebo jednat tak či jinak. Svoboda volby určuje odpovědnost člověku za své činy a nutí ho, aby i v tomto kontextu o ní uvažoval.“ (Podzimek 2010, s. 31, 32)
17
3 SPOLEČENSKÉ NORMY A MRAVNÍ NORMY
Společenské normy jsou souborem společensky žádoucího chování. Základní rozdělení společenských norem se dělí na:
• sociální normy, udávající standard sociálního chování ve společnosti. Obsahují složky všech ostatních norem.
• právnické normy, které jsou závazné, vydávané a vymahatelné státem.
• náboženské normy, jež rozdělují chování na hříšné a ctnostné. Jednání proti těmto normám vyvolává sankci v podobě hněvu Vyšší moci.
• zvykové normy, které představují zvyky, konvence, tradice, obyčeje.
Charakteristické je jejich dlouhodobé dodržování ve společnosti. Patří sem například etiketa, zásady slušného a neslušného chování.
• morální normy, hodnotící lidské a společenské jednání jako morální, nebo amorální, mravní či nemravné podle etických dvoupólových kategorií, čestnosti a nečestnosti, dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti. (Večeřa, Urbanová 2002, s. 150- 166)
Morální, nebo také mravní norma je nevyslovený požadavek na lidské jednání ve vztahu k druhým osobám a okolnímu světu. V předešlých kapitolách je zmíněno, že dodržování mravních norem je právně nevymahatelné a člověka zavazuje pouze v jeho svědomí. Aby mohl jedinec splňovat společenskou mravní normu, musí tomu předcházet jeho vlastní mravní vývoj.
3.1 Koncepce morálního vývoje a jeho etické aspekty
Dobro je to, co těší a uspokojuje. Zlo pak představuje něco, co je vnímáno jako neuspokojující a nežádoucí. Teoretický základ ve zkoumání dobra a zla dal vzniknout etice, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které rozlišují dobré od zlého.
„Kategorie dobrého a zlého, správného a nesprávného, morálního a nemorálního byly a jsou nahlíženy nicméně z různých hledisek. A je zcela přirozené, že nezůstaly stranou pozornosti psychologů a pedagogů.” Etické koncepce v přístupu morálního vývoje jedince se dají rozdělit do tří kategorií podle M. Hoffmana:
• model dědičného hříchu, který předpokládá co nejčastější výchovné zásahy ze strany dospělých do života dítěte.
• model vnitřní čistoty deklaruje, že člověk je vnějšími vlivy spíše narušen a proto by měl být vliv okolí v jeho raném období vývoje minimalizován.
18
• koncepce tabula rasa je postavena na úvaze, že člověk se rodí jako „nepopsaný list papíru” a vnější okolí jej teprve musí zformovat. (Vacek 2011, s. 9)
Morální vývoj souvisí se samotným vývojem člověka od dětství do dospělosti. Z pohledu vývojové psychologie se morálka podle amerického psychologa L. Kohlberga rozděluje do třech stádií:
• prekonvenční úroveň morálky
První stádium popisuje období, kdy nemá jedinec vyvinutý smysl pro morálku, jeho chování je tvarováno formou odměny nebo trestu. Dochází k uvědomění si vlastního zájmu, nikoli však zájmu druhých.
Druhé stádium orientuje zájem člověka na normy vtažených skupin, řídí se tím, že správné je to, co za správné považují ostatní. Důvodem pro správné jednání je sloužit vlastním potřebám a zájmům. Jedinec si uvědomuje, že i ostatní sledují své vlastní zájmy, které se mohou dostat s jeho zájmy do konfliktu.
• konvenční úroveň morálky
Třetí stádium udává potřebu být dobrým ve vlastních očích i v pohledu okolí. Člověk žije podle očekávání druhých ve společenské nebo sociální roli, která mu přísluší.
Čtvrté stádium se orientuje na zákon, řád a respektování společenského systému.
Správné chování znamená plnit svoje povinnosti, prokazovat respekt autoritě a podporovat pravidla společnosti. Tyto pravidla a normy jsou chápány jako neměnné. Norma je upřednostněna i před vlastním svědomím.
• postkonvenční úroveň morálky
Páté stádium nastoluje vědomí toho, že lidé zastávají široké spektrum hodnot a že platnými normami nemusí být jen univerzální pravidla a řád. Cílem člověka je hájit dobré zájmy a hodnoty bez ohledu na názor většinové společnosti. Důvodem správného jednání je zachování obecného blaha a lidských práv podle hesla zákon vznikl pro člověka, ne člověk pro zákon.
Šesté stádium je orientace na obecné etické principy a vlastní svědomí. V tomto stadiu morálního vývoje jedinec jedná v souladu s vyššími principy, mezi které patří respektování hodnot lidského života, rovnost lidí, svoboda, důstojnost a právo vyjádřit svůj vlastní názor. (Vacek 2008, s. 26-30)
Každému vyššímu stádiu vývoje morálky člověka musí předcházet dosažení nižšího stupně. Schéma vývoje morálky odpovídá fázím vývoje člověka od dětství, přes dospívání až k dospělosti. Morální vývoj člověka může být pozitivně podněcován vnějším okolím, například ve škole. Pokud se žáci zúčastňují řízených diskuzí o morálních otázkách, začínají přemýšlet na vyšší morální úrovni.
19
Z pohledu této práce je podstatné si uvědomit, že vývoj morálního jednání jedince formují okolní vlivy. V nejranějším stádiu je jedním z hlavních vlivů škola a její představitel - učitel. Jak vyplývá z výše uvedeného, etické aspekty jako je dobro, morálka, svědomí, svoboda se začínají objevovat až ve vyšších stupních morálního vývoje. Je tedy úkolem a velkou zodpovědností učitele, aby mravní vývoj dětí vedl a korigoval v mravní výchově. Je ovšem třeba podotknout, že aby mohl pedagog tuto funkci zastat, musí mít sám osvojen nejvyšší systém hodnot v nejvyšším stádiu morálního vývoje.
Ústředním tématem práce je polemika o etickém kodexu v učitelské profesi a vyvstává otázka, jestli kodex, který by říkal, jak se má učitel eticky chovat, opravdu naplní svoji funkci, když je nyní zřejmé, že učitel by měl zastávat nejvyšší morální hodnoty z podstaty své profese.
3.2 Etické hodnoty v hodnotové orientaci
Jestli-že platí, že učitel by měl vézt děti k dosažení mravních norem, škola obecně by měla vychovat k hodnotám.
Každá společenská formace ovlivňuje hodnotovou orientaci nové generace.
Hodnoty se odvíjejí od stupně vyspělosti společnosti, ekonomických, politických a kulturních podmínek a jedinec si je osvojuje v procesech záměrné socializace - výchovou nebo procesem nezáměrné socializace - působením společenských zvyklostí. (Dorotíková 2003, s. 90)
„Hodnoty jsou tím, díky čemuž vše, co má na nich účast, je takové, jaké je - totiž hodnotné.” (Hartmann 2002, s. 145)
Hodnotová orientace společnosti by měla odrážet cíle etických hodnot jako je morálka, dobro, svobody, svědomí a čest, což někdy může být v rozporu.
„Krize současné západní civilizace a současných systémů výchovy a vzdělávání má základ v krizi hodnotových soustav, v krizi hodnocení. Tato krize ani tak nespočívá v nedostatku příslušných hodnotících norem, jako spíše v úpadku jejich znalosti, pochopení významu, porozumění a vážnosti, a následkem toho přirozeně v neprostém nedostatku pocitu jejich závaznosti. Přitom hodnotová nejistota v generaci vychovatelů vyvolává nechtěně hodnotový nihilismus u generace vychovávaných. „Zpochybněn je zejména ethos, morální řád našeho života, který se vyvíjel od nejzazších počátků existence člověka na Zemi. Podstata ethosu spočívá v omezení egoismu jedince a jeho pudu po sebeuspokojení v zájmu péče o rodinu, rod, obec, klan, kmen, vlast, národ, lidstvo.”
(Blížkovský 1999, s. 25)
20
„Etika a její hodnoty jdou ruku v ruce s edukací. Jsou mechanismem, který přiměje jednotlivce k osvojení si a následné aplikaci určitých typů chování, aniž by bylo zapotřebí vnějšího vymáhání těchto vzorců chování. Jednotlivec si totiž takovéto typy chování již dříve osvojil, přijal je za vlastní, a tak je považuje za jediné správné.” Vzdělávací proces tedy zahrnuje i formování sociálních dovedností a etických hodnot jednotlivce. (Kolektiv 2011, s. 29)
21
4 ETIKA POVOLÁNÍ
Profesní etika je součástí aplikované etiky. Jedná se o disciplínu praktické filozofie, která se zaměřuje na zkoumání morálky v dané situaci.
„Rostoucí zájem o etickou problematiku určitých profesí souvisí s poznáním, že k výkonu některých povolání je nutný - vedle profesní kvalifikace, dovedností a návyků, které pracovník získává v důsledku odborné přípravy na své budoucí zaměstnání - ještě zvláštní osobní vztah, hluboká vnitřní angažovanost na zvolené profesi. S tím souvisí i cílená reflexe hodnot, které tato povolání představují a o něž usilují.” Nemusí však jít pouze o vyšší etické hodnoty, může jít o hodnoty kultivovaného chování, správného myšlení, sociálního cítění, nebo slušného vyjadřování.
„Životní povolání je zvláštní modus profese, která je spojována s posláním, službou, stavovským myšlením - s tím, co se někdy v řeči etiky nazývá étosem povolání.
Člověk se v něm seberealizuje, prožívá ho jako svůj osud. Takováto profese má obvykle jisté mravní charisma, jímž na sebe upozorňuje a které zakládá její společenskou prestiž.”
(Dorotíková 2003, s. 30)
22
5 PROFESE UČITELE A ETIKA UČITELSTVÍ
Profesní aktivity učitele, skládající se z dovedností jako je výběr obsahu výuky, didaktické transformace učiva a jeho následné interpretace, hodnocení výsledků žákovy učební činnosti, se u učitele předpokládají stejně jako komunikační, řídící a organizační dovednosti.
Z právního hlediska je profesní aktivita „výpočet a rozbor aktivit učitele, které můžeme považovat za jeho profesní činnost. Jsou mimo jiné obsaženy v různých právních dokumentech (legislativní podklad) a také ve vnitřních normách školy, které z legislativy závazně vyplývají.” (Solfronk a kol. 1999, s. 14)
„Charakteristické pro dále uváděný rozbor a popis profesních učitelských aktivit je jejich obecnost a s tím související formulační neurčitost. To dává na jedné straně možnost široké učitelské působnosti (a kompetenci), na druhé straně znesnadňuje možnost určit jednoznačně míru odpovědnosti.” (Solfronk a kol. 1999, s. 14)
Pedagogická teorie doplněná o další koncepce humanitních věd si pokládá otázky, jež směřují k učitelským kompetencím skládajících se z řady aspektů, jako je řízení výuky, komunikativní dovednosti, druh interakce s žáky, míra odbornosti, ale i třeba z osobnostního profilu učitele. „Málo si však kladou jednoduchou otázku za co je učitel jako profesionál placen, za co odpovídá a jaká je jeho rozhodovací pravomoc.” (Solfronk a kol.
2000, s. 18)
Učitelská profese patří mezi vztahová povolání. Tento název označuje profese, které jsou bezprostředně zaměřeny na člověka. Kromě učitelů to jsou soudci, novináři, lékaři atp. „Vztahová povolání jsou obvykle mimořádně náročná pro specializovanou přípravu, vždycky však na osobní předpoklady. Skutečnost, že ovlivňují myšlení a jednání druhých, z nich činí povolání náročná na vědomí mravní závažnosti profesních rozhodnutí a odpovědnost.” (Dorotíková 2003, s. 31)
5.1 Problémy pedagogické profese
Úlohou této kapitoly je nástin některých problémů, se kterými se potýká dnešní učitel a školství jako celek, pro následnou definici etického kodexu, který by se mohl v budoucnu etablovat v českém prostředí.
Etika učitelské profese se nezabývá pouze výkonem povolání pedagoga, musí nahlížet i na problémy, které jsou s prací učitele spojené.
Základním problémem je samotné postavení učitele ve společnosti. Co determinuje prestiž učitele a vzdělání v dnešní společnosti? „Mnozí učitelé se podceňují. Vnitřně vědí,
23
že jejich povolání je důležité, ale bývá to spíše pocit než výsledek analýzy, a proto si tím nejsou jisti a často si myslí, že je společnost nedoceňuje nebo dokonce přezírá jako druhořadou profesi.” (Solfronk a kol. 1999, s.34)
Významnost učitelské profese se ve srovnání s ostatními profesemi hodnotí velmi vysoko. Vysokoškolský učitel stejně jako učitel základní školy se ve výzkumech prestiže povolání drží konstantně na předních místech mezi dalšími profesemi jako je lékař, vědec, ředitel, advokát, nebo ministr. Dojem ztráty prestiže povolání učitele vychází z problémů celého školského systému, označovaného jako krize školy. (Urbánek 2005, s.55)
Dalším problémem týkajícím se učitelstva je nekonzistentní vládní systém, který se v poslední době mění častěji než jednou za 4 roky. Změna vlády s sebou přináší i změny ve vzdělávací politice, které, ačkoli mohou být dobré, nemají dostatečně dlouhou životnost, protože další garnitura je zase smete ze stolu. (Proti vládním zvratům v oblasti školství se snaží zatím aktivně bojovat organizace EDUin kampaní Česko mluví o vzdělávání, která bude zmíněna v kapitole o učitelských sdruženích.)
Aktuálním problém učitelství je otázka dostatečné a odpovídající vzdělanosti. Aby mohl pedagog vykonávat svoji profesi, musí mít podle zákona o pedagogických pracovnících vysokoškolské vzdělání. Jedná se tedy o vysoce kvalifikovanou profesi.
Ačkoliv stát požaduje vysoký stupeň vzdělání, praxe je taková, že je stále velký podíl pedagogických pracovníků, kteří zastávají místo učitele bez odborné způsobilosti. To je zapříčiněno tím, že před zákonným ustanovením stupně vzdělanosti učitelů mohli vykonávat povolání učitele i lidé se středoškolským vzděláním a nový systém ještě nestačil přimět tyto pracovníky se dovzdělat, případně odejít z místa učitele na pozici jiného pedagogického pracovníka, který nepotřebuje vysokoškolské vzdělání, nebo opustit úplně školství. Souvisejícím problémem je, že kvůli nedostatečné pedagogické kapacitě na školách vyučují pedagogové předměty, na které nejsou aprobovaní a neexistuje tak záruka kvality vzdělávání.
Ve výčtu problémů profese učitele je potřeba zmínit i stárnutí pedagogických sborů, které není zapříčiněno nedostatkem absolventů pedagogických škol, ale jejich uplatňováním mimo školství, a to z důvodu náročnosti časové, profesní i psychické učitelského povolání za neadekvátní finanční ohodnocení. S nízkými platy ve školství úzce souvisí i feminizace učitelských sborů. (Solfronk a kol. 1999)
24
5.2 Ideální učitel
Existuje vůbec ideální učitel? „Použijeme-li termín ideální vlastnosti, míníme tím, že tyto vlastnosti se blíží určitému stupni dokonalosti. Představa učitele jako určitého vzoru sehrává roli již v procesu přípravy studentů na životní dráhu.” Na ideál vlastností učitele je třeba nahlížet hypoteticky, protože žádný učitel není a nemůže být ideální. Učitel by měl být dosti dobrý, měl by znát své nedostatky i nedostatky svých žáků, být schopný nadhledu, tolerance a zlepšování své činnosti na základě rostoucí zkušenosti. (Dorotíková 2003, s. 65)
Podle S. Dorotíkové by měl dosti dobrý učitel splňovat tyto předpoklady:
• mít rád děti a mládež a být s nimi schopen komunikovat
• být dobře informovaný
• být flexibilní
• být optimistický
• představovat morální vzor a model rolového chování
• být schopen převádět teoretické poznání v praxi
• být důsledný
• být jasný a stručný
• být otevřený vůči druhým a světu
• být trpělivý
• být vtipný
• být dostatečně sebejistý
• projít pestrou přípravou na profesní dráhu
• být vhodně upraven a dodržovat zásady osobní hygieny (Dorotíková 2003)
25
6 PROFESNÍ SDRUŽENÍ A JEJICH ETICKÉ KODEXY
Profesní etický kodex je dokument, který upravuje z etického pohledu konkrétní pravidla práce v jednotlivých profesích, nebo organizacích.
6.1 Organizace sdružující profese
Pro uvedení do problematiky etického kodexu jako takového je třeba v první řadě ujasnit, že aby vůbec nějaká profese mohla mít svůj etický kodex, musí být sdružená v nějaké formaci, jako je organizace, sdružení nebo komora.
Klíčová je totiž vymahatelnost etického kodexu. V kapitole o společenských normách jsou popsány rozdíly mezi právními a morálními normami. Vyplývá z nich, že za porušení morálních norem hrozí neformální sankce okolí, kdežto u porušení právní normy vymáhá sankci stát. Od této myšlenky se bude odvíjet i popisování institucí uskupujících různé profese.
Organizace, které sdružují profese, se dělí na státem zřízené komory a v legislativě nezakotvená profesní zřízení.
6.1.1 Organizace s povinným členstvím
Státem regulované profesní komory:
• Česká advokátní komora
• Česká komora architektů
• Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě
• Exekutorská komora
• Komora auditorů ČR
• Komora daňových poradců ČR
• Komora patentových zástupců
• Notářská komora ČR
• Česká lékárnická komora
• Česká lékařská komora
• Česká stomatologická komora
• Komora veterinárních lékárníků ČR
Komory dbají, aby členové komor vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komor. Zaručují odbornost svým pracovníkům a potvrzují splnění všech podmínek k výkonu povolání. Posuzují a hájí práva a profesní zájmy svých členů, chrání profesní čest svých členů a vedou seznam členů. Jsou
26
oprávněny uplatňovat disciplinární pravomoc v rozsahu stanoveném zákonem, vyžadovat od svých členů doklady spojené s výkonem povolání, vyjadřovat se k podmínkám a způsobu dalšího vzdělávání svých členů, účastnit se provádění specializačních zkoušek, vydávat pro členy závazná stanoviska k odborným problémům vykonávání své profese, vykonávat další činnost, pokud tak stanoví zvláštní zákon (zákon č. 220/1991 Sb.)
Členství ve státem zřízených komorách je až na výjimky povinné, sdružuje tedy všechny jednotlivce vykonávající vybrané povolání do jednoho celku. Komora má tyto orgány:
• valnou hromadu členů komory
• presidium
• dozorčí komisi
• disciplinární komisi
• zkušební komisi
Úlohou komory je podpora zájmů jejich členů, poskytování informací, průběžné vzdělávání členů. Komora garantuje kvalitu profese, protože ji může regulovat.
Specifika jednotlivých komor spočívají v charakteru a odlišnostech jednotlivých profesí, a proto je každá komora ošetřena svým vlastním zákonem, který definuje za jakých podmínek může člen komory své povolání vykonávat a jaké musí splnit nároky.
Jako příklad lze uvézt, že o členství v České lékařské komoře (lékárnické, stomatologické i veterinární) musí zažádat absolvent medicíny, který chce nastoupit do praxe a pakliže se stane členem, může se stát lékařem. U České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě může o členství zažádat jednotlivec, který vystudoval stavební inženýrství po minimálně tříleté praxi v oboru stavebnictví a po složení zkoušky na autorizovaného inženýra. Podobně to funguje i u Komory auditorů nebo České advokátní komory.
Povinnost členství v komorách je důležitá kvůli vymahatelnosti pravidel profese, která komora vyžaduje. Ať už se jedná o pravidla etiky profese na základě etického kodexu nebo jiná pravidla. V případě porušení těchto pravidel zasahuje disciplinární komise, která může udělit členovi sankci nebo jej v krajním případě vyloučit z komory. Pro takového člověka to znamená, že nesmí vykonávat svoji profesi.
6.1.2 Organizace s nepovinným členstvím
Dříve, než se dobereme k organizacím a institucím sdružujícím profese s dobrovolným členstvím, je zapotřebí zmínit, že existují ještě dvě státem zřízené komory,
27
které ale nemají povinné členství. Jedná se o Agrární komoru a Hospodářskou komoru.
Tyto komory sdružují a podporují podnikatelské aktivity svých členů a připomínkují změny v podnikatelské legislativě. Pro členy, kteří do komor dobrovolně vstoupí, potom platí práva a povinnosti člena komory, které jsou definovány v zákoně o hospodářské a agrární komoře. (zákon č. 301/1992 b.)
Druhé ze základních rozdělení je profesní sdružení fungující na bázi dobrovolnosti.
Není pravdou, že na tato sdružení úplně zákon nepamatuje. O organizacích, které sdružují občany (i do profesních formací) mluví zákon o sdružování občanů (zákon č. 83/1990 Sb.).
Profesní sdružení je z pohledu zákona občanským sdružením. Občané mohou zakládat spolky, společnosti, hnutí, kluby nebo odborové organizace. Zákon říká, že nikdo nesmí být nucen ke sdružování a v případě členství může svobodně vystoupit. Práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení. Sdružení vzniká registrací na Ministerstvu vnitra. (zákon č. 83/1990 Sb.)
Profese se sdružují do organizací z podobných důvodů jako státem řízené komory.
Mají za cíl sledovat, podporovat a hájit společné kulturní, profesní a ekonomické zájmy, šířit informovanost a dodržovat etiku povolání.
Jako příklad uvádím jen několik málo profesních sdružení, protože těchto organizací v České Republice funguje nespočet.
• Syndikát novinářů
• Potravinářská komora
• Realitní komora ČR
• Komora geodetů a kartografů
• Profesní komora požární ochrany
• Česká filmová komora
• Komora projektových manažerů
• Komora záchranářů
• Česká komora tlumočníků znakového jazyka
6.2 Vybrané profesní etické kodexy
V předcházejících kapitolách jsme si vyjasnili, že aby nějaká profese mohla mít svůj vlastní etický kodex, musí být sdružená do nějakého uskupení, kontrolovaného a regulovaného více či méně zákonem.
„Profesní kodexy vycházejí z obsahu povolání, která zásadním způsobem utvářejí a modifikují lidské životy, jejichž výkon může ovlivnit kvalitu lidského života, popř. jeho další existenci. „Pokud se snažíme vysledovat určité znaky profesních etik, pak tím
28
naznačujeme, že by tyto etiky dokázaly vyřešit všechna profesní dilemata a vyvstávající otázky dané profese. Jsou ale vždy pokusem o zmapování zásadních motivů profesní činnosti, spojených s etickým rozhodováním a naznačením etických propastí, do nichž eticky nevyspělý profesionál může spadnout. Utváření etických kodexů je spjato s tradičními etickými tématy a je modifikováno soudobými diskusemi v etice.
Soubory hodnot a norem jsou utvářeny podle významu a důležitosti, které mají při výkonu profese.”(Semrádová 2004, s. 28, 29)
6.2.1 Etický kodex lékaře
Etický kodex lékaře v obecných ustanoveních říká, že „stavovskou povinností lékaře je zdraví jednotlivce i celé společnosti v souladu se zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až do jeho konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince.
Úkolem lékaře je chránit zdraví a život, mírnit utrpení a to bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, náboženské vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální orientaci, věk, rozumovou úroveň a pověst pacienta či osobní pocity lékaře.
Lékař má znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon povolání a tyto dodržovat. S vědomím osobního rizika se nemusí cítit být jimi vázán, pokud svým obsahem nebo ve svých důsledcích narušují lékařskou etiku či ohrožují základní lidská práva.
Lékař uznává právo každého člověka na svobodnou volbu lékaře.” (Etický kodex lékaře 1991)
Články kodexu:
• Lékař a výkon povolání
• Lékař a nemocný
• Vztahy mezi lékaři
• Lékař a nelékař
Celý etický kodex lékaře viz příloha č.1 6.2.2 Etický kodex novináře
„Komise pro etiku vydává obecná doporučení, konkrétní stanoviska i odsudky k jednotlivým případům porušení novinářské etiky jako nedílné součásti novinářské profesionality, při respektování svobody slova, projevu a tisku a práva občana na informace.
29
„Komise pro etiku je činná na území České republiky. Závěry, které činí, se týkají novinářů všech veřejně právních i soukromých médií, členů i nečlenů Syndikátu novinářů ČR. Základním dokumentem je jí při tom etický kodex novináře schválený valnou hromadou Syndikátu novinářů ČR.“ [online]1
Etický kodex syndikátu novinářů je platný od roku 1994 a je závazný pro členy. K jeho dobrovolnému dodržování vyzval Syndikát novinářů všechny české novináře bez ohledu na jejich členství v syndikátu. (Etický kodex novináře 1994)
Etický kodex novináře se zavazuje, že bude hájit:
• Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace
• Požadavky na vysokou profesionalitu v žurnalistice
• Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšující autoritu médií Celý etický kodex novináře viz příloha č.2
6.2.3 Etický kodex člena potravinářské komory
„Člen Potravinářské komory České republiky je součástí nejvýznamnějšího podnikatelského uskupení zaměřeného na výrobu potravin a nápojů, které usiluje o zkvalitnění podmínek pro podnikání v tomto sektoru a které se v tomto sektoru významnou měrou podílí také na vědě a výzkumu. Etický kodex je standardem chování, který je vlastní každému, kdo je členem Potravinářské komory České republiky anebo se jím zamýšlí stát.”
(Etický kodex člena Potravinářské komory 2010)
Články profesního kodexu Potravinářské komory:
• Profesionalita a čestnost
• Odpovědnost
• Sounáležitost
• Chování v konkurenčním prostředí
• Udržitelná výroba a spotřeba
Celý etický kodex člena Potravinářské komory viz příloha č.3
1 Syndikát novinářů [online]. 2014 [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: http://www.syndikat- novinaru.cz/etika/kodex/
30
7 UČITELSKÁ SDRUŽENÍ A ETICKÉ KODEXY UČITELŮ
K problematice etického kodexu S. Dorotíková píše: „Učitelství jako jedna z nejstarších profesí nemá ve většině evropských zemí na rozdíl od jiných (lékaři, zdravotní sestry, sociální pracovníci, nejnověji u nás dokonce pěstouni) svůj psaný etický kodex, tedy soubor pravidel jednání (který vždy implicitně obsahuje i určité názory a postoje).
Tento stav může na jedné straně vypovídat o pomalém procesu profesního sebeuvědomování učitelstva. Na druhou stranu také vzbuzuje pochybnosti, zda učitelství takový psaný kodex potřebuje, protože je již od svého zrodu mravní záležitostí a v průběhu dějin mělo dostatek času se ustálit.”
(
Dorotíková 2004, s. 48)7.1 Sdružení učitelů
„Jedním z výrazných rysů svědčícím o míře profesionalizace určité profese je existence či neexistence profesních organizací. Mezi kritérii, která vymezují tzv. skutečné profese, se totiž, a to u různých autorů, objevuje požadavek existence profesní etiky a zajišťování jejího respektování příslušníky profese, přijímání do profese na základě pravidel, která si její příslušníci sami vytvoří, silný pocit soudržnosti uvnitř profesní komunity. Tyto požadavky by jen obtížně naplňovala profese, která nemá ustanoveny své profesní organizace.” (Solfronk a kol. 1999, s. 43)
Abychom mohli dále rozvádět myšlenku etického kodexu v učitelství, je třeba se opět vrátit k profesním sdružením. Učitelstvo jako nejrozšířenější profese není nijak celistvě sloučeno do jednoho celku. V kapitole o profesi učitele a etice učitelství je definován učitel z pohledu školského zákona. Neexistuje však už zákon podobný zákonům o profesních komorách, který by učitele jakkoliv sdružoval.
Učitelská sdružení existují a z pohledu legislativy mají stejnou váhu jako všechna ostatní profesní sdružení vzniklá podle zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů.
Některá sdružení mohou mít akreditaci MŠMT k provádění vzdělávacích programů.
Podobně jako je nesčetné množství profesních sdružení vzniklo i mnoho učitelských asociací, které zpravidla mají své etické kodexy nebo se etikou alespoň zabývají.
Tyto organizace zastupují zájmy svých členů podle stupně školy, druhu školy, oblasti pedagogické práce nebo podle vyučovacích předmětů.
Uvádím pro příklad některé z nich:
• Asociace základních uměleckých škol ČR
31
• Asociace lesních mateřských škol
• Asociace středních průmyslových škol ČR
• Asociace ředitelů základních škol
• Asociace ředitelů gymnázií
• Organizace EDUin
• APU - Asociace profese učitelství ČR
• PAU - Přátelé angažovaného učení
• SKAV - Stálá konference ve vzdělávání
Všechny tyto učitelské profesní útvary mají společné to, že sdružují pedagogy a pedagogické pracovníky, kteří jsou stejně zaměření, aprobovaní nebo mají jiný společný zájem. Díky sdružení pak mohou prosazovat svoje společné cíle, věnovat se společné problematice, vzájemně se informovat, případně vydávat periodikum a podporovat další vzdělání svých členů.
„Celkový pohled na školství, analýza jeho stavu, prognózy možného dalšího vývoje apod. jsou náplní zájmového sdružení NEMES - Nezávislá mezioborová skupina, která vedle učitelů sdružovala řadu odborníků pedagogů a psychologů. Vytvořila a publikovala vlastní představu postupných reformních kroků, které je potřeba uskutečnit pro zlepšení stavu českého školství.” (Solfronk a kol. 1999, s. 54)
Dnes již zaniklá organizace NEMES vytvořila v devadesátých letech jako první komplexní projekt transformace školské politiky, vzdělávání a školy.
Potřebu ústřední organizace, která by sdružovala všechny asociace, dokazuje existence Unie školských asociací ČR - CZESHA, sdružující více asociací.
7.1.1 Pedagogická komora
Otázka ústřední organizace - Pedagogické komory se v Čechách skloňuje už od devadesátých let, protože není profesní komora, která by hájila zájmy učitelů jako celku.
Jedním z důvodů, proč projekt dosud nebyl zrealizován, je jeho dlouhá příprava a vysoká náročnost.
Komplexnost a složitost problému spočívá v roztříštěnosti učitelské veřejnosti a v asociacích, které hájí hlavně svoje zájmy a nejsou schopny se domluvit na společných základech, které by si byly schopny prosadit.
Dalším problémem vzniku Pedagogické komory je například ve srovnání s Lékařskou komorou definice postupů při výkonu profese. Nemoc a její léčba se dá exaktně diagnostikovat na rozdíl od cíle výuky, ke kterému se dá dojít mnoha různými postupy.
32
Pokud zůstaneme u srovnání s Lékařskou komorou, je jen těžko představitelné, jak by pedagogové, vzhledem k jejich množství, udržovali svoji profesní kvalitu a úroveň odbornosti jako lékaři, kteří procházejí náročnou certifikací a systémem atestací.
7.2 Etické kodexy učitelů
Stejně jako neexistuje jednotná organizace učitelů, neexistuje ani jednotný etický kodex učitelské profese. To ovšem neznamená, že učitelské kodexy nikde nenajdeme.
Některé učitelské asociace svůj kodex mají (například Asociace ředitelů základních uměleckých škol ČR, nebo Asociace církevních škol), stejně tak některé školy zavedly a čím dál častěji zavádějí vlastní etické kodexy, které jsou pro učitele závazné.
7.2.1 Vybrané etické kodexy
• Etický kodex pedagogického pracovníka Základní školy, Praha 2, Londýnská 34 viz. příloha č. 4
• Etický kodex Střední školy řemesel a služeb Jablonec nad Nisou, Smetanova 66, příspěvková organizace viz. příloha č. 5
• Etický kodex křesťanského učitele viz. příloha č. 6
• Etický kodex Základní školy, Brno, Pavlovská 16 viz. příloha č.7
• Etický kodex SOU, Šenov u Nového Jičína viz. příloha č. 8
33
8 METODOLOGIE ŠETŘENÍ SITUACE V SOUSEDNÍCH ZEMÍCH
Tato kapitola pojednává o způsobu, jaká byla pro účely této práce výzkumná otázka, jakým způsobem byla data získávána a jaké případné abnormality se při této činnosti objevily. Na tomto místě je třeba podotknout, že daná tematika nebyla dosud v ČR zpracována a tudíž bylo třeba vycházet ze zahraničních zdrojů. Výzkum je systematickou činností při hledání odpovědí na otázky položené v jeho úvodu.
Při úvodním plánování výzkumu je třeba stanovit otázku, na kterou by měla následná činnost přinést odpověď. Jelikož jedním z dílčích cílů této práce je nalezení platné normy, která by upravovala etické hodnoty učitelského povolání, byla této skutečnosti podřízena i položená otázka. Je tedy možné v platné legislativě nebo případně ve stanovách jednotlivých zainteresovaných skupin nalézt soubor etických norem, který by ovlivňoval etiku povolání? Takový soubor by měl mít podobu kodexu, tedy dokumentu obsahujícího souhrn práv a povinností, jejichž dodržováním jsou vázáni zástupci učitelské profese. Jak z výše popsaného vyplývá, výzkum se zaměřuje na platnou úpravu v rámci jednotlivých zemí a na sdružení učitelů.
Vhodnou variantou v případě této práce byla kombinace obou přístupů k výzkumu, tedy jak kvantitativní, tak kvalitativní výzkum. V závislosti na charakteristických znacích obou typů výzkumu totiž nebylo možné dosáhnout uspokojujícího výsledku použitím striktně jedné varianty. Oproti obvyklým předpokladům kvalitativního výzkumu (Švaříček, Šeďová 2007) nebylo možné zajistit přímou účast v jednotlivých organizacích ani zajistit zpětnou vazbu z praxe. Zkoumaným souborem byla legislativní úprava na centrální úrovni, tedy zákony a nařízení orgánů státní správy. V dalším stupni byl brán ohled na strukturu fungování v rámci jednotlivých škol, přičemž nebylo možné zajistit jednotlivé dokumenty. Díky tomu jsou zpracovávány výsledky vyplývající z rozhodnutí jednotlivých orgánů, které jsou ať řídícím, či kontrolním subjektem, přičemž byl v této fázi akcentován dopad takové úpravy na jednotlivé školy. Vzhledem k velkému množství organizací sdružující zaměstnance učitelské profese byly vybrány pouze některé z nich, a to v závislosti na své významnosti, což koreluje s počtem členů a šířkou aktivit dané organizace. Napříč tímto schématem bylo úkolem výzkumu najít takový dokument, který by se dal označit za kodex, a zároveň by z něho bylo jasně patrné, kdo je povinován dodržováním práv a povinností v něm uvedených. Pokud by se ani v této fázi výzkumu nepodařilo nalézt relevantní dokument, byl by v rámci dané země rozšířen zkoumaný
34
vzorek o jakékoliv alternativní organizace, například sdružující zaměstnance nezávisle na oboru, ve kterém jsou zaměstnáni.
Díky charakteru otázky a zvolenému postupu bylo možné se v případě zahraničí zaměřit na volně dostupné informace. Na hledané informace byly kladeny takové nároky, aby všechna získaná data splňovala náležitosti relevantního výzkumu. Takovými dokumenty jsou při zachování struktury zkoumání zákony, nařízení, stanovy a jiné veřejně dostupné dokumenty. Na všechny zdroje byly kladeny vysoké nároky, co se původu týče.
Až na výjimku v podobě zveřejňovaných tiskových zpráv o hospodaření jednotlivých organizací abstrahují informace od subjektivního zkreslení příslušným autorem. Na druhou stranu se zaměřujeme zejména na výroční zprávy jednotlivých organizací, kde se dá s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat kontrasignace a následná kontrola v rámci organizace tak, aby zveřejňované údaje odpovídaly skutečnosti. Vzhledem ke struktuře získávaných dat není na místě očekávat jejich malý počet, případně nedostatečnou vypovídací hodnotu.
Dalším nutným krokem k zodpovězení otázky byla samotná analýza dat. Již v předchozí části bylo zmíněno, že pravděpodobnost, že by se v případě získaných dat jednalo o zkreslené informace, je poměrně malá. Problémem, se kterým se však při analýze dat můžeme setkat, jsou chyby způsobené mylným nebo nedostatečným překladem dat získaných v jiném jazyce. Tuto skutečnost se podařilo eliminovat zvýšením množství analyzovaných dat, kdy by byla případná chyba odhalena, protože by se jednalo o anomálii.
