MOTIVACE K DOBROVOLNICTVÍ
Bakalářská práce
Studijní program: B7506 – Speciální pedagogika
Studijní obor: 7506R029 – Speciální pedagogika pro vychovatele Autor práce: Eva Prokopová, DiS.
Vedoucí práce: doc. PaedDr. Tatiana Matulayová, Ph.D.
TECHNICKA UNIVERZTTA V LIBERCI Fakulta pifrodov6dn6-humanitnf a pedagogickri
Akademicky rok: 2OL2 /2OL3
a v 2 ,
ZADANI BAKALARSKE PRACE
(PROJEKTU, UMELtrCKEHO DILA, UMtrLtrCKEHO VVKONU)
Jm6no a piijmeni: Eva Prokopovd, DiS.
Osobni cislo: P11000064
Studijni program: 87506 SpeciSlni pedagogika
Studijni obor: Speci6lni pedagogika pro vychovatele Ndzev t6matu: Motivace k dobrovolnictvi
Zaddvajici katedra: Katedra socidlnich studif a specidlni pedagogiky
Z a s a d y p r o v y p r a c o v d n i :
Cil bakal6isk6 pr6ce: Anal-vzovat motivaci seniorri k dobrovolnickd dinnosti
PoZadavky: Formulace teoretickfch vychodisek, piiprava prrizkumu, sb6r dat. interpretace a vyhodnoceni dat, formulace z6v6rri.
\,Ietody: Dotaznik VFI (Clary, Snyder 1998)
Rozsah grafickych praci:
Rozsah pracovni zprdvy:
Forma zpracov6ni bakal6isk6 prdce: tiSt6n6/elektronickd Seznarn odborn6 literatur;':
BROZMANOVA GREGOROVA, A., a kol.,, 2O12. Dobrovol'nictvo na Slovensku - vyskumn6 reflexie. 1. vyd. Iuventa - Slovensky in5titirt ml6deZe. ISBN
978-80-8072-120-6.
BRUMOVSKA, T., SEIDLOVA MALKOVA, G., 2010. Mentoring: Vychova k profesiondlnimu dobrovolnictvf. 1. vyd. Praha: Portdl. ISBN
9 7 8 - 8 0 - 7 3 6 7 - 7 7 2 - 5 .
FRIC P., POSPISII,OVA T., a kol., 2010. Vzorce a hodnoty dobrovolnictvf v desk6 spolednosti na zaddtku 21. stoleti. 1. vyd. Praha: AGNES. ISBN 9 7 8 - 8 0 - 9 0 3 6 9 6 - 8 - 9 .
nfijl,f,pnovA, M., ed., }OLL. Dobrovolnfci pro kulturu: dobrovolnick6 dinnost v kulturnich organizacich. 1. vyd. Praha: Institut um6ni - Divadelni ristav.
I S B N 9 7 8 - 8 0 - 7 0 0 8 - 2 6 8 - 3 .
SIUNOVA, S. ed., }OIL. Dobrovolnici mdnf sv6t. Praha: Ndrodni institut d6tf a mlSdeze vrsltt. ISBN 978-80-87449-15-8.
TOSNER, J., SOZANSKA, O., 2006. Dobrovolnfci a metodika prdce s nimi v organizacfch. 2. vyd. Praha: Portdl. ISBN 80-7367-178-6.
\redouci bakal6isk6 prdce: doc. PaedDr. Tatiana Matulayovd, Ph.D.
Katedra soci6lnich studii a speci6lni pedagogikl'
Daturn zaddni bakal6isk6 prdce: 2. dubna 2013 Termin odevzddni bakal6isk6 or6ce: 25. dubna 2Ol4
/ , /::" / /i!..i_, l-/:,
, L / / \ - ' I t ' ' - t z '
d o c . R N D r . M i r o s l a v B r z e z i n a , C S c .
ddkan
. l . .
,, t'. 1, ..- ,,. y,- ..._.
\
d o c . P a e d D r . P h D r . I l o n a P e 5 a t o v i i . P h . D
vedouci katedry L . S .
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Tímto děkuji vedoucí mé bakalářské práce doc. PaedDr. Tatianě Matulayové, Ph.D.
za cenné rady a odborná stanoviska při tvorbě bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat Ing. Lucii Libichové za statistické zpracování výzkumu.
V Liberci dne 10. dubna 2014 ………
Název bakalářské práce: Motivace k dobrovolnictví Jméno a příjmení autora: Eva Prokopová, DiS.
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014
Vedoucí bakalářské práce: doc. PaedDr. Tatiana Matulayová, Ph.D.
Anotace:
Bakalářská práce se zabývá problematikou dobrovolnictví, a to konkrétně motivací k dobrovolnické činnosti u věkové kategorie 50 let a výše. Jejím cílem je analyzovat motivaci seniorů k dobrovolnické činnosti. Práci tvoří dvě části, teoretická a empirická. V teoretické části je s využitím odborných zdrojů definováno dobrovolnictví, jeho formy a přínos pro dobrovolníky. Blíže je specifikováno seniorské dobrovolnictví a je zde uvedeno zasazení problematiky do oboru speciální pedagogiky. V kapitole pojednávající o motivaci k dobrovolnictví jsou popsány různé přístupy a motivační teorie. Jsou zde zmíněny stimuly a inhibitory motivace k dobrovolnictví a rovněž nevhodné motivy. V empirické části práce je zpracován výzkum motivace seniorů k dobrovolnictví. Z výzkumu vyplývá, že dobrovolnictví ovlivňuje především věk, pohlaví a výše dosaženého vzdělání. Na základě výzkumu autorka doporučuje, jak vyhledávat dobrovolníky nové a navrhuje, jak udržet motivaci dobrovolníků stávajících.
Klíčová slova: dobrovolnictví, dobrovolník, senior, motivace.
Title of the bachelor thesis: Motivation for Volunteering
Author: Eva Prokopová, DiS.
Academic year of the bachelor thesis submission: 2013/2014
Supervisor: doc. PaedDr. Tatiana Matulayová, Ph.D.
Summary:
This bachelor thesis deals with problems concerning volunteering, specifically focusing on motivation for volunteering in the senior category of 50 years of age or older.
This thesis aim is to analyse the motivation of seniors to act as volunteers. Thesis consists of two main parts, theoretical and empiric. In the theoretical aspect of thesis volunteering is defined, its forms and the gains it has for volunteers. There is a closer specification of senior’s volunteering and it is set in the field of social pedagogy. In the chapter concerning motivation to volunteering different approaches and motivational theories are described. Stimulations and inhibitors of motivation to volunteering are also being mentioned and also there are warnings concerning negative motives. In the empiric part of the thesis there is a research on motivation to volunteering from which concludes how it is affected by age, gender, and education. Based on this research the author recommends how to find and get new volunteers and how to motivate the current volunteers so that they keep doing their activities.
Key words: Volunteering, Volunteer, Senior, Motivation.
Obsah
SEZNAM TABULEK A GRAFŮ ... 9
SEZNAM ZKRATEK ... 11
ÚVOD ... 12
TEORETICKÁ ČÁST ... 14
1 Charakteristika dobrovolnictví ... 14
1.1 Dobrovolnictví ... 14
1.2 Formy dobrovolnictví ... 14
1.3 Přínos dobrovolnictví pro dobrovolníky ... 15
2 Seniorské dobrovolnictví ... 16
3 Fenomén dobrovolnictví z aspektu speciální pedagogiky ... 19
4 Motivace k dobrovolnictví ... 22
4.1 Přístupy k motivaci ... 22
4.2 Teorie motivace k dobrovolnictví ... 23
4.3 Stimuly a inhibitory motivace k dobrovolnictví ... 25
4.4 Nevhodné motivy k dobrovolnictví ... 27
EMPIRICKÁ ČÁST ... 28
5 Cíl sociologického výzkumu... 28
5.1 Výzkumná otázka ... 28
5.2 Hypotézy... 28
6 Metodika výzkumu ... 29
7 Výzkumný soubor ... 31
8 Organizační zabezpečení výzkumu ... 32
9 Získaná data a jejich interpretace ... 34
9.1 Vyhodnocení motivace respondentů podle věku... 34
9.2 Vyhodnocení motivace respondentů podle pohlaví ... 44
9.3 Vyhodnocení motivace respondentů podle vzdělání... 48
10 Shrnutí výsledků empirické části a ověření stanovených hypotéz ... 50
ZÁVĚR ... 52
NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ ... 54
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 55
SEZNAM PŘÍLOH ... 58
SEZNAM TABULEK A GRAFŮ
Tabulka 1: Statistické výsledky motivace seniorů podle věku ... 35
Tabulka 2: Společnost dle věku ... 36
Tabulka 3: Hodnoty dle věku ... 39
Tabulka 4: Reciprocita dle věku ... 42
Tabulka 5: Statistické výsledky motivace seniorů podle pohlaví ... 45
Tabulka 6: Obrana podle pohlaví ... 45
Tabulka 7: Statistické výsledky motivace seniorů podle vzdělání ... 48
Graf 1: Společnost dle věku – absolutně ... 37
Graf 2: Společnost dle věku – relativně ... 37
Graf 3: Společnost dle věku II – absolutně ... 38
Graf 4: Společnost dle věku II – relativně ... 38
Graf 5: Hodnoty dle věku – absolutně ... 39
Graf 6: Hodnoty dle věku – relativně... 40
Graf 7: Hodnoty dle věku II – absolutně... 40
Graf 8: Hodnoty dle věku II – relativně ... 41
Graf 9: Reciprocita dle věku – absolutně ... 42
Graf 10: Reciprocita dle věku – relativně ... 43
Graf 11: Reciprocita dle věku II – absolutně ... 43
Graf 12: Reciprocita dle věku II – relativně ... 44
Graf 13: Obrana podle pohlaví – absolutně ... 46
Graf 14: Obrana podle pohlaví – relativně... 46
Graf 15: Obrana podle pohlaví II – absolutně... 47
Graf 16: Obrana podle pohlaví II – relativně ... 47
SEZNAM ZKRATEK
ČSÚ: Český statistický úřad
TUL: Technická univerzita v Liberci U3V: Univerzita třetího věku
VFI: Volunteer Function Inventory – dotazník autorů Clary a Snyder VMI: Volunteer Motivation Inventory – Katalog motivace dobrovolníka
VPM: Volunteer Proces Model – Dobrovolnictví jako proces, který trvá v čase – model rozpracovaný autory Snyder a Omoto.
ÚVOD
Téma bakalářské práce Motivace k dobrovolnictví bylo zvoleno s ohledem na zájem a dosavadní zkušenosti autorky v této oblasti. O dobrovolnickou činnost se zajímá více než deset let. Má praktické zkušenosti z různých oblastí jako práce s lidmi bez domova ve Středisku Naděje, osobní asistence vozíčkářce na letním táboře s hipoterapií, působení v občanském sdružení pečujícím o zříceninu hradu, vedení tanečních kroužků pro děti i dospělé či bezpříspěvkové dárcovství krve. Při těchto příležitostech se setkala s množstvím dalších dobrovolníků různého věku a pro tuto práci různě motivovaných. Je přesvědčena, že dobrovolnictví v občanské společnosti je třeba stále rozvíjet, komunikovat o něm a aktivně vyhledávat nové dobrovolné pracovníky.
Bakalářská práce se zaměřuje na dobrovolnictví mezi seniory. Měla by dát odpověď na otázku, co vede seniory k dobrovolnictví a jaké mají motivy k této činnosti. Je rozdělena na část teoretickou a empirickou.
V teoretické části je objasněna dobrovolnická činnost v kontextu speciální pedagogiky, jsou uvedeny různé přístupy a teorie motivace k dobrovolnictví. Je zde popsáno, co dobrovolníkům jejich činnost přináší, co je podporuje a naopak brzdí a zmíněny jsou též nevhodné motivy k dobrovolnictví. Dále se teoretická část zabývá seniorským dobrovolnictvím, kdy za seniory je počítána již věková kategorie 50+. Rozebrána je zde na základě dostupných literárních pramenů vhodnost dobrovolnických aktivit pro samotné seniory, a to jako smysluplná náplň volného času. Jsou popsána specifika této věkové skupiny v kontextu dobrovolnictví.
V empirické části práce je prostřednictvím vzorku respondentů tvořeného aktivními dobrovolníky ve věku nad 50 let ukázáno, co motivuje seniory k dobrovolnické činnosti a jaký je jejich sociální profil. Cílem bylo objasnit motivaci seniorů k dobrovolnictví a navrhnout opatření pro její zvýšení.
Výzkum vychází z hlavního předpokladu, že motivace k dobrovolnictví souvisí s věkem, s pohlavím a se vzděláním dobrovolníků. Pro ověření premisy byla zvolena metoda dotazování formou dotazníkového šetření mezi studenty U3V Technické univerzity v Liberci.
Kvůli reprezentativnosti byl vzorek doplněn o respondenty i z jiných organizací zabývajících
Autorka se domnívá, že dobrovolníci jsou vítanou a potřebnou silou v mnoha oblastech speciální pedagogiky. Najdeme je snad ve všech zařízeních či organizacích pracujících s jedinci trpícími nějakým postižením či znevýhodněním. Příkladem mohou být domy s pečovatelskou službou či speciální školy. Dobrovolné aktivity jsou vždy přínosem pro obě strany. Tedy jak pro příjemce, tak pro jejich poskytovatele. V posledních letech je často komunikovaným problémem stárnutí populace. Je potřeba, aby společnost i jedinci samotní s tímto jevem dokázali efektivně naložit a od určitého věku se na stáří, odchod do důchodu a následné zvýšené množství volného času dobře připravili a naučili se ho vhodně využívat.
Zde se nabízí právě dobrovolnictví jako jedna z možných aktivit, která udržuje fyzickou i duševní kondici a dodává i ve vyšším věku tolik potřebný pocit užitečnosti.
TEORETICKÁ ČÁST
1 Charakteristika dobrovolnictví
Záměrem této kapitoly je uvedení čtenáře do problematiky dobrovolnictví na základě vymezení pojmů, které jsou užívány v teoretické i empirické části práce.
1.1 Dobrovolnictví
Většina autorů (Tošner, Sozanská 2006; Müllerová, 2011; Krňanská, aj. 2012) definuje dobrovolnictví jako vědomou, svobodně zvolenou činnost ve prospěch druhých, za kterou není vyžadována finanční ani jiná odměna. Dobrovolník tedy zdarma věnuje svůj čas, peníze, věci nebo úsilí. Dobrovolnictví je přínosné jak pro organizaci, která s dobrovolníky pracuje, tak pro dobrovolníky samotné, pro které je zdrojem nových zkušeností, zážitků i příležitostí pro osobní růst.
Jak dále uvádí Krňanská, aj. (2012, s. 30), dobrovolnické aktivity nenahrazují placené profesionální pracovníky, ale pouze přidávají hodnotu společnosti. Tošner a Sozanská (2006, s. 35) k tomu dodávají, že na dobrovolníky je možné mít stejné nároky jako na placené zaměstnance. Nemají však nahradit personál zařízení, ale přinést něco nového, například vyplnit klientům jejich volný čas.
1.2 Formy dobrovolnictví
Dobrovolnictví můžeme rozdělit na formální a neformální. Formální se realizuje v rámci nebo prostřednictvím nějaké organizace. Jak uvádí Šimková (2011), jedná se nejčastěji o oblast zdravotnictví, sociálních služeb, kultury, sportu, práce s dětmi a mládeží, ekologie, mezinárodního dobrovolnictví, dobrovolnictví při mimořádných událostech, v církvích a náboženských společnostech, dobrovolnictví komunitní a firemní. Neformální dobrovolnictví probíhá mimo jakoukoli organizaci a patří sem například sousedská či občanská výpomoc, které leckdy díky své každodennosti ani jako dobrovolnická práce vnímány nejsou. Frič a Vávra (2012, s. 32) přidávají v oblasti komunitního dobrovolnictví ještě třetí kategorii, a to dobrovolnictví virtuální. Jedná se o plnění dobrovolnických úkolů
přes internet, formou poradenství, on-line mentoringu či vzdělávacích aktivit, díky čemuž se rozšiřuje dosah organizace, pro kterou pracují.
Müllerová (2011, s. 11) dále dělí dobrovolnictví na veřejně prospěšné, vzájemně prospěšné a dobrovolnou službu. U veřejně prospěšného je na prvním místě potřeba být užitečný svému okolí a komunitě. Při vzájemně prospěšném dobrovolnictví se jedná o činnosti vykonávané v rámci realizace vlastních cílů. Do této kategorie spadá množství sportovních či kulturních organizací. Dobrovolnou službou je myšlen závazek dlouhodobě se věnovat dobrovolné pomoci obvykle mimo svoji zemi.
1.3 Přínos dobrovolnictví pro dobrovolníky
Dobrovolníky se stávají aktivní lidé, kteří mají pocit, že chtějí dělat něco pro druhé.
Cítí, že mají co nabídnout, že se mohou podělit o své znalosti či dovednosti, nebo že jen mohou část svého volného času věnovat aktivitám přínosným pro druhé lidi. Obvykle pro ty, kteří jsou v nějaké obtížné životní situaci nebo jsou sociální skupinou, která je nějakým způsobem ohrožena.
V první moment, kdy se rozhodují, jestli se dobrovolnictví věnovat či ne, jistě nepřemýšlí nad tím, jaké to bude mít přínosy pro ně samotné. Později si však již začnou uvědomovat, že rozvíjí i sami sebe. Poznávají nové lidi a navazují nové kontakty, cítí se potřební a uznávaní, což posiluje jejich sebevědomí. Mají pocit smysluplného využití volného času.
Krňanská, aj. (2012, s. 43) uvádí, že k dobrovolnictví může vést také pocit odpovědnosti, spolupráce v místní komunitě nebo náboženství, což může být bráno jako služba ostatním, duchovní povinnost nebo prostředek k dosažení vyššího duchovního cíle.
K dobrovolnictví může vést též osobní nespokojenost a touha něco ve svém životě změnit (Benedíková 2012, s. 4).
2 Seniorské dobrovolnictví
Záměrem této kapitoly je vysvětlit přesvědčení, že je vhodné se zaměřit na získávání dobrovolníků nejen mezi mladými lidmi, ale také mezi lidmi ve věku 50+. Autorka zde vidí velký přínos pro oblasti dobrovolnických činností i pro dobrovolníky samotné.
Na seniorskou populaci, kterou je dobré vést k dobrovolnictví jako formě aktivního trávení volného času a participaci na občanském životě, nahlížíme již od věkové kategorie 50+. I když tito lidé jsou často ještě pracovně aktivní, je dobré, aby se postupně připravovali na změnu, kterou jim může přinést osamostatnění vlastních dětí a jejich odchod ze společné domácnosti, případně ztráta zaměstnání a odchod do důchodu. Mnoho lidí tohoto věku se ještě těší plnému zdraví a dobré fyzické kondici. Dnešním trendem je udržet si ji i ve vyšším věku. To se týká nejen stránky tělesné, ale i psychické.
Balogová (2012, s. 37) také upozorňuje na to, že dlouhodobá péče o seniory neznamená jen pomoc imobilním lidem vysokého věku, ale také péči o aktivní seniory formou nabídky vzdělávacích či jiných aktivit. Řadí sem například univerzity třetího věku. Ty přispívají k aktivnímu stárnutí, které je postaveno na procesu optimalizace příležitostí pro zdraví, spolupráci a bezpečnost s cílem podpory kvality života. K tomu přispívá i možnost aktivizace starších lidí prostřednictvím dobrovolnictví, což může být vhodným přínosem pro jejich sociální, duševní i fyzické zdraví.
Jak uvádí Kalvach a Hrabětová (2005, s. 4), je ve snaze o co nejlepší adaptaci na stáří dobré zachovat, upřesňovat a pěstovat svůj životní program a pozitivní výhled do budoucnosti, zůstat otevřený novým podnětům – vzdělávat se, vybírat přiměřené cíle a činnosti, připravit se na ztráty a obtíže, které stáří přináší a přemýšlet o jejich kompenzaci, usilovat o pochopení druhých a dobré vztahy, pěstovat aktivně dobrou náladu, mít se na co těšit a umět se radovat z maličkostí.
U věkové kategorie 50+ pěstujeme prostřednictvím dobrovolnictví pocit užitečnosti, který by už sami mohly přestávat cítit. Často se již nemusí starat o vlastní děti a mohou trpět pocity prázdnoty. Cítí již ohrožení ze ztráty zaměstnání, odchodu do důchodu, a díky tomu mohou mít strach ze samoty, nepotřebnosti a přílišnosti volného času (Krňanská, aj. 2012, s. 43).
Dle analýzy Českého statistického úřadu (2013) zpracované na základě výsledků šetření pracovních sil, který byl proveden v roce 2012, je v České republice až čtvrt milionu neaktivních důchodců, kteří by měli zájem pracovat. Dotazováni byli respondenti ve věku 50–69 let na téma jejich odchodu do důchodu. Přechod mezi aktivitou a neaktivitou probíhá v České republice velmi rychle a soustřeďuje se do období vzniku nároku na starobní důchod a několika málo následujících let. Neaktivní důchodci jsou tak výraznou pracovní rezervou, jejíž využití je ale při současné situaci na trhu práce problematické. Respondenti se ve výzkumu vyjadřovali, že je práce baví, případně že chtějí udržet sociální kontakty na svém pracovišti. (ČSÚ, 2013).
V této souvislosti spatřuje autorka velkou příležitost v aktivním oslovování těchto osob s nabídkou účasti na různých dobrovolnických aktivitách. Touhu být pracovně aktivní a udržovat sociální kontakty jim může nahradit právě dobrovolnická práce.
Dobrovolnické aktivity jsou považovány za cennou zkušenost pro všechny věkové kategorie. Seniorští dobrovolníci mohou být bohatým zdrojem moudrosti a zkušeností a obvykle se o ně rádi podělí (Krňanská, aj. 2012, s. 30). To může být přínosem i pro mladší generace, například jako zkušenost, kterou mohou využít v komunikaci či péči o své blízké nebo jako příprava na vlastní stáří (Benedíková 2012, s. 26).
V podmínkách České republiky představují zvláště mladí senioři nejvýznamnější zdroj dobrovolníků. Vykonávají činnosti především ve zdravotnictví a v sociálních službách či sousedskou výpomoc. Například organizace Seniorservis Ostrava realizuje projekt, který se nazývá Dobrovolníci – společníci osamělých seniorů. Dobrovolnické sekce mají také různé proseniorské organizace, např. Život 90 (Kalvach, Hrabětová 2005, s. 13). Odborníci se shodují, že je potřebné podchytit silné populační ročníky současných seniorů a využít jejich potenciál při řešení naléhavých problémů sociální politiky. Zároveň uvádějí dobrovolnictví starších osob jako cestu k podpoře jejich zdraví a k budování kultury aktivního stárnutí (Repková 2013, s. 132).
Odborné zdroje poukazují na to, že starší osoby mohou při uplatňování svých zájmů o dobrovolnickou činnost čelit rozličným problémům a bariérám. To mohou být například zdravotní problémy, problémy s mobilitou nebo nedostupnost zdrojů a informací potřebných k jejich rozhodování v dané oblasti. Pro jejich překonávání se doporučuje cíleně využívat prvky institucionalizace a profesionalizace dobrovolnické práce. Starší osoby jsou specifickou
cílovou skupinou, která má osobité potřeby v oblasti podpory dobrovolnických aktivit. Pak to, co dříve bylo vykonávané spontánně v rámci sousedské výpomoci, začne získávat na společenské vážnosti a uznání (Repková 2013, s. 131, 132).
Organizace, které pracují s dobrovolníky vyššího věku, musí dbát na určitá specifika, která tato věková kategorie vyžaduje. Při plánování jejich dobrovolnických aktivit je nutné brát ohledy na případná fyzická omezení, která se vzhledem k věku mohou vyskytnout. Starší lidé mají rádi ve věcech jasný řád. Uvítají tedy, když mají vše předem nachystané a prostudované, neboť je pro ně obvykle horší pak na místě improvizovat. Proto je důležité mít vše dobře naplánované, zorganizované a poskytnout dobrovolníkům dostatečný čas na přípravu před vlastní dobrovolnickou aktivitou. Dostávají-li nějaké tištěné materiály či pomůcky, je třeba dbát na správnou velikost písma. Je potřeba být trpělivý a ochotně zodpovídat veškeré otázky. Je vhodné s dobrovolníky mluvit o tom, co je pravděpodobně čeká, na jaká mohou narazit úskalí, jak se s nimi vypořádat a kam se mohou obrátit s prosbou o pomoc či radu. S opatrností musíme také zacházet s hodnocením jejich činnosti či případnou kritikou. V dřívějších dobách toto nebývalo zvykem tolik, jako dnes (Krňanská, aj.
2012, s. 47–54).
3 Fenomén dobrovolnictví z aspektu speciální pedagogiky
Záměrem této kapitoly je poukázat na možnost uplatnění dobrovolníků v rámci speciální pedagogiky. Jsou popsány předmět a cíle speciální pedagogiky a do kontextu zasazena možnost uplatnění dobrovolnictví seniorů. Autorka se zaměřuje na oblast školství.
Uvádí zde komunitní školu jako otevřený prostor pro dobrovolnickou práci i pro pracovní uplatnění speciálního pedagoga. Dále je popsána jedna z metod práce s dobrovolníky z řad seniorů – mezigenerační mentoring.
Speciální pedagogika se zabývá především výchovou a vzděláváním jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami, tj. jedinců se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním a sociálním znevýhodněním. Věnuje se jim nejen po dobu povinného vzdělávání, ale zabývá se také podporou při pracovním a celkově společenském uplatnění v průběhu celého jejich života (Pešatová, Tomická 2007, s. 18).
Speciální pedagogika si klade za cíl vychovávat a vzdělávat jedince s postižením tak, aby se se svým postižením vnitřně vyrovnali a aby se dokázali včlenit do pracovního procesu a do společnosti. Pro dosažení těchto cílů je nutné důsledné uplatňování individuálního přístupu a stanovení nároků odpovídajících skutečným možnostem a schopnostem každého jedince s postižením (Michalová 2006, s. 7).
V souvislosti s tím se často uvádějí pojmy integrace a inkluze. Integrací je myšleno plné začlenění jedince s postižením do společnosti (Pešatová, Tomická 2007, s. 33). Jedná se o naprosté a bezproblémové zapojení do širší intaktní společnosti. O stupeň výše se nachází inkluze, která znamená včlenění jedince s postižením, tedy vytvoření společenství, které je pružné, otevřené a váží si rozdílu, k čemuž využívá všechny zdroje, tedy lidské i materiální.
To vede k vytvoření prostředí, ve kterém panuje sounáležitost, svoboda, radost, bezpečí a úcta (Mrázová 2002, s. 18, 19).
V dnešní době, kdy je již za normální považována integrace dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžného proudu vzdělávání, však jen výjimečně narazíme na dobrovolníka působícího v základních či středních školách. Pro inkluzi je důležitá pomoc nejen profesionálů, ale i dobrovolníků. Inkluze je vlastně příprava celého společenství.
V oblasti školství tedy znamená přípravu žáků, pedagogů, rodiny a celého prostředí, na přijetí jakékoli jinakosti (Redakce 2011). Ve škole se na inkluzi jedince se speciálními výchovně
vzdělávacími potřebami podílí zejména pedagog a pedagogický asistent. Autorka mezi nimi vnímá velký rozdíl, zejména ve vztahu k žákovi samotnému. Pedagog, který na dítě působí během vyučování, pro něj správně má být autoritou. Pedagogický asistent na dítě také pedagogicky působí při vyučování, ale obvykle s ním tráví i přestávky či volné hodiny. Vztah je zde již částečně posunutý i do role kamarádství. Autorka se domnívá, že pro dobrou podporu žáka při studiu je ze strany pedagogického asistenta nutné znát žáka blíže, než je v možnostech pedagoga a vhodné je také znát prostředí, ze kterého pochází. Asistent je též důležitým pojítkem mezi školou a rodiči. Místo dobrovolníka je spatřováno i v podpoře mimoškolních aktivit, v možnostech trávení volného času a v roli kamaráda. Toto často již není v možnostech pedagogů ani asistentů a leckdy ani rodiny. Pro děti se speciálními výchovně vzdělávacími potřebami je obvykle těžké navázat běžné kamarádské vztahy s vrstevníky, a tak se jejich vazby, možnosti komunikace a společenského styku omezují pouze na prostředí rodiny či v době vyučování na čas strávený s asistentem. Na této rovině pak zůstáváme u integrace, ale neposunujeme se k inkluzi.
Josef Slowík (2011, s. 43–46) uvádí dobrovolnictví jako významný nástroj podpory vytváření inkluzivního prostředí, které je nezbytnou součástí občanské společnosti.
Dobrovolnictvím se realizuje sociální spoluúčast, která má význam jak pro toho, komu je aktivita poskytována, tak pro dobrovolníky samotné. Sociální inkluze je založena na možnosti volby, s kým se kontaktovat, jak trávit volný čas, jak řešit své problémy. S tím souvisí i přístup k informacím, kde je možné najít adekvátní pomoc pro svou volbu. Často je jedinou možností, jak toho dosáhnout, právě pomoc ze strany dobrovolníka. Sociální inkluze je v současnosti vnímána jako záležitost celé společnosti, nikoliv jen znevýhodněných jedinců a skupin.
Možností propojení školního prostředí a dobrovolníků mohou být například komunitní školy. Škola se pak stává jakousi otevřenou organizací a umožňuje setkávání širokého okruhu lidí. Často dnes ve svém okolí vidíme školy, kterým se nezavírají dveře hned po posledním zvonění, ale nabízejí své prostory k různým volnočasovým aktivitám. Toto však bývá spíše formou pronájmu prostor jednotlivcům či sdružením vykonávajícím tam vlastní aktivity otevřené veřejnosti. Toto však nelze považovat za komunitní školu. Ta je především o filosofii propojit školu, žáky a komunitu. Zapojit do akcí a aktivit maximum lidí a umožnit tak mezigenerační setkávání. Naopak některé školy tuto filosofii splňují, aniž by sami věděli, že jsou vlastně komunitní školou. K přeměně běžné školy na školu komunitní je vhodné zřízení
pozice koordinátora komunitního vzdělávání, který by se podílel na identifikaci potřeb komunity, pořádal vzdělávací semináře, rozvíjel spolupráci a partnerství mezi rodiči a školou a utvářel pozitivní vztahy s veřejností. Zde se nachází možnost pracovního uplatnění speciálního pedagoga (Krausová 2013, s. 50–59).
Další možností zapojení seniorů do dobrovolnických aktivit v souvislosti s dětmi a mládeží, a to jak zdravými, tak s postižením, může být například prostřednictvím mezigeneračního mentoringu. Mezigenerační mentoring je specifický tím, že starší dobrovolník, tzv. mentor má na starosti mladšího, méně zkušeného chráněnce. Jedná se obvykle o interakci mentora věkové kategorie 55+ s dítětem či adolescentem. Má mu pomáhat rozvíjet jeho osobnost a orientaci ve společnosti, sociálních vztazích a kulturních hodnotách.
Jedná se o vztah, který je profesionálně veden a podporován (Brumovská, Seidlová Málková 2010, s. 10, 18).
Brumovská a Seidlová Málková (2010, s. 126) upozorňují na další důležitou zvláštnost mentoringu. Vzhledem k tomu, že u mentorského vztahu se jedná o vztah na bázi důvěry a osobní blízkosti, který má fungovat dlouhodobě, po dobu většinou jednoho roku, je nutná spolehlivost a odpovědnost mentora vůči svěřenému dítěti. Od počátku je tedy nutné klást důraz na dostatečnou motivaci mentorů a podporovat jejich spokojenost ve vztahu tak, aby se mentor stal stálým a významným zdrojem podpory pozitivního vývoje dítěte.
4 Motivace k dobrovolnictví
Záměrem této kapitoly je uvést přístupy zabývající se motivací a teorií motivace.
Z toho vyplývá, co dobrovolnictví podporuje, co ho naopak brzdí a na které oblasti se tedy máme zaměřit při motivaci k setrvání v dobrovolnické činnosti.
Nakonečný (1997, s. 8) popisuje motivaci jako jednu ze složek psychické regulace činnosti. Zajišťuje fungování učení, aktivizuje kognitivní a motorické systémy k dosahování určitých cílů. Z toho vyplývá, že motivace podněcuje k chování, které udržuje dynamický růst osobnosti a její vnitřní rovnováhu.
Motivy můžeme označit jako psychologické příčiny chování. Klíčové koncepty motivace jsou potřeby a motivy. Potřeby vyjadřují výchozí motivační stav, motivy vyjadřují obsah dovršující reakce neboli uspokojení (Nakonečný 1997, s. 29).
4.1 Přístupy k motivaci
Frič a Vávra (2010, s. 84, 85) uvádějí dva přístupy zabývající se motivací.
Psychologický přístup
Vyzdvihuje roli osobních vlastností, zejména empatii a altruismus. Jedná se o touhu pomáhat druhým, kterou lze charakterizovat láskou k bližnímu, pocity solidarity, soucitu, milosrdenství a konáním v zájmu veřejného blaha. Tito lidé jsou motivováni vnitřním pocitem uspokojení. Řadí sem také egoisticky motivovaného dobrovolníka, který v dobrovolnické činnosti vidí nástroj k uspokojování svých osobních zájmů. Zároveň ale činí dobro pro druhé.
Je zde typický zájem o získávání nových zkušeností, kontaktů, navazování partnerských vztahů i snaha uplatnit svoje schopnosti a udržovat se prostřednictvím dobrovolnické činnosti v kondici (Frič, Vávra 2010, s. 83–85).
Sociologický přístup
Sociologický přístup je zaměřen na zkoumání společnosti jako celku. Zajímavostí je, že autoři vyzdvihují také sobecké motivy k dobrovolnictví, jako je například získání společenské odměny. Řadí sem také kategorii dobrovolnictví jako volnočasové aktivity, která
přináší dobrovolníkovi dobrý pocit z kontaktu s lidmi, které má rád a z vykonávání činnosti, která mu přináší požitek (Frič, Vávra 2010, s. 85–87).
Podle Matulayové (2012a, s. 7) je nutno oba přístupy chápat jako vzájemně se doplňující. Uvádí model rozpracovaný Snyderem a Omoto – Volunteer Process Model (VPM), který vymezuje dobrovolnictví jako proces, který trvá v čase. VPM zahrnuje analýzu procesu na různých úrovních. Na úrovni individuální uvádí aktivity a psychické procesy na straně dobrovolníka a příjemce jeho služby. Interpersonální je dynamika pomáhajícího vztahu. Pod organizační spadá vyhledávání, výcvik a vedení dobrovolníků. Na společenské úrovni jsou vazby mezi jednotlivci a ve skupině, kolektivní a kulturní dynamika.
Matulayová (2012a, s. 7, 8) dále uvádí, že VPM vypovídá o započetí, udržení a účinnosti dobrovolnické služby, a proto přidává rozdělení na etapy dobrovolnické služby:
• Před započetím – zde je možné vidět osobnostní a motivační činitele, kteří předpovídají, kdo se zapojí do dobrovolnické služby a kdo bude nejefektivnější a nejspokojenější,
• vlastní dobrovolnická práce – objasňují se psychologické aspekty a aspekty chování v interpersonálních vztazích mezi dobrovolníkem a příjemcem jeho služby. V této etapě je možné zaměřit se na vztahovou dynamiku, která ulehčuje pokračování v dobrovolnické službě a působí i na spokojenost dobrovolníka,
• etapa důsledků – dopad dobrovolnické služby na postoje, vědomosti a chování dobrovolníka, příjemce dobrovolnické služby a členy jejich sociálních sítí.
4.2 Teorie motivace k dobrovolnictví
První reprezentativní výzkum na téma dobrovolnictví byl v České republice proveden v letech 1999 až 2000, a to Nadací rozvoje občanské společnosti, Agenturou neziskového sektoru a Agenturou STEM ve spolupráci s nadací VIA a občanským sdružením Hestia.
Z výzkumu vyplynulo, že individuální motivace k dobrovolnictví je značně rozmanitá a dobrovolníci často nemají vyhraněný jeden druh motivace. Autoři uvádějí konvenční, reciproční a nerozvinutou motivaci k dobrovolnictví. Navzájem se prolínají, ale pokaždé jedna z nich mívá dominantní vliv (Frič, aj. 2001, s. 67).
Konvenční či normativní
K dobrovolnické aktivitě vedou jedince morální normy nejbližšího okolí nebo obecná neformální pravidla chování. Tato motivace se opírá o principy křesťanské morálky a představy o správném způsobu života. Touto motivací se vyznačují především lidé starší šedesáti let a věřící.
Reciproční
Jedinec hledá v dobrovolné práci něco, co bude užitečné i pro něj samého. Typický je zde zájem o nové zkušenosti, vztahy, možnost uplatnit vlastní schopnosti. Převládá zvláště u mladých lidí do třiceti let.
Nerozvinutá
K dobrovolnické práci se jedinci rozhodují na základě tří motivačních pilířů. Je to důvěra v organizaci, pro kterou budou pracovat, přesvědčení o smysluplnosti dobrovolnictví a pocit, že prostřednictvím dobrovolné práce šíří dobrou myšlenku. Častěji se vyskytuje u vysokoškoláků a u osob středního a staršího věku (46–60 let).
Frič a Vávra (2012, s. 30) ve své publikaci dále uvádějí teorii motivace k dobrovolnictví dle Rochestera a považují za důležitý vliv komunity. Komunita vytváří příležitosti pro dobrovolnickou práci. Produkuje kolektivní identitu, která její nositele stimuluje k obětování se ve prospěch celku. Nějaká forma dobrovolnictví probíhá obvykle v tomto pořadí – nejprve v rodině, pak v komunitě a pak teprve v sekundárních organizacích, jako jsou církve, školy, neziskové či jiné organizace. Při komunitním dobrovolnictví je v popředí také aspekt dobrovolnictví jako volnočasové aktivity. Jedná se o potěšení z interakce s lidmi, které má sám dobrovolník rád. Aktivity na pomoc druhým si dotyčný vybírá proto, že se mu líbí.
Motivace vychází z vlastního zájmu a altruismu. Lze ji dělit na:
• Altruistickou, kdy motivem je prospěch druhých nebo celé komunity,
• egoistickou, kdy motivem je prospěch dobrovolníka z toho, že přináší prospěch druhým a
• normativní, kdy motivem je naplňování morálních imperativů a závazků v komunitě.
Egoistická motivace má ještě subkategorii „hedónistická motivace“, kdy motivem je samotný požitek z dobrovolnické činnosti (Frič, Vávra 2012, s. 59).
Frič a Vávra (2012, s. 120) dále uvádějí, že u neformálních dobrovolníků se nejčastěji objevuje motivace altruistická a hned následuje motivace normativní. Egoistická a hedónistická jsou zastoupeny nejméně. Motivy k formálnímu dobrovolnictví pak jsou především altruistické a hedónistické. Dobrovolníci chtějí dělat něco pro věc, která je pro ně důležitá, nebo je prostě baví samo dobrovolnictví. Normativní či náboženská motivace se zde uplatňuje nejméně (Frič, Vávra 2012, s. 83).
Jednotlivé kategorie motivací se samozřejmě vzájemně nevylučují. V každém dobrovolníkovi je určitá směsice všech třech motivací. Nejvíce dobrovolníků dnes působí v oblasti sportu, kultury a rekreace, z čehož vyplývá i vysoká míra hedónistické motivace.
Dobrovolníci se chtějí své dobrovolnictví užívat (Frič, Vávra 2012, s. 84, 85).
Komplexních přístupů k teoriím motivace existuje více. Výše uvedené rozdělení motivací dle Friče, aj. a dle Rochestera, však považuje autorka za nejvýstižnější.Konvenční motivace, kterou uvádí Frič, aj., souhlasí s motivací nazývanou Rochesterem jako normativní.
Téměř shodné jsou i kategorie motivací reciproční a egoistická. Motivace, která je u Rochestera nazývaná altruistickou, by u Friče, aj. spadala do kategorie motivace nerozvinuté. Frič, aj. se více posunují do roviny filosofie dobrovolníka. Podle nich je důležitá důvěra dobrovolníka v organizaci a také jeho přesvědčení o smysluplnosti dobrovolnictví a šíření dobré myšlenky.
4.3 Stimuly a inhibitory motivace k dobrovolnictví
Stát se dobrovolníkem znamená překonat některé bariéry a vydávat svoji energii a čas ve prospěch dobrovolnických aktivit (Frič, Vávra 2010, s. 31). To je důležité vést v patrnosti nejen při získávání nových dobrovolníků, ale také při motivaci k setrvání u dobrovolnické činnosti již aktivních dobrovolníků. Na setrvání u dobrovolnické činnosti má vliv nejen osobnost jedince, ale i jeho vlastní pocity a také zkušenosti s dobrovolnickou aktivitou. Pokud je jeho působení dobře přijímáno jak osobami, pro které činnost vykonává, tak i jeho okolím, bude jistě vhodně motivován v aktivitách pokračovat. Když bude mít navíc pocit, že díky jeho práci může organizace, ve které působí nabídnout něco navíc, je to jistě příjemným zadostiučiněním.
Dobrovolnictví podporuje:
• Pocit ocenění či uznání na veřejnosti i soukromě,
• uvědomění, že přítomnost dobrovolníka něco znamená, že se v důsledku jeho činnosti děje něco podstatného,
• naděje na změnu, postup ve své činnosti, uspokojování osobních potřeb,
• pocit zvládnutí zadaných úkolů, sounáležitosti a týmové práce,
• podílení se na řešení problémů, rozhodování či stanovování cílů organizace.
Dobrovolnictví brzdí:
• Rozdíl mezi očekáváním a skutečnou činností,
• rutinní úkoly,
• pocit, že pomoc k ničemu není,
• chybějící zpětná vazba, pochvala či ocenění,
• malá podpora spolupracovníků,
• napětí mezi spolupracovníky,
• žádná prestiž a osobní růst,
• malé možnosti projevit iniciativu či tvořivost (Tošner, Sozanská 2006, s. 55).
Dobrovolníka je tedy vhodné neustále motivovat. To může být například příjemnou a vstřícnou atmosférou v dobrovolnickém centru i v místě, kde dobrovolník pracuje. Je důležité umět pomoci a poradit, když to dobrovolník potřebuje. Pomáhají také jasná a jednoduchá pravidla činnosti dobrovolníků, vymezení hranic práce, jako například jaké činnosti se má věnovat a v jakém rozsahu, případně i za jakých podmínek tato dohoda končí.
Velmi důležité je dbát na ocenění a poděkování (Benedíková 2012, s. 25). To může probíhat dle Tošnera a Sozanské (2006, s. 84) různou formou. Uvádějí, že by například koordinátor spolu s vedením organizace mohl jednou ročně uspořádat setkání dobrovolníků a zaměstnanců, spojené s veřejným oceněním jejich zásluh a předáním symbolické odměny.
Bednářová a Pelech (2003, s. 39) k tomu dodávají, že se samozřejmě nejedná o odměnu finanční, ale může to být například drobný dárek nebo pohoštění.
4.4 Nevhodné motivy k dobrovolnictví
Motivy lidí chovat se k sobě přátelsky, pomáhat si nebo si naopak ubližovat provázejí lidstvo od pradávna. Ani motivy dobrovolníků nemusí být vždy jednoznačně prospěšné pro ostatní. To musí včas dokázat rozpoznat ti, kteří s dobrovolníky pracují a zvládnout pak takového zájemce korektně odmítnout. Negativní motivy mohou silně poškodit klienta i vztahy mezi členy dobrovolnického týmu (Tošner, Sozanská 2006, s. 45, 46).
Tošner a Sozanská (2006, s. 46) uvádějí záporné motivy dle Vitoušové (1998):
• Soucit vedoucí k degradaci klienta,
• nepřiměřená a zbytečná zvědavost,
• služba pramenící z pocitu povinnosti,
• „skutkaření“, snaha něco si zasloužit,
• touha obětovat se, osobní neštěstí a hledání vlastní duševní rovnováhy prostřednictvím dobrovolnictví,
• osamělost a z ní pramenící touha po přátelství,
• pocit vlastní důležitosti, nenahraditelnosti,
• nedostatek sebeúcty a s ním spojená touha potkat někoho, kdo je na tom ještě hůře,
• panovačnost, touha ovládat jiné a uplatnit svůj vliv.
Pro dobrovolníky je důležité rozpoznat, kdy je pro ně dobrovolnická aktivita ještě přínosem a kdy už začíná být vyčerpávající. Je nutné uvědomit si, že i vlastní rodina a domácnost spotřebují nějaký čas a energii. Dobrovolník by neměl mít pocit, že na úkor dobrovolnictví šidí své blízké nebo sám sebe. Je důležité umět relaxovat a pěstovat své vlastní zájmy, aby nedošlo k vyhoření a úplnému opuštění dobrovolnictví.
EMPIRICKÁ ČÁST
5 Cíl sociologického výzkumu
Cílem výzkumu je analyzovat motivaci seniorů k dobrovolnické činnosti. Stále více seniorů chce zůstat aktivních i ve vyšším věku a dobrovolnictví tak může být vhodnou náplní volného času a pomáhat k udržení jejich dobré fyzické i duševní kondice. Dobrovolnictvím je myšlena svobodně zvolená činnost, vykonávaná ve prospěch druhých, ve svém volném čase a bez nároku na finanční odměnu a to mimo oblast své rodiny nebo domácnosti (Tošner, Sozanská 2006, s. 136).
5.1 Výzkumná otázka
Co seniory motivuje k dobrovolnictví? Záměrem je zjistit motivy seniorského dobrovolnictví, aby bylo možné se na ně zaměřit při získávání nových dobrovolníků a při udržení těch stávajících.
5.2 Hypotézy
H1 Motivace k dobrovolnictví souvisí s věkem dobrovolníků H2 Motivace k dobrovolnictví souvisí s pohlavím dobrovolníků H3 Motivace k dobrovolnictví souvisí se vzděláním dobrovolníků
6 Metodika výzkumu
Pro ověřování stanovených předpokladů byla použita kvantitativní metodologie, kdy sběr dat byl proveden prostřednictvím dotazníkového šetření pomocí standardizovaného dotazníku VFI, jehož autory jsou Clary a Snyder (1998). Dotazník obsahuje otázky, na které respondent odpovídá pomocí hodnotící Likertovy škály, která je pětibodová, a to od „vůbec nesouhlasím“ po „absolutně souhlasím“. Součástí dotazníku jsou i otázky zaměřené na sociální profil dobrovolníka.
Clary a Snyder (1998) vytvořili koncept zkoumání motivace dobrovolníků – „Inventář dobrovolnických funkcí“ (Volunteer Function Inventory – VFI). Jedná se o vnitřní pocity, které vedou ke snaze překonávat problémy a věnovat se dobrovolnickým činnostem.
Z výzkumů vyplývá, že můžeme najít šest kategorií funkcí, kterým odpovídají určité motivace:
1. Hodnoty – humanitarismus, pomoc méně šťastným,
2. společenské uznání – vyzdvihnout se na vyšší úroveň, rozvíjet své znalosti a dovednosti, získat nové zkušenosti,
3. společenská funkce – uspokojit potřebu žít ve společenství, navazovat mezilidské vztahy, setkávat se, být členem nějaké skupiny,
4. kariéra – získat pracovní zkušenosti nebo kontakty,
5. ochrana – motivace vyrovnat se s vnitřními konflikty, problémy, nejistotami, potřeba být užitečný,
6. osobnostní rozvoj – posílení sebedůvěry, sebevědomí, sebepoznání.
Dalšími motivujícími faktory jsou:
• Pochopení – touha učit se z dobrovolnické činnosti, lépe poznat sám sebe, lidi nebo organizace, kterým dobrovolník pomáhá,
• reciprocita – pocit, že jednou se vynaložené úsilí vrátí,
• sebeúcta – získání vyšší sebevědomí a sebehodnocení,
• uznání – dobrý pocit z uznání vlastní práce.
Při zjišťování motivace k dobrovolnictví byl uplatněn multifaktoriální model a jako výzkumný nástroj byl využit Katalog motivace dobrovolníka (Volunteer Motivation Inventory – VMI) vytvořený v rámci výzkumného projektu „Developing the Volunteer Motivation
Inventory to Assess the Underlying Motivational Drives of Volunteers in West Australia“.
Předností VMI je systematizace motivů. Tento katalog obsahuje 44 důvodů, které mohou vést k dobrovolnictví a směřují k deseti různým druhům motivace. Jedná se o hodnoty, uznání, sociální interakci, reciprocitu, reaktivitu, sebeúctu, společnost, rozvoj kariéry, pochopení a obranu. Šest z těchto deseti je součástí výše zmíněného VFI. Pro účely tohoto výzkumu byl dotazník zkrácen na 28 položek. Deset kategorií motivací zůstalo zachováno.
Ze zahraničních výzkumů, které používaly dotazník VFI vyplývá, že nejčastějším motivem jsou hodnoty. Dobrovolníci jsou motivováni přesvědčením, že je důležité pomáhat druhým (Matulayová 2012b, s. 81–85).
7 Výzkumný soubor
Předpokladem k získání dat bylo oslovení 50 seniorů – posluchačů U3V TUL, neboť v akademickém roce 2013/2014 zde měl být otevřen předmět „Dobrovolnictví jako sociální fenomén“. Zájem o tento předmět však projevilo pouze sedm studentů, proto nebyl realizován. Manažerka U3V Ing. Andrea Jakubcová při osobním kontaktu uvedla, že s nabídkou výuky tohoto předmětu v zimním semestru 2013/2014 bylo osloveno více jak 370 uchazečů, ale kromě výše zmíněných sedmi lidí, nikdo další zájem neprojevil.
Předpoklad, že tento kurz se stane jediným zdrojem respondentů pro výzkum, se nenaplnil.
Bylo tedy nutné přistoupit k získání vzorku i z jiných zdrojů než jen z U3V TUL.
8 Organiz ační zabezpečení výzkumu
Výzkum probíhal průběžně v období listopad až prosinec 2013.
V první fázi byl připraven standardizovaný dotazník VFI, který sestává z celkem 28 položek, které respondenti hodnotí z hlediska jejich důležitosti na pětibodové škále.
Dotazník je doplněn o otázky zaměřující se na zjištění sociálního profilu dobrovolníků, tedy na pohlaví, věk a nejvyšší dosažené vzdělání.
Ve druhé fázi proběhl sběr dat. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo sehnat předpokládaný počet respondentů z kurzu U3V v Liberci, bylo přistoupeno k oslovení dalších organizací.
Oslovena byla Akademie seniorů v Jablonci nad Nisou, U3V v Mladé Boleslavi, koordinátor seniorských aktivit v Mladé Boleslavi, obě mladoboleslavská dobrovolnická centra – Dobrovolnické centrum při Magistrátu města a Dobrovolnické centrum při Klaudiánově nemocnici a předsedkyně Osvětové besedy a Muzejního spolku města Kosmonosy. O vyplnění dotazníku byli požádáni též přátelé a rodiče přátel, kteří spadají do stanovené věkové kategorie 50+ a o kterých autorka věděla, že se dlouhodobě věnují práci s dětmi, mládeží či dospělými, a to dobrovolně, bez nároku na finanční odměnu. Jednalo se zejména o působení v oblasti zájmových aktivit a sportovní činnosti.
Při osobní návštěvě U3V v Mladé Boleslavi bylo zjištěno, že se zde nenachází žádní dobrovolníci. S Akademií seniorů v Jablonci nad Nisou a s Dobrovolnickým centrem při Klaudiánově nemocnici se bohužel nepodařilo navázat spolupráci, neboť ani na opakované emailové žádosti nebylo reagováno. Z tohoto důvodu bylo dále prostřednictvím emailu osloveno 15 dobrovolnických center na území celé republiky. Jelikož většina odpověděla, že dobrovolníky v této kategorii nemají, bylo osloveno dalších 30 dobrovolnických center a deset organizací, které měly uvedeno, že se věnují dobrovolnické činnosti.
Zdrojem dobrovolníků nad 50 let se ukázalo být Dobrovolnické centrum při Magistrátu města Mladá Boleslav, kde koordinátorka Vladimíra Pechová kontaktovala všechny své dobrovolníky v této věkové kategorii, kterých bylo celkem deset. Dobrovolníci vyplňovali dotazník on-line, není tedy možné vzhledem k jeho anonymitě, uvést přesný počet respondentů, kteří touto cestou odpověděli. Dalším významným zdrojem byla Osvětová
beseda a Muzejní spolek města Kosmonosy, kde se za pomoci předsedkyně Milady Remešové podařilo získat devatenáct vyplněných dotazníků. Přátelé a známí autorky doručili přibližně 25 dotazníků. Velmi dobře u těchto dotázaných fungovalo předávání kontaktů a dotazníků dalším dobrovolníkům dané věkové kategorie. Předání dotazníků dobrovolníkům a vyplnění online či v papírově formě zajistila též dobrovolnická centra v Českém Krumlově, České Lípě, Frýdku–Místku, Chebu, Kadani, Brně a Českých Budějovicích a dále dobrovolnická centra při nemocnicích, a to Královské Vinohrady a Příbram. Tito se stali dalším velmi cenným zdrojem co do počtu získaných dat.
9 Získaná data a jejich interpretace
Šetřením bylo osloveno 103 respondentů, kteří odpověděli na 28 otázek v dotazníku.
Otázky byly zaměřeny na motivaci seniorů k dobrovolnické činnosti. Dotazník tvořily uzavřené otázky. Respondenti vybírali z pětistupňové škály, přičemž odpověď 5 znamenala absolutně souhlasím, naopak odpověď 1 znamenala vůbec nesouhlasím.
Data byla vyhodnocena s využitím kontingenčních tabulek a funkcí v programu Excel, neboť se jedná o kategorická data (slovně, případně škálově vyjádřená). Také bylo provedeno statistické testování nezbytné pro vyhodnocení hypotéz.
Otázky z dotazníku byly sloučeny podle hodnotícího klíče (po dvou, po třech otázkách) a následně byla vypočtena průměrná hodnota odpovědí každého respondenta. Tím se získalo bodové skóre, které bylo dále využito pro statistické vyhodnocení tak, že bylo porovnáno postupně s jednotlivými odpověďmi ohledně sociálního profilu respondentů. Závislost proměnných byla vyhodnocena s využitím χ2 testu. Tam, kde se prokázala závislost sledovaných proměnných, byl následně proveden výpočet Cramérova kontingenčního koeficientu V, který slouží ke stanovení míry závislosti.
9.1 Vyhodnocení motivace respondentů podle věku
Při statistickém hodnocení motivace seniorů k dobrovolnictví bylo nejprve přistoupeno k vyhodnocení odpovědí podle věku respondentů. V dotazníku byly stanoveny pětileté věkové intervaly: 1. skupina = 50–54, 2. skupina = 55–59, 3. skupina = 60–64, 4. skupina = 65–69, 5. skupina = 70 let a více. Zjišťovalo se, zda věk seniora ovlivní jeho odpověď ohledně motivačních faktorů. S využitím χ2 testu byly získány výsledné hodnoty, které jsou uvedeny v tabulce 1. Bylo 12 stupňů volnosti, protože byly (5 – 1 = 4) věkové skupiny násobeno (4 – 1 = 3) skupinami odpovědí = 12 stupňů volnosti χ2 testu.
Sloupec p-value v tabulce 1 uvádí hodnoty, podle kterých byl poznat výsledek χ2 testu.
Při stanovené hladině významnosti α = 0,05 (tedy 5 %), která se nejčastěji využívá ke statistickému vyhodnocování dat, byla hledána taková hodnota p, která splní p < α.
Tabulka 1: Statistické výsledky motivace seniorů podle věku
Motivační faktor χ2 test volnosti Stupně p-value Cramérovo V
Hodnoty 20,24 12 0,063 0,256
Uznání 15,62 12 0,209
Sociální interakce 16,51 12 0,169
Reaktivita 14,46 12 0,272
Sebeúcta 12,01 12 0,445
Společnost 22,44 12 0,033 0,270
Pochopení 11,50 12 0,487
Obrana 14,98 12 0,243
Reciprocita 20,32 12 0,061 0,256
Kariéra 16,82 12 0,156
Takový případ v tabulce 1 nastal jednou, řádek je označený červeně. Zde je tedy patrné, že p = 0,033 < 0,05, a tedy v případě vyhodnocení motivačního faktoru „společnost“ podle věku respondenta, hodnota testového kritéria χ2 testu padla do kritického oboru. To znamená, že je zamítnuta testovaná nulová hypotéza o nezávislosti proměnných, ve prospěch hypotézy alternativní, která tvrdí opak.
Lze tedy říci, že na 5% hladině významnosti se podařilo pomocí χ2 testu prokázat závislost mezi sledovanými proměnnými „společnost“ versus „věk“, tedy že odpovědi seniorů na motivační faktor „společnost“ jsou významně ovlivněny věkem respondenta.
Dále jsou v první tabulce patrné dva modře označené případy, kdy u motivačního faktoru „hodnoty“ hodnota p-value sice překročila 5% hladinu významnosti, ale zároveň 0,063 < 0,10, tj. 10% hladina významnosti. Takže při 5% hladině významnosti není prokázána závislost, ale pokud by se kritéria zmírnila na 10% hladinu významnosti, bude zamítnuta nulová hypotéza o nezávislosti proměnných a je tedy prokázána platnost hypotézy alternativní o závislosti proměnných „hodnoty“ a „věk“. Při vyšší hladině významnosti je však větší riziko, že tomu tak není.
Podobně je tomu v případě motivačního faktoru „reciprocita“ versus „věk“.
Cramérův kontingenční koeficient V je u těchto významných závislostí dalším ukazatelem, který slouží pro stanovení míry této závislosti. Čím více se blíží
koeficient V k jedné, tím větší je závislost proměnných, čím blíže je k nule, tím menší je závislost sledovaných proměnných. V tabulce 1 je patrné, že ve vztahu proměnných
„společnost“ – „věk“ vychází Cramérovo V = 0,270, zatímco v dalších dvou případech, kdy byla závislost dle p-value méně prokazatelná, je Cramérovo V = 0,256, tedy nižší. Znamená to menší závislost odpovědí respondentů na věku v případě motivačních faktorů „hodnoty“
i „reciprocita“, než byla v případě faktoru „společnost“.
Věk versus společnost
Nejsilnější závislost byla prokázána u motivačního faktoru „společnost“. Následující tabulka 2 zobrazuje absolutní četnosti (počet seniorů, kteří odpověděli na otázku) i relativní četnosti (kolik procent to činí z celkového počtu odpovědí v řádku). Sloupec „společnost body“ zobrazuje skupiny s průměrným počtem dosažených bodů. V tabulce 2 jsou použity řádkové a sloupcové souhrny – součty. Většina respondentů (64) souhlasí (odpovědi s 3–5 body), 39 seniorů odpovídalo nerozhodně až negativně.
Tabulka 2: Společnost dle věku
Společnost body
Věkové skupiny
50–54 55–59 60–64 65–69 70+ Celkem
4 + 2 2 6 7 10 27
7 % 7 % 22 % 26 % 37 % 100 %
3,5–4 1 1 3 2 3 10
10 % 10 % 30 % 20 % 30 % 100 %
3–3,5 7 6 5 4 5 27
26 % 22 % 19 % 15 % 19 % 100 %
1–3,0 15 7 10 6 1 39
38 % 18 % 26 % 15 % 3 % 100 %
Celkem 25 16 24 19 19 103
24 % 16 % 23 % 18 % 18 % 100 %
Pro lepší představu o datech následují grafy 1–4.
Graf 1: Společnost dle věku – absolutně
Graf 2: Společnost dle věku – relativně
Grafy 3 a 4 ukazují jiný pohled na stejná data.
Graf 3: Společnost dle věku II – absolutně
Graf 4: Společnost dle věku II – relativně
Zejména z grafů 2 a 4 je na první pohled zřejmá skutečnost, že s přibývajícím věkem respondenti pomáhají hlavně proto, že to dělají také jejich přátelé. Mladší ročníky s tímto tvrzením nesouhlasí, odpovědi hodnotí body 1–3.
Věk versus hodnoty
Další v pořadí zjištěných závislostí byl motivační faktor „hodnoty“. Přehled četností je uveden v tabulce 3. Je zřejmé, že velká většina respondentů (36 + 45 + 12 = 93) souhlasí (odpovědi s 3,5–5 body), pouze deset seniorů odpovídalo nerozhodně až negativně (1–3,5 bodů).
Tabulka 3: Hodnoty dle věku
Hodnoty body
Věkové skupiny
50–5 4 55–5 9 60–6 4 65–69 70+ Celkem
4,5–5 6 6 11 6 7 36
17 % 17 % 31 % 17 % 19 % 100 %
4–4 ,5 12 9 7 6 11 45
27 % 20 % 16 % 13 % 24 % 100 %
3,5–4 2 0 4 6 0 12
17 % 0 % 33 % 50 % 0 % 100 %
1–3,5 5 1 2 1 1 10
50 % 10 % 20 % 10 % 10 % 100 %
Celkem 25 16 24 19 19 103
24 % 16 % 23 % 18 % 18 % 100 %
Pro názornost opět následují grafy.
Graf 5: Hodnoty dle věku – absolutně
Graf 6: Hodnoty dle věku – relativně
Graf 7: Hodnoty dle věku II – absolutně
Graf 8: Hodnoty dle věku II – relativně
Výše uvedené grafy 5–8 potvrzují, že téměř všichni dotázaní senioři souhlasí s tvrzením, že se dobrovolnickým aktivitám věnují proto, že považují za důležité pomáhat potřebným lidem a mají s nimi soucit. Z deseti negativních a neutrálních odpovědí pět pocházelo od respondentů z věkové kategorie 50–54 let.
Věk versus reciprocita
Nyní následuje analýza dalšího motivačního faktoru, kde byl alespoň v menší míře prokázán vliv věku respondentů, a sice „reciprocita“. Tabulka 4 zobrazuje absolutní a relativní četnosti. Většina seniorů (35 + 14 + 24 = 73) opět souhlasí (odpovědi se 3–5 body), 30 dotázaných odpovídalo nerozhodně až negativně (1–3 body).
Tabulka 4: Reciprocita dle věku
Reciprocita body
Věkové skupiny
50–54 55–59 60–64 65–69 70+ Celkem
4 + 5 3 9 10 8 35
14 % 9 % 26 % 29 % 23 % 100 %
3,5–4 3 5 1 4 1 14
21 % 36 % 7 % 29 % 7 % 100 %
3–3,5 6 2 9 2 5 24
25 % 8 % 38 % 8 % 21 % 100 %
1–3,0 11 6 5 3 5 30
37 % 20 % 17 % 10 % 17 % 100 %
Celkem 25 16 24 19 19 103
24 % 16 % 23 % 18 % 18 % 100 %
Absolutní i relativní četnosti z tabulky 4 následují v zobrazení pomocí grafů 9–12.
Graf 9: Reciprocita dle věku – absolutně
Graf 10: Reciprocita dle věku – relativně
Graf 11: Reciprocita dle věku II – absolutně
