Účetnictví podniku představuje uspořádaný systém informací, který zachycuje v peněžním vyjádření hodnotu podnikatelského procesu. Účetnictví pomáhá svým uživatelům s modelovým vykreslováním reality, které je závislé na použitém principu či metodě účetního zobrazení skutečnosti [1 s. 14].
Účetnictví je nedílnou součástí informačního systému každého podnikatelského subjektu, jelikož informuje o majetkové a kapitálové struktuře a dále i o nákladech a výnosech podniku. Je to nástroj, díky kterému uživatelé získávají přehled a informace o peněžních a hodnotových tocích uvnitř celé organizace. Hlavní úlohou účetnictví je poskytování spolehlivých podkladů všem zainteresovaným stranám o podnikatelské výkonnosti podniku [2 s. 28].
Uživatelé účetních informací se dělí do dvou hlavních skupin.
Mezi externí uživatele se řadí:
- vlastníci podniku (za předpokladu oddělení vlastnické a řídící funkce), - zaměstnanci podniku (ti, kteří neřídí podnik),
- spolupracující podniky,
- státní orgány (finanční úřad, správa sociálního zabezpečení, úřady práce, hygienická služba, inspekce životního prostředí apod.),
- orgány veřejné správy, krajské úřady, zastupitelské orgány obcí a měst atd., - široká veřejnost.
Mezi interní uživatele patří:
- vlastníci podniku (pokud se podílí v managementu na některém stupni podnikového a vnitropodnikového řízení),
- řídící pracovníci, kteří mají rozhodovací pravomoc a zodpovídají za výsledky činností podniku [3 s. 14].
Podnikové účetnictví se rozděluje na finanční a vnitropodnikový účetní subsystém, jelikož každá skupina uživatelů má jiné požadavky a nároky na informace, které každý z účetních systémů poskytuje.
1.1 Finanční účetnictví
Finanční účetnictví je určeno především externím uživatelům. Z tohoto důvodu musí mít jednotný výklad a musí být vedeno podle legislativně daných pravidel [2 s. 28]. V České republice mezi základní zákonné normy, které jsou pro účetnictví závazné, patří Zákon o účetnictví č. 563/1991 Sb., České účetní standardy, Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, Zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách, Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, prováděcí vyhláška č. 500/2002 Sb. k podvojnému účetnictví pro podnikatele a další zákonné normy. Tato skutečnost zajišťuje uživatelům úplnost vykazovaných účetních informací, jejich spolehlivost, srovnatelnost v čase a mezi podnikatelskými subjekty. Finanční účetnictví nahlíží na podnik jako na celek a zobrazuje jeho celkovou hospodářskou situaci [1 s. 20-37].
Subsystém daňového účetnictví je úzce spojen s účetnictvím finančním. Je primárně určen také pro externí uživatele a musí tedy splňovat principy dané legislativou. Jeho hlavním účelem je správné vyjádření základu daně z příjmu. V tomto případě stát kontroluje plnění daňové povinnosti [1 s. 17-18].
1.2 Vnitropodnikové účetnictví
Finanční účetnictví nepodává dostatečné informace o řízení účetních jednotek ani o jejich nižších organizačních složkách. Nebere v úvahu ani údaje o množství a ceně vyprodukovaných, ale nerealizovaných zásob, které vznikají vlastní činností podnikatelského subjektu [4 s. 1]. „Proto je třeba v účetní jednotce organizovat ještě další evidenci, která sleduje hospodaření uvnitř účetní jednotky. Podniková praxe sleduje toto hospodaření zpravidla podle jednotlivých vnitropodnikových útvarů a v jejich rámci i podle jednotlivých podnikových výkonů. Tento úkol plní vnitropodnikové (provozní, nákladové) účetnictví“, jak uvádí Lazar [4 s. 1].
Vnitropodnikové účetnictví poskytuje účetní informace především interním uživatelům a není předmětem mimopodnikové regulace. Významnou předností tohoto účetního systému je možnost řídícího pracovníka do tohoto systému vstupovat a ovlivňovat ho podle svých individuálních potřeb a nároků. Tím je usnadněno řízení celého podniku nebo jeho části. Vyplývá z toho tedy, že způsoby organizace vnitropodnikového účetnictví se mohou v jednotlivých podnicích lišit, což je účelné a přirozené z důvodu rozdílností odvětví, ve kterých podnikatelské subjekty podnikají [2 s. 29].
Struktura vnitropodnikového účetnictví se odvíjí od toho, jaké podává informace uživatelům, zvláště podle jejich vztahu k fázím rozhodovacího procesu [5 s. 21].
1.2.1 Nákladové účetnictví
Nákladové účetnictví se považuje za základní a historicky nejstarší součást vnitropodnikového účetnictví. Poskytuje řídícím pracovníkům informace v prvních dvou fázích rozhodovacího procesu. První fáze se zabývá zjištěním skutečně vynaložených nákladů a realizovaných výnosů jak podle vztahu k prodávaným finálním výkonům, tak i ve vztahu k dílčím procesům, činnostem a útvarům. Druhá fáze je zaměřena na porovnání skutečných nákladů s předem stanovenými náklady, které jsou součástí rozpočtů nebo předběžných kalkulací. Takto orientované účetnictví poskytuje informace pro krátkodobé a střednědobé řízení pomocí odchylek. Hlavním cílem nákladového účetnictví je předat střednímu managementu podniku podklady pro běžné řízení reprodukčního procesu v podmínkách, kdy už bylo o základních parametrech tohoto procesu rozhodnuto [5 s. 21].
Podle Krále to znamená [5 s. 21], „že např. vedení výrobního podniku má již v zásadě vyjasněny představy o:
svých zákaznících (a tedy také o žádoucím objemu a struktuře vyráběných a prodávaných výrobků);
způsobu výroby těchto výrobků (a tedy i o potřebných výrobních kapacitách, resp.
o počtu a struktuře pracovníků, kteří budou výrobní představy realizovat, a o potřebě zajistit výrobní proces i kapacitami v oblasti pomocných, obslužných
potřebě externích zdrojů nutných k zajištění výroby a prodeje těchto výrobků (a tedy i o dodavatelích materiálu, prací a služeb, kteří tyto zdroje poskytují) atd.“
1.2.2 Účetnictví pro rozhodování
Tato část vnitropodnikového účetnictví usiluje o rozšíření škály poskytovaných údajů ve třetí fázi rozhodovacího procesu. Jedná se o informace, které pomáhají vyhodnocovat různé varianty budoucího rozvoje podnikatelského subjektu a odpovídají na otázky typu:
„Co se stane, když…“. Uživatelé účetnictví pro rozhodování mohou tyto získané informace aplikovat nejen při řízení podnikových výkonů, útvarů a procesů v podmínkách, kdy bylo o základních parametrech již rozhodnuto, ale také a hlavně při rozhodování o variantách jejich budoucího vývoje [5 s. 23]. Tento účetní subsystém je označován jako účetnictví manažerské.
1.3 Controlling
Pojem controlling má v zahraničí i u nás mnoho výkladů, ale všeobecně v literatuře se překládá jako ekonomické řízení [4 s. 174]. Podle definice Lazara se v nejobecnějším slova smyslu jedná [4 s. 175], „o široce aplikovanou metodu řízení, jejímž smyslem je permanentní vyhodnocování skutečného průběhu podnikatelského procesu se žádoucím stavem. Analýza těchto odchylek podle příčin vzniku a odpovědnosti je těžištěm celého systému.“
Hlavní úlohou controllingu je koordinování plánování, kontroly a zajištění informační datové základny, aby docházelo ke zdokonalování podnikových výsledků, což velmi těsně souvisí s manažerským účetnictvím.
Při pohledu na manažerské účetnictví a controlling je mezi nimi patrný rozdíl. Manažerské účetnictví je pouhým informačním nástrojem systému řízení, naproti tomu controlling sám o sobě představuje metodu nebo také systém řízení, který z pozice managementu sjednocuje a koordinuje veškeré funkce systému řízení. Z toho vyplývá, že manažerské účetnictví poskytuje informace pro aplikování controllingu. Manažerské účetnictví se
zabývá především hodnotovými charakteristikami, přičemž controlling využívá mnohem více i nepeněžní informace. Oba přístupy se však shodují v chápání účetnictví jako vrcholového informačního nástroje, který umožňuje koordinovat všechny funkce systému řízení.
Informace, které používá management pro potřeby řízení, jsou pokryty dvěma zaměřeními controllingu. Může se jednat o:
a) nákladový controlling – primárně se zabývá faktory řízení, které ovlivňují výši nákladů a výnosů, a s tím spojeného zisku podniku;
b) finanční controlling – se věnuje hlavně finančnímu řízení a kapitálové struktuře podniku a řízení jeho peněžních toků [5 s. 36-43].
1.4 Efektivnost a hospodárnost
Ekonomická efektivnost představuje nejdůležitější měřítko racionality vynaložených vstupů. Efektivnost ve své podstatě vyjadřuje schopnost podniku zhodnotit zdroje vložené do podnikání, přičemž prochází celkovou hospodářskou činností daného podniku.
Vyjadřuje se pomocí porovnávání množství a kvality výstupů, které podnik za určité období vyprodukoval, s množstvím vstupů, které bylo do podnikatelského procesu vloženo. Jedná se o účinné využití zdrojů, které vede k zajištění maximálního objemu a kvality produkce. Úkolem manažerského účetnictví je nejen hodnocení efektivnosti, ale také ovlivňování dílčích faktorů jejího zvyšování. Z funkčního hlediska je příhodné tyto faktory rozdělit dle odpovědnosti za jejich působení do dvou skupin:
- faktory, které souvisí s hlavní výdělečnou činností podnikatelského subjektu a za které tedy nesou odpovědnost pracovníci managementu;
- faktory, které jsou důsledkem finančních a investičních transakcí a za které mají odpovědnost spíše vlastníci nebo jejich reprezentanti [5 s. 56].
Prioritním kritériem při racionálním uvažováním o vynakládání zdrojů je hospodárnost.
Představuje takové úsilí, kdy podnikatelský subjekt dosahuje svých žádoucích výstupů
Hospodárnost se měří pomocí srovnání skutečně vynaložených nákladů s jejich žádoucí, předem stanovenou úrovní. Hospodárnost může mít formu úspornostní a výtěžnostní (účinnostní).
Úspornost spočívá ve snížení absolutní výše nákladů na stanovený objem výkonů při dodržení požadovaných výstupů podniku.
Výtěžnost je výsledkem maximalizace objemu výkonů při vynaložení konstantní výše zdrojů. Dochází tedy pouze k relativnímu snížení nákladů nikoli k jejich absolutnímu poklesu.
Průměrná spotřeba nákladů na jednotku výkonu v obou případech klesá. Ve skutečnosti se obě formy hospodárnosti často prolínají, čímž podnikatelské subjekty směřují ke snižování průměrných nákladů na jednotku [5 s. 52].