Zahájení povinné školní docházky představuje v životě dítěte a jeho rodiny mimořádnou událost. Předpokladem pro úspěšný vstup do této – pro dítě nové – životní etapy je dosažení určitého vývojového stupně dítěte. V daném kontextu lze hovořit o tzv. školní připravenosti (s ohledem na úroveň dílčích kompetencí dítěte), popřípadě o tzv. školní zralosti. Termín „školní zralost“ vymezuje školský zákon takto: „Povinná školní docházka začíná počátkem školního roku, který následuje po dni, kdy dítě dovrší šestý rok věku. Začátek školní docházky je volen tak, aby dítě dosáhlo školní zralosti po stránce fyzické i duševní“ (Školský zákon č. 561/2004Sb., § 36, odst. 3).
Pod pojmem školní zralost lze v podstatě spatřovat fyzickou, psychickou a emocionálně – sociální vyzrálost dítěte na takové úrovni, aby zvládlo nároky školy, tj. aby se bylo schopno bez významnějších obtíží účastnit výchovně – vzdělávacího procesu. Vstup dítěte do školy je považován za důležitý životní mezník, jímž nastává pronikavá změna v jeho způsobu života a sociálních vztazích (Čáp, Mareš 2007, s. 228).
Na řeč, respektive na komunikační schopnosti dítěte, jsou ve školním prostředí kladeny poměrně vysoké, ale jeho fyziologickému věku přiměřené nároky, proto je nezbytné zohlednit u žáků s narušenou komunikační schopností stupeň fyzického, mentálního, emočního a sociálního vývoje, zjistit schopnost adaptibility na školní prostředí, jeho motorického vývoje, zhodnocení kvality zrakového a sluchového vnímání dítěte, dozrávání procesu centrální nervové soustavy (Bendová 2011, s. 11).
Jak autorka zdůrazňuje, že: „K dítěti školního věku je třeba přistupovat jako k tzv. „bio-psycho-sociální jednotce“, zohledňovat jeho vývojová i osobnostní specifika v oblasti zdravotní, sociální i psychologické. Nesmíme opomíjet, že u dětí školního věku s narušenou komunikační schopností se nelze soustředit pouze na problematiku eliminace či minimalizace narušení komunikační schopnosti a tím opomíjet rozvoj dalších složek osobnosti dítěte“ (Bendová 2011, s. 25).
Odborná pomoc v podobě logopedické terapie dětí s narušenou komunikační schopností, které jsou integrovány v běžné základní škole, je nezbytná a k nezbytné
profesní výbavě logopeda patří perfektní znalost a orientace v příslušných institucích, poradnách, centrech a střediscích, jak uvádí Peutelschmiedová (2003, s. 288). Téměř všechny základní školy v současné době jsou schopny poskytnout logopedickou intervenci žákům s NKS. Jak je již výše zmíněno v práci, je pro každého žáka s narušenou komunikační schopností nezbytná speciálně-pedagogická podpora.
Legislativně jsou poradenské služby vymezeny ve školském zákoně a to pod vyhláškou č. 116/2011Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských
Dvořák ve svém logopedickém slovníku definuje komunikaci jako: „Přenos různých informačních obsahů, pomocí různých komunikačních systémů, zejména prostřednictvím jazyka; výměna informací; sdělování a dorozumívání; realizuje se ve třech hlavních formách: mluvené, psané a ukazované“ (2001, s. 100).
Komunikace je jednou z nejdůležitějších životních potřeb člověka, jež zaujímá významnou roli, mimo jiné v rámci rozvoje jeho osobnosti. Komunikace je v podstatě procesem, jenž je založen na neustálém koloběhu informací mezi komunikujícími.
Vrcholnou formou interpersonální komunikace je komunikace prostřednictvím slov, tj. komunikace verbální. Ta je považována za přirozený způsob komunikace tzv. majoritní společnosti (tj. společnosti intaktní = společnost jedinců bez výskytu postižení či narušení).
Vzhledem k tomu, že i edukační proces je založen na přenosu informací mezi učitelem a žákem/žáky a nelze si jej prakticky představit bez jejich vzájemné komunikace, je třeba komunikaci, respektive komunikačním kompetencím žáků, jejich optimalizaci a rozvoji věnovat v průběhu výchovně – vzdělávacího procesu zvýšenou pozornost, a to i s ohledem na perspektivu jejich dalšího vzdělávání, tj. zejména předprofesní a profesní přípravy. Jak shodně charakterizují toto téma Čáp s Marešem:
„Výchova se asi nejčastěji uskutečňuje vzájemnou komunikací vychovávajících s vychovávanými“ (2007, s. 259). V lidské komunikaci má totiž zcela jedinečné místo
řeč, slovní sdělování a vzájemné působení; tomu odpovídá i velká úloha slovního působení ve výchově.
Aby bylo možné na komunikaci mezi učitelem a žákem/žáky v rámci výchovně – vzdělávacího procesu stavět, je třeba, aby dítě v tomto ohledu dosahovalo při zahájení školní docházky určité úrovně. Kvalita verbálního projevu předškolního dítěte, jakož i celková úroveň jeho komunikačních kompetencí se stává jedním z faktorů hodnocení tzv. školní zralosti, jak je již uvedeno výše v textu. Nízká úroveň komunikačních s diagnózou dyslalie, vývojová dysfázie, mutismus, balbuties, tumultus sermonis, dále například o děti s palatolalií, rhinolalií a poruchami hlasu, ale i o děti, u nichž je narušení komunikační schopnosti symptomem jiného, dominantního postižení, jako je tomu například u dětí s mentální retardací, dětí s diagnózou dětská mozková obrna, u dětí s těžkým zrakovým a sluchovým postižením (Bendová 2011, s. 7).
Shrnutí kapitoly
Komunikace představuje jednu z nejdůležitějších lidských schopností. K tomu, aby lidé mohli mezi sebou komunikovat, potřebují ovládat a mít dobře rozvinutou komunikační schopnost. Nejčastěji se s narušenou komunikační schopností setkáváme již v předškolním věku. Nedá se říci, že by dětí s poruchami výslovnosti přibývalo.
Přibývá však dětí s rozsáhlou poruchou, která je však velmi často způsobena základními nedostatky ve vývoji dítěte. Především v jejich celkovém neuropsychickém vývoji.
Z tohoto důvodu odstranění této poruchy je často zdlouhavé a mnohem obtížnější, než při nápravě relativně snadno odstranitelných poruch, kdy dítěti stačí ukázat správné nastavení mluvidel a vysvětlit rodičům jak s dítětem řeč cvičit.
V dnešní době se setkáváme s dětmi, u nichž není dostatečně rozvíjen mluvní apetit. Současná doba je velmi uspěchaná marnou snahou stihnout vše. Dětem chybí dostatečná slovní zásoba. Není to tím, že by rodiče s dětmi málo komunikovali, ale
nemají dostatek času. Děti se stále více ocitají v atmosféře příkazů a povelů, zákazů, uspěchaných ranních odchodů do mateřské školy a pozdních odpoledních návratů domů.
Po takovém návratu, většina maminek uklidí nákup, uvaří si kávu a to nejdůležitější co udělá pro své dítě je, že mu pustí pohádku v televizi či nějakou hru na počítači. V dnešní době se již málo setkáváme, že rodiče čtou dítěti před spaním pohádku na dobrou noc, že si s dítětem hrají či zpívají. Přitom hra, zpěv, čtení pohádek, komunikace s dítětem je to nejdůležitější pro jeho rozvoj řeči. Dítě si takto vytváří a obohacuje svou slovní zásobu.
Důležitá je také komunikace dětí s prarodiči. S tím se ale bohužel v dnešní době setkáme také pomálu. Dnešní babičky většinou ještě samy chodí do zaměstnání nebo jsou vzdálené bydlišti vnoučat.
Položme si, ale otázku: „Je toto vše způsobeno pouze dnešní dobou?“ „Proč se maminky malých dětí vracejí co nejdříve do zaměstnání?“ Ano, je to bohužel dost často ekonomickou nutností a nástup do zaměstnání se většinou v době nouze o pracovní místa nevyplácí odkládat. Na druhé straně to může být jakýsi únik z domácnosti a za ekonomické důvody se schovává neschopnost a nezájem chápat dítě a naplno si s ním užít jeho dětství.
3 Vybrané diagnózy u dětí s narušenou komunikační schopností
Úkolem této kapitoly je co nejvíce se přiblížit dětem se speciálně vzdělávacími potřebami se zaměřením na druhy postižení, která se objeví ve výzkumném vzorku praktické části této práce. Jsou zde zmíněny možnosti a podmínky vzdělávání včetně legislativního vymezení této problematiky. Kapitolu uzavírá přehled dostupných a v praxi využitelných metod a programů určených k reedukaci jemné motoriky a dále se jedná o edukační programy využitelné přímo v procesu vzdělávání, vzhledem k cíli diplomové práce.