Dětská mozková obrna (dále pouze DMO) patří mezi neurologická onemocnění.
Lze ji považovat za postižení vznikající v důsledku poškození specifických oblastí mozku. K základním symptomům DMO patří porucha hybnosti, která se mnohdy projevuje také v oblasti narušení komunikační schopnosti jedince s DMO.
Vývoj řeči u dětí s DMO je determinován zejména mírou postižení hybnosti, ale i jejich celkovým zdravotním stavem a intelektovou úrovní, dále podnětností okolního prostředí, jakož i výskytem dalších přidružených postižení a omezení (Bendová 2011, s. 79).
„Z logopedického hlediska lze tedy u dětí s DMO hovořit o tzv. opožděném či omezeném vývoji řeči, který je z etiologického hlediska nejčastěji důsledkem poruchy centrálních řečových oblastí mozku, popřípadě důsledkem snížení rozumových schopností dítěte s DMO, může být však determinován také poruchou hybnosti mluvních orgánů či vadou sluchu“, konstatuje Kábele (1998).
Mnozí žáci s těžkou DMO mají komunikační problémy, které znesnadňují kontakt žáka s učitelem. Jak uvádí Kraus (2005, s. 32), tato interakce vyžaduje vzájemné porozumění. Dítě musí klást otázky a tvořit odpovědi nebo se ptát na nejasnosti, zdůrazňuje dále. Žáci musí být při výuce aktivní a explorující, zvídaví, pokud nemají další mentální poškození. Děti trpí značnou frustrací, neboť je pro ně
mnohdy nemožné dosáhnout cíle jejich aktivity. To je dostává zpět do pasivity s očekáváním pomoci od okolí. Pak potřebují pomoc téměř ve všech aktivitách.
U dětí s narušenou komunikační schopností se může vyvinout minimální komunikační symbolika s malým rozsahem expresivní variability komunikačních možností. Mnohdy se komunikace omezuje na pojmy „ano“ a „ne“, vysvětluje Kraus (2005, s. 32).
Velmi důležitá je adekvátní úroveň motorických dovedností, která pomáhá při podpoře rozvoje řeči. Průcha (2011, s. 130) zmiňuje, že při terapii a podpoře žáků se uplatňuje metodika grafomotorických cvičení, soubor grafomotorických cviků, který je především průpravou pro psaní, ale i snížení spasticity dítěte je již výše uvedeno v práci.
Jak uvádí Davido, zejména u dětí s vrozenou poruchou pohybové soustavy, je narušeno vnímání vlastního tělesného schématu. Zjednodušeně bychom řekli, že tělesné schéma je představa, kterou si subjekt vytváří o svém těle v prostoru a čase. Davido charakterizuje, že tělesné schéma se vytváří tím, že si jedinec uvědomuje vlastní tělo, a vytváří se velmi brzy, již od pátého měsíce věku četnými pohybovými a percepčními zkušenostmi, jako je sedání, chození aj. Tyto zkušenosti však dítě s DMO nemá (2001, s. 114).
K propojení rehabilitačního a logopedického působení uvádí autorky Renotiérová (2006, s. 233) s Bendovou (2011, s. 83), tyto nejznámější terapie.
Bobathova terapie je určena pro léčbu dětí s dětskou mozkovou obrnou. Tato metoda spočívá v dosahování relaxace (uvolňování) svalového napětí pomocí polohových a pohybových reflexů, uvedením celého těla nebo jeho částí (hlavy, trupu, končetin) do tzv. reflexně – inhibičních poloh. Při této metodě je podstatné využití tzv. ústní terapie pro stimulaci příjmu potravy a polykání, rozvoj orofaciální motoriky.
„Není pochybnosti o tom, že pro spastické děti může být přijímání tuhé i tekuté potravy nepříjemné a časem dokonce i jako důsledek pohybového a proprieceptivního onemocnění nebezpečné,“ upozorňuje na tuto skutečnost Fröhlich, (1998, s. 122).
Pro doplnění je třeba ještě připomenout také symptomy uváděné M. Borkowskou (1997, s. 147). Ukazuje se, že pravidelné přijímání potravy nejčastěji narušuje nepravidelné polykání a sání, nedostatečná kontrola držení hlavy neumožňující zaujímání správné pozice při sezení, slabá a nedostatečná koordinace pohybů jazyka,
která způsobuje lehké zajíkání se, a v neposlední řadě to jsou problémy spojené s dýcháním.
Vojtova terapie reflexní lokomoce, jejímž základem je myšlenka, „že určitý přesný podnět vyvolá řadu reakcí, které jsou základem pro vývoj napřimování,“ se uplatňuje také z hlediska uvolnění spasticity či utlumení mimovolních pohybů v časovém úseku, po ukončení fyzioterapeutického cvičení. Dále pak k podpoře rozvoje řeči, respektive komunikačních dovedností dítěte s dětskou mozkovou obrnou. Při využití spoušťových bodů v této oblasti (např. podčelistní zóny), může dojít ke zvýšení stimulace orofaciální motoriky a dýchání (Renotiérová 2006, Bendová 2011).
Myofunkční terapie se zaměřuje na odstranění projevů a následků svalové nerovnováhy v orofaciální oblasti formou funkční stimulace diferencované hybnosti částí mluvidel (Lechta 2005, s. 290). Jedná se o komprehenzivní systém orofaciální stimulace zaměřený na odstraňování svalové nerovnováhy při součinnosti stomatognatického systému artikulační činnosti mluvidel a polykání. Myofunkční terapie je účinná v logopedické praxi zejména u dysartrií a dysfázií. Její prvky se uplatňují při všech progresivních terapeutických přístupech zaměřených na stimulaci a koordinaci mluvní motoriky (Krahulcová 2007, s. 80). V zahraničí se myofunkční terapii věnuje především německá autorka Anita Kittel, která zdůrazňuje, že: „ Hlavní cíl terapie je zaměřen na nápravu nesprávného průběhu orální fáze polykání a porušených svalových funkcí orofaciálního komplexu, které vede ke zlepšení symptomů, nacházejících se společně s nesprávným polykáním vyskytujících se např. při nesprávném držení těla, nízké koncentraci či oslabené funkce bránice“ (Kittel in Krahulcová 2007, s. 80).
Klenková tento výčet metodik doplňuje o terapii maďarského lékaře Petöho, který vypracoval metodiku, odvozující se z logopedie. Provádí se jednotlivě nebo ve skupině dětí při výkonu každodenních činností se slovním a rytmickým doprovodem, za využití pomůcek, jako například stoličky, židle, kroužků, hůlky. Rodiče jsou rovněž do tohoto léčebného procesu intenzivně zapojeni. Terapie je obtížně využitelná u malých dětí při rané podpoře, neboť se vyžaduje, aby při ní dítě pracovalo svou vůlí s pouze slovním vedením (2006, s. 124).