Indoorcyclingové programy jsou výborným doplněním nejen silniční cyklistiky, protože dokážou přesně vyvolat pocity, které má jezdec na svém kole – od přesného nastavení, přes zátěžový typ šlapání až po styly jízdy v sedle či ze sedla. Pro cyklistu je typický cyklický pohyb vytrvalostního charakteru, prováděný střídavou prací svalstva dolních končetin. Především kvůli plynulosti pohybu dolních končetin je indoorcycling doporučován všem věkovým a výkonnostním skupinám. (upraveno podle autora Edmund Burke, Ph. D., profesor na Fakultě biologie Univerzity státu Colorado)
V cyklistice závisí výkon a výkonnost na vytrvalosti, která je určována funkčními parametry organismu - výkonností srdce, cév, plic a svalů (Landa, 2005, s. 23).
4.2.1. Nervosvalový systém
Pro cyklistiku je důležité příčně-pruhované kosterní svalstvo, které je ovlivněno vůlí každého jedince. Přetváří chemicky vázanou energii na energii pohybovou. Energetické nároky v klidu činí zhruba 20 % kosterních svalů celkové spotřeby organismu. Při vysokých sportovních výkonech se hodnoty zvyšují až na 90 % celkové spotřeby organismu (Procter, Gray, Coby, Crawford, 2009).
Svalová činnost je řízená z primární korové oblasti mozku pyramidovou drahou, končící ve svalových vláknech na nervosvalové ploténce. Volní činnost kosterních svalů je tak těsně propojena s motorickou oblastí kůry mozkové a je dolaďována vzruchovou aktivitou z proprioreceptorů, jejichž činnost souvisí s extrapyramidovými drahami. Tyto dráhy se podílejí zejména na koordinaci svalového pohybu a udržení svalového tonu (Dovalil a kol., 2009, s. 46)
Při cyklistice jsou nejdůležitější následující svalové skupiny: lýtkový sval, svaly zadní strany stehen, velký sval hýžďový, čtyřhlavý sval stehenní, vzpřimovače trupu, široký sval zádový, velký a malý prsní sval, bicepsový sval a tricepsový sval (Gerig-Fischknecht, 2004, s. 71).
Kresba podle autora Freda Kocha znázorňuje nejvíce používané svalové skupiny v indoorcyclingu.
Obr. 20:svalové skupiny v cyklistice (Spinning®Instruktor Manual, 2003)
4.2.2. Srdečně-cévní systém
Srdečně-cévní systém je úzce funkčně propojen s dýchacím systémem, tento komplex se terminologicky označuje jako systém kardio-respirační. Má řadu důležitých funkcí, podílí se na zajištění přísunu živin do činných svalů, následně odvádí zplodiny látkové přeměny, tj. katabolity (např. laktát, amoniak), podílí se na termoregulaci, zajišťuje stálost vnitřního prostředí, imunitu a další děje.
Jednotlivé parametry kardio-respiračního systému vykazují vlivem pohybového zatížení v průběhu cíleného tréninku řadu změn, a to jak reaktivních (přímá odpověď na zatížení), tak adaptačních (v souvislosti s tréninkem dlouhodobého charakteru) (Dovalil a kol., 2009, s. 48).
Dále si blíže popíšeme unikátní roli srdce při pravidelné fyzické aktivitě:
SRDCE
Velikost srdce se u jedince, který nijak pravidelně netrénuje či alespoň nesportuje, pohybu kolem 800 ml. Při pravidelném tréninku vytrvalostního charakteru se srdce vlivem funkčního zatížení může zvýšit až o polovinu, tedy až 1600 ml. Této hladiny dosáhne srdeční sval až při 10 – 15 hodinách tréninku týdně, a to po dobu několika měsíců. Vlivem vytrvalostně-fyzických aktivit srdce podává stejný výkon, avšak pracuje ve výrazně nižší srdeční frekvenci a dochází v něm k zvětšení srdeční komory i srdeční stěny. Silné srdce dává každým úderem větší průtok krve a dokáže pomocí menšího počtu stahů odvést více práce – klidová tepová frekvence se zpomalí (Novotná , Novotný, 2007, s. 60, Tvrzník, 2004, s. 68).
TEPOVÁ FREKVENCE (TF)
Tepová frekvence je velmi ovlivnitelný ukazatel, reaguje přes stresové hormony (adrenalin) na rozrušení, zvyšuje se tudíž i v předstartovním stavu.
Její zvýšení charakterizuje intenzitu zatížení, k výchozím hodnotám se vrací až v době uklidnění. Čím strmější je návrat při zotavení, tím je jedinec zdatnější.
Klidové hodnoty se pohybují kolem 70 tepů za minutu, přičemž tato hodnota je typická spíše pro netrénované jedince. U dětí se pohybují ještě výše. Vlivem tréninku, zejména vytrvalostního, se klidové hodnoty snižují, mohou dosáhnout až na 35 tepů za minutu, tento jev se nazývá vagotonie – zvýšené působení parasympatického nervového systému. Opakem je sympatikotonie s hodnotami v klidu nad 80 tepů za minutu, je spíše příznakem přetrénovanosti či netrénovaných jedinců. Aktuální stav organismu je možné pozorovat právě pomocí klidové tepové frekvence, vždy ráno, krátce po probuzení (Tvrzník, 2004, s. 25, Dovalil a kol., 2009, s. 49).
4.2.3. Dýchací systém
Fyzická, a nejlépe aerobní aktivita, nejvíce přispívají k prohloubení dýchání a celkového posílení dýchacího svalstva. Dále je velmi důležitá intenzita dechu. Častou chybou zejména začínajících vytrvalostních sportovců je málo intenzivní výdech. Zbylý, nevydechnutý vzduch v plicích potom neumožňuje další dostatečný nádech. Jako informativní ukazatele dýchacího systému se využívají zejména hodnoty dechového objemu, minutové ventilace plicní, vitální kapacity, inspiračního a expiračního dechového objemu a hodnoty spotřeby kyslíku. (Tvrzník, 2004, s. 28, Dovalil a kol., 2009, s. 50).
Vybrané ukazatele si následně blíže popíšeme:
DECHOVÝ OBJEM A DECHOVÁ FREKVENCE
Dechový objem můžeme charakterizovat jako objem vzduchu vyměněný za jednu minutu. U trénovaných jedinců dochází k poklesu hodnot klidové frekvence a naopak ke zvyšování hodnot dechového objemu. Tento dechový objem při fyzické aktivitě se dále zvyšuje, jeho hodnoty tak mohou u dobře
trénovaných osob dosahovat až 70% jejich vitální kapacity, tj. např. hodnot 3 a více litrů.
VITÁLNÍ KAPACITA
Tento ukazatel je závislý na fyzické zdatnosti jedince. Je určen maximálním výdechem vzduchu po maximálním nádechu – měřeno spirometrem.
MAXIMÁLNÍ SPOTŘEBA KYSLÍKU (VO2max)
Tento velmi cenný ukazatel se určuje většinou bicyklovou či běhátkovou spiroergometrií a je měřena maximální spotřeba kyslíku (VO2max). Při zátěži velkých svalových skupin slouží zátěžové funkční vyšetření, které používáme k vyhodnocení výkonnosti dýchacího, srdečně-cévního systému a oxidativních schopností svalů při vytrvalostní zátěži, k posouzení dispozic k vytrvalostnímu sportu nebo vyhodnocení oxidativní fáze tréninkového procesu.
Maximální spotřeba kyslíku je výrazně ovlivněna dědičností, tréninkovým procesem je možno ovlivnit cca 20%. Vypovídá o výši ventilace, přenosu plicních plynů na úrovni plicních sklípků a cév a o konečném využití kyslíku v oxidativním řetězci spalování glukózy. Vyšetření je vždy zapotřebí provést na odpovídajícím trenažéru vůči druhu fyzické zátěže a výsledky jsou nepřenositelné na jiný druh sportu či zátěže. Populační hodnoty se pohybují u žen kolem 35 ml/kg/min, u mužů jsou hodnoty vyšší kolem 45 ml/kg/min. U trénovaných osob s převažujícím aerobním zaměřením tréninku (lyžaři běžci, cyklisté, triatlonisté aj.) mohou hodnoty maximální spotřeby kyslíku dosahovat výše až 80 ml/kg/min a více. (ukazatele upraveny podle Dovalil a kol., 2009, s. 50,51,52, www.sport-medicine.cz)