Jednu věc mají všechny rituály společnou - původní pravzor. Podle Eliadeho byly všechny důležité úkony života v tradičních společnostech zjeveny bohy nebo hrdiny na počátku všech dob. Rituál je tedy stále se opakující vzorové gesto. Například kmen
35 PEŠKOVÁ, J., pozn. 29, s. 28.
36 BACON, Francis. Nové organon. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1990. ISBN 80-205-0107-X. S. 85.
37 BOWIE, F., pozn. 26, s. 147.
38 ELIADE, M., pozn. 6, s. 9.
39 VAN GENNEP, A., pozn. 14, s. 13.
Kurnai věří, že nejvyšší Bytost žila na počátku dob na Zemi proto, aby je naučila vyrábět pracovní nástroje, zbraně, čluny a všechna řemesla.40 Její počínání je pro ně dodnes vzorem a stále jej proto napodobují.
Podobné východisko mají také války, spory a bitvy. Jejich archetypový vzor nalézáme například u konfliktu dvou božstev. Často se jedná o přetrvávající spor tradující se mezi dvěma částmi rodu (například konflikt řeckých bohů s titány). Rozepře se nedají vysvětlit racionálně. Opakující se konflikt je však pouhou imitací pravzoru.41
Napodobováním či opakováním původních vzorů a gest se ruší profánní čas, tedy i dějiny, a dění je přesunuto do mytické doby. Oběť přesně opakuje to, co podle tradic dělala počáteční oběť, která byla na počátku všech dob zjevena bohem. Ke zrušení profánního času dochází ve chvílích, kdy se konají důležité rituály nebo úkony - například lov, rybolov, válka, plození, konzumování potravy, práce. Ačkoliv z vlastní zkušenosti můžeme říci, že i se změnou a zrychlováním životního stylu dochází k potlačování některých typů rituálního chování. Například rodinná večeře, která donedávna mívala rituální podobu – došlo ke sjednocení, zastavení času a společnému přijímání potravy se silným integračním principem – dnes ztrácí svou pevnou podobu a pozbývá částečně symbolický význam. V rychlém pojídání čehokoliv za chůze bychom tradiční rituál asi hledali marně.
Pro návrat ze sféry rituálu do reálného života je zapotřebí speciálních úkonů a příprav, jedná se o různé přesně stanovené desakralizační rituály. Kdyby se člověk v průběhu rituálu náhle vrátil do profánního času, zemřel by, píše s až básnickou dramatičností Mircea Eliade. Po desakralizačních rituálech je člověk navrácen zpět do svého světa, kde prožívá zbytek života v profánním čase, který považuje za bezvýznamný.42
Toto tvrzení si můžeme dokumentovat na příkladech. Během plavby a následného rybolovu se melanéský rybář stává hrdinou Aorim, který je původním vzorem plavby, a rybář je přesunut do mytického času. Jako další příklad lze uvést pohlavní spojení, během kterého lidé opět napodobují božský vzor.43 Kmen Hidatsů přikládá velkou důležitost
40 ELIADE, M., pozn. 6, s. 28.
41 ELIADE, M., pozn. 6, s. 25, 26.
42 ELIADE, M., pozn. 6, s. 29 - 31.
43 ELIADE, M., pozn. 6, s. 30.
lovu orlů, jenž je provázen specifickými rituály, jež se lidé naučili od nadpřirozených zvířat, která vynalezla jako první příslušné postupy a techniku tohoto lovu.44
Podobně léčivá hodnota určitých rostlin pochází z nebeského prototypu, neboť je poprvé utrhl a použil k léčebným účelům bůh. Žádná rostlina nemůže získat hodnotu bez účasti na archetypu nebo opakování jistých gest a slov, které ji posvěcují a izolují od profánního prostoru. Při sběru léčivých rostlin se dříve pronášely průpovídky, které měly mít za následek terapeutické účinky. Účinnost bylin má zaručit opakování prvotního gesta hojení.45
Vyšší účinnost zaručovalo i trhání rostlin v určitý den a v určitou hodinu podle předem daného stanovení. Například indiánský kmen Omahů netrhá květiny pro jejich dekorativní funkci, protože rostliny podle jeho příslušníků mají posvátný charakter, který znají jen jejich tajní mistři. Když ve východní Kanadě kouzelník-léčitel z kmene Omahů sbírá léčivé kořínky, listy nebo kůru, nezapomene si usmířit duši rostliny tím, že položí k lodyze tabák jako obětinu, protože věří tomu, že bez přispění duše by tělo rostliny nemělo samo o sobě žádnou účinnost.46 Pro podobný příklad nemusíme chodit daleko.
Také v našem prostřední ještě před sto lety vyrážely kořenářky po nocích do lesů, aby přesně o půlnoci nasbíraly rostliny, o jejichž magické funkci byly přesvědčeny. Také tento úkon býval doprovázen zaříkáváním nebo modlitbou.
Aktu stvoření se stejně tak rovná osidlování nové, neznámé a neobdělané půdy.
Prvotní osidlování prováděné kolonizátory nemělo význam pouhé profánní práce, nýbrž opět opakování prapůvodního aktu. Kolonizátoři měnili Chaos v Kosmos božským aktem Stvoření. Obděláváním pusté země opakovali dílo bohů, kteří uspořádali chaos tím, že nastolili tvary a normy. Získané území se stalo skutečným až po rituálním přetvoření, přivlastnění. To jen kopíruje prapůvodní akt Stvoření Světa.47
Na myšlence určitého zákona je založena i lidská spravedlnost, jež má nebeský a transcendentní příklad v kosmických normách. Ideálním a původním stavem je harmonie.
44 LÉVI-STRAUSS, C., pozn. 31, s. 69, 70.
45 ELIADE, M., pozn. 6, s. 26, 27.
46 LÉVI-STRAUSS, C., pozn. 31, s. 61, 62.
47 ELIADE, M., pozn. 6, s. 13, 14.
Protože to, co je božské, je dokonalé. Veškeré umělecké projevy člověka se proto snaží o nápodobu božího díla. I blaženost imituje božský stav.48
Příkladem archetypového gesta může být tanec. Ten svým způsobem připomíná mytickou chvíli, neboť sám o sobě zpřítomňuje rituál a jeho náboj. Původ všech tanců leží v posvátné sféře. Nejde tedy o pouhý radostný pohyb typický pro člověka. Často měly tance vzor v emblémovém nebo totemovém zvířeti. Lidé tyto pohyby napodobovali, aby dané zvíře přivolali, zvýšili jeho počet ve svém okolí nebo ovlivnili vlastní reinkarnaci ve zvíře. Někdy mohli takovýto příklad ukázat bohové (pyrrhický tanec, který zahájila bohyně Athéna) nebo héros. Cílem tance bývalo uctění mrtvých, obstarání potravy a zaručení správného fungování Kosmu. Někdy tanec provázel iniciace, svatby, nebo magicko-náboženské slavnosti. V těchto důležitých chvílích reaktualizoval „onu dobu“.49
Podobně tomu bylo v případě tance, který probíhal na počest boha Dionýsa.
Dionýsos si těžkými pozemskými utrpeními vysloužil přijetí mezi obyvatele Olympu a podle mýtu byl zachráněn z plamenů Diem, který ho přikryl břečťanovým listím, aby ho ochladil. Když se z Dionýsa stal mladík, zasázel vinnou révu a celý svůj lesní průvod omámil vínem. Dionýsovy slavnosti, jež se v Athénách každoročně pořádaly, odkazovaly na pěstování vína, na různé stadium dozrávání hroznů a také božskou šlechetnost, která mytického hrdinu zachránila. Oslavy se konaly začátkem zimy bezprostředně po vinobraní a na počest Dionýsa se nazývaly malé nebo vesnické Dionýsie. Při těchto oslavách se konaly nejrůznější hry. Při jedné z nich například na vinných vědrech natřeným olejem tančila a poskakovala mládež na jedné noze k zábavě shromážděného davu. Větší význam však měly hlučné maškarní průvody, které herci ozvláštňovali zejména komickými výjevy. Tak došlo k vytvoření athénského dramatu a dodnes populární antické komedie. Řecký herec, který před obecenstvem vystupoval pokaždé v masce, se v tomto kontextu ztotožňoval s oslavovaným mytologickým hrdinou.50