Po různých dějinných událostech, kterými jsou například války, hladomory, zvraty mocenských a církevních poměrů, dochází k omezení v dodržování tradic. Po těchto výpadcích tradičních norem dochází k obnově vžitých a respektovaných vzorů rodových a společenských zvyklostí.113 V těchto situacích se nemusely tradice dochovat přesně, proto se transformovaly, nebo se na některé tradice zapomnělo úplně.
110 NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2004, ISBN 80-702-1397-3. S. 225.
111 STEJSKAL, David a ŠEJVL, Jaroslav. Pohřbívání a hřbitovy. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. ISBN 978-80-7357-680-6. S. 239.
112 STEJSKAL, D., ŠEJVL, J., pozn. 111, s. 19, 20.
113 NAVRÁTILOVÁ, A., pozn. 104, s. 12.
Tradice by měla být přijímána kriticky a měli bychom si od ní držet určitý odstup, používat ji jako nástroj k propojení minulosti s přítomností, případně budoucností.
Přílišné zdůrazňování tradic však může vést k životu v jejich zajetí. Většinou býváme svědky extrémního řešení relativity tradic. Jednou možností je zakonzervování společenství v jeho obyčejích (tzv. tradiční společenství), což vede k naprosté stagnaci, nebo se společenství snaží tradice radikálně odmítat (tzv. rozvinutá postindustriální společnost), a tím se ztrácí kontinuita vývoje společnosti, ztráta povědomí sounáležitosti přítomnosti s minulostí. Důsledky obou přístupů jsou extrémní a mají neblahý vliv na společnost.114
114 HRABÁKOVÁ, L., pozn. 32, s. 82.
Závěr
Tato práce popisuje rituál a jeho význam a funkce. Nejprve se zabývá vysvětlením pojmu rituál a jeho dělením. Hlouběji se zabývá českými tradicemi, které se dodnes zachovaly.
Popisuje jejich proměnu do dnešní doby a současnou funkci.
V první části jsou shrnuty různé definice rituálu a jeho původ. Důležitým poznatkem této části je, že rituál je opakováním ustálených jednání, které jsou vykonávány při určitých činnostech, a je provázen silným duchovním nábojem. Také souvisí s naprosto zásadními životními otázkami a propojuje pozemský a duchovní svět.
Tato kapitola zahrnuje paradox rituálu, jeho božské vzory, ale také jeho dělení, především na přechodové, cyklické rituály a periodické obřady. V této části jsem došla k závěru, že každé posvátné místo se shoduje se „středem světa“, vznik rituálu se zasazuje do mytické doby „počátku“ a jeho původním vykonavatelem byl bůh, předek nebo hrdina.
Rituál s postupným opakováním přetrval, pozměnil se, nebo zaniknul.
V archaických společnostech bylo dodržování zvyklostí velmi důležité k udržení kontinuity daného společenství a poskytovalo vykonavatelům životně důležitou jistotu.
Opakováním božských gest měla být také zajištěna přízeň bohů. Dodržování tradic si nikdo nedovolil zpochybnit, protože podobu rituálu sdělil bůh, kterého není možné kritizovat.
Kromě dělení rituálů na manuální, ústní a negativní, jsou v práci také vysvětleny přechodové a cyklické rituály. Přechodové rituály provází jedince, jak název napovídá, při přechodu z jedné životní fáze do druhé. Mezi nejdůležitější patří takové, které jsou zlomem mezi dětstvím a dospělostí. Významný je také počet opakování, protože nejdůležitější událost je vždy ta, která se odehraje poprvé.
Cyklické rituály se pravidelně opakují většinou po týdnu, měsíci nebo roce, ale vždy v pravidelných intervalech. Stále se opakující události dávají člověku pevný řád a stabilitu. Sakralizují každodenní činnosti a činí čas posvátným, umožňují tak zastavení času, a tím odpočinek od každodenního stresu. Narozdíl od přechodových rituálů se s každým opakováním posilují. Cyklické rituály udávají člověku pravidelný rytmus - ukončují určité časové období a nové období začínají.
V druhé části je popsán a vysvětlen psychologický a společenský význam rituálu a jeho funkce. Různí autoři nahlíží na jeho význam různě. Někteří zdůrazňují, že rituály zprostředkovávají a vyjadřují city, pomáhají porozumět pojmům archaického světa a snaží se předejít zlu, ale vesměs se shodují na tom, že pomáhají k orientaci ve světě, ruší profánní čas, předávají nám tradice našich předků, zajišťují nám jistotu a bezpečí a regenerují čas. Většina rituálů zdůrazňovala duchovní rozměr, ale v současnosti se duchovní stránka vytrácí, respektive dochází k její proměně. Pro některé jsou rituály nebo tradice spíše obtěžující a vedou ke stereotypizaci, pro někoho jsou hybnou silou pro další vývoj.
Tato kapitola také zmiňuje archetypový vzor rituálů, který pochází od boha. Podle tohoto tvrzení se především v archaických společnostech věří například v léčivou hodnotu rostlin, protože je jako první utrhl bůh. Naše kultura sice již nevěří v božskou zásluhu, ale mnoho lidí věří v léčivou sílu některých rostlin, ať už je to prokazatelné či nikoliv.
Z tohoto důvodu mnoho lidí sáhne při léčbě radši po šetrnější metodě homeopatik založených na účinku bylin, než po chemicky složených lécích.
Podobně je božským vzorem inspirováno i osidlování nových území, které mělo imitovat počáteční stvoření světa. Bohem byly vštípeny i hodnoty a normy, na jejichž základě žijeme dodnes. V křesťanské tradici se jedná o podobu desatera, které dal bůh jako směrnici pro způsob života. Pro život většiny z nás je naprostou normou nezabít, nekrást nebo ctít své rodiče.
Ve třetí části se práce zaměřuje především na funkce rituálu v české tradici a jejich proměnu v současnosti. Tato kapitola zahrnuje Vánoce, masopust, Velikonoce, ale také svatbu a neméně důležité pohřbívání.
Funkcí Vánoc bylo připomenutí Ježíšova narození, nyní plní především společenskou a sdružovací funkci. Lidé se schází u slavnostních rozsvěcení vánočních stromů a společně prožívají předvánoční čas. V tomto klidném období mají lidé čas na rodinné návštěvy, které bývají jindy například kvůli vzdálenosti zanedbávány. Masopust oslavuje konec zimy a je proložen veselím, pro celé společenství je úlevou po temné zimě.
Především v minulosti měl masopust pomocí magie zajistit bohatou úrodu a plodnost.
Dnes je důležitá především zábava, kterou je masopust provázen, a stmelování společnosti. Velikonoce oslavují jaro a Ježíšovo zmrtvýchvstání. Tradiční velikonoční symbol, pomlázka, má symbolický význam. Původně měl dotyk pružného proutku
s osobou nebo zvířetem magicky zaručit plodnost a mládí. Dnes jde především o obdarovávání dětí, ale také jak již bylo výše zmíněno o symbolické zastavení času.
Pomocí obchůzek se navštěvují i lidé, kteří se dlouho neviděli.
Ke specifickým tradicím patří také svatba a pohřeb. Svatba pro mnoho lidí v dnešní době ztrácí smysl, proto je mnoho párů, které mají děti, ale neberou se.
Manželství smluvně zaručuje společenské uznání přivlastnění toho druhého. Do začátku 20. století byla svatba zlegalizováním svazku mezi mužem a ženou. Manželství zajišťovalo ekonomickou stabilitu, umožnilo naplnění milostných tužeb a následně zákonně uznalo potomky. Obdarovávání na svatbě umožnilo mladému páru začít společně samostatně nezávisle žít, jelikož novomanželé dostali potřebné věci do začátku.
Dnes se svatba považuje za smluvní uzavření svazku dvou lidí. Pro mnoho lidí však není nutná pro plánování potomků. Dnes jde hlavně o společenskou událost, při které se regeneruje společenství a vše je spojeno s radostí a mimořádným veselím.
Pohřební rituály podobně jako ty svatební dnes upadají. V minulosti šlo především o oddělení mrtvého člověka od světa živých a rozloučení s ním. Dnes jsou tyto obřady z různých důvodů redukovány. Jedním z nich je tabuizace smrti, dalším vzrůstání ateismu či neochota za obřad platit. To má za následek, že nedojde k důstojnému rozloučení s dotyčným člověkem. Smyslem pohřebních obřadů je zajistit zesnulému blaženost, klid a důstojné rozloučení.
K proměňování tradic dochází v těžkých životních obdobích společnosti, kterými jsou například války. V těchto obdobích není čas, nálada ani možnost tradice dodržovat, nebo jen v omezené míře, proto se nemusely dochovat přesně, změnily se, nebo zmizely úplně.
Přehnané dodržování tradic a přesně stanovených postupů může vést ke stagnaci společenství, ale na druhou stranu jsou naší nedílnou součástí, protože nám dávají jistotu a spojují minulost s přítomností. Oba extrémy v podobě přehnaného dodržování tradic nebo jejich nedodržování mají neblahý vliv na společnost.
Práce si vytyčila za cíl uvést do problematiky rituálu a svůj cíl v rámci možností splnila. Přínosem je souhrn nejdůležitějších českých tradic a jejich současná podoba.
Seznam použitých zdrojů
BACON, Francis. Nové organon. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1990. ISBN 80-205-0107-X.
BOWIE, Fiona. Antropologie náboženství: Rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví. 1.
vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-378-9.
BÖTTGER, Walter. Kultura ve staré Číně. 1. vyd. Praha: Panorama, 1984.
COPANS, Jean. Základy antropologie a etnologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-385-4.
ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu: (archetypy a opakování). 1. vyd. Praha:
OIKOYMENH, 1993. ISBN 80-85241-51-X.
ERIKSEN, Thomas Hylland. Sociální a kulturní antropologie: příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. 1.vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-465-6.
FRAZER, James George. Zlatá ratolest. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, c2007. ISBN 978-80-7380-017-8.
FROLEC, Václav. Vánoce v české kultuře. 3. vyd. Praha: Vyšehrad, 2001. ISBN 80-7021-511-9.
HRABÁKOVÁ, Luďka. Role tradice v systému předávání, uchovávání a pěstování kulturních hodnot. In: Horizonty vědění. 1. vyd. Liberec: Scholé filosofia, 1999. ISBN 80-238-7217-6.
HRABÁKOVÁ, Luďka. Vybrané kapitoly z kulturní antropologie. 1. vyd. Liberec:
Technická univerzita v Liberci, 2002. ISBN 80-7083-617-2.
JŮZL, Miloš. Dějiny umělecké kultury. I. 1. vyd. Praha: Stát. pedagog. nakl., 1990. ISBN 80-042-2192-0.
KRUPKOVÁ, Jaroslava. Tradice a etnografie: K úloze tradice ve vývoji kultury. 1. vyd.
Praha: Univerzita Karlova, 1991.
LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Čas velikonoc. Praha: Agentura Jamart, 1993.
LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. České Vánoce. 1. vyd. Praha: Národní muzeum, 1988.
LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Čtvero ročních dob v lidové tradici. Praha: Petrklíč, 2007.
ISBN 978-80-7229-171-7.
LÉVI-STRAUSS, Claude. Myšlení přírodních národů. 2. vyd. Liberec: Dauphin, 1996.
ISBN 80-901842-9-4.
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře. 1. vyd.
Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-238-5.
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha:
Vyšehrad, 2004. ISBN 80-702-1397-3.
PECOLD, Lumír. Slavnosti a rituály: výběr 52 zcela nevšedních událostí rozložených v běhu roku: výprava za zážitky, které v průvodcích nenajdete. 1. vyd. Frýdek-Místek:
Ppres, 2009. ISBN 978-808-6312-002.
PEŠKOVÁ, Jaroslava. Role vědomí v dějinách. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1998. ISBN 80-710-6217-0.
STEJSKAL, David a ŠEJVL, Jaroslav. Pohřbívání a hřbitovy. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. ISBN 978-80-7357-680-6.
ŠOTTNEROVÁ, Dagmar. Lidové tradice: původ lidových tradic, zvyky, pověry, pranostiky, říkadla a hry. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2009. ISBN 978-80-7346-096-9.
TRENCSÉNYI-WALDAPFEL, Imre. Mytologie. 1. vyd. Praha: Odeon, 1967.
TURNER, Victor. Průběh rituálu. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2004. ISBN 80-7226-900-3.
VÁCLAVÍK, David. Konstituování, uchovávání a předávání: pokus o skoro filosofickou reflexi tradice. In: Horizonty vědění. 1. vyd. Liberec: Scholé filosofia, 1999. ISBN 80-238-7217-6.
VAN GENNEP, Arnold. Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Praha:
Lidové noviny, 1997. ISBN 80-710-6178-6.
VAVŘINOVÁ, Valburga. Abeceda Velikonoc. 1. vyd. Praha: Krásná paní, 2011. ISBN 978-80-86713-68-7.
VAVŘINOVÁ, Valburga. Malá encyklopedie Vánoc. 3. vyd. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-7277-132-9.
VAVŘINOVÁ, Valburga. Průvodce svátečním časem. 1. vyd. Úvaly: Albra, 2010. ISBN 978-80-7361-074-6.
VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. 2. dopl. vyd. České Budějovice: Dona, 2005. ISBN 80-7322-075-X.
WATTS, Alan W. Mýtus a rituál v křesťanství. 1. vyd. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1995. ISBN 80-858-8009-1.