1.4 Dělení rituálů
1.4.2 Periodické obřady
Podle Eliadeho se periodické obřady dělí do dvou skupin. Do první skupiny se řadí každoroční vyhánění démonů, hříchů a nemocí, do druhé skupiny patří rituály, které se
18 HRABÁKOVÁ, L., pozn. 1, s. 29.
konají před a po Novém roce. Například Židé a Babylóňané praktikovali rituál vyhánění obětního beránka do pouště. Zvíře bylo v Den smíření vypuštěno do pouště, kde zahynulo.
Protože na něj byly kněžími symbolicky přeneseny veškeré hříchy, zvíře tak očistilo lid.
Obřady, které měly mít za následek vyhnání démonů, hříchů a nemocí, byly složeny z půstů, omývání a očist a v další části z rituálního zhasínání a obnovování ohně. Vymítání démonů, hříchů a nemocí probíhá za velkého křiku a ran, a pak pokračuje pronásledování zlých sil skrz vesnici během halasného povyku. Tento způsob vymítání může mít rituální podobu vyhánění člověka nebo zvířete. Tento rituál můžeme sledovat v dnešní době například v podobě masopustu (prostředník ověšen prohřešky celého společenství byl vyhnán za hranice obce) a při vynášení Morany.
Obvyklé byly také rituální zápasy dvou skupin herců bojujících proti sobě navzájem, hromadné orgie nebo průvod mužů v maskách, kteří ztělesňovali bohy nebo duše předků. Někde se dodnes udržuje iluze, že se duše mrtvých vrací k příbytkům živých a živí je obdařují poctami, a pak je během slavnostního procesí vyvádí za hranice obce, nebo je vypudí. Například u Japonců, některých indoevropských národů a u indiánů Hopi se při této příležitosti provádí iniciační rituály mladíků. Toto rituální vymýtání démonů, hříchů a nemocí se obvykle shodovalo se svátkem Nového roku.19
Také antické tragédie byly zakončovány uvedením satyrského dramatu, které mělo fraškovitý a tragikomický ráz a tím znevažovalo tragické příběhy a děje zpodobňované jen pár chvil předtím na jevišti. Charakteristické postavy byly doprovázeny sborem polozvířecích satyrů, kteří byli průvodci Dionýsa a tančili pod vedením podnapilého Siléna. Jednalo se o pozůstatek dionýsovských obřadů. Chór vystupoval v groteskních maskách, v kozí kůži a s koňským ohonem.20
Význam těchto obřadů spočívá v ukončení určitého časového období a zahájení nového. Minulý rok a uplynulá doba se odstraňují. V tom také můžeme vidět smysl rituálních očist, jakými je spalování či rušení všech dosavadních vin a hříchů obce i jedince. Během této regenerace dochází k novému zrození a k znovuobnovení prvotního mytického času v okamžiku Stvoření. Každý Nový rok by měl být novým začátkem
19 ELIADE, M., pozn. 6, s. 39, 40.
20 JŮZL, Miloš. Dějiny umělecké kultury. I. 1. vyd. Praha: Stát. pedagog. nakl., 1990. ISBN 80-04-22192-0. S. 142, 143.
času.21 Před Novým rokem se objevuje archetypální myšlenka každoročního návratu do chaosu před novým stvořením.22
Jak již bylo výše řečeno, stvoření světa se každý rok symbolicky opakuje.
Opakování kosmogonického aktu mění každoroční Nový rok v slavnostní uvedení do funkce jedné éry a umožňuje mrtvým návrat do života. Také udržuje naději věřících ve vzkříšení těla.23 I v tomto ohledu nejde o reálnou víru v to, že na začátku nového roku dojde k fantastickému obživnutí zemřelých, nýbrž o víru v koloběh života, o víru v to, že po smrti (zimě) se opět navrátí život (jaro).
Podobně jako v případě Nového roku dochází k téže regeneraci během Potopy světa. Tato potopa, jež je zásadním biblickým tématem, pohltí celé lidstvo, v důsledku čehož zmizí ze světa zmatek, orgie, chaos a navrátí se pořádek a hierarchie. Mimo jiné se utvoří i nové a regenerované lidstvo. Tento motiv se vedle Bible objevuje v babylónské tradici v Eposu o Gilgamešovi. V něm bůh Utanapištim sestrojil loď právě proto, aby unikl Potopě. Tento den přetvořil ve svátek Nového roku. S motivem Potopy se setkáváme i v jiných tradicích.24 V evropské tradici je z pochopitelných důvodů mnohem známější než Utanapištim Noe, tedy postava ze Starého zákona, který sestrojil archu a před potopou zachránil svou rodinu a všechny živočišné druhy.
Voda sama o sobě má specifický rituální význam spojený s jejími očistnými účinky. Očista vodou je také v tomto smyslu opět také symbolická. „Kristus na den Zjevení Páně posvěcuje vody, zatímco Velikonoce a Nový rok byly v počátcích křesťanství dny vyhrazenými pro křest. Křest se rovná rituální smrti starého člověka, po níž následuje nové zrození. V kosmické rovině se rovná potopě: zahlazení obrysů, splynutí všech forem, ústup do beztvárného.“25 V přeneseném smyslu se slovo křest v dnešní době používá například při slavnostním uvedení hudební desky na trh. V tomto smyslu samozřejmě není přítomen křesťanský prvek, ale symbolizuje zrození něčeho nového.
21 ELIADE, M., pozn. 6, s. 40.
22 ELIADE, M., pozn. 6, s. 43.
23 ELIADE, M., pozn. 6, s. 45.
24 ELIADE, M., pozn. 6, s. 42.
25 ELIADE, M., pozn. 6, s. 43.
2 Psychologický a společenský význam rituálu a jeho funkce
Rituály mají velké množství funkcí vztahující se jak k jednotlivci, tak ke skupinám nebo celým společenstvím. V první řadě zprostředkovávají a vyjadřují city, prosazují a řídí způsoby chování, podporují nebo narušují status quo, vyvolávají změny nebo obnovují soulad a rovnováhu. Dále mají nezanedbatelný význam k udržení životních sil a úrodnosti půdy a pomáhají zajišťovat správné vztahy s neviditelným světem - se světem duchů, předků, božstev a jiných nadpřirozených sil. Rituál také pomáhá a usnadňuje předávání důležitých hodnot dané kultury z jedné generace na druhou. Vedle tvořivého principu však neoddělitelně souvisí s násilím, ničením a obětováváním a bývá obvykle dramatický26, jak jsme si již výše nastínili například u rituálních zápasů herců. Rituály jsou také prostředkem k legitimizování moci.27
Tradice a rituál pomáhají člověku orientovat se ve světě. Zpřehledňují náš svět každodenní zkušenosti a jsou vyjádřením domova – naší kultury, toho, co je nám historicky vlastní. Patří k nejvýznamnějším faktorům, které vytvářejí v člověku pocit bezpečí. Odpovídají na otázky „kým jsme“, „kam patříme“ atp.28 Tradice, jakožto stylizovaný a manipulovatelný vztah k minulosti, otevírá možnost pochopení dějin, zároveň ji však v mnoha ohledech uzavírá. Tradice je půda a ochuzení zároveň, píše velmi výstižně Jaroslava Pešková.29
Jednou ze zmíněných funkcí rituálu je předávání tradic. Rituál a tradice zajišťují stabilizaci kultury. Každá kultura potřebuje ke své existenci časový horizont, aby měla smysl. Nepředpokládá se tedy, že by po jedné generaci zanikla, počítá se s jejím dlouhodobým trváním do budoucna. Například v nacistickém Německu, jehož představitelé s tímto motivem ideologicky velmi umně pracovali, se uměle vytvářely tradice mrtvých hrdinů, které měly napomoci legitimizovat tisíciletou Říši. Spočívaly
26 BOWIE, Fiona. Antropologie náboženství: Rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví. 1. vyd. Praha:
Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-378-9. S. 147.
27 ERIKSEN, T. H., pozn. 4, s. 263.
28 VÁCLAVÍK, David. Konstituování, uchovávání a předávání: pokus o skoro filosofickou reflexi tradice.
In: Horizonty vědění. 1. vyd. Liberec: Scholé filosofia, 1999. ISBN 80-238-7217-6. S. 145.
29 PEŠKOVÁ, Jaroslava. Role vědomí v dějinách. Praha: Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-217-0. S.
31.
v akcentování osobních obětí a byly manifestovány při příležitosti konkrétního, opět uměle vytvořeného svátku.
Tradice nám umožňují sžít se se sociokulturním systémem, a tím významně zasahují do utváření našeho „Já“.30
Jsou něčím, co je předáváno a odkazováno z generace na generaci. Podle Karla Jasperse je tradice společenský jev, který zahrnuje vše, co nelze biologicky zdědit. To, co je dějinnou podstatou lidského bytí. V takto široce pojatém výkladu se tradice ztotožňuje s pojmem kultura. Claude Lévi-Strauss ve své knize „Myšlení přírodních národů“ cituje Diamonda Jennesse, který hovoří o člověku jako o tvoru, který si musí vše zapisovat, aby nezapomněl. Zmiňuje, že se naši předkové naučili zvířecím zvykům a postarali se, aby se tyto znalosti předávaly z generace na generaci.31 Tradice je univerzální, co se týče času i místa, najdeme ji všude a v každém časovém období.32 Jinak to ani není možné. Každý byl vychován v určitém prostředí, které si v sobě nese dál. Přestože se může snažit sebevíc žít „netradičně“, vždy to znamená vymezení se vůči jisté konkrétní tradici a její reflektování.
Podle odborníků je tradice nezbytnou podmínkou dalšího vývoje, podle jiných ale brzdí pokrok a překáží mu.33 Může být totiž pohodlnou stejně jako prošlapaná cesta, ale ne vždy tím nejvhodnějším řešením.
Při vytváření, upevňování a předávní tradic hraje nezastupitelnou roli jazyk. Díky němu je předávání zkušeností snadnější. Jazyk tvoří pomyslný most mezi zkušeností jednotlivce, změněnou podobou zakotveného a historickou tradicí.34 Písmo pak slouží jako další médium schopné zvýšit dosah ústně předávané tradice.
V takových oborech, jako je politika, věda a technika a mnohé další, je dobré znát tradiční postupy. Je však třeba nahlížet na ně kriticky a poučit se z nich. Proto je cenné prosazovat „netradiční“ přístupy, prošlapávat i slepé cesty, a tím dosáhnout lepšího
30 VÁCLAVÍK, D., pozn. 28, s. 146.
31 LÉVI-STRAUSS, Claude. Myšlení přírodních národů. 2. vyd. Liberec: Dauphin, 1996. ISBN 80-901842-9-4. S. 56.
32 HRABÁKOVÁ, Luďka. Role tradice v systému předávání, uchovávání a pěstování kulturních hodnot.
In: Horizonty vědění. 1. vyd. Liberec: Scholé filosofia, 1999. ISBN 80-238-7217-6. S. 80, 81.
33 KRUPKOVÁ, Jaroslava. Tradice a etnografie: K úloze tradice ve vývoji kultury. 1. vyd. Praha:
Univerzita Karlova, 1991. S. 12.
34 VÁCLAVÍK, D., pozn. 28, s. 143, 144.
výsledku.35 I cesta, která se ukáže jako špatná, je obohacující v tom, že přináší zkušenost toho, že je špatná. „Je marné očekávat velký pokrok věd od toho, uvádí-li se nové do starého a roubuje-li se na ně. Vědy je nutno obnovovat od samých základů, nechceme-li se neustále točit v kruhu a dosahovat pokroku jen skrovného, ba takřka zanedbatelného.“36 Jako příklad neobnovení vědy od základů nám může posloužit výuka kreacionismu, která zavádí do svého učení části teorie evoluce. Některé školy, které učí podle teorie o stvoření, přijaly část evoluční teorie, ale vysvětlují ji po svém. Výsledkem jsou patvary, které nemohou obstát v logické argumentaci.
Rituál je určitý pohled na svět a jeho uspořádání a vypovídá o lidech a jejich chování. Stejně tak ale vždy vypovídá o antropologovi. Každý pocházíme z určitého socio-kulturního prostředí a nemůžeme se od něj úplně odpoutat, ať už se snažíme sebevíc. Antropologův popis rituálu je většinou popis toho, jak člověk z jiné kultury vnímá daný rituál a snaží se ho přirovnávat k rituálům kultury vlastní. Rituál není univerzální, transkulturní jev, ale může mít vysvětlující nebo interpretativní hodnotu.37
Společně se symboly a mýty pomáhají rituály porozumět pojmům archaického světa. Vyjadřují systém souvislých výroků o nejhlubší skutečnosti věcí - systém, ve kterém lze vidět metafyzickou osnovu.38
I nás, současné obyvatele planety, provázejí po celý život. Život člověka je složen z různých životních etap: narození, společenské dospívání, sňatek, rodičovství, třídní postup, specializace zaměstnání a smrt. Ke každé této etapě se vztahují průvodní obřady, které mají za cíl umožnit jedinci přechod od jedné situace k jiné. Člověk během života absolvuje postupný přechod z jedné části společnosti do jiné, stejně tak od jednoho postavení k druhému.39