Benešova rozporuplná rozhodnutí

2. světová válka vypukla 1. září 1939 napadením Polska německou armádou a Hitlerova agresivita nezůstala bez odezvy. 3. září vypověděly Německu válku Anglie a Francie. Zvláštní roli ve válce sehrával dosud neutrální Sovětský svaz, který 17. září napadl Polsko z východu. Později se ukázalo, že tajný dodatek tzv. paktu Molotov-Ribbentrop, smlouvy o neútočení mezi

44 Edvard Beneš si o Stalinovi dělal spoustu iluzí, že se časem přiblíží evropským demokraciím, více v NECHVÁTAL, Martin. Založení KSČ 15.5.1921: ve službách Kominterny. Vyd. 1. Praha: Havran, 2002. s. 114 – 115. ISBN 8086515133.

45 Klement Gottwald 22. 9. na demonstraci u Rudolfina před davem lidí ostře odmítl Mnichovskou dohodu a vyzýval Edvarda Beneše k utvoření vlády lidové fronty s KSČ v čele, více v

NECHVÁTAL, Martin. Založení KSČ 15.5.1921: ve službách Kominterny. Vyd. 1. Praha: Havran, 2002. s. 116 – 118. ISBN 8086515133.

46 Skupina moskevských komunistů v čele s Klementem Gottwaldem zahájila odbojovou činnost, ale zcela jistě nebyla obeznámena se spojeneckou smlouvou Molotov – Ribbentrop, která vyvolala mezi komunisty zmatek, více v NECHVÁTAL, Martin. Založení KSČ 15.5.1921: ve službách Kominterny.

Vyd. 1. Praha: Havran, 2002. s. 150 – 155. ISBN 8086515133.

Sovětským svazem a německou říší, rozděluje území východní Evropy do sfér vlivu obou zemí. Záhy po podepsání paktu sovětští komunisté přestávají agitovat proti nacistickému Německu a doporučují na přímou žádost Kominterny zastavit dosavadní protifašistickou rétoriku i pro soudruhy v západních zemích.⁴⁷

Edvard Beneš ihned po vypuknutí války zahájil kampaň za obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Po vstupu SSSR do války po boku Německa však utrpěl další diplomatickou prohru. SSSR nebyl ochoten akceptovat Benešovy požadavky na případnou obnovu Československa, a zatímco nově vzniklou Slovenskou republiku Sovětský svaz mezinárodně uznal, českému diplomatu Zdeňku Fierlingerovi v Moskvě byla doručena zpráva, která obsahovala informace o zrušení československého velvyslanectví. SSSR nepočítal s obnovou Československé republiky.⁴⁸

Beneš nenašel zpočátku podporu pro svůj program znovuobnovení ČSR ani v Londýně, kam se přesunula po porážce Francie prozatimní vláda. Neville Chamberlain, který pro Benešovy snahy neměl pochopení, byl nahrazen novým britským premiérem Winstonem Churchillem, jenž s politikou appeasementu naopak nikdy nesouhlasil a veřejně odsuzoval Mnichovskou dohodu.⁴⁹

Postoj Sovětského svazu k republice se rázně změnil 22. června 1941.

Německo napadlo SSSR a dosavadní mezinárodní smlouvy přestaly platit. Tento diplomatický veletoč nahrál do karet Benešovu plánu. Kominterna a komunisté z celé Evropy náhle odsoudili zbabělý útok Německa a vzkřísili tak protinacistickou rétoriku. Komunisté v protektorátu dostali nové příkazy napřít

47 Jediným komunistou, který veřejně odsoudil smlouvu mezi Německem a SSSR byl Slovák Vlado Clementis, který pobýval v exilu ve Francii, později byl popraven ve vykonstruovaném procesu, kde jeho postoj ke spojenecké smlouvě posloužil jako důkaz pro obžalobu, vice v NECHVÁTAL, Martin.

Založení KSČ 15.5.1921: ve službách Kominterny. Vyd. 1. Praha: Havran, 2002. s. 154. ISBN 8086515133.

48 Uznání Slovenského Štátu představovalo poslední krok ústupu od antifašistické politiky KSČ, více v knize RUPNIK, Jacques. Dějiny Komunistické strany Československa: od počátků do převzetí moci.

Přeložila Helena BEGUIVINOVÁ. Praha: Academia, 2002. s. 155 – 158. ISBN 80-200-0957-4.

49 Edvard Beneš se v této době stal nežádoucí osobou, protože nebylo v zájmu mocností obnovit Československo v předmnichovských hranicích, o tématu více v knize RYCHLÍK, Jan a Vladimír PENČEV. Od minulosti k dnešku: dějiny českých zemí.Praha: Vyšehrad, 2013. s. 469 – 470. ISBN 978-80-7429-387-0.

všechny síly k boji s okupanty, čehož později významně využili v upevňování své pozice v poválečném Československu, ale i při sestavování poválečné vlády.⁵⁰

Válečná mašinerie Německa se na přelomu let 1942/1943 zadrhla ve vleklých bojích se Sověty, a to především v bitvě u Stalingradu, po které bylo zcela zřejmé, že Německo bude poraženo. Nastala potřeba vyřešit poválečné uspořádání v Evropě. Londýnská vláda, kterou uznaly všechny významné mocnosti včetně Sovětského svazu, a prezident Beneš postupně přešli do ofenzivy v diplomatické rovině. Po návštěvě prezidenta Roosevelta ve Washingtonu se významným činem Benešovy diplomacie stala oficiální návštěva Sovětského svazu v prosinci 1943. Beneš spolu se Stalinem asistovali⁵¹ podpisu smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR. Edvard Beneš byl akční politik a potřeboval oporu světové mocnosti pro svůj jediný úkol – obnovu Československa. Snad i kvůli liknavému postoji Velké Británie svůj zájem upřel na východ. Mnichovská zrada zanechala v mysli prezidenta doživotní trauma, a právě proto se snažil o to, aby po válce získal oporu a rovnocenného partnera v Sovětském svazu.⁵² Československo se mělo podle jeho názoru stát mostem mezi Východem a Západem, ale bohužel k uskutečnění této vize nikdy nedošlo, protože Sovětský svaz měl se střední a východní Evropou své vlastní plány. ⁵³

50 Změnu v postoji SSSR k Benešovi a Československu dokládá oznámení sovětského velvyslance Majského, který Benešovi sdělil, že si Sovětský svaz si přeje, aby bylo Československo nezávislé.

Toto zpráva vzbudila v Benešovi radost a naději, že světová mocnost uznává londýnskou vládu.

Komunisté okmžitě obnovili odbojovou činnost v Československu, více v knize RUPNIK, Jacques.

Dějiny Komunistické strany Československa: od počátků do převzetí moci. Přeložila Helena BEGUIVINOVÁ. Praha: Academia, 2002 .s. 164 – 168. ISBN 80-200-0957-4.

51 Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik, Signatáři smlouvy se stali ministr zahraničí Vjačeslav Molotov a velvyslanec Zdeněk Fierlinger, Stalin a Beneš pouze dohlíželi na podpis předem projednané smlouvy, která byla rozdělena do šesti článků podle kategorií spolupráce, více o smlouvě NĚMEČEK, Jan, Československo-sovětská smlouva 1943. Řada A, ; sv. 55 ISBN:978-80-7286-237-5

52 O traumatu E. Beneše z Michovské dohody více v BENEŠ, Edvard. Paměti II. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. s. 293. ISBN 9788020015297.

53 Beneš při moskevských jednáních v roce 1943 a rezignoval na prosazení poválečné Československé federace, dokonce se distancoval od polské vlády v Londýně a hanlivě se vyjadřoval na účet Maďarska, Rumunska a Jugoslávie. Z jednání jasně vyplynulo, že se poválečné Československo bude orientovat na východ, více v knize RUPNIK, Jacques. Dějiny Komunistické strany Československa:

od počátků do převzetí moci. Přeložila Helena BEGUIVINOVÁ. Praha: Academia, 2002 .s. 168–171.

ISBN 80-200-0957-4.

Tak, jak se chýlila válka ke konci, vzrůstalo napětí mezi spojenci, kteří osvobozovali dobytá území. Na Jaltské konferenci 4.února 1945 spojenci horečně diskutovali o poválečném uspořádání Evropy, odsouzení válečných zločinů a společném boji proti nacismu. Zpočátku zástupce demokratických zemí udivovala Stalinova vstřícnost, když potvrdil, že na dobytých územích povolí svobodné volby a nebude zasahovat do jejich vnitrostátních záležitostí.

Obávali se totiž toho, že se bude ve východní Evropě opakovat situace z Polska, kde SSSR záhy po osvobození dosadil do čela státu loutkovou vládu⁵⁴ a de facto přebral moc ve státě. Po skončení konference se však vztahy mezi spojenci výrazně zhoršily. Navzdory slibům a ujištěním Sovětský svaz na jím dobytých územích nepřipustil svobodné volby a komunistická ideologie se postupně rozšiřovala po východní Evropě.⁵⁵

Edvard Beneš a Londýnská vláda samozřejmě nechtěli připustit, aby se v osvobozeném Československu opakovala stejná situace jako v Polsku, a protože již bylo víceméně jasné, že ČSR bude osvobozena Rudou armádou, jejich cesta zpět domů musela vést přes Moskvu. V SSSR působilo za války i ústředí KSČ v čele s Gottwaldem, které organizovalo odbojovou činnost v protektorátu, a 1.československý armádní sbor pod vedením plukovníka Ludvíka Svobody. Autorita komunistické strany jako jednoho z největších bojovníků proti nacismu prudce stoupala a Beneš si nemohl dovolit ignorovat Gottwalda a jeho soudruhy. Sociálně demokratický ministr pozdější Gottwaldovy vlády Václav Mayer v exilu vzpomínal: „Tehdy bylo dr. Benešovi a všem nám, kteří jsme byli v Londýně, jasné, že jednání v Moskvě budou nutně vedena pod určitým tlakem komunistů, pod tlakem celé sovětské politiky, a že tudíž jednat o vládě v Moskvě bude velkou nevýhodou pro

54 Lublinská vláda, neboli Lublinský výbor byla prozatimní polská vláda, která vznikla ihned po osvobození města Sovětskou armádou, byla složena výhradně z komunistů a představitelů ostatních socialistických stran. Byla plně podřízena sovětskému vedení a vznikla navzdory mezinárodně uznávané exilové vládě Polska v Londýně.

55 Sovětský svaz ovlivňoval v jím osvobozených zemích politiku a nedopustil demokratické změny.

Například v Maďarsku po listopadových volbách, kde komunisté zcela propadli, vyhrála Strana nezávislých malorolníků. SSSR nepřipustila samostatnou vládu a doplnila vládu komunisty, kteří drželi klíčové pozice ve státě. Podobným postupem ovlivňoval SSSR politiku i v jiných státech, více v knize KAPLAN, Karel. Československo v poválečné Evropě. Praha: Karolinum, 2004.s. 98–120.

ISBN 80-246-0655-0.

demokratickou koncepci československé politiky“⁵⁶. I přesto byli 9. března 1945 do Moskvy vysláni zástupci exilové vlády z řad národních socialistů, lidovců, sociálních demokratů, Slovenské národní rady a dva dny nato i delegace s nemocným prezidentem Edvardem Benešem.

Po jednání se sovětskou stranou o otázkách týkajících se úpravy dosavadních mezinárodních smluv následovala klíčová jednání o vnitropolitickém uspořádání osvobozeného Československa mezi exilem londýnským a exilem moskevským. Klement Gottwald na začátku jednání představil vizi, že by strany měly spolupracovat na obnově Československa na bázi tzv. široké Národní fronty, ze které by měly být vyloučeny podle jeho názoru kolaborantské předválečné strany agrární a Národně demokratická.

Londýnská vláda byla proto 2. dubna rozpuštěna a v Moskvě započala jednání o vládním programu a složení vlády nové. Komunisté byli na jednání velmi dobře připraveni a přednesli své podmínky na účasti ve vládě s velkou sebedůvěrou. Podle Václava Mayera: „Měli svůj plán připravený skutečně do podrobností a chtěli nám ho nadiktovat a také za dané situace nám ho nadiktovali.“⁵⁷

Ve vládním programu se projednávala především otázka nového způsobu řízení země pomocí národních výborů, otázka znárodnění klíčových podniků a bank, pozemkové reformy, ale také orientace zahraniční politiky na Sovětský svaz. Československá armáda měla být podle nového vládního programu vyzbrojena, cvičena a organizována stejně jako Rudá armáda. Nekomunističtí delegáti se při jednání s ambiciózními komunisty nezmohli na významnější úpravy vládního programu a až na nevýznamné změny ho přijali.

56 Jaroslav Stránský a Václav Mayer na třetí schůze konané 12. listopadu 1949 v londýnském exilu diskutují o poválečných jednání v Moskvě a polemizují o chybách ve strategii vyjednávání, více v knize HORÁK, Pavel a Vilém PREČAN. Únor 1948 očima poražených: záznam diskuzí exilových politiků z let 1949-1950. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018, s. 47. ISBN 978-80-7422-623-6.

57 Václav Mayer na třetí schůze konané 12. listopadu 1949 v londýnském exilu vzpomínal na

moskevská jednání a důvody, proč se prezident rozhodl do Moskvy jet, více v knize HORÁK, Pavel a Vilém PREČAN. Únor 1948 očima poražených: záznam diskuzí exilových politiků z let 1949-1950.

Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018, s. 50. ISBN 978-80-7422-623-6.

Mohla tak začít vyjednávání o složení vlády. Komise složená ze zástupců šesti stran Národní fronty předložila návrh na obsazení jednotlivých ministerstev společně se zavedením funkce státního tajemníka neboli v dnešním kontextu funkce prvního náměstka, který má právo účasti ve vládě. Tento krok byl chytrým tahem komunistů jak si zajistit vliv i na ministerstvech, která nemají pod svou kontrolou. Návrh byl bez větších výhrad přijat, ne však rozdělení jednotlivých resortů.⁵⁸

Národní socialisté ostře nesouhlasili s tím, že pod svůj vliv dostanou komunisté klíčová ministerstva vnitra, obrany, zemědělství a informací. I přes nesouhlas všech demokratických stran s obsazením ministerstev byl druhý den návrh s malými ústupky lidovcům schválen. Dalším rozporuplným bodem na pořadu vládního vyjednávání byla osoba předsedy vlády. Komunisté navrhovali Zdeňka Fierlingera, sociálního demokrata, který za 2. světové války zastával post velvyslance v Moskvě a o němž bylo známo, že chová ke komunistům a Sovětskému svazu velké sympatie. Václav Smutný vnímal jednání o vládě následovně: „Hlavní slabinu, kterou jsme při jednáních měli, vidím v tom, že proti nám, proti jednatelům, kteří jsme přišli z Londýna, stáli nejen komunisté moskevští se svou koncepcí, ale také sociální demokraté jako Fierlinger, Laušman a Patzak“.⁵⁹ Dosazení Fierlingera do čela vlády bylo dalším chytrým politickým tahem komunistů, neboť navenek se zdálo, že sociální demokrat ve funkci předsedy vlády je další z ústupků KSČ, i když v praxi se jednalo o dalším posílení komunistického vlivu, jak se jasně potvrdilo v únoru 1948.

Edvard Beneš, jenž se jednání přímo neúčastnil, údajně nesouhlasil s volbou tohoto člověka, který byl pouhou loutkou komunistů. Prezidentova reakce po schválení Fierlingera jako předsedy vlády šestkou politických stran zrcadlila jeho názor.

58 Moskevská jednání mezi stranami Národní fronty byla formálně ukončena jmenováním nové vlády v Košicích. Exilová vláda podala demisi přímo ve vlaku po překročení hranic se Slovenskem, více v RYCHLÍK, Jan a Vladimír PENČEV. Od minulosti k dnešku: dějiny českých zemí. 1.vydání. Praha. s.

491- 494. ISBN 978-80-7429-387-0.

59 Václav Mayer hovoří na třetí schůze konané 12. listopadu 1949 o postavení londýnských ministrů při jednání s komunisty, více v HORÁK, Pavel a Vilém PREČAN. Únor 1948 očima poražených:

záznam diskuzí exilových politiků z let 1949-1950. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018, s. 53.

ISBN 978-80-7422-623-6.

Beneš říkal: „Pane kolego, já už vím, je to prohrané, Laušman tady byl a sdělil mi, že souhlasíte s tím, aby byl Fierlinger předsedou“.⁶⁰ Jaroslav Stránský dále vzpomínal na Benešova slova: „Já Fierlingera akceptovat nikdy nebudu.“⁶¹ Již při těchto jednáních měl E. Beneš nezáviděníhodnou roli poradce a ochránce demokratických principů budoucího osvobozeného Československa a jak je patrné, delegáti nekomunistických stran mu tuto roli nikterak neulehčovali. Přes veškeré námitky, které Edvard Beneš proti první poválečné vládě měl, ji on sám jmenoval 5. dubna v Košicích a noví členové tak mohli do jeho rukou složit slib o dodržování vládního programu, kterému se podle místa vyhlášení bude říkat Košický vládní program.

Mnozí účastníci košického jmenování vnímali vládu jako komunistickou, vedenou sociálním demokratem a někteří se nemohli ubránit dojmu, že vláda v čele s prezidentem Benešem je v Košicích odloučena od celého světa a spojení s vlastí je realizováno pouze přes Moskvu. V klíčových dnech Pražského povstání⁶² byla vláda v Košicích izolována a ochraňována Rudou armádou.

Václav Stránský vzpomínal na situaci v Košicích: „Když si to uvážíme, prezident byl vězněn Rudou armádou, já když jsem k němu chtěl jít, musel jsem projít přes tři kordony ruských vojáků“.⁶³ Jediným spojením se světem byla rozhlasová stanice, ve které měli projevy členové vlády i prezident. Slovenský voják obsluhující stanici prozradil, že vysílání je limitované. „Já vám něco řeknu, ale prosím vás, neprozraďte to na mne, to, co vy jste říkal, je slyšet tak nejdále 40km od Košic“, ptal jsem se „Ani když mluví prezident?“ „Ani prezident“⁶⁴.

60 Václav Mayer hovoří na třetí schůze konané 12. listopadu 1949 o názorech Edvarda Beneše na průběh a výsledky jednání, do nichž sám nezasáhl, více v HORÁK, Pavel a Vilém PREČAN. Únor 1948 očima poražených: záznam diskuzí exilových politiků z let 1949-1950. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018, s. 53. ISBN 978-80-7422-623-6.

61 Viz poznámka výše.

62 Více o Pražském povstání a situaci v květnových dnes 1945 v knize KOKOŠKA, Stanislav. Praha v květnu 1945 : historie jednoho povstání. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-740-7

63 Václav Mayer hovoří na třetí schůze konané 12. listopadu 1949 o izolaci vlády v Košicích, více v knize HORÁK, Pavel a Vilém PREČAN. Únor 1948 očima poražených: záznam diskuzí exilových politiků z let 1949-1950. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018, s. 54. ISBN 978-80-7422-623-6.

Dne 10 . května se vláda vrací do osvobozené Prahy a Klement Gottwald se ocitá v úplně jiné roli, než v jaké republiku opouštěl, v roli vítěze. 16. května se triumfálně vrací také Edvard Beneš, muž, který svou autoritou drží na uzdě vzrůstající moc KSČ ve státě, muž na jehož diplomatických schopnostech bude později záviset osud Československa a který věří, že tzv. Třetí republika vezoucí se na vlně socialismu musí být jiná než ta předválečná, ale za každou cenu demokratická. Moskevská jednání však rozdala karty tak, že všechny trumfy drželi v rukou komunisté v čele s Gottwaldem.