Výsledky parlamentních voleb v květnu 1946 na Slovensku

Název strany Počet hlasů v % Počet mandátů

DS 62,0 43

Povolební vyjednávání trvala přes měsíc a začala diskusí stran Národní fronty o postu ministerského předsedy. Zpočátku na něj byl navrhován sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, zřejmě z mezinárodních důvodů, ale později se jako vítězové voleb o funkci předsedy vlády přihlásili komunisté a prosadili do čela vlády Klementa Gottwalda.⁸²

Sám Gottwald povolební vyjednávání vedl a mnohdy se dostával do sporů o obsazení jednotlivých ministerstev. Zvláště úporné bitvy se vedly o funkce nestranických ministerstev, a to zahraničí a obrany. Výsledky jednání vyústily v konečnou podobu vlády, ve které komunisté získali 9 členů, národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté 4 členy a sociální demokraté 3 členy. Počty získaných ministerstev v 26 členné vládě hrály později velkou roli při vyvolání únorové krize a jejím řešení prezidentem Edvardem Benešem.⁸³

81 Statistická příručka Československé republiky [na rok] 1948. V Praze: Státní úřad statistický, 1948.

Statistické přehledy. Československo.

82 První povolební spory se vedly také o funkci předsedy Národního Ústavodárného shromáždění, národní socialisté nakonec do čela parlamentu prosadili svého zástupce Josefa Davida na úkor jednoho místa ve vládě, více v knize KAPLAN, Karel. Československo : Pomocný stud. text pro gymnázia. Část 1, Československo v letech 1945-1948. Praha : Státní pedagogické nakladatelství 1991, s. 55 – 56. ISBN 80-04-25699-6.

83 Dalším sporným bodem vyjednávání bylo obsazení ministerstev obrany a zahraničí. Gottwald nekompromisně trval na obsazení těchto funkcí nestraníky generálem Svobodou a Janem

Masarykem, z nichž každý měl reprezentovat symbolicky svou orientaci na východ a západ, více v KAPLAN, Karel. Československo : Pomocný stud. text pro gymnázia. Část 1, Československo v letech 1945-1948. Praha : Státní pedagogické nakladatelství 1991, s. 56-57. SBN 80-04-25699-6.

Vláda byla jmenována 2. července 1946 prezidentem Benešem na Pražském hradě a Klement Gottwald jako předseda vlády mohl vyhlásit u příležitosti svého prvního projevu v ústavodárném shromáždění vládní Dvouletý hospodářský plán, v němž se zaměřil především na stabilizaci hospodářství a schválení nové ústavy do roku 1948.⁸⁴

5.6. Vliv voleb na vyvolání krize

nacionální a zároveň sociální strunu. Lidé v poválečném Československu byli zvláštně opojeni socialismem a uvěřili komunistickým slibům. V pohraničí se komunisté angažovali v přerozdělování zkonfiskovaného majetku a organizovali brigády k obnově zdevastovaného hospodářství. Všechna tato aktivita byla patřičně prokládána propagandou, zejména prostřednictvím Rudého práva, v neposlední řadě nesmíme zapomínat, že roli sehrála i vděčnost obyčejných lidí sovětským, tedy komunistickým vojákům za osvobození Československa.⁸⁵

Vzestup preferencí komunistické strany můžeme samozřejmě přičíst i zklamání občanů z předmnichovské politiky, zrady mocností a sociální nerovnosti. Lidé se po válce nechtěli vracet do zaběhlých kolejí politických tahanic první republiky a hledali jinou alternativu, spravedlivější pro všechny.⁸⁶

84 Velká část československého průmyslu byla po roce 1945 na základě Benešových dekretů znárodněna a v podnicích byla zavedena státní správa. To znamenalo, že podléhaly plánovanému hospodářství.

Po volbách roku 1946 byl vytvořen plán hospodaření na dva roky, jež byl vyhlášen novou vládou. V podnicích, které byly pod správou státu také významně rostl vliv odborů, spojených do tzv.

Revolučního odborového hnutí (ROH) a vedených Ústřední radou odborů. V nich měli významný vliv především komunisté, více v RYCHLÍK, Jan a Vladimír PENČEV. Od minulosti k dnešku: dějiny českých zemí. 1.vydání. Praha. s. 507-509. ISBN 978-80-7429-387-0.

85 Komunisté ovládali ministerstvo zemědělství a významnou měrou se angažovali v osídlení pohraničí.

V jejich kompetenci bylo přerozdělovat půdu nově příchozím osídlencům. I přes mnohé manipulace a zneužívání informací tento fakt hrál významnou roli při vytváření voličské základny, která byla vděčná komunistickým funkcionářům za lehce nabytý majetek. Více v knize RUPNIK, Jacques.

Dějiny Komunistické strany Československa: od počátků do převzetí moci. Přeložila Helena BEGUIVINOVÁ. Praha: Academia, 2002 .s. 206-207. ISBN 80-200-0957-4.

Volby v roce 1946 všechny frustrace lidí proměnily na drtivé vítězství KSČ, a mohli bychom tedy paušálně vyslovit domněnku, že politický kurz Československa nastartovali sami občané. V každém demokratickém státě však jeho vývoj závisí na pluralitě názorů a politické soutěži. Systém Národní fronty zamezoval demokratickým stranám naplno rozvinout politickou soutěživost a nahrával právě komunistům, kteří využili pasivity demokratických stran a potichu krok za krokem obsazovali klíčová ministerstva, rozšiřovali členskou základnu a dosazovali prověřené lidi do klíčových funkcí státu. Nesmíme zapomenout na to, že komunisté již od první poválečné vlády ovládali prostřednictvím Václava Noska ministerstvo vnitra, jehož přičiněním vznikla Státní bezpečnost, tedy složka Sboru národní bezpečnosti plně podřízená KSČ.

Její informace nashromážděné v prvních letech po válce posloužily komunistům při stíhání lidí a čistkách poúnorových dní a staly se páteří represe režimu vůči opozici.⁸⁷

Jiskřičku naděje pro demokratické strany v Gottwaldově vládě představovala autorita Edvarda Beneše a také matematická menšina Gottwaldových ministrů ve vládě. Nekomunisté tak doufali, že komunisty mají ve vládě pod kontrolou a časem se jejich radikální názory otupí. Bohužel první náznaky toho, že se demokracie chýlí ke konci, přišly v souvislosti s další historickou událostí, která Československo posunula blíže k únoru 1948 s odmítnutím účasti na Marshallově plánu.

5.7. Marshallův plán

Rozdělení Evropy do sfér západního a východního vlivu značně komplikovalo obnovu poválečných ekonomik. Většina evropských států potřebovala s nastartováním ekonomiky pomoci, ale převážně státy střední a východní Evropy musely akceptovat výsledky jaltských a postupimských dohod, při kterých se vyprofilovaly dvě poválečné supervelmoci, Spojené státy

86 V celé poválečné Evropě a také v Československu je možné sledovat politický posun k levicovým hodnotám a socialismu. Více o náladě ve společnosti v ČAPKA, František a Jitka LUNEROVÁ.

1948: Vítězný únor: Cesta k převratu. Brno: CPress, 2012. s. 28-29. ISBN 978-80-264-0089-9.

87 O složkách SNB, jeho výstavby a činnosti více v KAPLAN, Karel. Protistátní bezpečnost : 1945-1948 : historie vzniku a působení StB jako mocenského nástroje KSČ. 1. vyd. Praha: Plus, 2015. s.

11-50. ISBN 978-80-259-0364-3.

americké a Sovětský svaz. Obě ideově i hospodářsky odlišné, USA jako bohatý kapitalistický stát s tržní ekonomikou a SSSR jako zbídačený komunistický stát s plánovaným hospodářstvím.⁸⁸

Když 5. června 1947 ministr zahraničí USA George C. Marshall na Harvardské univerzitě vyhlásil plán dlouhodobé finanční a hospodářské pomoci evropským státům,⁸⁹ stalo se přijetí Marshallova plánu jistým kontrolním ukazatelem svobody a nezávislosti všech zemí, které se ocitly v bloku pod kontrolou Sovětského svazu. SSSR totiž reagoval na vyhlášení plánu velmi rozpačitě, protože se obával ekonomického ovlivňování zemí, jež se k programu připojí. SSSR nepotřeboval bohaté státy se spokojenými občany, nýbrž státy, ve kterých budou moci komunisté naplňovat svou ideologickou taktiku proletářské revoluce. Ministři zahraničí Francie a Velké Británie se dokonce na schůzce projevilo zájem o účast na konferenci v Paříži, kde se měla projednávat realizace plánu, předtím bylo ale nezbytně nutné znát stanovisko Sovětského svazu k případnému připojení ČSR k Marshallově plánu. Proto se již 9. června vydala do Moskvy delegace vedená Klementem Gottwaldem a ministrem zahraničí Janem Masarykem, aby přijetí Marshallova plánu obhájila. Edvard Beneš dokonce sepsal pro jednání memorandum, ve kterém vylíčil Stalinovi nutnost účasti na Pařížské konferenci slovy: „Hospodářská situace našeho státu s celou

88 O situaci v poválečné Evropě a vztazích SSSR a USA více v NÁLEVKA, Vladimír. Studená válka.

Vyd. 1. - V Praze : Triton, 2003. s. 15-18. ISBN 80-7254-327-X.

89 Ještě dříve, než Spojené státy Americké vyhlásily a schválily Marschallův plán, byla v USA 12.3.

1947 vyhlášena tzv. Trumanova doktrína, jež měla zadržovat rozšiřování komunismu v evropských zemích, které byly válkou vážně poškozeny a staly se tak zeměmi se živnou půdou k bolševické revoluci. Vyhlášení doktríny bylo spojeno s žádostí řecké a turecké vlády o ekonomickou a finanční pomoc od USA, naproti tomu SSSR se snažil uplatnit vliv v těchto zemích pomocí komunistických revolucí, více v NÁLEVKA, Vladimír. Studená válka. Vyd. 1. - V Praze : Triton, 2003. s. 18-20.

ISBN 80-7254-327-X.

90 Rozpolcenost evropské politiky v poválečném období a vztazích SSSR, USA a západních evropských velmocích popisuje K. Kaplan v KAPLAN, Karel. Nekrvavá revoluce. 1. vyd. v ČSFR. Praha: Mladá fronta, 1993. s. 65-76. ISBN 80-204-0145-8.

jeho činností závisí nejméně ze 60-80% na pomoci ze strany západních států a od vzájemné součinnosti a hospodářské spolupráce s těmito státy.“⁹¹ Ve své vizi doufal i v to, že SSSR nakonec přehodnotí svůj postoj a plán přijme. „Věřím, že v té či oné formě a dříve nebo později i Sověty budou postupovat tak, aby se do této spolupráce mohly zapojit.“⁹²

První se jednání v Moskvě zúčastnil sám Klement Gottwald, který měl postoje ČSR hájit jako předseda vlády. Z jednání se však vrátil rozčarován a patřičně rozladěn. Kolem jedenácté hodiny večer pak byla přijata celá delegace, za českou stranu vyjednávali Gottwald, Masaryk, Drtina, Heidrich a Horák, za sovětskou pak Stalin, Molotov a Bodrov. Čeští politici, zejména pak Masaryk, se snažili přesvědčit sovětskou delegaci o tom, že účast na Marshallově plánu je pro ČSR potřebná a že v žádném případě neznamená akci namířenou proti Sovětskému svazu.⁹³

Výsledkem jednání se stalo ultimátum, že pokud se Československo nezřekne účasti na Marshallově plánu, bude tento akt považován za nepřátelský čin vůči Sovětskému svazu. Klement Gottwald ihned po jednáních zaslal do Prahy telegram, ve kterém nařídil vládě získat souhlas Edvarda Beneše s odmítnutím plánu. V té době však Beneše postihl další ze záchvatů mrtvice, a proto již 10. července na zasedání vlády Československo účast na jednání v Paříži odmítlo.⁹⁴

91 Více o Marshallově plánu v DEJMEK, Jindřich - LOUŽEK, Marek - KLAUS, Václav. Marshallův plán: šedesát let poté : [sborník textů][online]. Jindřich Dejmek, Marek Loužek (eds.) ; [předmluva Václava Klause]. Vyd. 1. Praha : CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2007. 187 s. (Ekonomika, právo, politika ; č. 61/2007) ISBN:978-80-86547-72-5 . Dostupné z

http://cepin.cz/docs/dokumenty/sbor61.pdf

92 Více o Marshallově plánu a pařížské konferenci v DEJMEK, Jindřich - LOUŽEK, Marek - KLAUS, Václav. Marshallův plán: šedesát let poté : [sborník textů][online]. Jindřich Dejmek, Marek Loužek (eds.) ; [předmluva Václava Klause]. Vyd. 1. Praha : CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2007.

s. 161. (Ekonomika, právo, politika ; č. 61/2007) ISBN:978-80-86547-72-5 . Dostupné z http://cepin.cz/docs/dokumenty/sbor61.pdf

93 Stalin na moskevských jednáních vysvětlil československé delegaci své stanovisko k Marshallově plánu slovy, že jde o průlom do fronty slovanských států a čin namířený proti SSSR. Doporučil účast na konferenci odvolat, více v KAPLAN, Karel. Československo : Pomocný stud. text pro gymnázia.

Část 1, Československo v letech 1945-1948. Praha : Státní pedagogické nakladatelství 1991. s. 82-87.

ISBN 80-04-25699-6.

5.8. Důsledky nepřijetí Marshallova plánu

Dnes již slavný výrok Jana Masaryka po návratu z jednání „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“⁹⁵ charakterizuje pocity československé delegace po návratu ze SSSR.

Československo dostalo od Stalina výchovnou lekci a ujištění, že o zahraniční politice již nebude rozhodovat jako nezávislá země, nýbrž jako stát plně závislý na vůli SSSR.⁹⁶

Na schůzích poúnorových exulantů v Londýně slovenský demokrat Blažej Vylím vylíčil svůj názor na odmítnutí Marshallova plánu pregnantními slovy:

„Od doby Marshallova plánu začíná vlastně dělání pořádku ze strany SSSR v celé střední Evropě. Myslelo se, že ČSR je suveréním státem. SSSR zasáhl do našich věcí, poněvadž věděl, že mu bude vyhověno.“⁹⁷

Londýnský exil se také zamýšlel nad příčinami moskevského nařízení a vysvětluje si ho obavami o osud zemí střední a východní Evropy ve srovnání se zeměmi západními těmito slovy: „Věci vypadají tak, jako by SSSR z naší účasti na pařížské konferenci měl obavy o naši svobodu. Já se domnívám, že opravdu tehdy v roce 1947 došlo k zjevnému obratu v sovětské politice, pokud jde o státy střední a východní Evropy. To vyplývalo ze zklamaných nadějí SSSR v poválečný vývoj.“⁹⁸

94 Názor Jaquese Rupnika, že Moskva vyžadovala naprostou kontrolu nad všemi zeměmi svého vlivu, a proto vůbec nepotřebuje demokratické politiky, korespondovala s názorem všech nekomunistických politiků, kteří tak rázem ztratili možnost rozhodovat o své vlastní zemi. Když nejsou za potřebí demokraté, může přežít demokracie? Více o tématu v RUPNIK, Jacques. Dějiny Komunistické strany Československa: od počátků do převzetí moci. Přeložila Helena BEGUIVINOVÁ. Praha: Academia, 2002 .s. 220-222. ISBN 80-200-0957-4.

95 Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III. Brno: Atlantis, 1996, s. 356. ISBN 80-7108-125-6.

96 Průběh moskevských jednání a postoj československé delegace a vlády popisuje historik Jindřich Dejmek. Více v DEJMEK, Jindřich - LOUŽEK, Marek - KLAUS, Václav. Marshallův plán: šedesát let poté : [sborník textů][online]. Jindřich Dejmek, Marek Loužek (eds.) ; [předmluva Václava Klause]. Vyd. 1. Praha : CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2007. s. 11–29, dostupné z http://cepin.cz/docs/dokumenty/sbor61.pdf

97 B. Vilím hovoří na jedenácté schůze konané 10. ledna 1949 v Londýně o zasahování SSSR do československé politiky, více v HORÁK, Pavel a Vilém PREČAN. Únor 1948 očima poražených:

záznam diskuzí exilových politiků z let 1949-1950. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. s.

143. ISBN 978-80-7422-623-6.

98 Účastníci schůze konané 10. ledna 1950 polemizují o postojích SSSR k Marshalově plánu, více v HORÁK, Pavel a Vilém PREČAN. Únor 1948 očima poražených: záznam diskuzí exilových politiků z let 1949-1950. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. s. 144. ISBN 978-80-7422-623-6.

Sovětský svaz sázel na jistotu, že svět po 2. válce bude velmi nestabilní, a lidé se tak budou snadno upínat k myšlenkám komunismu. Například poválečný vývoj ve Francii či Itálii nevedl k očekávané bolševizaci společnosti, ale spíše ke stabilizaci, což se nesporně odrazilo v obratu politiky SSSR vůči svým satelitním státům. Zákaz přijetí Marshallova plánu se stal tedy Stalinovou pojistkou proti oslabení pozice komunistů v Československu a ztráty vlivu na dění v regionu. Marshallův plán Sověty znejistěl a oslabil jejich pozici světové supervelmoci, kterou si ve druhé světové válce za cenu mnoha lidských obětí vydobyli. Současně vyvolal zmatek ve všech evropských komunistických stranách.⁹⁹

Postoj SSSR k Marshallově plánu vystihl bývalý kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný svým komentářem, kde označil skutečného viníka únorových událostí: „Epizoda o Marshallově plánu je velmi příznačná a z hlediska únorového puče jedna z nejdůležitějších, protože ten zmatek, který způsobila mezi komunistickými stranami, že najednou Moskva musela richtovat Poláky, nás, Rumuny a Jihoslovany, vedl k založení Kominformy, a ta je přímo náš únorový vrah“.¹⁰⁰

Odmítnutí Marshallova plánu mělo pro Československo dalekosáhlé důsledky, protože tak přišlo o ohromné prostředky na potřebnou obnovu a rozvoj hospodářství. Prostřednictvím Marshallova plánu byla Evropě poskytnuta mezi lety 1948 -1952 pomoc v celkové výši 13 miliard amerických dolarů, kterou Sovětský svaz nebyl schopen adekvátně nahradit. Daleko zásadnější je však fakt, že nepřijetím Marshallova plánu se Československo dostalo pod přímou kontrolu SSSR, který nařízením nepřijetí vyslal jasný vzkaz, kam Československo patří a kam bude směřovat.¹⁰¹

99 O postoji Sovětského svazu k Marshallově plánu a jeho postavení v Evropě v MICHÁLEK,Slavomír.

Odmítnutí Marshallova plánu. Dějiny a současnost. 2007. č .7 [online] , dostupné z http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2007/7/

100 Jaromír Smutný se na jedenácté schůze konané 12. listopadu 1949 zamýšlí nad příčinami zmatku v komunistické straně, způsobených nejednoznačnou interpretací KSSS, více v HORÁK, Pavel a Vilém PREČAN. Únor 1948 očima poražených: záznam diskuzí exilových politiků z let 1949-1950. Praha:

Nakladatelství Lidové noviny, 2018, s. 144. ISBN 978-80-7422-623-6.

101 Důsledky odmítnutí Marshallova plánu shrnuje Jacques Rupnik v RUPNIK, Jacques. Dějiny Komunistické strany Československa: od počátků do převzetí moci. Přeložila Helena BEGUIVINOVÁ. Praha: Academia, 2002 .s. 222- 224. ISBN 80-200-0957-4.

Nutno říci, že českoslovenští komunisté, před jednáním v Moskvě sebevědomá strana, dostali od Stalina lekci v poslušnosti, protože i oni doufali, že vývoj v Československu povede českou cestou socialismu a uchopení moci bude vycházet z rukou českých komunistů. Nezávislé chování komunistů střední a východní Evropy Sovětský svaz rázně ukončil v září 1947 vytvořením komunistické centrály – Informbyra.¹⁰² Jejím prioritním úkolem bylo stabilizovat komunistické strany ve střední a východní a Evropě a důsledně kontrolovat dění v daných zemích. Slova kancléře Smutného v této souvislosti dostávají zcela zásadní význam.

Vinu za nepřijetí Marshallova plánu však nenesou pouze komunisté, ale i zcela pasivní představitelé demokratických stran. Přestože Jan Masaryk v Moskvě přesvědčoval o nutnosti účasti na pařížské konferenci, vláda, složená i z představitelů demokratických stran, přesto schválila odmítnutí bez větších komplikací. Z toho je patrné, že devótní uctívání Sovětského svazu jako nejbližšího spojence a rádce přijímala i většina demokratických politiků.

Sovětský svaz ještě do konce roku 1947 prostřednictvím Informbyra postupně zvyšoval úsilí, aby v sovětských satelitních zemích byla co nejrychleji uskutečněna komunistická revoluce. Cesta k únoru 1948 tak byla otevřená.¹⁰³

5.9. Únorová ústavní krize

Z předešlých odstavců je jasně patrné, že českoslovenští komunisté na doporučení Informbyra zvýšili své odhodlání chopit se moci ve státě. Do karet jim v tomto směru hrálo především to, že přestože měli v Gottwaldově vládě menšinu, drželi ve svých rukou klíčová ministerstva, především ministerstvo vnitra pod vedením Václava Noska. Komunisté se snažili zcela ovládnout státní

102 Imformbyro – sovětská odpověď na Marshallův plán a Trumanovskou doktrínu. Vice o tématu v článku KOLENOVSKÁ, Daniela – SMETANA, Vít. Kominforma – její založení a cesta k únoru 1948 [online].Československé dokumentační středisko. Dostupné z: http://www.csds.cz/cs/4361-DS/4456-DS.html

103 Sovětský svaz reagoval na zmatek v středoevropských komunistických stranách založením

Informačního byra komunistických a dělnických stran v září 1947. Jeho prostřednictvím řídil činnost komunistů v celé Evropě. Zároveň tak reagoval na vyhlášení Trumanovy doktríny a Marshallova plánu. Založeno bylo na konferenci v polské Szklarské Porebě 22.-27. září, více v RUPNIK, Jacques.

Dějiny Komunistické strany Československa: od počátků do převzetí moci. Přeložila Helena BEGUIVINOVÁ. Praha: Academia, 2002 .s. 225-228. ISBN 80-200-0957-4.

bezpečnostní složky, proto začali na klíčové posty dosazovat spolehlivé a prověřené lidi v součinnosti se Státní bezpečností, kterou kontrolovali.¹⁰⁴

Dalším krokem nutným k uchopení moci bylo neustálé oslabování pozic ostatních stran a s tím související patřičná propaganda. Prvním pokusem o zdiskreditování se stalo obvinění slovenské Demokratické strany ze spolčení s bývalou Hlinkovou Slovenskou ludovou stranou, která výrazně spoléhala na hlasy katolických voličů. Demokratická strana, jež se deklarovala jako strana protestantská, uzavřela s katolíky před volbami 1946 dohodu o spolupráci – dubnovou dohodu. Díky této taktice na Slovensku ve volbách zvítězila.

Komunisté a stejně tak i všechny strany NF požadovali, aby se slovenští demokraté očistili od ľudáků zřeknutím se dubnové dohody. Nátlak KSČ na Demokratickou stranu pokračoval i po vypovězení dubnové dohody při procesu s dr. Jozefem Tisem, když komunisté obvinili demokraty ze schvalování milosti před jeho popravou. V tu chvíli bylo již zcela jasné, že se komunisté snaží oslabit pozice Demokratické strany na Slovensku a způsobit tak politickou krizi, pomocí níž by vyřešili pro ně nepříznivou povolební situaci na Slovensku.¹⁰⁵

Rudé právo cituje:„Demokratická strana má na vybranou - buď skoncuje rázně a nekompromisně s luďáctvem, jak to žádá československý lid, nebo s ním bude i nadále spolupracovat a tím přestává být stranou státotvornou.“¹⁰⁶ Ostatní demokratické strany však postupně zjišťovaly, že otevřený útok na DS je jen plánovanou akcí na ovládnutí pozic na Slovensku, a pomalu se přikláněly na stranu DS.

104 Z údajů ministerstva vnitra vyplývá, že v letech 1945 -1948 bylo do SNB přijato 25000 pracovníků bývalých policejních sborů. KSČ se podařilo, aby do bezpečnostních složek přišlo více jak 14000 lidí, z nichž byli mnozí komunisté. KSČ se však zaměřovala především na obsazování klíčových velitelských míst, např. hlavního velitele a zemské a oblastní velitele SNB, velitele StB a ZOB. Více

In document Únor 1948 a jeho důsledky v chomutovském regionu (Page 37-71)