1.3.1 Cíle vyučovací jednotky
Každá vyučovací hodina musí plnit určité dílčí cíle, které vedou k plnění hlavních úkolů školní tělesné výchovy a jsou s nimi v souladu. Mezi tyto cíle patři formální (organizační) cíl, jehož obsahem je zahájit a ukončit hodinu, zajistit průběh hodiny a splnit všechny organizační povinnosti. Výchovný cíl zahrnuje kladný postoj žáků, morální a volní vlastnosti osobnosti, kladný postoj k vlastnímu rozvoji, vhodné vztahy mezi žáky, pravidla atd. Diagnostický (kontrolní) cíl obsahuje informace nutné k úspěšnému průběhu hodiny, zjištění psychického a tělesného stavu žáků a kontrolu splnění případných úkoly z předchozí vyučovací hodiny či hodin. Obsahem vzdělávacího cíle je úroveň pohybových schopností a dovedností odpovídající věku žáka, vědomosti vymezené učebními osnovami, transfer pohybu do jiných činností a schopnost následně uplatňovat získané návyky, dovednosti a vědomosti v adekvátně méně známém tělovýchovném prostředí. Zdravotní cíl v sobě zahrnuje fyzickou a psychickou zdatnost organismu, ochranu a upevňování zdraví, otužování, pozitivní přístup k vlastnímu i cizímu zdraví, chápání tělocvičné aktivity jako nutné životní potřeby a návyky spojené se správnou životosprávou. Dále psychologický cíl obsahuje odreagování žáků od předchozích povinností a nežádoucích interpersonálních vztahů, motivaci, navození dobré nálady a pracovní atmosféry spojené s psychickou připraveností k dalším úkolům. A v neposlední řadě cíl přípravný, který je o optimální připravenosti žáků na zatížení, všestranném procvičení žáků s cílem dosáhnout co nejvyšší kloubní pohyblivosti a funkční připravenosti organismu žáků a zvýšení tepového a minutového objemu srdce, plicní ventilaci, mobilizaci energetických zdrojů atp. (Vilímová, 2002).
1.3.2 Struktura vyučovací jednotky
Vyučovací jednotku charakterizuje její struktura, tím rozumíme souhrn jednotlivých částí a jejich vzájemných vztahů (Vilímová, 2002). Vyučovací jednotka je tradičně relativně stabilně uspořádaný systém hlavních faktorů výchovně-vzdělávacího procesu vzájemných vztahů těchto procesů. Tento systém determinuje jeho obsah a cíle, prostor, čas, psychická a fyzická úroveň žáků, zkušenosti a předpoklady učitele a řadou dalších
skutečností (Fialová, 2010). Nejčastěji se vyučovací jednotka dělí na tři hlavní části – úvodní, hlavní a závěrečnou.
Úvodní část vyučovací jednotky má za cíl uvést žáky fyzicky i psychicky do vyučování tělesné výchovy a přispět k vytvoření předpokladů pro splnění daných cílů vyučovací hodiny a tělesné výchovy jako celku.
Podle Vilímové (2002) i Fialové (2010) by měly být v úvodní části hodiny 2 minuty věnovány nástupu, pro vyřízení administrativy a seznámení se s obsahem hodiny. Poté následuje série pomalých protahovacích a napínacích cvičení, trvajících asi 5 minut. Dle mého názory by těmto cvičením měla rozhodně předcházet alespoň 3 minuty dlouhá rozehřívací část (formou hry, či prostého klusu kolem hřiště. Po protahovací části přichází na řadu dynamické rozcvičení s hodnotami SF okolo 160 tepů/minutu. Trvat by mělo opět 5 minut.
Hlavní část vyučovací jednotky je základem celé hodiny a podle ní záleží na dosahovaných výsledcích. Na začátek hlavní části se řadí nácvik nových pohybových dovednosti, kterým předchází úvodní vysvětlení a ukázka. Tato část by neměla trvat déle než 10 minut z důvodu náročnosti na soustředění žáků. Následují pohybové činnosti zaměřené na rychlostně-silový rozvoj v neoxidativní alaktátové zóně. Celková doba trvání se pohybuje okolo 6-10 minut s jednotlivými zatíženími v délce trvání 6-10 sekund proloženými 2-3 minutovými činnostmi mírné intenzity (počet opakování 4-8 x). V závěru hlavní části je doporučeno zařazovat opakování pohybových dovedností či rozvoj vytrvalosti pro zvýšení aerobní kapacity organismu žáků po dobu asi 12 minut (Vilímová, 2002).
V závěrečné části vyučovací jednotky je vhodné zařadit kompenzační a uklidňovací cvičení pro zklidnění organismu po předchozí zátěži. Před úplným koncem jednotky je dobré zařadit celkové zhodnocení celé hodiny, pochválit a upozornit na chyby.
1.3.3 Efektivita vyučovací jednotky
Tím se rozumí úroveň výsledků, která je dosažena plněním cílů a úkolů tělesné výchovy (Vilímová, 2002). Za základní kritéria efektivity lze podle Plívy & kol. (1991, uvádí Vilímová, 2002) považovat: úroveň splnění cíle vyučovací hodiny, strukturu vyučovací
hodiny z hlediska psychického a fyzického zatížení, využití vyučovací doby a účinnost funkční odezvy zvolených podnětů.
V hodině tělesné výchovy by mělo být zachováno vhodné pořadí a načasování jednotlivých složek fyzické a psychické zátěže. Z hlediska psychického zatížení je úvod hodiny důležitý, učitel poskytuje žákům emočně motivační podněty, aby je „naladil a získal“ pro následující aktivity. V hlavní části se žáci nejprve učí nové dovedností, tzv. kognitivní fáze. Po celou dobu trvání hlavní části (a v podstatě po celou hodinu) se žáci učí spolupráci, dopomoci, vzájemnému pochopení atd. Žáci jsou tedy vystaveni socializačním podnětům. Na závěr hlavní části hodiny se doporučuje volní zatížení, žáci překonávají nepříjemné pocity únavy. Na závěr přichází opět emočně motivační podněty pro zbytek dne a nadcházející hodiny (Vilímová, 2002).
Jestliže hovoříme o fyzickém zatížení, z fyziologického hlediska je nejlepší zahájit hodinu rozvojem obratnosti, který se děje v aerobně anaerobní alaktátové energetické zóně (doporučená SF 120-130 tepů/minutu). Dále je vhodné zařadit rozvoj rychlosti v anaerobní alaktátové zóně (SF 160 tepů/minutu). Všechny pohybové schopnosti v jedné vyučovací jednotce nerozvíjíme (ani to není možné), ale jako další je vhodné se soustředit na rozvoj síly nebo vytrvalosti. Rozvoj dynamické síly probíhá v anaerobní alaktátové zóně (SF 150-190 tepů/minutu) a rozvoj všeobecné síly v anaerobní laktátové zóně (SF 140-170 tepů/minutu). Vytrvalost se rozvíjí v aerobní energetické zóně (SF 120-140 tepů/minutu) (Vilímová, 2002).
Využití samotného vyučovacího času je velmi náročným úkolem pro každého učitele.
V každé hodině se sleduje tzv. pedagogický a ztrátový čas. Pedagogický čas zahrnuje čistý cvičební čas, čas na přípravu potřebného náčiní/nářadí/pomůcek aj. – v této době je žák fyzicky aktivní a soustředí se na výuku. Ztrátový čas je doba, kdy je žák pasivní (např. když čeká, až na něj přijde řada). Poměr těchto dvou času vypoví mnoho o kvalitách učitele a efektivitě jeho vyučovací hodiny. Každý učitel by se měl snažit snížit ztrátový čas a žákovu pasivitu na minimum, protože pohybu v dnešním světě a v běžném životě ubývá, a proto by hodiny tělesné výchovy měly být fyziologicky účinné. Pro tělovýchovu v praxi je vhodný odhad energetického výdeje podle tabulek Vinařického. Popisovány jsou aktivity: stoj, leh a sed, které představují energetický výdej 100 kcal/hod. Klusem a cvičením na místě se vydá 300 kcal/hod. Intensivní cvičení představuje výdej 1000 kcal/hod. Doporučená hodnota energetického výdeje pro hodinu tělesné výchovy je 240 kcal/hod (Vilímová, 2002).
Nejpřesnější a nejúčinnější metodou je ale sledovaní změn srdeční frekvence při zátěži, což je i metodou použitou ve výzkumu, kterým se zabývá tato práce. Ve školní tělesné výchově se snažíme o zvýšení tělesné zdatnosti, což určuje, že se SF měla držet nad 135-140 tepy/minutu a v průběhu hodiny by se žák měl dostat i na několik vrcholů SF kolem (a nad) 160 tepů/minutu (Fialová, 2010).