Zatížení je soubor všech zátěžových podnětů, které působí na organizmus v dané době.
Zátěžové podněty rozlišujeme na vnější a vnitřní, přičemž vnější se realizují pomocí intensity cvičení, počtu opakování atp. a vnitřní tedy zastupují biologickou reakci výkonnostních rezerv těla a jeho schopnosti hlubšího vyčerpání těchto rezerv. Dějí se nejprve na funkční, metabolické úrovni a teprve později i na úrovni strukturální, morfologické. Mezi základní charakteristiky pohybového zatížení patří délka trvání, zdroj zatížení, frekvence, intenzita a objem (Šeflová, 2014).
1.4.1 Intenzita pohybového zatížení
Samotná intenzita pohybového zatížení vyjadřuje sílu daného zátěžového podnětu.
Vysoká intenzita cvičení může způsobit poškození (zranění), naproti tomu nízká nemusí mít ani dostatečnou fyziologickou účinnost. Přestože je pojem intenzita cvičení běžně používaný, vychází často z různých teoretických základů. Nacházíme tak v odborné literatuře různé významy pod tímto stejným pojmem. Absolutně ji lze vyjádřit např. ve wattech či relativně, například v % maxima srdeční frekvence, což je součástí výzkumu v této práci (Šeflová, 2014).
Každá reakce lidského těla na zátěž závisí na jeho trénovanosti. Při vyšší úrovni trénovanosti jsou reakce a změny nižší, než je tomu u netrénovaného (méně trénovaného) jedince. Při pravidelném zatěžování se tělo adaptuje na tuto zátěž a vytvoří soubor této zátěži přizpůsobených reakcí. Při zátěži se zvyšuje SF a krevní tlak, vyplavují se hormony nadledvin – adrenalin a noradrenalin. Tyto hormony jsou zodpovědné za zvyšování přeměny živin a zajišťují tak dodávání dostatečného množství energie do pracujících svalů. Zároveň dochází k rozšíření cév, čímž se odvádí
přebytečné teplo („vystouplé žíly“) za současného pocení. Adaptace na zátěž se projevuje také zvýšením ekonomiky dýchání. Dochází k prohloubení dechu a tím se zlepšuje hybnost bránice, zvyšuje se aerobní výkon organismu a posílí se jeho imunita (Hložková a Mikušová, 2014). To, jak zátěž na jedince zapůsobí, je čistě individuální záležitostí a každý by měl znát své možnosti předem, aby se předešlo zranění.
Tělo reaguje adaptací nejvíce na ty podněty, které se pravidelně opakují. Můžeme proto u sportovců sledovat pravidelné střídání tréninkových metod, aby bylo jejich tělo neustále vystaveno odlišným formám zátěže. Tělo se tak snaží stále adaptovat a tím se jeho výkonnost zvyšuje. Pokud bude sportovec trénovat stále stejným způsobem, jeho rozvoj stagnuje na určité úrovni a nikam neposune.
S pohybovou činností, zejména vyšší intensity a objemu, je úzce spjato také zvyšování aktivity metabolických dějů. Pohybová činnost, se značným zvýšením práce metabolismu, evokuje změny v nervosvalovém a kardiorespiračním systému se současnou primární odezvou ve svalovém systému (Havlíčková, 1994).
1.4.2 Zdroje energie
Co se týče energetického krytí, zaujímají makroergní substráty – cukry (glycidy), tuky (lipidy) a bílkoviny (proteiny) – primární postavení. Ty se pro vznik energie štěpí nebo transformují. Především oxidoredukce cukrů a tuků má v organismu cvičícího jedince nezastupitelné postavení. Poměr makroergních fosfátů ATP/ADP, nedostatek energetických zdrojů a pokles (někdy až zástava) užitného průtoku krve můžeme zařadit k limitujícím faktorům energetického zisku. Vyjma základní regulační mechanismy řetězců reakcí energetického metabolismu, podílejících se na ovlivňování směru a rychlosti biomechanických reakcí, je základním regulátorem zisku energie poměr ATP/ADP – menší klidová spotřeba ATP a nižší produkce ADP. Nadbytek ATP a na druhé straně nedostatek ADP brzdí další uvolňování energie do organismu. S rostoucím výdejem energie stoupá i podíl uvolňovaných fosfátů a molekul ADP jako důsledek zužitkování ATP s jeho následným štěpením. V případě málo intenzivní práce či tělesného klidu je energie čerpána ze všech živin. V opačném případě, při intenzivní svalové práci, jsou hlavním zdrojem energie cukry. Respirační kvocient (R) nás informuje o tom, které živiny jsou právě metabolisovány. Je to poměr mezi
vydýchaným oxidem uhličitým (CO2) a spotřebovaným kyslíkem (O2). Při oxidaci cukrů je množství vydýchaného oxidu uhličitého a kyslíku stejné – R = 1. Pro tuky platí R = 0,7 a oxidace bílkovin má respirační kvocient R = 0,8. Když se cukr přeměňuje na tuky je R větší než 1, glukoneogeneze (tvorba cukrů z necukerných zdrojů – tuků a bílkovin) má R menší než 0,7 podle rozsahu prováděných přeměn. Tělesná zásoba ATP dosahuje řádově gramů až desítek gramů a toto množství je schopno poskytnout pouze asi 21-33 kJ. Toto množství energie by při intenzivní svalové činnosti vystačilo jen na několik sekund práce. Tento nedostatek je vykompenzován neustálým obnovováním ATP, především z kreatinfosfátu (CP) a dále štěpením živin – cukrů, tuků a bílkovin. V lidském těle je zásoba cukrů tvořena téměř výhradně jaterním a svalovým glykogenem, v množství 400-600 g, což odpovídá 6700-8400 kJ. To vystačí přibližně na dvě hodiny sportovní činnosti. Důležitým metabolickým zdrojem především při déletrvajících zatíženích jsou tuky (zásoba 5-20 kg) a teoreticky vystačí na nekonečně dlouhou činnost. Jen výjimečně slouží jako zdroj energie bílkoviny, které mají spíše stavební funkci a jejich energetický podíl stoupá pouze při dlouhotrvajícím zatížení, hlavně v období regenerace sil (Havlíčková, 1994).
1.4.3 Způsoby hrazení energie
Anaerobní alaktátový způsob (ATP-CP systém)
Způsob krátkodobý, bez přístupu kyslíku. Kreatinfosfát (CP) slouží jako bezprostřední zdroj energie, ze kterého dochází k obnově ATP. Kreatinfosfát a ADP jejich reakcí zajišťují resyntézu ATP. Kvůli tomu hladina CP ve svalu rychle klesá, ale mechanismy kontroly nedovolují jeho úplné vyčerpání. Tento způsob energetického krytí je využíván přibližně prvních 10 sekund a nevzniká laktát.
Anaerobní laktátový způsob (LA systém)
Tato reakce se také nazývá anaerobní glykolýza, z důvodu štěpení glykolýzy bez přístupu kyslíku. Jako produkt této reakce vzniká v krvi laktát, který způsobuje okyselení vnitřního prostředí. Následkem je únava a bolest svalů a je snížena kvalita
přenosu vzruchů po nervových spojích (Peřič, 2010). Tímto způsobem se energie uvolňuje asi 2–3 minuty.
Aerobní způsob (O2 systém)
Převažuje dostatečná dávka kyslíku pro potřeby činného kosterního svalstva. Pokud tento způsob krytí probíhá výlučně, v krvi se nezvyšuje hladina laktátu. Oxidativní systém má prakticky neomezenou kapacitu, limitem jeho využívání však je typ pohybové činnosti i rychlost schopnosti oxidativního systému dodávat makroergní fosfáty činným svalům (Havlíčková, 1994). Tímto způsobem se energie uvolňuje celé hodiny.