SEZNAM OBRÁZKŮ

Poděkování

Tímto bych rád poděkoval vedoucímu diplomové práce PhDr. Jaroslavu Kuprovi, Ph.D.

za jeho odborné vedení a cenné rady, které mi zároveň s jeho věcnými poznámkami a ochotou spolupracovat velmi pomohly k dokončení této diplomové práce.

Dále děkuji učitelskému sboru a žactvu sedmých tříd na školách ZŠ Aloisina výšina a ZŠ Broumovská za vstřícnost a nasazení při provádění výzkumu.

Anotace

Hlavním cílem diplomové práce bylo zjistit na základě stanovení intenzity pohybového zatížení ve vyučovacích jednotkách tělesné výchovy využitelnost netradičních her tchoukball a holomajzna, pro rozvoj aerobní zdatnosti u dětí školního věku. Měření proběhlo v 7. třídách základních škol ZŠ Aloisina výšina a ZŠ Broumovská. Výzkumu se zúčastnilo 76 žáků (42 chlapců a 34 dívek). Podle úvodního měření srdečních frekvencí (pomocí Leger testu) byly nastaveny individuální zóny intenzity zatížení.

Hlavní pozornost byla věnována času strávenému v aerobní zóně (60–89 % SFmax) což odpovídá 2.-4. zóně. Délka vyučovací jednotky byla 45 min. Při realizaci hry holomajzna v této zóně strávili chlapci 65,38 % času, což je 29 minut 25 vteřin a dívky 67,15 % času, což je 30 minut 13 vteřin. V průběhu hry tchouball v této zóně strávili chlapci 65,80 % času, což je 29 minut 37 vteřin a dívky 71,86 % času, což je 32 minut 20 vteřin. Na základě naměřených výsledků můžeme netradiční hry holomajznu a tchoukball označit za vhodné aktivity pro rozvoj aerobní zdatnosti u dětí školního věku v rámci vyučovacích jednotek tělesné výchovy. Projekt byl podpořen v rámci SGS 2017, TU v Liberci pod č. 21216.

Klíčová slova: intenzita pohybového zatížení, srdeční frekvence, aerobní zóna, tchoukball, holomajzna, vyučovací jednotka, děti školního věku.

Annotation

The main aim of this thesis was to determine the usability of non-traditional games tchoukball and holomajzna for development of aerobic fitness of school-age children based on establishing the intensity of motion load during teaching units of physical education. The research took place in 7^th grades of second level of elementary school at ZŠ Aloisina výšina and ZŠ Broumovská. The research was attended by 76 children (42 boys and 34 girls). Based on opening measuring of heart rates (using Leger test) individual zones of load intensity were set. The focus was on the time spent in aerobic zone (60–89 % HRmax) which corresponds with zones 2 – 4. The length of the teaching unit was 45 minutes. During the implementation of holomajzna boys spent in that zone 65,38 % of the time, which is 29 minutes 25 seconds and girls 67,15 % of the time, which is 30 minutes 13 seconds. During the implementation of tchoukball boys spent in that zone 65,80 % of the time, which is 29 minutes 37 seconds and girls 71,86 % of the time, which is 32 minutes 20 seconds. Based on acquired results we can state that non- traditional games tchoukball and holomajzna are suitable activities for development of aerobic fitness of school-age children within teaching units of physical education. The project was supported within SGS 2017, TU in Liberec, n. 21216.

Key words: intensity of motion load, heart rate, aerobic zone, tchoukball, holomajzna, teaching unit, school-age children.

OBSAH

ÚVOD...14

1 SYNTÉZA POZNATKŮ...16

1.1 Charakteristika staršího školního věku...16

1.2 Charakteristika netradičních her...19

1.2.1 Holomajzna...19

1.2.2 Tchoukball...22

1.3 Charakteristika vyučovací jednotky ve školní tělesné výchově...25

1.3.1 Cíle vyučovací jednotky...25

1.3.2 Struktura vyučovací jednotky...26

1.3.3 Efektivita vyučovací jednotky...27

1.4 Pohybové zatížení...29

1.4.1 Intenzita pohybového zatížení...29

1.4.2 Zdroje energie...30

1.4.3 Způsoby hrazení energie...31

1.5 Zdatnost...32

1.5.1 Zdravotně orientovaná zdatnost...32

1.5.2 Aerobní zdatnost...33

1.6 Únava a zotavení...36

1.6.1 Únava...36

1.6.2 Zotavení...37

2 CÍLE PRÁCE...39

3 METODIKA...40

3.1 Charakteristika souboru...40

3.2 Charakteristika použitých výzkumných metod...42

3.3 Organizace sběru a zpracování dat...45

4 VÝSLEDKY A DISKUSE...47

4.1 Tělesná výška, váha a BMI...47

4.2 Srdeční frekvence maximální, klidová, průměrná a na hranici anaerobního prahu 49 4.3 Holomajzna...51

4.4 Tchoukball...62

4.5 Vzájemné srovnání obou netradičních her...72

4.6 Souhrn výsledků...74

4.7 Poznatky z průběhu měření...76

5 ZÁVĚRY...79

POUŽITÉ ZDROJE...81

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obrázek č. 1: Zápas ligy ringetu; Zdroj: Český svaz ringetu, 2016...20

Obrázek č. 2: Zápas ligy tchoukballu; Zdroj: El Definido, 2015...23

Obrázek č. 3: Proces vzniku únavy; Zdroj: Fyziologie tělesné zátěže I: obecná část, 1994...37

Obrázek č. 4: Obecné hodnoty BMI; Zdroj: Moja Výživa, 2017...47

Obrázek č. 5: Grafický záznam měření SF při hře holomajzna vygenerovaný programem Polar ProTrainer 5...61

Obrázek č. 6: Grafický záznam měření SF při hře tchoukball vygenerovaný programem Polar ProTrainer 5...71

SEZNAM TABULEK

Tabulka č. 2: Charakteristika souboru – dívky (n=34)...41

Tabulka č. 3: Charakteristika souboru – všichni (n=76)...41

Tabulka č. 4: Charakteristika dat – SF chlapci (n=42)...41

Tabulka č. 5: Charakteristika dat – SF dívky (n=34)...42

Tabulka č. 6: Charakteristika dat – SF všichni (n=76)...42

Tabulka č. 7: Tělesná výška, váha a BMI – chlapci (n=42)...48

Tabulka č. 8: Tělesná výška, váha a BMI – dívky (n=34)...48

Tabulka č. 9: Tělesná výška, váha a BMI – všichni (n=76)...49

Tabulka č. 10: Srdeční frekvence klidová, maximální, průměrná a na hranici anaerobního prahu – chlapci (n=42)...50

Tabulka č. 11: Srdeční frekvence klidová, maximální, průměrná a na hranici

anaerobního prahu – dívky (n=34)...50

Tabulka č. 12: Srdeční frekvence klidová, maximální, průměrná a na hranici anaerobního prahu – všichni (n=76)...51

Tabulka č. 13: SF holomajzna – chlapci (n=42)...52

Tabulka č. 14: SF holomajzna – dívky (n=34)...52

Tabulka č. 15: SF holomajzna – všichni (n=76)...53

Tabulka č. 16: SF tchoukball – chlapci (n=42)...62

Tabulka č. 17: SF tchoukball – dívky (n=34)...63

Tabulka č. 18: SF tchoukball – všichni (n=76)...63

SEZNAM GRAFŮ

Graf č. 2: Grafické zobrazení procenta času stráveného v určených zónách ve vyučovací hodině holomajzny – chlapci...55

Graf č. 3: Grafické zobrazení procenta času stráveného v požadované zóně 60-89 % maxima srdeční frekvence ve vyučovací hodině holomajzny – chlapci...56

Graf č. 4: Grafické zobrazení procenta času stráveného v určených zónách ve vyučovací hodině holomajzny – dívky...57

Graf č. 5: Grafické zobrazení procenta času stráveného v požadované zóně 60-89 % maxima srdeční frekvence ve vyučovací hodině holomajzny – dívky...58

Graf č. 6: Grafické zobrazení procenta času stráveného v určených zónách ve vyučovací hodině holomajzny – všichni...59

Graf č. 7: Grafické zobrazení procenta času stráveného v požadované zóně 60-89 % maxima srdeční frekvence ve vyučovací hodině holomajzny – všichni...60

Graf č. 8: Grafické zobrazení porovnání hodnot srdeční frekvence chlapců, dívek a celého souboru dohromady – tchoukball...64 Graf č. 9: Grafické zobrazení procenta času stráveného v určených zónách ve vyučovací hodině tchoukballu – chlapci...65 Graf č. 10: Grafické zobrazení procenta času stráveného v požadované zóně 60-89 % maxima srdeční frekvence ve vyučovací hodině tchoukballu – chlapci...66 Graf č. 11: Grafické zobrazení procenta času stráveného v určených zónách ve vyučovací hodině tchoukballu – dívky...67 Graf č. 12: Grafické zobrazení procenta času stráveného v požadované zóně 60-89 % maxima srdeční frekvence ve vyučovací hodině tchoukballu – dívky...68 Graf č. 13: Grafické zobrazení procenta času stráveného v určených zónách ve vyučovací hodině tchoukballu – všichni...69 Graf č. 14: Grafické zobrazení procenta času stráveného v požadované zóně 60-89 % maxima srdeční frekvence ve vyučovací hodině tchoukballu – všichni...70 Graf č. 15: Vzájemné srovnaní procenta času stráveného v požadované zóně 60-89 % maxima srdeční frekvence ve vyučovací hodině holomajzny a tchoukballu...72 Graf č. 16: Vzájemné srovnání maximálních SF (tep.min^-1) dosažených ve vyučovací hodině holomajzny a tchoukballu...73 Graf č. 17: Vzájemné srovnání procenta času stráveného v oblasti pod zónami při vyučovacích jednotkách holomajzny a tchoukballu...74

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

ADP Adenosindifosfát ATP Adenosintrifosfát BMI Body Mass Index CO2 Oxid uhličitý CP Kreatinfosfát H2O Voda

n Počet žáků O2 Kyslík

R Respirační kvocient s Směrodatná odchylka SF Srdeční frekvence

SFanp Srdeční frekvence na úrovni anaerobního prahu SFklid Klidová srdeční frekvence

SFmax Maximální srdeční frekvence SFmin Minimální srdeční frekvence SFx̅ Průměrná srdeční frekvence SGS Studentská grantová soutěž x̅ Aritmetický průměr

Z1 Zóna velmi nízké intenzity (50-59 %) Z2 Zóna nízké intenzity (60-69 %)

Z3 Zóna nízké až střední intenzity (70-79 %) Z4 Zóna střední až vysoké intenzity (80-89 %) Z5 Zóna vysoké až maximální intenzity (90-100 %)

ÚVOD

Hra je přirozenou součástí života každého z nás, a to nejen v dětském věku. Hrát si je vrozenou a velice důležitou potřebou člověka. Pokud se zaměříme na tělesnou, potažmo sportovní stránku věci, jsou hry (sportovní) tím prvním krůčkem k rozvoji naší tělesné obratnosti, zdatnosti, síly, vytrvalosti a vůbec všech fyzikálních a fyziologických tělesných stránek a vlastností.

Moji rodiče a prarodiče mi vždy říkali, že pokud se dítě při hraní nezraní, či se nějak neuhodí, tak si pořádně nehraje a nic se nenaučí. V tomto výroku je více pravdy, než by se mohlo na první pohled zdát. Děti si hrát potřebují. Rozvíjí to jejich tělesnou schránku a také sociální (mezilidské) vztahy. Děti při hrách získávají zkušenosti a objevují možnosti svého těla a umění ho používat podle svého uvážení a své vůle. Když se dítěti nikdy nedovolí, nebo ani není vystaveno té možnosti, překročit a tím nalézt hranici svých možností, je tím ochuzeno o vlastní rozvoj a poznávání. Pokud se například jako malé nenaučí prohrávat, vyhrávat a čestně soupeřit s ostatními při nevinných dětských hrách, budou se v dalších etapách svého života jen velice těžko vypořádávat s běžným životem a okolním kolektivem, nemluvě o jakékoli úrovni soupeřivosti v budoucím zaměstnání. Je proto důležité nabízet dětem možnosti si hrát, například v průběhu tělesné výchovy při jejich školním vzdělávání. K tomuto účelu skvěle slouží netradiční hry. Netradiční hry jsou pro děti skvělou činností jak v tělesné výchově, tak v jejich volném čase. Protože jsou to hry, se kterými děti přicházejí do styku jen velmi zřídka (jestli vůbec), mají v sobě faktor překvapení a něčeho nového, což je pro děti, i dospělé, velmi atraktivní. Při hraní netradičních her děti mimoděk rozvíjejí svou tělesnou zdatnost a podporují své zdraví.

V hodinách školní tělesné výchovy se často objevuje problém s tím, jak dětem udělat klasické sporty a aktivity zábavné a zajistit atmosféru, kde budou chtít sportovat a soutěžit. Netradiční hry toto řeší skvěle a tyto neznámé a nové hry děti hrají velice rády s velkým nasazením. K tomu se připojuje i nezvyklé vybavení potřebné ke hře, což opět zvyšuje atraktivitu těchto her, ale zároveň představuje mnohdy problém – vybavení něco stojí. I když je vybavení těchto her velice jednoduché, počáteční investice je nutná, a ne vždy má škola či jiná instituce peníze navíc.

Cílem diplomové práce je změřit intenzitu pohybového zatížení ve vyučovací jednotce v rámci tělesné výchovy při hraní netradičních her holomajzny a tchoukballu a tím stanovit jejich vhodnost pro školní tělesnou výchovu a pomoci tak zajistit případné dotace školám, které by rády zařadily netradiční hry do svých hodin tělesné výchovy.

Jako budoucího učitele tělesné výchovy mne tento výzkum velmi zajímá a rád bych tyto hry zařadil do své výuky, pro jejich atraktivity a celkovou schopnost zpestřit hodiny tělesné výchovy jak v tělocvičně, tak venku na hřišti.

1 SYNTÉZA POZNATKŮ

1.1 Charakteristika staršího školního věku

Měření bylo provedeno v 7. třídách základních škol ZŠ Aloisina výšina a ZŠ Broumovská v Liberci, tudíž u dětí staršího školního věku.

Starší školní věk lze dělit na dvě fáze a to 10 až 12 let, tedy do nástupu puberty, kdy je učení ještě snadné a děti nemají tolik dalších problému spojených s dospíváním. Druhou fází je věk 12 až 14 let, kdy dochází ke zhoršení hlavně kvality učení v důsledku bouřlivého dospívání v období puberty (Peřič, 2004).

Období staršího školního věku je charakteristické nerovnováhou mezi biologickým a psychickým vývojem a děti podstupují v podstatě první přechod mezi dětstvím a dospělostí. To se projevuje na psychice, protože jsou tělesně ještě děti, ale psychicky už dospívají a je proto problém se zařadit a najít sebe sama. Je zde zvýšená náladovost, snaha se projevit a být uznáván, usilování o samostatnost a vlastní názory. Sociální orientace je tedy zaměřena hlavně na sebe, zvýšená kritičnost okolí a problémy s autoritami, ale vyvíjejí se a prohlubují vztahy k opačnému pohlaví. Roste ale doba, po kterou je jedinec schopen soustředění. Výška a váha se mění mnohem rychleji než v předchozích vývojových obdobích – rychlý nárůst co se týče tělesné výšky a tělo se musí tomuto přizpůsobit. Je to dáno rozvojem žláz s vnitřní sekrecí a vyšší produkcí hormonů. Hlavně chlapci jsou často velice hubení, jejich svalová mota a tělesná váha nestíhají srovnávat rychlý tělesný růst. To se projevuje snížením tělesné síly, obratnosti a schopnosti přesně ovládat své tělo při složitějších cvičeních. V tomto období se také často projeví či vyvine špatné držení těla v důsledku malého osvalení. Velké rozdíly mezi jednotlivci v kolektivu jsou v tomto období běžné a na konci období se srovnávají (Peřič, 2004).

V tomto období se také začíná utvářet vztah ke sportu, který se stává i určitou povinností, nejen zábavou. Je proto důležité připomínat, že sport není vším a je důležité rozvíjet i ostatní zájmy. Například sportovní trenéři na toto musí dbát, jinak hrozí riziko vyhoření, přetrénování či trvalého tělesného poškození v důsledku špatně vedených

tréninků – tělesný vývoj je velice rychlý, nerovnoměrný a je tu riziko zranění a trvalých následků (Peřič, 2004).

Věk

Když mluvíme o věku jedince, zajímá nás jeho kalendářní věk, tj. kolik je jedinci let na základě data jeho narození (jak dlouho již žije) a biologický věk. Biologický věk je důležité znát hlavně u dospívajících, protože u nich může z důvodu nesprávného zatěžování dojít k nejzávažnějším poškozením (Havlíčková, 1994).

Biologický (skutečný) věk je lidově řečeno „věk, na jaký jedinec (dítě) vypadá“

(Havlíčková, 1994). Je celá řada více či méně přesných způsobů, jak zjistit biologický věk. Například u dívek sledování prvních měsíčků, u dětí celkově posuzování zrání sexuálních znaků, míra prořezávání zubů (tzv. dentice) a také stanovení proporcionálního věku na základě vztahu rozvoje tělesných proporcí (výška, váha, obvody a šířky). Tyto metody jsou limitovány velkým množstvím faktorů, a tak není vždy možné je použít ke stanovení přesného biologického věku.

Nejpřesnější metodou je tzv. kostní věk, kdy je pomocí Roentgenova záření posuzována zralost kostry. Nejčastěji se pořizuje snímek zápěstního kloubu a sleduje se zralost jednotlivých kůstek. Toto měření je sice přesné, ale vystavuje dítě záření, a proto by mělo být použito až v nutných případech po vyčerpání ostatních možností a metod.

Vztah mezi biologickým a kalendářním věkem nám ukazuje na akceleraci či retardaci růstu a to je často využíváno doktory pro tzv. ostaršení dětí (například ve sportu pro postup do vyšší kategorie).

Věková diferenciace cvičení

Morfofunkční změny charakterizují růst a vývoj každého jedince – ontogeneze. Růst je posuzován jako kvantitativní děj a vývoj (vývin) jako kvalitativní. V průběhu dětství a dospívání se velikost a charakter zátěže řídí stupněm růstu a vývoje organismu jedince a musí být brán v potaz biologický věk. Výběr tělovýchovných aktivit a jejich dávkování musí vycházet ze znalosti reakčních a adaptačních příslušného věku na konkrétní tělovýchovnou činnost. Pokud je zátěž dávkována přiměřeně, zvyšuje a zlepšuje tělesný růst a vývoj dítěte. Nepřiměřeně vysoké zatěžování může vést

k retardaci vývoje a růstu a způsobit stálá poškození a omezení. Vhodně dávkovaný trénink tedy na děti působí kladně a pozitivně ovlivňuje jejich růst a vývoj, naproti tomu pohybově neaktivní jedinci mohou v budoucnu pocítit problémy spojené s hypokinezí.

Průměrná tělesná cvičení vedou u dětí k nárůstu funkčních kapacit tělesných systémů a pokud dítě nemá spontánní pohybové aktivity, je třeba je nahradit řízenou tělovýchovnou aktivitou. Cvičení v dětství musí respektovat princip všestrannosti a pestrosti, dbát na metodické postupy, pravidelné zdravotní kontroly a vedení k hygienickým zásadám a životosprávě. Tělesná výchova ve školách však dětem nemůže nahradit spontánní pohybové aktivity, rodiče by proto měli své děti vést k aktivnímu stylu života. Přiměřený pohybový režim dětí a mládeže zvyšuje jejich zdatnost a tím i zdravotní stav (Havlíčková, 1994).

Sexuální diferenciace cvičení

Muži a ženy mají mnoho morfofunkčních rozdílů, ze kterých musíme vycházet při tvorbě zásad zatěžování jednoho nebo druhého pohlaví. Jsou to například výška, hmotnost, hmotnost svalstva nebo kostí, svalová síla, kloubní pohyblivost, kapacita plic aj. Obecně lze tvrdit, že od puberty začínají rozdíly ve fyzické výkonosti mužů a žen, takže se toto již začíná týkat dětí ve starším školním věku, či na jeho přelomu do puberty a dospívání. Chlapcům se zvyšuje množství svalové hmoty vlivem vylučovaných mužských hormonů, čímž roste jejich svalová síla v porovnání s dívkami.

Dívky mají nižší kardiorespiraci a v kombinaci s ženskými hormony je výsledkem nižší transportní kapacita krve pro kyslík. Jejich aerobní kapacita se také, oproti mužům, při práci o něco dříve vyčerpá a tím jsou nuceny přejít dříve na laktátové energetické krytí.

Ženy mají obecně přibližně o čtvrtinu nižší výkonnost než muži. Nejvíce je jejich znevýhodnění znatelné u silových výkonů, kdy hovoříme o 50–70 % mužských hodnot.

Co se týče rychlostních a vytrvalostních výkonů, jsou ženy na 60-85 % hodnot mužů.

V obratnostních dovednostech jsou ale ženy lepší než muži se 106 % mužských hodnot.

Velmi obecně lze tedy tvrdit, že trénovaná žena dosahuje hodnot netrénovaného muže, kromě obratnostních dovedností (Havlíčková, 1994).

Při porovnávání nejlepších výkonů v atletických disciplínách (vrcholoví sportovci) dosažených muži a ženami, nalezneme nejznatelnější rozdíly v disciplínách, které vyžadují silové výkony – skokanské a vrhačské disciplíny. Pouze 10% rozdíl je ve

vytrvalostních bězích, nejméně v plavání a v extrémně vytrvalostním plavání jsou ženy úspěšnější díky vyššímu podílu tukové tkáně a tvaru a ploše těla, což klade nižší odpor vodnímu prostředí při prorážení vody. Ženy jsou také ovlivněny, co se týče fyzické výkonnosti, menstruačním cyklem a případným těhotenstvím (Havlíčková, 1994).

1.2 Charakteristika netradičních her

Obecná definice netradiční hry není úplně jasná. Z velké části záleží na geografických podmínkách v místě, kde se hraje. To, co je považováno za netradiční hru v České republice, může být například ve Velké Británii či USA naprosto běžným sportem v rámci tělesné výchovy nebo běžného života. Nelze proto s určitostí definovat netradiční hru obecně, ale můžeme říci, že netradiční hrou je herní činnost, která je na daném území (státu) nová, či převzatá ze zahraničí a lidé ji ještě neměli čas poznat a přisvojit si ji – není na daném území tradiční.

Netradiční hry bývají často derivací národních nebo jiných „velkých“ sportů dané země, sloužící pro jejich nácvik či jako tréninková činnost pro hráče.

Tyto hry jsou relativně nenáročné na materiální výbavu a snadno se pochopí jejich herní systém a pravidla hry. Jejich podobnost se známými mezinárodními sporty jim přidává na atraktivitě a pomáhají rozvíjet základní tělesné lidské vlastnosti a zdravou soutěživost u dětí.

1.2.1 Holomajzna

Holomajzna je vlastně pozemní obdobou kanadské brankové hry Ringet, kterou v roce 1963 v Ontariu vymyslel S. Jacks, který je také autorem pozemního hokeje. Ringet je kolektivní hra, podobná hokeji, kterou v přípravě využívají především hráčky ledního hokeje. Hraje se na standartním hokejovém hřišti s několika málo odlišnostmi. Hra se provozuje pod zastřešením Mezinárodní ringetové federace (IRF). Hráči stejně jako v ledním hokeji bruslí a mají stejnou výstroj, a to včetně brankáře. Hraje se s gumovým

kroužkem a namísto standartních holí se používají rovné dřevěné hole bez čepele. Tyč je uvnitř kroužku a ten se takto vodí po hrací ploše (Růžička, 2013).

Obrázek č. 1: Zápas ligy ringetu; Zdroj: Český svaz ringetu, 2016

Holomajzna je tedy česká hra, vycházející z této kanadské, která se v českých zemích hrála již v prvorepublikových tělocvičnách a halách. Z toho tedy plyne, že holomajzna je pozemní hra, kde se nebruslí na ledu, ale běhá po daném povrchu (Kupr, 2014).

Charakteristika hry a materiální vybavení

Dvě družstva hrají proti sobě na branky (nejčastěji se používají florbalové) a cílem je vsítit více branek (gólů) než soupeř.

Hraje se s gumovým ringo kroužkem, který se po zemi vodí pomocí rovných dřevěných holí (lze použít dřevěné gymnastické tyče, nebo hokejové/florbalové hole bez čepelí), které jsou na konci obaleny páskou či gumovou koncovkou, aby se zamezilo poničení podlahy v tělocvičně nebo hale. Vhodné je použití rozlišovacích dresů pro přehlednost hry. Branky jsou nejvhodnější standartní florbalové.

Ideální hřiště je florbalové o rozměrech 20 x 40 m s mantinely po obvodu, ale rozměry lze měnit podle potřeb a možností. Důležité je vyznačené brankoviště pro ochranu brankáře a přehlednost. Velké brankoviště s rozměry 4 x 5 m je umístěno 2,85 m od kratší strany hřiště a centrálně vzhledem k delším stranám hřiště. Malé brankoviště má rozměry 1 x 2,5 m a je vyznačeno 0,65 m před zadní čarou velkého brankoviště (Kupr, 2014).

Základní pravidla hry

Hraje se systémem 5 + 1, pět hráčů v poli a jeden brankář. Brankář chytá florbalovým stylem v kleče bez hole a je tedy vhodná ochranná maska obličeje a hlavy. Střídajících hráčů může být pochopitelně více. Hrací doba je 3 x 7 minut s 3minutovou pauzou mezi třetinami. Hráči střídají hokejovým způsobem, tedy podle potřeby v průběhu utkání.

Ovládání kroužku je určujícím pravidlem hry. Tyč se zasunuje do vnitřního prostoru kroužku a nesmí být nad úrovní kolen hráče, z důvodu bezpečnosti (podobně jako u florbalu). Kroužek je povoleno při nahrávce a střelbě zvedat do úrovně pasu.

Kontakt hráčů je zakázaný, nesmí docházet k prorážení, strkání a držení ostatních hráčů.

Je povoleno jedno zpracování kroužku nohou, před zasunutím tyče do vnitřního prostoru. Dva doteky nohou za sebou jsou nepovoleny a nohou se nesmí dát gól. Pohyb po hřišti s kroužkem je volný, ale do malého brankoviště nesmí ani útočníci, ani obránci.

Brankář smí kroužek chytat, srážet, vyrážet jakoukoliv částí svého těla. Může kroužek i vyhazovat, ale první dopad kroužku musí být na vlastní polovině hřiště (opět jako ve florbale). Brankář se může pohybovat po celé ploše velkého brankoviště (včetně malého brankoviště), ale nesmí jej opustit.

Zahájení hry probíhá losem a vítěz si zvolí, jestli chce zahajovat hru, nebo volí stranu hřiště. Rozehrání probíhá na vlastní polovině a soupeř je také na své vlastní polovině hrací plochy. Volné rozehrání následuje také na začátku třetin a po každém vstřeleném gólu, kdy kroužek na své polovině rozehraje družstvo, které obdrželo branku. V případě potřeby rozehrání (např. po autu či faulu), rozehrává to družstvo, které se neprovinilo, co nejblíže místu provinění. 3 m od místa rozehrání nesmí stát žádný hráč soupeřícího týmu.

Nepovolenou situací je několik tyčí v kroužku. Následuje los a rozehrání z místa provinění. Nedovolené je prorážení a bránění v pohybu, kdy poškozený tým získává kroužek a rozehrává z místa provinění. Při ostřejším faulu následuje trestný nájezd na branku z poloviny hřiště proti brankáři. V případě nechtěného napadení brankáře útočníkem získává bránící družstvo bod (gól) (Kupr, 2014).

Metodické postupy holomajzny

Tyto postupy jsou vhodné do hodin tělesné výchovy. Žáci se seznámí se samotnou hrou a činnostmi hráče.

Přihrávky:

 Hráči utvoří dvojice, každý má svou hůl a jeden kroužek ve dvojici. Nejprve stojí naproti sobě a přihrávají si, pak i v pohybu. Důraz je kladen na přesnost a rychlost přihrávek.

 Lze použít i formu hry, kdy si jednotlivé dvojice v průběhu daného časového limitu počítají počet přihrávek. Kdo má po skončení časového limitu nejvíce, vyhrává (Kupr, 2014).

Činnosti jednotlivce:

 Slalom se střelbou na branku je cvičení pro nácvik útoku na branku. Každý hráč má hůl a kroužek a snaží se co nejrychleji provést kroužek připraveným slalomem a vystřelit na prázdnou branku, případně na brankaře.

 Překažení přihrávek je průpravným cvičením, napodobujícím herní situaci obránců a útočníku. Jsou různé varianty a obměny. Principem je, že si skupina hráčů přihrává a jiný hráč se snaží přihrávku překazit (Kupr, 2014).

1.2.2 Tchoukball

Vznik tchouballu je datován do počátku sedmdesátých let 20. století a za zakladatele je považován švýcarský lékař H. Brandt. Název je vysvětlován jako spojení slov ball (míč) a tchouk, což odpovídá citoslovci zvuku dopadu míče na odrážecí síťku. Hra se pro svou bezpečnost (bezkontaktní sport) stala populární například ve Velké Británii,

Švýcarsku, Německu, Portugalsku a Francii. Hra je zastřešena Mezinárodní tchouballovou federací (FITB). V česku byla hra poprvé zařazena do studijního programu na univerzitě v Ústí nad Labem docentem L. Bláhou (Růžička, 2013).

Tchoukball je bezkontaktní, kolektivní míčová hra, která vychází z prvků házené, volejbalu a baskické peloty, v níže se dvě soupeřící družstva snaží překonat soupeře vyšším počtem bodů přidělovaných za bodované herní činnosti (Růžička, 2013).

Obrázek č. 2: Zápas ligy tchoukballu; Zdroj: El Definido, 2015

Charakteristika hry a materiální vybavení

Tchoukball kombinuje práci s míčem, rychlost, rozhodování, orientaci v prostoru a týmovou spolupráci. Dvě soupeřící družstva bojují o získání co nejvyššího počtu bodů, kdy se za pomoci maximálně tří přihrávek snaží dostat k libovolné odrazové konstrukci a vystřelit na ni tak, aby odražený míč dopadl vně zakázané zóny a soupeřící tým ho nestačil chytit před dopadem na hrací plochu. Populární je hra v tělocvičně či venku na písku. Potřebná odrážedla se dají nahradit malými gymnastickými trampolínami, které se např. pomocí laviček nakloní do požadovaného úhlu. Zakázanou zónu kolem odrážedla lze vyznačit kužely, či barevnou lepicí páskou (Kupr, 2014).

Míč je buď speciální (muži – 58-60 cm obvod a 425-475 g hmotnost, ženy – 54-56 cm obvod a 325-400 g hmotnost), nebo se ve školních podmínkách využívá volejbalového

čí házenkářského míče. Na každé straně hřiště je umístěno speciální odrážedlo o rozměrech 100 x 100 cm a vlastní výplet s rozměry 90 x 90 cm. Odrážedlo svírá s hrací plochou úhel 60°. Před každým z odrážedel je zakázaná zóna půlkruhového tvaru o poloměru 3 m (Kupr, 2014).

Základní pravidla hry

Družstva čítají 9, 7 nebo 5 hráčů (podle potřeby a stanov). Hraje se v tělocvičně na hřišti o rozměrech 26-29 x 15-17 m pro týmy o devíti hráčích. Rozměry hřiště se mohou upravit podle možností a potřeb a velice často se hraje na florbalovém hřišti o rozměrech 20 x 40 m. Hrací doba mužů je 3 x 15 minut, hrací doba žen a dorostenců je 3 x 12 minut a dorostenky a žáci hrají 3 x 10 (7) minut. Mezi třetinami je pětiminutová pauza.

Hráč smí míč chytat, házet, odbít nebo udeřit s úmyslem popohnat rukama, rameny, trupem i hlavou. Během držení míče se může hráč jen třikrát dotknout země (stání je považováno za dva doteky) a míč držet po dobu 3 sekund. Během této doby si hráč může míč předat z jedné ruky do druhé, za splnění předchozích podmínek. Hrát se může také v kleče a v lehu.

Hra se zahajuje losem, družstva stojí na základních čarách (na těch stojí odrážedla).

Tým získává bod tím, že hodí míč na odrazovou plochu odrážedla a míč se po odrazu dotkne hrací plochy za zakázanou zónou. Při zachycení míče druhým týmem (v té chvíli týmem „obránců“) hra pokračuje bez zisku bodů. Body se také ztrácejí ve prospěch druhého týmu, a to při vystřelení míče mimo odrazovou plochu, při odrazu míče mimo hřiště nebo do zakázané zóny nebo při odrazu míče do hráče, který vystřelil. Rozehrává vždy ten tým, co ztratil bod na soupeře, ze základní čáry vedle konstrukce odrážedla a tato rozehrávka se nezapočítává do tří povolených přihrávek před střelbou na odrážedlo.

Tým odevzdává míč druhému týmu po porušení pravidel. Za to je považován pád míče na zem po chybné přihrávce nebo jejím zpracování, dotek míče dolní končetinou pod úrovní pasu, driblování s míčem, držení míče přes časový limit 3 sekund, více než tři doteky země po chycení míče, vstup hráče do zakázané zóny (pokud se nejedná o došlap po střelbě a neomezující klamavé pohyby hráčů), více než tři přihrávky mezi hráči jednoho družstva, dotek vně hrací plochy během držení míče, přebrání míče

během první rozehrávky, střelba na jedno odrážedlo více než 3x za sebou, nevhodné chování hráče, úmyslný hod do soupeře, bránění soupeři ve hře, chycení odraženého míče hráčem útočícího družstva (to je bránění ve hře). Rozehrávka po porušení pravidel je z místa co nejblíže místu provinění a je již započítána do tří povolených přihrávek před střelbou na odrážedlo (Kupr, 2014).

Metodické postupy tchoukballu

Stejně jako v případě holomajzny jsou tyto postupy vhodné do hodin tělesné výchovy, aby se žáci seznámili se samotnou hrou a jednotlivými činnostmi hráče.

Házení a chytání míče:

 Je nacvičováno jednoduše. Hráči se postaví naproti sobě a různými způsoby si nahrávají (obouruč, jednoruč, trčením, vrchem, spodem atd.).

 Procvičování chytání odraženého míče se může provést také ve dvojicích, kde je jeden hráč útočníkem a druhý obráncem, který se snaží v různých polohách míč bezpečně chytit (vhodné je chycení obouruč a míč sbalit na hruď).

Nácvik odrazu a chytání odraženého míče od odrážedla:

 Hráči stojí rozmístění po obvodu zakázané zóny či v prostoru za ní a snaží se míč vystřelit na odrážedlo, aby odražený míč dopadl do prostu hřiště za zakázanou zónou.

 Nácvik chytání od odrážedla. Jeden žák střílí na odrážedlo a druhý se ho snaží zachytit. Hráči si pravidelně střídají obě funkce.

Následuje nácvik pohybu s míčem po hřišti, kdy si hráči v týmu nahrávají stále dokola a soustředí se na povolený počet doteků země. Potom se snaží co nejvhodněji natrénovat nahrávky, aby se dostali přes celé hřiště k odrážedlu atd. (Kupr, 2010).

1.3 Charakteristika vyučovací jednotky ve školní tělesné výchově

1.3.1 Cíle vyučovací jednotky

Každá vyučovací hodina musí plnit určité dílčí cíle, které vedou k plnění hlavních úkolů školní tělesné výchovy a jsou s nimi v souladu. Mezi tyto cíle patři formální (organizační) cíl, jehož obsahem je zahájit a ukončit hodinu, zajistit průběh hodiny a splnit všechny organizační povinnosti. Výchovný cíl zahrnuje kladný postoj žáků, morální a volní vlastnosti osobnosti, kladný postoj k vlastnímu rozvoji, vhodné vztahy mezi žáky, pravidla atd. Diagnostický (kontrolní) cíl obsahuje informace nutné k úspěšnému průběhu hodiny, zjištění psychického a tělesného stavu žáků a kontrolu splnění případných úkoly z předchozí vyučovací hodiny či hodin. Obsahem vzdělávacího cíle je úroveň pohybových schopností a dovedností odpovídající věku žáka, vědomosti vymezené učebními osnovami, transfer pohybu do jiných činností a schopnost následně uplatňovat získané návyky, dovednosti a vědomosti v adekvátně méně známém tělovýchovném prostředí. Zdravotní cíl v sobě zahrnuje fyzickou a psychickou zdatnost organismu, ochranu a upevňování zdraví, otužování, pozitivní přístup k vlastnímu i cizímu zdraví, chápání tělocvičné aktivity jako nutné životní potřeby a návyky spojené se správnou životosprávou. Dále psychologický cíl obsahuje odreagování žáků od předchozích povinností a nežádoucích interpersonálních vztahů, motivaci, navození dobré nálady a pracovní atmosféry spojené s psychickou připraveností k dalším úkolům. A v neposlední řadě cíl přípravný, který je o optimální připravenosti žáků na zatížení, všestranném procvičení žáků s cílem dosáhnout co nejvyšší kloubní pohyblivosti a funkční připravenosti organismu žáků a zvýšení tepového a minutového objemu srdce, plicní ventilaci, mobilizaci energetických zdrojů atp. (Vilímová, 2002).

1.3.2 Struktura vyučovací jednotky

Vyučovací jednotku charakterizuje její struktura, tím rozumíme souhrn jednotlivých částí a jejich vzájemných vztahů (Vilímová, 2002). Vyučovací jednotka je tradičně relativně stabilně uspořádaný systém hlavních faktorů výchovně-vzdělávacího procesu vzájemných vztahů těchto procesů. Tento systém determinuje jeho obsah a cíle, prostor, čas, psychická a fyzická úroveň žáků, zkušenosti a předpoklady učitele a řadou dalších

skutečností (Fialová, 2010). Nejčastěji se vyučovací jednotka dělí na tři hlavní části – úvodní, hlavní a závěrečnou.

Úvodní část vyučovací jednotky má za cíl uvést žáky fyzicky i psychicky do vyučování tělesné výchovy a přispět k vytvoření předpokladů pro splnění daných cílů vyučovací hodiny a tělesné výchovy jako celku.

Podle Vilímové (2002) i Fialové (2010) by měly být v úvodní části hodiny 2 minuty věnovány nástupu, pro vyřízení administrativy a seznámení se s obsahem hodiny. Poté následuje série pomalých protahovacích a napínacích cvičení, trvajících asi 5 minut. Dle mého názory by těmto cvičením měla rozhodně předcházet alespoň 3 minuty dlouhá rozehřívací část (formou hry, či prostého klusu kolem hřiště. Po protahovací části přichází na řadu dynamické rozcvičení s hodnotami SF okolo 160 tepů/minutu. Trvat by mělo opět 5 minut.

Hlavní část vyučovací jednotky je základem celé hodiny a podle ní záleží na dosahovaných výsledcích. Na začátek hlavní části se řadí nácvik nových pohybových dovednosti, kterým předchází úvodní vysvětlení a ukázka. Tato část by neměla trvat déle než 10 minut z důvodu náročnosti na soustředění žáků. Následují pohybové činnosti zaměřené na rychlostně-silový rozvoj v neoxidativní alaktátové zóně. Celková doba trvání se pohybuje okolo 6-10 minut s jednotlivými zatíženími v délce trvání 6-10 sekund proloženými 2-3 minutovými činnostmi mírné intenzity (počet opakování 4-8 x). V závěru hlavní části je doporučeno zařazovat opakování pohybových dovedností či rozvoj vytrvalosti pro zvýšení aerobní kapacity organismu žáků po dobu asi 12 minut (Vilímová, 2002).

V závěrečné části vyučovací jednotky je vhodné zařadit kompenzační a uklidňovací cvičení pro zklidnění organismu po předchozí zátěži. Před úplným koncem jednotky je dobré zařadit celkové zhodnocení celé hodiny, pochválit a upozornit na chyby.

1.3.3 Efektivita vyučovací jednotky

Tím se rozumí úroveň výsledků, která je dosažena plněním cílů a úkolů tělesné výchovy (Vilímová, 2002). Za základní kritéria efektivity lze podle Plívy & kol. (1991, uvádí Vilímová, 2002) považovat: úroveň splnění cíle vyučovací hodiny, strukturu vyučovací

hodiny z hlediska psychického a fyzického zatížení, využití vyučovací doby a účinnost funkční odezvy zvolených podnětů.

V hodině tělesné výchovy by mělo být zachováno vhodné pořadí a načasování jednotlivých složek fyzické a psychické zátěže. Z hlediska psychického zatížení je úvod hodiny důležitý, učitel poskytuje žákům emočně motivační podněty, aby je „naladil a získal“ pro následující aktivity. V hlavní části se žáci nejprve učí nové dovedností, tzv. kognitivní fáze. Po celou dobu trvání hlavní části (a v podstatě po celou hodinu) se žáci učí spolupráci, dopomoci, vzájemnému pochopení atd. Žáci jsou tedy vystaveni socializačním podnětům. Na závěr hlavní části hodiny se doporučuje volní zatížení, žáci překonávají nepříjemné pocity únavy. Na závěr přichází opět emočně motivační podněty pro zbytek dne a nadcházející hodiny (Vilímová, 2002).

Jestliže hovoříme o fyzickém zatížení, z fyziologického hlediska je nejlepší zahájit hodinu rozvojem obratnosti, který se děje v aerobně anaerobní alaktátové energetické zóně (doporučená SF 120-130 tepů/minutu). Dále je vhodné zařadit rozvoj rychlosti v anaerobní alaktátové zóně (SF 160 tepů/minutu). Všechny pohybové schopnosti v jedné vyučovací jednotce nerozvíjíme (ani to není možné), ale jako další je vhodné se soustředit na rozvoj síly nebo vytrvalosti. Rozvoj dynamické síly probíhá v anaerobní alaktátové zóně (SF 150-190 tepů/minutu) a rozvoj všeobecné síly v anaerobní laktátové zóně (SF 140-170 tepů/minutu). Vytrvalost se rozvíjí v aerobní energetické zóně (SF 120-140 tepů/minutu) (Vilímová, 2002).

Využití samotného vyučovacího času je velmi náročným úkolem pro každého učitele.

V každé hodině se sleduje tzv. pedagogický a ztrátový čas. Pedagogický čas zahrnuje čistý cvičební čas, čas na přípravu potřebného náčiní/nářadí/pomůcek aj. – v této době je žák fyzicky aktivní a soustředí se na výuku. Ztrátový čas je doba, kdy je žák pasivní (např. když čeká, až na něj přijde řada). Poměr těchto dvou času vypoví mnoho o kvalitách učitele a efektivitě jeho vyučovací hodiny. Každý učitel by se měl snažit snížit ztrátový čas a žákovu pasivitu na minimum, protože pohybu v dnešním světě a v běžném životě ubývá, a proto by hodiny tělesné výchovy měly být fyziologicky účinné. Pro tělovýchovu v praxi je vhodný odhad energetického výdeje podle tabulek Vinařického. Popisovány jsou aktivity: stoj, leh a sed, které představují energetický výdej 100 kcal/hod. Klusem a cvičením na místě se vydá 300 kcal/hod. Intensivní cvičení představuje výdej 1000 kcal/hod. Doporučená hodnota energetického výdeje pro hodinu tělesné výchovy je 240 kcal/hod (Vilímová, 2002).

Nejpřesnější a nejúčinnější metodou je ale sledovaní změn srdeční frekvence při zátěži, což je i metodou použitou ve výzkumu, kterým se zabývá tato práce. Ve školní tělesné výchově se snažíme o zvýšení tělesné zdatnosti, což určuje, že se SF měla držet nad 135-140 tepy/minutu a v průběhu hodiny by se žák měl dostat i na několik vrcholů SF kolem (a nad) 160 tepů/minutu (Fialová, 2010).

1.4 Pohybové zatížení

Zatížení je soubor všech zátěžových podnětů, které působí na organizmus v dané době.

Zátěžové podněty rozlišujeme na vnější a vnitřní, přičemž vnější se realizují pomocí intensity cvičení, počtu opakování atp. a vnitřní tedy zastupují biologickou reakci orgánových systémů právě na vnější zátěž. Vnitřní se kvantifikují pomocí fyziologických a biomechanických veličin, kupříkladu srdeční frekvence (na což se soustředí tato práce), koncentrace laktátu v krvi atd. Při zatížení se v organismu okamžitě vyvolají reakční (okamžité) a adaptační (dlouhodobé) změny. Adaptační změny jsou žádoucí a vlastním důvodem tréninků – projevují se jako zvýšení výkonnostních rezerv těla a jeho schopnosti hlubšího vyčerpání těchto rezerv. Dějí se nejprve na funkční, metabolické úrovni a teprve později i na úrovni strukturální, morfologické. Mezi základní charakteristiky pohybového zatížení patří délka trvání, zdroj zatížení, frekvence, intenzita a objem (Šeflová, 2014).

1.4.1 Intenzita pohybového zatížení

Samotná intenzita pohybového zatížení vyjadřuje sílu daného zátěžového podnětu.

Vysoká intenzita cvičení může způsobit poškození (zranění), naproti tomu nízká nemusí mít ani dostatečnou fyziologickou účinnost. Přestože je pojem intenzita cvičení běžně používaný, vychází často z různých teoretických základů. Nacházíme tak v odborné literatuře různé významy pod tímto stejným pojmem. Absolutně ji lze vyjádřit např. ve wattech či relativně, například v % maxima srdeční frekvence, což je součástí výzkumu v této práci (Šeflová, 2014).

Každá reakce lidského těla na zátěž závisí na jeho trénovanosti. Při vyšší úrovni trénovanosti jsou reakce a změny nižší, než je tomu u netrénovaného (méně trénovaného) jedince. Při pravidelném zatěžování se tělo adaptuje na tuto zátěž a vytvoří soubor této zátěži přizpůsobených reakcí. Při zátěži se zvyšuje SF a krevní tlak, vyplavují se hormony nadledvin – adrenalin a noradrenalin. Tyto hormony jsou zodpovědné za zvyšování přeměny živin a zajišťují tak dodávání dostatečného množství energie do pracujících svalů. Zároveň dochází k rozšíření cév, čímž se odvádí

přebytečné teplo („vystouplé žíly“) za současného pocení. Adaptace na zátěž se projevuje také zvýšením ekonomiky dýchání. Dochází k prohloubení dechu a tím se zlepšuje hybnost bránice, zvyšuje se aerobní výkon organismu a posílí se jeho imunita (Hložková a Mikušová, 2014). To, jak zátěž na jedince zapůsobí, je čistě individuální záležitostí a každý by měl znát své možnosti předem, aby se předešlo zranění.

Tělo reaguje adaptací nejvíce na ty podněty, které se pravidelně opakují. Můžeme proto u sportovců sledovat pravidelné střídání tréninkových metod, aby bylo jejich tělo neustále vystaveno odlišným formám zátěže. Tělo se tak snaží stále adaptovat a tím se jeho výkonnost zvyšuje. Pokud bude sportovec trénovat stále stejným způsobem, jeho rozvoj stagnuje na určité úrovni a nikam neposune.

S pohybovou činností, zejména vyšší intensity a objemu, je úzce spjato také zvyšování aktivity metabolických dějů. Pohybová činnost, se značným zvýšením práce metabolismu, evokuje změny v nervosvalovém a kardiorespiračním systému se současnou primární odezvou ve svalovém systému (Havlíčková, 1994).

1.4.2 Zdroje energie

Co se týče energetického krytí, zaujímají makroergní substráty – cukry (glycidy), tuky (lipidy) a bílkoviny (proteiny) – primární postavení. Ty se pro vznik energie štěpí nebo transformují. Především oxidoredukce cukrů a tuků má v organismu cvičícího jedince nezastupitelné postavení. Poměr makroergních fosfátů ATP/ADP, nedostatek energetických zdrojů a pokles (někdy až zástava) užitného průtoku krve můžeme zařadit k limitujícím faktorům energetického zisku. Vyjma základní regulační mechanismy řetězců reakcí energetického metabolismu, podílejících se na ovlivňování směru a rychlosti biomechanických reakcí, je základním regulátorem zisku energie poměr ATP/ADP – menší klidová spotřeba ATP a nižší produkce ADP. Nadbytek ATP a na druhé straně nedostatek ADP brzdí další uvolňování energie do organismu. S rostoucím výdejem energie stoupá i podíl uvolňovaných fosfátů a molekul ADP jako důsledek zužitkování ATP s jeho následným štěpením. V případě málo intenzivní práce či tělesného klidu je energie čerpána ze všech živin. V opačném případě, při intenzivní svalové práci, jsou hlavním zdrojem energie cukry. Respirační kvocient (R) nás informuje o tom, které živiny jsou právě metabolisovány. Je to poměr mezi

vydýchaným oxidem uhličitým (CO2) a spotřebovaným kyslíkem (O2). Při oxidaci cukrů je množství vydýchaného oxidu uhličitého a kyslíku stejné – R = 1. Pro tuky platí R = 0,7 a oxidace bílkovin má respirační kvocient R = 0,8. Když se cukr přeměňuje na tuky je R větší než 1, glukoneogeneze (tvorba cukrů z necukerných zdrojů – tuků a bílkovin) má R menší než 0,7 podle rozsahu prováděných přeměn. Tělesná zásoba ATP dosahuje řádově gramů až desítek gramů a toto množství je schopno poskytnout pouze asi 21-33 kJ. Toto množství energie by při intenzivní svalové činnosti vystačilo jen na několik sekund práce. Tento nedostatek je vykompenzován neustálým obnovováním ATP, především z kreatinfosfátu (CP) a dále štěpením živin – cukrů, tuků a bílkovin. V lidském těle je zásoba cukrů tvořena téměř výhradně jaterním a svalovým glykogenem, v množství 400-600 g, což odpovídá 6700-8400 kJ. To vystačí přibližně na dvě hodiny sportovní činnosti. Důležitým metabolickým zdrojem především při déletrvajících zatíženích jsou tuky (zásoba 5-20 kg) a teoreticky vystačí na nekonečně dlouhou činnost. Jen výjimečně slouží jako zdroj energie bílkoviny, které mají spíše stavební funkci a jejich energetický podíl stoupá pouze při dlouhotrvajícím zatížení, hlavně v období regenerace sil (Havlíčková, 1994).

1.4.3 Způsoby hrazení energie

Anaerobní alaktátový způsob (ATP-CP systém)

Způsob krátkodobý, bez přístupu kyslíku. Kreatinfosfát (CP) slouží jako bezprostřední zdroj energie, ze kterého dochází k obnově ATP. Kreatinfosfát a ADP jejich reakcí zajišťují resyntézu ATP. Kvůli tomu hladina CP ve svalu rychle klesá, ale mechanismy kontroly nedovolují jeho úplné vyčerpání. Tento způsob energetického krytí je využíván přibližně prvních 10 sekund a nevzniká laktát.

Anaerobní laktátový způsob (LA systém)

Tato reakce se také nazývá anaerobní glykolýza, z důvodu štěpení glykolýzy bez přístupu kyslíku. Jako produkt této reakce vzniká v krvi laktát, který způsobuje okyselení vnitřního prostředí. Následkem je únava a bolest svalů a je snížena kvalita

přenosu vzruchů po nervových spojích (Peřič, 2010). Tímto způsobem se energie uvolňuje asi 2–3 minuty.

Aerobní způsob (O2 systém)

Převažuje dostatečná dávka kyslíku pro potřeby činného kosterního svalstva. Pokud tento způsob krytí probíhá výlučně, v krvi se nezvyšuje hladina laktátu. Oxidativní systém má prakticky neomezenou kapacitu, limitem jeho využívání však je typ pohybové činnosti i rychlost schopnosti oxidativního systému dodávat makroergní fosfáty činným svalům (Havlíčková, 1994). Tímto způsobem se energie uvolňuje celé hodiny.

1.5 Zdatnost

Pro efektivní fungování lidského organismu je nezbytným předpokladem obecná zdatnost. Jejím prostřednictvím lidský organismus funguje s optimální účinností a hospodárností a je ovlivněna především fyziologickými funkcemi organismu. Podle Bouchard et al. (1994, uvádí Šeflová, 2014) rozlišujeme totální, nebo také celkovou, zdatnost se složkami zdatnosti tělesné, sociální, duševní a emocionální (Šeflová, 2014).

Zdatnost (obecnou) pojímáme jako rozvinutou schopnost organismu odolávat stresu přicházejícího zvenčí a její součástí je tělesná zdatnost. Tělesnou zdatnost chápeme jako stav lidského organismu, který umožňuje provádět každodenní činnosti bez nepřiměřené únavy a zároveň mít dostatečnou rezervu pro příjemné a požadované strávení volného času. To může být pro trávení volného času jak aktivně, tak pasivně. Tělesná zdatnost je soubor fyziologických adaptací jedince jako přímý důsledek pohybové činnosti.

Organismus se postupně adaptuje na jednotlivé činnosti (na trénink) – tento proces je dlouhodobý a závisí na způsobu zatěžování. Jedinec s vyšší úrovní tělesné zdatnosti je schopen zvládnout větší rozsah činností (i jejich vyšší náročnost) a může je vykonávat bez svého zásadního ohrožení a tím je soběstačnější a více nezávislý (Šeflová, 2014).

1.5.1 Zdravotně orientovaná zdatnost

Zdatnost lze rozdělit dle dvou hledisek. Prvním je výkonově orientovaná zdatnost, ta podmiňuje výkony ve sportovních disciplínách. Druhým hlediskem je zdravotně orientovaná zdatnost, která se bere jako zdatnost, ovlivňující zdravotní stav a preventivně proti potížím spojeným s hypokinézou. Zdravotně orientovaná zdatnost na optimální úrovni, je nezbytným předpokladem pro organismus, aby mohl vykonávat s vysokým nasazením a kvalitně nezbytné denní aktivity, reagovat na nečekaná pohybové úkoly a podněty, redukovat výskyt některých zdravotních problémů, pozitivně ovlivňovat psychické rozpoložení jedince a celkově tak přispět k plnějšímu prožití života. V odborné literatuře se můžeme často také setkat s pojmem kondice. Ta je brána jako pojem speciálnější, který spadá pod obecnou zdatnost a je vyjádřením sumy tělesných (fyzických) schopností – síly, rychlosti, flexibility a zároveň jejich praktické realizace pohybovými dovednostmi, což je technika, vlastnosti osobnosti jako např. vůle, motivace atd. Pojem kondice se využívá spíše ve spojitosti s kondičním nebo sportovním tréninkem orientovaným na maximální sportovní výkony a představuje jedu část sportovního výkonu (Šeflová, 2014).

Haskel et al. (1992, uvádí Šeflová, 2014) uvádí, že se zdravotně orientovaná zdatnost skládá z více složek, kterými jsou aerobní zdatnost, svalová zdatnost – maximální svalová síla, flexibilita, svalová vytrvalost a složení těla. Bouchard et al. (2007, uvádí Šeflová, 2014) rozlišují jednotlivé komponenty zdravotně orientované zdatnosti. První je morfologická komponenta: relativní tělesná hmotnost, složení těla, rozložení podkožního tuku, hustota kostí, abdominální viscerální tuk, flexibilita. Druhou komponentou je svalová: explosivní – výbušná síla, maximální síla, vytrvalost. Třetí je motorická komponenta: obratnost, rovnováha, koordinace, rychlost pohybu. Za čtvrté kardiorespirační komponenta: submaximální pracovní kapacita, maximální aerobní kapacita, oběhové funkce, ventilační funkce a krevní tlak. Jako poslední uvádí metabolickou komponentu: glukózová tolerance, citlivost na inzulín, metabolismus krevních lipidů a lipoproteinů, charakteristika oxidace substrátů.

1.5.2 Aerobní zdatnost

Aerobní zdatnost má různé názvy – kardiorespirační zdatnost, kardiovaskulární zdatnost a také obecná pohybová vytrvalost. Aerobní zdatnost je podmíněna aerobními metabolickými schopnostmi a je předpokladem pro realizaci sportovního výkonu.

Úroveň aerobních (oxidativních) metabolických schopností je celkově definována maximální spotřebou kyslíku (VO2max) a parametry odvozenými z této spotřeby, délkou výkonu na určité konstantní úrovni VO2, úrovni anaerobního prahu a mechanickou účinností (Maud et al., 1995, uvádí Šeflová, 2014). Maximální spotřeba kyslíku je ustanovena jako míra maximálního aerobního výkonu a obecně přijímaným ukazatelem aerobní kapacity, což není zcela přesné. Pokud chceme znát aerobní kapacitu, jejím nepřímým ukazatelem je úroveň anaerobního prahu. Jeho úroveň nám ukazuje maximálně možnou udržitelnou intenzitu zatížení v podmínkách, kde převažují oxidativní energetické úhrady. Při sestavování a aplikaci preventivně orientovaného zdravotního tréninku, je nezbytně nutný rozvoj základní vytrvalosti. Stejně tak je důležitý ve školním sportu (při tělesné výchově) a ve fitness sportu, kde představuje základ nevytrvalostně orientovaných sportů (Šeflová, 2014).

Hodnocení aerobní zdatnosti

Maximální spotřeba kyslíku se stanovuje laboratorně či v terénu, metodami přímými a nepřímými. Testy na bicyklovém ergometru nebo běhacím koberci používáme pro přímé laboratorní stanovení VO2max, hodnoty jsou zde však až o 10 % nižší. V průběhu testu je testovaný vystaven dvěma až třem submaximálním zátěžím, navíc také stupňovanému zatížení během maximálního testu buď pomocí změny zátěže ve Wattech, nebo rychlostí a sklonem běhacího koberce, měnící se každou minutu.

V průběhu testu se sledují kardiorespirační parametry a úroveň maximálních dosažených hodnot. Sledování těchto parametrů je jednak kvůli získávání výsledků, ale také z důvodu bezpečnosti měřeného, kdy se při alarmujících hodnotách test zastaví.

Anaerobní práh se stanovuje dle změn respiračních a ventilačních parametrů během testu. Anaerobní práh je, co se týče pohybového tréninku, důležitým parametrem pro určování zón intenzit pohybu (Šeflová, 2014).

Přímé metody jsou velmi náklade, jelikož je potřeba laboratorního prostředí s veškerým nutným vybavením. Z tohoto důvodu se velmi často využívají metody nepřímé. Pro stanovení úrovně VO2max nepřímo používáme predikační rovnice, kde se VO2max

odhaduje na základě výsledků výkonnostních testů. Sledujeme například hodnoty SF, laktátu apod. Pro tuto metodu slouží například Bruceho protokol, Balkeho protokol a Astrandův protokol (Šeflová, 2014).

Pro hodnocení vytrvalostní výkonnosti se používají motorické testy. To jsou například vytrvalostní člunkový běh (tzv. Leger test), Conconiho test, běh na 12 minut, Cooperův test atd. Některé tyto testy jsou zařazeny do velkých testovacích baterií, jako je EUROFIT a UNIFITTEST.

Rozvoj aerobní zdatnosti

Aerobní zdatnost rozvíjíme vytrvalostním cvičením za určité intenzity, frekvence a objemu. Věk silně ovlivňuje rozvoj silových a rychlostních předpokladů, avšak na aerobní zdatnost vliv nemá, a proto lze žádoucích změn v organismu dosáhnout prakticky v kterémkoliv věku. Naprosto odlišné případy jsou samozřejmě velmi malé děti, či novorozenci a nějakým způsobem postižení lidé. Používanými metodami pro rozvoj základní vytrvalosti jsou metody nepřerušovaného úsilí (cvičenec je stále v pohybu) s cyklickým charakterem, jako chůze, běh, jízda na kole, plavání a jiné.

Navíc má zatížení vytrvalostního charakteru pozitivní vliv na psychoemoční napětí, které snižuje a následně má euforické účinky (Novosad, 2005; uvádí Suchomel, 2006).

Pro zlepšení aerobní zdatnosti je potřeba intenzita aktivit pohybující se mezi 50-85 % VO2max. Nesportující jedinci mají nižší práh intenzity, při kterém se objevuje efekt tréninku. Pro tyto jedince, bez pravidelného pohybu, je optimální intenzita mezi 55-75

% VO2max (Šeflová, 2014).

Velice zjednodušeně vyjadřují písmena FITT jisté principy, které je nutné dodržovat, při provádění pohybové činnosti s cílem ovlivnit aerobní zdatnost. První písmeno vyjadřuje frekvenci, která odpovídá činnosti minimálně 3x týdně. Písmeno „I“ zastupuje intenzitu.

To by měla být zhruba střední a odvodí se z rozsahu srdeční frekvence a také subjektivně vnímané námahy. Pohybové činnosti mají být v aerobní zóně v rozmezí 60- 85 % maximální SF cvičence. První písmeno „T“ vyjadřuje trvání, což je minimálně 15 minut, ale optimum se pohybuje mezi 30-90 minutami, v závislosti na typu cvičení.

Druhé „T“ je pro typ cvičení. To musí být pro cvičence přijatelné, například fitness, běh na lyžích, cyklistika, běh atd. Maximálního a nejvhodnějšího efektu se dosáhne střídáním různých pohybových činností (www.ftvs.cuni.cz).

1.6 Únava a zotavení

1.6.1 Únava

Únava je komplexním jevem, proto je mnoho příčin jejího vzniku a řada z nich se může kombinovat. V podstatě tyto příčiny můžeme hledat v oblasti s rozmezím již od změn buněčného metabolismu, až po působení nudného televizního programu či vyučovací hodiny. Únava jako termín má minimálně dva významy. Za prvé vyjadřuje vlastní subjektivní pocity jedince založené na zkušenostech. Za druhé vyjadřuje objektivní tělesné změny (jak uvnitř, tak vně) registrované při a po tělesné zátěži. Celý jev tělesné únavy souvisí nejen s fyzickou zátěží a pohybovými aktivitami, ale také s psychosenzorickými a mentálními činnostmi a celkově s psychickým stavem a rozpoložením jedince. Základním rysem únavy je její různé vymizení po jejich ukončení (Máček, 1997).

Únavu lze velice jednoduše definovat jako pokles výkonnosti a současně neschopnost pokračovat v dané pohybové aktivitě. Tento stav mizí během zotavení. Překročí-li pohybová aktivita jistou kritickou úroveň časovou, či z hlediska intenzity, začne se únava rychle vyvíjet (Máček, 1997)

Obecně lze únavu definovat jako fyzickou a psychickou, místní a celkovou, akutní a chronickou a také fyziologickou a patologickou. Fyziologická únava, někdy označována také jako „zdravá“ únava, je vždy kladným jevem. Provozované zatížení bez zámek únavy nemůže vyvolat adaptační změny a mechanismy v těle, a tudíž nepůsobí na růst funkčních kapacit organismu. Taková nedostačující zátěž může vyvolat dokonce změny desadaptivní. (Havlíčková, 1994).

Obrázek č. 3: Proces vzniku únavy; Zdroj: Fyziologie tělesné zátěže I: obecná část, 1994

Únava vznikající během svalové či psychosenzorické činnosti je lépe prozkoumána, protože je lépe přístupna výzkumným metodám – v podstatě ji lze změřit. Mentální únava je v dnešní době zkoumána již více, z důvodu jejího častého výskytu na pracovištích všeho druhu.

1.6.2 Zotavení

Zotavení neboli regenerace, je biologickým procesem obnovy předchozího poklesu funkčních schopností organismu a může probíhat s vyloučením fyzické aktivity zotavovaného jedince. Pojem regenerace se často užívá v souvislosti s urychlením procesu zotavení (Havlíčková, 1994).

Při zotavování bez fyzické aktivity hovoříme o tzv. pasivním odpočinku. Nejčastější formou je pasivní relaxace a spánek, koupele, masáže, saunování, působení tepla, slunění a jiné fyzikální prostředky, jako například ionizovaný vzduch či impulsivní magnetické pole. Pokud se při procesu zotavování využívá fyzické aktivity, hovoříme o aktivním odpočinku. Při tomto způsobu spočívá podstata v udržení průtoku krve na hodnotách vyšších než klidových v oblastech, které byly předtím zatíženy. To způsobí rychlejší odstranění zátěžových metabolitů (odpadních látek) a tím i únavy. Tento způsob odstranění únavy lze použít jen v případě nekritického poklesu energetického potenciálu. Patří sem kompenzační cvičení, provozování doplňkových sportů, cvičení

ve vodě a aktivní relaxace (Havlíčková, 1994). Dalším způsobem, jak odstranit únavu, je použití léků a různých doplňků stravy, či sportovních nápojů.

2 CÍLE PRÁCE

Hlavní cíl

Hlavním cílem je zjistit na základě stanovení intenzity pohybového zatížení ve vyučovacích jednotkách tělesné výchovy využitelnost netradičních her tchoukball a holomajzna, pro rozvoj aerobní zdatnosti u dětí školního věku.

Dílčí cíle

 Zpracovat teoretická východiska v problematice intenzity pohybového zatížení.

 Porovnat intenzitu pohybového zatížení u vybraných netradičních her.

 Provést analýzu zjištěných výsledků.

3 METODIKA

Projekt byl podpořen v rámci SGS 2017, TU v Liberci pod č. 21216. Díky tomu bylo možné pořídit dostatečné množství sporttesterů a dalších pomůcek nezbytných pro uskutečnění měření (papíry, tužky, pásky atd.). Zpracované výsledky budou předány k oficiálnímu přezkoumání a na jejich základě bude rozhodnuto o vhodnosti, či nevhodnosti zařazení netradičních her holomajzna a tchoukball do hodin tělesné výchovy na základních školách.

3.1 Charakteristika souboru

Měřeny byly dvě skupiny chlapců a dvě skupiny dívek sedmých tříd základních škol ZŠ Aloisina výšina a ZŠ Broumovská v Liberci. Průměrný rok narození u měřeného souboru žáků byl 2004,47±0,62. Přesný věk žáků a žákyň neuvádíme z toho důvodu, že ředitelé škol nechtěli vystavit sebe ani nás v nebezpečí, že by data mohla být jakkoli zneužita, či že by některý z žáků, nebo jeho rodičů, s poskytnutím tohoto údaje zásadně nesouhlasil. Měření se zúčastnilo 76 žáků, z toho 42 chlapců a 34 dívek. Měření probíhala anonymně (data byla sdělena pouze jejich mejiteli) a chlapci odděleně od dívek pro zachování korektnosti.

Tabulka č. 1: Charakteristika souboru – chlapci (n=42)

Tělesná výška (m) Tělesná váha (kg) BMI

x̅ 1,59 51,58 20,19

s 0,10 10,73 2,69

Vysvětlivky: BMI = Body Mass Index = váha (kg) / výška² (m), x̅ = aritmetický průměr, s = směrodatná odchylka, n = počet měřených žáků

Tabulka č. 2: Charakteristika souboru – dívky (n=34)

Tělesná výška (m) Tělesná váha (kg) BMI

x̅ 1,58 48,97 19,57

s 0,07 10,13 3,17

Vysvětlivky: BMI = Body Mass Index = váha (kg) / výška² (m), x̅ = aritmetický průměr, s = směrodatná odchylka, n = počet měřených žáků

Tabulka č. 3: Charakteristika souboru – všichni (n=76)

Tělesná výška (m) Tělesná váha (kg) BMI

x̅ 1,58 50,19 19,89

s 0,09 10,57 2,96

Vysvětlivky: BMI = Body Mass Index = váha (kg) / výška² (m), x̅ = aritmetický průměr, s = směrodatná odchylka, n = počet měřených žáků

SF klidová se měřila u chlapců i dívek v samostatné hodině (podle času a domluvy s učiteli) v prostorách školy, tělocvična nebyla nutná. Maximální SF se měřila v tělocvičně, v hodině předcházející měření prvního sportu, holomajzny.

Tabulka č. 4: Charakteristika dat – SF chlapci (n=42) SFklid

(tep.min-1)

SFmax

(tep.min-1)

SFx̅

(tep.min-1)

SFanp

(tep.min-1)

x̅ 77,6 195,4 137,4 175,9

s 10,5 14,6 8,0 13,1

Vysvětlivky: SFklid = klidová srdeční frekvence, SFmax = maximální srdeční frekvence, SFx̅ = průměrná srdeční frekvence, SFanp = srdeční frekvence na úrovni anaerobního prahu, x̅ = aritmetický průměr, s = směrodatná odchylka, n = počet měřených žáků